Pravý čas pro levici?

13. 9. 2017 , Marek Řezanka

Může se dnes někdo divit, že v České republice (a nejenom v ní) čím dál méně lidí věří zprávám mainstreamových médií?

Nejde jenom o to, že základním kamenem jejich nedůvěryhodnosti je, že je vlastní buď domácí oligarchové (případ ČR), nebo různé nadnárodní korporace (příklad USA). Toto je samozřejmě první kámen úrazu, jelikož se již po léta traduje, že koho kdo chleba jídá, toho píseň také pěje. A některé písničky jsou již zkrátka natolik obehrané a tolik rvou lidem uši, že už je slyšet nemohou – natož poslouchat.

Druhou příčinou nedůvěryhodnosti médií je potom jejich poplatnost určité ideologii.

Připusťme, že by Andersenův císař měl svá média. Jak by ta asi referovala o jeho nových šatech? Inu, hlásala by, jak velkolepý se chystá počin, dopředu by odsoudila všechny „hlupáky“, kteří se nehodí ke svému povolání, protože zázračné šaty nespatří – a již by chystala jejich seznamy. Šířil by se strach, že kdo neuvidí a neocení císařovy šaty, bude zesměšněn a následně vyloučen, ostrakizován.

Pravda je jen pro děti…

Žádné z médií by nezveřejnilo, že císař vyhodil peníze pro nic za nic – a že bude nahý. Přesně v tomto duchu jsme zpravováni o dění na Ukrajině či v Sýrii.

V prvém případě jsme nesměli vidět, že na Ukrajině byl ze strany Západu posvěcen fašisticky se projevující režim, kdy ministr Avakov vyhrožuje opoziční poslankyni, kdy dochází k pronásledování opozice a politickým vraždám, kdy jsou lidé upalováni zaživa, kdy kvete obrazoborectví a tvrdá cenzura a kdy se podporuje nejhrubší nacionalismus, který nenávidí vše ruské.

Wolfgang Bittner výstižně popsal selhání německých médií, která zkreslovala dění na Ukrajině způsobem, že bývalé Rudé právo by se ještě více zardělo. A to raději nemluvím o úrovni tuzemské mediální scény.

V bleděmodrém jako k Ukrajině přistupuje většina médií k dění v Sýrii. Člověk by pomalu nabyl dojmu, že zloduch Putin a zloduch Asad jsou pohádkové hydry, které baví zabíjet děti a spalovat nemocnice. A i když už všechny nemocnice spálili, stejně se dozvíme, že jich další den ještě nejméně deset srovnali se zemí.

Tím nijak nesnižuji tragičnost války a oběti v řadách civilistů. Co je ovšem snižuje a degraduje, je laciná propaganda, která zcela záměrně vynechává z konfliktu jednu z bojujících stran a zapomíná vyčíslit její oběti.

Div že neučíme žáky od nejútlejšího věku, jak rozpoznat mandelinku bramborovou – tedy ruskou propagandu. Vachmajstr Flanderka by kremelského agenta nerozpoznal lépe. A přesně tak, jako on dokázal identifikovat ruského špióna ve Švejkovi, tak dnes různí ideologové vidí kremelského agenta v každém, kdo odmítá trapnou jednostrannou protiruskou agitaci.

Co by smysl mělo, je učit žáka, jak kriticky myslit – a jak rozpoznat jakoukoli ideologickou masáž. Ale to by potom bylo pro jisté kruhy kontraproduktivní, protože by jim nikdo nebaštil jejich propagandu. Což by z jejich pohledu bylo velice špatné.

Ukazování jenom příkladů proruské propagandy – a jistě, existují – je ve výsledku ta největší proruská propaganda. Nelze totiž mlčet k propagandě protiruské, která šířila lež o ruské invazi na Ukrajinu, jež nikdy nenastala – a která byla dokládána zfalšovanými fotografiemi. Nezapomínejme, že právě na bázi zfalšovaných a podvržených důkazů byl napaden Irák – a že právě tento moment rozpoutal teroristické peklo v oblasti rozvrácených států, k nimž by mohly přibýt i Sýrie či Írán.

Stejně tak bychom neměli informační kanál tapetovat propagandistickými výtvory, jež ukazují konflikt v Sýrii nereálně – vystavěný na protiruských emocích – a u každé fotografie bychom se měli pídit, zda není podvrhem (stejně jako v případě migrační krize, občanské ukrajinské války či jakéhokoli jiného tématu).

Pro mne je nedůvěryhodné každé médium, které o určitém typu informací soustavně mlčí. Jako například, kam směřuje současná Ukrajina. Jak to, že je v médiích ticho po pěšině, že ukrajinská ekonomika je na dně, že země se zmítá v nesmírné korupci svých mocných a že občané jsou místo chleba krmeni nenávistným nacionalismem? Jak je možné, že není kritizován přístup EU, jež uvalila sankce na Rusko, ale ke zcela zjevně nedemokratickému ukrajinskému režimu je slepá, hluchá i němá?

Proč se nepíše o tom, že v průběhu letošního podzimu se jak na Ukrajině, tak v Rusku začaly řetězit „bleskové zábavné akce“, před nimiž se skupina lidí domluví na společném vystoupení na veřejnosti, nejčastěji v nádražních halách – a společně zazpívá lidovou píseň v jazyce druhého národa. Písňových „flashmobů“ v ukrajinštině a ruštině je na you tube celá řada a stále přibývají.

Válečný zločinec jako arbiter?

Na jaře 2016 odsoudil Tony Blair Jeremyho Corbyna slovy: „Jeremy je považován za symbol pokrokářství a přitom stojíme v nečinnosti a díváme se, jak jsou lidé v Sýrii vražděni barelovými bombami, biti a podrobováni vyhladovění a neděláme proti tomu nic.“ (Viz Britské listy, 10. 12. 2016.)

Pokud by zde existovalo médium, jež sází v prvé řadě na pokud možno objektivní informace, muselo by v tomto kontextu okamžitě zmínit, jakou alternativu k panu Corbynovi (ne)představuje A. Blair.

Zpráva komise pod vedením Johna Chilcota dospěla k závěru: „Velká Británie se rozhodla zapojit se (do invaze) před tím, než byly vyčerpány možnosti mírového řešení. Vojenská akce v tu dobu nebyla jediným zbylým řešením…“

Blair by tak měl být již zcela zdiskreditován, nemluvě o tom, že by měl být souzen, jako například G. W. Bush a řada dalších politiků, kteří jsou přímo zodpovědní za dnešní krvavé konflikty (právě zničením Iráku jako suverénního státu).

S tímto stanoviskem je potom v ostrém rozporu postoj K. Dolejšího z Britských listů, který mj. píše:

„Bez ohledu na velmi četné chyby saúdskoarabského režimu však šlo o amerického spojence, který v mocenském soupeření s Íránem tahá za kratší konec. Racionální politika by žádala pracovat na vyvážení íránského vlivu uměřeným posilováním Saúdů, s jasnými kroky vůči jejich nezodpovědným podnikům, jaké představovaly například zahraniční zpravodajské operace exšéfa rozvědky prince Bandara. Obamova administrativa ovšem rozhodla jinak. Místo hledání regionální mocenské rovnováhy dospěla k názoru, že je lépe se bez dosavadních spojenců na Blízkém východě úplně obejít. Nepovedená smlouva s Íránem, která ajatolláhům nezabrání ve výrobě jaderných zbraní, kdykoliv se jen pro to rozhodnou, vedla k diplomatickému, ekonomickému i vojenskému posílení Íránu a k dalšímu oslabení jeho sunnitských soupeřů… George W. Bush se pustil do dvou nesmyslných a zbytečných válek, v Afghánistánu a Iráku. Oba konflikty se nevyvíjely dobře a výrazně poškodily renomé USA ve světě“ (Viz Karel Dolejší, Proč byl Barack H. Obama ještě horším prezidentem než George W. Bush, Britské listy, 8. 3. 2016).

Omlouvá tak neomluvitelné poměry v Saúdské Arábii, aby za hlavní „osu zla“ považoval (kromě Ruska) Írán. Ve stejné ideologické linii zpochybňuje existenci fašistického režimu na Ukrajině – protože potřebuje, aby vyniklo jediné zlo – to ruské. Větší manipulaci už je opravdu těžké najít:

„Kdo by v takto širokém popisu chtěl vidět především ozvěnu údajného ‚fašistického převratu‘ na Ukrajině, velmi vážně by přeceňoval jak skutečné zapojení Západu do ukrajinské krize, tak především rozsah a charakter toho, co se v souvislosti s Majdanem na Ukrajině odehrálo.“ (Viz Karel Dolejší, Neomezená válka, aneb Těžký úděl neutrálů, Britské listy, 27. 12. 2014).

Takto ty hodnoty nevybudujeme…

Karel Dolejší a jemu podobní nejsou s to přiznat, že na Ukrajině byl vskutku instalován fašistický režim, který stíhá opozici, zakládá hnědé bojůvky, jeho vojenské prapory užívají nacistické symboly a jeho kulturní politika nemá daleko k politice „rasové čistoty“. Tím, že tito ideologové zamlčují podstatu ukrajinského převratu a události, které předcházely připojení Krymu po referendu k Rusku, vymýšlejí jiný příběh, než který se skutečně odehrál.

Z oblasti pohádek bratří Grimmů jsou potom zprávy Britských listů, jaký že je Putin střídavě Hitler či Stalin, jak chce už dva roky napadnout Pobaltí (co by z toho kromě vojenského dobrodružství bez jakéhokoli zisku měl?), jak ovlivňuje všechny vlády na Západě včetně té v USA – a pan Dolejší dokonce vidí přijíždět vlak s Leninem – asi mu dodnes nedošlo, že v Rusku již dávno ani náznak komunismu není – pouze určité fáze a formy kapitalismu.

„Zpravodajství“ Britských listů v posledních dvou letech bych popsal těmito tituly: 1) Sněhurka, aneb Jak Putin Němcova se zbavil, 2) Červená karkulka, aneb Jak Putin sežere Pobaltí a Polsko s Finskem k tomu, 3) Šípková Růženka, aneb Už aby to NATO Rusy napadlo, 4) Jeníček a Mařenka aneb Putin vraždí syrské děti, 5) Popelka, aneb tři oříšky pro Clintonovou, 6) Brémští muzikanti, aneb Jak se paní Merkelová poslední humanistkou stala, 7) Dupynožka, aneb Jak pan Trump je vlastně pan Lenin, 8) Tři přadleny, aneb Angela Merkelová, Nicola Sturgeonová a Magda Vašáryová v akci, 9) Železný Jan aneb Blisty jako jediný zdroj pravdivých informací a 10) Král Odřivous aneb Nevěřte Zemanovi, věřte elitám a blyštivému kapitalismu. Zlatým hřebem je potom vážně míněný vzkaz, že pokud někdo považuje Britské listy za důvěryhodný věcný neúplatný zdroj ověřených informací, může se na jejich provoz složit.

Toto vše by bylo úsměvné, kdyby zde šlo o jednotlivce a jeho image barona Prášila. Bohužel, Dolejšího a Čulíkovu rétoriku převzali mnozí ti, kdo se profilují jako levice, třebaže z mého úhlu pohledu levicí nejsou.

Jak chápu levici já…

Osobně mám na levici tři požadavky: 1) Vymezení se vůči systému, 2) Důsledné hájení sociální otázky, jež jde ruku v ruce s posílením občanských svobod a pravomocí (posílení prvků přímé demokracie v oblasti politiky i ekonomiky) a 3) Důsledné prosazování celosvětového míru, kde nemohou vítězit partikulární zájmy kterékoli velmoci.

Je zřejmé, že zde zatím není subjekt, který by naplňoval aspoň jeden z těchto bodů. Vše ostatní jsou toliko systémová šidítka, jež mají občanům pomoci držet ústa a krok.

Na jedné straně tak máme různé národní demokracie, dělnické strany, řády národa, úsvity, apače, realisty, protiproudy a já nevím co všechno, co si hraje na antisystém – a přitom je to ekonomicky spjato s bází stávajícího systému a žádnou pozitivní alternativu k tomuto systému to nepředstavuje. Na straně druhé tu máme různé rádoby ochránce „evropských hodnot“ (zprofanovanějším výrazem už je snad jenom spojení „pravda a láska“), halíky, horáčky, hermany, kocáby, koláře, kalousky, putny, pehe, pánky, štětiny, šiklové, šafry ad., kteří vidí toliko proputinovskou propagandu, kteří nahlížejí na Rusko nekriticky jako na Satana (možná se srpem a kladivem v ruce, třebaže jeho zřízení je kapitalistické), kteří by nad Sýrií nejraději vytvořili bezletovou zónu, aby bojovníci Daeše dostali zelenou (o civilních obětech by se pak už samozřejmě nepsalo) a pro něž evropské hodnoty nejspíše znamenají zavilý antikomunismus, podporu válečné rétoriky proti Rusku, vedení nesmyslných „preventivních“ válek a praktikování asociální politiky.

Z tohoto se skutečně vybrat nedá. Navíc má někdy člověk pocit, že existence jedněch je vlastně podmíněna existencí druhých.

Jako houby po dešti nám rostou politici s určitým typem rétoriky, jež se ovšem neopírá o pravdivý postoj a širší programové zázemí – a nemá tak šanci na to, stát se čímkoli jiným než reklamním spotem. Stávajícímu systému musí vyhovovat, když může své rádoby odpůrce prodávat na tričku a přidat si je na polici svých trofejí – jako něco, co ho rozhodně nemůže ohrozit (Více viz Marek Řezanka, (Ne)naděje dnešní levice, Kulturní noviny, 12. 12. 2016).

Za příklad takového „levicového simulakra“ může být považována řecká Syriza, jež vytvořila vládu s tvrdě pravicovou stranou – Anexartitoi Ellines (ANEL). Řečtí občané tak nebyli podvedeni toliko zahraničním tlakem, kdy bylo jejich NE přetaveno na ANO „reformám“, které zadělaly na více než jednu ztracenou generaci nezaměstnaných a nezaměstnatelných a pro systém nepotřebných.

Bernie Sanders zase pro změnu podpořil Hillary Clintonovou, kterou by z logiky své předchozí rétoriky podpořit neměl: „Tato kampaň je o potřebách amerického lidu a je zaměřena na velmi vážné krize, jimž čelíme. A s tím, jak se blížíme k (volebnímu) listopadu, nemám pochybnosti, že Hillary Clintonová je zdaleka nejlepší kandidátkou, která je může zvládnout.“ Hillary Clintonová vzkázala poměrně srozumitelně: „Chci, aby Íránci věděli, že pokud budu prezidentkou, napadneme Írán.“

V tomto kontextu je potom zajímavé chlubení šéfa britských labouristů Jeremyho Corbyna, že ho měl podpořit Bernie Sanders. Pokud ho skutečně podpořil, vyvstává tu otázka, proč politik vymezující se vůči NATO stojí o podporu někoho, kdo se jednoznačně postavil za Hillary Clintonovou a její intervenční a agresivně protiruskou zahraniční politiku.

Za tyhlety hodnoty pojďme padnout na hroty…?

Přehlídka pokrytectví a přetvářky politických zástupců napříč EU způsobila, že pod pojmem „evropské hodnoty“ si řada občanů vybaví následující desatero: 1) Bombardování Bělehradu v roce 1999, 2) Uznání Kosova a válečného zločince Thaciho jako demokratického představitele, 3) Asociální fiskální pakt, 4) Protlačování pro zaměstnance nevýhodných mezinárodních smluv, např. TTIP, 5) Oprašování kultu Bandery a schvalování nacistických symbolů (např. na uniformách praporu AZOV), 6) Potlačování svobody projevu (který neomezuje práva druhých a nevybízí k jejich potlačování), 7) Rezignaci na demokracii (Když z řeckého lidového NE se stane mávnutím kouzelného proutku evropské ANO), 8) Předstírání, že Daeš žádné své bojovníky nemá (protože Rusové a Asad bojují přece jen proti nemocnicím a dětem) a nedostatečná ochrana Evropy před pronikáním těchto osob na její území, 9) Mediální manipulaci, 10) Likvidaci vzdělávacího systému, aby produkoval tvárné roboty (nemluvě o nepřipravenosti systému na robotizaci technického typu, tedy nikoli tu myšlenkovou – na tu už jsme bohužel adaptováni až až).

USA nejsou velmocí? Nebo snad nemají ambice?

Je potom neuvěřitelné, když někdo píše o velmocenských ambicích Ruska (a ještě tak Číny) – ale úplně zapomene na velmocenské ambice USA, jež jsou přitom vidět na každém kroku. Karel Dolejší však vnímá toliko ruské ambice, když glosuje:

„Problémem jsou nevybíravě prosazované velmocenské ambice, které se ruské elity snaží světu pod nátlakem vnutit. Jeho hra s ohněm na mezinárodní scéně, při níž posílá jaderné bombardéry nad dánský Bornholm, ponorky do švédských vod a vojáky na Ukrajinu“ (Viz Karel Dolejší, Hlavní problém, který má svět s Ruskem, není absence demokracie, Britské listy, 10. 12. 2014).

To, že hranice NATO se posunuly proklatě blízko k Rusku, je podle K. Dolejšího samozřejmě v pořádku. Skoro se mi chce ve shodě s Karlem Čapkem říci: „Pane, kdybyste se bránil, musel bych proti vám použít zbraň“ (slova podobného významu vložil K. Čapek do úst anonymního gangstera).

Hoaxy proti hoaxům?

Stokrát mohou (a v řadě ohledů pravdivě) Britské listy poukazovat na šíření hoaxů v Parlamentních listech. K čemu jim to je ale platné, když jich samy tunu vyprodukují (jen jinak zaměřených)?

V lednu 2015 nás Britské listy strašily litevským manuálem, jak se na tento pobaltský stát Ruský medvěd vrhne (Litva vydala manuál, jak přežít ruskou invazi, Britské listy, 23. 1. 2015). Blisty se přitom tvářily, že tato informace je velmi důležitá a že se máme skutečně bát. Že brzy dojde i na Polsko, Finsko – a i na naši republiku. To už je podobné šíření poplašné zprávy, jako když pan Štětina prohlašuje, že je již dávno ve válce s Ruskem. Tomu se jednoduše říká fanatismus. A raději pomlčím, jak se říká tomu, když pan Štětina podporuje prapor AZOV. Na stránkách TOP09 si můžeme přečíst, co přesně pan Štětina říká: „Prapor Azov je součástí obranné doktríny Ukrajiny, je profesionálně veden, spolupracuje s ukrajinskou armádou a má v Mariupolu silnou podporu obyvatel. Ruská propaganda nazývá dobrovolníky praporu Azov fašisty a nacisty. Nic takového jsem neseznal.” Na toto bohužel „naši bojovníci proti nacismu“, kteří se probouzejí se stejnou pravidelností jako pověstní blaničtí rytíři, nepoukazují, třebaže na rozdíl od lebky a hnátů je symbolika na helmách bojovníků praporu AZOV zjevná.

Projevy nacismu a fašismu je třeba odsuzovat plošně – ať si jich dopustí Ukrajinec, Rus, Albánec či Srb, prostě kdokoli. Současně nesmí být pod projevy fašismu a nacismu schováváno cokoli, co tímto projevem není. Dvojí metry v posuzování i flexibilní vymezení tohoto pojmu totiž přispívají k jeho diskreditaci – a toho bychom se měli varovat.

Než si podepíšeme vlastní ortel…

Chceme-li skutečně čelit nebezpečí fašismu, musíme nejprve pojmenovat jeho kořeny – a ty jsou pohříchu systémové. Je to vlastně záchranná páka kapitalismu, když už není schopen hájit demokracii a humanismus – a je s těmito hodnotami ostře nekompatibilní. Jinak než antisystémově se s ním bojovat nedá. Pokud toto nepochopíme, jenom si podepíšeme vlastní ortel. Potřebujeme levici. Antisystémovou. Ne pana Sanderse, ne pana Varoufakise, ne pana Corbyna – ale levici. A za její neexistenci nemohou ani pan Putin, ani pan Asad a dokonce ani pan Trump ne.

http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2017/189-36-2017-13-zari-2017/1925-pravy-cas-pro-levici