Pokračující mnichovanské manýry

Jen s nepochopením lze přijmout nedávný zdrcující raketový útok Spojených států amerických vůči Sýrii jako odvetu za domnělé použití chemických zbraní proti povstalcům ze strany prezidenta Bašára Asada. Aniž by se čekalo na vyšetření skutečností, případně po-odkryla fakta o možném zinscenování, je i pro českou veřejnost úder nestravitelný. Stejně tak považujeme za iluzorní předpoklad, který o vině ve svém prohlášení zmínil britský ministr obrany Michael Fallon (6. dubna t. r.), že "za smrt civilistů v Sýrii nese odpovědnost Rusko”. Což po letitých zkušenostech již z Iráku lze považovat za ukvapené - neprofesionální.

Průkazným, od samého počátku, je pouze raketový úder Spojených států amerických, který lze považovat jako odvetu za něco neprošetřeného. Je tedy prohlášení britského ministra Fallona pouhou poslušnou proklamací. Nicméně jde o předem dobře připravenou lež. Již v roce 2013 prezident B. Asad pod nátlakem Ruska zahájil likvidaci všech klíčových chemických zbraní včetně sarinu. Tato likvidace probíhala pod dohledem OSN pro zákaz chemických zbraní (OPCW) a Sýrie se stala 190 smluvním státem konvence o chemických zbraních. Co k tomu dodat; omezím se pouze na šiřitele lhaní, na britského ministra Fallona s tím, že to Velké Británii opět nevyšlo.

Čechoslováci znali ustanovení prvního zákona historie - tj. neodvažovat se tvrdit nepravdy, lživost a faleš - se přiklánějí k zažitým zvyklostem, aby prioritou byla pouze fakta pravdivá. Máme fatální zkušenost s britskou mnichovanskou zrádnou politikou z roku 1938 - pod vedením premiéra Chamberlaina, s nejtragičtějšími následky - předáním československých Sudet Hitlerovi. Britský premiér se nezarděl nad tímto počinem, ani při mohutném odporu Londýňanů na bouřlivých demonstracích na podporu Československa, což zachvátilo i britskou Dolní sněmovnu. Ve sněmovně proti této zradě hlasovali tři britští vlastenci - členové vlády. Jeden z nich ministr námořnictva Alfred Duff Cooper, který odstoupil z britské vlády pro nesouhlas s mnichovskou dohodou, řekl: "Byl jsem rozzuřený. Pokud nyní opustíme Čechy nebo jim dokonce doporučíme vzdát se, budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii." Ano, stalo se: Velká Británie nás zradila, a její zrada přerostla i do současného století. Pro nás z toho plyne velké poučení: nenechme se znovu ošálit.

V té době se žilo v přesvědčení, že nebezpečný vývoj bylo možné ještě zvrátit, že válka nemusela být. Za určitou naději se považovala iniciativa francouzského premiéra L. Bluma, rozhodného nepřítele tehdejšího Německa a přítele Československa, s představou o účinné sovětské pomoci. Pro tuto pomoc požadoval britskou intervenci, na jejímž konci měl být postup sovětských vojsk Rumunskem.

Zkrachování tohoto záměru je nepochopitelné, neboť premiéra Bluma podporoval i W. Churchill, usilující o vytvoření protiněmecké fronty evropských mocností včetně Ruska. Na otázku, proč došlo k vytvoření fronty až po obsazení Československa, Polska a Francie Hitlerem, lze odpovědět mimo jiné, že šlo o rozdílnost cílů obou rivalů (Chamberlain - Churchill), jakož i dlouhé prsty sahající až do francouzského senátu. Za takových okolností se Blumův, ale i československý sen musel rozplynout.

Hitler s jejich pomocí zvítězil, byla dosažena potřebná rovnováha sil v jeho prospěch. Pro Hitlera bylo také významnou pomocí, že od samého počátku mnichovské krize oba státy Velká Británie a Francie souhlasily, aby SSSR bylo zabráněno v účasti při mnichovském jednání.

Podobné machinace lze spatřovat i v současné krizi - po úderu USA v Sýrii. Nyní, stejně jako v mnichovských událostech, je solí v očích ruská podpora v protiislámském boji. V této šachové partii je neskrývaným letitým úsilím Západu územní omezení rozlohy Ruska s jeho významnými nerostnými nalezišti.

Proto s velkou dávkou nepochopení vnímáme slova jako z dalekých dálav prezidenta USA W. G. Hardinga (po prezidentu Wilsonovi), že "Spojené státy se vůbec nechtějí podílet na řízení osudu světa". Další vývoj ale prokázal, že se tento předpoklad izolacionismu neujal. Harding po dvou letech musel odejít. Od té doby nestačíme vyčíslovat americké politické či vojenské zásahy v různých částech světa.

Ten poslední úder v Sýrii je varující, neboť je již na pokraji nové světové války. Spojené státy americké tak prokazují, že jsou oprávněně na špici seznamu států, ohrožujících světový mír. Jejich útočný charakter je zřejmý již z doby započaté spolupráce tajných služeb USA a Německa, včetně i založení NATO. Nelze pominout, že tato spolupráce probíhala již v době kapitulace Německa 1945 spolu s nacistickými generály Gehlenem, Heusingerem, Speidlem a Foertschem. Tento fakt se nedá skrýt, neboť jej odkryl úspěšný pracovník CIA, přímý účastník James H. Critchfield, vlastním jménem James Marshall, autor knihy "Operace Pullach".

Je nesporné, že úspěšným protipólem přípravy války byla bouřlivá manifestace Pražanů na Staroměstském náměstí v květnu 1945, na níž bývalý vězeň koncentračního tábora z Dachau, farář Jan Cyž, předseda Lužickosrbské národní rady, po poděkování za osvobození od fašismu, zvolal k Pražanům: "Teď nastupte vy, slovanští bratři, budujte mocné náspy, aby se už nikdy nevrátily vlny německého moře!" - na to se ozvala bouřlivá souhlasná odpověď Pražanů.

Bohužel, dnes po 72 letech atmosféra neklidu a možného válečného ohrožení znovu nastala, čeští občané opět musí čelit situaci, aby vlny německého moře neměly šanci se navrátit. O tuto šanci usiluje řada revanšistických organizací, z nichž nejaktivnější je Posseltův Sudetoněmecký landsmanšaft. Na falzifikaci dějin je založena i převýchova české veřejnosti, může být úspěšná jen tehdy, podaří-li se nainstalovat českému etniku "ztrátu paměti" některých historických pro Německo nepříjemných faktů. Potíž je v tom, jak česká veřejnost bude pro tuto převýchovu vnímavá. Německý historik Th. Mommsen velkou důvěru v převýchovu českých občanů neměl.

Proto Němce vyzýval: "Buďte tvrdí! Česká lebka není přístupna rozumu, ale ranám se poddá." Jen tak bude možno zabezpečit, aby Českomoravská pánev byla kolonizována německými sedláky a Češi byli vystěhováni na Sibiř (Hitler 1932). A realita: statistika říká, že do Německa bylo vyvezeno v letech 1939-1944 na 600 000 českých dělníků. Záchrana českého národa by měla vycházet z předpokladu, že gesto vůči sudetským Němcům by bylo ztrátou české paměti.

Čeněk M. Kadlec, Slovanská vzájemnost, č. 7/2017, str. 2

Přišlo e-mailem