Pan P. Bělobrádek je odpovědný především občanům ČR

Kádeuáci jsou často mylně označovány za lidovce. Kartu lidovectví  vytáhl Bělobrádek  před posledními parlamentními volbami. A vyšlo mu to. Strana, jejímž byl předsedou, se dostala opětně do parlamentu. Na prohlašované lidovectví kádeuáku pozitivně reagovala část voličů. Přijali s vděčností, že tento termín se opět dostal do politiky. V předbělobrádkovském období kádeuáci se většinou označovali za křesťanské demokraty. S „lidovectvím“ se nekamarádili.

Podle našeho názoru prohlašované lidovedctví kádeuáku bylo jen předvolebním heslem, které na voliče zabralo. I když o lidovectví parta kolem P. Bělobrádka mluví dál, jde jen o termín, který nemá původní obsah. V době, kdy v roce 1918 vznikala Československá strana lidová, a bezprostředně poté se živé lidovectví formovalo. Jan Šrámek, zakladatel Křesťanskosociální strany na Moravě a ve Slezsku, položil i základy nové straně, jíž dali tehdejší křesťanští politici název Československá strana lidová. Vyznačovala se sociálním akcentem, státotvorností, vlastenectvím a demokratickým cítěním. Po druhé světové válce byla plně pro odsun německého obyvatelstva z Československa a pro dekrety prezidenta republiky. Ratihabicí se z nich v Prozatímním Národním shromáždění staly ústavní zákony i zákony ČSR.

Co z těchto hodnot a postojů  zbylo bělobrádkovcům?  Rozhodně jejich strana není vlastenecká, problém má, jak jsme přesvědčeni, i se státotvorností. Naopak je považována za stranu konzervativní. O odsunu mluví jako o vyhnání a dekrety prezidenta republiky jsou pro ní problémem, velkým. A to v zásadě jsou důvody, které nás vedou k tomu, abychom termín „lidovectví“ KDU upřeli. Není lidovou stranou. Její členové nejsou lidovci.  Šrámek by tyto „lidovce“ z původní Československé strany lidové vyhnal a na cestu by jim jistě přidal několik přátelských rad. Konstatoval by zřejmě, že z nás nejsou, s námi nikdy nebyli a nikdy nebudou.

Ale nyní k další otázce. Jsou pan Bělobrádek a jeho lidé odpovědni jen jako křesťané Bohu a jeho dětem? Domníváme se, že nikoliv. Tito palidovci nesou odpovědnost i vůči občanům ČR, a to bez ohledu na jejich vztah ke křesťanství. Občané  je zvolili do funkcí, které nyní zastávají, a proto mají i právo nesouhlasit s politikou, jež bělobrádkovci dělají. Pan Bělobrádek trpí na tzv. sudetismus. Sám se kdysi prohlásil za sudetského Čecha a vstřícně vůčí tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu zahrnul do politických sudet i Šumavu a město Brno. Jeho blízký stranický druh, ministr D. Herman, se nechal slyšet, že čistě teoreticky by se ČR mohla stát 17 zemí Spolkové republiky Německo. Oba dva uvedení pánové přebírají z části i „sudetoněmeckou terminologii“. Odsun je pro ně vyhnáním, o kolektivní vině mluví stejně jako SL. Někdy lze jen těžko odlišit mluvu „našich borců“ od projevů představitelů SL.

A na tyto skutečnosti je stále značná část občanů republiky, přestože mnozí politici a zejména pak média se neustále snaží naši veřejnost nějak uklidňovat a zavádět diskuse na jiná témata, značně citlivá. Zvláště, když je vidět shoda mezi některými současnými požadavky SL a bývalou henleinovskou Sudetendeutsche Partei. Co k henleinovskému dědictví v současnosti říká dr. Eva Hahnová?

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. …  Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Takže o této skutečnosti, o níž se u nás téměř zarytě mlčí, bychom měli, podle mínění paní doktorky E. Hahnové, diskutovat. Zahájili výměnu názorů o tom, že SL drží kontinuitu henleinovy strany a co s tím udělat, pánové Herman a Bělobrádek? Nikoliv, právě naopak. Spíše přecházejí na pozice landsmanšaftu. A právě za to, především za to, by měli nést plnou politickou odpovědnost. V současných podmínkách, kdy je prakticky neodpovědný za své činy i B. Sobotka, předseda vlády ČR, není ani naděje, že by pánové D. Herman a P. Bělobrádek byli donuceni rezignovat na své vládní posty, aby mohli dále pěstovat více než přátelské vztahy s bavorskou sesterskou CSU.

Jedna šance však zde je. Budou volby. Nevolme KDU! Jen tak můžeme zabránit, aby bělobrádkovci se nedostali do parlamentu a případně pak i do vlády.  Tak můžeme jim znemožnit, aby pokračovali ve své „kolaborantské politice“, v níž by časem, na škodu našich zájmů státních i národních,  mohli pokročit ještě dále a dále.

J. Kovář