Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.
JUDr. Radovan Suchánek
III.
„Mezinárodněprávní praxe především po druhé světové válce však ukázala cestu, kterou popsaly postižené státy, jak docílit odškodnění svých občanů ve formě globální dohody a globální náhrady Při vyúčtování globální sumy je třeba položit za základ tržní hodnotu odňatých věcí v časovém bodě konfiskace, pokud jmění nemohou být navrácena zpět,“ uzavírá Ermacora (čl. 255).
1.Ermacora soudí, že jestliže Sudetoněmecké krajanské sdružení obdrželo plnou moc těch, kteří byli postiženi konfiskací sudetoněmeckého národního a individuálního majetku, zasazovat se za restituci majetku a za náhradu majetkových ztrát, mohlo by podniknout odpovídající procesní kroky a zprostředkovat vyjednávací zastoupení. V každém případě by mělo a mohlo vystupovat jako partner pro jednání vůči svobodnému státu Bavorsko vykonávajícímu patronát nad sudetskými Němci, resp. vůči Spolkové republice, jež vydala prohlášení o ochraně. Zda bude (landsmanšaft) přiveden k jednáním SRN s Československem, je věcí Spolkové republiky, která může sestavit svou vyjednávací delegaci jako suverénní stát podle suverénního rozhodnutí. Československo nemůže svému smluvnímu partnerovi určovat, kterou delegaci zvolí.
2. Dokud Československo neotevřelo právní cestu pro žaloby po restituci konfiskovaného vlastnictví a pro náhradu za sudetoněmecké majetkové ztráty, bude pro postižené sudetské Němce jen těžko možné podniknout účinné soudní kroky proti konfiskacím po roce 1945 v Československu. Námitku o promlčení takových nároků je však dle Ermacory naproti tomu třeba považovat tezi o genocidě za vyloučenou.
3. Vnitroněmecká právní cesta pro majetkové náhrady, které nastoupily mezi 8.5.1945 a 5.6.1945, je čl. 1 devátého dílu Převodní smlouvy prekludovaná, vyloučená z práva.
4.V ostatním (rozuměj: pro konfiskace uskutečněné po 5.6.1945) je vydání konfiskovaného, v Německu se nacházejícího se majetku soudně žalovatelné s odvoláním na nicotnost vlastnického titulu, který mohl být založen konfiskací sudetoněmeckého majetku a v jejím důsledku, a s odvoláním na delikt genocidia, který se prosadil vyhnáním a odnětím majetku v letech 1945 a dalších.
5. Spolkovou republiku Německo je třeba vybízet, poté, jestliže se každá individuálně nastoupená právní cesta z důvodů prekluze práva bude jevit nemožnou nebo jinak neefektivní, aby vyjednáváním s Československem dosáhla globální dohody o náhradě. Přitom nesmějí být škody, které byly způsobeny jednáním Německé říše v letech 1938 až 1945 na československém soukromém a státním majetku, zúčtovány na tuto globální sumu. Je třeba odkázat na rakousko-československou smlouvu o náhradě majetku, nikoli však pro substanci takové smlouvy.
6. Podle jednání SRN v otázkách náhrady, resp. restituce sudetoněmeckého národního a soukromého majetku a výsledku tohoto jednání není na základě čl. 1 I. dodatkového protokolu k Evropské smlouvě pro poškozené soukromníky vyloučena cesta před Mezinárodní soudní dvůr ve Štrasburku prostřednictvím tak zvané individuální stížnosti, pokud jsou se zřetelem na rozhodnutí Komise E 7993/7/77 splněny procesní předpoklady a nečinnost SRN ve věcech náhrady sudetoněmeckého majetku může být nahlížena jako důvod pro založení odpovědnosti SRN ve věci.
7. Cesta před orgány lidských práv OSN není úspěšně zastupitelná, právě tak jako cesta
před Mezinárodní soudní dvůr. Každý z těmito orgány použitých prostředků by byl neefektivní. Nástroje Paktu o občanských a politických právech jsou nezpůsobilé proto, že nemají žádnou garanci vlastnictví a cesta před Mezinárodní soudní dvůr je kvůli nedostatku pozitivněprávně založené příslušnosti tohoto soudu pro individua a soukromníky a pro státy v konkrétním případě zastupitelná jen obtížně.
Sudetoněmecká majetková otázka dle Ermacory – shrnutí
Právo na sebeurčení, právo na vlast a účinná ochrana menšin mohou být dílem variabilní veličiny. Globální zničení sudetoněmeckého majetku nastoupivší v důsledku vyhnání není variabilní mezinárodněprávní problém. Co z toho udělá politika, je její odpovědnost.
1. Majetkovou ztrátu sudetoněmeckého majetku způsobenou „vyhnáním“ a jeho důsledky je třeba vyúčtovat více než 100 miliardami DM.
2. Globální odnětí majetku postihlo cizí státní občany, protože Československo kolektivním zbavením občanství zbavilo občanství naprostou většinu sudetských Němců, kteří v roce 1938 získali německou státní příslušnost.
3. Odnětí majetku se uskutečnilo ve dvou vlnách. První vlnou bylo převzetí držby sudetoněmeckých statků faktickými událostmi, druhou vlnou bylo převzetí držby sudetoněmeckých statků podle prezidentských dekretů a zákonů.
4. Odnětí majetku bylo konfiskací cizího majetku v právním smyslu, protože nenásledovala náhrada. Mezinárodní právo hodnotí konfiskace majetku cizinců jako rozporné s mezinárodním právem.
5. Mezinárodní právo však uzná přechod vlastnictví pocházející z konfiskací, pokud konfiskace odpovídá „veřejnému pořádku“. V případě sudetoněmeckého genocidia však nemůže nastoupit přechod vlastnictví proto, že toto genocidium nemůže odpovídat evropskému „veřejnému pořádku“ a příčí se dnes československému veřejnému pořádku, pokud je zohledněno to, že se Československo stalo členem Rady Evropy, Evropská úmluva o lidských právech výslovně zdůrazňuje záruku vlastnictví a zakazuje kolektivní zbavení občanství. Konfiskace jako část genocidia nezakládá pro nabytí vlastnictví žádný platný právní titul. Vlastnictví je nutno restituovat.
6. Není-li sdíleno toto pojetí, pak mezinárodní právo vyžaduje pro konfiskace v každém případě náhradu. Jaká výše náhrady má být stanovena – „promt, adequate, effectiv“ nebo „přiměřená“, - je sporná otázka. Je ji třeba v každém případě vyjasnit cestou vyjednávání.
7. Statky Německé říše na bývalém sudetoněmeckém teritoriu v Československu platí za beznáhradově konfiskované. To má platit v souladu s veřejným pořádkem též pro majetky NSDAP a jejich odnoží.
8. Povinnost náhrady nebyla zrušena německými úpravami o vyrovnávání nákladů, reparacích a restitucích. Československé protipožadavky se mohou vztahovat jen na říšský, res. spolkový majetek, ale ne na majetek soukromníků. Rozsudek Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který zachoval vyvlastnění v sovětské okupační zóně, neprejudikuje nic pro sudetoněmeckou majetkovou otázku.
9. Podle mezinárodního práva má konfiskující stát povinnost zabezpečit svým právním systémem, aby mohlY být uplatněny restituční nároky nebo nároky na náhradu. Nepřeje-li si to konfiskující stát, pak je povinností státu, ke kterému vlastník konfiskovaného majetku přísluší, přijmout opatření, aby byla poskytnuta odpovídající náhrada. Protože Převodní smlouva obsahuje prekluzí právní cesty pro odnětí majetku v určitém časovém úseku, aniž by byla počítala s výhradami, je prekluze ve světle Evropské úmluvy o lidských právech povážlivá.
10. To nebrání dovolávat se evropských instancí, poněvadž každé jednání o opomenutí Německa ve vztahu k sudetoněmeckým majetkovým otázkám dává vzniknout vztahu mezi odnětím majetku a chováním Německa v sudetoněmecké majetkové otázce.
11. Mezinárodněprávní praxe a praxe států poválečné epochy zná majetkové smlouvy mezi státy, které hledají řešení problémů náhrad smlouvami o globálních sumách. Význam sudetoněmeckého majetku a postavení Československa v novém evropském společenství států zakazují ale plnění „lump sum“. Řešení majetkové otázky je nepochybně pro dobu po uplatnění československých konfiskačních dekretů a konfiskačních zákonů technicky možné, protože existuje přesná směrnice o konfiskaci a využití odňatých statků a nové Československo zakročilo velmi dobře k odčinění komunistického bezpráví na majetku vůči československým státním občanům.
12. Při řešení majetkoprávních problémů je třeba vzít zřetel na povahu statků, na status postižených, na časový bod tehdejšího odnětí majetku. Odčinění globálního odnětí majetku spojeného s vyhnáním a genocidiem nemůže založit žádné bezpráví, nýbrž slouží k zachování právního pojetí předepsaného evropským mezinárodním právem.
Katalog požadavků dle Ermacory
1.Vyhnání je třeba hodnotit jako nepromlčitelný akt genocidia. Prohlášení nulity a nicotnosti vyhnání je morální příkaz.
2. „Právo na vlast“ není žádný teritoriální státní nárok, nýbrž individuální a kolektivní právo na výkon sebeurčení a požadavky na – svobodu k vjezdu, - svobodu pohybu, - volný pohyb majetku.
3. Je třeba usilovat o umožnění usnadněného nabytí občanství.
4. Je třeba vybudovat hranice překračující regionalismus, na kterém mají být zúčastněny země Bavorsko a Sasko z Německa, Horní a Dolní Rakousko z Rakouska; regionalismus překračující hranice má být vybudován na základě Konvence o regionalismu Rady Evropy.
5. Pro (zbytek) německé národní skupiny v ČSFR je nutné vybudování účinné ochrany národních skupin s právem na vlast.
6. Konfiskační dekrety z 1945 musí být zrušeny. Totální konfiskace movitých a nemovitých statků v průběhu vyhnání má charakter genocidia a je se zřetelem na všeobecně uznaná pravidla mezinárodního práva a práva mezinárodních organizací protiprávní a je jí třeba odvolat a odčinit. Buď tak, že bude restituováno vlastnictví, anebo tak, že za majetkové ztráty bude poskytnuta adekvátní náhrada.
7. Podle současného právního stavu nenalezne jednotlivec ani patřičné řízení, ani kompetentní soud, aby uplatnil majetková práva. Totéž platí pro SRN a Rakousko. Takové řízení je tudíž třeba smluvit.
8. Srovnatelné příklady ukazují, že globální dohody o náhradách představují cestu k regulaci majetkových otázek. V té to souvislosti má zvlášť naléhavý význam objasnění státní příslušnosti oběti vyvlastnění v časovém bodu vyvlastnění.
9. Ačkoli Evropská úmluva o lidských právech zaručuje ochranu vlastnictví (čl. I I. dodatkového protokolu), mohla by být odmítnuta účinná námitka „ratione temporis“ v případě ústavní stížnosti. To by bylo tehdy, kdyby existoval vztah mezi odnětím majetku a jednáním, resp. opomenutím Německa. V případě ratifikačního procesu Evropské úmluvy Československem je třeba postavit se proti české výhradě k účinnosti vlastnického práva vůči sudetoněmeckému národnímu majetku.
10. Cesta hodná doporučení je, požádat Spolkovou republiku jako patronátní mocnost sudetských Němců, aby všechny vhodné otázky, které vyplývají z předkládaného komplexu otázek, byly vyjasněny a řešeny smluvní cestou, a to se spolupůsobením patronátu Bavorska a legitimního zastoupení sudetských Němců.
Někteří němečtí autoři považují názory F. Ermacory ze extrémní. Kritizují i názory jiných německých právních teoretiků, např. prof. Otto Kimminicha. K těmto kritikům patří prof. Christian Tomuschat.
Posudek prof. dr. Ch. Tomuschata
Prof. dr.. Christian Tomuschat je profesorem veřejného práva na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Svůj posudek, který vyhotovil v prosinci roku 1995 na žádost poslanecké frakce ve Spolkovém sněmu SRN Spojenectví 90/Zelení, nazval „K otázce trvání právních nároků vyhnaných sudetských Němců vůči České republice, vůči jednotlivým osobám v České republice a vůči Spolkové republice Německo“. Prof. Tomuschat byl zadavatelem posudku požádán o zodpovězení otázky, „zda sudetským Němcům vyhnaným po roce 1945 z jejich vlasti přísluší na základě vyhnání a s ním spojené konfiskace jejich majetkových statků nějaké právní nároky vůči České republice, vůči jednotlivým osobám v České republice nebo vůči Spolkové republice Německo a jakého druhu případně tyto právní nároky jsou“ (str.1). Obzvláště pak byla požadována informace o otázce, zda by „prohlášením o konečné čáře““ ve vztahu mezi oběma státy s obsahem, že události z let 1938 až 1945 by nemohla žádná strana vůči druhé mít ještě nějaké právní nároky a takové také v budoucnu uplatňovat, zda by mohly být vznášeny požadavky na vyrovnání vůči Spolkové republice Německo.
Ve svém posudku dospěl autor k těmto závěrům:
1) „Vyháněcí a konfiskační opatření Československé republiky vůči osobám německé národní příslušnosti usazeným v Sudetské zemi se příčila v mnoha ohledech platnému mezinárodnímu právu. Ospravedlnění pro tato opatření nebylo. Nedá se totiž odvodit z postupimských usnesení tří vítězných mocností druhé světové války.“
2) Individuální nároky kvůli škodám, které utrpěly, obětem těchto opatření nepřísluší.
3) Též majetkové pozice postižených jako individuální oprávnění zanikly. Podle současného mezinárodního práva nejsou samotná beznáhradová odnětí vlastnictví považována za nicotná.
4) Spolkové republice Německo vznikl z „vyháněních a konfiskačních opatření vůči sudetským Němcům“ mezinárodněprávní deliktní nárok, který dnes směřuje převážně vůči České republice jako nástupkyni československého státu.
5) Česká republika má protinároky vůči Spolkové republice Německo, jejichž výše je dosud neurčitá, které jsou ale mnohými pozorovateli nahlíženy ve výši přinejmenším rovnocenné.
6) „Prohlášení o konečné čáře“, kterým by Spolková republika Německo a Česká republika chtěly stanovit, že nemají vůči sobě žádné právní nároky a takové nebudou též v budoucnosti uplatňovat, by nepředstavovalo ani porušení úřední povinnosti, ani zásah do existujících majetkových pozic, které by mohly zavazovat k vyrovnání podle zásad o vyvlastňujícím nebo vůbec na roveň vyvlastnění postavenému zásahu.
7) Již dnes mají „sudetští vyhnanci“, zcela bez ohledu na „Prohlášení o konečné čáře“ sjednané mezi Spolkovou republikou německo a Českou republikou nárok na zacházení, jakého se dostalo všem jiným osobám, které utrpěly majetkové ztráty v důsledku účinků války, okupačními zásahy nebo reparačním opatřením.
Tomuschat se zaměřuje především ne mezinárodně právní aspekty zkoumané problematiky. Věnuje však pozornost i československému a českému právu a historickým aspektům.
I když některá jeho stanoviska jsou mylná a jeho přístupy jsou z důvodů historických, mezinárodněprávních i jiných pro Českou republiku nepřijatelné, přesto jeho posudek může být předmětem seriózní odborné diskuse.
Sotva lze souhlasit s jeho tvrzením o zvláštní „Sudetské zemi“, nebo že Československu „chyběly všechny předpoklady pro oprávněné použití práva represálií“ a že se chtělo jen očistit od všech zrádců. Nekriticky přebírá i některé údaje o počtu obětí odsunu a výši škod.
Postupimskou dohodu považuje jen za dočasnou a pařížskou reparační dohodu nepovažuje pro Německo za platnou, neboť to nebylo jejím signatářem. Musí však přiznat, že stejný argument platí i pro mnichovskou dohodu. Ponechává stranou právní stav bezpodmínečné kapitulace Německa a zhroucení veškeré jeho státní moci.
Naproti tomu po zevrubné analýze odmítá tvrzení o genocidě ze strany Československa a o zpětné účinnosti mezinárodních smluv, zejména Evropské úmluvy o lidských právech, a další účelová Ermacorova tvrzení, která označuje za extrémní.
V oddíle B II popisuje Tomuschat skutkové a právní okolnosti, které po osvobození vedly ke vzniku majetkových škod německého obyvatelstva žijícího na území ČSR.
Konfiskační politika československého státu vůči německým skupinám obyvatelstva se podle Tomuschata (čl.3) prosadila po konci druhé světové války dekretem prezidenta republiky z 19. května 1945, o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, podle jehož § 2 odst. 1 byl postaven pod úřední dozor majetek „státně nespolehlivých osob“ nacházející se na území Československé republiky. Jako „státně nespolehlivé osoby“ byly podle § 4 písmeno a) označeny. Dle Tomuschata, všechny osoby německé nebo maďarské národnosti (národní příslušnosti). Již tím bylo v podstatě vykonáno odejmutí majetku sudetských Němců. Neboť podle § 20 odst. l dekretu byla všechna právní jednání vlastníků, držitelů a správců neplatná, jestliže se týkala podstaty těchto sekvestrovaných majetkových statků,“ říká Tomuschat.
To ovšem není pravda. Tento dekret č. 5 především prohlásil za neplatné jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetková právní jednání, pokud byla po 29. září 1938 uzavřena pod tlakem okupace, nebo národní, rasové či politické perzekuce. Způsob uplatnění těchto nároků byl zčásti ponechán další právní úpravě. Majetek, který byl dán pod národní správu, nebyl definitivně vyvlastněn a § 11 stanovil, že národní správa má být zrušena, pokud pominul důvod, pro který byla zavedena. Zrušit ji měl orgán, který o zavedení národní správy rozhodl. Ke zrušení docházelo někdy ve prospěch vlastníků, většinou však v jejich neprospěch při konfiskaci. K tomuto názoru ostatně dospěl i Ústavní soud České republiky, když v nálezu z 25.4. č.21/1995 Sb. nál. ÚS (svazek 3) prohlásil: „Národní správu nelze považovat za převzetí věci státem ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť tato instituce plnila pouze funkci prostého zajišťovacího opatření, které znamenalo omezení užívání a disponování s takto postiženým majetkem.“
Dále Tomuschat popisuje (čl.4), že další opatření k dovršení konfiskační politiky postupovala v rychlém sledu. „Ušetřeny od této obsáhlé dvojí akce zůstaly pouze ty fyzické osoby, které mohly prokázat, ´že zůstaly věrné Československé republice, nikdy se neprovinily proti českému a slovenskému národu a buď se aktivně podílely na boji za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.´(§1 odst.1 č.2)“. Tomuschat připomíná, že v nedávné minulosti potvrdil Ústavní soud České republiky ve věci Dreithaler plnou právní platnost tohoto dekretu.
Pokud jde o údaje o ceně konfiskovaného majetku, odvolává se Tomuschat (čl. 5) na posudek Ermacorův. Uvádí, že mělo jít v roce 1945 o majetek v ceně přes 63 miliard říšských marek podle hodnoty z roku 1938. Konstatuje, že v rámci jeho posudku nejde o to, kriticky hodnotit tyto počty. Každopádně je podle něj jisté, že se jedná o „veškerý majetek vyhnaných skupin obyvatelstva“.
Za zmínku stojí, že v části B. III. o škodách na těle a životě přebírá Tomuschat údaje publikované v pramenech dřívějšího spolkového ministerstva pro vyhnance, uprchlíky a válečné poškozence, které vyčíslilo ztráty na lidských životech „jako bezprostřední následek politiky vyhnání na přibližně 225 000 osob“. Takový údaj však neodpovídá skutečnosti a byl i německými historiky jako přehnaně vysoký vyvrácen.
V počtu ztrát na lidských životech, které utrpěl československý národ válečnými vlivy, obzvláště akcemi německých vojenských svazů a SS příčícími se válečnému právu, uvádí Tomuschat údaj od 70 000 do 250 000 lidí. Odkazuje přitom na dílo A. de Zayas, Nemesis at Potsdam – The Expulsion of the Germans from the East, 3rd ad., Lincoln/London 1988, str. 35. Ani toto tvrzení není přesné. M. Kárný v řadě svých prací uvádí, že jen židovských obětí bylo mnohem víc.
Vlastní právní nároky sudetských Němců
Tato část posudku je dále Christianem Tomuschatem členěna na majetkové škody a na škody na těle a životě.
Autor předesílá, že pro zodpovězení otázky, zda vyhnaným sudetským Němcům příslušejí vlastní právní nároky by musela být každá úprava, která odmítá půdu těmto nárokům, zkoumána se zřetelem k čl. 14 Základního zákona SRN, který zní: (1) Vlastnictví a dědické právo se zaručují. Obsah a meze jsou stanoveny zákony. (2) Vlastnictví zavazuje. Jeho užívání má současně sloužit blahu veřejnosti. (3) Vyvlastnění je přípustné jen k blahu veřejnosti. Smí být provedeno jen zákonem nebo na základě zákona, který upraví způsob a rozsah náhrady. Náhrada je stanovena po spravedlivém uvážení zájmů veřejnosti a účastníků. Pro výši náhrady je možné ve sporném případu užít pořadu práva před řádnými soudy.
V této souvislosti Tomuschat nevěnuje pozornost skutečnosti, že v době konfiskačních opatření Základní zákon SRN ještě nebyl přijat a nemá zpětnou účinnost. Uvádí však jiné argumenty, a to se zřetelem k českému právu.
Konstatuje (čl. 10), že vlastnický pořádek nějakého území je zásadně stanoven vždy zákonodárstvím územně příslušného státu. Rozhodnutí o stavu vlastnictví se jeví jako výron suverénní rozhodovací moci, která náleží každému státu uvnitř hranic mezinárodního práva. Vlastnictví se posuzuje podle práva místa, na kterém se nachází (lex rei sitae). Z této premisy plyne, že vyvlastňovací zákony jsou schopny vyvolat své zamýšlené účinky zásadně uvnitř hranic každého národního výsostného území. Tím výrazně kontrastuje s tvrzením Ermacory, který ovšem nezakrývá, že považuje pomnichovské hranice Československa za platné, a to až do československo-německé smlouvy z roku 1973/74.
Dnešní právní stav podle práva České republiky je, podle Tomuschata (čl.11) jednoznačný. S účinností k 1. lednu 1993 nově vzniklý stát zachovává v plném rozsahu vyvlastňovací dekrety roku 1945 a považuje je ještě dnes za platné. Postižení tedy nemají podle příslušného práva země žádné právní nároky na restituci nebo odškodnění. Majetek byl svého času odňat bez odškodnění. Při tom má podle vůle odpovědných státních orgánů zřejmě zůstat. Autor pak opět odkazuje na nález českého Ústavního soudu z 8.3.1995.
Polemika s Ermacorovými názory
Tomuschat odmítá tvrzení, že každé odnětí vlastnictví bez odškodnění (konfiskace) musí být v zahraničí podle mezinárodního práva považováno za neúčinné (čl.17). Tato teze byla přednesena britsko-německým právníkem mezinárodního práva F.A. Mannem. (Tento názor sdílí též Georg Dahn i Otto Kimminich).
V této všeobecné formě jsou podle Tomuschata tyto teze výše uvedených právníků neudržitelné, poté co bylo pod vlivem Valného shromáždění OSN, Mezinárodního soudního dvora a Komise pro mezinárodní právo objasněn mezinárodně právní stav. Již řádný zemský soud Brémy považoval za účinnou znárodňovací kampaň prováděnou ohledně nizozemského majetku (rozsudek z 21.8.1959).
Odnětí vlastnictví bez náhrady se sice příčí platným mezinárodněprávním normám, ale není nazíráno jako mezinárodněprávní zločin. To platí tím méně, když po léta patřilo k požadavkům třetího světa, aby směl zestátnit zahraniční vlastnictví sám podle měřítka státní oportunity. (Svůj výraz našel tento požadavek obzvláště v čl. 2 Charty hospodářských práv a povinností států, rezoluce 3281 (XXIX) Valného shromáždění OSN z 12.12. 1974, United Nations Yearbook 1974, str. 402.)
Podle názoru Ch. Tomuschata by bylo možné „nepochybně původně existující“ závazek Spolkové republiky Německo o tom, že odnímání vlastnictví příslušníků sudetoněmecké národní skupiny v roce 1945 bude SRN považovat za neúčinné, označil za odpovídající jen v případě, kdyby se dalo prokázat, že tato konfiskace spadá do kategorie „mezinárodní zločin“.
Tomuschat připomíná (čl.18), že Felix Ermacora formuloval tezi, že odnětí majetku sudetských Němců musí být hodnoceno v celkovém rámci politiky vyhnání sledované Československou republikou. Poněvadž státu mělo jít o zničení německé národní skupiny , mělo mít dle Ermacory také prováděná konfiskační opatření „sama o sobě v předpokládané celkové spojitosti charakter genocidia“.
V pozdějších stanoviscích literatury, která v zásadě podporuje právní pozici sudetských Němců byla tato extrémní pozice přijímána, podle Tomuschata, s jistou skepsí. Tomuschat zde cituje D. Blumenwitze, Das Offenhalten der Vermögensfrage in den deutsch-polnischen und deutsch-tscheslowakischen Beziehungen.
Podle Tomuschata (čl.19) není spor o tom, „že během vyhnání sudetoněmecké národní skupiny došlo k jednotlivým aktům genocidia. Konvence o zabránění a trestání genocidia z 9.12. 1948 byla sice vytvořena teprve pod dojmem hrůzných činů uskutečněných ve druhé světové válce a do toho času nebyla ještě v účinnosti. Ale v ní obsažené popisy skutkových podstat kodifikovaly podle všeobecného mínění pouze beztak dle obyčejového práva platný zákaz genocidia.“
Pachatel musí sledovat úmysl fyzicky zničit jím napadenou skupinu. „Není žádná pochybnost o tom, píše Tomuschat, že odnětí vlastnictví jako takové tento znak nesplňuje.“
„Formální právní akt, který by stanovil, kdo má být v jednotlivém postižen osudem vyhnání, nebyl zřejmě nikdy vydán,“ píše Tomuschat (čl.21). „Základ pro vyhnání tvořil rozdíl mezi ´dobrými´, tj. věrnými státu, a ´zlými´, tj. státu nevěrnými osobami německé národní příslušnosti, činěný jmenovanými dekrety. Tím je stanoveno, že československé vládě šlo o druh kolektivního potrestání za události let 1938-1945. Ačkoli důkazní břemeno – jinak než ve vlastním trestním řízení – tížilo postižené, neboť museli prokázat svou věrnost československému státu, nebyla právě rozhodujícím kritériem vůbec národní příslušnost, nýbrž sudetským Němcům vesměs vytýkaná neloajálnost vůči státnosti, ke které do roku 1938 podle uzavření míru z 1919 náleželi,“ uvádí Tomuschat. Již tím je, podle něj, „vyloučeno vycházet z předpokladu, že by československý stát jako takový naplnil svou vyháněcí akcí skutkovou podstatu genocidia. Článkem 2 odst. 1 Úmluvy o genocidiu je představován nepominutelný požadavek, že čin musí být proveden v úmyslu částečně nebo úplně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou,“ říká Tomuschat.
Dále je podle něho otázkou, „zda vyhnání jedné skupiny, která náležela k jednomu velkému národnímu svazku, může být postavena roveň s genocidem, jestliže oběti mohou najít přijetí v sídelní oblasti onoho rozsáhlého svazku“ (čl.22). Tomuschat dále píše, že se stalo, „že zvláštní sudetoněmecká kultura byla vyrvána ze svých kořenů v zemi zapuštěných“. „Ale koneckonců se sudetští Němci sami definovali jako součást německého národa. Ztráta území a vysídlení nesmějí být bez dalšího postaveny na roveň s vypleněním a zničením národní skupiny. Také z tohoto důvodu nemůže být zastávána obecná kvalifikace a vyhnání sudetských Němců jako genocidium,“ konstatuje Tomuschat.
Dále píše, že ohledně významu konfiskačních opatření musí být brán zřetel na celý jejich kontext (čl.23). Podle něho „ přes svou pochybnost měla opatření politické a právní pozadí, které se nedá odbýt mávnutím ruky.“ Z nálezu českého Ústavního soudu z 8.3.1995 podle Tomuschata vyplývá, že „československý stát se chtěl chopit národního majetku sudetských němců, aby si jej… podržel za utrpěné válečné ztráty své a svých příslušníků“… Bylo by třeba ještě zjistit, zda se dá z této argumentace vyvodit ospravedlnění konfiskace. V každém případě ale vylučuje možnost chápat motivaci tehdejších opatření jako část strategie genocidia.“
Tomuschat tuto partii uzavírá tím (čl.26), že Československem provedená konfiskační opatření v roce 1945 nemohou být podle tehdy použitelného práva nazírána jako porušení mezinárodního práva nejvyššího stupně intenzity, čímž je podle něj současně řečeno, že čl. 25 Základního zákona SRN se neuplatní. (Čl. 25 zní: Obecná pravidla mezinárodního práva jsou součástí spolkového práva. Mají přednost před zákony a zakládají bezprostředně práva a povinnosti obyvatel území Spolku.) „Poněvadž odnětími majetku nebyl spáchán žádný mezinárodní zločin ve smyslu dnešní terminologie, neexistuje též žádný závazek SRN naléhat svou konsekventní politikou neuznání za znovuvytvoření původního právního stavu,“ říká Tomuschat.
Tomuschat se dále věnuje závazkům podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejího prvního Dodatkového protokolu, které váží Českou republiku (čl.27). Dochází k závěru, že konfiskace je z jejího hlediska uzavřená událost. Ratifikace totiž nemá žádnou zpětnou účinnost. Podle čl. 6 prvního Dodatkového protokolu vstupuje v účinnost pro nový stát, který jej podepsal, dnem uložení ratifikační listiny. „Závazky z Evropské úmluvy a její záruka vlastnictví, stanovená v prvním Dodatkovém protokolu, tudíž v roce 1945 neexistovaly. Tím je současně řečeno, že sudetoněmeckým vyhnancům nemohou z obou těchto smluvních instrumentů příslušet žádná práva. Dá se jen stěží tvrdit, že každý akt, který potvrzuje platnost konfiskačních dekretů, vede svého času k novému útoku. Na rozdíl od třebas zatčení člověka se jeví odnětí určitého majetkového statku jako bodová událost, která je časově jednoznačně určena a nedá se nazírat jako trvající delikt, říká Tomuschat.
Podle Tomuschata (čl. 28): „Ostatně Československo ohledně prvního Dodatkového protokolu ani neodevzdalo prohlášení o podřízení se podle čl. 25, ani neuznalo příslušnost soudního dvora. Individuální stížností může být vytýkáno pouze porušení Úmluvy, jakož i jejich Protokolů 4 a 7.“
Ohledně Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z 19.12.1966 a jeho (prvního) fakultativního protokolu se může podle Tomuschata (čl.29) jevit právní stav poněkud jinak. Zásadně platí, že ani u něho nemůže být přijata zpětná účinnost smluvního členství. Nadto neobsahuje Pakt žádnou záruku vlastnictví.
Tomuschat popírá nároky sudetských Němců též z hlediska československého zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, „neboť dobrodiní tohoto zákona je dopřáno oněm skupinám osob, které musely opustit zemi pro zvůli komunistického režimu.“ (čl.32).
Výsledek části C I. posudku vyznívá podle Tomuschata tak (čl.33), že „vyhnaným sudetským Němcům nepřísluší žádné právní nároky ve vztahu k jim odňatým majetkovým statkům“…“Podle původně československého, dnes českého práva, takové právní nároky ztratili. Mezinárodní právo Československem učiněná opatření nekoriguje… může být posouzena právnost konfiskačních dekretů mezinárodněprávně, v každém případě porušení práva neukazuje na závažnost mezinárodního zločinu, který by zavazoval SRN k neuznání majetkového přesunu roku 1945. Také podle prvního Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a mezinárodního paktu o občanských a politických právech neexistují žádné právní nároky, neboť oba smluvní nástroje byly Československem ratifikovány teprve desítky let po událostech roku 1945 a nepřísluší jim žádná zpětná účinnost,“ uzavírá.
Předpis čl. 6 uvozovacího zákona k německému občanskému zákoníku (EGBGB) z 18. srpna 1896, nemůže, dle Tomuschatova mínění, na dosud konstatovaných závěrech nic měnit. Uvedený článek stanoví i českému právu známou výhradu veřejného pořádku: Právní norma cizího státu se nepoužije, jestliže její použití vede k výsledku, který je zřejmě nesrovnatelný s podstatnými zásadami německého práva. Obzvláště se neužije, jestliže použití je nesrovnatelné se základními právy. „Mezinárodněprávní závazky SRN, které existují podle obyčejového práva, získávají svou účinnost též ve vnitrostátním právním prostoru samy již na základě čl. 25 Základního zákona a podle toho jsou také zohledněny při zacházení s čl. 6 EGBGB. Jak bylo vyloženo, nepodléhá SRN žádnému závazku považovat odnětí vlastnictví k tíži sudetských Němců za právně neúčinné. Na druhé straně nesmí být ve Spolkové republice Německo uskutečněn též žádný rezultát, který by byl v rozporu s německými základními právy. Ale československý stát ani nebyl v roce 1945 vázán základními právy Základního zákona, ani by prohlášení o konečné čáře neznamenalo zásah do pozic základních práv podle čl. 14 Základního zákona, neboť individuální majetková práva postižených neexistují ani podle českého práva, ani podle mezinárodního práva,“ konstatuje Tomuschat.
Autoři jsou si vědomi, že Tomuschat zde argumentuje z pozic německého práva, přesto: Československo nebylo „vázáno právy Základního zákona“ SRN samozřejmě nejen v roce 1945, ale německou ústavou není vázáno ani nyní.
Rozhodující význam mají v této souvislosti, podle Tomuschata, úvahy Ústavního soudu SRN o vyvlastněních v dřívější sovětské okupační zóně, vyjádřené v jeho rozsudku z 23.4.1991. „Ústavní soud stanovil, že při opatřeních provedených úřady sovětské okupační mocí samou nebo na základě jejích nařízení provedených úřady sovětské okupační zóny musí být dbáno principu teritoriality a tato opatření by nemohla být zmařena čl. 6 EGBGB – tehdy čl. 30 EGBGB. Žádným slovem se přitom (soud) nedohaduje s doprovodnými jevy přestavby vlastnického pořádku na socialistický model, obzvláště pokud jde o svévolná pronásledovací opatření proti vysídleným osobám. Zcela zřejmě vyšli tedy soudci z Karlsruhe z právního pojetí, že konfiskační zásahy mají být posuzovány samy pro sebe. Bylo by v nejvyšší míře rozporné, kdyby německý právní řád kladl přísnější měřítko na události v Československu, než na…území dřívější sovětské okupační zóny, území, které nyní tvoří integrovanou součást SRN,“ konstatuje Tomuschat. Na závěr poukazuje i na to, že „též rakouský Nejvyšší soud uznal právní účinnost Československem prováděných vyvlastnění bez náhrady vůči německým národním příslušníkům (rozsudek z 19.11.1958).“
V pasáži věnované škodám na těle a životě se Tomuschat vyslovuje též k zákonu z 8.5.1946 č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Podle Tomuschata tento zákon proklamoval ve svém §1 „v sotva zastřené formě všeobecné ospravedlnění pro všechny s vyhnáním související činy“. Tím prý bylo nejen sděleno jasné odmítnutí možné povinnosti státu k náhradě, ale současně se tak měla odejmout půda všem myslitelným soukromoprávním nárokům na náhradu škody. Poněvadž všechny činy protiprávnosti přicházející v úvahu byly odstraněny, nemohla být též v případech úmyslného usmrcení nebo tělesného zranění žádná povinnost škůdce k náhradě. Tomuschat konstatuje, že nebylo známo nic o tom, „že by nějaký vyhnaný sudetský Němec…úspěšně uplatnil žalobu nebo že by stát též jen vůči některému z nejhorších excesů dal trestním rozsudkem signál smýšlení právního státu. Žádná z činů bezpráví v souvislosti s vyhnáním nebyl tedy postižen sankcí,“ tvrdí Tomuschat.
To však není pravda. Zločiny, které v této souvislosti byly spáchány, byly předmětem parlamentního vyšetřování i soudního řízení. 43)
Tomuschat připomíná, že při porušení mezinárodního cizineckého práva, které obsahuje normy pro zacházení s cizími státními příslušníky, vznikají nároky na náhradu podle mezinárodního práva pouze domovskému státu poškozeného. Postižený tak sám nemá žádnou mezinárodněprávní pozici, ale je svým domovským státem „medializován“. Ten za něj může uplatnit vzniklou ztrátu na právních statcích.
V dalším se proto věnuje právním nárokům Spolkové republiky Německo. Podle Tomuschata mohou na místě obětí vyhnání samých vzniknout SRN nároky na náhradu na základě toho, že československé státní orgány dopustily mezinárodněprávní delikt. Odkazuje na pravidlo mezinárodního práva obyčejového, že každé porušení práva zavazuje k nápravě, které – podle něj – platilo v roce 1945 právě tak nesporně jako dnes. Tomuschat vychází z teze, že SRN přichází v úvahu jako nositel nároku na náhradu škody, který ji narostl porušením mezinárodněprávních norem chránících jednotlivě osoby, jen tehdy, „jestliže v časovém bodě poškození používali sudetští němci německé státní příslušnosti“.
V části zabývající se tím, zda majetkové škody vzniklé odsunutým Němcům znamenají porušení mezinárodněprávního závazku, Tomuschat konstatuje, že mezinárodní právo v roce 1945 ještě neznalo záruku vlastnictví vlastních státních příslušníků jako lidsko-právní standard ochrany. Upozorňuje, že ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté v roce 1948 Valným shromážděním OSN byl sice v čl. 17 odst. 2 zformulován požadavek, že nikdo nesmí být svévolně zbaven svého vlastnictví, ale že „až do dnešních dnů Všeobecná deklarace nepředstavuje žádné závazné mezinárodní právo“. Dále uvádí, že kvůli rozdílnostem mínění mezi Východem a Západem nenalezlo vlastnictví žádnou zmínku ani v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966 a že „až do dnešních dnů při tomto právním stavu zůstalo“. „Vzhledem k tomuto otálení mezinárodního společenství vejít ve smluvní vázanost, nemůže být ještě dnes řeč o celosvětově platné normě obyčejového práva lidsko-právní ochrany vlastnictví, tedy ve prospěch nejen cizích státních příslušníků, ale též vlastních občanů. Ještě mnohem méně to platí pro rok 1945,“ uzavírá Tomuschat.
Tím ovšem podle Tomuschata není samozřejmě řečeno, že „odnímání vlastnictví by přesto nemohlo naplnit skutkovou podstatu porušení lidských práv. To bude naplněno obzvláště tehdy, jestliže těmito opatřeními je cíleně spáchán útok na lidskou důstojnost a je sledován cíl podrobit postižené ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 7 Paktu,“ uvádí.
Bez jakéhokoli váhání lze – podle Tomuschata – přijmout tezi, že již v roce 1945 platila norma cizineckého práva, že vlastnictví cizích státních příslušníků je chráněno a nesmí být odňato bez náhrady. Pro rok 1945 byl podle Tomuschata tento pohled potvrzen i autory z třetího světa. „Též Sovětský svaz byl nucen poskytnout za zahraniční vlastnictví zestátněné po revoluci roku 1917 vyrovnání ve formě dohod o globální náhradě domovským státům postižených,“ píše Tomuschat.
Také skutečnost, že nepochybně 8. května 1945 se staly Sudety československým státním územím nemohlo na závazku Československa přizpůsobit své jednání této zásadě nic změnit. Přechodem území, pokud se uskutečnil, nejsou zkráceny existující vlastnické tituly. Vždyť pravidla mezinárodního cizineckého práva nastupují právě tehdy, jestliže se soukromník zdržuje v oblasti vlády cizího státu,“ říká Tomuschat.
Tomuschat uzavírá s tím, že za předpokladu, že konfiskace byla přičitatelná čs. státu a že nenastupuje žádný důvod ospravedlnění, by se čs. stát dopustil porušení mezinárodního práva, za které je tento povinen náhradou škody vůči SRN. Tomuschat však vychází ze stanoviska, že platily pomnichovské hranice až do 8. května 1945 a že v odtržených územích žili němečtí státní příslušníci. Takový výklad je v rozporu s československou a českou právní doktrínou.
Transfer německého obyvatelstva
V části věnované v podstatě odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 dochází Tomuschat z hlediska mezinárodního práva k závěru, že „vyhnání nebylo v souladu s již v roce 1945 platným mezinárodním právem.“ Otázku přičitatelnosti jednotlivých událostí čs. státu je třeba podle Tomuschata hodnotit vždy samostatně ve vztahu ke konkrétním událostem, „neboť československý stát byl účasten na akcích proti sudetským Němcům různým způsobem.“ Ohledně odnětí vlastnictví platí, že jak konfiskační dekret z 21.6.1945, tak dekret z 25.10.1945 jsou akty čs. státu. „Vysídlení sudetoněmeckého obyvatelstva bylo částí celkového plnu, který, jak dokazuje rozhodnutí českého Ústavního soudu z 8. března 1995, Česká republika brání ještě dnes jako právní,“ říká Tomuschat.
„Vyhnání“ je i podle Tomuschata přičitatelné dřívějšímu československému státu. Mohlo se prý sice přihodit, že mnohé osoby opustily svou vlast „dobrovolně“ (uvozovky Tomuschat), ale o skutečné dobrovolnosti nemůže být řeči. „Kdo nebyl vypovězen podle úředního nařízení, byl vydán klimatu naprostého bezpráví a nezákonnosti, ve kterém se musel neustále obávat o svůj život. Koneckonců vždyť bylo též cílem československé politiky navždy vzdálit z půdy státu ony německé státní příslušníky, kteří se přihlásili k Německé říši,“ říká Tomuschat.
V další části svého posudku pak uvádí (v následujících číslech-bodech) možné důvody ospravedlnění transferu německého obyvatelstva:
- Postupimské usnesení (66-76)
- právo represálií (77-80),
- právo reparací (81-84).
Pokud jde o závěry postupimské konference, zmiňuje Tomuschat Komentář k Postupimské dohodě od bývalého polského ministra zahraničí K. Skubiszewského (Administration of Territory and Sovereignty: Comment on the Potsdam Agreement, AWR 23 /1985/, str.31), jehož „extrémní slabost…argumentace, která se nesnaží jediným slovem oslabit početné námitky speciálně proti oddílu XIII. usnesení, ukazuje, že kromě mocného slova vítězů pro jejich politiku hovoří jen málo“(čl.67).
Tomuschat konstatujue, že sotva která norma byla v mezinárodním právu zakotvena tak pevně jako ta, že smlouvy pro třetí neúčastnické státy nemohou založit žádné závazky. Tato věta nepředstavuje nic jiného než výron státní suverenity a nevznikla teprve v roce 1969, kdy nalezla svůj formální výraz ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Právě Československo označilo pro porušení tohoto pravidla za protiprávní mnichovskou dohodu. Je tedy – podle Tomuschata – právně nemožné dovodit závěr, že by „částečné smluvní prvky postupimských usnesení“ zakládaly jako smlouva pro Německo právní závazky a že by Československu vůči Německu zjednávaly účinný právní titul. Postupimská usnesení byla pro Německo res inter allios acta“. Proto SRN právní účinky postupimských usnesení nikdy neuznala.
Tato argumentace přestává být přesvědčivá, když ji Tomuschat neaplikuje na postoj německé vlády k mnichovské „dohodě“. Rozdíl mezi nimi byl ovšem podstatný. V Postupimi jednali spojenci o státu, který bezpodmínečně kapituloval a jeho státní moc se rozpadla. V Mnichově jednaly čtyři signatářské státy o suverénním státu, členu Společnosti národů. Ani tyto rozdíly Tomuschat nevidí.
Tomuschat sice uznává, že spojenci převzali „nejvyšší vládní moc ve vztahu k Německu,“avšak v právním smyslu nemůže prý toto převzetí znamenat možnost spojenců zprostit se všech závazků plynoucích z obecného mezinárodního práva vůči poraženému.
Tomuschat tvrdí, že tehdejší právní pojetí neobsahovalo ještě právo na sebeurčení jako právní princip. Vítězné mocnosti by tudíž mohly anektovat Německo, „ale spojenci tuto odpovědnost na sebe nechtěli vložit (Preambule berlínského prohlášení, odst. 5.)“.
Tomuschat uznává, že „zločinnou válkou a plánovitou likvidační akcí vůči určitým skupinám lidí stigmatizovaným za méněcenné byly miliony lidí usmrceny,“ což „mohlo ospravedlnit mimořádná opatření mezinárodního společenství, která se dají zdůvodnit mírovým principem“. Takovým opatřením bylo též podle čl. 53 a 107 Charty OSN vytvořený zvláštní dohled nad Německem, schválený všemi státy světa. V rámci tohoto „svěřenectví“ byly podle Tomuschata nepochybně dovoleny zásahy do politické struktury Německa tak, aby vznikly opět demokratické vztahy právního státu. Ovšem „nařízení, že Němce z východních sousedních zemí Německa je třeba vyhnat – v zastírací terminologii postupimských usnesení: transferovat nebo převést – šla nepochybně nad to, co obecné mezinárodní právo připouštělo jako mírový pořádek,“ uzavírá k transferu Tomuschat.
Konfiskace majetku “sudetských Němců a ostatních z Československa vyhnaných Němců“ se podle Tomuschata nedají postupimskými usneseními ospravedlnit. Československo bylo podle oddílu IV. odkázáno nárokovat pro své požadavky západní majetkovou masu a mělo se uspokojovat i „from appropriate German external assets“. „Majetek sudetských Němců“ však podle Tomuschata nemohl být zahrnut pod pojem německého zahraničního majetku, neboť postupimská usnesení vycházela z Německa v jeho územním stavu k 31. prosinci 1937 – a v tomto časovém bodě se jednalo o československý majetek. Zde si však Tomuschat zřejmě protiřečí s předchozím tvrzením o příslušnosti odtržených území k Československu s časovou hranicí 8. května 1945.
Oprávnění ke konfiskacím nezakládá podle Tomuschata ani oddíl XIII. Postupimské dohody o transferu obyvatelstva, neboť z hlediska systematického výkladu je třeba vycházet z toho, že mocnosti účastnící se Postupimské konference věnovaly problematice reparací samostatně jeden zvláštní oddíl, což údajně hovoří proti tomu, aby oddíl XIII. zahrnoval implicitní úpravu osudu majetkových hodnot „sudetských Němců“. „Postupimská usnesení přece měla prosadit v účinnost pouze přechodný režim. Vesměs je v usneseních odkazováno na budoucí mírovou smlouvu. Je tedy třeba se domnívat, že otázka vyplacení za ztráty postižených skupin obyvatelstva měla zůstat vyhrazena budoucí mírové smlouvě, „ píše Tomuschat. Nadto i při aplikaci ustanovení oddílu XIII. trvala možnost „poskytnout za odnětí přinejmenším náhradu“. Tomuschat zmiňuje též uzavření Pařížské reparační dohody ze 14. ledna 1946. Připomíná, že na této smlouvě nebylo Německo opět účastno. Cituje pak čl. 2 A, který stanovil: Signatární vlády se shodují v tom, že každá z nich bude mít za to, že její příslušné reparační podíly, jak jsou stanoveny touto dohodou, kryjí všechny její pohledávky a pohledávky jejich příslušníků vůči bývalé německé vládě a německým vládním orgánům, a to pohledávky veřejného nebo soukromého rázu, jež vznikly jako následky války (pokud se na ně nevztahují jiná ustanovení(, čítajíc v to náklady německé okupace, aktiva na clearingových účtech, získaná za okupace, a pohledávky vůči „Reichskredittkassen“.
Tomuschat dále konstatuje, že definitivnost tohoto ustanovení však byla podmíněna pouze jako předběžný způsob úpravy, který měl platit do uzavření mírové smlouvy, neboť čl. 2 pokračoval odstavcem B: Ustanovení shora uvedeného odstavce A neprejudikují:
1. budoucímu stanovení formy, trvání a celkové výše reparací, jež bude Německo povinno uhradit, ke kterému dojde ve vhodné době,
2. právu, které by každá ze signatárních vlád mohla mít, pokud jde o konečnou úpravu německých reparací, a
3. jakýmkoliv požadavkům rázu politického, územního nebo jiného, které by kterákoliv ze signatárních vlád mohla uplatňovat při mírové úpravě s Německem.
Další ustanovení v rámci článku 2 (odst. D.) se vztahovalo speciálně na Československo a obsahovalo v sobě mj. též zmínku o odsunu, je Tomuschatem překládáno jako „Umsiedlung“: Bez ohledu na ustanovení odstavce A tohoto článku se signatární vlády shodují v tom, že pokud se tato věc týče jich, bude československá vláda oprávněna čerpat v souvislosti s odsunem bývalých československých příslušníků z Československa do Německa z pohledávek na žirovém účtu Národní banky Československé u Reichsbanky, jestliže by se československá vláda rozhodla pro takové opatření a jestliže by toto opatření bylo schváleno Kontrolní radou pro Německo.
Tomuschat tvrdí, že pokud by Československo chtělo ospravedlnit odnětí majetku sudetských Němců jemu příslušejícími reparačními nároky, tak by ostatně muselo doložit, jaké škody mu vznikly a v jaké výši by podle toho smělo nastoupit na německý majetek. Takový pokus nebyl podniknut. Konfiskován byl naopak veškerý majetek osob prohlášených za neloajální“….Mnohé ukazuje na to, že Československo získalo na majetkových hodnotách podstatně více, než samo utrpělo na majetkových škodách.“ (čl.84).
Takové tvrzení je ovšem nepravdivé. O uplatněných i neuplatněných nárocích z důvodů reparací i z jiných důvodů vůči Německu je pojednáno v úvodní kapitole.
Tomuschat ještě dodává, že samozřejmě musí být upozorněno na to, že při takových vyúčtováních vše závisí na tom, jak vysoce je nasazena finanční protihodnota za ztrátu jednoho jediného lidského života. Neboť nesmějí být samozřejmě vzájemně porovnávány jen samotné majetkové statky. V právním systému, ve kterém stojí ve středobodu člověk, platí lidský život a tělesná integrita více než materiální statky,“ uzavírá Tomuschat (čl. 84).
V partii věnované právu represálií jako ospravedlnění transferu dochází Tomuschat k závěru, že v případě Československa chyběly všechny předpoklady pro oprávněné použití práva represálií. „Spíše se chtělo Československo očistit od všech ´zrádců´, kteří podporovali připojení Sudetské země k Hitlerovu Německu. Tomuto účelu sloužily také konfiskace. Návratu vyhnanců tím byla postavena též ekonomická závora.“
V části zvané „Zánik právních nároků Německa?“ se Tomuschat věnuje problematice tzv. smlouvy „čtyři plus dva“, vzájemnému započtení, zániku Československa a promlčení.
Pokud jde o smlouvu „čtyři plus dva“ z 12.9.1990, která byla základem pro sjednocení Německa, tato smlouva, podle Tomuschata, na právní identitě Německa nic nezměnila. Přístupem NDR k SRN se, podle Tomuschata, „potvrdila velmi očividně Spolkovou vládou ustavičně zastávaná teze, že Německá říše v časovém bodě rozvratu všech ústředních instancí v květnu 1945 nezanikla a že Spolková republika – přes veškeré ztráty na území a životech – je jako právní osoba identická s Německou říší“ (čl. 85). Území Německa se znovusjednocením „jen znovunapravilo o část těchto ztrát“…“Nároky, které náležely Spolkové republice Německo před dnem znovusjednocením, jí zůstaly též po tomto časovém bodě zachovány. Rozhodnuto musí být pouze o právech a povinnostech NDR, která jako stát přestala existovat.“
Mnohé podle Tomuschata hovoří pro to, že strany smlouvy „čtyři plus dva“, jak to odpovídá oficiálnímu názvu smlouvy, chtěly vytvořit konečnou úpravu pro Německo. To by podle něj znamenalo, že „Německo bylo osvobozeno od všech reparačních nároků, ale naproti tomu také implicitně to, že Německo by ze své strany již nemohlo vznášet žádné nároky na odčinění utrpěného bezpráví“.
Pokud jde o smlouvy mezi Československem a Německem z roku 1973 a 1992, Tomuschat tvrdí, že formulace smlouvy 1992 „Tato smlouva se nezabývá majetkovými otázkami“ se dá dedukovat, že z druhé světové války se odvozující majetkové otázky jsou ještě otevřené. Oběma smlouvám se nesmí podsouvat úmysl mlčky upravit práva a povinnosti majetkoprávního a finančního druhu.
K pozici České republiky jako nástupnického státu po Československu zmiňuje Tomuschat disertaci Silke Wenkové, ve které autorka uvádí, že nároky z mezinárodněprávního deliktu nepřecházejí na nástupnický stát. Československo by bylo svým rozdělením osvobozeno od jakéhokoli ručení,“ píše Tomuschat.
Oproti tomu uvádí Tomuschat názor Ignaze Seidl-Hohenfelderna z 8. vydání jeho učebnice mezinárodního práva: „Povinnost ki náhradě za vyvlastnění trvá, poněvadž zde územní nástupce vstoupil do užívání odpovídajícího obohacení od územního předchůdce..“
Tomuschat sám uvádí jako paralelní případ mírovou smlouvu ze Saint-Germain; podle jejího čl. 177 převzalo Rakousko ručení za jím způsobené válečné škody, bez ohledu na skutečnost, že dřívější stát Rakousko-Uhersko byl „rozbit do mnohých jednotlivých kusů a Německo-Rakousko vykazovalo již jen zlomek dřívějšího územního stavu“. Takové tvrzení není ovšem přesné, neboť si nevšímá povinností dalších států, které na troskách Rakouska-Uherska vznikly.
Promlčení nároků Spolkové republiky Německo, podle Tomuschata, nenastalo. Ohledně účinků tzv. převodní smlouvy i po sjednocení Německa zmiňuje Tomuschat ujednání mezi SRN a třemi západními mocnostmi z 27. a 28. září 1990, podle kterého mají i nadále platit čl. 3 odst. 1 a 3 šestého dílu této smlouvy. Upozorňuje, že pro toto ujednání nebyl udělen souhlas parlamentu a že bylo uzavřeno jako čistá správní dohoda. Podle povahy věci se jedná, podle Tomuschata, jen o interpretaci smlouvy „čtyři plus dva“ v tom smyslu, že Německu nyní příslušející suverénní rozhodovací svoboda platí ex nunc a nemůže znamenat, že dispozice a opatření spojenců z doby, ve které Německo podléhalo okupačnímu panství, nesmějí být zpětně zpochybňovány.
Ve stručném shrnutí mezinárodněprávních aspektů Tomuschat konstatuje, že SRN nadále přísluší nároky z mezinárodněprávního deliktu, a to jak „kvůli vyhnání jako takovému, tak na základě konfiskačních opatření a škod na těle a životě, které vyhnanci utrpěli“. To, podle něj , současně znamená, že všichni poškození se nacházejí ve stejné situaci. Ti, kdo ztratili majetek, nejsou postaveni výhodněji než ti, kteří byli poškozeni na životě a zdraví (čl.101).
Tomuschat dodává, že též České republice jako právní nástupkyni československého státu přísluší deliktní nároky vůči SRN jako dnešní státoprávní podobě Německé říše (čl. 102).
V úvodu části věnované právním účinkům „prohlášení o konečné čáře“ Tomuschat uvádí (čl.104a), že výchozím bodem k těmto úvahám jsou jím doposud uvedené výsledky, tj. že „postiženým sudetoněmeckým vyhnancům nepříslušejí žádné individuální nároky“. Jejich majetek jim byl s právními účinky odňat a též ve vnitřním právním prostoru SRN je jim zabráněno s úspěchem uplatňovat, aby jím konfiskované majetkové statky právem ještě dnes patřily. Nositelem nároku je samotná SRN, jejímž nárokům však mezitím odporují značné protipožadavky České republiky.
Tomuschat uvádí, že v literatuře je mnohokrát hájena teze, že „prohlášením o konečné čáře“ by se SRN vůči postiženým učinila z mnoha aspektů práva na státní ručení povinnou k náhradě nebo odškodnění. (Srov. zvlášť D. Blumenwitz, Das Offenhalten der Vermöhensfrage in den deutsch-polnischen Beziehungen, 1992, str. 92 an.; E. Klein, Bundesverfassungsgericht und Ostverträge, 2. vyd. 1985, str.36 an.) Uvedení autoři se shodují, že SRN má ústavněprávní závazek chránit své státní příslušníky proti zásahům cizích států, které jsou v rozporu s mezinárodním právem. Tomuschat říká, že zásadní je v této věci rozsudek Spolkového ústavního soudu SRN ve věci Hess z 16.12.1980, ve kterém bylo přesvědčivým způsobem vyloženo, že tento závazek nemá žádný absolutní charakter, nýbrž je ho nutno vždy zvážit ve světle konkrétního stavu věcí, neboť zahraniční vztahy SRN nemohou být utvářeny jen podle vlastních politických cílových představ.
Tomuschat připomíná (čl.107), že spolková vláda SRN je jakoí primární zástupce zahraniční politiky zavázána zájmu všeho německého lidu. Proto nesmí svou politiku vůči České republice činit závislou pouze na zájmech sudetských Němců, kteří přes velký počet postižených představují jen partikulární zájmy. Pro spolkovou vládu je zavazující obzvláště v preambuli Základního zákona vyjádřené heslo, že německý lid chce „sloužit jako rovnoprávný člen sjednocené Evropy světovému míru“.
Jako jeden z argumentů hájících případné nároky odsunutých je někdy uváděna nemožnost německých úřadů vzdát se na mezinárodněprávní úrovni za tyto osoby jejich oprávnění, resp. že v případě takového jednání státních orgánů SRN by došlo k porušení jejich úřední povinnosti podle německé ústavy. Článek 34 Základního zákona SRN totiž říká: poruší-li někdo při výkonu veřejného úřadu, který mu byl svěřen, vůči třetímu úřední povinnost, jež mu byla uložena, nese odpovědnost v zásadě stát nebo korporace, v jejíž je službě. V případě úmyslu nebo hrubé nedbalosti je postih vyhrazen. Pro nárok na náhradu škody nebo postih nesmí být vyloučen řádný pořad práva.
Tomuschat naopak tvrdí, že spolková vláda se nedopustí žádného porušení úřední povinnosti ve smyslu § 839 německého občanského zákoníku a čl. 34 Základního zákona, „jestliže vůči České republice bude pěstovat politiku, která - při veškerém zachování oprávněných zájmů vyhnaných sudetských Němců – nicméně primárně sleduje jiné cíle“. Základem pro nárok, podle § 839 BGB, člo. 34 Základního zákona je – dle Tomuschata – vždy protiprávní jednání.
Následně Tomuschat odkazuje odsunuté Němce pouze na sociálněstátně odůvodněný nárok na vyrovnání ze strany SRN, neboť „při realistickém uvažování musí být pojímány ztráty, které utrpěli sudetští Němci, jako definitivní“ (čl.113). Tím je podle něj stanoveno, že „sudetští Němci mají nároky podle zásad, jak byly naposledy blíže popsány v rozsudku Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991 ke konfiskačním opatřením v sovětské okupační zóně. Protože sudetští němci byli vyhnání jako němečtí státní příslušníci a kvůli své spjatosti s Německem, nesmějí být postaveni hůře, než jiní váleční a reparační poškozenci.,“ říká.
Autor posudku poté konstatuje, že není úkolem jeho dobrozdání zjišťovat, zda tento ústavněprávní závazek byl dostatečně naplněn v potřebném rozsahu již zákonodárstvím o vyrovnávání nákladů (tzv. Lastenaugsgleich).
Závěr
Stanovisko české vlády k vzájemným majetkovým nárokům skutečným nebo domnělým je nejvýrazněji obsaženo v důvodové zprávě k česko-německé deklaraci. Deklarace má sama nepřehlédnutelný význam ií pro uplatnění německých majetkových požadavků. Obsahuje některé významné formulace, které je umožňují dále rozvíjet a prosazovat. I když svým výkladem v důvodové zprávě se vláda České republiky snažila tomuto nebezpečí čelit, je možný i výklad opačný. Dokonce v některých případech jiný výklad spíše odpovídá dohodnutému textu. Významné jsou i některé rozdíly v obou autentických zněních, na něž již bylo upozorněno.
Českým nárokům vyplývajícím z druhé světové války je v odborné literatuře i v publicistice věnována malá pozornost. Zpravidla se zájem omezuje jen na otázky sociální výpomoci obětem nacistické perzekuce. Někteří němečtí autoři dokonce tvrdí, že československé nároky nebyly ani řádně vzneseny a specifikovány. Nepochybně by to vyžadovalo i této problematice věnovat větší pozornost. I údaje, které jsou v této stati uvedeny a čerpají z různých zdrojů, ukazují tuto potřebu.
Německá vláda žádné majetkové nároky vůči České republice nevznesla, ale také je neodmítla. Zůstaly tedy otevřené a mohou být vzneseny a řešeny při změně mezinárodněpolitické situace. Východiska F. Ermacory, že smlouvou „čtyři plus dva“ se změnily mocenské vztahy, což otevřelo možnosti, které do té doby SRN neměla, nepochybně odráží reálnou politicko-mocenskou situaci ukazuje další možný trend či úsilí. Nejednoznačné formulace v každém ujednání jsou nevýhodné zejména pro slabší stranu. Symptomatické ostatně je, že němečtí autoři (a v závislosti na nich i někteří čeští publicisté)) smlouvu zpravidla označují opačně - dva plus čtyři – a tím dávají najevo, že sjednocení Němci jednali s velmocemi.
Obě strany jsou stále vázány pravidly mezinárodního práva vyjádřenými v mezinárodních smlouvách i v mezinárodních obyčejích.
Ústava SRN stanoví v čl. 25 Základního zákona, že obecná pravidla mezinárodního práva jsou součástí spolkového práva. Mají přednost před zákony a zakládají bezprostředně právo a povinnosti obyvatel území SRN. Podle čl. 26 odst. 1 jednání, která byla učiněna s úmyslem rušit mírové soužití národů, nebo připravovat vedení útočné války, jsou protiústavní. Jsou trestná. Ústavní řád SRN tak zakládá možnost mezinárodních záruk bezpečnosti v Evropě.
Na toto ustanovení navazuje i judikatura zejména Ústavního soudu SRN i dalších soudů. Zčásti na ni již bylo poukázáno.
Ústava České republiky vyjadřuje svou vázanost mezinárodními smlouvami v čl. 10 Ústavy.
Součástí mezinárodních smluv zavazujících mezinárodní společenství jsou stále závazky vyplývající z ukončení 2. světové války. Byly formulovány vítěznými velmocemi a našly své vyjádření v dokumentech Spojených národů. Postavení Československa jako součástí Spojených národů v soustavě těchto smluv bylo pevně zakotveno. Československo postupovalo ve shodě se svými spojenci a mnohá opatření jím uskutečňovaná ve válce a bezprostředně po ní byla shodná či obdobná těm opatřením, která činily i jiné státy Spojených národů po válce. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto z řady států Evropy. Transfer tohoto obyvatelstva z Československa byl nejen rozhodnut vítěznými velmocemi v Postupimi, ale také se poté prováděl v úzké součinnosti s vojenskými činiteli USA a SSSR a pod dozorem mezinárodních orgánů.
Konfiskace majetku německého obyvatelstva a sankce proti válečným zločincům se uskutečňovaly jako důsledek války a byly řešeny Československem obdobně jako jinými státy protiněmecké koalice. Po uplynutí více než 50 let se staly dokonanými skutečnostmi.
Za tu dobu se několikrát změnila geopolitická situace Nejprve se rozpadla protifašistická koalice. Později došlo k vytvoření dvou vojenskopolitických bloků. Německo se rozdělilo a vznikly dva samostatné a mezinárodně uznané státy a každý z nich se stal členem jiného vojenskopolitického uskupení. Západní Evropa začala vytvářet silný hospodářský celek. Nakonec došlo k rozpadu sovětského bloku a Sovětského svazu, jako jedné z vítězných mocností ve 2. světové válce, ke sjednocení obou německých států a k vytvoření či transformaci dosavadních vojenskopolitických a ekonomických seskupení.
Hospodářská a politická role sjednoceného Německa v novém evropském uspořádání výrazně vzrostla. V té době se rozpadlo Československo a oba nástupnické státy hledaly nové mezinárodněpolitické jistoty a nové mezinárodněprávní postavení. Staly se slabšími nejen ekonomicky, vojensky a politicky, ale i z hlediska mezinárodního práva. Česká republika znova byla prověřována, zda je způsobilá se stát členem Rady Evropy. Její úsilí o přijetí do dalších evropských struktur vyžaduje podobné a ještě náročnější procedury. Značnou roli při tom hraje nebo může hrát Německo.
Za této situace jsou předkládány České republice „neuzavřené“ majetkové požadavky některých německých subjektů vyjadřované zejména sudetoněmeckými organizacemi a Svazem vyhnanců. Jsou zdůvodňovány zpravidla argumenty, které nemohou obstát z hlediska historie ani práva. Hledání historické pravdy nebo správná interpretace vnitrostátních nebo mezinárodních právních norem není ve skutečnosti cílem vzájemných diskusí. V tomto směru to otevřeně vyjádřil rakouský právní expert prof. F. Ermacora poukazem na nové mocenské postavení Německa, které již nemusí brát ohled na stanoviska vítězů druhé světové války. Ve svém vyjádření i podle této premisy postupuje. Jeho posudek nelze považovat za objektivní expertízu, ale za stanovisko „advokáta“, který potřebuje přizpůsobit fakta k prosazení svých cílů. Tímto nejbližším cílem jsou požadavky, které zdůvodňuje. „Dobrozdání“ je pro českou stranu velmi poučné, neboť praktická politika nejen landsmanšaftu, ale i bavorské a současné německé vlády postupuje v souladu s nimi a uskutečňují se i jiná doporučení. Proto jeho závěry nevyžadují vlastní komentář, neboť jsou dostatečně výmluvné.
Patří k nim odmítnutí Postupimské dohody, Pařížské reparační dohody a dalších smluv, které stvrzují porážku Německa ve 2. světové válce. A vytvářejí základy poválečného uspořádání. O nich se uvádí, že nejsou součástí mezinárodního práva, nebo že Německo nezavazují.
Redakce: PhDr. V. Kural, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 jako svou 285. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, červen 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz