Polistopadové epištoly, kacířské úvahy V
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V. To nebyla přímá volba prezidenta
Když vypukla „sametová. revoluce", octla jsem se jednoho dne na pěší zóně našeho města. Všechny myslitelné a s chodníku dostupné plakátovací plochy a plošky byly polepeny ručně psanými letáky, výzvami a provoláními. Odevšad vyzařovalo vzrušení, nejisté očekávání, okouzlující vidiny, přísliby, sny, mírný stupeň všeobecného blouznění a davové sugesce.
Agitační skupiny a skupinky studentů hlídkovaly v ulicích centra města a oslovovaly chodce. Jedna z nich zastavila i mne: „Dovolte otázku, paní. Kdo, myslíte, by měl být prezidentem a kdo ministerským předsedou?". Ve shodě s tehdy převažujícím veřejným míněním jsem bez dlouhého rozmýšlení odpověděla: „Prezidentem Alexander Dubček a premiérem Valter Komárek." Tazatelé byli očividně zklamáni: „A co Havel?" Bylo mi jich líto, a tak abych projevila trochu přátelské vstřícnosti, řekla jsem: „Havel? Ten by snad mohl být ministrem kultury."
Václava Havla jsem znala jako představitele určitého druhu literatury, který mi nebyl nijak blízký. Ale pamatovala jsem si jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů z r.1967 a donesly se mi také některé jeho výroky z rozhovoru s A.J. Liehmem z r.1968. Obojí mi bylo sympatické. Na sjezdu ocenil, že město Praha opravuje fasády domů, ale varoval, aby nezůstalo jen při vnějšku, aby se nezanedbal vnitřek. A to samozřejmě nejen při renovaci domů, ale i v činnosti Svazu a celé společnosti a jejích struktur. Nikdo a nic by se nemělo ukrývat za líbivými fasádami proklamací, všechna pěkná hesla a ideje by se měly také uskutečňovat. V rozhovoru s A.J. Liehmem V. Havel vzpomínal, jak se jako malý chlapec mezi ostatními dětmi styděl za všechny výsady, kterých se mu jako synáčkovi bohatých rodičů dostávalo. V tom studu spatřoval i motivaci svého příklonu k socialismu. Nikdy by mu prý ani nenapadlo chtít, aby rodině bylo vráceno dřívější bohatství. A pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků prý byl vždycky. To říkal r.1968. Neměla jsem příležitost sledovat jeho další vývoj. Avšak mezi samizdatovou literaturou, která se mi dostala do rukou koncem 80. let, jsem objevila Havlův esej „Slovo o slově". Získal si mě bezvýhradně. Autor tak vybroušené a strhující úvahy o kráse a moci slova byl jistě hoden zastávat funkci ministra kultury ve vládě polistopadového Československa.
Nu, Václav Havel se nestal ministrem kultury, stal se přímo prezidentem, jak si přáli studenti, kteří tenkrát v těch převratových dnech v ulicích agitovali. (Po čase jsem. se dozvěděla od přátel v zámoří, že už tam byl pro vedoucí roli v naší „revoluci“ vytipován.)
Čas běžel a my jsme den za dnem se smutkem v duši sledovali, jak se vzdaluje všechno, co jsme r.1989 očekávali, v co jsme doufali a věřili. Vzdalovala se idea Československa jako svobodného samostatného státu, kterým jsme v době mezi dvěma válkami byli. Vzdalovaly se humanitně demokratické ideály, které se již od 19. stol. kryly s hledáním sociální spravedlnosti pro blaho vlasti a národa. Vzdalovala se mezinárodní prestiž státu i národní hrdost občanů, vědění o národní historii a tradicích, humanitní vzdělání, všelidová osvěta. A to nemluvím o ztrátě znárodněného průmyslu, združstevněného zemědělství, zlatého pokladu, námořní flotily a o hrozící destrukci bezplatného školství a zdravotnictví. Skončil čas, kdy nikdo nebyl příliš bohatý a nikdo příliš chudý.
Léta míjela a my jsme den za dnem byli svědky toho, jak kritik „fasád" šedesátých let sám fasády vytváří. Nejsou zapomenuta slova, jimiž uváděl nástup kapitalismu, zatím nejmenovaného: „Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány...Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají...Slibuji vám, že funkci presidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce." Byly to sliby? Nic než slova, slova, slova...
V.Havel zřejmě zapomněl, že se styděl za privilegia bohatého synka a restituoval rodinné bohatství a podporoval restituenty jiné.
Nevadil mu nepřiměřený růst bohatství všech možných „prebendářů" a ožebračení národa, srovnatelné jen s katastrofálním majetkovým převratem po Bílé hoře. Zapomněl, že byl vždycky pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků. Mlčky přihlížel jeho brisantní demontáži a sám se horlivě začlenil do pogromistického antikomunistického hnutí v zájmu neoliberalismu.
Z televizní obrazovky promlouval první polistopadový prezident k národu s bustou T.G. Masaryka nad hlavou. Co to mělo znamenat? Hlásil se k odkazu zakladatele Československa? Chtěl navazovat na pozitivní tradice První republiky? Byl to symbol anebo to byla zas jen fasáda?
T.G.Masaryk byl nositelem ideálu naší státnosti, národní suverenity, svobody a samostatnosti, demokracie a humanity Československé republiky. Vznik a programová vize společného státu Čechů a Slováků byla jeho životním dílem a odkazem pro příští generace.
Exprezident Havel jako hlava ČSFR a hlavní představitel Občanského fóra náš stát nedokázal udržet. Místo aby se zasadil o všeobecně požadované referendum (podle sociologických průzkumů bylo 80% Čechů a Slováků pro zachování společného státu), činil podivné kroky, kterými jen nahrával rozbíječským tendencím a mocenským zájmům některých stranických vůdců, bez ohledu na hodnoty, které jsou nad stranami. Nerozhodla tehdy vůle občana, jak by se v demokracii slušelo, ale vůle těch, kteří připravovali úmyslnou likvidaci státu, který byl naší největší novodobou společnou hodnotou a odkazem 1. a 2. čs. odboje. (Pamatuji se, jak kdosi v parlamentě bil paradoxně na poplach, ne že hrozí zánik státu, ale naopak, že „hrozí zánik zániku“!!) V. Havel však řekl: „Sám o sobě fakt, že dva státy se vynoří z jednoho, není tragédie. Nepociťuji žádná sentimentální pouta vůči československému státu, nepřičítám nejvyšší hodnotu státu, ale spíše člověku a lidstvu." Je těžko uvěřit, že prezident k vlastnímu státu nic necítil. A čím mu byl prezidentský slib věrnosti ČSFR? Také jen fasádou? .
V. Havel na rozdíl od T.G. Masaryka si necenil státu, ale necenil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet k stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a - specielně v našich podmínkách - projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství".
T.G .Masaryk byl přítelem Jižních Slovanů. Ještě v době rakousko-uherské nadvlády hájil jejich zájmy v říšském sněmu, vystoupil na jejich obranu v inscenovaném procesu, rád se s nimi sešel v Malé dohodě. Nejedna ulice v bývalé Jugoslávii nesla jeho jméno.
V.Havel se bohužel v době tragické války, provázející rozpad Jugoslávie, angažoval na straně nepřátel její suverenity a jejího posledního obránce - Srbska. Barbarské bombardování civilních cílů v Bělehradě označil dokonce paradoxním epitetem – „humanitní bombardování."
T.G. Masaryk se od mládí zajímal o Rusko, jeho historii, jeho literaturu. Měl porozumění a sympatie pro opakované dějinné pokusy o překonání ekonomické a společenské zaostalosti pozoruhodné slovanské země, která se z objektivních důvodů opozdila v civilizačním vývoji za západoevropskými státy. Rusku věnoval 3dílný spis – „Rusko a Evropa“. V žádném případě je nestavěl proti sobě.
Ne tak pan exprezident Havel. Patřil k politikům, kteří mají k Rusku apriorně negativní vztah. Vyjádřil např své zklamání z někdejšího rozhodnutí USA zastavit výstavbu radaru v Brdech. Původně prý měl sloužit bezpečnostnímu systému na ochranu Západu před hrozbou Iránu. Ale pak zčista jasna politici připustili, že to vlastně bylo namířeno proti Rusku. A V. Havla mrzelo, že se ve výstavbě radaru nepokračuje, protože jsme měli Rusku ukázat, „že se ho nebojíme"! Neprojevil ani náznak snahy po uvolňování napětí mezi Západem a Východem, ani špetku snahy přispět k vzájemnému porozumění a zlepšení vztahů. Když opoziční politik upozornil, že tu jde o „touhu po světě železných opon“, osočil ho V. Havel briskním – „Lžete“! Ve sporu o radar pak položil V.Havel naší zahraniční politice alternativní otázku: „Buď budeme zachovávat solidaritu, spojenectví a vzájemnou pomoc, nebo se dáme cestou vychytralosti, vypočítavosti, lstivosti,“ jak by se řeklo ve slušné společnosti. (Havel tu použil jednoslovného vulgarismu, který se mi nechce opakovat.
Kdekdo dnes bije na poplach, jak upadá kultura naší politiky, kultura veřejného diskursu, kultura mezilidského chování, kultura komunikace, kultura - čeho všeho ještě. Peníze jsou silnější než právo, morálka, slušnost, umění. M. Kundera se zhrozil, když zjistil, že zmizela potřeba umění, smysl pro ně, láska k němu. Známý novinář nedávno z všeobecného kulturního marasmu vyvodil doporučení mladým lidem, aby odtud emigrovali, protože tady je nic dobrého nečeká.
Co na to pan exprezident Havel? Víme, že se od dětských let těšil mimořádné rodičovské péči (měl „Kinderstube" i s vychovatelkou).
Proč se tedy zabýval radarem? Neměl být spíše příkladem kulturního vystupování, vyjadřování a ochráncem morálně estetických a uměleckých hodnot? Tím spíše, že napsal nezapomenutelné „Slovo o slově“? Nebo to také byla jen fasáda? Nu, dnes, po uplynulých 27 letech, bych Václava Havla do funkce ministra kultury nenavrhla.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 331. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. Reedice srpen 2016
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz
.