Petice proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra K. Schwarzenberga

Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny                                     V Ostravě, 24. května 2008.

Parlamentu České republiky

Vážení členové petičního výboru,

            v souladu s čl. l8 Listiny základních práv a svobod a  petičním zákonem, se na Vás        obracíme s žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem, o odpověď na vznesené otázky.    

            Ve středu 21.května, na výjezdním zasedání v Teplicích, zcela nečekaně kabinet premiéra M. Topolánka uznal samostatnost Kosova. Pro uznání hlasovali ministři za ODS a Stranu zelených, lidovečtí ministři se hlasování zdrželi. Prezident republiky Václav Klaus vyjádřil svůj nesouhlas s uznáním. Nesouhlas potvrdil i během zcela mimořádné návštěvy velvyslance Srbska pana V.Vereše, kterého osobně pozval. Energicky proti uznání vystoupily opoziční ČSSD a KSČM. I řada  vedoucích členů Strany zelených. vyjádřila svůj  nesouhlas, i  někteří členové ODS. Ministr Schwarzenberg  řekl: „Vývoj byl takový, že se Kosovo osamostatnilo. A  my s tímto faktem  musíme pracovat a uznat realitu, která se stala. Obzvláště když máme v této oblasti  přes 500 našich lidí.“ Šéf zahraničního výboru Sněmovny  Jan Hamáček (ČSSD) byl rozhořčen, že ministr Schwarzenberg  neuznal za vhodné o tom  informovat jeho výbor, přitom podle něj  spolu telefonicky mluvili.

hnout diskusi na téma, které znamenalo porušení mezinárodní morálky a Podle našeho mínění vláda postupovala v této  velmi delikátní záležitosti podvodně a  nečestně, neohlásila vůbec, že se na uvedeném zasedání bude projednávat tato záležitost. Chtěla se prostě vynorem mezinárodního práva, kterou by zřejmě prohrála a proto  postavila národ před hotovou věc (fait accompli), na které se v současnosti asi už nedá nic podstatného měnit. Hlavní vinu na tom zřejmě nese ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který s návrhem na uznání quasi-státu Kosovo přišel už v lednu 2008. Den 21.května 2008 lze nazvat DNEM HANBY diplomacie  ČR  a tím i dnem hanby ministra Schwarzenberga a částečně i těch členů vlády, kteří pro uznání Kosova za dané dnešní situace hlasovali. ČR vystoupila téměř v roli vazala.

Když ministr Schwarzenberg  začátkem ledna tr. uvedl, že předloží vládě ČR návrh na uznání samostatnosti Kosova, náš petiční výbor 12. ledna odeslal premiérovi M.Topolánkovi „Petici na obranu mezinárodní morálky, norem mezinárodního práva, zvláště Charty OSN a rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244“, kterou podepsalo přes 2 600 občanů ČR. Na naši petici za premiéra odpověděl dopisem 5.února   ministr zahraničí K.Schwarzenberg. Na jeho pro nás  nedostatečnou odpověď jsme odeslali dopis 14.února. Hlavní výtka ministrovi je v tom, že jeho líčení situace  na Kosovu na řadě míst neodpovídá skutečnosti, představuje stereotypní černobílé klišé části západních medií (opakuji zde rčení sit venia verbo – promiňte za slovo), včetně pochybné argumentace, že kosovský případ a jeho stávající řešení nutno považovat za případ sui genesis. To by se pak cokoli mohlo ospravedlnit jako záležitost sui genesis. Dále je v dopise paradoxní údaj, že  rezolucí Rady bezpečnosti (RB) č.1244/1999 byla provincie (Kosovo) de jure   vyňata z národní jurisdikce Srbska. Není to nesmysl? Vždyť uvedená rezoluce přece uváděla, že provincie Kosovo zůstává i nadále součástí Srbska a dokonce se jednalo i o pozdějším návratu omezeného počtu vojáků SRJ („malé Jugoslávie“, tj. Srbska a Černé Hory). Rada bezpečnosti rezoluci 1244  nezrušila, Kosovo je tedy podle RB OSN součástí Srbska. Uznání Kosova naší vládou a řadou ostatních vlád vlastně uráží organizaci OSN a její rezoluci. Ministr Schwarzenberg zcela opomenul část usnesení Zahraničního výboru Sněmovny, které praví: „Řešení statutu Kosova přispívající ke stabilitě  na Balkánu, k posílení evropské a světové bezpečnosti,  musí být v souladu  s mezinárodním právem, vycházet z rezoluce Rady bezpečnosti OSN  č. 1244  z 10. června  1999 a z její případné úpravy, založené na konsenzu  zúčastněných stran  a rovněž  ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinky 1975)“. Pan ministr se ohání realitou situace a že se jedná i o bezpečnost našich 500 vojáků na Kosovu. Znamená to, že uznáme „vládu“ Talibanu v Afghánistánu, když je tam několik set našich chlapců?  

Nikdo není zcela bez viny na vzniku událostí na Kosovu, byly surovosti i nepravosti   obou stran, ale je nezbytné mít stále před očima, že zabíjení a ničení zahájila teroristická organizace UÇK, za mohutné podpory ze zahraničí. UÇK jako jednoznačně teroristickou organizaci uvedl významný americký představitel R.Gelbard na brífinku v Bělehradě 23. února 1998, než M.Albrightová UÇK později tohoto epitheta zbavila. Kdo měl udržovat pořádek, bránit loajální i nemilitantní Albánce, Srby, Romy, nepatrné zbytky Židů, Gorance, Turky i těch pár stovek Chorvatů z Kosova, kteří tam žili již řadu staletí a  kteří museli z Kosova před terorem UÇK prchnout. A kdo by chránil před barbarským ničením starobylé chrámy a kláštery pravoslavných Srbů, řada z nich ze XIII-XIV. století? Je si vědom pan ministr jak je život nealbánců (Srbů, Romů atd.) na Kosovu tragický, v ghettech bez škol, zdravotnické služby,možnosti nákupů, bez možnosti zaměstnání, plný nejistoty  majetku i života? Jak může být tento „podprahový teror“ oficiálně námi  a těmi, kdo uznali Kosovo, tolerován?

Pan ministr by neměl říkat polopravdy, jako že byla zrušena koncem 80. let autonomie kosovských Albánců. V té době byla zrušena pouze  prerogativa Kosova jako státu, autonomie zrušena nebyla. Není pravda,  že kosovským Albáncům bylo upřeno právo na vlastní vzdělávání. Albánci sami odmítli chodit do státních škol, protože se tam  vyučovalo albánsky i srbsky podle centrálních kurikul, a ne podle kurikul z Tirany. Kosovští Albánci si  celkem úspěšně organizovali „svůj stát ve státě“. Pan ministr si neuvědomuje, že během krveprolévání na Kosovu a Metohiji stále vycházelo přes 20 periodik  v albánštině  a že téměř všechna  stranila  UÇK a přesto se tiskla. Pasy, penze, řidičské průkazy apod. i nadále zajišťovaly úřady SRJ (Srbska) a kosovští Albánci celkem neplatili daně a nenastupovali na vojnu. Kromě „hrůz režimu Miloševiće“ by si pan ministr mohl uvědomit i akci Srbského ministerstva zdravotnictví na jaře 1998, kdy srbští i místní lékaři, ve spolupráci s WHO (Světová zdravotnická organizace) na Kosovu  očkovali 100 000 dětí všech národností proti dětské obrně, doslova „mezi kulkami“  teroristů UÇK. Uvědomuje  si pan ministr, že při volbách na Kosovu  koncem 2007 se voleb účastnilo  jen něco nad 45% Albánců, při vysoké účasti dříve? Není i toto přinejmenším zajímavý údaj o jejich „spokojenosti“. Nezneklidňují ministra údaje Carly del Ponte (ona jistě Srbům nestranila) o obchodu s orgány povražděných Srbů?  Podíval se někdy na  základní údaje o tč.vedoucích představitelích Kosova?

Do jisté míry lze říct, že pan ministr není z nás, v těžkých dobách s námi nežil, náš nikdy nebude. Naše národní i státní zájmy mu jsou možná cizí. Jeho podceňování principů      mezinárodní morálky a práva i rezoluce RB.1244, nedostatečná znalost balkánských poměrů, ho diskvalifikují  jako  ministra zahraničí i politika. Proto navrhujeme, při respektování všech demokratických procedur, aby byl odvolán z funkce  ministra zahraničních věcí.

Za petiční výbor  Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc., Urxova 2, 708 00, Ostrava 8, v.r.

                JUDr.Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00, Praha 6,  v.r.

                            Ing.Jaromír Zelníček, R. Prchaly 307, 708 00, Ostrava 8, v.r.