Posuzování historie si žádá kritické myšlení
Jak nově zpřístupněné archivní fondy doplňují pohled na historické události, se mohli přesvědčit účastníci a účastnice diskusního fóra Nadace Železná opona konaného ve středu v pražském Evropském domě. Mělo název »Odtajněné archivy přepisují historii«.
Mladý historik Michal Macháček, který v závěru loňského roku vydal svou první velkou monografii mapující život někdejšího prezidenta ČSSR a generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka (informovali jsme), v úvodu poznamenal, že ho fascinují lidé, kteří tvrdí, že »takto to je, a nemůže být jinak*, když se historici ve své práci setkávají s novými poznatky, otevírají se nové archivy, objevují se nové historické zdroje apod. Zásadní je podle něho kritické myšlení, neměly by převládat emoce.
Macháček má zkušenosti i se zahraničními archivy. Když se např. zabýval osobností Gustáva Husáka, prostudoval všechny české a slovenské zdroje, a pak se vydal do zahraničí - studoval materiály v ruském Státním archivu soudobých dějin, bývalém archivu KSSS, ruském Státním archivu sociálních a politických dějin, archivu ministerstva zahraničních věcí aj. Odmítl tezi, že jsou ruské archivy pro české historiky nedobytné, slovy: »Není nemožné se do nich dostat.« Ve Fondu Mezinárodního oddělení ÚV KSSS se seznámil s Husákovým spisem, který obsahuje na tři a půl tisíce písemností, přičemž první dokument je datován rokem 1936.
Velmi obohacující pro historické poznání jsou soukromé archivy, a právě k takovému, z pozůstalosti Gustáva Husáka, měl Macháček také přístup. Z pečlivého studování archivních zdrojů a z hovorů s pamětníky zjistil mnohé nejen o Husákovi, ale také o dalších politicích této doby.
Prostředí ruských archivů se podle Macháčkových slov v 90. letech liberalizovalo, a »naklusali do nich Američané, kteří si pořídili řadu skenů«, přičemž čeští historici to tehdy podcenili, poznamenal historik. Ocenil vklad prezidenta Miloše Zemana během jeho státní návštěvy Moskvy v listopadu 2017, kdy se podařilo podepsat memorandum o porozumění mezi českým Ústavem mezinárodních vztahů a Moskevským státním institutem mezinárodních vztahů (týká se i založení Česko-ruského diskusního fóra). Je přesvědčen, že by bylo velmi potřebné institucionalizovat český historický ústav přímo v Moskvě, protože své »pobočky« takových ústavů tam mají mnohé velké země, ale i státy velikostně s námi srovnatelné.
»Vroucí lázeň lustrací«
Někdejší politik a diplomat Jaroslav Bašta zavzpomínal na dobu po listopadu 1989, kdy část politiků vyhodnotila, že archivy se dají využít politicky. »Byl to instrument rychlejší výměny elit.« Lustrační zákon je podle něho pro to velmi charakteristický - z jedné strany se evidence někdejší StB stala součástí právního řádu, z druhé strany byla StB prohlášena za zločineckou organizaci, »takže se archiv zločinecké organizace stal součástí právního řádu demokratické země,« vylíčil absurdnost doby. Připomněl, jak jednoduché bylo mnohé dokumenty falšovat, např. vysokoškolské diplomy.
»Z archivů po roce 1989 se vyvinul instrument. A aby fungoval, smolná lázeň lustrací se musela udržovat vroucí,« pokračoval v tématu bezpečnostní analytik Jan Schneider. Pro sebemenší škobrtnutí, i fiktivní, jsou lidé vláčeni dodnes, jak je přesvědčen, a jsou jim vlastně krácena lidská práva. Takovou praxí trpí celý národ.
Zajímavý postřeh vnesla někdejší členka federální vlády Květoslava Kořínková. Kabinet po roce 1990 požádal německou a španělskou vládu o sdělení jejich zkušeností, zdali uplatnit lustrační zákon, či nikoli, a jejich odpovědi byly: »Doporučujeme nedělat lustrační zákon.« Prý tehdy však nebyla u nás síla, řekla Kořínková, která by takové stanovisko dokázala politicky zdůvodnit.
Na skutečnost, že je třeba s archiváliemi nakládat opatrně a sledovat širší kontext, upozornil Adam Kretschmer, jenž má zkušenosti s bezpečnostními archivy. Klíčové pro naše dějiny jsou dle něho také francouzské archivy, v nichž se nacházejí dokumenty vážící se ke zrodu CSR. Za chybné považuje zrušení Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců (k čemuž došlo v březnu 1990 vládou Mariána Čalfy). Bývalá ministryně Kořínková na dotaz Haló novin k této záležitosti svědectví podat nedokázala, na zrušení si nepamatuje.
Podpásovky polistopadového režimu
V diskusi zazněly různé podněty. Někdejší čs. zpravodajec Miroslav Polreich se podivil, že o jeho poznatky a zkušenosti nemá zájem žádná paměťová instituce, která se zabývá soudobými dějinami. Poukázal na fakt, že ČR (nebo ještě ČSFR) vydala americké »spojenecké« straně seznamy amerických občanů, kteří byli v 60. letech angažovaní v mírovém hnutí. »Tito lidé mohli být v USA různě pronásledováni, mohli je soudit a neomšeli dostat důchody, protože z těchto amerických občanů udělali agenty StB,« vysvětlil Polreich našemu listu, jakou podpásovku dala proti válečně zaměřeným Američanům polistopadová moc.
velvyslanec Slovenské republiky v ČR Peter Weiss přišel s nápadem, aby české a slovenské paměťové instituce provedly srovnání, v čem byly celospolečenské efekty lustrací, provedených v obou zemích v různé míře, pozitivní a negativní. A protože nespecifikované množství archivních dokumentů v uplynulých desetiletích zmizelo neznámo kam, jak uvedli všichni panelisté, položil otázku, zdali existuje studie, »kolik se toho po roce 1989ztratilo, a zdali je možné se vyrovnávat s minulostí, když spousta dokumentů již neexistuje«.
Cedule se mohou sundat...
Haló noviny se zeptaly, jak pohlížet na Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a na aktuální jev - instalaci doplňující tabulky s textem k pražské soše sovětského maršála I. S. Koněva. »Je to u nás slušný pokrok Byly doby, kdy se sochy bouraly, teď se jen doplňují cedule. A ty se mohou také sundat,« odpověděl s jistou dávkou ironie Bašta. Podle jeho slov jsou doplňující tabulky politickým a ideologickým nesmyslem. ÚSTR je instituce založená s politickým zadáním a naplňuje jiné věci, než je historická věda, reagoval na otázku našeho listu.
(mh), Haló noviny, 19.1.2018, str. 4
Přišlo e-poštou