Polistopadové epištoly kacířské úvahy IV
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Vymycují národní etos, lásku k vlasti a národní hrdost. Ztrácíme tak ovšem i tradice demokratické, sociální a humanitní, degeneruje i identita individuální, hlubší ukotvení lidské důstojnosti a smyslu pro čest. 7)
Klíčí strach, že stav světa se nezmění. Bohatí dál budou bohatnout, chudí chudnout a armády světa budou bdít nad správným tokem peněz a ropy. Některým myslitelům je ze současné společnosti („pozdnější než pozdní“) nevolno. Ale je jedna antropologická konstanta, na kterou nesmíme zapomenout – a to je naděje. Není zrovna racionální povahy, je to spíše věc citu a vůle, zato je velmi eufunkční z hlediska existence člověka jako bytosti přírodní, sociální a kulturní. Naděje, že přijde metanoia (změna myšlení) a s ní se nám podaří překonat současnou vykořeněnost, konformitu se zvrácenostmi, spoluúčast na pádu civilizace do odlidštění. 8) Že se nám podaří udržet a naplnit i hodnoty v úvodu citované Všeobecné deklarace lidských práv: právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze.

Poznámky a literatura

1.Ústup vzájemnosti a ohleduplnosti, nebrzděná touha po sebeprosazení a sebeuspokojení hrozí zničit etos, které dosud drželo společnost pohromadě.
Wolfgang Brezinka, Filozofické základy výchovy, Praha 1996

Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot. Etos konzumu se vydává za náhradu etických norem. Dezintegrující síly vytvářejí životní styl individuálního sebeuspokojení bez morálních zábran.
Zbygniev Brzezinski, Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století, Praha 1992

Ultraliberální konzumní systém, zbavený všech hodnot a podporovaný propagandou, je falešný fetiš. Komunismus měl úspěch právě jako reakce na bezuzdný kapitalismus.
Papež Jan Pavel II. Centesimus annus. Laborem exercens.

2) Informace o amerických politicko-ekonomických poměrech in Lubor Karlík, Nejen o monetarismu. Praha 1999
3) Karel Čapek, Na břehu dnů. Praha 1966
4) V rozporu se zásadou, že se dluh nesmí zvyšovat, státní dluh USA se za vlády neoliberálů zvyšoval: 1982 – 482 miliard USD, 1992 – více než 3 triliony, 1994 více než 4,6 trilionu USD.
5) F.A. Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda. Praha 1994
F.A. Hayek, Osudná domýšlivost – Omyly sociliasmu. Praha 1995
6) Ivan Laluha, Kvalita života – fenomén 21. storočia. Bratislava 2005
Petr Staněk, Fakty, mýty a paradoxy globalizácie. Bratislava 2005
7) Stanislava Kučerová, Člověk – Hodnoty – Výchova. Prešov 1996
8) Damián Kováč, Psychológiou k metanoi. Bratislava 2007
Podnětný titul. Neměli bychom my všichni usilovat o metaniu prostřednictvím svých oborů,
Životem i dílem?

IV. Chorá společnost

Jestli mi něco na minulém režimu skutečně vadilo, byl to deklarovaný třídně stranický přístup. Zejména v 50. letech se důrazně uplatňoval. Pamatuji, jak novopečení asistenti na fakultě nelítostně napadali přednášející profesory pro jejich údajný „buržoasní objektivismus". Před „rychlokvašenou" soudnou stolicí neobstáli ani přesvědčení předváleční marxisti. Tehdejší „třídní přístup" zajisté „pozitivně diskriminoval", pomohl ke studiu, společenskému vzestupu, zvýšení životní úrovně širokým vrstvám ve městě i na vesnici. Zároveň způsobil vážné škody morální, popíral všeobecně platná lidská práva, volnost, rovnost, o bratrství nemluvě. Na dlouhou dobu zpochybnil samu ideu společenské emancipace. Diskreditoval komunistické hnutí.
Jestli mi něco na současném režimu skutečně vadí, pak je to slovně sice popřený, ba legislativně zakázaný - ve skutečnosti však tvrdě prosazovaný třídně stranický přístup. Ne komunisté, ale jejich odpůrci nepřekonali škodlivé dědictví minulosti, třídnost a stranickost, neschopnost abstrahovat od partikulárních zájmů a hájit zájmy etické, obecné, všelidské. Současný „třídní přístup" zajisté napravil někdejší křivdy, restituoval některé majetky, rehabilitoval některé nespravedlivě zneuznané. Zároveň však vážně poškozuje všeobecná lidská práva, o demokracii a humanitě nemluvě.
Podle T.G. Masaryka znamená demokracie, mimo jiné, diskusi. Tvůrci veřejného mínění se zaklínají svou demokratičností. Kde je však ona kýžená diskuse? E. Goldstücker svého času poznamenal, že „tady v poslední době neexistuje výměna názorů na základě racionálních argumentů. Usadilo se tu bohužel černobílé myšlení na dvou stranách, a to nenachází cestu k sobě. Černobílým myšlením se vyznačoval ruský typ komunismu. Po r. 1989 se dogmatické myšlení usadilo u vítězů revoluce sametové. Není to překonáno, takže žijeme ve společnosti, která v určitých rozměrech nenachází k sobě cestu. A dokud to tak bude, ta společnost bude chorá.“ Je chorá a neléčí se. Stůně jednostranným negativismem a neschopností překonat bojovné konfrontace a konflikty. Neochotou smířit protiklady vyšším hlediskem. Odsuzuje se totalita a uniformita, chválí se pluralita a „pestrost“. Ve skutečnosti platí strohá výluka – buď a nebo – opačné nebo jen trochu jiné názory se netrpí.
Kdykoli nás média informují o výsledcích rozmanitých průzkumů veřejného mínění, neopomenou nikdy poznamenat, že ty „správné“ (tj. mediálně schvalované a doporučované) názory mají respondenti mladší a vzdělanější, zatímco ty „nesprávné“ (mediálně „korektně“ přezírané) mají lidé starší a méně vzdělaní. Přesto se přimlouvám za to, abychom poslouchali vzpomínky těch „dříve narozených". Dlouho už tu nebudou. A bez jejich svědectví jsou mladí lidé odsouzeni k tomu, aby věřili prefabrikovaným černobílým pohádkám o tom, co a jak jsme žili.
Jestliže mládež po 2.světové válce přijala za své ideály socialismu jako sociálně spravedlivé společnosti, nezabránilo to tomu, aby skupina bezohledných arivistů nezneužila těchto ideálů k neurvalému uplatňování moci a násilí.
Mládež po skončení studené války (r.1989) se dala přesvědčit o tom, že vize společenské spravedlnosti je přežitá iluze a nepraktický sen; a že stojí za to žít ve společnosti, nabízející svobodný trh a konzum, neomezené možnosti a dobrodružství, v kterých jsme tu každý sám za sebe a pro sebe. Zvítězil kapitalismus.
Předlistopadový režim nebyl s pietou odložen jako pokus, který bohužel nedovedl k vytčenému cíli. (Lidské síly snad opravdu nestačily překonat všechny překážky na cestě k ideálu?) Byl triumfálně zavržen a zhanoben, do mrti ponížen a zdeptán. A vstali noví (pravicoví) „bojovníci', (pravicoví) „komsomolci", (pravicoví) „bolševici". Skupině nových neurvalých arivistů se stýská po bezohledném uplatnění násilí proti všemu, co jakkoli připomíná potlačenou levici.
Historické vědomí varuje: Je-li něco jinak, neznamená to ještě, že je to naopak! Stereotypní záměna znamének plus za minus a naopak, demagogické dělání z bílého černé a z většího menší a naopak, nesvědčí ani o kultuře ducha ani o bezúhonnosti svědomí. Ultrarestaurační výkyv nijak nenasvědčuje tomu, že by „převlékači kabátů" měli pravdu. Každá akce budí reakci. Současný arogantní triumfalismus probouzí pozapomenuté sny o lepším člověku.
Nepřestajné snahy o potlačení a vyhlazení idejí socialismu (komunismu) trvají u nás již mnoho let. Kratší dobu trvala legendární první Československá republika. Je nepředstavitelné, že by se její představitelé a mluvčí - s výjimkou kratičké doby po převratu 1918 - do omrzení věnovali procesu „odrakouštění", potírání pozůstatků monarchismu a habsburkismu. Neměli ani čas ani zájem obracet se k minulosti. Reagovali na přítomnost, usilovali o všestranný pokrok, realizovali ideje svobody, samostatnosti, prosperity, kulturního vzestupu. To my po r.1989 nepřestáváme všemi mediálními prostředky a při každé možné i nemožné příležitosti pranýřovat nepravosti minulé éry. Bez slitováni, bez polehčujících okolností, bez práva na obranu. Krátce po převratu se zdůrazňovala svoboda slova, zhusta se připomínal Voltaire: „Nesouhlasím s vámi, ale udělám všechno, abyste mohl říkat, co si myslíte." To už se nenosí, a když, tak leda výběrově: Hitlerův „Mein Kampf“ se může vydávat, ale „s komunisty se nemluví", s „komunisty se nechceme potkávat",propagace komunismu je zločin, komunisty je třeba postavit mimo zákon. (Připomínají tak „osoby snížené" ve středověku nebo „nedotknutelné" ve staré Indii.) To už opravdu nemáme vyšší a čistší cíle, než je hanobení minulosti? A nejen té socialistické, ale veškeré, počínaje Velkou Moravou, protože ani národní ani sociální pokrok nevyhovuje dnešní ultrarestauraci. Kam se poděla osvícenská snášenlivost, tolerance? Víme ještě, co to slovo znamená? J.A. Komenský byl nemilosrdně pronásledován, stal se obětí nábožensko-politické nesnášenlivosti, krutého nepřátelství k jinověrcům, zničujícího záští až za hrob. V době rozpoutaných ideologických vášní přesto napsal: „Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověky nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni a byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého."
Je zvláštní, že diskusi se zástupci všech možných denominací navrhoval velkomyslný klerik 17.století, a že toho není schopen horlivý demokrat ve století 21. Jemu stačí „prokádrovat" životopis; informace o stranické (ne) příslušnosti je všeobsáhlý důkaz o morálním profilu té které osobnosti. Se zkoumáním jejích vlastních názorů netřeba ztrácet čas.
Uvedu příklad. Před vánocemi, v čase, který v době mého dětství nabádal k dobročinnosti a ke smíru a zvěstoval „pokoj lidem dobré vůle“, publikoval jeden z dnešních „pravověrných“ dvojportrét, srovnání dvou osmdesátníků, dvou osobností tvořivého potenciálu. Maně si vzpomeneš na Plutarcha a jeho „Souběžné životopisy": 23 dvojic významných mužů, vždycky jeden Řek a jeden Říman, např. Demosthenes a Cicero nebo Alexandros a Caesar. Plutarchos nesrovnával vybrané dvojice ani jako historik, ani jako psycholog, nýbrž jako moralista. Podal výčet charakteristických vlastností, výroky, drobné příhody. Výsledek? Oslava statečnosti, republikánských ctností, hrdosti a lásky k vlasti.
Náš autor srovnával jednu osobnost od mládí spíše adaptovanou, druhou více méně vykořeněnou. Nepostupoval ani jako historik, ani jako psycholog, ani jako moralista. Počínal si spíše jako předpojatý inkvizitor, nelítostný soudce, černobíle přidělující svou sympatii anebo nevraživost na základě apriorních podezření a neprokázaných provinění. Co zlého učinil ten první? Byl v SČM, byl v KSČ, byl redaktorem, publikoval. Ač po srpnu 1968 ze strany vyloučen, dál se živil jako scenárista a tvořivě se angažuje dodnes. Je za ním nepominutelná řádka kulturních hodnot. Náš kritik pro něj nemá slovo uznaní. Jak by mohl? Všechnu přízeň věnuje tomu druhému. Ten byl evidentně obětí minulého režimu, odsouzen, žalářován; jen v 60. letech mohl publikovat, v letech normalizace opět dělníkem, byl činný v samizdatu; po sametové revoluci rehabilitován; teď již uplynulo hodně let, co není mezi námi. Kritik se hněvá, že se mu nedostává více a trvalejší pozornosti, než jeho šťastnějšímu vrstevníkovi.
Nu, není takové spravedlnosti, která by dovedla zvážit naše záměry a činy a pak dobré odměnit a zlé potrestat. Nahodilost vládne našim životům, za socialismu i za kapitalismu. B. Němcová vypravuje v jedné slovenské pohádce pěkně o Úsudu (osudu), který každou noc vyhazuje z truhlice mince: jednu noc zlaté dukáty, druhou noc stříbrňáky, třetí noc měďáčky. Přitom poslouchá své zvědy, kteří mu hlásí, kolik dětí se toho dne narodilo. Úsud poslouchá, vyhazuje ty peníze a říká: „Jak mně dnes, tak jim na věky.“
Po 2. světové válce se všeobecně pociťovala potřeba napravit svévoli mýtického Úsudu. Většina společnosti přijala za své hesla o osvobození práce, o znárodnění bank, dolů a hutí, o zrušení tříd, perspektivu života bez krizí a nezaměstnanosti. Po Únoru 1948 se vítězně prosadil radikalismus Komunistické strany, která socialistické změny hnala do krajnosti. Skutečnost ze dne na den jako by lidem začala ukazovat různou tvář. Jedny vyzvala k vzestupu a úspěchu, druhé k sestupu a nezdaru. Bylo však dovoleno „přejít na druhou stranu barikády".
Antikomunističtí kritici vidí uplynulé 40leté období ve zjednodušené schématické černobílé podobě. Na jedné straně držitelé a zneuživatelé moci, jejich deficity intelektuální i morální, jejich sektářství a despocie, deformace, které způsobili v direktivně řízených oblastech. Na druhé straně jejich oběti, které se odmítaly podrobit nově nastolenému režimu, a byly za to pronásledovány. Ale toto schéma nevystihuje skutečnost celou. Naprostá většina národa žila prostě svůj život a zápas o existenci, o sebeuplatnění a seberealizaci v daných společensko-historických podmínkách. Tyto podmínky určitým (rámcovým) způsobem limitují možnosti člověka, ačkoliv si je nevybral. Ale v žádné době si je nevybírá.
Budování socialismu přineslo nové hodnoty, nové role, nový způsob života, ale – jako v každé historické době – každý vnímal realitu kolem sebe prismatem své osobnosti. Od antiky až po současnost jsou někteří lidé čestní a jiní intrikáni, přejícní a závistivci, zásadoví a bezcharakterní. Neprávem chtějí někteří škrtnout byvší čtyřicetiletí jako dobu údajné „bezdějinnosti“. Nemůžeme škrtnout dvě generace z dějin našich rodin a rodů, nemůžeme zapomenout na jejich práci a úsilí, na jejich vítězství i prohry, nemůžeme znevážit hodnoty, které tu zanechaly v oblasti hmotné i duchovní. To jen nenávistní démoni minulosti našeptávají nepřátelství a nesmiřitelnost ke všemu odlišnému, opovržení, posměch, neúctu k minulosti jen proto, že vyznávala ideály, které dnešní elity „nenosí".
Autor zmíněného dvojportrétu uvedl jako negativní charakteristiku denuncované osobnosti její členství v SČM. Co o ideovém obsahu takového členství ví? Podíval se např. do některého osobního archivu „svazáků", kterým bylo r.1945 osmnáct? Zjistil by, že se na jejich akcích hodně recitovalo. Po 6 trudných válečných letech se jim dostávaly do rukou nové verše českých básníků, třeba Horův „Zpěv rodné zemi“ nebo „Zbědovaný" Josefa Čapka. Hledali orientaci pro životní cestu, k odpovědnosti za svět vyzývalo „Tajemství mládí" V. Majakovského, k oddané práci pro vlast a národ „Píseň noci 29.října" V. Dyka, k úsilí o charakterový růst „Když" R. Kiplinga. Hodně se tehdy zpívalo. Národní písně české, moravské, slovenské, ale i písně jiných národů a umělé písně revoluční a budovatelské. Třeba: „My zrodili se z těžkých dnů a víme, pro co žít. Svůj v práci hledat ideál a nikdy nezradit..." Pravda, jde o jiný ideál než „sex, drogy a rokenroll", také angloamerické hitparády chyběly. Ale mají pro tohle někdejší svazáci „máslo na hlavě", jak soudí náš kritik?
Při SČM však nezůstalo. Negativní hrdina prý „vlezl" i do KSČ. Ale co to o něm vypovídá, pokud nevíme, s jakou motivací tam vstoupil a jak se se stranickou linií a stranickými úkoly vyrovnával? Pasivní lidé, ať už ve straně nebo mimo ni, přežívali vcelku bez obtíží. Aktivní a tvořiví občané občas naráželi. Při tom ovšem nechtěli společenský systém zničit, ale zdokonalit, zbavit nedostatků, kazů, chyb. Bylo takových hodně. Po srpnu 1968 jich bylo 500.000 ze strany vyloučeno. Mezi nimi i náš posuzovaný. Byl tedy zřejmě „reformista“, nikoli „dogmatik“. Ale nálepka „osmašedesátník“ také není v očích antikomunisty žádná sláva.
Zažili jsme zánik kapitalismu, vznik socialismu, potom i jeho zánik. Od r.1989 žijeme v ovzduší restaurace kapitalismu v původní, dravčí podobě, s prvky i předkapitalistických struktur. Nečerpáme ze svých zkušeností, nenavazujeme na ně. Dáváme se vléci „jedinou nezpochybnitelnou pravdou", a to je pravicový, neoliberální výklad světa. L. Vaculík se nedávno dal slyšet, že komunismus padl, ale příčiny, které vedly k jeho vzniku, jsou tu zas.
A V. Bělohradský, který pro nesouhlas s předlistopadovým systémem emigroval, ohradil se proti dnešnímu postkomunistickému antikomunismu. Řekl, že „s honičkou na českého komunistu nechce mít nic společného“, protože jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem totalitarismus a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku. (Je ovšem marné pány Mejstříka, Štětinu, Smoljaka a další o zásadním rozdílu mezi komunismem a nacismem přesvědčovat)... Lže, kdo tvrdí, že život v socialistickém Československu byl jen životem utlačených. Studoval jsem v 60.letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě. Ostatně SVOBODA je vždy jen relativní, TA NAŠE současná je tak relativní, až se téměř vytrácí z našich všedních dnů, jak ví každý, kdo se střetl se zájmy kapitálu a „musel z kola ven."
Je smutné, že u nás stačí k diskreditaci osobnosti poukázat na její komunistickou minulost či přítomnost, je smutné, že největším hříchem v této společnosti je mít cokoli společného s levicí, levicovostí .
Je tomu už dávno, co někdejší polský disident, A.Michnik, napsal: „Klasické ideologie - liberalismus, konzervatismus nebo socialismus- ve věcných debatách nedominují. Ale každá z těchto debat potřebuje, aby v ní byla přítomna socialistická starost o ty nejchudší, konzervativní obrana tradice a liberální úvaha o efektivnosti a hospodářském růstu. V demokratické politice je zapotřebí všech těchto hodnot.“ K nám podobné názory dosud nedorazily. Závidím Polákům takové disidenty. U nás vládne jen omezený fanatický a fundamentalistický ultrarestaurační antikomunismus, neschopnost a neochota povznést se nad krátkodeché cíle denního boje společenských skupin, stran a osob. A v této omezenosti, která nám brání hledat objektivní historickou pravdu včerejška i dneška, v té si libujeme.
Přinese změnu migrační krize a hrozba zániku, která se vynořila před sebeuspokojením západní civilizace? To si vyžádá nové zamyšlení.