Památku Ludvíka Svobody opět uctíme v jeho rodišti

Rozhovor Haló novin s Ludvíkem Engelem, předsedou Společnosti Ludvíka Svobody

• Čím žije Společnost Ludvíka Svobody (SLS)? Co se vám v poslední době podařilo?

Musím v úvodu říci, že jsem vytížen nejen funkcemi předsedy Společnosti Ludvíka Svobody, z. s., a předsedy regionu Praha Volyňských Čechů, ale také se dost angažuji v Klubu přímých potomků vojáků zahraničního odboje. Takže hodně energie dávám do těchto aktivit. Kromě toho mám také občanské povolání, v němž jsem též dosti vytížen, pracuji jako technik. Takže se, paní redaktorko, nenudím.

Jsem velmi rád, že v mé práci se po dalších pěti letech podařilo odevzdat projektovou dokumentaci na Radlickou radiálu pro územní rozhodnutí se všemi možnými vyjádřeními. Moc mě potěšilo, že jsem se dostal do tohoto kolektivu přípravy a že jsem svědkem další rodící se velké dopravní stavby v našem hlavním městě.

Jinak ptáte-li se na SLS, tak ta nyní finišuje s přípravou setkání k uctění památky velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR a prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody u příležitosti 122. výročí jeho narození. Koná se tuto sobotu 25. listopadu od 11.00 hodin v jeho rodišti Hroznatíně (Kraj Vysočina). Kdo z vašich čtenářů a čtenářek to má blízko, nechť určitě přijede.

• Akce bývá vždy na vysoké úrovni, s velkou účastí veřejnosti, oficiálních hostů a současných vojáků AČR. To je přece úspěch, že po letech jistého přehlížení Ludvíka Svobody, ba zpochybňování jeho zásluh, je takový zájem.

To máte pravdu. Akci pořádáme s Krajem Vysočina, Obcí Hroznatín, Historickou skupinou 1. armádního sboru v SSSR, 22. vrtulníkovou základnou Sedlec, ČsOL, ČSBS, Klubem českého pohraničí, Klubem přímých potomků zahraničního odboje a Klubem českých turistů Vysočina, odbočka Trnava.

Velkou radost mi také udělal Klub českých generálů, jehož zástupci po vzoru slovenského Klubu předali rodině Ludvíka Svobody a naší SLS certifikát o udělení titulu »čestný člen Klubu in memoriam« Ludvíku Svobodovi, a to za účasti náčelníka Generálního štábu AČR. Když byl předáván tento titul slovenským Klubem, konalo se to za účasti slovenského velvyslance na slovenském velvyslanectví. Vnímám to jako poctu.

Dále paní profesorka Zoe Klusáková Svobodová převzala za svého otce Ludvíka Svobodu od Klubu parašutistů nejvyšší jeho řád, Zlatý kříž s rubíny in memoriam. Významné ocenění. Tak se něco změnilo, porovnáme-li to s obdobím po listopadu 1989, kdy Svobodu média nálepkovala jako kontroverzní. Ovšem výše uvedené slavnostní události se také nedostaly do mainstreamových médií.

• Můžete nastínit ještě další aktivity SLS?

Neděláme rozdílu mezi odboji západním, východním, domácím, účastníky Povstání českého lidu atd. V našem programu je například naplánován zájezd do Jemnice, kde je věnována pozornost letcům RAF. U mne je to dáno také tím, že se mé výchovy po ztrátě otce ujal pplk. Valentin Novák, Volyňák, který znal otce za Středního východu a který svojí válečnou činností pokračoval jako příslušník 311. bombardovací perutě RAF a byl vězněn v padesátých letech na Mírově.

• Zmínil jste Klub přímých potomků vojáků zahraničního odboje. O jaký klub se jedná?

V tomto klubu vidím největší budoucnost pro zachování paměti národa, protože se o věc zajímají nejen přímí potomci účastníků dnes již dávných historických událostí, ale také vnuci a pravnuci. Bude to a je to určitá náhrada za ještě dožívající válečné veterány, kterých je čím dál méně a méně a našich akcí se zúčastňují jen tehdy, když jim to zdraví dovolí.

Mým cílem je získat pro tento klub určitý statut. Uvidíme. S potomky se mi podařilo již třikrát zorganizovat zájezd na Duklu a zjišťuji, že je stále více a více co objevovat. Vše závisí na dotacích, abychom alespoň částečně pomohli uhradit třeba dopravu.

Pro rok 2018 chci uspořádat exkurzi do míst Ostravsko-opavské operace mimo hlavní oslavy, ale aspoň stihnout 14. dubna 2018 výročí překročení našich hranic 1. čs. tankovou brigádou - míním zde již hranice České republiky, a navštívit další památníky a muzea. Musíme stále dokazovat, že nás neosvobodili v roce 1945 jenom Američané...

• Jméno Ludvík Engel je známo těm, kdož znají historii 1. čs. armádního sboru. Jste synem pplk. in memoriam, československého vojáka, hrdiny bojů o Kyjev, který osvobozoval západní Ukrajinu, bojoval na Dukle a padl ve svých pouhých 33 letech při osvobozování slovenské obce Važec. Můžete nás blíže seznámit s vaším tatínkem?

Víte, já dnes všechny naše veterány nazývám moji hrdinové, bez rozdílu toho, kde bojovali a kde byli zařazeni atd. Takže těmi hrdiny jsou všichni, nejen můj otec.

Svého otce jsem nepoznal, jelikož padl ve Važci 29. ledna 1945. Já jsem se narodil 3,5 měsíce poté, 13. května 1945 v Bratislavě. Ve Važci má maminka hned nechala udělat otci pomník, protože nechtěla, aby byl exhumován s ostatními vojáky, kteří tam zahynuli, a jejich ostatky byly převezeny na vojenský hřbitov do Bratislavy.

V roce 1970, kdy se maminka rozhodovala, zda pomník nechá opravit, navrhl prezident Ludvík Svoboda ostatky mého otce převézt na vojenský hřbitov do Liptovského Mikuláše. A tak se stalo, že jsem byl ve svých 25 letech na pohřbu otce, kterého jsem neznal. Pohřeb se uskutečnil 3. dubna 1970, právě v den 25. výročí osvobození Liptovského Mikuláše od fašismu. Bylo to se všemi poctami a já měl možnost poznat hodně zajímavých otcových spolubojovníků, kteří se ke mně hlásili.

• Jaký to pro vás byl pocit?

Pro mne to byl nebývalý zážitek s momenty, na které nezapomenu do konce života. Pochopitelně proto, že jsem otce neznal, jsem již v mládí a zvláště při dospívání pátral a setkával se s těmi, kdo otce dobře znali, ale teď si vlastně uvědomuji, že jsem nikdy neudělal žádný písemný záznam. Všechna setkám s těmito lidmi nosím stále, jak se říká, v srdci a ve své mysli. A mohu vyjmenovat osobnosti jako generálové Svoboda, Klapálek, Dočkal, Lomský, Fanta, Satorie atd. Nejen generálové, ale i ostatní důstojníci, vojáci i civilisté, kteří něco o otci věděli a chtěli mi to sdělit, zůstali v mém srdci a v mých vzpomínkách.

• Musíte tyto své vzpomínky určitě zapsat nebo namluvit na nějaké záznamové médium. Pro historii je to nezbytné.

Pokusím se.

Zkusím vám říci tři příběhy ze setkání s lidmi, kteří mi vyprávěli o otci. Setkal jsem se s JUDr. Jankem, bratrem generála Janka, jenž byl při vyřazení důstojníků v Hranicích v roce 1938, kde byl otec vyhlášen primusem tohoto ročníku. Zní to dnes divně, ale schovávám vysvědčení otce, který byl nejlepším mezi 510 vyřazenými poručíky. Byly mi předány fotografie z tohoto slavnostního aktu včetně projevu velitele Vojenské akademie generála Otakara Zahálky s tím, že můj otec byl pro JUDr. Janka vzorem prvorepublikového důstojníka.

Já myslím, že tento dobový projev by měl být vzorem i při výchově současných vojáků. Také není se čemu divit, že mladí důstojníci po 15. březnu 1939, kdy začala německá okupace našich zemí, odcházeli bojovat do zahraničí, aby bojovali za osvobození. Vlastenectví bylo hlavním motivem jejich veškerých činů tak, jak to bylo i u Ludvíka Svobody. Můj otec byl 15. března 1939 svědkem toho, jak hranickou Vojenskou akademii bez odporu obsadily německé jednotky. Zde se vzbudila touha po odplatě.

• Vidíte dnes u mladých lidí takové vlastenectví, jaké bylo u vašeho otce i Ludvíka Svobody? Dnes to nemusí být nadšení pro ozbrojený boj za svou zemi, stačí pro ni poctivě pracovat, být na ni hrdý...

Bohužel u dnešní generace to není vůbec vidět, protože ji k tomu nevedeme.

Další mé setkání, které mi zůstalo napořád v mysli, bylo s pplk. Kotiarou, který se nacházel jen pár kroků od místa, kde otce zasáhla do spánku střepina ze samochodky. Kotiara se zachránil jen tím, že šel při kraji vozovky vedoucí do obce Važec.

A pro zajímavost uvedu ještě jednu příhodu, ta je již ze současnosti. Při loňském pietním aktu k 17. listopadu 1939 v ruzyňských kasárnách v Praze (dnes Kasárna 17. listopadu pojmenovaná na památku zde internovaných českých studentů a devíti z nich zastřelených - pozn. aut) se europoslanec Jan Zahradil hlásil jako rodinný příslušník generála Hasala, který nechal v Bratislavě po mém narození mé mamince v hotelu, kde jsme bydleli, pro mne několik kostek cukru a krabičku kakaa. Rád jsem mu to připomněl a jeho rodině poděkoval. Víte, to je vzpomínka pro současné generace jen úsměvná, ale mladí vůbec nic nevědí o tom, jak těžké byly podmínky tehdy, neznají nic o poválečné situaci, tím spíše o válečné době.

• Hlavní informace o tatínkovi vám jistě nejdříve předávala maminka...

Ano, pochopitelně. Matka sestavovala jeho první životopis. Já jsem čerpal hlavně z otcova kmenového listu a dále z poznámek na jemných Uštech papim, které se zachovaly v jeho vykradeném kufru. Ten byl matce zaslán jako otcovy osobní věci. To byla doba, kdy se děly

i takovéto skutečnosti...

Z těchto podkladů jsem sestavil dva medailonky na internetové stránky našich výstav - Bojovali za Československo a Dukla 1944, kde šije vaši čtenáři a čtenářky mohou přečíst. Také jsem publikoval o otci i o souvisejících událostech řadu textů v časopise Národní Osvobození.

Kromě shromažďování informací jsem si začal dělat fotodokumentaci z míst, kterými se pohyboval otec nebo oba moji rodiče. Nejvíce jsem osud své rodiny prožíval v Betlémě u jesliček, kde se moji rodiče zasnoubili, a byl jsem též v Jeruzalémě, kde měli moji rodiče v pravoslavné katedrále Svaté trojice svatbu. I zde je příběh mých rodičů zajímavý, otec musel totiž žádat londýnskou kancelář prezidenta Edvarda Beneše o možnost sňatku s cizinkou, Volyňskou Češkou Helenou Pařízkovou.

Hledám také staré fotografie, jež se vztahují k otci. Například jsem teprve v roce 2016 získal fotografii z Dukly 1944, na níž generál Ludvík Svoboda jde s mým otcem od místa, kde zahynul generál Vedral-Sázavský. Požádal jsem Mgr. Miroslava Klusáka, pravnuka Ludvíka Svobody, aby šel na stejném místě jako jeho pradědeček. Zkrátka jsme s M. Klusákem dělali jakousi »rekonstrukci«, spíše šlapali na místě, kde šlapali naši předci. Také mám fotografie z Krakova a Kyjeva. Budou to dokumenty pro další generaci.

• Jaký vztah byl mezi Ludvíkem Svobodou a Ludvíkem Engelem st.?

Můj otec patřil dle Svobodových slov k jeho oblíbencům, už i tím, že jak před odjezdem na Střední východ, tak i po příjezdu do SSSR se stali blízkými spolubojovníky - zařazením v brigádě i v armádě. Možná si byli blízcí i tím, že můj otec měl stále vojenské vystupování a chování tak, jak je to naučili v akademii v Hranicích, a netajil se svým vlasteneckým cítěním.

• Knižní trh nabízí velké množství titulů, které adorují nacistické zbraně. Uvedu příklad - Kurt Knispel Nejúspěšnější tankový střelec Z světové války. To samé se týká i další tvorby. Televize nabízejí velké množství válečných dokumentů. Zaznamenala jsem názor, že četnost je už taková, že je možno to vnímat jako propagaci nacismu a násilí, nebo úmysl vedoucí k otupení pozornosti diváků k podobným projevům. Jaký na to máte názor?

SLS je členem Vlasteneckého fóra, jež opět obnovilo svou činnost. Doufám, že právě na této platformě budou odsouzena některá jednání nakladatelů a distributorů nevhodných článků a knih, prosazujících či propagujících nacismus a násilí, a popisujících nacistické vůdce. Myslím, že toto musíme ohlídat a vždy se včas ozvat. Snad nová vláda bude více vlastenecká než ta minulá a podaří se prosadit i určité kodexy formou zákonů.

• Proč vy nebo další členové SLS nepromlouváte více při výročích do médií? Mně se zdá, že například za Ferdinanda Peroutku hovoří lidé z »jeho« společnosti, avšak za válečné hrdiny, kteří také mají »své« společnosti, tomu tak není. Média vás obcházejí?

Jednoduše nemají zájem. Jediné řešení je mít sponzory pro vlastní noviny a jejich úspěšnou distribuci, ale to je jen mé přání. Musíme využívat svůj Zpravodaj, dále Zpravodaj Volyňských Čechů, Národní Osvobození a hlavně vaše noviny. Díky předem.

Myslím však, že nezájem mainstreamových médií nás dosti odradil, a sami se méně snažíme prosadit.

• Co říkáte snahám radnice Prahy 6 dodatečně osadit sochu osvoboditele Prahy a velitele 1. ukrajinského frontu Rudé armády maršála Koněva tabulkou, která by doplnila jeho poválečný životopis?

Zásadně nesouhlasím! A uvidíme - až budeme žádat o postavení pomníku Ženám bojujícím či pomníku generálu Ludvíku Svobodovi, který v České republice nemá žádnou svou sochu - jaká bude jejich reakce. Bohužel tyto pomníky nám do historie 100 let trvání Československa stále chybějí. Minimálně nám, starší generaci...

• .. .i mladší generaci, která pochopila smysl našich dějin a ví, že ve druhé světové válce šlo o bytí, či nebytí našeho národa a lidské civilizace.

Monika Hoření, Haló noviny, 23.11.2017, str. 3

Přišlo e-mailem