Polabští a baltští Slované

část 1, 2

Vilém Václav Kremer

Často moje myšlenky se vrací k azurným břehům Baltického moře, kde vytušily dávné slovanské duše, a ke zříceninám kdysi Mikulášského kláštera v Budišíně, v jehož stínu odpočívají lužičtí národní pracovníci, jejichž památkám věnuji toto vyprávění.

Úvodní slovo.

Německá říše, vzniklá po porážce Francie roku 1870 jako nové evropské císařství, byla poražena v I. světové válce. Přesto se tehdy v podstatě udržela ve svém rozsahu. Její vnitřní a vnější poměry byly usměrňovány velmi výrazně tehdy nejsilnějším německým státem, jímž bylo militaristické Prusko, které jako království se dostalo do čela politického dění nejen Německa, ale i celé Evropy, na troskách původního národa pruského, počátkem 18. století.

Tato říše však svojí velmocenskou politikou a velkými sklony militaristicko-imperialistickými se nejen nepoučila z prohry první světové války, ale vyvolala i druhou, strašlivější světovou válku, jejíž následky však byly pro Německo již téměř katastrofální. Po této prohrané válce bylo celé Německo obsazeno vítěznými státy, a sice Spojenými státy americkými, Anglií a Francií v jeho západní části, zatím co východní část Německa, ovšem po odstoupení území ve prospěch Polska, byla obsazena Sovětským svazem.

Tento okupační systém bývalého Německa trval od konce války v roce 1945 do 7. září 1949, kdy byla vyhlášena v části obsazené západními mocnostmi tak zvaná Německá spolková republika. Jako protiváha tomu byla dne 7. října 1949 vyhlášena v okupační zóně sovětské tak zvaná Německá demokratická republika. Bývalé hlavní město celé říše Berlín bylo rozděleno, a tak vznikl Berlín západní a východní. Zatím co Berlín západní zůstal pod vrchní okupační správou, byl Berlín východní prohlášen za hlavní město Německé demokratické republiky. Nás v této práci bude nadál zajímat pouze Německá demokratická republika, a sice ze stanoviska dávných počátků jejího dnešního území.

Toto území, obývané dnes převážnou většinou obyvatelstvem národnosti německé - pouze na území bývalé Lužice obyvatelstvem lužickosrbským, které tvoří svými 80 - 100.000 příslušníky pouhou mizivou menšinu obyvatelstva - je svými více jak 17 miliony příslušníků jednolitým celkem. Německá demokratická republika svým separátním vznikem a dalším trváním ve společenství jiných samostatných států světa se vlastně stala na dlouhá léta zvláštním zřízením a specifickým útvarem státním, který nejen hledí do vlastní budoucnosti a vytváří si svoji osobitou přítomnost, ale i nutně se musí zahledět do své vlastní minulosti, která, i když má určité společné znaky s celým národním bytím německým, přece má i své speciální a vlastní charaktery, jež jsou celkem cizí Německu západnímu. K takovým charakterům patří pro východní Německo jeho nejdávnější minulost, jež se odehrávala na jeho území a která ve své podstatě nebyla národnosti německé, ale byla veskrze a ryze slovanskou.

Německost dnešního území Německé demokratické republiky vznikla teprve na počátku 12. století, a to více méně způsobem násilným, jemuž říkáme germanizace a která dokonale do 15. století, ba možno říci až do století 19., změnila charakter i jazyk dřívějšího obyvatelstva slovanského v charakter a jazyk obyvatelstva německého. Navíc pak učinila toto kdysi slovanské území významným centrem veškerého cítění německého ještě více než západní polovina bývalého Německa. Západní část Německa vždy měla větší s mysl pro expansivnost směrem jižním a také větší smysl pro myšlenku všeevropskou, zatím co východní část bývalého Německa vypěstovala smysl pro myšlenku všeněmeckou. Jistě nemalou měrou k tomu přispěla i ta okolnost, že toto Německo vzniklo vlastně smíšením živlu německého či germánského s živlem dříve slovanským. Proto také se od roku 1870 udával veškerý směr německé politice z tohoto dříve slovanského území.

Marně bychom dnes již hledali nějaké jazykové stopy po bývalých obyvatelích slovanských na dnešním východoněmeckém území. Jedině oněch několik zmíněných zbytků původních praobyvatelů krajiny v Lužici, oněch Lužických Srbů, je smutným zbytkem kdysi mocného slovanského národa Polabanů, čili Polabských Slovanů a Slovanů Pobaltských, kdysi sídlících při pobřeží moře Baltického. Celý kraj je tudíž již německý. Že tomu tak nebylo v počátcích našeho středověku a ještě dlouho do dob pozdějších, toho doklade m jsou dávné, byť skromné památky a zprávy o těchto původních obyvatelích celé krajiny. Jim chceme tedy věnovat tuto práci, která má být jakýmisi informativními dějinami - spíše jejich přehledem - nejstaršího období, jež se odehrávalo na území dnešní Německé demokratické republiky.

Úmysl napsat tento dějinný přehled vznikl v představách jeho autora již v dobách před druhou světovou válkou, kdy jako student provázen již zesnulým, zvěčnělým lužickosrbským katolickým farářem Janem Cyžem, jenž byl velký přítel našeho národa, procházel krásným krajem lužickým. Že k tomu nedošlo, bylo příčinou mnoha jiných předsevzatých úkolů, ač i potom se autor této práce častěji vracel ke studiu dějin Lužických Srbů. Lužice a její statečné obyvatelstvo bylo v mysli autorově vždy na prvém místě, a to také přičiněním i autorova vzácného učitele, universitního profesora JUDra Jana Kaprase, který s láskou jemu vlastní nejen dovedl vypsat právní dějiny tohoto malého národa, Čechům tak blízkého, ale i dovedl ve svých žácích vzbudit k tomuto národu patřičnou úctu.

Autor této práce to také byl, který v roce 1929 byl přímým původcem lužickosrbského překladu významné práce univ. profesora Františka Dvorníka "Svatý Václav" a který se tím zasadil o to, aby Lužičané byli zastoupeni svým jazykem i v naší literatuře. Proto také postavil při uspořádání slavnostního krojového průvodu ve dnech svatováclavských v Praze dne 29. září 1929 krojované Lužičany katolické i evangelické do čela tohoto průvodu, který procházel jásající Prahou. Neméně byl autor této práce činným i v bývalém Klubu "Přátel Lužice" a pro svobodu Lužice bojoval svými některými projevy na veřejných shromážděních lidu a v denním tisku.

Ale vedle Lužičanů na něho působila i tragika ostatních zaniklých slovanských národů Luticů a Bodrců, sídlících kdysi v dnešním Braniborsku a Meklenbursku, a Pomořanů, sídlících kdysi v baltském Pomoří. Proto využil svých prázdninových krátkých pobytů u Baltického moře v letech 1976, 1977 a 1978 k bližšímu poznání dávné vlasti těchto slovanských praobyvatelů Pobaltí. Navštívil mezi jiným i Městské muzeum v Rostocku, kde se zajímal zvláště o menší, ale pěknou exposici původního slovanského osídlení a navázal styk s historickou sekcí university v Rostocku, která mu poskytla i seznam nejnovějších literárních prací německých zabývajících se dějinami Slovanů polabských a baltických, což tímto s díky rád kvituje. Tehdy také uzrál v mysli autorově plán na zpracování i tohoto historického přehledu. Bohužel však po návratu od Baltu byl zastižen těžkou nemocí oční, která mu zabránila další práci vůbec. A tak teprve nyní, kdy se autorův stav natolik zlepšil, že byl schopen nějaké práce, přistoupil i ke z pracování předsevzatého úkolu, který v této přehledné práci hodlá podat. K přípravě této práce bylo třeba postupně probrat literární zprávy o dějinách a životě dávných Polabských a baltských Slovanů, tyto zprávy nově utřídit a sestavit a na podkladě pak těchto materiálů, doplněných i pramennými podklady, sestavit práci o dějinách a životě těchto prvých obyvatelů dnešní Německé demokratické republiky.

Autor tohoto díla by byl rád, kdyby tato práce přinesla dnešním nebo budoucím čtenářům to, co sám měl při skládání na mysli. Chtěl by totiž nejen jí postavit jakýsi pomníček nad zašlými hroby těchto dávných a celkem nešťastných Slovanů, kteří bohužel ve svých dějinách nepoznali takových osobností, jakých měl národ český - oni totiž neměli svého sv. Václava jako Češi - a tím i svojí nesvorností byli příčinou i poměrně brzkého svého zániku. Nechť tedy alespoň jejich památka zůstane nám i budoucím zachována.

Česko-lužický věstník č. 2, 3 /1999