Přežijí němečtí Slované rok …?

(z rubriky Dopisy – zkráceno)

Jaký je současný stav nejmenšího slovanského národa Lužických Srbů, který v naší těsné blízkosti odolal téměř tisíc let hospodářské persekuce, výsměchu, ponižování a násilné germanizace ze strany majoritního obyvatelstva? Cizinci se při návštěvě Budyšína diví, jaké že je to centrum národnostní menšiny, když vidí jen německé nápisy a slyší jen němčinu. Při návštěvě Blat v Dolní Lužici již nejsou vidět nejkrásnější lužickosrbské kroje a ví se, že srbsky mluví jen nejstarší obyvatelé. A zbylo něco z někdejších Pobaltských Pomořanů, kteří žili kolem Gdaňska u Baltického moře, když v nových jazykových atlasech se hovoří o kašubštině jako o zaniklém jazyku? S Lužickými Srby jsme žili v jednom státě řadu staletí a je to nám nejbližší národ, který má příklad našeho zázračného národního obrození jako naději pro svoji další existenci. Pro nás jsou varovným příkladem proti nesvornosti a národní vlažnosti využívané u nás v odnárodněných mediích domácími kolaboranty. A současně snad každý z nás má zakódován pocit slovanské sounáležitosti a obavu před možnou ztrátou nenahraditelného svérázu a rozmanitosti v případě jejich ohrožení. Historie nás poučila, že zatím se nesplnily veškeré dřívější hrobařské prognosy. Luther před 400 lety nechtěl srbsky tisknout Bibli pro národ „který za pár desítek let zanikne“. Lužičtí Srbové se dál zmenšili, ale vydrželi. I nacistická krutost jim ublížila, ale k zániku nevedla. Ale je nutno si připomenout slova básně jejich největšího básníka Barta-Ćišinského již z roku 1870 – doby nejkrutějších pruských persekucí: „Na severu malý člun je s bouří v boji, za mužem muž klesá, padá ve příboji ... ach a pomoc nikde.“ To je připomínka i k tomu, jak jsme (ale i Poláci) nevyužili příležitost v době spojení NSR a NDR. Tehdy jsme měli žádat garanci optimálního vývoje a zajištění podpory pro Lužické Srby. Ve skutečnosti během uplynulých 20 let projevil v tomto směru zájem (i s malou pomocí) jen expremiér M. Zeman. Přes těsné spojení katolických duchovních s národem naše církevní hierarchie jejich boj o přežití ignorovala. V katolickém tisku u nás nebylo možno uveřejnit životopis jejich prvního blahoslaveného – Aloise Andrického. Zde zachraňoval situaci alespoň zbytkový český tisk – zpravodaj Křesťansko-sociáního hnutí a měsíčník Slovanská vzájemnost. Pomohly zde i levicové Halo noviny. Pro cizí a často bulvární tisk bylo toto téma „horká brambora“. Arcibiskup Graubner sloužil mši sudetským Němcům, ale nenašel si čas pro katolickou – a ve víře vzorovou – menšinu v Horní Lužici. Zesnulý arcibiskup Otčenášek vyjádřil alespoň pár řádky v KT sympatie, ale omezoval ho již požehnaný věk (91).To vše způsobilo, že germanizátoři jak v řadách německé sociální demokracie, tak křesťanské strany začali razantní útok proti tak zkoušenému národu. Po roce 2000 začal boj o udržení druhého stupně základní školy v ryze srbských Chrósćicích. Šlo o školu životně důležitou pro tento malý národ. Pro chybějící 3 žáky byla přes protesty srbské i německé veřejnosti zrušena. Starostou zajištěné náhradní prostory museli žáci i obětaví penzionovaní učitelé pod nátlakem opustit. Ještě v roce 2004 vybírali srbští a němečtí občané peníze na soudní spor na eliminaci protiústavních kroků saské vlády. Protestovala i veřejnost v zahraničí – u nás jen 3 poslanci z levé části politického spektra – důkaz o skutečné obhajobě národních zájmů pravicí. Ale vše bylo málo platné. V roce 2006 byla zavřena (2. stupeň) i základní škola v Pančicích-Kukowě. Pro ostudu Němců před všemi členy EU byl v roku 2008 prosazen zákaz používání srbštiny v klášteře Mariina Hvězda v Pančicích, kde abatyše byla uvědomělá Lužická Srbka, stejně jako většina sester a personálu. V celé Lužici byly vyměňovány z vedení národnostních spolků a institucí osoby s národnostním cítěním a nahrazovány Němci nebo kolaboranty. Případ odstranění pevné vlastenky Budarjowé z Nadace byl nejkřiklavější. Jako projev zbabělosti anebo naprosté slepoty lze vykládat článek někdejšího našeho ministra kultury Dostála o „dobrovolné srbské asimilaci“ (Právo r. 2010).V situaci šokového přechodu na tržní ekonomiku v NDR vznikla na východě velká nezaměstnanost – v Lužici 20–30%. Kolem 2 mil. převážně mladých lidí odešlo za prací na západ země. Obrovské investice spolkové vlády šly na modernizaci infrastruktury a byly velmi nehospodárné (viz likvidace funkčních budov jen proto, že byly postaveny „za komunistů“) – nešly ale na podporu ekonomiky. V tomto stavu se realizovala redukce jak spolkové vlády, tak vlády svobodného státu Sasko pro nadaci lužickosrbského národa. Ta nabyla postupně až likvidační charakter, když z někdejších 32 mil. eur se příspěvky snižovaly na polovinu – na rok 2012 byl plánován příspěvek jen 15,2 mil. eur. Jednání v Nadaci se vyhrocovalo v roce 2008, až čtyři základní organizace Lužických Srbů z Nadace odešly s tím, že nemohou souhlasit s prováděnou likvidací podpory nejzákladnějších školních a kulturních potřeb národa. Došlo k tomu, že vždy ukáznění a poslušní Lužičtí Srbové začali razantně protestovat. Nejdříve v Budyšíně, ale 7. května 2008 při jejich masové demonstraci se někteří obyvatelé hlavního města Německa opožděně dověděli, že u nich žije národnostní menšina, která zde žila 500 let před příchodem jejich předků. A že mnozí z nich sami mají slovanské předky.Jaký z toho plyne pro nás závěr? Že se musíme snažit Lužickým Srbům maximálně pomáhat, protože tím pomáháme sobě. V době současné národnostní laxnosti, kdy „naše“ televize ČT1, ČT2 dává provokativně k 28. říjnu pořad o našich údajných prohřešcích při odsunu Němců a kde jsme líčeni jako zločinci. Nemluví se o našich obětech 360 tisíců obyvatel ČSR. Výroky o tom, že 3,5 tisíce popravených Sokolů nebylo mnoho proti členské základně a snaha měnit historii je protinárodní a žalovatelná. Bohudík po vítězství Levice (Die Linke) a Zelených nastalo zlepšení tak, že v minulém roce bylo Nadaci předěleno 16,8 mil. eur s případným nárůstem podle inflace a protestující členové se do Nadace mohli vrátit. Premiérem svobodného státu Sasko je uvědomělý Lužický Srb Stanislav Tillich, který skládal slib německy i srbsky. Stále jsou lidé plně oddaní svému národu jako na příklad paní profesorka Orsesowa, která ještě ve věku kolem 80 let přednáší školním dětem a v pokročilém věku napsala krásnou knihu o dějinách školy v rodném Radworu. V tom Radworu, kde se ještě značná část předmětů učí lužickosrbsky. Aktivně činná je opět i výborná p. Budarjowa. Další slibné výsledky má akce Witaj (na revitalizaci jazyka po úspěšném příkladu Bretonců) a to zejména i v Dolní Lužici, kde již skutečně srbsky mluví jen starší generace a část aktivistů a inteligence. Příklad Irska ale ukazuje, že si národní hrdost zachovali, přestože irsky mluví necelá čtvrtina obyvatel ostrova. V té Dolní oficiálně již zgermanizované Lužici je národní podvědomí ale stále velmi vysoké. Je to div v situaci, kdy militantní Prusko již od roku 1870 zakázalo srbské vyučování, srbské bohoslužby a sňatek byl po volen při znalosti německého jazyka. Za srbské slovo pronesené ve škole musel žák přinést 1000× v němčině napsanou větu „Nesmíme ve škole používat vendského jazyka!“ I přes velké současné potíže myslím, že většina Srbů v Lužici na otázku: „Budźe serbšćina v lěće 2100 hišće žiwa?“ odpoví jednoznačně: „Haj, wězo. Serbšćina dale wobsteji.“ Nemůže jen tak podlehnout jazyk národa, který má relativně vysoký počet spisovatelů a básníků. V době kdy má své vysílání každá větší církev v rozhlase i televizi, je ostudou ekonomicky vyspělého Německa, že trvá tak dlouho než zahájí řádné televizní vysílání i v lužické srbštině. Slovinská menšinová pracovnice se při návštěvě Dolní Lužice divila, jak nicotné je vysílání lužickosrbské proti jejich celodennímu vysílání v Itálii. Velký význam ale bude mít hospodářský rozvoj Lužice a jistě také vůle Lužických Srbů mateřštinu v běžném životě užívat. Vynikající lužickosrbský farář, básník a redaktor Josef Nowak úpěnlivě nabádal k upevnění srbské rodiny a zejména používání jazyka před dětmi a na veřejnosti. Jeho odchodu v roce 1978 želel celý národ. Jeho slova jsou ještě aktuálnější zejména pro rodiče dětí z akce Witaj, kdy by měli mít snahu mluvit srbsky i rodiče v oblastech, kde řeč již umlkla. Společným úsilím mohou obnovit mateřštinu i tam, kde byla násilím umlčena. Pomáhat by měli i tamní Němci – jednak vzhledem k svému většinou srbskému původu a jednak jako uznání za to, že na rozvoj energetiky obětovali Srby kolem 80 vesnic a následkem, že zdejší převážně srbské obyvatelstvo asimilovalo ve městech mezi majoritní většinou.

František Trux, Česko-lužický věstník č. 11-12 /2011, str. 89-90

Článek vkládáme na památku F. Truxy, jednoho ze zakládajících členů Křesťanskosociálního hnutí, který minulý rok byl odvolán Pánem z práce na národní vinici.