Přijetí eura by bylo pro ČR sebevražedné

Eurohujeři v čele s končícím premiérem Bohuslavem Sobotkou (ČSSD) se snaží Českou republiku za každou cenu zatáhnout do eurozóny, k přijetí společné měny euro. Zda jde o naprostou nekvalifikovanost, snahu zalíbit se mocným pánům v Bruselu, či zdaje v tom ještě něco dalšího, těžko říci. Přijetí eura by totiž mělo pro ČR jen velmi malý pozitivní efekt - omezení směnárenství a menší kurzové riziko, ale zato hodně velká rizika.

Předně, takzvané bezpečné zadlužení vyspělých států - 60 procent hrubého domácího produktu (HDP) - neměly ani členské státy Evropské unie, které v roce 1999 vytvořily měnu euro a založily eurozónu. Již tehdy byly v průměru zadluženy 71 % svého HDP. Do roku 2007 za relativní konjunktury se jim podařilo snížit své zadlužení jen nepatrně. Krize 2008-09 eskalovala jejich dluhy do nesplatitelných výšek. Nešlo ani tak o přímé zadlužování jednotlivých států v důsledku ekonomické krize, jako o skandální sanování soukromých bank z peněz daňových poplatníků, které pokračovalo i po odeznění krize a v Itálii se děje dodnes.

V listopadu 2013 jsem se skromnou excelovou kalkulačkou počítal, že dluhy států platících eurem dosáhly výše, kdy jsou nesplatitelné. Euro a s ním i eurozóna tudíž padne. Svá zjištění jsem zveřejnil v Haló novinách 18. ledna 2014. Následovalo, jak je u nás zvykem, hluboké ticho. Na několika diskusích se mně eurohujeři vysmáli. »Euro prý přece nemůže zkrachovat!« To se ale tvrdilo o celé řadě měn, jež skončily neslavným krachem. Na otázku, jak vidí možnost splacení oněch obřích dluhů, neuměli odpovědět. Na doplňující otázku, zda chtějí zvyšovat daně, rozhodně odpovídali: »Ne!« Daně se prý musí snižovat. Možná i za cenu státního bankrotu.

Povinnost platit dluhy druhých

Problémem ale není zdaleka jen neúnosné zadlužení rozhodujících států eurozóny. Neméně závažné je, že přijetí eura je spojeno s přijetím povinností přispívat na úhradu dluhů druhých. Předlužené země, například Řecko kvůli vnucenému nákupu zbraní, je oddlužováno, takzvaně ozdravováno z peněz daňových poplatníků států eurozóny. Nejde však o ozdravování, ale o brutální popravování předluženého státu a zbídačování jeho obyvatel. Členské státy platící eurem nemohou snížit hodnotu pro ně silně nadhodnocené měny euro, protože se svých národních měn zřekly. Reálně nejde o pomoc Řecku, ale o zachraňování věřitelských, především německých a francouzských bank. Na tuto záchranu jsou povinni přispívat všechny státy platící eurem. Legální odliv zisků z ČR v podobě dividend je asi 300 miliard korun za rok. Dalších 100-200 mld. Kč každý rok z ČR odtéká »neviditelně«. Eurohujeři jsou ale názoru, že bychom měli ještě přispívat na úhradu dluhů po uši zadlužených členských států či spíš na beztak nemravné zisky cizích velkobank.

Nástroj integrace?

Zásadním problémem je, že euro nebylo vytvořeno jako završení ekonomické integrace členských států EU, jež jsou jen v málo případech přibližně stejné ekonomické úrovně, ale jako nástroj prosazování ekonomické integrace. Značka: až do úplného zruinování států eurozóny, nejlépe všech členských států EU. Výsledkem je, že Německo na euru vydělává (euro je pilířem budování německé nadvlády v EU), zatímco ostatní státy eurozóny euro škrtí. Některé zjevně (nejhůř po uši zadlužené Řecko a Itálii), některé méně zjevně. Jisté je, že dnes euro ekonomicky škrtí i druhý nejsilnější stát Unie - Francii. Některé státy EU jsou v tak bídné kondici, že je těžké říci, co je důsledek přijetí eura a co je důsledek jiných nekompetentností, klasicky Pobaltské státy. Tedy, oficiálně jsou hodnoceny kladně, neboť jim rychle roste HDP a nejsou příliš zadluženy. Problém je, že velká část obyvatel z toho moc nemá a podstatná část mladé generace emigruje před bídou do zahraničí. Přesto Pobaltské státy nesmyslně přijaly euro, v Lotyšsku i přes zjištěný nesouhlas asi 80 % občanů. Demokracie? Fraška! Je pravda, že zadlužování eurozóny lehce zmírnilo právě přijetí eura málo zadluženými Pobaltskými státy a Slovenskem.

Vládnoucí světová finanční oligarchie se snaží Českou republiku zatáhnout do smrtící oprátky společné měny euro. V ČR ji vede bývalý premiér Sobotka a dnes již exšéf TOP 09 Miroslav Kalousek, kromě centrálních bankéřů. Je možné, že za tím účelem Česká národní banka donedávna více než tři roky srážela kurs české koruny a zvyšovala tak programově i reálně inflaci. V rozumné zemi má přitom národní banka ze zákona povinnost dbát o zdravou národní měnu a napomáhat posilování jejího kurzu, nikoliv primárně zvyšovat inflaci.

Unie prochází existenční krizí

Společná měna euro je odsouzena ke krachu a s ní i celá eurozóna. Důvodem je enormní zadlužení většiny států eurozóny a skutečnost, že zbavuje státy platící eurem možnosti používat měnovou politiku jako důležitý nástroj hospodářské politiky. Euro zvýhodňuje nejsilnější Německo. Ostatní státy platící eurem více či méně drtí. Obnáší také povinnost platit dluhy, které jsme nezpůsobili. Nový francouzský prezident Emanuel Macron vyhlásil program urychlení integrace členských států EU včetně nahnání všech zbylých členských států do eurozóny a vytvoření »vícerychlostní Evropy«. Kdo nespadne do zdravého jádra, bude prý mimo rozhodování. EU prochází těžkou, prakticky existenční krizí. Může se rozpadnout. Zrušení eura a rozpuštění eurozóny je jednou z cest, jak EU zachránit. Zdá se ale, že prezident Macron našel zkratku k jejímu zničení. Běda státům, které mu uvěří.

K 31. 12. 2016 štafetu zadlužení států eurozóny »vede« Řecko s rekordním dluhem ve výši 179 % HDP. Druhé místo zaujímá Itálie ve výši 133 % HDP, 3. Portugalsko se 130 % HDP, 4. Kypr se 108 %, 5. Belgie se 106 %, 6. Španělsko s 99 %, 7. Francie s 97 %, 8. Rakousko s 85 % a 9. Slovinsko s 80 % HDP. Z členských států eurozóny se citelněji podařilo snížit zadlužení jen Německu, a to na 68 % HDP. Nečlenské státy eurozóny jsou zadlužené méně. Povážlivě je zadlužena z EU odcházející Velká Británie - 89 %, dále Chorvatsko - 84 % a Maďarsko -74% HDP.

Jan Zeman, Haló noviny, 9.2.2017, str. 6