Polská a československá armáda proti banderovcům v druhém poválečném roce

 

Nad zimou druhého poválečného roku jako by se vznášel stín porážky, který po pařížských dohodách dolehl na celé banderovské hnutí. Bylo ho znát i u nás. Nájezdy do hloubky našeho území přestaly. Pohraniční přestřelky nepřekročily obvyklou míru.

Mnichovské vedení přikázalo nacionalistům vyhnout se bojům a přejít k podzemní formě činnosti. V nové situaci navrhlo zopakovat křižácký pochod na Slovensko. Jde především o rozruch a ohlas na mezinárodním fóru. Po našem odchodu přijedou na ta místa zahraniční korespondenti a budou se vyptávat obyvatel, jak jsme se chovali, o čem jsme mluvili. Proto nesmíme za sebou zanechat špatnou pověst. Je třeba pokusit se tam zůstat déle a vniknout trochu hlouběji. Naše ústřední vedení žádá, abychom do těchto prostor uskutečňovali vpády častěji a co nejhlouběji, protože to má větší cenu než deset vítězných bitev na našem území.

 

Došlo však k tomu, že v březnu 1947 vypochodovala z Baligrodu do Smolniku rota tamějšího 34. pěšího pluku. Pochod skončil jednou z největších tragédií polské armády. Ren, kterému před měsícem vojáci zlikvidovali podzemní lazaret, připravil rotě důmyslnou past. Nic netušící, klidně postupující rota se tak dostala do kotle obstoupeného čtyřmi sty bandity. Zachránili se jen jednotlivci, kterým se podařilo ukrýt v lese. Po nevídaném masakru přijel do oblasti náměstek ministra národní obrany generál Karol Šwierczewski, rudoarmějec ruské revoluce, legendární Walter z občanské války ve Španělsku, velitel 2. polské armády, která osvobozovala Československo. Kolona nebyla dál než šest kilometrů od Baligrodu.

Hodinu předtím sestupovala Chryňova sotňa a část Stachovy sotně z lesů kolem Chryszczaté, tehdy již silně napadaných vojskem, k cestě Baligrod-Cisna. Chryň sice nevěděl, s kým se střetne, ale hned se rozhodl zaútočit. Sto osmdesát banditů ve výhodném postavení a třicet vojáků jako na dlani. Jak mohl takový boj skončit? Smrt legendárního Waltera měla obrovské důsledky. Po všech stránkách. Banderovce povzbudila. Po období jistého útlumu vzrostlo doslova ze dne na den jejich sebevědomí. Ukázali, že nehodlají složit zbraně, že nadále představují značnou vojenskou sílu a je třeba s nimi počítat i při zahraničněpolitických jednáních. Zpití nečekaných úspěchem nastražili už za tři dny u těch samých už neexistujících Jablonkách další past. Přepadli třicet čtyři raněných a nemocných pohraničníků a důstojníků, které vezli z Cisné do Baligrodu. Kolona se statečně bránila dvě hodiny. Vojáci umírali hrdinsky. Stříleli do posledního náboje. Dvacet jedna jich zahynulo na místě, jedenáct padlo do zajetí. Bandité je bestiálně mučili, příkladem jim šel Chryň. Vojákům uřezali uši, vypichovali oči, odtrhali pohlavní údy a polomrtvé věšeli na vlastních vnitřnostech. Povraždili všechny kromě dvou, kterým se podařilo utéct.

 

Generálova smrt a banderovská barbarství vyvolaly v celém Polsku nesmírnou vlnu vzrušení, všeobecného odporu a znepokojení nad budoucností země. Na spontánní požadavky reagovala vláda radikálními opatřeními. 24. dubna přijala usnesení přesídlit s konečnou platností do severních a západních oblastí Polska všechny Ukrajince, ať už s nacionalisty spolupracovali, nebo je nacionalisté terorizovali. Současně uložila armádě a Bezpečnosti vytvořit operační skupinu Visla. Měla zlikvidovat ozbrojenou složku nacionalistického podzemí v Rzeszowském, Lubelském a Krakovském vojvodství a zajistit konečné vysídlení ukrajinského obyvatelstva. Velitel, brigádní generál Stefan Mossor, měl k dispozici značnou sílu. Dvacet tisíc vojáků ze čtyř divizí posílených čtyřmi pluky, sedmisetčlenným oddílem milice, ženijním plukem, tankovým plukem s třemi sty tanky a eskadrou s deseti letadly včetně jednoho dopravního. Síly nacionalistů představovaly více než dva tisíce dobře vyzbrojených a vycvičených střelců, fanaticky nenávidějících Poláky a komunismus. Nadále si aktivně počínala organizace SKA, fungovala civilní síť, spojení a zpravodajská organizace. Operaci rozvrhli do tří etap. První měla trvat šest týdnů a jejím cílem bylo vyčistit jihovýchod Rzeszowského vojvodství. Bojové akce měly směřovat proti nejbojovnějším kurinům Rena a Bajdy.

V pohraničních horách vzplála krutá válka. Na jedné i na druhé straně umírali lidé, rozléhal se nářek obětí, hořely vesnice, vybuchovaly miny, mosty létaly do povětří.

Burlakova sotňa neměla co jíst, protože z vesnic v průběhu jediného týdne vysídlili padesát tisíc obyvatel. Vysídlením obyvatelstva ztratila svoji základnu a nedostávala předem hlášení o tom, co vojáci chystají. První etapa Visly trvala zhruba měsíc, od 24. dubna do 20. května. Do rukou armády padla mimořádně cenná kořist - archivy Chromenkovy, Chryňovy a Stachovy sotně. Situace se stávala pro banderovce neudržitelná. Armáda, hlad a zoufalství je vytlačovaly stále častěji na naše území. V našich pohraničních obcích se množily přepady a loupeže.

Ve druhé etapě se ofenzíva přenesla do oblastí Przemyšlu. Lubaczowa a Jaroslawi. Hlavní úder byl veden proti kurinům Železniaka, Bajdy, Rena a proti Burlakově sotni. Tlak byl tak silný, že se banderovské velení rozhodlo přemístit co nejvíc střelců k nám. Naše spolupráce s polskou armádou byla tehdy již na vysoké úrovni součinnosti. Spojovací důstojníci si ze Sanoku a Humenného hlásili vzájemně každý podezřelý pohyb band. Konec zdaleka nebyl. Naopak. Všechno teprve začínalo. Poměrný klid na přelomu roku způsobil, že jednotky vyslané z Čech se vrátily do svých posádek. Ročník 1923 propustili. Stav 10. divize klesl z pěti tisíc pěti set na dva a půl tisíce mužů. Operační schopnost některých velitelství se snížila natolik, že některá nemohla vůbec podstoupit boje. Velitelství Jakub v Prešově bylo úplně bez mužstva a nemohlo držet rozkazem určenou čáru Bardějov - Prešov - Košice. Nebezpečí bylo čím dál hrozivější. Poláci nám hlásili začátek třetí etapy Visly. Operaci úzce koordinovali se sovětskými pohraničními jednotkami. Střelci začali mluvit o porážce, objevily se příznaky bezvýchodnosti, ale i neslýchané krutosti. Situační hlášení velitelství Jakub z 3. června, jedno z prvních, které se mi dostalo do rukou, obsahovalo tento bod:

„Hlídka finanční stráže při setkání s polskou pohraniční hlídkou zjistila: A) z 26. na 27. května narazila polská hlídka v prostoru Lacková na bandu 23 mužů, z nichž při přestřelce tři zabila, tři zajala, zbytek uprchl. Raněnému polskému vojákovi vyřezali banditi zaživa srdce. B) Před dvěma týdny zajala skupina UPA raněného polského vojáka a zaživa ho upálila.“

Podle polských zpravodajců způsobila v banderovských řadách největší rozruch zvěst o jakémsi tajném rozkaze, který přišel v květnu z Mnichova. Byl prý určen pouze velitelům. Údajně jim povolovali přejít přes naše území do amerického okupačního pásma v Rakousku. Poláci varovali, že větší i menší skupiny rozbitých sotni se mohou co nevidět objevit u nás.

 

Tak se také stalo. 10. dubna prolomila silně vyzbrojená banda prudkou palbou u Vyšné Jablonky clonu našich jednotek a pronikla do jejich týlu. Situace začala být vážná. Poláci hlásili, že budou v útoku pokračovat a budou zvyšovat tlak. 17. června zaútočili teroristé na naši obranu u Runiny. Postavení od Ruského sedla k sovětské hranici držel 32. pěší pluk. Jeho rota Kysuce se dostala do obtížné situace. A tam, u Runiny, padl její velitel, poručík Mikuláš Károly, když vedl své vojáky do útoku. Byl naším prvním důstojníkem, který zahynul v boji proti banderovcům. Protože místo radosti a veselosti nám hlásili, že hranice překročil Brodyč, jeden z největších kruťasů, kteří proti nám bojovali. Stalo se to 19. června. Uvedl se typicky. Jak jsme ho koneckonců znali. Jen co se objevil, zajal tři naše příslušníky finanční stráže a dva z nich rozkázal uškrtit.

 

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 316-322

nakladatelství Futura