„Pravda vítězí“ - české motto od roku 1918 - platí také v roce 2018

Masivní falšování dějin dostihne Čechy jako v roce 1938

Habsburská protireformace zasáhla v Čechách/na Moravě také německé protestantské obyvatelstvo. Z hospodářského rozvoje při industrializaci těžili také Češi. Habsburkové ještě v 19. století, po porážce v roce 1867, nadržovali politicky Čechům, protože nedůvěřovali loajalitě Němců na severních hranicích německé říše. Češi byli ekonomicky rovnoprávní, mohli si dokonce v roce 1880 postavit národní divadlo a postavit svému reformátorovi, Janu Husovi, v roce 1907  pomník na Staroměstském náměstí, ačkoli husitské války přinesly tolik škod  Evropě. Tomáš G. Masaryk opakovaně řekl : „chyběla nám jen nadvláda nad našimi Němci v Čechách/na Moravě“. Tak potvrdil, že Němci přinesli pokrok do měst Čech/Moravy a že do pouze periferních oblastí přinesli před 700 lety ekonomickou prosperitu.

S pomocí Wilsonových 14 bodů zavedli Češi v roce 1918 své státní sebeurčení. Němcům v příhraničních oblastech a Slovákům, se kterými byli domluveni, Maďarům, Rusínům a Polákům, kteří se domáhali rovnoprávného postavení ve státě, ale autonimii upřeli. Především Němce chtěli přemístit a vyhladovět, zatímco Slováci, Poláci a Rusíni se s poručníkováním smiřovali.

Přestože v St. Germain v roce 1919 bylo slíbeno druhé Švýcarsko, se 3,5 miliony Němci se v ústavě nepočítalo, zacházelo se s nimi jako s „menšinou“ a měli ekonomické a politické nevýhody. Když Němci mírumilovně dne 4. března 1919 demonstrovali za své sebeurčení, byla demonstrace násilně potlačena. 54 mrtvých a stovky zraněných bylo Mene Tekel (výstrahou) pro pokryteckou demokracii a falešný humanismus. Není bez důvodu, že se Češi dodnes stále snaží zakrýt tyto zločiny a popírají vinu svých politiků té doby. Sedm milionů Čechů se snažilo o depopulaci sedmi milionů lidí jiných menšin. Západní mocnosti to umožňovaly proto, že „Československo“ oslabovalo Německou říši a pomáhalo ovládat  „německé Rakousko“. Poté byl učiněn pokus zatlačit Němce administrativním trikem, mělo to být úřední řečí veřejných orgánů, pro výběr daní a úřadování, zavíráním škol, menšinovými školami pro děti vyslaných českých úředníků; distribucí půdy prostřednictvím pozemkové reformy. (Zjištěná plocha periferie státu byla 1/3 rozlohy). Ano, měli většinu v parlamentu a vedli národní stát jako podnik na úkor menšin. Ale nepřineslo to žádnou státní loajalitu všech přinucených občanů.

Velkým zbrojením, silnými pevnostmi proti Německu, chtěli zastrašit menšiny. Navíc, ke spojenectví v Malé dohodě (Rumunsko, Jugoslávie), se ještě spojili v roce 1935 se Sovětským svazem, s nímž neměli hranici. Beneš tak mohl počítat nanejvýš s letectvem. Špatné svědomí kvůli diskriminaci Němců vedlo také v roce 1933 k zákazu jejich pravicových stran. Ale právě proto dali nakonec sudetští Němci „sudetoněmecké straně“ Konrada Henleina v roce 1935 již 2/3 všech hlasů. Stala se nejsilnější stranou ve volbách v ČSR, navzdory všem volebním manipulacím.

Prezident Edvard Benes, který byl již v roce 1918 ministrem zahraničních věcí a občas i tajemníkem Společnosti národů v Ženevě, stále ještě nebyl ochoten napravit postavení sudetských Němců, aby byli rovnoprávnými občany. Byl v březnu 1938 překvapen, že se Rakousko připojilo k Říši. Tím  bylo jižní křídlo ohroženo a vedlo to k neklidu mezi Němci, kteří byli až do roku 1918 „c. k. Rakušany“. Dokonce ani v této situaci nevyšel „Pražský hrad“ vstříc svým „menšinám“. Beneš a armáda vyhlásili 20. května 1938 částečnou mobilizaci v německé příhraniční oblasti. „Sudetoněmecká strana“ tam pak získala 22. května v komunálních volbách 92% hlasů.

Lord Runciman (GB) se přesvědčil o útisku sudetských Němců a navrhl jejich připojení k Říši. Hitler myslel na vojenský potenciál ČSR a nikoli na svobodu sudetských Němců. Edvard Benes emigroval a záměrně připravil vyhnání Němců, V roce 1945 se  dostal na Slovensko  a apelovala „skrytými vraženými výzvami“ na dav, který pak zuřil při divokém odsunu, dokud spojenci nepředepsali od podzimu „humánní“ přesídlení s 50 kg zavazadly v dobytčích vagonech. To bylo dokončeno v roce 1946. 200.000 kvalifikovaných pracovníků bylo ponecháno pro zajištění výroby. Edvard Benes byl až do své smrti v roce 1948 prezidentem a vydal komunistům stát a jeho obyvatele na dalších 40 let. Mnoho Čechů uprchlo na Západ. Nicméně je nepochopitelné, že je po pokojné revoluci v roce 1990 Edvard Beneš, při jeho 110. narozeninách, připomínán a také vydána pamětní známka. Václav Havel se jednou odvážil omluvit za vyhnání a německé oběti. V Česko-německé deklaraci nebyla ani zmínka, jaké chyby se Češi dopustili poté, co byl založen jejich stát. Je tam  jen o „deportaci“ (Odsunu), jejích více než 250.000 obětí bylo sníženo na 35.000. Sebevraždy musely být odečteny. Nebyla tam zmínka, že sudetští Němci neutekli, protože žili od Čechů odděleni v „Sudetech“ až do začátku května, kdy Wehrmacht ztratil kontrolu nad nedotčenými a klidnými Čechami/Moravou, že necítili vinu za trestné činy „protektorátní správy“.

Je zcela nepochopitelné, že Pražský parlament v roce 2000 jednomyslně vyhlásil, že Edvard Beneš se zasloužil o svou zemi. To lze interpretovat pouze jako „loupež podporující prohlášení“ („Raubsicherungserklärung“) a ukazuje to, že čeští politici se dosud nenaučili smíření ve sjednocené Evropě. Zdá se, že zapomněli, že vyhnání jim přineslo 40 let sovětské nadvlády, útěk mnoha občanů v roce 1948 a 1968 na západ. Pouze jedním směrem,  převážně do Německa.

Kdy budou čeští politici konečně být chytří a budou hledat harmonický vztah s Německem ve sjednocené Evropě, s pomocí potomků sudetských Němců? Kdy si vzpomenou, že prošli tisíciletým soužití s Němci, nejlepším rozvojem ze všech slovanských národů? Proč vždycky hledají vzdálenější kamarády v západní Evropě i zámoří, místo uznávání, že osvědčená spolupráce s Němci je jejich šance, že mají vazby ze společných dobrých časů v průběhu staletí? Časy nepokojů byly v Čechách/na Moravě v době husitských válek, třicetileté války a za dvou světových válek (po 30 letech opakovaná). To byly ty špatné časy v Čechách/ Moravě. V současné době jsou Češi sami ve svém státě. Slováci se podruhé od nich oddělili. Proto by loajální spolupráce se starými Podunajskými státy a Německem v jednotné Evropě měla být považována za příležitost. Dokonce i v globálním světě mají staré vztahy, jako za multi-etnického státu „Rakouska-Uherska“ svůj význam. Dnes jsme si vědomi, že nacionalismus malých národů, které byly příliš slabé na životaschopný stát, státním vyhnáním předčasně destruoval jen pěstovanou dělbu práce a přispěl k bídě a utrpení mnoha lidí.

Využijme naši dávnou historii opět k míru a hospodářskému užitku všech.

Georg K. Schmelze, Sudetenpost, 3.8.2017, str. 11

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf