Politici versus odborníci. Kdo s koho?
Jednou z nosných myšlenek listopadu 1989 byl požadavek, aby v budoucnu namísto sice oddaných, ale jinak nepříliš schopných straníků měli při správě věcí veřejných důležité slovo odborníci. Od politiků pak byla v euforických chvílích tzv. sametové revoluce dost naivně očekávána v neposlední řadě i mravnost, tedy kromě jiného neúplatnost a smysl pro pravdu a poctivost. Již brzy se mělo ukázat, že tento požadavek byl spíše zbožným přáním a syrovost reálného života přinesla pro mnohé z nás silné rozčarování nad tím, kdo že nám to zase vládne. Až příliš často opět lidé s podivným morálním profilem. Nešlo a nejde přitom jen o nejrůznější převlékače kabátů, ale hlavně všehoschopné jedince, kteří veřejné funkce ihned po jejich získání začali zneužívat k soukromým zájmům a k prosazování zájmů mocných přátel z byznysu. Nejrůznější politologové, a že jich máme dost a dost, nám jistě budou tvrdit, že tomuto stavu nejde nijak zabránit, jelikož svobodné volby ve své podstatě nemohou zamezit tomu, aby vysoké politické funkce nezískávaly osoby, se kterými by si slušný člověk k jednomu stolu nesedl, natož aby jim podal ruku nebo dokonce svěřil vlastní úspory. Někteří pak navíc začali tvrdit, že etika v podnikání i v politice je vlastně jen obtěžující přepych, který jen a jen zdržuje od důležitých rozhodnutí a mohou si ji proto dovolit jen nemnozí. Dle této logiky pak ti, kdo okrádají stát například na daních (skrývá se to pod pojmem daňová optimalizace), to vrátí formou různých sponzorských darů nebo příspěvků na veřejně prospěšné a charitativní účely. Takže se v tomto směru vlastně nic špatného nedělo a neděje. Jisté je, že krátce po převratu se, jak známo na chvíli zhaslo, a ten kdo se nejlépe v oné tmě zorientoval, si zajistil nejen slušný majetek, ale i vliv na přední politické činitele.
Některé osobnosti skutečný základ nového režimu prohlédly již záhy. Například profesor Ivan Sviták, když se po 20 letech vrátil z emigrace v USA, již brzy po listopadu 1989 prohlásil, že jsme nezískali demokracii, ale jen obnovenou kapitalistickou oligarchii – tedy vládu bohatých a mocných v pozadí. Nikoliv tedy demokracii, ale jen její značně zvrácenou podobu. Přesně řečeno demokraturu. Mnohé problémy se nejen nevyřešily, ale jen dále prohloubily. Podle kvalifikované analýzy z konce 80. let se v Československu korupce podílela na hrubém domácím produktu přibližně 1,5%. Po převratu se tento podíl zvýšil dokonce rovnou na celou jednu desetinu. Transparency International odhaduje její výnos na 200 miliard ročně.
Síla peněz je v tržní ekonomice, kde se dá zobchodovat téměř úplně vše, velmi podstatná. Prosadil se u nás bohužel velmi špatný názor, že je třeba nejprve provést velké majetkové přesuny bez řádného legislativního vymezení a pak teprve schválit příslušné zákonné normy, a to ještě často velmi bezzubé vůči podvodníkům. Pro tento akt se vžil název útěk před právníky. Jeden z vlivných politiků první poloviny 90. let Tomáš Ježek s odstupem dvou desetiletí přiznal, že při ekonomické transformaci u nás po roce 1989 se vlastně pouze aplikovaly příručkové poznatky, které byly bez předchozího ověření svých účinků ihned prosazovány v praxi. Potom byl už jen krůček k dokonalému rozmachu onoho nechvalně známého mafiánského kapitalismu. Tedy systému lobbistů působících na politiky a kmotrů ovlivňujících v pozadí velké finanční toky. Propojení moci politické, ekonomické a mediální poskytuje všem vlivným osobám ovlivňujících chod státu obrovskou moc. Tito vlivní a mocní se navíc drží sítí vlastních kvalitních informátorů v dokonalém šachu. Každý na toho druhého má dostatek kompromitujících materiálů, aby jej v případě potřeby přitlačil ke zdi. A tak se šíbrům vyplatí raději spolupracovat ve vyvádění pohádkového jmění na svá konta v daňových rájích a udržovat současný systém při životě. Ačkoliv odpor vůči němu ze strany veřejnosti stále narůstá. Prodejní politici si zejména v éře velkých majetkových přesunů mohli přijít rovněž na své v podobě tučných provizí za prosazení zákonů šitých na míru vlivným skupinám ovlivňujícím náš průmyslový a finanční sektor. Jestliže listopad 1989 vyslovil silný požadavek na odborné řízení státu, nastal pravý opak. Slovo odborníků mělo při zásadních rozhodnutích ve skutečnosti jen malou váhu. I přes skutečnost, že všichni premiéři a ministři mají řadu poradců či celé skupiny odborníků. V řadě případů jde žel jen o tzv. odborníky. Ve skutečnosti jde o osoby napojené na velký byznys. Jejich zájmy jsou zřejmé. Sloužit pro blaho státu a jeho občanů, k nim však nepochybně nepatří. Zkušení národohospodáři prošlí praxí, navíc s vlasteneckým a sociálním cítěním jakoby dnes už vymřeli.
Neblahé výsledky trestuhodné ignorace odborníků, vidíme všude kolem sebe. I proto se dnes můžeme cítit jako cizinci ve vlastní zemi, kde nám už nepatří téměř nic a nezbývá nám než poslouchat nesmyslné příkazy z Bruselu i z ostatních hlavních center ovládajících chod současného světa. Ostatně někteří představitelé největších zemí EU opakovaně naznačili, že občany východní Evropy považují za nevděčná individua, která se neštítí přijímat z široké náruče eurofondů štědré dotace, dávky a příspěvky (ve skutečnosti násobně více financí od nás putuje formou odvodu zisků zde vytvořených právě opačným směrem), ale když jde o přijímání nelegálních migrantů, tak se stavějí na zadní. Pro EU jsou menší státy dobré především jako snadno dostupný tržní prostor a zdroj levné pracovní síly. Politici líčící EU jako ráj na zemi nám zatajili řadu negativních stránek spojených s naším členstvím v tomto společenství. Odborníci upozorňující na otevřená a skrytá rizika byli okřikováni jako nepřátelé státu bránící prosperitě a zářným zítřkům. Kdo u nás nesouhlasí s názorem samozvané elity, je jednoduše agent Putina nebo bolševik. Mají to skvěle placení hlasatelé údajných evropských hodnot velmi jednoduché. Jejich pojetí demokracie a svobody slova je prosté. Svobodu slova jen těm, kdo hlásají stejné bludy jako oni. Veřejnoprávní sdělovací prostředky budiž v tomto ohledu odstrašujícím příkladem ukázkové manipulace, šíření tendenčních zpráv a umlčování odlišných názorů. Velmi dobře toto pravidelně rozebírá přední mediální znalec Petr Žantovský. Soubor jeho textů z posledních let nedávno vyšel knižně pod příznačným názvem Černá kniha České televize.
Vývoj posledních let nám opět naznačuje, kam jsme to s prodejnými a neschopnými politiky až dopracovali. Díky diletantům ocitnuvšími se shodou okolností na kratší či v mnoha případech žel delší čas ve vysoké politice nám (jen namátkou) schází mimo jiného dobudovaná dálniční síť, systematická podpora mladých rodin a dostupné bydlení, startovací byty, jasná strategie energetické politiky, zemědělství a průmyslu, podpora zaměstnávání zdravotně znevýhodněných občanů, zvýhodnění veřejné dopravy na úkor individuální, účinná ochrana vod a půdního fondu, připravenost na změny související s pracovním trhem a demografickým vývojem. To vše jsou velmi závažné problémy, které by však měli řešit lidé znalí a nikoliv diletanti, kteří jen na povel hlasují, jak jim přikáží ze stranického sekretariátu. V otázkách školství se vyplatí naslouchat Václavu Klausovi mladšímu, je to zkušený praktik. V problematice zdravotnictví se vyplatí brát vážně názory Davida Ratha, též zkušeného praktika. V otázkách ekonomických se vyplatí vyslechnout Ilonu Švihlíkovou, v otázkách bezpečnosti a armády stojí za to brát vážně třeba generála Vacka, v zemědělských záležitostech je odborníkem třeba senátor Veleba a tak by bylo možno pokračovat ještě dlouho dále. Po všech těch přehmatech, rozhodnutích ve prospěch úzce skupinových zájmů, velkých finančních ztrátách způsobených nejen šedou ekonomikou, si naše země těžko může dovolit v zásadních věcech experimentovat. Odborníky máme, kariérní politici se však řídí jinými zájmy. A kvůli tomu nejsme o kus vpředu nejen po stránce ekonomické výkonnosti a úrovně mezd, ale i mezinárodního postavení. Je to velká škoda, počátkem 90. let to vypadalo tak nadějně a hovořilo se o tom, že do 10 let dohoníme výkonností ekonomiky a kvalitou života Rakousko. Teď to spíše vypadá, že ho nedohoníme ani za sto let.
Bc. Miroslav Pořízek