Polabští a baltští Slované, 3

Vilém Václav Kremer

O pramenech dějin a literatuře, pojednávající o Slovanech polabských a pobaltských.

Mluvit o pramenech k dějinám Slovanů polabských a pobaltských je právě tak obtížné, jako mluvit o těchto slovanských národech samých. Polabští a baltští Slované se jeví badateli, ale každému, kdo se chce obírat osudy těchto národů, jako meteor dějin, který zazářil, aby již záhy po svém vzplanutí zhasl a zmizel pátravému zraku. Tito slovanští národové, usazení od šestého století našeho letopočtu na území bývalé Německé demokratické republiky, nežili celkem dlouhý svůj dějinný věk, byvše smeteni cizí mocí - jíž přišla na pomoc vlastní nesnášenlivost a rozbroje, jakož i často úmyslné opomenutí dějinných nutností - na smetiště dějin. Necelých šest či sedm století života národa je opravdu jen malým zlomkem dějinného údobí národních dějin.

Za tohoto tak krátkého období a přímo primitivnosti kulturního snažení Polabanů a baltských Slovanů se nemohlo vytvořit ani nějaké malé znamení kulturně-literárního působení, jež by bylo zachyceno v souvislejší čtení, a tak jen s velkými obtížemi se badatelé našich dob přímo dobývali do jinak bohatých jazykových zdrojů dávného jazyka těchto slovanských národů. Proto tím méně se můžeme seznámit i s osudem těchto národů z jejich vlastních pramenných zdrojů a musí nám být náhradou pouze kusé zdroje pramenů, jež vyšly z pera příslušníků národů jiných, kteří tyto Slovany znali, či je nějakým způsobem poznali, neb někdy přišli s nimi do styku.

Polabští Slované a baltští Slované, jak je dále budeme uvádět, žijící na uvedeném území, či ještě dříve snad ve své slovanské pravlasti, poněkud vzdálené od pozdějších jejich sídel, byli v nejstarších dobách známi pod označením Vendů, i když o něco později se již také vyskytlo jejich vlastní označení Slované.

Mluvit však pro nejstarší dobu o nějakých skutečných písemných záznamech dějinných pro tento národ Vendů či Slovanů, by jistě bylo víceméně troufalé. Na přelomu epochy lidstva se však skutečně objevují ojedinělé záznamy a drobné zprávy o těchto Slovanech, které nalézáme u některých historiků řeckých a římských, jako Cornelia Nepota, Pomponia Mely a Plinia. Zde se uvádějí jacísi Indové, což není nic jiného než Vendové k roku 62 před Kristem. Některá jména "velkého národa", která uvádí řecký geograf Strabo a podobně i různá jména neznámých národů a nárůdků, uváděných římským historikem Tacitem, byla některými vědci pokládána za jména národa baltoslovanského a Polabanů. Také řecký Ptolemaius uvádí některá jména, v nichž někteří vidí dávné Slovany z našeho území. Ale nebylo tomu lépe ani v letech pozdějších, kdy pouhá jména dávají podle některých tušit polabský či pobaltský živel slovanský. Tak tomu je u Aethia Histera, skladatele kosmologie z poloviny sedmého století, který prý připomíná obyvatele ostrova Rujany, či u některých významných mužů století osmého, jako Bedy Ctihodného, který však považoval baltské Slovany za Huny, či německého apoštola Bonifáce, který Slovany nenáviděl, maje je za "Plémě nejhanebnější". Ve století devátém znal již Velety kronikář okruhu dvora Karla Velikého Einhar, či anonymní tak zvaný Bavorský geograf, který jmenoval a znal Lužici, Moričany, Lupjany, Glomače, Golešince, Havolany a Bytince, později známé kmeny národa srbského a lutického. Ke konci poloviny 10. století žijící kronikář a mnich Widukind, celkem dobrý zpravodaj i pro dějiny české doby 10. století, jmenoval i hrad Ganu, ležící mezi Míšní a krajem Glomačů srbských.

Po těchto ojedinělých literárních zprávách o našich Slovanech můžeme se již v tehdejší literární příležitostné produkci setkati s obšírnějšími zprávami o polabských a baltských Slovanech v druhé polovině 10. století. Byl to na prvém místě arabský kupec, známý Ibrahim ibn Jakub, který byl roku 973 v Praze a podal ve své zprávě o cestě do tehdejších zemí slovanských, kterou podnikal z důvodů obchodních, dosti obšírnou zprávu nejen o Praze, ale i o své cestě do zemí Slovanů polabských a baltských, zejména pak o svých poznatcích v krajině slovanských Bodrců. Jeho výpravy byly i do dalekých krajin ruských i na Atlantický oceán a do Cařihradu, kde zanechal popis těchto svých cest. Po roce 973, kdy se datuje jeho "cestopis", se o polabských Slovanech zmiňují počátkem 11. století ještě Dětmar či Thietmar Merseburský, autor velké kroniky, ve které uvádí jména slovanských Glomačů, Žárovanů, Bytenců, Havolanů, zná i Lužici a mluví o slovanských sněmech. Také i náš český kronikář Kosmas uvádí ve své České kronice jména polabských Havolanů, Ratarů a zná i Durynky. I neurčitý autor prvého životopisu sv. Vojtěcha, známý pod jménem Kanaparius, jmenoval východní Pomořany.

Po těchto celkem ojedinělých, až na zprávu Ibrahimovu, zprávách o polabských a baltických Slovanech, můžeme již jmenovat jako historika těchto Slovanů, i když nechtěného, kanovníka v Brémách, zvaného Adamem Brémským. Tento kněz pocházel z tehdy ještě slovanské Míšně a roku 1068 přišel jako kanovník do Brém v severním Německu. Byl vzdělán na tehdejších klasických školách církevních a znal zevrubně i tehdejší politický život. Jeho podporovatelem byl jeho brémsko-hamburský arcibiskup, z jehož iniciativy velmi cestoval. Pod vlivem svého ctižádostivého arcibiskupa Adalberta se ujal sepsání velké kroniky hamburských arcibiskupů, kterou napsal ve čtyřech knihách. V této práci také vedle zápisů, které čerpal z listin hamburského arcibiskupství, zachoval velmi cenné zprávy o četných kmenech baltských Slovanů, uváděje zprávy o Pomořanech, o Volyni, zmiňuje se o Havolanech, Ratařích, uvádí slovanské náboženství, zná pohanského boha Radigasta, Vinetu, píše o Srbech, ale i o Rusech. Ve své Kronice líčí činnost svého metropolity Adalberta a jeho politiku a mluví velmi obšírně o pokusu bodrckého knížete Gotšalka uvést do Bodrcka křesťanství. Adamova Kronika je tedy nejzevrubnějším pohledem dějin dávných baltských Slovanů, který se nám dochoval. Druhá práce Adamova, která popisuje severské ostrovy, má již méně dat, a také nesprávných, o Slovanech. Tyto své práce započal psát Adam roku 1074, tedy po smrti svého metropolity, který zemřel roku 1072. Pro dějiny baltských Slovanů je to dílo ovšem velmi cenné.

Česko-lužický věstník č. 4 /1999