( Výňatky z knihy Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)
I.
II. Jeden pochod smrti – příklad za mnohé jiné
Pro úvodní a velice názornou představu o tom, že pochod smrti byl vždy naplněn zlovůlí, bestialitou a nepředstavitelným sadismem, nejprve jako příklad za jiné svědectví o pochodu smrti z KT Johanngeorgenstadt do Terezína, jehož osud je dostatečně prověřen a které v podstatě přejímám z knihy Ireny Malé a Ludmily Kubátové Pochody smrti (Praha 1965, s. 58-62) a to jednak pro jeho názornost, jednak pro jeho vyjádření návaznosti své práce na knihu těchto mých předchůdkyň.
Dne 16.4.1945 vyjel transport 822 politických vězňů, muži, ženy, i děti, z KT Johanngeorgenstadt. Transport doprovázeli příslušníci SS a ženy dozorkyně SS, které mnohdy s vězni jednaly hůře než SS-manni. Vlakem jeli až do Karlových Varů, odtud šli pěšky, cesta byla dlouhá 125 km, potravu dostali na jeden den.
Těsně před půlnocí 17.4.1945 zastavil vlak v Perninku. Ráno muselo asi 40 vězňů opustit vagóny a odejít v doprovodu hauptsturmführera Kolaschewitze a SS-manna Finka do nedalekého lesa. V lese museli vykopat asi 1 m hluboký příkop, v němž skončilo život 26 vězňů: 1 střelen do týla, 4 ubiti tupým předmětem, 20 pohřbeno za živa, když při kopání hrobu padli vysílením a zůstali ležet ( o pohřbení za živa svědčilo vdechnutí hlíny do plic). Asi 10 z těch, kteří mrtvé pohřbívali, muselo na nedaleké louce strhnout drn a hrob přikrýt. Potom je zahnali zpět do vagónů.
Do Nové Role u Karlových Varů dorazil transport 17.4.1945, zde byl ženský koncentrační tábor (dále jen KT), jehož velitel odmítl vězně přijmout, proto zůstali ve vlaku a to po dva dny. Žeň této nucené zastávky byla hrozná. Již první den večer přivezly 2 selské povozy ke hřbitovní zdi novorolského táborového hřbitova 41 mrtvých. Dochovalo se o tom svědectví bývalých novorolských vězňů, kteří je pohřbívali na vězeňském hřbitově v blízkosti tábora… V něm se hovoří o 33 a 22 mrtvých ve společných hrobech. Ráno vyrozuměl přednosta železniční stanice vedoucí KT Nová Role, že na nádraží leží dalších 12 mrtvých z transportu a žádal o jejich pohřbení. Při pohřbívání se zjistilo, že většina mrtvých měla střelné rány na hlavě: tři z nich však v době popravy ještě žili a nesli stopy krutého zacházení. Vězni se zdráhali je pohřbít, proto přišel rottenführer Ries a umírající ranou do hlavy zastřelil.
Na nádraží Karlovy Vary-Přehrada došli nešťastníci 19.4.1945. Zde zůstalo 150 mrtvých, kteří byli pohřbeni na židovském hřbitově v Karlových Varech v hromadných hrobech. Byli naházeni v několika vrstvách na sebe v hloubce 1 m. Mezi nimi byly i stařeny ve věku 70 let, některé oběti měly ruce svázané drátem, u nich byla většinou zjištěna střelná rána. Též tam byla asi dvouměsíční holčička, která zemřela na zápal plic a střevní katar. Mrtví byli pohřbíváni v noci a 3 vězni, určení k této práci, byli u hrobu zastřeleni.
Po příchodu 22.4.1945 do Tepličky, kde se zdrželi 48 hodin, byli vězni ubytováni v bývalé porcelánce, kde byl opuštěný již tábor sovětských zajatců. Další oběti – 15 osob – byli pohřbeny v hromadném hrobě v severní části porcelánky, a to v ohybu silnice za továrním komínem. Dne 27.4.1945 došel transport až do Bochova a byl ubytován ve stodolách města. Našli se odvážní a nezaslepení lidé, snad Němci, kteří „heftlinkům“ přinesli trochu brambor a zeleniny. Ráno leželo před stodolami a na cestě od Tašvic k Bochovu 35 ubitých a zastřelených vězňů. Kousek za Bochovem zůstali ležet v příkopě noví mrtví. Za hřbitovní zdi byly tyto oběti nacistické zběsilosti pohřbeny v hromadném hrobě v hloubce 90 cm. Druhý den, 28.4.1945 při pochodu obcí Budov zahynuli 4 vězni, kteří byli pohřbeni pod vrchem Mühlbergem.
Večer 28.4.1945 došel transport do Lubence. Starosta dostal příkaz opatřit jídlo, ubytování a místo pro hromadný hrob. Na noc byli vězni zahnáni do stodol. Ráno už byli někteří mrtví a další neschopní chůze byli zastřeleni. Druhý den 29.4. bylo u tohoto hrobu slyšet střelbu. Svědek viděl, jak do jámy byla házena svlečená těla. SS-vedoucí transportu dal starostovi příkaz, aby mrtví byli zahrabáni v hromadném hrobě na opuštěném místě v akátovém háji pod Nahořečicemi.
Vězni, kteří nemohli dále, byli stříleni a házeni do příkopů podél silnice. U Maloměřic v lese bylo zastřeleno 6 vězňů, které pohřbili u hřbitovní zdi společně s dalšími – celkem v počtu 16 mrtvých. V Blatné jsou dva hroby s 34 mrtvými. Těsně za obcí zastřelili strážní SS dalšího vězně, který je v hrobě u silnice. Další 3 vězně zastřelili v katastru obce Veličin a i je pohřbili do hrobů u silnice. V Patuchovicích byly dva hroby, v jenom 11 vězňů a v jednom jeden. V Žihli pak SS nechali vykopat další hromadný hrob a do něj uložit 259 (jedna zpráva mluví o dokonce 273) obětí.
V prvých dnech měsíce května došel transport mužů, žen i dětí do Vysoké Pece a nocoval na pile Josefa Schulze, č.p. 95. Pro nedostatek místa v kůlně, kde se nocovalo, byl jeden muž umačkán a zůstal v kůlně ležet. Velitel transportu jej nechal vynést na stanovém dílci na louku před pilou a ježto ještě jevil známnky života, vytáhl jeden poddůstojník pistoli a ranou do hlavy jej zastřelil. Při prohledávání domu a pily našli 3 vězně schované ve sklepě u dynama, které týž poddůstojník vybídl, aby vystoupili z úkrytu. Jakmile prvý z nich vystrčil hlavu, byl jím zastřelen z pistole do levého spánku a zůstal ležet na místě. Druhého nechal vrah vystoupit až na dřevěné schody, kde jej rovněž zastřelil ranou z pistole do hlavy. Třetího, posledního, vyvlekl před kůlnu a pojednal s ním stejně. Všichni zastřelení byli před odchodem transportu spoluvězni na louce zakopáni.
František Macek z Hořic vzpomíná: „Lidé umírali hlady, jedlo se to, co nám přišlo do ruky, vařili jsme si odvar z kopřiv. Já jsem jedl pupence ze stromů, což mne drželo při životě.“
„Po návratu na nádraží v Blatné byl transport naložen do vagónů a dopraven do Kštic u Podbořan, kde zůstal dva dny. V několika hromadných hrobech bylo zde pohřbeno 234 obětí. Dalších 27 mrtvých vězňů bylo odvezeno do Pšova a pohřbeno mimo hřbitovní zeď v několika vrstvách, v hloubce 60 cm. Další hrob dvou obětí vyhozených z vlaku u železniční trati byl v katastru Dolánky (trať Plzeň – Duchcov). V Lovosicích dne 6.5. 1945 uprchli strážní SS a vězni se rozešli do svých domovů. Zbylo jich jen 28.“ „Ve dnech 28.6.-3.8.1945 byly za přítomnosti zástupců SSSR, Anglie, Francie a Polska otevřeny hromadné hroby v katastrech tehdejších okresů Loket, Karlovy Vary, Podbořany a Žlutice. Hroby byly otevřeny na místech předem zjištěných a to podle údajů dvou vězňů z tohoto transportu, kterým se podařilo uprchnout. Při tom byly nalezeny i oběti jiných transportů, které procházely tímto krajem. Protokol hovoří o 935 mrtvých nalezených v hromadných hrobech v této oblasti. Komise zjistila 96 střelných ran vypálených zezadu do šije, 13 střelných ran zezadu do hrudníku, 109 ran tupým nástrojem – zřejmě pažbou – do hlavy. U mrtvých – jen s nepatrnými výjimkami – byla zjištěna enormní tělesná sešlost. Otevřené dutiny břišní dokázaly, že příčinou smrti nezastřelených a neubitých vězňů byl ve velké většině hlad. Při tom se pátralo především po národností obětí. U části se však nepodařilo nalézt ani označení, ani vězeňské číslo. Podle nalezeného označení národností bylo v hromadných hrobech pohřbeno: 119 Poláků, 36 Francouzů, 77 Rusů, 15 Belgičanů, 6 Čechů, 1 Litevec, 12 Slovinců, 16 Ukrajinců, 8 Italů, 1 Řek, další lidé – 589 mužů a žen blíže neurčené národnosti, jakož i jedno dítě.
Takový byl tedy příběh jednoho konkrétního transportu a pochodu smrti, který je typickým i pro ty ostatní.
III. Osvětim – centrum zla – evakuace politických a rasových vězňů
Klíčovou roli v historii pochodů a transportů smrti v roce 1945 sehrálo vyklizení KT Osvětim a k němu přidružených táborů, především Březinky (Birkenau). Klíčová proto, že šlo o největší tábor, který dodal největší počet hnanců – a také proto, že hlavně v něm se odehrál největší zločin hitlerismu, holocaust. Tento akt, nazývaný také ŠOA, byl vlastně dokončován právě prostřednictvím našeho tématu, když Němci k dosavadním prostředkům „vnitrotáborovým“ v čele se smrtícím plynem přidali i smrt pochodem či jízdou vlakem, kdy funkci zabíječe sehrál mráz, kulka, rána pažbou či klackem do hlavy.
Proto je nutno zabývat se „případem Osvětim“ hned na začátku a ovšem také proto, že evakuace odtud probíhala i po území Slezska, Moravy i Čech.
Plány evakuace a jejich prováděcí korektury. Oblast polského Slezska
V roce 1944 rozbila Sovětská armáda německou frontu od Barentsova moře až po Černé moře a začátkem ledna 1945 zahájila velkou ofenzivu směrem k Německu –mj. i na pomoc západním spojencům. V důsledku toho se do frontového pásma dostávaly i KT. Na Himmlerův rozkaz začalo jejich hromadné vyhlazování: nejprve měli zmizet vězni, pak i písemné doklady o nich, nakonec i zařízení, jež způsobilo jejich smrt. Stopy po zločinu měly být beze zbytku odstraněny. Popravčí čety, plynové komory i krematoria pracovaly ve dne v noci. Všechny vězně však SS-mani vyhubit nemohli, na to již nezbýval čas. Postup vítězící RA byl rychlejší. Proto byla v táborech nejblíže fronty zahájena náhradní akce – tzv „evakuace“, o níž je tato kniha. Pod pojmem evakuace si představujeme obvykle akci, sloužící k záchraně - především lidí. Nacistická „evakuace“ však byla dalším hrůzným zločinem Hitlerova režimu, který vrhal úděsné světlo na Německo a – málo platné – i na Němce. To, co nyní lidé viděli, odkrývalo, ne-li převyšovalo peklo, dosud skryté v přítmí koncentráků. Pamětník o tom mluví jako o hrůzách převyšujících hrůzy Dantova pekla.
Jedním z prvých KT, který se octl v dosahu osvobozených vojsk byl Osvětim. Nacistické složky plánovaly do nejmenších podrobností promyšlenou likvidaci tohoto tábora, ač tehdy již bylo známo, že Německo válku prohrálo. Přesto tehdy bylo pro potřeby hornoslezského průmyslu zapotřebí ještě 40 000 až 60 000 vězňů – pracovních sil. Politicko-strategická situace v červenci a srpnu 1944, kdy RA dosáhla linie Visla-Wisloka, jí dalo možnost rychlého pochodu do hornoslezské oblasti. To podnítilo nacistickou vládu urychleně evakuovat z KT Osvětim takřka všechny vězně, kteří byli uznáni za schopné další práce. Ti byli od léta 1944 postupně evakuováni – a to byla počáteční celá velká fáze „evakuace“ východních KT…
Proč ta přednost Slovanů při evakuaci? Nacisté totiž s nimi po skončení války počítali jako s novodobými otroky. Bormann, hnědá eminence NSDAP, zaznamenal už v červenci 1942, kdy nacisté věřili ve své vítězství, Hitlerovy pokyny, z nichž vyjímáme: „Slované ať pro nás pracují. Pokud je nepotřebujeme, mohou zemřít. Očkovací povinnost a německá zdravotní péče je proto zbytečná, slovanská plodnost je nežádoucí…Vzdělání je nebezpečné. Stačí, když umí počítat do sta. Přípustné je nejvýše vzdělání, které vytváří pro nás nádeníky. Každý vzdělaný je budoucí nepřítel. Náboženství jim necháme jako utišující prostředek. Stravu dostanou jen nejnutnější. My jsme pány, my přijdeme napřed.
Zejména to nastalo po osvobození KT Majdanek a po výbuchu povstání ve Varšavě, kdy si RA vytvořila šárecko-magnuszewské a sandomiierzské předměstí na levém břehu Visly a bojovala o jejich rozšíření. Tím vzniknul u osvětimských SS pocit aktuálního ohrožení. Dokladem mj. je právě evakuace vězňů slovanského původu v srpnu 1944. Dokumenty z pražského vojenského archivu svědčí však i o tom, že velení slezského vojenského okruhu wehrmachtu (číslo VIII-Breslau) započalo s částečnou evakuací válečných zajatců umístěných v Horním Slezsku, už nejpozději na začátku září 1944. I tato skutečnost nás vede k předpokladu, že správa SS se musela blíže zabývat otázkou evakuace vězňů z KT Osvětim, tedy dokončením ŠOA a přijmout o ní prvotní rozhodnutí už někdy na přelomu srpna a září 1944. Realizace se ovšem protáhla, když všichni vězni určení k evakuaci v této fázi byli odváženi po přetížené železnici.
Podle zachované dokumentace činil jejich celkový počet v počáteční fázi asi 65 000, z toho v době 1.-17. ledna1945 bylo transportováno více než 1 800 vězňů.
Gauleiter Horního Slezska Bracht jako hornoslezský komisař obrany říše vytknul ve svých směrnicích z 21.12.1944 o přípravě zahrnutí Horního Slezska do vojenské operační oblasti a provedení tzv. ARLZ (Auflockerung – Räumung – Lähmung – Zerstörung – uvolnění – vyklizení – ochromení – zničení). Ve směrnicích též naznačoval, že své rozhodnutí o této otázce předem zkoordinoval s vyšším velitelem SS a policie ve Vratislavi, SS obergruppenführerem Schmauserem. Z výpovědi šéfa táborového gestapa v KT Osvětim, SS untersturmführa Hanse Schürzeho vysvítá, že župní verzi plánu konečné evakuace osvětimských vězňů vypracoval již před koncem roku 1944 a na jeho rozkaz také spojovací důstojník – mjr. policie H. Boesenberg…
Celkové vyklizení KT Osvětim proběhlo takto:
Pokud se dalo zjistit, bylo z něj do května 1944 deportováno jen velmi málo vězňů. Poté odvozy vzrostly a v srpnu se přeměnily na už zmíněnou počáteční „evakuaci“. Od října 1944 byl už úbytek vězňů větší než jejich přírůstek V srpnu a září 1944 bylo totiž odtransportováno v rámci „evakuace“ více než 10 000 vězňů, Poláků, Rusů i jiných slovanských národností, mužů i žen, jakož i asi 10 000 židovských vězňů.
V druhé polovině ledna 1945 se strategická situace tehdejší hornoslezské provincie už stala tak kritickou, že postupně byla v její severní a střední části zastavena hospodářská činnost a evakuováni dělníci nasazení na práci v průmyslových závodech, váleční zajatci a vězni. To se dělo podle zachované směrnice z 21.12.1944, zpracované pod vedením SS-Obergruppenführera Brachta…
Směrnice především předpokládaly, že převoz lidí ohrožených bezprostředně válečnými událostmi bude ztížen jak nedostatkem vozového parku, tak i případnou dezorganizací železnic v těchto oblastech. Proto Němci hodlali převést velkou část, ne-li většinu „evakuovaných“ mas v pěších formacích a v míře, která by nekolidovala s potřebami fronty…
V důsledku nástupu RA k Odře ohrožujícího celé Slezsko, nasměrovaly SS evakuační kolony přímo do předhůří Sudet, tedy na jihozápad k Lužické Nise. Jejich značná část pak končila v KT Gross Rosen… Oběti byly nejen mezi vězni, ale i mezi německým obyvatelstvem, které v důsledku rozšíření atmosféry strachu prchalo před RA z oblasti Odry a Pobaltí. Němci evakuovali své obyvatelstvo ze Slezska, Východních Prus a Pomoří za velkých mrazů, bombardování a vojenského chaosu, takže zavinili smrt velkého počtu lidí, kteří umírali vyčerpáním, hladem a zimou.
Provedení evakuace politických a rasových vězňů – celkový souhrn
Rozkaz k evakuaci KT Osvětim vydal vyšší velitel SS a policie ve Vratislavy SS obergruppenführer Schmauser v polovině ledna 1945… Jak jsem již popsal, bylo podle tohoto rozkazu ve dnech 17.-21. ledna 1945 odtransportováno z mateřského tábora Osvětim a KT Březinka i z jejich 27 poboček asi 56 000-58 000 vězňů v pěších kolonách, převážně do 10 KT v oblasti říše…
U všech transportů z KT Osvětim nelze ovšem přesně určit cílovou stanici… Část transportů byla určena i do Terezína, Litoměřic apod., většina z nich však projížděla tzv. Protektorátem nebo Sudetskou župou a jižním okupovaným pohraničím…
V lednu došlo také k evakuaci menších nejmenovaných KT ve Slezsku, v únoru pak největšího slezského KT Gross Rosen…
Některé transporty již na místo určení nedošly a byly na cestě osvobozeny, některé byly ještě před osvobozením zmasakrovány.
Vězni putovali pěšky, jeli v otevřených nákladních vagónech, nebo se oba způsoby kombinovaly. Stravu dostávali jen někdy před odchodem z tábora, avšak během transportu zpravidla vůbec ne, nebo jen občas nějakou maličkost.
Poslední buchenwaldský transport šel pěšky do Výmaru, odtud měl jet vlakem, ale 13 km za Výmarem americký stíhací bombardér přesným zásahem do lokomotivy ukončil jeho cestu. Pak šel pěšky na Jenu. „T tak jsme najednou stáli před hrůzou, kterou jsme si nikdy nedovedli tak opravdově představit. Slabší kamarádi, kteří padli únavou, byli na zemi vyřízeni dvěma výstřely. Křik, spílání, panika. Rány pažbou a výstřely nás hnaly kupředu jako stádo divokých zvířat. Teprve v 11 hodin byl povolen oddech. Mnozí z našich kamarádů uprchli, ale většina jich byla opět chycena. V 8 hodin ráno jsme pokračovali v pochodu hrůzy, který opět stál život tucty kamarádů. Cestou nás pak osvobodili Američané.“
Ukázkou nacistické zběsilosti a zlotřilosti byl pochod smrti z KT Flossenbürg do KT Cham. Vězni vyšli 20.1.1945, byli velice slabí a zbědovaní, takže umírali po desítkách. Bylo do něj zařazeno také hodně Čechů. Podle jedné zprávy z tohoto transportu zemřelo přes 2 200 vězňů…
V důsledku mezer v zachovaných materiálech není možno přesně určit, kolik vězňů evakuovaných v druhé polovině ledna 1945 bylo dovezeno nebo dohnáno do KT třetí říše. Jak již uvedeno, bylo z KT Osvětim evakuováno asi 58 000 vězňů. Celkem jich zahynulo na evakuačních trasách na území Dolního a Horního Slezska, Moravy, Čech, Německa a Rakouska (jen podle svědectví osob, které evakuaci přežily) 9 000 až asi 15 000. Po srovnání těchto čísel možno dojít k závěru, že v Konečné fázi evakuace nacházelo se v různých KT v říši kolem 40-50 000 osvětimských vězňů. Rudá armáda jich osvobodila v KT Osvětim už jen zbylých 2 180...
Koncem listopadu 1944 vyšlo z KT Osvětim 5 000 vyhladovělých, sedřených a utrápených vězňů v pruhovaných trestaneckých šatech s pytli na hlavách a ramenou, kteří přešli až do ČSR a zase zpět do Polska. Někteří měli pytli omotané i nohy. Vždy, když jsme byli hnáni na další pochod, drželi se na omrzlých nohou, pokud jim síly stačily, neboť věděli, že každé zhroucení má za následek okamžitou smrt – tj. že budou zastřeleni či ubiti SS, která je doprovázela. Nocovali ve Vidnavě, zde bylo pohřbeno 21 zastřelených vězňů mezi Vidnavou a Heřmanicemi. V Bernarticích zastřelo 9 vězňů, hlavy ubožáků byly úplně roztříštěny. Část transportu prošla Malou Kraší. V Javorníku pohřbeno 6 vězňů, z dalších pochodů pak 3, tedy celkem 9 osob. Dále prošli přes Bílý Potok do Bílé Vody. V Bílém Potoku se nachází společný hrob s ostatky 6 vězňů a v Bílé Vodě hromadný hrob s 13 vězni.
Hrstka zbylých vězňů byla dopravena do kladské pevnosti, kde vypukl tyfus a vyčerpaní vězni, náchylní ke všem chorobám, končili svou strašnou pouť i život. (str. 45)
Transport 39 vagónů s politickými vězni, muži, ženami i dětmi, oblečenými v lehkých vězeňských šatech a většinou bosých, přejel hranice u Chuchelné a pak přes Boletce, Štěpánkovice a Kravaře 20.1.1945 přijel do Velkých Hoštic, kde zůstal jeden den stát. Stráže otevřely dveře a pustily větně ven, aby se zahřáli, ale jakmile ti vyskočili ven, byli postříleni „pro pokus o útěk“. Několik vězňů se skutečně o útěk pokusilo, byli však dopadeni stráží SS a příslušníky wehrmachtu, kteří u nádraží měli své opravářské dílny…(str.49)
Tento pochod smrti několika stovek vězňů z KT Osvětim překročil v lednu 1945 naši hranici nedaleko Sudic. Trasa pochodu je poznamenána hroby ubitých vězňů. U Hněvošic se jich několik chtělo napít z louže u příkopu. Byli ubíjeni tak, že museli položit hlavu na patník a stráže jim lebku úderem přilby rozbily, nebo jim šlápnutím boty na šiji zlomily vaz. Tak skončilo 13 vězňů mezi Hněvošicemi a dvorem Arnoštov. Zahrabat je museli občané Oldříškova, dodnes se neví, kde. Dále šli na Slušovice, Pusté Jakartice a pak do Opavy Kateřinek, kde 26.1.1945 se naskytl obyvatelům hrozný pohled, když za velkého mrazu, vězni procházeli zdejšími ulicemi. Byli na smrt vyhublí, chatrně oblečeni, někteří jako koně ve sněhu táhli těžké káry a vozy, zapřažení po 6 do selských vozů a po 3 do dodávkových kar s různým nářadím. Byli to Poláci, Angličané a Francouzi, prý odborníci na odstraňování min. Nesměli od obyvatelstva přijmout žádné jídlo, ani občerstvení. Kolem nich šly vypasené stráže SS, které každého z vězňů, pakliže padl únavou nebo vysílením, na místě samopalem zastřelily a nechaly ležet. Tuto surovost odsuzovali i místní slušní Němci, kteří se pak tím více obávali odvety. Hroby obětí jsou v Opavě a bylo v nich pohřbeno 27 vězňů… (s. 48-49)
Vzpomínka Rudolfa Rybky: „17.1.1945 bylo slyšet hřmění sovětského dělostřelectva. Asi v 16 hodin jsme nastoupili pochod směrem ke Gliwicím a kdo vystoupil z řady či uklouzl, byl zastřelen nebo ubit. V poledne přišla zastávka v oplocené cihelně za mrazu -20 stupňů. V Gliwicích jsme byli nahnáni do jedné z pěti poboček KT Osvětim. Třetí den bez jídla a pití, museli jsme běžet mezi dvěma řadami SS, kteří vybírali, kdo půjde dál. Mnoho neprošlo – na ně čekala smrt a na ty šťastnější 10 dkg chleba. Kolem čtvrté hodiny ranní nastalo nové třídění a odstřelování. Pak byli nahnáni přes protržený elektrický plot na železniční tovární násep do uhláků po 100 až 130 osobách. Jelo se přes zastávky Rybník, Svinov“ – o tom, co se zde dělo, vypráví kupř. kronika obce Dolní Lhota, o. Opava: „Naši dělníci, kteří chodili do práce ráno a odpoledne z práce z Ostravy a Vítkovic, viděli z mostu nad kolejemi ve Svinově, jak na nádraží, kde právě zastavil vlak s vězni KT Osvětim, v otevřených vagónech byli namačkáni jako dřevo těsně na sebe. Nešťastníci prosili o chleba a jídlo, někteří dělníci jim házeli dolů, co měli právě u sebe, ale stráže u vlaku hned sahali po zbrani. Mnoho vězňů umíralo, živí vyhazovali mrtvoly podél trati, železničáři je potom odváželi.“
V Lipníku nad Bečvou poslali lidé vězňům pár kbelíků vody a chléb. Stráže SS vodu vylily, chléb si nechaly a nic adresátům nedaly. Lidi zahnaly pažbami pušek, jeden dělník s odvahou vězňům házel alespoň do vozů sníh. Dále pak jeli směrem Hranice, Přerov, Brno, Vídeň. Ve vagóně po sedmi dnech jízdy zbylo jen 63 vězňů a při jízdě Rakouskem vezli sebou 3 vagóny plné mrtvol do KT Dora. (str.49-50)
Ondrej Šafárik z Turčianského Martina vzpomíná:
„Dne 5.4.1945 jsem byl s 52 kamarády transportován přes Přerov do Norimberka. Transport ve vězeňských vozech byl střežen příslušníky SS. Věděli jsme, co nás čeká jako Slováky – bojovníky proti fašismu a účastníky SNP, a proto jsme hledali všechny možné způsoby k útěku. V Přerově se nám dostalo obětavé a příkladné pomoci od železničářů a občanů. Nejdříve byli umlčeni SS, kteří nás střežili tím, že byli štědře obdarováni uzeninami, cigaretami a alkoholem. Pak jsme dostali od železničářů nějaké nástroje – řeznickou sekeru, nože apod., s nimiž se nám zdařil útěk v železniční stanici Střeň, odkud jsme se vrátili do Přerova a na Přerovsko, kde nám pomohli dostat se na Slovensko, a tam jsme mohli pokračovat v boji proti fašismu.“ (str. 54)
Vzhledem k roli, kterou v literatuře kolem odsunu hrají údaje o pochodu násilně vysídlených Němců z Brna do Pohořelic (a také proto, že v Brně žiji) popisuji tragické transporty Čechů z „Kauniček“ pro srovnání podrobněji.
Dne 23.1.1945 se z Brna vydal na cestu vlakový transport 893 politických vězňů za mrazu na západ, z toho přes 800 Čechů, dále ruští zajatci a jiné národnosti, v krytých uzavřených vagónech pak i příslušníci SS. Z Kaunicových kolejí jeli nákladními auty na 5. nástupiště , kde stála připravena transportní soustava. Bez jídla a pití, příjezd do KT Flossenbürg 26.1.1945. S námi přijel i lidový soudní dvůr, který pak přímo v táboře pokračoval ve svém smrtonosném díle. Tragika tohoto transportu vyplyne v plné hrůze, když si uvědomíme ztráty, které ho postihly: Mrtví na pracovních komandech a pochodech smrti sice podchyceni nebyli, nikdo se o to nezajímal, ale podle dochovaných záznamů bylo zjištěno:
152 mrtvých, 15 popravených, 45 odešlo na transport do Norimberka, 17 do KT Bergen Belsenu, 35 do jiných KT. O dalších 350, kteří byli vybráni pro různé KT, chybí jakýkoliv záznam a zpráva. Přes 200 zůstalo v KT Flossenbürg, avšak museli při náhlé „evakuaci“ 20.4.1945 do KT Dachau. Cestou zmizela více jak jedna čtvrtina: zemřeli vysílením, jen několika se podařilo uprchnout. (str.55)
Dne 8.4.1945 byl vypraven vlakový transport 227-240 politických vězňů, mužů i žen, z Kaunicových kolejí v Brně do KT Mauthausen. Vedoucím transportu byl kriminální zaměstnanec brněnského gestapa Baar. Do Mauthausenu dorazili 9.4.1945.
Podle zprávy ministerstva vnitra čj. VII-F-3103/591-30/V-1947 ze dne 30.5.1947, které případ šetřilo, byl jejich osud následující:
„V noci ze 6. na 7.4.1945 bylo ve velkém sále Kounicových kolejí shromážděno na 200 vězňů. Ráno přibyly 3 ženy. Druhého dne ráno byli převezeni autem na nákladové nádraží v Brně a spolu asi s 30 ženami z věznice navagonováni do dvou dobytčích vozů. Celý transport se skládal ze čtyř vagónů. Ve třetím, osobním vagónu byli doprovázející SS, tj. Jan Baar jako velitel, vrch. strážm. Joksch a 12 zaměstnanců policie, ve čtvrtém ženy SS-manů s dětmi a zavazadly.
Transport jel jako samostatný vlak přes Jihlavu, kde přijal dalších osm vězňů, z toho jednu ženu, a byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic, kam dojel mezi 16. a 17. hodinou. V noci z 8. na 9. pokračoval v jízdě do KT Mauthausen. Tam dorazili 9.4.1945 dopoledne. Na nádraží byli vězni sestaveni do pětistupů a došli po hodinové cestě, přerušené leteckým poplachem, do KT.
Jak udal svědek Franz Arnold z Vídně V, Bucherplatz 4, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován a přijal ho teprve na naléhání Baara, který ve své výpovědi z 13.111946 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti udal, , že mu bylo pobočníkem řečeno, že mohou být přijímány jen transporty určené pro ´Sonderbehandlung´(poprava bez soudu). Schutzhaftlagerführer Franz Ziereis, SS-Standartenführer, rozhodl teprve po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS sturmbannführerem Krausem, že transport bude převzat. Zatím vězni stáli celý den před politickým oddělením bez jídla a vody, vystavení urážkám a surovému zacházení esesmanů. Pozdě večer byli odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10.4. vyvedeni na dvorek, přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny, muži se museli vysvléci dohana. Na dotaz, zda jsou v transportu i Němci, vystoupil jediný Arnold. Ostatní byli poklusem zahnáni do bunkru.
Josef Čuhel z Brna, Pellicova 3, který byl tenkrát písařem v Aufnahmkommandu při politickém oddělení KT Mauthausen, ve své výpovědi 7.1.1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně o jejich osudu vypověděl: „Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynování mužů byly později zplynovány i ženy. Když se vynášely mrtvoly z plynové komory, měl jsem možnost je zhlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna.“ Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.
Jmenný seznam z tohoto transportu se nezachoval. Osud lidí z brněnských Kounicových kolejí však potvrdil i onen rakouský občan Franz Arnold z Vídně, který na dotaz rodičů Marie Sedláčkové – „Manky“ – odpověděl: „Odvedli mne k výslechu, kde jsem musel vysvětlit, proč jsem odsouzen k smrti. Před rozsudkem jsem si ještě měl odpykat deset let nucených prací. Ostatní vězni odešli. Když jsem se od výslechu vrátil, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Při tom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dozvěděl od ostatních vězňů, byli muži v plynové komoře jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto museli být do komory vpuštěni znovu, aby byli vězni usmrceni. Po kremaci zůstala jen malá hromádka popela, kterou vězni zachránili. To je vše, co o transportu vím. Že by někdo unikl, nevím, ale jsem stoprocentně jist, že všichni, kteří tímto transportem do Mauthausenu přijeli, že tam také zahynuli.“ (str. 55-57)
Ukázkou nacistické zběsilosti i zlotřilosti i v tomto typu „evakuace“ byl pochod smrti z KT Flossenbürg do KT Cham, tedy plně po území Hitlerovy říše. Vězni vyšli 20.1.1945 velice slabí a zbědovaní, takže umírali po desítkách. Do pochodu bylo zařazeno také mnoho Čechů.
Účastník jiného pochodu z KT Sachsenhausen vzpomíná: „První den cesty je za námi. Dostavuje se únava, nohy jsou slabé, přímo hoří. Sem tam po silnici se objevují první mrtví vězni. Pojedenou se ná průvod stáčí ze silnice do polí. Každý vězeň se musel druhému vězni posadit mezi nohy na mokrou trávu. Nikdo se nesměl postavit, jinak byl zastřelen. Tak jsme trávili většinu nocí na pochodu smrti. Byli jsme promočeni na kůži, mokrá tráva silně studí a proto se lepíme jeden na druhého, abychom se trochu zahřáli. Po 5 dnech cesty již nikdo nejde v řadě. Jdeme rozptýleni, vysíleni, držíme se pod paží, jeden druhého podpíráme. Nohy jsou krvavé, až do kosti prodřené a cítíme velký hlad. Na cestě po příkopech leží stovky povražděných vězňů, kteří nám již nestačili. Po 15 dnech pochodu, kdy se tělo zmítá horečkami a rty jsou opuchlé od žízně, neuvidíš ani 5 m před sebe. Není nám dovoleno napít se vody, která teče kolem v bublajících potůčcích. Tráva, která nám slouží jako jediná potrava už nestačí, proto náš jídelníček doplňujeme i hlínou“
Takto vše probíhalo i v dalších pochodech, doslova až do konce války, války Hitlerovým Německem vyvolané a také těmito prostředky „až do hořkého konce“ provozované. (str. 61)
V. Zajatci
Tragická anabáze válečných zajatců
Vedle kruté „evakuace“ vězňů KT však paralelně proběhlo ve Slezsku, na Moravě i v Čechách neméně kruté „přemístění“ zajatých spojeneckých, hlavně sovětských vojáků. V druhé polovině roku 1944 jich „pobývalo“ v Horním Slezsku asi 10 000: z 80procent pracovali v průmyslu. Byli umístěni v zajateckých táborech (ZT-Stalag) u závodů a proto nepředstavovali takové nebezpečí jako mnohatisícová masa vězňů v KT Osvětim, Brzezince a Monowicích při chemickém závodě IG Farbenindustrie. Proto nebyla nacistická správa na počáteční fázi evakuace válečných zajatců tak zainteresována a rozhodla o jejich evakuaci až v momentě bezprostředního ohrožení frontou. Předpokládalo se, že jejich evakuace přífrontové oblasti bude provedena výlučně pěšky.
Když se fronta přenesla hluboko do Polska, bylo třeba zahladit stopy protiprávního jednání a nacistických násilností i vůči válečným zajatcům. Proto je chtělo nacistické vedení přesunout do ZT ve středním Německu. Přípravu velení VIII. vojenského okruhu v Breslau (Vratislav) k evakuaci válečných zajatců stanovil 21.12.1944 gauleiter Horního Slezska, současně komisař pro obranu říše, Bracht ve směrnicích pro přípravu zahrnutí župy do vojenské operační oblasti…
Mohutná lednová ofenziva Rudé armády od Visly k Odře v roce 1945 však rychle posunovala frontu opět na západ, takže hrozilo nebezpečí, že ústupové spoje pro vyklizení těchto táborů budou ohroženy…
Celkem šlo o násilný přesun 62 000 zajatců, ještě více než zněl předpoklad.První vyšla pracovní komanda z továren v Osvětimi. Protože postup RA byl ve směru na slezskou průmyslovou oblast velmi rychlý, byly spěšně evakuovány i další desítky pobočných táborů. Zajatci byli často ze šachet vyvezeni na poslední chvíli, těsně před příjezdem sovětských tanků, a bez jakýchkoliv příprav hnáni z jejich dosahu.
Zvláště sovětští zajatci odcházeli polonazí, ve zbytcích obuvi, oděni jen do hadrů. V těchto dnech byly silné mrazy -15 až -20 stupňů! Nejprve byli zajatci z jednotlivých pracovních komand soustředěni na území dnešního severomoravského kraje – tehdy tzv. „Říšské župě Sudety“…
Kolonu D tvořilo asi 17 000 sovětských vojáků střežených strážním praporem 559. Velitelem kolony byl pplk. Alexander von Weber…Kolona D byla soustředěna v prostoru Nového Jičína, kde zajatci spali pod šírým nebem a kde jich mnoho zmrzlo. Podle plánu „evakuace“ vedla cesta tohoto pochodu přes Hranice, Olomouc, Moravskou Třebovou a dále po trase kolony B… Po nové silnici pod Spálovem prošlo 31. ledna několik tisíc sovětských zajatců. Kdo vysílením padl, byl bezcitně ubit nebo zastřelen…
Generál Dettmering při výslechu přiznal, že „evakuace“ stalagu z Českého Těšína trvala do konce března nebo počátku dubna 1945. Národnostní složení zajatců bylo podle dochovaných zpráv takovéto: Sověti (polovina až čtyři pětiny celkového počtu, odhady se různí), dále Angličané, Američané, Francouzi, Poláci, Srbové, Jugoslávci, Řekové, Rumuni, Slováci, Italové, Belgičané, Australané, Kanaďané a Novozelanďané.
Byli střeženi po zuby ozbrojenými německými vojáky v počtu 2 300, navíc šlo s každou skupinou sovětských zajatců i několik příslušníků SS. Stráže zacházely s hnanci s krajní surovostí. Zajatci byli velmi zbídačení, unavení dlouhou vyčerpávající chůzí v zimě a nepohodě, hladoví, chatrně oblečení a špatně obutí. Vysílením, hladem, žízní a zimou jejich řady rychle řídly. Hroby zemřelých vyčerpáním, nebo ubitých či zastřelených, jsou značeny celé trasy jejich pochodů smrti od východu k západu, ale jen výjimečně mají úmrtní záznamy v knihách zemřelých. Jsou svědky nacistických zločinů z konce války.Po válce přiznal při výslechu zplnomocněnec pro válečné zajatce v protektorátě, že slyšel o mnoha stovkách mrtvých z Thielebeinových kolon. Jeden z mnoha zločinů byl spáchán v Gutartowicích, kde bylo bez příčiny zastřeleno 39 sovětských zajatců a zahrabáno v hromadném hrobě. Případů zastřelení jednotlivých zajatců i menších skupin bylo velmi mnoho. Např. na katastru obec Raduň u Opavy bylo pohřbeno 7 zajatců zastřelených za kostelem. V Dolní Dobré Vodě byl zastřelen anglický zajatec Herbert Wewel, 2 Rusové údajně pro neuposlechnutí výzvy strážného. Těchto případů byla nepřehledná řada a nejsou systematicky zdokumentovány.
Počet zajatců, kteří využili vhodné příležitosti k útěku, byl vysoký. Doklady jsou zachovány pouze z doby 12.2.-1.3.1945. Podle nich uprchlo: 1274 sovětských, 172 anglických a 41 zajatců jiných národností. Zadrženo bylo v té době 104 sovětských, 74 anglických, 4 francouzští a 14 jugoslávských zajatců. Drtivá většina z nich využila vhodné příležitosti k útěku v místech obydlených českým obyvatelstvem…
Čeští obyvatelé vesnic na Opavsku, Bílovecku, Olomoucku, Šumperku a později i v Čechách byli hluboce otřeseni obrazem, jenž se jim při pohledu na tyto pochody smrti naskytl. Zvláště sovětští zajatci, fyzicky úplně vysílení, v roztrhaných oděvech i botách, byli pochodem zasněženými silnicemi za vysokých mrazů (-15 až -20 stupňů) téměř bez jídla, vody a možnosti se ohřát brzy přivedeni do zoufalého stavu. Mnozí zemřeli vysílením již krátce po začátku těchto pochodů. Např. na Opavsku zůstaly téměř v každé vesnici, kudy procházeli, desítky mrtvých. Také ostatní zajatci trpěli hladem a zimou. Fyzický stav Angličanů byl mnohem lepší, byli poměrně dobře oblečeni i obuti, takže počet jejich zemřelých byl nižší. K sovětským zajatcům se chovali strážní v době evakuace s nesmírnou krutostí a surovostí. Každého, kdo zůstal ležet neschopen dalšího pochodu, na místě zastřelili. Opakuji, že přesná čísla o mrtvých z těchto pochodů nelze zjistit, protože se už nevedly přesné záznamy o stavech zajatců. Lze však uvést řadu otřesných případů, jež dokazují zrůdnost fašismu i na samém konci války. Příslušníci strážných jednotek byli většinou starší vojáci wehrmachtu, ale i oni nezůstali pozadu za SS. Stráže tloukly zajatce pažbami pušek a střílely po nich při každém náznaku odporu nebo možnosti útěku.
Pohled na vyhladovělé zajatce a jejich utrpení vyvolal nejen hlubší nenávist k fašismu, ale i snahu pomoci trpícím zajatcům bez ohledu na národnost. Zde se ukázala v plné míře solidarita českého obyvatelstva s obětmi fašismu…. Právě uprchlíci z těchto pochodů tvořili hlavní příliv do partyzánských oddílů na Moravě i v Čechách v zimě a na jaře 1945. V nich se vypořádali se svými trýzniteli a pomáhali uspíšit konec nacistické tyranie v naší vlasti…Když transporty procházely Litomyšlí, lidé jim podle hlášení, jež poslaly tamní německé orgány K.H. Frankovi, masově dávali potraviny a strážní nebyli schopni situaci zvládnout…
Zpráva pro Norimberský proces k této kapitole konstatuje: „Právě tak jak vězni v KT byli vystaveni nepředstavitelnému útlaku a útrapám nacistického běsnění i váleční zajatci v ZT. Zejména zacházení se sovětskými zajatci odporovalo nejzákladnějším pojmům lidskosti a bylo výsměchem mezinárodnímu právu. Ubytovaní pod šírým nebem, bez teplého oděvu, bez dostatečné potravy, biti a týráni, umírali sovětští zajatci po desítkách denně. Na jejich utrpení ukojovaly své choutky nacistické stráže.
Kronika Opatova zaznamenala:
Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 procházely Opatovem kolony zajatců. Byly to opravdu kolony smrti, lidé byli v tak ubohém stavu, že z hladu šíleli. Několik, pokud ještě měli dost sil, bylo vyhnáno na práci k místním sedlákům – nacistům. Odměnou za vykonanou práci byla nenávist a kopance. Jejich jediné denní jídlo byla řepná polévka. V tomto beznadějném a zoufalém stavu odcizilo 5 zajatců 5 řep a starý hnací řemen, který rozřezali na kousky a z hladu žvýkali. Zaměstnavatel ohlásil případ německému velitelství se žádostí o přísné potrestání. Bez jakéhokoliv šetření bylo oněch 5 zajatců zavedeno na pole u hřbitova, kde museli vykopat jámu asi 1,5 m hlubokou a 1 m širokou. Po vykonané práci si museli jeden po druhém k jámě kleknout a byli ranou z pistole do týla zastřeleni. (str.97)
VII. Smrt vlakem a pochodem
Transport železnicí a pěší pochod jako prostředek hubení „podlidí“ a jeho vykonavatelé.
Již na začátku této smutné knihy jsem se zmínil o cíli, který nacistické vedení i tváří v tvář už své zcela bezprostřední porážce sledovalo: prostřednictvím akcí ARLZ uplatnit taktiku spálené země, z níž by vítězný nepřítel nemohl nic vyzískat. Součástí této taktiky byla i opatření k zakrytí německých válečných zločinů – v neposlední řadě těch, jež mohli demonstrovat vězni koncentračních i zajateckých táborů. Odtud Himmlerův příkaz „nikdo nesmí přežít“. Byla to samozřejmě snaha iluzorní, nesmyslná a vedla jen ke konečnému vystupňování nacistických zločinů. SS, ale i velení wehrmachtu, se jí snažily provést až do pověstného „hořkého konce“ a s důsledností hodnou lepší věci. Proto k dosavadním a známým – dalo by se říci „klasickým“ metodám likvidace „rasových podlidí“ a politických protivníků i části lidí nezainteresovaných a neaktivních nyní, ve své předsmrtné už křeči připojili nacisté i dvě metody další, do kterých mohli implikovat ony předešlé – hubení pomoci pěších pochodů a vlakových transportů…
Nedostatečně oblečeni a obuti vydali se osvětimští vězni na pochody – až na výjimky – v lednu 1945, to znamená v krutých mrazech 15 až -20 stupňů. Připočteme-li nedostatek potravy a vyčerpání dlouhým úmorným transportem, nelze se divit, že umírali ve velkém počtu a že se rozmáhaly epidemie. Kdo se shýbl pro sníh nebo pro kousek pohozeného chleba, kdo se zastavil, aby si opravil botu, klesl vyčerpáním nebo se pokusil o útěk, byl na místě zastřelen či ubit pažbou pušky.
Spávalo se ve stodolách, kůlnách, prázdných maštalích, školách či továrnách, většinou však pod šírým nebem. Za pěšími vezli zpočátku zahynulé vězně či zajatce na selských sáních či vozech a pochovávali je na určitých místech. Později je nechávali ležet tam, kde vysílením padli nebo byli ubiti.
Nacisté si již nelámali hlavu s veřejným míněním. Decimované kolony vězňů na cestách a železnicích, jejich mrtvoly podél nich vydávaly otřesné svědectví o barbarském a zvířecím zacházení. Někdy z tisícových transportů přežili jen jedinci nebo pár desítek osob. Jak o tom svědčí zprávy a vzpomínky účastníků pochodů smrti, případně nahodilých svědků, SS nutili kolony vězňů i v nočních hodinách pochodovat, ačkoliv podle směrnic gauleitera Brechta z 21.2.1944 určovaly jako nejvhodnější jen hodiny denní. SS se však snažili evakuaci uskutečnit co nejrychleji. Proto se někdy pochodovalo i za tmy. V místech zastavení si pak zpravidla jen část vězňů mohla odpočinout pod nějakou střechou (ve stodolách, kůlnách, v řídkých případech v obytných místnostech). Ostatní nocovali za mrazu ve volném prostranství. Na evakuačních trasách SS stráže střílely vězně, kteří byli již vyčerpáni a opožďovali se za ostatními a právě tito vězni tvořili většinu obětí…
Vedle SS se při likvidaci obětí pěší evakuace někdy zúčastnili i členové jiných hitlerovských formací. Tak kupř. v Mikulově-Mokrém místní policie zastřelila 13 vězňů zběhlých z jedné evakuační kolony…
Lze tedy konstatovat, že „zabíjení pochodem“ bylo v duchu nám již známého Himmlerova rozkazu nařízeno a zařízeno nejvyššími instancemi Hitlerovy říše, jmenovitě vražedné organizace SS (a v případě válečných zajatců i velení wehrmachtu). To však neznamená, že by z odpovědnosti mohly být vyvázány strážné oddíly a jejich konkrétní příslušníci. V důsledku synergického působení „pánů“ a „kmánů“ pak vznikl ten smrtící efekt a obraz, který se pokusím doložit aspoň některými dalšími příklady, které lze považovat pro pochody smrti za typické.
Koncem března nebo začátkem dubna 1945 prošly přes Košťany dva transporty. Doprovázeli je muži SS, vojíni wehrmachtu, dozorkyně SS i příslušníci volkssturmu. Ženy v nich byly vesměs špatně oblečené, většinou bosé a polonahé, zabalené jen v potrhaných přikrývkách. Očitým svědkům se chlubil jeden doprovázející vojín, že jich již bylo tento den 150 odděláno, dolovně řekl: „Heute schon 150 abgeblitzt!
Transporty do Litoměřic střežili staří vojáci volkssturmu, mezi nimiž bylo vždycky několik příslušníků SS a ženy v uniformách RAD. Vysílení a sotva chůze schopní vězni jimi byli neustále pobízeni k další chůzi klacky a pažbami pušek. Ženy v uniformách RAD byly prý mnohem surovější než muži.
„V druhé polovině ledna 1945 jeden dělník z mostu nad nádražím hodil chleba do stojícího transportu vězňů z KT Osvětim tak nešťastně, že dopadl těsně na okraj bočnice a spadl na zmrzlou zem, Z hrdel vězňů se ozvalo hlasité „Ach!“ A najednou se přes bočnice vagónu dralo tělo, postrkováno rukama ostatních. Proud dělníků na mostě se zpomalil, všichni se dívali, zda se mu to podaří. Dlouhá dávka z automatu však ukončila život vězně v okamžiku, kdy jeho ruka sahala po kousku chleba. Lidé na mostě sundali z hlav čepice. Z nádraží se ozvaly zuřivé výkřiky a nadávky do fašistů. Ti pak začali znovu střílet do vzduchu.“
Na 10 000 buchenwaldských vězňů, mezi nimi i mnoho chlapců nad 14 let, se koncem dubna vydalo na pochod smrti ku Praze, kde měli být postříleni. Mezitím se vedení transportu dovědělo, že se sem blíží sovětská armáda a proto rozhodlo, aby se transport vrátil zpět do KT Flossenbürg. Z Plané šli pěšky do Lesné. Doprovázející stráže byli vězně klacky, pažbami pušek, kopaly a střílely je při vystupování z vlaku po desítkách. Na cestě z Tachova do Lesné bylo ubito a postříleno 216 vězňů. Vězně, kteří padli cestou vysílením, střílely stráže malorážkovou pistolí. Po odchodu se mrtvoly svážely nákladními auty na židovský hřbitov do Tachova a tam byly společně s už dříve přivezenými 400 mrtvými, za asistence policie a domobrany, během 3 dnů v petroleji a dehtu spáleny. Celkem šlo o 500-600 mrtvol. Podobně bylo spáleno 15 mrtvol za obcí Studánky, dříve Schönbrunn. (str. 105)…
V souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti obyvatel kláštera v Teplé vyšlo najevo, že v dubnu 1945 procházel kolem kláštera pochod smrti politických vězňů. Vedení kláštera nedovolilo, aby vězňové přenocovali v objektu. Ti museli ležet na poli, kde jich 22 zemřelo. Mniši je potom dali zahrabat do jámy na odpadky u zdi klášterního hřbitova.
Podle výpovědi Franze Kroye, klášterního stavitele v Teplé, odešel 24.1.1945 z klášterních stodol transport žen z KT Nová Role, kde po ovanutí příchozích mrtvolným pachem byly nalezeny v slámě 2 ženské mrtvoly, úplně nahé a v naprostém rozkladu. Byly vytaženy a hozeny na hnojiště vedle stodoly. „Byl jsem požádán oberscharfführerem neznámého jména, abych vykázal na hřbitově místo pro 10 vězňů, mezi nimi byla i jedna zastřelená žena. Další transport přišel 25.4.1945 a bylo mi sděleno, že jsou ve stodole další mrtví. Šel jsme se podívat a na hnojném voze tam bylo 8 žen. Nařídil jsem uprchlíkům, kteří bydleli v klášteře, aby mrtví byli pohřbeni za hřbitovem a vykázal jsem jim místo v jámě na odpadky. Bylo zde pohřbeno 18 žen a 5 mužů.“
„Schwerinský les je mlčenlivým svědkem věčného odpočinku tisíců vězňů různých národností, kteří zde krátce před osvobozením položili své životy. Tady nás našel Mezinárodní Červený kříž, tady jsme dostali první jídlo. Skoro dva dny nás nechali SS na příkaz MČK odpočívat, ale po odchodu mezinárodní komise byl znovu vydán rozkaz pokračovat v cestě. Dne 8.5.1945 spojka donesla zprávu, že RA dobyla Berlín, 3 km za námi že jsou sovětští vojáci a několik kilometrů před námi americká armáda. Teď nešlo o život jen vězňům, ale SS dobře věděli, že dožene-li nás sovětská armáda, bude s nimi patřičně zúčtováno. Proto znovu: „Los, los!“ – dostat se co nejrychleji do zajetí k Američanům. I když ve vesnicích na domech jsou bílé vlajky, SS pochod smrti neukončili. Naopak bitím a křikem nás ženou do blízkého lesa. Šeřilo se, les potemněl a kolem ohňů, které nám dovolili po 15 dnech rozdělat, usedá na 200 vězňů. Pojednou zaštěkne automat, po něm druhý, další a další, půl hodiny chrlí SS palbu z automatů a pušek do vězňů, kteří sedí kolem ohně. A pak již nastal úplný klid, mrtvé ticho, jenom sem tam zapraskal oheň, SS utekli. Ráno na blízké silnici pod lesem stálo 12 politických vězňů čtyř národností a poblíž nich leželi další dva ranění.“ (str.106-107)
B. Smrt vlakem
I když se ve vlacích - do Osvětimi apod. – umíralo již dříve, představují vlakové soupravy jako nástroj „evakuace“ v závěru války nový a propracovaný nástroj umírání. Nejednou sice kombinovaný se smrtí pochodováním, přece však svébytný. Charakterizuje to kupř. historie jednoho transportu z Ostravska, v němž byli převážně političtí vězni v době, kdy byl vyhlášen letecký poplach, čehož využili někteří vězni, slezli z vagónů, aby si nabrali sníh nebo ho nasbírali do hrnečků spouštěných po provázku. Byli však strážemi většinou na místě zastřeleni jako např. ve Svinově. Zoufalost martýrů ilustruje již vzpomínaná epizoda: Ve středu tohoto vlaku byl ve vagóně evangelický farář, který se za jízdy vlaku se založenýma rukama rytmicky kýval a stále opakoval: „Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až přijde den odplaty, nešetři ani nemluvňat!“ To, myslím si nevyžaduje komentáře…(str. 108)
Souhrnnějším obrazem o podobě „vlakové smrti“ disponujeme v železniční stanici Bohušovice nad Ohří, přes kterou směřovaly některé transporty do ghetta a vězení gestapa Terezín a z níž se dochovaly následující zápisy:
Do Bohušovic přijel vlak č. 7447 o 3.16 hod. dne 27.1.1945 s 1 600 vězňů, mužů i žen. Bylo zde ubito 7 mužů a jedna dvacetiletá Ruska, protože šíleli hlady a pokusili se o útěk. Po odjezdu vlaku byly nalezeny ještě dvě mrtvoly a byli dopadeni 3 vězni, kteří uprchli z transportu a byli předáni do Malé pevnosti v Terezíně. SS stříleli v nádražních prostorách bez ohledu na civilní přepravu.
Vlakové transporty stojící v Bohušovicích:
a) 21.4.1945 vlak 7773 příjezd 17.10 hod., asi 200 židovských žen, Polky, Rusky. Stál zde 3 dny a byly mezi nimi šílené ženy. Nelidsky z uzavřených vagónů křičely: „Zabijte nás, my sú také ludia, matko Čenstochovská!“ Ve vozech byly hromady výkalů, mrtvoly, ženy vesměs obnaženy, hrůzně vychrtlé a hladem zničené. Ženy z hladu pojídaly tuřín, jehož vagón stál na nádraží, po jeho požití byly stiženy úplavicí.
b) 24.4.1945 vlak č. 10265 příjezd 11.16 hod., odsunut po 5 dnech zpět – ghetto nepřijalo asi 500 žen (Rusky, Polky, Češky, Srbky, Židovky údajně z Magdeburku). SS dozorkyně bily je hlava nehlava, mrtvoly byly ponechány ve vozech mezi živými.
c) 26.4.1945 vlak č. 94868 příjezd 3.58 hod.; asi 1 800 vězňů, muži i ženy, Rusové, Poláci, Řekové, Francouzi a asi 70 Čechů, ubití a zemřelí ponecháni ve vagónech mezi živými. Ve vozech hotové mumie. Svědci viděli, jak živí vězni trhali z právě zemřelých maso a pojídali je. Šílenci vybíhali z vagónů a byli násilím vehnáni zpět. Tloukli se pro kousek chleba, který jim byl civilisty podán.
d) 6.5.1945 vlak č. 92845 příjezd 11.40 hod., asi 2 000 vězňů, muži, ženy i děti 12 až 16 let, Rusíni, Ukrajinci, mrtvoly ponechány ve vagónech, nemocní skvrnitým tyfem.
Vězeň Jozef Tabaczyński vzpomíná na jiný případ:
Vyšli jsme z tábora Monowice ve Slezsku 18.1.1945 v počtu asi 9 000 vězňů. Za Bieruńem jsme se setkávali s těly vězňů zastřelených SS many, ležícími podél trasy pochodu, protože nebyli schopni další cesty. V Gliwicích nás navagonovali do otevřených uhláků po 60 vězních. Jeli jsme do KT Mauthausen, kde nás nepřijali a po několika dnech dorazili jsme 2.2.1945 do KT Dora, a to již jen v počtu asi 600 až 700 vězňů. Zemřelé vězně jsme nakládali při zastávkách do posledních vagónů.“
A jiné případy:
Transport z KT Buchenwald dorazil do Nammeeringu v noci z 19. na 20.4.1945. Celou noc bylo slyšet z nádraží ostrý třesk samopalů a dunění posunovaných vagónů. Na kolejích se ukazovaly vychrtlé až na kost vyhublé postavy. Mrtvoly z vagónů byly házeny jako polena na žebřiňáky, které byly zabaveny sedlákům v okolí. Někteří jednotlivci zemřeli, nebo byli zavraždění už před několika dny, takže šlachy jejich údů již křehly a tu a tam se objevila jednotlivá noha, ruka nebo hlava odpadnuvší od těla. Na kolejích ležely celé chuchvalce krve, hnisu a tělesných potřeb vyřinuvší se z ubitých nebo zastřelených. Na místě, kde byly mrtvoly spalovány, byl zřízen rošt z železničních kolejnic, které byly položeny na velké kameny a ponechávaly vespod prostor pro topení. Na roštu leželo asi 20 mrtvol, které se bez jakýchkoliv pomocných prostředků (olej, petrolej apod.) doslova pekly. Opodál ležela jako složené dřevo napříč přes sebe hromada mrtvol připravených ke spalování. Podle zpráv Američanů zahynulo zde na 1 000 osob. Uvážíme-li, že vlak zde stál jen dva dny a i když je pravděpodobné, že mnoho mrtvých přivezl sebou, je jasné, že zde došlo ke strašlivému krveprolití.
Zvlášť tragické události se těsně před koncem války odehrály v Nýřanech u Plzně. Jednoho dubnového dne roku 1945 nastalo zde a v okolí vzrušení – v noci uteklo asi 100 vězňů, když následkem hloubkových náletů nastal mezi strážemi chaos. Vše bylo zalarmováno, četnictvo, policie, SS, hitlerjugend atd. Samozřejmě, že místní sedláci a nacisté horlivě asistovali. Byla to štvanice, jaké Nýřansko nikdy nezažila. Neštěstím pro uprchlíky bylo, že většina pozbyla orientaci a dala se směrem mezi německý živel. Většina vězňů daleko neutekla. Záhy bylo vidět po nýřanských ulicích hloučky i jednotlivé vězně, vedené zuřivými Němci. Byli v zuboženém stavu, bosí nebo polobosí, oděni v několik cárů, někteří téměř nazí. Na těle nebylo téměř místa, kam by nezasáhla pažba pušky, rána klackem nebo okovaná bota. Byl nalezen uprchlík, který přelézal plot, zůstal trčet na tyčkách v podobě Krista mrtev, nemaje již tolik sil, aby slezl zpět. Jiný byl nalezen v agonii v chlívku, maje plná ústa sena, které bičován hladem, chtěl pozřít. Primát v zajišťování uprchlíků měli němečtí sedláci z nedalekých Uherců, kteří předali strážím 34 vězňů. To byl podklad k hromadnému masakru nešťastníků u Humboldtky. Současně to byla zkouška „silných nervů“ německých nacistů, kteří měli výsadu přihlížet k soustavnému vyvražďování asi 70 vězňů. Dělo se tak topory, většinou ranami do hlavy, až někdy mozek vyhřezl, jakož i výstřely z pušek a pistolí. Sedláci v hloučcích odcházeli, ale jeden vydržel až do konce krvavého díla. Matrikou ubitých byla křída a stěny vagónů, zde se psaly záznamy. Mrtví byli odváženi a házeni jako kusy dřeva do zvláštního vagónu a pak v noci odváženi do neznáma.
Nýřanské události měly jakési pokračování v sousední stanici Stod. Sem přijel 14. dubna 1945 vlak od Plzně. Jeho vězni byli Češi, Rusové, Poláci, Francouzi, Američané, Holanďané a Dánové, celkem 4 000 osob. Zdržel se do 16.4.1945. Doprovod vězně nelidsky týral, po celou dobu nedostali jídlo a byli také bez vody. Během zastávky bylo ubito nebo zemřelo vysílením celkem 241 vězňů (v tom je započteno i 30 mrtvol přivezených z Nýřan) proto, že se vzdálili pro vodu nebo se pokusili o útěk, ale také proto, že vysíleni nemohli vykonávat uložené práce. Mrtví byli na valníku převezeni před židovský hřbitov ve Stodě, kde jiní vězňové museli vykopat šachtu 13 m dlouhou, 3 m širokou a 1,60 m hlubokou, tam je pohřbít a pokrýt 30 cm vrstvou hlíny. Někteří mrtví byli spoutáni a spojeni drátem. (str. 111)
C. Lidské nástroje smrti
Československá zpráva pro Norimberský proces uvádí v části čtvrté, kapitola 2, toto: „Po invazi 15. března 1939 ochrana rodinných práv a cti, individuálního života a osobní svobody byly zrušeny. Byl nastolen teroristický režim gestapa. Zatčení, zavlečení a zastřelení bez soudního řízení – tyto exekuce ze strany SS (doprovázejících), nutno označit jako vraždy nejen podle lidských zákonů, ale i podle lidských citů.“
Rozsudek Norimberského tribunálu kvalifikoval SS jako zločineckou organizaci. Nechme o tom hovořit opět doklady dle osobních svědectví a úředně zjištěných skutečností. O obecné zodpovědnosti nacistického režimu jsem se již zmínil a ještě zmíním. Zde mi jde o rozdělení odpovědnosti za popisované peklo mezi „pána a kmány“ hitlerovského režimu Po přečtení aspoň výtahů z dokumentace o všech těch hrůzách jistě čtenáře napadne, nakolik k nim došlo podle rozkazů shora a nakolik k němu strážci přidali i osobní sadistickou brutalitu. Popišme nejdříve několik ukázek z jejich počínání, které doplní případy z popisu jednotlivých tras smrti.
„…Vězňové, kteří se nahýbali z vozů, byli strážemi nemilosrdně tlučeni pažbami pušek do hlavy. Jedna žena vyskočila z vozu, podařilo se jí uběhnout 150 m od vlaku, než byla dopadena strážným, uchopena za vlasy, tlučena, zkopána a tažena zpět do vlaku, kde ji strážný ještě tloukl polenem tak, že zůstala ležet v koutě vozu a byla pravděpodobně mrtvá.“ (str. 112)
„… V Bohosudově zoufalá situace ve vagónech vyvrcholila, když přijel transport tam 14.4.1945 a zdržel se zde 4 dny. Špína, hlad, žízeň (mnozí v zoufalství pili vlastní moč) i vši, které přinesly tyfus – to vše způsobilo, že umírání začalo být epidemické. A tu naši strážci nacističtí, obávající se o své životy, si při vlastní primitivnosti usmysleli, že nákazu zaženou, když nám nařídí se vykoupat. Ale jaká to byla v dubnu koupel! Vyhnali nás, kteří jsme sotva stáli na nohou a museli podpírat jeden druhého, z vagónů, sehnali z železničního náspu a hnali nás koupat se do malých bahnitých rybníčků pod bohosudovským nádražím. Naše vychrtlá těla se třásla zimou, utřít se nebylo čím, museli jsme mokří do svých zavšivených šatů, mnozí – nemohouce přemoci svou žízeň stupňovanou ještě horečkami – pili tuto bahnitou vodu rozvířenou stovkami špinavých těl koupajících se vězňů. A zpět do vagónu za křiku a mlácení kolbami pušek. Tělesná očista tak vlastně posloužila k tomu, aby počet mrtvých den ode dne stoupal. 313 mužů a žen pak zemřelo na tyfus a zápal plic a byli pohřbeni v lomu u dolu Kateřina.“
Tragický byl osud transportu 3000 politických vězňů z KT Gross Rosen. Vyšli 15.2.1945, již na nádraží bylo zastřeleno na 500 vězňů. 16.2.1945 překročili protektorátní hranici a pak je hnali pěšky přes Zdoňov, Dolní a Horní Adršpach, Trutnov, Dvůr Králové. SS vybírali každé ráno slabé vězně a stříleli je. Cestou zahynuly stovky lidí. K nevětšímu krvavému masakru došlo v Hajnici, kde je pohřbeno 34 osob a Choustníkově Hradišti, kam dorazili 18. a 19.2.1945 za třeskutého mrazu od Trutnova. Dvě noci nocovali v pivovaru v místnostech 20x10 m, takže museli spát vstoje. Z těch, kteří nemohli již dále, 19.2.1945 vybrali stráže 145 vězňů – Čechů, Poláků, Rusů a Francouzů – a odvedli je do lesa mezi Choustníkovým Hradištěm a Kočbeří na katastru obce Zboží, kde byli pak jednak ubiti klacky, jednak zastřeleni. Byli pohřbeni do dvou hromadných hrobů vzdálených od sebe 280 kroků. Další zahynuli poblíž Kočbeře, Stříteže a Studence – hrob s 19 vězni. (str. 113)
VIII. Osudy žen a dětí
Jak je z textů uveřejněných v této kapitole o železničních transportech smrti i z předešlého popisu jejich tras zjevné, i v tomto případě se umírání dopravou ve vagónech kombinovalo s hladem, žízní a nemocemi. Bylo by o tom možno publikovat množství dokladů, domnívám se však, že ty už jsou zařazené dostatečně názorně a že další nejsou nutné. Přece jen je však potřebné uveřejnit aspoň některá fakta o zvlášť otřesném osudu transportovaných žen a dětí.
Začneme vzpomínkou sice individuální a dlouhou, zato však velice názornou, popisující osobní prožitek a připojenou k dodatku č. 10 k oficiální československé zprávě „Německé zločiny v Československu“ u Norimberského procesu. Autorkou dokumentu je Valerie Strausová, roz. Kantorová, nar. 25.6.1907, po válce bytem Praha, XVI, Vinohradská 3, ženský domov:
„…28.8.1944 jsme jeli 24 hodin z Terezína a zastavili konečně ve stanici Osvětim. Transport se skládal výhradně z žen a dětí a v Osvětimi jsme byly hned rozděleny. My bezdětné jsme přišly do baráků a ženy s dětmi byly likvidovány v plynových komorách. Několik dní jsme zde strávily a pak nás 2 000 žen bylo posláno do Německa na kopání zákopů. Jely jsme až do stanice Schlesiersee a odtud jsme šly pěšky až k usedlosti „Neufurwerk“, kde jsme příštího dne začaly kopat zákopy. Přibližně za měsíc jsem utrpěla zranění na noze a dostala jsem těžkou flegmonu pravého kotníku, takže jsem ve stodole, kde jsme byly ubytovány, byla operována skalpelem. Po částečném uzdravení byla jsem opět hnána na práci a během dvou dnů jsem dostala těžký zápal plic – to bylo v prosinci 1944. Ležela jsem s mnoha jinými nemocnými ve stodole. Léků nebylo a byly jsme ponechány svému osudu. Ale bez jakékoliv pomoci zmizel u mne zápal plic a lékařky tvrdily, že je to zázrak. Rána na noze byla však stále horší, takže jsem nemohla ani chodit. Asi 10.1.1945 byly všechny nemocné ženy zavedeny do nově postavených baráků. Odebrali nám naše věci se slibem, že nám budou po dezinfekci vráceny. V barácích jsme musely ležet zcela nahé, po dvou pod jednou pokrývkou. Ráno 22.1.1945 jsme slyšely, že Rusové jsou vzdáleni jen 20 km, že všechny nemocné zůstanou v táboře, zatímco zdravé budou evakuovány. Večer přišel velitel tábora Joschki a poručil evakuování všech těžce nemocných. Situace byla zoufalá, neboť jsme byly všechny nahé a venku byl mráz a sníh. V poslední chvíle jsem dostala od ošetřovatelky letní šaty, které jsem si oblékla na nahé tělo. Na nohou jsme měly hadry ze starých záclon. Podařilo se mi vzít sebou dvě přikrývky a 22.1.1945 v 9 hodin večer jsme opustily tábor. Pochodovaly jsme celou noc a celý den. Odpoledne 23.1.1945 jsme došly do lesa, který byl asi 4 km vzdálen od vesnice Ostweide ve Slezsku a ležel u polské hranice. Již uvedený velitel poručil, aby všechny ženy, které nemohou jít dále, zůstaly sedět na příkopu u lesa, že pro ně pošle vůz z Ostweide. Zůstala jsem s jinými 40 ženami v příkopě, zdravé šly dále. U lesa byly také ponechány mrtvoly k pohřbení, neboť během cesty se každým okamžikem stávalo, že někdo zmrzl nebo zemřel. Byla jsem šťastná, že si mohu odpočinout a věřila jsem, že nás vůz odveze. Ostatní ženy měly strach, že budeme zabity, ale těšila jsem je, neboť jsem nemohla uvěřit, že by bylo možné, co následovalo. Všimla jsem si, že mnozí Schupo, kteří zůstali s námi u lesa, kopali nedaleko silnice jámu. Když se setmělo, přišlo Schupo, chytili 6 žen s naší skupiny a hnali je s pokřikem „pracovat, pracovat“ k jámě. Nato jsme slyšely 6 výstřelů a pak už nic. Nyní jsme věděly, že pro nás vůz nepřijede a co máme k očekávání. Byly mezi námi těžce nemocné ženy, které jsme sebou vezly na trakařích. Schupo sebrali pak druhou a pak třetí skupinu, v níž jsem byla také já. Než mne Schupo odvedl, požádala jsem o dovolení, abych směla odevzdat lékařce, která byla s námi, svůj chléb a přikrývku pro ostatní. Řekla jsem mu docela klidně, že to už nebudu potřebovat a on mi to dovolil. Poděkovala jsem lékařce za operaci a rozloučila se s ní. Pak jsem šla klidně s vrahem k jámě. Když jsme tam přišli, bylo již 13 mrtvol v jámě. Musely jsme se postavit zády k jámě, stála jsem mezi dvěma ženami. Byl překrásný večer, svítil měsíc a v tom okamžiku jsem poznala, jak je život krásný, ačkoliv jsme si vždycky přály, aby nás smrt zachránila. Pak jsem slyšela tři rány a pak čtvrtou, po níž se skácela má sousedka, pak pátou, po níž jsem pocítila silnou bolest v týle. Cítila jsem, jak si mi řine po zádech krev, skácela jsem se, ale neztratila jsem ani na minutu vědomí. Bylo to tak zvláštní, že jsem nebyla mrtvá, čekala jsem přece na smrt. Brzy jsem viděla, že výstřel nebyl smrtelný, přesto, že Schupo stříleli z bezprostřední vzdálenosti. A nyní mne přepadla strašná úzkost, že budu hozena do jámy zaživa. Pak jsem slyšela rozhovor tří Schupo. Jeden navrhoval, aby nás hodili do jámy hned, druhý myslil, že by bylo lépe nás napřed svléknout a hodit do jámy nahé. Nemocné na trakařích budou na silnici utlučeny klacky, zmínil se jeden. Po tom rozhovoru zamířili oba Schupo k lesu, aby přivedli nové oběti. Využila jsem toho okamžiku – nemohu pochopit, kde jsem vzala sílu – a lezla přes mrtvoly za jámu, kde jsem se schovala za strom. Byla jsem asi 30 m daleko od jámy. Teď jsem byla teprve rozčílena, srdce mi rychle tlouklo a brzy jsem viděla vrahy s novými oběťmi. Slyšela jsem veliký hluk a myslela jsem, že mne hledají. Brzy nato jsem slyšela nové výstřely a věděla jsem, že mne nepostrádají. Pak jsem viděla na vlastní oči, jak byly ženy postříleny a jak byla lékařka zavolána, aby ženy svlékla. Slyšela jsem, jak padají mrtvoly do jámy a viděla jsem, jak jámu opět zakryli. Pak jsem ztratila vědomí a když jsem přišla opět k sobě, slyšela jsem z dálky Schupo, jak odváželi na trakařích šaty po mrtvých. Teď jsem věděla, že jsem zachráněna. Nevěděla jsem jen, kde strávím noc a proto jsem se dala na cestu k východu, protože jsem chtěla přijít co nejdříve do ruských rukou. Ale nemohla jsem dále, byla jsem vyčerpána lezla jsem jen asi 15 minut ze silnice ke stohu slámy, kde jsem přenocovala. Ráno jsem se vypravila na cestu, šla jsem celý den, v polorozbořené stodole jsem strávila druhou noc. Za celý den jsem nepotkala živou duši.
25.1.1945 po dlouhém pochodu jsem v poledne došla do vesnice Wiewo, kde jsem s radostí poznala, že jsem v Polsku. Byla jsem ubytována v teplé světnici, kterou Němci opustili, Poláci se mne ujali, ošetřili mou ránu, dali mi šaty, prádlo a jídlo. Tam jsem čekala na lékařskou pomoc, neboť ve vsi nebyl žádný lékař. Dne 30.1.1945 Wiewo obsadila Rudá armáda a já jsem byla převezena do polské nemocnice ve Wolztein, kde se mi dostalo lékařského ošetření…“ (str.115-117)
Nezměrné utrpení žen a dětí prolíná už předešlým textem, neboť ho nebylo možno zcela vyjmout z komplexních zápisů a výpovědí. Přesto je možno publikovat některé alespoň ve zkratce: …
František Prokeš, hradlař z železniční stanice Moravský Písek, vzpomíná: „V lednu a v únoru 1945 projížděly stanicí transporty smrti. Byly tam ženy i děti. Ta malá ubožátka krčila se těm ženám pod sukní, aby se mohla alespoň trochu zahřát. Jejich oči, ještě větší v těch vyhladovělých obličejíčkách, hleděly s takovou bolestí a utrpením, některé již bez zájmu a s apatií.“
A. Chrastina, inspektor ČSD z Přerova, vzpomíná: „Dne 24.1.1945 přijel vlak o 50-60 uhlácích, z toho dva vagóny dětí od 8-14 let. V transportech bývaly i ženy.“
Osvětimský vězeň Jozef Cieply ve vzpomínkách uvádí: „…Ve Wodzislawi jsme byli navagonováni po 100 vězních do jednoho vagónu. Byl jsem ve vagóně, kde jely také maďarské židovské děti a polští chlapci, kteří byli přivezeni do KT z varšavského povstání. Večer 25.1.1945 vlak zastavil v KT Mauthausen. Když jsme vystupovali z vagónů, zůstalo tam mnoho mrtvých.“
„Z KT Grünberg vyšel transport 1 500 židovek a část politických vězňů, Maďarky, Polky, Češky, za doprovodu z poloviny mužů SS a z druhé poloviny dozorkyň SS, měli pistole a důtky. Pěšky dorazilo do Helmbrechtu už jen asi 800 žen a zde mnoho zemřelo na tyfus. Byly pohřbeny v hromadném hrobě za hřbitovem města Hof. Ve Volarech byly ubytovány v továrně Němce Oskara Knatla a Otty Pincknera, kam dorazilo pouze 230-250 žen, takže cestou bylo ubito nebo zastřeleno 550-570 žen. Chování SS za doprovodu bylo bestiální, zvláště vůči těm ženám, jež hladem a únavou padaly na zem. Šlapali po jejich tělech a když je nejvíce ztýrali, ranou z milosti je zastřelili. Zastřelené nechávali ležet na místě. Byly pak pohřbívány německým obyvatelstvem do společných hrobů.“
Transport židovek z KT Osvětim zastavil 19.1.1945 ve Staňkově, kde vlak zdrželi déle, než bylo přípustné, čímž umožnili narození dítěte, které se narodilo jedné z vězeňkyň. Výpravčí Včala a Mates darovali dítěti prádélko a peřinky.
Jako příklad nacistické zvrhlosti slouží skutečnost, že do transportu smrti z KT Johanngeorgenstadtu do Terezína, zčásti vlakem a zčásti pěšky, trvajícím 20 dnů, byla zařazena i dvouměsíční holčička, která nakonec zemřela v Karlových Varech a zde byla pohřbena ve společném hromadném hrobě na židovském hřbitově.
Ženy, ba ani děti tedy nebyly vyňaty ze záměrné likvidace pochodů A transportů smrti, což potvrzuje a slouží jako důkaz o fašistické ukrutnosti, násilí hraničící přímo se sadismem. (str. 120)
IX. Ruce pomocné a ty druhé
A. Ty první
Pomoc vězňům a válečným zajatcům z pochodů a transportů smrti patří k těm nejsvětlejším stránkám temné historie druhé světové války, a hovoří o solidaritě utlačených. Zejména na českém území se vězňům a zajatcům pomáhalo. V některých místech organizovalo české obyvatelstvo sběr základních potravin, chléb, brambor a často byla otázkou života i pitná voda, aby se alespoň částečně ulehčilo transportovaným v jejich strádání. Poskytování pomoci občany bylo strážnými oddíly odmítáno. České obyvatelstvo, ač samo mělo nedostatek potravin – byly na příděl, a to nedostatečný – přes výhrůžky a někdy i pomocí podplácením stráží se snažilo pomoci. Někde organizovali pomoc přímo na nádražích nebo v obcích. Jinde pomáhali jednotlivci, každý podle svých možností daroval jídlo, vodu, nebo ošacení. Mnoho válečných zajatců i vězňů z pochodů uprchlo a těm pomáhali čeští obyvatelé opatřit nejen nezbytné jídlo, civilní oblek, ale poskytovali i úkryt a nenahlásili uprchlíka, a to za cenu ohrožení vlastního života, neboť za to byl trest smrti. České obyvatelstvo tu ukázalo v praxi nejen svou lidskou povinnost s naprostou samozřejmostí, ale i solidaritu se všemi, kteří trpěli a byli pronásledováni nacismem. Všechny případy o české pomoci nelze už systematicky vystopovat a tím méně popsat. Přesto lze tvrdit, že české obce i železniční stanice, jimiž táhly kolony a jely vlaky bědných, nedostatečně živených a zimou trpících hnanců, se přímo předstihovaly v tom, že lidé pro ně vyvařovali aspoň skromné, nejnutnější jídlo a v době zastávek nebo při nocování je podávali nebo jinou vhodnou potravu házeli do jedoucích vagónů nebo pochodujících zástupů. Dokumentujeme to alespoň na příkladech:
1) „Prvý týden v únoru 1945 zůstalo ubytováno v Bělkovicích ve stodolách asi 2 000 zajatců po dobu 6 dnů. Lidé se přímo předstihovali v tom, aby třeba z posledního přispěli ruským bratřím. Ti od Němců nedostali nic vařeného, obyvatelé Bělkovic jim nosili žitnou kávu, polévku s bramborami, jichž spotřebovali na 30 q. Třetího dne přijel sám okresní hejtman Dr. Wiceland – Vaníček a nad jednáním obyvatel se zle mračil, ba jim dokonce vyhrožoval slovy, že je zvědav, dodá-li občanstvo předepsané množství brambor a obilí, když vesnice vlastně živí 2 000 zajatců – nepřátelských Rusů, ač je to přísně zakázáno. Vařilo se ve všech kotlích celé vesnice, aby zajatci byli alespoň částečně nasyceni, a těm pak zářila z očí radost, nad porozuměním a srdečným přijetím z české strany.“…
V únoru 1945 bylo ubytováno v Bohuňovicích 3 000 válečných zajatců: Rusů, Angličanů a Jihoslovanů. Byly ihned organizovány sbírky potravin, hlavně brambor a chleba. Po 3 dny se zajatcům vařila vydatná polévka a rozdával chléb. Kromě toho jednotlivci nosili zajatcům i jiné potraviny. Německé stráže to většinou dovolovaly, protože samy rády přijímaly nějaké to jídlo…
„V lednu 1945 přišlo do Bukovan 5 000 ruských zajatců. Místní občané jim připravili vydatnou stravu, vařilo se v každém domku a statku. Jídlo přinášeli též občané z Lošova, Velké Bystřice, Bystrovan, Draždína a Svatého Kopečku.
V České Třebové zůstal stát 24.1.1945 transport politických vězňů slovanské národnosti a s asi 50 % Židů. Vlak stál na prvé koleji v délce 450 m těsně u plotu oddělujícího nádraží od Slovanské ulice. Jelikož zpráva o vlaku se rychle rozšířila po městě, přicházeli občané, zvláště ženy, do této ulice a přes betonový plot házely krajíce chleba. SS se snažili střelbou a řvaním tomu zabránit. V některých případech se stalo, že chléb dopadl mimo vůz a když jeden z vězňů seskočil, aby jej zvedl, byl na místě zastřelen a tam ponechán. Další byl zastřelen, když se z vozu nahýbal pro chléb, který mu podával železničář. SS v takových případech stříleli nejen do vězňů, ale také do českých lidí.“…
Ladislav Solnický z Přerova vzpomíná:
„V lednu 1945 večer dorazilo do Jarkovic 300-500 vězňů z KT Osvětim: byli ubytováni ve stodolách rolníků Klimeše, Režnara a Kružberského. Obětaví lidé z obce se snažili zmírnit jejich útrapy tím, že jim ve formě teplých brambor a chleba poskytli záchrannou dávku potravin, a to vzdor tomu, že stráže SS jim v tom bránily a mnohým hrozili zastřelením. Ale všechny nasytit se nepodařilo.
Pro pomoc zajatcům byl v Jičíně zatčen dělník Ladislav Anděl a odvezen do Terezína, kde 5.5.1945 zemřel. Podle zápisu v městské kronice zatkl gestapák Kosrwand v Jičíně na Letné asi 13 občanů, kteří se pokusili dát zajatcům nějaké potraviny. Po dvou dnech byli propuštěni.“
V Katovicích, o. Strakonice, napadli spojenečtí letci 20.4.1945 kolem 8. hod. transport smrti 800 vězňů různých národností, který sem přijel z věznice ve Stuttgartu. Poškodili nádražní budovu, skladiště, několik domů a zničili lokomotivu transportu. Nacistický doprovod se snažil ukrýt, čehož využili čeští železničáři a v nepřehledné situaci otevřeli vagóny. Během krátké doby přinesli místní občané vězňům jídlo a asi 200 vězňů toho využilo k útěku. Po skončení náletu zorganizovali SS stíhání: poblíž Sloučína dopadli 7 vězňů, které na místě zastřelili. Další 4 pak v katastru obce Katovic. Zbytek se za pomoci českých občanů zachránil. Transport se zdržel ve stanici ještě 3 dny, než připojili novou lokomotivu a po celou dobu místní občané přes pohrůžky doprovodných stráží vězňům všestranně pomáhali…
Vzpomínky Simony Avisové, sovětské občanky, z dubna 1945:
„Lidé nás zdravili česky a byli ochotni nám pomoci, měli slzy v očích, když nás viděli. Později jsem se dověděla, že jsme byli v Kralupech. Obyvatelé nám přinášeli koše brambor, chleba, salámu, cukru a jiných potravin a prokazovali solidaritu, kde mohli. Stráže SS nemohly zvládnout lavinu lidí, která se valila z městu k nádraží. Uvědomili jsme si nyní, že jsme v Čechách. Také v Roztokách nás obyvatelstvo zahrnulo sympatiemi a prokázalo nám pomoc. Z Prahy přišli pomocníci, odvezli naše nemocné do nemocnic a pohřbili mrtvé. Vlak nemohl jet dále, protože koleje prý byly vytrhány. Na noc jsme byli rozděleni do jednotlivých rodin, mne si nikdo nechtěl vzít, protože jsem vypadala, jako bych měla každou chvíli zemřít. Nakonec se nabídl Karel Toman, že mne vezme do rodiny. Příštího dne prohledávali SS domy a tak jsem musela uprchnout. Jeden soudruh odvedl mne a ještě několik děvčat k partyzánům do brdských lesů.“…
Při průchodu Mladou Boleslaví umožnilo české četnictvo obyvatelstvu promísit se s 1540 slovenskými zajatci a předat jim potraviny…
Miroslav Čáň ze Zašova vzpomíná:
„V prvém týdnu února 1945 jsem při přecházení železniční lávky nad nádražím v Moravské Ostravě-Přívoze zůstal se skupinou lidí stát a házel jídlo a cigarety do vagónu transportu z KT Osvětim. Stráže SS tehdy na nás vypálily dávku ze samopalu, kulky nám jen zasvištěly nad hlavami.“
„Do Moravské Ostravy jsme přijeli dne 20.1.1945. Zpráva o našem příjezdu se rychle rozšířila, scházeli se lidé, kdo měl kousek chleba, snažil se jej nějak vhodit do vagónu mezi nás. Byl jsem svědkem postřelení jednoho člověka, který nám z mostu shazoval chléb. Jednalo se o Theodora Savku, který krátce na to skutečně zemřel. Kolem vagónů chodily ženy, patrně příslušnice Červeného kříže a rozdávaly do natažených rukou krajíčky chleba.“
Vzpomíná Bedřich Urbančík, skladník ČSD, Moravský Písek:
„V lednu a únoru 1945, když jsem měl noční službu, brával jsem si více krajíců chleba. Když transport zastavil, snažili jsme se s kolegou Vaňkem vlézt přímo pod některý vagón, kde jsme do spuštěných hrnků těch chudáků dávali chléb. To ale záleželo na tom, jak pozdě v noci vlak přijel. Někdy se nám to podařilo, někdy ne, protože někteří SS běhali kolem vlaku jako zdivočelí psi s puškami připravenými ihned střílet.“…
František Horký, železničář z Moravského Písku, vzpomíná:
„Za naší zahradou zastavil transport smrti s vězni, protože vlak neměl volno. Můj otec slyšel volání a prosby o trochu vody. Nabral do velikého kbelíku vody a nesl ho přes zahrádku k brance a trati, že ji těm chudákům podá. Z nejbližších budek vyskočili dva SS a oba jej pažbami pušek tak nelidsky zmlátili, že se celý zkrvavený stěží doplazil domů.“ …
Od 20. dubna 1945 byl sestavován transport smrti z KT Richard v Litoměřicích pro KT Dachau. Pomocí obvodního revolučního výboru železničářů místní stanice a ilegální organizace horníků na dole Bohemia-Otvovicích se podařilo osvobodit a ukrýt v opuštěné štole 52 vězňů. Vlak se podařilo zastavit v Libčicích, kde místní a okolní občané dali vězňům jídlo. V podvečer 29.4.1945 dorazil transport o 77 vozech a 4 000 vězni do Roztok u Prahy, kde byl očekáván a záměrně zastaven, zdržen a odsunut na vedlejší kolej, po dobu 20 hodin.
Transport očekávalo asi 1 000 občanů, šokovaných zuboženým stavem vězňů, byli svědky otřesné události: Někteří vězni, hladem téměř šílení, se vrhli na vedlejší kolej, kde stály 2 vagóny s umělým tukem a bramborami. Jiní se chtěli napít nádražní pumpy, ale byli zastřeleni. Po jednání Revolučního národního výboru a v obavách ze shromážděného davu, dovolil velitel strážního oddílu poskytnout vězňům pomoc. Z nádražní čekárny byla zřízena vyvařovna, do níž přinášeli potraviny zástupci mnoha obcí. Vězňům byly podávány polévky, konve čaje, žitné kávy, mléka, knedlíky, upravené brambory, buchty, koláče, cukr a další potraviny. Část prostorného nástupiště a protější zahrada MUDr. Ladislava Tichého se staly provizorním obvazištěm a poskytovala se tam zdravotnická pomoc i léky za obětavé pomoci místních lékařů a sester ČK.
Budova bývalého chudobince, která nouzově sloužila škole a vojenskému skladu, byla ihned uvolněna, byl vyvěšen prapor ČK a nápis „Infekce-Karanténa“ a zřídila se tu provizorní nemocnice se 70 lůžky pro ty nejubožejší. Vyskytoval se tu skvrnitý tyf, úplavice, TBC, hnisavé záněty kožní a další zhoubné nemoci. Podařilo se tu ukrýt a osvobodit přes 500 vězňů, mezi nimiž byl březohorský lékař Jan Černý… Přes veškerou péči 91 vězňů různých národností zemřelo, vždy se nepodařilo zjistit jejich jména. Byli pohřbeni ve společném hrobě na hřbitově v Levém Hradci, za velké účasti místních občanů i širokého okolí. Jejich společný hrob byl zasypán květy. Z transportu bylo zachráněno 300 Čechů.
Před odjezdem transportu 30. dubna 1945 v 16 hodin směrem na Prahu stalo se roztocké náměstí místem bouřlivé mnohatisícové demonstrace, při níž byla provolávána hanba a smrt německým fašistům, sláva ČSR a zpívala se i československá státní hymna. Před železničními závorami podařilo se ještě osvobodit 7 Holanďanů. Očekávaný vlak byl zastaven v Podbabě, Bubenči, Holešovicích-Bubnech, kde se podařilo osvobodit dalších 900 vězňů. Proti pomoci transportu se neodvážilo vystoupit ani pražské gestapo, jehož pracovníci dvakrát vyšetřovali situaci v Roztokách u Prahy.
Na nádraží v Praze-Holešovicích přijel vlak s vězni z KT. Zpráva o jejich příjezdu se rozkřikla po okolí a čeští lidé se tam hrnuli s potravinami a kousky oděvů. Dostavila se i asistence české policie a když uviděl bestiální dílo nacistů, postavila se na ochranu Pražanů i vězňů. Němci nakonec byli rádi, že se jim podařilo aspoň většinu vězňů dostat zpět do vagónů a vlak rychle odjel.
B… a ty druhé
Vedle případů pomoci však v dokumentech existují i případy, kdy německé obyvatelstvo v pohraničí projevovalo vyložené nepřátelství, ba nenávist.
„Při příjezdu do Tachova se k nám tamní německé obyvatelstvo chovalo velmi nemilosrdně a hrubě. Plili na nás, házeli kamením a dokonce jeden zaměstnanec z pily u nádraží nám vyhrožoval, že dosud mají dost munice, aby nás postříleli.“
„Začátkem dubna vězni vyšli z KT Svatava do KT Helmbrecht. Prvý den je k večeru na náměstí v Chebu čekalo strašné přivítání. Napadla je mládež z hitlerjugend ve věku 10-14 let, kopali je, fackovali a tloukli, plivali na ně a hrubě nadávali.“
„Dne 18.4.1945 Janovicemi nad Úhlavou projížděl transport politických vězňů… Slečny telegrafistky volaly jedna na druhou“ „Gretl, komm her, das hast du niemals gesehen!“ (Gréto, pojď sem, to jsi ještě nikdy neviděla). Podíval jsem se v tu stranu a uviděl jsem mrtvolu v polou těla uštípnutou v krytém voze. Z nohou zůstaly jen pahýly, jak se umlátily o štěrk.“
Anna Richterová, nar. 11.7.1906 v Chomutově, bytem dtto, Ulice škpt. Kouby, při výslechu udala, že když 18.4.1945 o 5 hodině ráno šla do zaměstnání Lipskou ulicí (nyní Stalingradská), než došla do zaměstnání nalezla v ní 3 mrtvoly mužů trestaneckém, modrobílém pruhovaném šatě, které měly u hlavy kaluž krve. Když o tom mluvila v zaměstnání, řekli ostatní spoluzaměstnanci, že i oni během cesty do práce nalezli mrtvé trestance. Téhož dne během cesty ze zaměstnání Richterová potkala starší paní, kterou znala od vidění a která nyní žije v Německu: vyprávěla ji to, co viděla a ta jí na to odpověděla: „Mezi námi je mnoho rudých a ti musejí být pobiti.“ (str. 141)
Pokud procházeli váleční zajatci německými oblastmi, setkávali se nejen s lhostejností, ale často i s projevy nepřátelství.
Většina sudetských Němců při pohledy na transporty smrti zůstala lhostejná. V Trutnově na zubožené sovětské zajatce nacistické ženy z chodníku ještě plivaly.
Váleční zajatci na Svitavsku od německého obyvatelstva moc zkusili. Plili na ně, házeli kamením, nadávali. Jak se zajatci vyjadřovali, byl to velký rozdíl, když přišli z německých obcí do českých. Tam cestou od německého obyvatelstva moc zkusili, plili na ně, házeli kamením, nadávali.
František Honč, Nový Jičín, vzpomíná:
„Jak se na to dívali Němci sami? Jedni to odsuzovali a byli si vědomi, že je svět bude za to soudit. Ti druzí bylo názoru, že je to totální válka a co je neněmecké chtěli zničit. Ale byla to také část německých občanů, která si uvědomila, co tyto pochody a transporty pro ně samotné znamenají.
„Místní Němci před tímto hrozným obrazem krutosti a hrůzy raději zavírali oči, ale čeští lidé bez ohledu na nebezpečí pomáhali, jak se dalo.“
Německé obyvatelstvo v Březně neposkytlo vězňům žádnou potravu, naopak německé ženy s dětmi se chodily dívat na nádraží, kde nabádaly přítomné SS, aby vězně více ubíjeli.
Opět podívaná především pro místní ženy. Stojí za hřbitovní zdí a dívají se přes ni na pohřbívání kostlivců. SS jen dohlížejí, aby nikdo nepřišel příliš blízko. Na hřbitovní zdi sedí kupa německých dětí, které sledují, jak jsou mrtvoly svlékány a házeny do jámy.
„Brzy se po Březně rozkřiklo, jaký zvláštní vlak přijel. K nádraží se trousí místní obyvatelé, jsou to sudetští Němci. Postávají vedle pumpy a sledují neobvyklé divadlo: je to setkání dvou světů. Sytí hladovým nevěří: V očích nemají soucit, ale štítivý odpor. Většinou přišly ženy s kočárky a dětmi. Baví se mezi sebou a smějí se. Možná, že si tím odreagovávají tíseň a nejistotu posledních týdnů války. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby takový ksindl pustili z koncentráků a kdyby nás přepadli, říká jedna z nich. Odvezte je někam do řeky – volá další na staršího vojáka, který vězně hlídá. – Do řeky – ušklíbne se její sousedka Gerta Raimanová – škoda pro ně vody. I kamen je škoda pro takový ksindl.
X. Závěr
Abychom pochopili mentalitu německého vojáka, připojuji já, vězeň KT a účastník pochodu smrti, výpis z materiálu norimberského procesu:
„Desátník hitlerovské armády Le Courte při přelíčení před vojenským soudem vypověděl – ve volném čase jsem se zabýval z osobního zájmu tím, že jsem zabíjel střelnou zbraní vojáky RA a pokojné občany, a to společně s vojáky. Dělal jsem si poznámky ve zvláštní knize o tom, kolik jsem zastřelil válečných zajatců a pokojných občanů. Oddíl, kde jsem byl služebně přidělen, byl v obvodu města Minska. Blízko nás ve vesnici Mogaliči byl zajatecký tábor. V září až říjnu 1941 jsem chodil s desátníkem Qualfeldem do tohoto tábora a tam jsem zabíjel pro své potěšení střelnou zbraní. Já jsem v té době zastřelil 260 válečných zajatců. V lednu, únoru a dubnu 1942 jsem se také zúčastnil v ZT ve vesnici Šajkovka střílení válečných zajatců. Celkem jich bylo postříleno 750. Já sám jsem zastřelil více než 100.
Kolik cynismu, kolik krutosti! Lze vůbec zahladit stopy hrůz, které způsobil a jemu podobných, kteří měli lidskou podobu, ale lidmi nebyli?
S tím ale nacistické vedení již předem počítalo. Při zpracování „Generálního plánu Východ“ říšského vůdce SS Himmlera ( je to otřesné dílo, jen zcela ojediněle nalezne historik takové otřesné spojení „vědy“ a zločinu) se předpokládala vojenská porážka Sovětského svazu, při čemž již sám způsob vedení války měl být v souladu s dlouhodobými kolonizačními a germanizačními plány. Jinými slovy: mělo být vyvražděno „optimální“ množství Rusů, Bělorusů a Ukrajinců. Genocida měla učinit rozhodný krok již v samém průběhu války, aby byla oslabena síla „hélótských“ Slovanů.
Stačí připomenout „komisařský rozkaz“ z 6.6.1941, který britský historik G. Reitlinger nazval „novým kodexem barbarství ve vedení války,“ neboť pro celé kategorie zajatců rušil dávné psané i nepsané zákony mezinárodního práva. Pro civilní obyvatelstvo byl takovým kodexem barbarství rozkaz o zvláštním zákonodárstvím v oblasti „Barbarossy“ (krycí název nacistického plánu na přepadení SSSR), vyřazující okupovaná území válečného pásma dokonce i z pravomoci vojenských soudů a vystavující je totální zvůli prakticky každého důstojníka wehrmachtu. Korunou pak bylo nasazení operativních skupin bezpečnostní policie a SD – vražedných einsatzkomand…
Podplukovník Rudolf Šimáček, příslušník východního armádního sboru, vzpomíná:
„Fronta a s ní i náš armádní sbor postupovaly za těžkých bojů Slovenskem až na Moravu. Po silnicích, cestách a všude, kde se dalo projít, táhli v houfech, ve skupinách i jednotlivě bývalí vězni KT, kteří byli osvobozeni RA. Kdysi to byli silní a zdraví lidé, dnes se po silnicích ploužily lidské trosky. Dal jsem rozkaz zastavit a vzal jsem jednoho z vězňů k sobě do kabiny. Byl naprosto vyčerpán a vrásčitá kůže napovídala, že jde o starce. Jaké však bylo mé překvapení, když mi řekl, že je mu 30 let.“
Docent MUDr. Jaroslav Jerie s MUDr. Eduardem Knoblochem prováděli po osvobození obdukci 22 hromadných hrobů roztroušených mimo hřbitovy na Karlovarsku. Za 7 dní provedli každý 460 prohlídek a pitev: „Většina mrtvých, až na vzácné výjimky, vykazovala známky abnormální vyhublosti, sešlosti a předčasného stáří. Nalezli jsme u nich prázdnou rouru střevní, scvrklé orgány a vůbec prázdné dutiny břišní do takové míry, že přes kůži břicha se rýsovaly obratle. V některých žaludcích jsme nalezli zbytky brambor a listí. U některých jsme konstatovali zlomeninu klenby a spodiny lebeční. U jiných jsme zjistili střelné rány většinou v týle a ruce vzadu svázané drátem. Dlaně téměř všech vězňů byly mozolnaté, chodidla měla kůži rozpraskanou a zkrvavenou. Průměrná váha vězňů činila 45-50 kg. Tu a tam jsme v kapse, nikoliv na krku, nalezli medailónek, křížek, nebo zmuchlaný ušpiněný útržek fotografie. To bylo celé jejich bohatství.“…
Publikovaná svědectví v celé této práci nám v plné nahotě dokazují nacistické zločiny z konce války, jejich zlovolnost, hrubost a surovost, barbarství a zlotřilou zvířeckost i jejich zrůdnost vyúsťující v sadistickou bestialitu. A pak se nám do mysli vkrádá opodstatněná úvaha, zda nezapomínáme příliš rychle. Ale ty strašlivé zločiny nejen že zapomenout nelze, ony zapomenuty být nesmí! Z našich srdcí i myslí i ze srdcí příštích pokolení, nemůže a nesmí vymizet vzpomínky na nezměrné a hrdinské utrpení účastníků pochodů a transportů smrti, kteří za svobodu obětovali to nejdražší, co měli, své životy. S hlubokou úctou se dnes i v budoucnosti musíme sklonit před jejich nesmrtelnou památkou. Ani toto dědictví nemůžeme nezahrnout do současného česko-německého smiřovacího procesu, jemuž i přes to všechno přeji zdar.
Redakce: PhDr. V. Kural, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 jako svou 278. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, duben 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz. E-mail: Vydavatel@seznam.cz