Pohasínání nadějí banderovců

Skupina polských vládních vojsk Rzeszów měla operovat proti banderovcům do 20. července 1946. Protože nebylo dosaženo předpokládaných výsledků, fungovala až do konce října. Jisté úspěchy dosáhla v září, kdy uskutečnila na sto bojových akcí. Zlikvidovala devět set deset banderovců, zadržela více než tisíc osob podezřelých z příslušnosti k UPA, členy civilní sítě, spolupracovníky a informátory. Ukořistila značné množství zbraní a munice. Mimořádně cenné bylo, že se vojáci v průběhu několikaměsíčních bojů s bezohledným a lstivým protivníkem hodně naučili a získali cenné zkušenosti.

Vždyť až tehdy, kdy dvousetpadesátičlenná stíhací skupina 34. pěšího pluku vkročila 10. října do lesního masívu Chryszczata, který byl pevností Chryňovy a Stachovy sotně, pochopili vojáci, proti komu vlastně bojují. Chryň se rozložil v lesních hlubinách na úpatí zalesněného pahorku. Měl však přístup na dobré cesty a tím i spojení s vnějším světem. Hustý les kolem jeho štábu se rozprostíral na kilometry do všech stran a chránil ho před přepadem ze země i ze vzduchu. Dva potoky přiváděly dostatek vody. Přírodní brloh opevnil Chryň pásmem pevnůstek. V okruhu dvou kilometrů od tábora se táhl řetěz opevněných pozorovatelen. U třech silnic vedoucích tímto prostorem zřídil sklady min, které bylo možné v případě nebezpečí vyhodit do povětří a tak vytvořit neprůchodnou překážku. Les proryl sítí střeleckých zákopů. Zemljanky, ve kterých ubytoval sotni, byly hluboké, teplé a prostorné. V každé byla pec, petrolejová lampa, na pryčnách dobře vystlané slamníky.

Stíhací skupina postupovala lesem a znenadání narazila na předsunutou Chryňovu hlídku. Jednoho vojáka hned zkosila kulka, ostatní se však hned vrhli do útoku a donutili střelce ustoupit. Stíhači postupovali za nimi. Střelci se proti nim několikrát vyřítili, vojáci však vydrželi. Mnozí padli. Boj trval několik hodin. Podařilo se také zajmout raněné bandity. Prozradili, že za jejich zády je tábor. Když se do něho vojáci probili, užasli. Byli v opravdové pevnosti. Ležela na svahu hory mezi dvěma potoky prodírajícími se skrze skalní rozsedliny. Chránila ji palebná postavení vysekaná do kamene. Měla kapličku, vlastní mlýn, koželužnu, pekárnu, krejčovství a obuvnickou dílnu, udírnu, lazaret a stáje. Vojáci napočítali dvacet čtyři domků pokrytých plechem. V opuštěném skladě našli více než tisíc kilogramů uzeného masa, osmdesát kůží, hory amerických konzerv. V maštali ržálo pět koní. Podzemní lazaret se podobal tomu, který později vojáci objevili v prostoru Renova kuřinu. Byl v něm operační sál, dvě místnosti, kuchyň, sklad, místnost pro lékaře a ošetřovatele, ubikace. Voda se přiváděla z nedalekého potoka, kam odtékala také veškerá nečistota. Objekt byl dokonale zamaskovaný a hlídaný.

Vojáci srovnali Chryňův tábor se zemí. Domky spálili, pevnůstky, dílny, mlýn a lazaret vyhodili do vzduchu, zvon z lesní kapličky z roku 1637 odvezli.

My jsme operaci Rzeszów pozorně sledovali. Nepřinesla však výsledky, které od ní Varšava očekávala. O rozbití band a jejich likvidaci se nedalo mluvit. Těžké boje a ztráty však významně omezily jejich činnost, vzaly jim taktickou iniciativu a zatlačily je do defenzívy. Poláci nás na pravidelných poradách informovali, že po vojenské a morální stránce se situace band značně zhoršila. Nejen řadoví střelci, ale už i velitelé začali pochybovat o rychlém vypuknutí tolik slibované a tak očekávané třetí světové války. Narůstal pocit poraženectví.

Společně s Poláky jsme ale došli k závěru, že tento defétismus má hlubší kořeny. V polovině října skončila pařížská mírová konference. Řešila vážnou otázku uspořádání vztahů a vypracování mírových smluv s bývalými evropskými spojenci Německa. Navzdory půlročnímu dramatickému průběhu potvrdila správnost sovětské orientace na mezinárodní spolupráci a ukázala potřebu a možnost mírového soužití států s různým společenským zřízením. Rozumí se, že výsledky konference nebyly zcela uspokojivé. Západu se však nepodařilo v těchto státech obnovit reakční režimy a proměnit je ve vojenská nástupiště v blízkosti sovětských hranic. Sovětská demonstrace míru a soužití vytvořila předpoklady pro podepsání mírových smluv s Rumunskem, Maďarskem, Bulharskem a pomohla nezávislému, pokrokovému rozvoji těchto lidově-demokratických států.

Mírovým vyřešením poválečných poměrů ve střední Evropě hasly vyhlídky na výbuch třetí světové války, hlavního trumfu a naděje banderovců. Museli přemýšlet, co dál. Co s taktikou, co se strategií. A nejen přemýšlet. Především se probrat ze šoku.

Změnu situace jsme pocítili i u nás. Bandy už nevyvíjely soustředěný nápor na naše území. Očividně si nemohly dovolit bojovat na dvou frontách. Dostali jsme zprávy, že část band má na našem území přezimovat a potom se vrátit do Polska, ale nic takového se nestalo.

Situace se uklidnila natolik, že část nasazených jednotek se vrátila do svých posádek. Ocel vlastně přestala existovat. V červenci ji přejmenovali na Teplice. A v září byly radikálně upravené její stavy. Samozřejmě směrem dolů.

Myslím, že opodstatněně. Pokud se přes hranice pokoušely proniknout menší skupiny, byli jsme jim hned v patách a odrazili jsme je. V  polovině listopadu napadlo ve Zboji několik banditů hlídku Bezpečnosti a současně ostřelovali její stanici, ale byli zahnáni. Za měsíc strážný velitelství Adam uviděl přicházet třicet banditů ke kasárnám. Pod soustředěnou palbou vojáků ustoupili. Za další týden vystřelil strážný na hranici na šest teroristů. Ve stejné době další skupina banditů hodila granáty na vojenskou strážnici. Utekla před palbou našich vojáků.

V prosinci poslal Bandera Szuchewiczovi, který se stále ještě nacházel na sovětském území, nesmírně důležitou instrukci, pokoušející se najít východisko ze situace. „Jedinou správnou a účelnou formou dlouhodobého boje je hluboké podzemí,“ psal. „Přechod od ofenzivní taktiky k obranné, tedy k tzv. hlubokému podzemí, by se měl uskutečňovat systematicky a v závislosti na tlaku nepřítele. Není možné dělat příliš rychlé skoky, taky není možné otálet se změnou taktiky. Změna povstalecké taktiky na taktiku hlubokého podzemí - to je základní problém naší osvobozovací politiky. Je třeba se vyhýbat větším akcím. Politicko-propagandistické akce je však třeba uskutečňovat nadále. Bojové akce mají při obranné taktice výrazně politicko-propagandistický, a ne vojenský charakter a musí se přizpůsobovat politicko-propagandistickým požadavkům daného území.“

I to všechno souviselo s evropskou stabilizací. Nevytvářela naději na rychlý výbuch třetí světové války, do které chtěli nacionalisté stůj co stůj vydržet. Proto se musel snížit počet členů UPA, sotně musely být menší a velmi samostatné, jehla v kupce sena. S ohledem k obtížnému styku s kuřiny v Polsku souhlasil Szuchewicz s jejich velkou samostatností. Ve vánočním a novoročním rozkaze na rok 1947 však ještě psal:

„Koledovat budeme našimi těžkými kulomety, zazpíváme naše koledy tak, aby všichni slyšeli, že žije naše slavné ukrajinské vojsko - kozáci, že ještě žije, nezemřela a nezemře svobodymilovná povstalecká Ukrajina.“

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 302-305

nakladatelství Futura