Podvrh si nezasloužil uveřejnění

Na pomoc proti šíření nebezpečného podvrhu zpracoval Zbyněk Cincibus nejstarší, člen Klubu českého pohraničí a Českého svazu bojovníků za svobodu

Ve čtrnáctideníku Národní Osvobození č. 18 z 31. srpna 2011 byl na první straně ve výrazné grafické úpravě otištěn Památný dopis prezidenta Dr. Edvarda Beneše k dekretům. Pravidelní čtenáři Národního Osvobození si ale možná vzpomenou, že tento údajný prezidentův text se na jeho stránkách objevil už v č. 23 z 5. listopadu 2009, kde byl na třetí straně publikován pod názvem Odkaz prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše ve věci prezidentských dekretů. Porovnáme-li oba tyto otisky a odhlédneme-li od různých pravopisných, jazykových a syntaktických prohřešků, které se v nich vyskytují, zjistíme, že až na některé malé textové odchylky, jako jsou jednotlivá doplněná či naopak vypuštěná slova, rozdílné datování apod., jsou oba texty v zásadě totožné. Uvedené drobné odlišnosti a neshody lze totiž přičíst na vrub jejich nedbalým a nepřesným přepisům, pořízeným dvěma různými přispěvateli, kteří je předali redakci Národního Osvobození k uveřejnění.

To ale není na této věci to podstatné, důležitější je docela jiná věc. Každý mladý posluchač historie, který už je alespoň trochu obeznámen se zásadami historické kritiky pramenů, jež patří k základním a nejdůležitějším metodickým postupům historikovy práce, musí totiž jednoznačně dojít k závěru, že autorem prapodivného textu, který byl v Národním Osvobození už dvakrát uveřejněn, není a ani nemůže být prezident Edvard Beneš, ale že jde o dosti neobratný podvrh, který zcela nestoudně zneužívá jeho jméno. Odkud tedy tento falešný Benešův „dokument" pochází? Nenajdeme ho totiž ani v souboru prezidentových veřejných projevů a jiných textů o politickém řešení sudetoněmecké otázky a o odsunu, který vydalo již v roce 1996 pražské nakladatelství Dita pod názvem Edvard Beneš, Odsun Němců z Československa, výbor z pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947. Tato publikace byla záhy rozebrána, takže roku 2002 vyšla dokonce ve druhém nezměněném vydání. Když jsem tuto knížku připravoval k vydání, prošel jsem všechny poválečné deníky a jiné časopisy, které tehdy obvykle publikovaly prezidentovy veřejné projevy a jiné jeho texty, a prohlédl jsem i celou řadu dostupných regionálních listů, z nichž bylo možno získat ještě některé další, méně významné projevy, pronesené při jeho zájezdech po republice. Musím však konstatovat, že s údajným Benešovým „dopisem", jenž byl otištěn v Národním Osvobození, jsem se při této rozsáhlé pramenné rešerši nikde nesetkal a nenarazil jsem ani na jakoukoliv zmínku o něm. Je proto poněkud překvapivé a zároveň i podivné, že jediným „kvazipramenem", kde ho můžete nalézt, je pouze parlamentní projev poslance Jana Vika, místopředsedy poslaneckého klubu a tajemníka někdejšího Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, pronesený 20. ledna 1998 při volbě prezidenta republiky. Jeho obšírný projev byl publikován v Politických novinách Republika, v blíže nedatovaném č. 5, vydaném po 23. lednu 1998. Tam totiž na sedmé straně pod redakčním mezititulkem Odkaz prezidenta „Budovatele" poslanec Jan Vik „cituje" toto podvržené Benešovo prohlášení z května 1947.

Můžeme se proto důvodně domnívat, že údajný Benešův apel ke spoluobčanům, při svém posledním otisku v Národním Osvobození navíc se záhadně „upřesněným" datováním 11. května 1947(!), má svůj původ v prostředí někdejších Sládkových republikánů, přičemž nejenom některé věcné údaje v jeho textu, ale celé jeho znění svědčí o tom, že tento údajný Benešův „památný dopis" je ve skutečnosti podvrhem. Kritický historik totiž už po jeho prvním zběžném přečtení nemůže pominout očividný fakt, že takto formulované myšlenky Edvard Beneš v květnu 1947 vyslovit či napsat nemohl, nehledě na věcné omyly a nesmysly, které se v tomto podvrženém textu vyskytují a které zároveň výmluvně svědčí o základních neznalostech jeho anonymních původců.

Podívejme se tedy na některé tyto omyly a nesmysly podrobněji: Prezident Edvard Beneš ve svém fiktivním prohlášení o trvalé platnosti prezidentských dekretů opakovaně používá výrazu „mé dekrety", a to dokonce hned třikrát! Zavádějící označení „Benešovy dekrety", jemuž tu takto nepřímo podlehli i anonymní původci tohoto textu, se sudetoněmecké propagandě už v první polovině 90. let 20. století podařilo úspěšně implantovat do českých hromadných sdělovacích prostředků, takže je to dnes již běžně používaný název pro 144 dekretů prezidenta republiky, které byly vydány namístě zákonů v letech 1940-1945, tj. v době, kdy nemohl legislativně působit řádný československý parlament. Edvard Beneš však nebyl autorem a iniciátorem těchto prezidentských dekretů, jak mu vyčítají a jak ho za ně obviňují jeho zlovolní odpůrci a jejich často neinformovaní následovníci - z titulu své ústavní funkce prezidenta republiky tyto zákonné normy totiž pouze podepisoval. Proto o nich také nikdy a nikde nepoužil a ani nemohl použít nepravdivý výraz „mé dekrety", jak se toho dopustili autoři tohoto podvrhu!

Podle nich prezident Beneš v podvrženém „památném dopise" z 11. května 1947(!) uvádí, že „v nedávné době jsme podepsali historicky významné dokumenty" (v předchozím otisku Národní Osvobození však čteme „v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty"), tj. prezidentské dekrety. Autoři tohoto neobratného falza totiž vůbec netuší, že dekrety prezidenta republiky byly postupně vydávány a podepisovány od 21. července 1940 do 27. října 1945, a nikoliv teprve „v nedávné době" před 11. květnem 1947, jak ve svém padělku prohlašují! V té době totiž všechny vydané prezidentské dekrety v procesu tzv. ratihabice byly Prozatímním Národním shromážděním Republiky československé již dávno schváleny a prohlášeny za zákon. Stalo se tak ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946.

Další omyl, jehož se republikánští falzifikátoři Benešova „památného dopisu" v důsledku své vlastní neinformovanosti dopustili, jsou Benešova údajná slova o sudetských Němcích, „kteří byli po právu na základě mých dekretů z naší republiky odsunutí". Autoři totiž „přehlédli" tu závažnou skutečnost, že odsun Němců z Československa a z dalších středoevropských zemí probíhal na základě hlavy XIII Zprávy a článku XII Protokolu Postupimské konference a že žádný specielní dekret prezidenta republiky, který by odsun nařídil nebo právně upravil, vydán nebyl! Přímo absurdně pak působí pasáž, kde prezident Beneš údajně mluví o „mých dekretech, vydaných z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války"! Mohl snad Edvard Beneš takovýto nesmysl někdy vyslovit nebo napsat? Jak nám dokládá otřesná hloubka neznalostí Sládkových republikánů, podle jejich představ to asi prohlásit mohl, ale ve skutečnosti ovšem se to stát nemohlo!

Celý obsah tohoto podvrženého Benešova „odkazu" je výrazně poznamenán duchem prezentismu. Prezident je tu představen jako prozíravý český státník, který už v roce 1947(!) předpovídá všechny politické problémy, jež se kolem odsunu a prezidentských dekretů objevily ve veřejném politickém diskursu právě v 90. letech 20. století, tj. v době kdy tento republikánský falzifikát jeho údajného varovného textu vznikl. Edvard Beneš tu varuje „před možnými pozdějšími požadavky na znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci", upozorňuje na budoucí snahy o zneplatnění prezidentských dekretů a zmiňuje se také o lidech, „kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a... budou nakloněni otázce jejich návratu". Absurditu tohoto neumělého podvrhu pak korunuje údajné Benešovo naléhavé varování, když 11. května 1947(!) upozorňuje spoluobčany, že „mohou se najít vlastizrádci\ kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky(!). To ostatně o „odborné úrovni" tohoto podvrženého textu a o „znalostech" jeho šiřitelů říká všechno!

Co tedy vyplývá z podrobného rozboru údajného prezidentova prohlášení z 11. května 1947, jež bylo již dvakrát uveřejněno v Národním Osvobození? Jeho kritický historický rozbor především zcela jednoznačně prokázal, že jde o podvrh, který zhotovili a který také poprvé publikovali někdejší Sládkovi republikáni u příležitosti volby prezidenta republiky roku 1998.

Podle známého rčení, že „účel světí prostředky", chtěli totiž prostřednictvím literárního podvrhu, podvodně legitimizovaného jménem prezidenta Edvarda Beneše, podpořit svá tehdejší politická stanoviska v záležitostech kolem odsunu Němců, dekretů prezidenta republiky a podobných problémů. Třebaže jejich vyrobený „produkt" je velmi diletantský, takže odborník ho stěží může akceptovat, některé neinformované občany zřejmě zaujal pro svůj lapidárně formulovaný politický obsah, uvěřili mu a bez bližších znalostí celé této složité problematiky tento falzifikát dále šíří jako autentický text prezidenta Edvarda Beneše.

Ze stejných důvodů byla uvedena v omyl rovněž redakce Národního Osvobození, která Sládkovými republikány podvržený „dokument" otiskla.

Přispělo jeho otištění k hlubšímu poznání naší nedávné minulosti? Nikoliv, nepřispělo, neboť publikování nepravdivých informací o minulém dění má účinek právě opačný. Domnívám se proto, že prokazatelný podvrh z prostředí dnes už zaniklé politické strany, který účelově zneužil jméno spoluzakladatele našeho státu a jeho druhého prezidenta Edvarda Beneše, si nezasloužil uveřejnění.

Doc. PhDr. Karel Novotný, DrSc., historik, místopředseda Společnosti Edvarda Beneše

Poznámka redakce Národního osvobození:

Zmíněný podvržený text jsme uveřejnili v dobré víře, že jde skutečně o autentický materiál, nehledě na to, že nám jej k uveřejnění předala důvěryhodná osoba. Za toto pochybení se čtenářům omlouváme. Přikládáme nyní skutečně autentický úryvek z projevu Edvarda Beneše, který přednesl na první sjezdu SOPVP (Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých) v Praze 14. prosince 1945, a který jeho státnickou předvídavost potvrzuje:

„Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenávat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svojí „očišťovací" kampaní. Neboť na válku z let 1938 -1945 se nesmí nikdy zapomenout."

„Že začnou, o tom buďte přesvědčení. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 -1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthasenu, v Ravensbrücku a řadě jiných německých mučíren."

„Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout... My Češi a Slováci, máme na to plné právo!"

Převzato z časopisu Hraničář, č. 5/2017, str. 4, 5

Přišlo e-mailem