Polistopadové epištoly, kacířské úvahy II

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

II. Pravé hodnoty nejsou za peníze

Je-li hodnota to, co má být chtěno, co se má stát předmětem našeho chtění, pak sama komunikace je hodnotou. Komunikace, jedna z konstant výbavy lidského rodu, slouží k předávání informací a v této funkci je sama nezpochybnitelnou hodnotou. Slovo, řeč, písmo, literatura jsou konstitutivní prvky a složky kultury. Sama hodnotou, umožňuje komunikace ve své verbální podobě jiné hodnoty označovat, šířit, uchovávat i přetvářet. Slouží k dorozumívání lidí tváří v tvář, ale i přes hranice v prostoru i v čase.1)

K podmínkám šíření informací v dnešním globálním měřítku patří i universální jazyk. Kdysi se vzdělanci dorozumívali řecky, pak latinsky, posléze francouzsky. Dnes jsme svědky invaze angličtiny do všech oblastí vědy, techniky, obchodu i volného času. Anglofonní země určují normy pro prezentaci výsledků ve všech oborech. Rodilí mluvčí angličtiny jsou ve výhodě ve všech mezinárodních organizacích. Všeobecné používání angličtiny jako jazyka vědy odsuzuje neanglofonní národy k mimetismu (přizpůsobování) nebo imitismu (napodobování), ke ztrátě specifického způsobu myšlení a zdrojů inspirace a inovace. Neanglofonní vědci se stávají pouze prostředníky angloamerického výzkumu, vlastní práci nemohou plně zhodnocovat. (Co není anglicky, se nečte.)  Přitom dnešní  nadřazený jazyk je mateřštinou ne více

než 6-7% obyvatel světa.

- Prof. Rémi Kauffer poukazuje na to, že vnutit někomu slovní zásobu znamená vnutit mu i své pojetí významů. „Američané nás vedou od brainstorming k wargame, od teenagers k fast-food, od management k benchmarking, všude jsou vpředu před ostatními.“

- Prof. Gilles Deluche burcuje: „Nechceme nechat převálcovat naše jazyky parním válcem minimalizované angličtiny."

- Prof. Marcello  Giovanni varuje, že v průběhu 50 let  čeká kulturní jazyky s výjimkou angličtiny drastické znehodnocení nebo zánik. 2)

Média ve všech evropských zemích prokládají národní jazyky stovkami angloamerických slov a vazeb, znešvařují charakter národního jazyka a ochuzují domácí slovní zásobu.

I my kupujeme na leasing, potřebujeme sponzoring, obdivujeme modeling a topmodelky, šopingujeme v hypermarketech a megastorech, máme šou a talkšou a megašou,  outfity a outlety, levely, party, megaparty a všechnoparty, dáme řeč o mítinku a chceme být in a sexy a ne out nebo dawn. A náš dorost uctívá superstar a angloamerické hity a dá si drink a jointa a všechno je super a coul. Sorry.

A sledujeme výsledky Australienopen a kdejakého play of a sportovci se účastní draftu a herečky kastingu. Hledáme nečeská jména pro své děti a stydime se za koncovku -á nebo -ová v ženských příjmeních. TV hlasatelka nám přeje „Mějte pěkný večer" a my pak můžeme přemýšlet  „o čem je“ spánek, noc a tma. Bezhlavě napodobujeme, čteme editorial, manažujeme, mejlujeme, esemeskujeme, dáme řeč s aupairkou či bodygardem - pěstujeme novou snobskou módu a ztrácíme jazykový cit.

Myšlenkou mezinárodního jazyka jako jedné z podmínek vzájemného porozumění mezi národy a nastolení světového míru se zabýval ve své „Všenápravě“ již J .A. Komenský. Vyslovil se pro jazyk umělý. Prof. Charles Durand zdůrazňuje, že mezinárodní jazyk má být beznárodnostní, protože všechny národy mají právo myslet a pracovat vlastním jazykem, žít v souladu s vlastní kulturou, být samy sebou plně a bez omezování. Stanovit jednu národní řeč jako mezinárodní znamená jazykovou nerovnost, hegemonii a diskriminaci, zánik národních jazyků a kultur. 3) Citovaní neanglofonní jazykovědci přirozeně souhlasí s tím, aby se mladí pilně učili angličtině. Ale při zachování péče o vlastní jazyky a kultury, protože všechny kultury světa jsou si rovny a mají právo rozvíjet se svobodně a nezávisle se svými jazyky a dalšími specifiky.

Na ochranu národního jazyka a kultury před jazykovým imperialismem se leckde tvoří programy veřejné péče, např. ve Francii, v severských zemích, v Italií, v Německu, v Japonsku, na Slovensku.

Obrana jazyka a národa patří k českým specifikům od úsvitu našich dějin, žitých v srdci Evropy ve stálém ohrožení .Od dob Velké Moravy až po druhou válku světovou byla naše mateřština pěstována jako největší kulturní statek, odkazovaný s láskou příštím generacím. Uveďme za mnohé jiné Mistra Jana Husa, předbělohorské humanisty, Jednotu bratrskou, Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského, Bohuslava Balbína, Josefa Dobrovského, několik pokolení národních buditelů. Pro dlouhé historické období platil verš Svatopluka Čecha: „Moc, sláva, bohatství - co ze všeho nám zbylo? Naše řeč." V době nedávného ohrožení  samého bytí národa vyslovili v nezapomenutelných verších své vyznání obdivu a lásky k mateřštině Hora i Halas, Nezval i Seifert nebo Čarek, řadou všichni naši básníci nové doby.

Karel Čapek ve své „Chvále řeči mateřské" ji označuje za „samu duši a kulturu národa" a nemůže se znabažit jejího kouzla .'' 4)

Co hrozí naší mateřštině, čteme a slyšíme denně. Řeč by si zasloužila účinné ochrany a péče. Avšak odborní jazykovědci ze strachu před „normotvorbou" zaujali stanovisko „bezhodnotové" vědy. Sledují, „jak se jazyk mění“, jak „fráze vyprazdňuje obsahovou stránku řeči“ a bezuzdnému šíření vulgarismů dávají placet, protože prý „jazyková kultura vyžaduje různé styly, včetně vulgarismů". Ale vyjadřovat se k úrovni jazyka v masmédiích ať již tištěných, ať audiovizuálních - to by odporovalo ultraliberálnímu pojetí vědy. A tak je naše mateřština ponechána na pospas hanobitelům jazyka všeho druhu.

A nyní k hodnotám, které jsou  obsahem komunikace. Zhruba od poloviny minulého století se šíří víra, že nové formy komunikace mezi lidmi zabrání konfliktům a válkám. Informační revoluce prý vyřeší globálnl problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni prý budou ve spojení se všemi, s celým světem budou sdílet a vyměňovat si informace.

Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Kamery jsou jen tam, kde se to jejich majitelům hodí. Ze světa dostáváme jen vybrané zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky z hlediska psychologie války. Nové komunikační technologie představují pouze NÁSTROJ, kterého je možno použít stejně k dobrému jako ke zlému.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich život. Převzali jsme je jako součást kulturního dědictví a neuvědomili jsme si, že DEMOKRACIE, SVOBODA, ROVNOST, SPRAVEDLNOST už nejsou tím, čím bývaly.

S idejemi se ocitáme v oblasti ideologie či „sociální mytologie", kterou někteří označili za „falešné vědomí", za soubor nevědeckých, zdánlivých pojmů (F.Mauthner), za fikce, „jako by“ existovaly (H.Vaihinger), za způsob, jak vydávat zájmy skupinové za zájmy všech (K.Marx), za pojmy, které neslouží poznání, ale ovládání skutečnosti (K.Mannheim), za legitimizaci stávající moci (J.Habermas).

Symbolické hodnoty jako informace svého druhu jsou soubory interpretovaných dat, které mají přesný význam v určitém specifickém kontextu. Kontext se ovšem mění v místě a čase. Je-li možno vyměňovat si po celém světě cifry a obrázky, neznamená to ještě, že jsme navzájem schopni sdílet koncepty a myšlenky, které jsou ve svém významu od kontextu neoddělitelné. Příjemce je vždy závislý na vlastní zkušenosti, na vlastním pojetí, na vlastním pochopení. Ale i když jsme determinováni svým „zde a nyní“, i když si uvědomujeme relativitu symbolických hodnot, danou společensko-historickým kontextem, nemůžeme na ně rezignovat. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho duchovního života, jako ideální obraz reality nám umožňují realitu hodnotit, chápat, prožívat a potenciálně i měnit. Patří neoddělitelně k vnitřní výbavě autentického člověka.

Jeden příklad za mnohé.

Jak rozumíme symbolické hodnotě DEMOKRACIE?

1. Státně politicky - veškerá státní moc vychází z lidu. Vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních. Na rozdíl od monarchie, aristokracie či oligarchie je tu ústředním činitelem OBČAN. Takto byla založena Československá republika 28.10.1918. A protože není demokracie bez demokratů, usiloval stát o demokratickou osvětu ve veřejném prostoru např. takto:

„Občané! Občanky! Budete povoláni, abyste budovali a udržovali naši Republiku, neboť svobodný, demokratický stát netvoří jenom vláda, těch několik ministrů s presidentem, ale hlavně parlament, volený všeobecným hlasováním všech dospělých občanů a občanek. Bude nesmírně záležet na tom, jací budete vy. Občané vlažní k špatnostem, lhostejní a neteční k záležitostem veřejným strpí vlády ledajaké a vytvoří ubohý parlament, který zplodí jen mrzácké zákony a špatnou veřejnou správu; 5)

2. Sociálně politicky - stát nastoluje právní a sociální rovnost všech občanů. Ukončuje kastovní zřízení, ruší veškerá privilegia. Ve smyslu tohoto záměru zrušila demokratická ústava ČSR z r.1920 šlechtické výsady a tituly.

Demokratická osvěta pokračovala: „Varujme se, abychom měli Republiku, ale postrádali republikánů. Republikán slibuje svou loajalitu myšlence všeobecného dobra, monarchista vládnoucí osobě. Republikán není nevázaný omezenec, usiluje o dokonalé občanství ve jménu čistého srdce a zdravého rozumu.“ 6)

3. Postojově politicky - demokratická kultura v politice znamená dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti: „Demokracií se nesmí rozumět žádná nízkost. Demokracie není hrubost v jednání, ale jeho příjemná prostota, ani ledabylost oděvu a vystupování, ale ani jeho zbytečná nádhera. Hrdost a skromnost, přímost, ne pletichářství, zdvořilost, ne sprostota, vlídnost, úcta a ohleduplnost, ne zlomyslnost, posměch a škodolibost. Demokrat není útočný, ale vstřícný a laskavý“. 7)

4. Sociálně hospodářsky - 20.stol. ukázalo, že demokracii nelze omezovat jen na formální svobodu a práva. Ukázala se potřeba rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních, ve sféře zabezpečení proti bídě a nedostatku.

Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivé, humanitní.

Platí tyto hodnoty i dnes?

„Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím“. Noam Chomský zaznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, ale mašinérií na získávání souhlasu mas".

Je tomu tak i u nás. Neobnovili jsme demokratické tradice První republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické, „zelenou" dostala nenaplněná touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, úctě k práci, k přírodním zdrojům a materiálnímu i duchovnímu dědictví po předcích, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, o tom, že při privatizaci je třeba na „chvíli zhasnout", aby na nekalosti nebylo vidět. Neříkali jsme si jako kdysi,, „stát jsme my", starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho jsme slyšeli, že „státu má být co nejméně" a každý se má starat sám o sebe a vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné měli jsme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem - i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“, vrcholové managementy stran jako soukromých firem vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury, reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní, lobuje se, slibuje, zastrašuje , korumpuje prebendami. Kdysi hrdý občan se proměnil v klienta-voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky, a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit. Média servírují politiku jako reality-show na pokračování, jednou jako gladiátorské hry, pak zase krimi nebo telenovelu. Politika se tak stává pouze pokleslou lidovou zábavou.

Od direktivního řízení minulého režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu. Jakýmsi historickým omylem, nedorozuměním či trikem se nedostalo občanu demokracie, ale špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě občanském a veřejném. Vyměnil „prvorozenství za mísu čočovice", jak praví biblický příměr. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální sebeuspokojení bez zábran.

Zapomenuta je SVOBODA jako hodnota deklarace lidských práv s pečetí nadosobního významu a vznešenosti, patosu tisíciletého boje s despocií, tyranií, nadvládou a útlakem všeho druhu. Zapomenuta je i mravní SVOBODA integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí. Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan-neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se" jak nikdy v historii. Jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Cílem je „užívat si" do syta všeho, co trh nabízí. Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna ta „stará a vznešená slova, v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu - o jehož zachování a smysl pečujeme - nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě", napsal V. Bělohradský s poukazem na „naši počítačovou džungli". Média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí ve společenstvích. Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co je dobré a co zlé.

Je náprava možná?

Sami mediální pracovníci připouštějí, že média nabízejí pokřivený obraz světa a doporučují nepřeceňovat jejich informace, mít vnitřní sílu vzdorovat vymývání mozků, uchovávat si za každé situace vlastní názor, být vůči vlivům rezistentní a věrný svému přesvědčení 8).

Internet nabízí nový obor - Informační etiku - a vyzývá k diskusi o etických problémech dneška s tím, že pokrok v informační technologii má lidské hodnoty chránit a posilovat, nikoli poškozovat a ničit.

Rodina i škola, všechny kulturní instituce by měly ukazovat, jak čelit virtuálnímu světu reklamy, bezbřehého konzumu a zábavy bez konce i svůdným slibům, že si „splníme své sny" dík výhře, půjčce nebo dividendám. Pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a bránit degradaci kultury a proměny lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovaný dav.

Literatura

1. Vybíral, Z., Psychologie lidské komunikace. Portál: 2000 Cakirpaloglu, P., Psychologie hodnot. Votobia : 2004

Kučerová, S., Člověk - hodnoty - výchova. Prešov : 1996

2. Kauffer, R., Deluche, G., De Giovanni, M., In Durand, Ch.,

Podvody apoštolů komunikace. 88.kongres esperantistů světa, Göteborg : 2003

3. Durand, Ch. dtto

4. Pražák, A., Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého. Praha: 1945

5. Dejmek, P., Katechismus pravého republikána. B.Kočí,Praha : 1919

6. dtto

7. dtto

8. Fištejn, J., Globalizovaná média versus mediální globalizace. Materiál z diskusního večera CEVRO, Česká Lípa: 2001