Podkarpatská Rus a školství

Jak pokročilo školství za I. ČSR proti období austrohungarské monarchie?Josef Pešek ve své studii školství na Podkarpatské Rusi z roku 1923 – tedy krátce po pádu dvojmonarchie – pravil, že republika přejala po bývalém režimu velmi smutné dědictví. Austrohungarské byrokracie se starala jen o vzdělání svého obyvatelstva ve městech (tři maďarská gymnasia), ale žádnou pozornost nevěnovala venkovu, zvláště pak nikoli jiným národům. Ty ponechávala naprosto bez vzdělání. Negramotných v Zakarpatí tehdy bylo přes 70 procent ! (Pešek J., Školství v Podkarpatské Rusi, in: Podkarpatská Rus, Praha 1923, s. 161-167.) Ihned po převzetí Zakarpatí I. ČSR se situace ve středním školství zlepšila. Tak Stanislav Klíma roku 1921 již vypočítává, Podkarpatská Rus má o jedno gymnasium více, z toho tři již byla slovanská. Dále státní učitelský ústav v Mukačevu, a řecko-katolické učitelské ústavy v Užhorodu. Též učební dílny a dívčí školy, a to ruské, slovenské a řecko-katolické v Berehovu, Vel. Berezném, Chustu, v Mukačevě, v Sevluši a v Užhorodu. Jmenuje též ústav pro hluchoněmé v Užhorodě. ( Klíma S., Podkarpatská Rus, op.cit., 1921, s.264.)

Josef Pešek přinesl rovněž zajímavé údaje o učitelstvu té doby na Podkarpatské Rusi. Tehdy zde vyučovali  učitelé, z nichž bylo 15 řeholnic. Učili v 724 školách - v 540 rusínských, ve 130 maďarských (po převratu ! - J.N.), ve 32 československých, v 7 rumunských, ve 14 německých a v jedné hebrejské škole. V těchto školách se tenkráte učily 133.893 děti. Školní docházka v průměru činila 60 procent, nedostávalo se učitelů. Mnoho školních budov bylo zanedbaných či rozbitých. Poučný je též údaj o vlastnictví tehdejších škol v Zakarpatí. Stát byl zřizovatelem 282 škol, 21 bylo erámích, 414 církevních, 5 klášterních, 1 obecná selská, a 1 škola tovární (Pešek, o.c., s. 166)

Po ustavení ČSR se situace propagandy o školství „jakoby obrátila“.

Maďarský tisk počal náhle obviňovat Československou republiku z jakéhosi „útlaku maďarského školství“ (sic !). Fakta však ukázala opak - z celkového počtu obyvatel tehdejší Podkarpatské Rusi (604.221 osoba), zůstalo Maďarů, kteří neopustili toto území, celkem 17,04 procenta (102.998 osob). Tito Maďaři měli pak z celkového počtu dětí celého Zakarpatí (133.893 všech dětí všech národností Podkarpatské Rusi) jen 15,74 procenta (tj. 21.075 dětí maďarských). V obecném školství pak Maďaři měli celých 25,82 procenta úhrnného počtu tříd - z toho na občanských školách 33,33 procenta tříd, na středních školách 44,68 procent, na obchodních školách 33,33 procent celkového počtu tříd. (Pešek, o.c., s. 166-167.) O jakékoli diskriminaci maďarského školství ani v raných dobách I. ČSR nešlo hovořit bez zaujatosti. Šlo o profesní lži zaujatého tisku.

Nicméně vzhledem k celkové zaostalosti země a ke složitým podmínkám byla situace škol v Zakarpatí i nadále tíživá. Tak například situace učitelstva na církevních školách byla velmi problematická. Církevní školy tehdy měly být vydržovány příslušnými církevními obcemi. Příspěvky bývaly nepatrné, 200-500 korun čsl. ročně. Učitelé jako současně zpěváci chóru bývali závislí na místních duchovních. Za této situace obce žádaly, aby stát tyto školy převzal, a odmítaly své peněžní závazky ke školám. V řadě případů se musely školy na zimu zavírat, nebylo na otop, a často byly i bez školních pomůcek a potřeb.

Československý stát měl dvě možnosti, jak se zachovat v této situaci. Buďto ponechat vše při starém, a o Rusíny se nestarat, anebo snažit se o zlepšení situace všech národů Zakarpatí. I. republika si vybrala onu druhou, daleko těžší možnost. Postavila se ke školství v Zakarpatí čelem. I. ČSR zahájila rozsáhlou reformu školství, která souvisela s celkovou reformou oboru ve všech zemích státu.

Republika stála před velice tížívým rakousko-uherským dědictvím a před složitou národnostní situací. Přitom narážela na obrovské rozdíly ve vývoji a v úrovni školského systému v jednotlivých zemích státu. Josef Pěšina ve své stati o národním školství na Podkarpatské Rusi z roku 1936 poukázal na tyto rozdíly již podle vyučovacích jazyků. Jestliže v Čechách tehdy byly pouze české (československé) školy a německé školy, pak na Moravě to byly již troje školy - české, polské a německé, na Slovensku čtverý školy - slovenské, maďarské, německé a rusínské, pak v Zakarpatí to byly dokonce školy šesterý (kromě jmenovaných navíc rumunské a hebrejské !). ( Pěšina J., „Národní školství na Podkarpatské Rusi“, in: Podkarpatská Rus, 1936, s. 259-266.)

I. ČSR strukturovala daleko bohatší soustavu škol než doposud také na Podkarpatské Rusi. Počala školami mateřskými - tyto doposud v Zakarpatí takřka neexistovaly ! - a pokračovala školami obecnými, měšťanskými, speciálními tj. pomocnými pro slepé, hluchoněmé a invalidní děti. Tyto školy třídila podle zřizovatelů a podle vyučovacích jazyků. Národní školy zřídil v první řadě, z 90 procent, sám stát. Tak například koncem roku 1934 bylo v Zakarpatí 629 škol, z toho 611 obecných a 18 měšťanských, dále 125 církevních škol, 4 školy obecné, a 5 škol hebrejských (spolkových), přitom bylo nutno překonávat nemalé překážky již od samého počátku československého státu. Jednou z prvních byl nedostatek učitelstva. Přitom hungarizovaní učitelé valnou většinou odmítali vykonat přísahu novému státu. Tak se stalo, že z původních 674 učitelů roku 1919 státu věrnost slíbilo pouze 379 ! Svou neblahou roli zde mimo jiné vykonal i strach z nového válečného útoku Maďarska na I. ČSR, kdy mezi ČSR a Maďarskem existoval „casus belli“ o státní hranice a o některá města a obce... Přesto však již roku 1920 byli na Podkarpatské Rusi 874 učitelé. V roce 1934, za patnáct let poté, to bylo již rovných 2. 296 učitelů - o 270 procent více. Tak pracovala tolikráte zatracovaná I. ČSR ve prospěch Podkarpatské Rusi.

Kapitola z knihy  Jiřího Jaroše Nickelliho – Syn Karpat , str. 38-40

Vydavatel Mgr. L. Jarošová, 628 00 Brno, Poledníkova 5. IČ 704924468 , 2008