Polistopadové epištoly, kacířské úvahy III

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

III. Hodnoty v době neoliberalismu

Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá a vyhlášená Valným shromážděním Spojených národů 10. prosince 1948, přisuzuje každému člověku právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze. Deklarace podává výčet ideových hodnot, které stojí za to, aby o ně člověk usiloval, které by měly platit jako základ společného přesvědčení, společného konsensu, souhlasu současného lidstva.

Hodnota, to, co potřebujeme, co chceme, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme, má zásadní význam z hlediska systémového utváření lidského života od nejstarších dob evoluce v sociálně biologickém i antropologicko- kulturním pojetí.

Jako nezpochybnitelný axiom platí, že první a nepodmíněnou hodnotou pro člověka je příroda. Bez ohledu na místo a čas - lidský život je bez přírody nemyslitelný. Počáteční živly starých řeckých filosofů, voda, vzduch, země, oheň pozemský i slunce nebeské, semena, zárodky, prvky všech věcí - živly, z nichž svět vznikl a jimiž trvá - jsou i pro nás hodnotami, a nepochybíme, když řekneme, že absolutními.

Ne vždycky jsme si to uvědomovali, soudili jsme, že hodnotami jsou jen lidské kulturní výtvory, a že příroda je bezhodnotová. „Co máme, nevíme, až když to ztrácíme. . ." Dnes víme, že bez čisté vody, vzduchu, půdy a ostatních darů neporušené přírody - nepřežijeme.

Příroda je nejen nositelkou a dárkyní primárních životních hodnot. Je i zdrojem elementárního hodnocení.

Proces hodnocení (axiologický) je obecný princip samoregulace, vlastní celé živé přírodě. Přibližování k příznivému a vzdalování se škodlivého je elementární základ účelné interakce kteréhokoli živého organismu s prostředím, podmínka uspokojování potřeb, výměny látek mezi organismem a prostředím, zabezpečování (udržování či obnovování) organického systému vůči okolnímu světu. (Viz. helio- či geo- tropismus, helio-, geo-, chemo- či thigmotaxe.) Zatímco živočichové reagují na bezprostředně vnímatelné znaky reality, člověk reaguje i na signální modely skutečnosti, jak je v sociální interakci představuje řeč nebo jiné znakové systémy. Uvědomělá forma hodnocení, výběr signálů a přiměřených reakcí na ně zabezpečuje sebezáchovu a seberozvoj člověka jako bytosti přírodní, sociální a kulturní. Člověk má ustavičně přebytek podnětů a volbu reakcí na ně. Hodnotící výběr podnětů a reakcí zajišťuje jeho samoregulaci. Hodnotou a kladným stimulem je to, co uspokojuje potřeby subjektu.

Lidé ovšem žijí a působí nikoli jako izolovaní jedinci, ale ve společenstvích se sobě podobnými. Prostřednictvím sociálních vztahů člověk nejen poznává a přetváří svět, ale současně i hodnotí, co je užitečné, co škodlivé, co udělat, čemu zabránit. V lidském společenství se hodnocení stává sociálním fenoménem. Hodnota je to, co uspokojuje potřeby společnosti.

Právě společenské zakotvení mění význam hodnoty jako toho, co je chtěno, v něco

závažnějšího - v něco, co má být chtěno. Ve společnosti se vytváří všeobecný konsensus, shoda o tom, co se smí a co se nesmí, co je hodno obdivu a co se zavrhuje. V procesu socializace - včetně výchovného působení - jedinci interiorizují vládnoucí ideály a normy jako hodnoty, které jsou jim vlastní a stávají se zdrojem jejich životních motivací, inspirací a spojení se skupinou. Tak vzniká v jedinci svědomí jako autonomní řídící centrála, která integruje jedince se sebou samým i se skupinou, ke které patří. Svědomí bdí nad tím, aby jedinec pokládal za hodnotu to, co má být.

Potřeba regulace a autoregulace je potřeba biologická, člověk ji sdílí s celou živou přírodou. Potřeba smysluplného řádu, kterou uspokojuje morálka, je potřeba po výtce lidská. O mravnosti můžeme říci, že je formou společenského vědomí, jejíž funkcí je sociální řízení prostřednictvím samořízení jedinců. Jedinec řídí své rozhodování a chování ve shodě s morálními hodnotami (normami a ideály), které v průběhu socializace a enkulturace přijal za své.

Jako evropské hodnotové paradigma bývá uváděn řecký ideál, žít svobodně podle rozumu a ve shodě s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

Proces poznávání a přetváření světa a souběžné zdokonalování člověka jako subjektu tohoto procesu je lidskou emancipací, cestou člověka, tj. lidského rodu – za svobodou. Každý jedinec jako příslušník lidského rodu má právo i povinnost  rozvíjet svůj potenciál; byť jakkoli jedinečný, každý je lidskému rodu odpovědný. V 19. století a ještě po část 20. století dominuje myšlenka odpovědnosti nejen vůči sobě, ale i vůči nadosobnímu celku. Myšlenka svobodného rozvoje všech se spojuje s touhou po dokonalém uspořádání společnosti.

Avšak v poslední třetině 20. stol. dochází k povážlivému zlomu. Orientace na společnost, nadindividuální systém, je vystřídána orientací jen na sebe sama, chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím, sdíleným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla.

Není žádným tajemstvím, že odklon od sociocentrismu k egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. (Mohli bychom tu citovat výstražná svědectví např. W. Brezinky, Zb. Brezinského, papeže Jana Pavla II. aj. 1)) Kritici poukazují na to, že absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenskopolitické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc  diktatury a nekontrolované státní moci porušuje práva jedince a skupin. Diskriminované skupiny, oběti zločinu a násilí, dosud nevídaná tolerance vůči zločinnosti jakož i kult násilí, podporovaný z komerčních důvodů sdělovacími prostředky, o tom jasně svědčí.

Jestliže základem dosavadního civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející  práce, na přelomu 19. a 20. stol. se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Tato změna oslabila význam výroby, obchodu, správy a samosprávy, kultury, dosavadních směrodatných institucí, pravidel a norem. Ohrozila demokracii.

Uveďme svědectví amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten r. 1916 vyjádřil nespokojenost s podřízeností volených politiků nevolené ústřední bance, která vládla prostřednictvím úvěrů. Řekl tehdy: „Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců“. 2)

 Karel Čapek popsal týž jev v jednom ze svých sloupků z hlediska nikoli vlády, ale prostých občanů: „Odpusťte, mám snad primitivní názory, ale myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze, že si založily svůj vlastní podnik, že se udělaly samy pro sebe, vrhly se na výrobu peněz a slouží vydělávání. Střádal ustoupil spekulantovi. Ta náramná chuť svésti se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze! Mnoho lidí přitom sice o peníze přijde, ale několik pánů ředitelů najde tantiému v jiné zlatonosné bance. Snad opravdu není lidem pomoci.“ (LN) 3)