Předehra k apokalypse - Svět bez kultury

Za několik desetiletí svého života bych už mohl sestavit knihovnu s úctyhodným počtem knih, svazku, studií, úvah i prognóz o zániku kultury, o konci civilizace, likvidaci umění a s tím související zradou vzdělanců, umělců a byvších mistrů kultury. Houževnatá opakovatelnost, vtíravé vracení se k tématu není však jen plodem touhy po šokující senzaci, která má být novinářským „trhákem“. Tak či onak obsahuje signál, jakési varovné znamení, problém, který nepovšimnut a neřešen narůstá až do případné destrukce. Čapkův Krakatit nebyl jen fantazijní senzací. Ten a jemu podobné knihy signalizovaly příchod ničivé síly, která je dnes syrovou a bědnou skutečností (například v podobě jaderných zbraní).

K hrozivému titulu statě se navíc zcela vážné vyjadřovali vědci několika generací. U nás už v roce 1947 vyšla kniha Lewise Mumforda - Technika a civilizace, která otevřeně předpokládá, že užitková ilustrace nahradí závěsný obraz, funkční sloupek podaný s fejetonovou bodrostí vytlačí uměleckou povídku, improvizovaný popěvek báseň. Současně s tím se bagatelizuje význam, smysl a postavení umělce ve společnosti. Český tisk až na výjimky pravidelně vede kulturní rubriku jen tehdy, když má nedostatek reklamních inzerátu, málo interesantních mordů a žádnou sexuální extrasenzaci, neboť výmysly proti komunistům už nezabírají a kultura neláká, protože těm, kteří do divadel vždy chodili, je dnes cenou vstupného „vstup zakázán“; valutoví baroni pak chodí hrát golf a navštěvují karlovarské herny à la Monte Carlo. Další důsledek? Narůstá, a to dost vehementně, počet „zbytečných lidí“, jenže nikoliv těch známých z ruské literatury, nýbrž lidí tvořivých, s hřivnou talentu a s původní chutí do práce. Tržní hodnoty je činí zbytečnými. Už v letech padesátých napsala Simone de Beauvoir divadelní hru Zbytečná ústa. V obležené pevnosti musí být s narůstajícím nedostatkem potravin odstraňováni postupně další a další strávníci. A tak jsou s takřka vědeckou důsledností sestavovány seznamy zbytečných lidí. Závěr hry je úděsným MENE TEKEL. Po odstranění dětí, starých lidí, příbuzných i nemocných vychází najevo, že ti, kteří zbyli, nemají jiný cíl, aby žili dále. Všichni se stali zbytečnými a město se změnilo v oběť sebezkázy.

Snad vlivem obav z takových apokalyptických vizí nastal náhle prudký obrat pozornosti vědy i umění k člověku. Nebývalá je obliba i rozvoj psychologie a psychiatrie. Křesťan Chardin píše o místu člověka v přírodě, sociální psycholog Gehlem o „duši v technickém věku“. Titulů by bylo nepočítaně. Každý z jmenovaných i nejmenovaných autorů přímo slovně nebo nedeklarativně předpokládá, ba vychází z axiomu, že člověk je produktem kulturního vývoje, tedy že je jedincem, jehož modelovala kultura, do které se zrodil, v níž rostl, zrál, v níž hřešil i vynalézal, chyboval i vítězil, krátce řečeno žil. Značnou částí světa civilizace druhé poloviny dvacátého století však prochází (mnohde se počíná realizovat) proces cílevědomé likvidace kultury. Novodobý svět oslnivé prosperity a požitkářského štěstíčka má být světem bez kultury. Jak je příslušnými manažery tento proces likvidace rozfázován? Nechci být „animálním duchem“ podle Keynese, který takto nazývá jedince, jenž vývoj předpovídá či určuje podle předtuch a pocitových hypotéz. Tedy ad concretum. První fáze dlouhodobého procesu likvidace kultury se nazývá peníze. Řecký tvůrce sochařských zázraků byl odměněn vavřínovým věncem, římský básník místem u císařského dvora a renesanční Tizian se stal členem benátského městského senátu. Feidias ovšem dále vytvářel sochy, římský poeta sepisoval své strofy a Tizian namaloval i po svém jmenování nejlepší díla. Dnes, jakmile se stane básník velvyslancem, přestane být umělcem a je den ze dne horším diplomatem. A ti, kteří zběhnout nechtějí, jsou vytlačováni z popředí veřejné pozornosti, vytěsňováni na periférii společnosti; prostředkem tohoto procesu ghettizace jsou peníze.

Začít s likvidací kultury se musí likvidací nejen jejích tvůrců, producentů a šiřitelů. Spotřebitelé, tj. čtenáři, diváci, obecenstvo, nenápadně obdrží příslušné imitace a podvržená šidítka. Tak počíná předehra k apokalypse, k hrůze světa bez kultury, světa proměny člověka v poločlověka, jakéhosi novodobého lidoopa. Jestliže se čtenář domnívá, že jsem propadl hrůze smutku ze situace u nás, ujišťuji, že jde o počínající proces celosvětový.

Přední znalec umění, novinář (redaktor Spectatoru) a nekorunovaný sociolog anglické kultury Martin Wander Wayer napsal stať Peníze hýbou uměním, která se stala startovací plochou dalších břeskných a nadmíru vážných diskusí. V knize, jejíž částí je citovaná stať, Wayer kategoricky soudí, že „hlavním tématem britských umělců je festival sporu zuřících kolem peněz“. Dudley Fischburn hovoří o „vnitrním exilu kultury, která se pět let řítí volným ekonomickým i hodnotovým pádem“. Tento proces není vyhrazen pouze industriálně rozvinutým zemím. Z vyspělejších malých národu, kde kultura měla vždy sebeobranný národní charakter, jej ochotně přijímá Česká republika, avšak eskalace procesu zasahuje v podobě tzv. tribalismu i Afriku. Co je základnou tohoto procesu? Především potřeba soudobého kapitalismu zlikvidovat národní svébytnost státu; zde se zejména u malých národů začíná kulturou. Zmíněný Fischburn mluví v souvislosti s koncem kultury i o konci národních států. Nico Cotchester píše o „pomalé smrti národního státu“, jehož smrt přímo konkretizuje: ekonomicky zaniká proto, že velké výrobní společnosti jsou smíšené, mění národnost; politicky se rozkládá tím, že dochází k degradaci suverénních parlamentů. Cotchester s tímto likvidačním procesem téměř souhlasí, když ironicky soudí, že „potřebujeme velký národní stát, ke kterému se tiskneme jako děti k plyšovému medvídkovi“. Doslova sarkasticky komentuje z dálky tuto směšně nepraktickou diskusi americký senátor Bidden slovy: „Nejde mi o soutěž, jde mi jen o vítězství.“

Nuže, to je ekonomicko-politickou fólií procesu postupné likvidace kultury, takže nebude-li Tigrid, přijdou jiní Tigridové. Neodvolávejme se na voršilky a další české kuriozity nekulturní kšeftařské kultury. Peníze ničivě a doslova apokalypticky hubí a ničí celé kulturní oblasti. Obraťme se pro poučení do bohaté Anglie.

Málo se ví, že Británie je poslední zemí v Evropě, která zavedla státní loterii. Dosud ji nepořádala, a proto prý neměla ani peníze na kulturu. A tak se loterie zrodila. Ministr pro zachování národního dědictví prohlásil, že v loterii Camelot půjde „o zlatý důl pro dobré účely“. Na rozvoj britské kultury se dosud žebralo podobně jako u nás pomocí Nadace pro sport a umění. Pan ministr kalkuluje, že loterie Camelot dá 150 milionů liber. Jenže sotva se tato libozvučná prognóza vyslovila, už začaly spory a hádky, kolik komu připadne. Venkov vyčítá, že Londýn dostane více, a nejsilněji zní hlasy, že bude odměňována především politická loajalita, a nikoliv umělecká kvalita. Ministr kultury (Stephen Dorell), jehož ministerskému úřadu se dlouho říkalo „ministerstvo srandy“, zajásal s vítěznou výhružkou, že jeho ministerstvo „již nadále nebude finanční fontánou“, a chce preferovat financování uměleckých projektů, které by se bez podpory mohly zhroutit. Opravdu: snížení rozpočtu v roce 1994 o 3,2 milionu liber přivedlo na pokraj katastrofy anglickou národní operu, anglický národní balet, operu North, několik mimolondýnských divadel a výborných orchestrů. Rok 1994 přinesl nehorázné fiasko, za které se celá kulturní Anglie strašlivě stydí: v poslední chvíli musel být zrušen sjednaný smluvní zájezd Bolšovo těatra do Leeds Castlu. Na řadě je naprosto nezbytná přestavba slavné Tate Gallery... A tak jen přežívají malá avantgardní divadla a zásluhou básníků, prozaiků a výtvarníků se chystá ve waleském Svansea Festival světového písemnictví v rámci Roku literatury. Za úspěch lze považovat oslavu Verdiho výročí, korunovanou účastí Dominga i Carerase. Na Festival světového písemnictví jsou pozváni výborní jihoafričtí spisovatelé, ale i sportovní publicisté, dokonce i Lucinda Lambetonová s přednáškou o dějinách záchodu.

Svět kultury se brání. Volí někdy i metody barnumské (viz přednáška paní Lambetonové), aby ukázal šíři světa kultury, jehož je umění korunou. Vnitřní exil kultury ve společnosti je považován za poloviční kapitulaci, neboť znamená první krok k vystěhování na periférii. Mocní této society, bonzové evropské civilizace, zaměňujíce cit za ekonomickou míru člověka, lásku za prodejný tovar kolísavé ceny, úctu k hodnotám za modlářství, potřebují ke své oligarchické vládě takovou podobu světa. A nás zkoušejí coby aktéry předehry tohoto světa bez kultury. Dáme-li si vnutit inspicienty tuto roli v předehře, pak ve vlastní hře zůstane už jen povzdech velkého Sergeje Jesenina: „Zemřít v tomto životě není nic zvláštního, ale žít taky není nic moc...“

Jan Cigánek, http://www.obrys-kmen.cz/index.php/knihovna