Příloha Křesťanského sociála, březen-duben 2008

II. část

Nový Mnichov po sedmdesáti letech -

Mnichovanské mocnosti porušují principy mezinárodního práva, Chartu OSN, rezoluci RB OSN č. 1244 a šlapou po svrchovanosti a územní celistvosti Republiky Srbsko!

Uznání nezávislosti Kosova, nedílné součásti RS,

je zavrženíhodný, protiprávní, arogantní mocenský akt, vedoucí k destabilizaci nejen Balkánu!

Se vší rozhodností protestujeme proti odsouzeníhodnému Mnichovu 21. století!

Požadujeme obnovení právního stavu na Balkáně, především obnovení svrchovanosti Srbska nad Kosovem!

Dopis K. Schwarzenberga, ministra zahraničních věcí ČR, ze dne 5.2.2008 adresovaný prof. Dolečkovi, mluvčímu petičního výboru:

„Vážený pane profesore,

předseda vlády mne požádal o vypracování odpovědi na petici na obranu mezinárodní morálky, norem mezinárodního práva, zvláště Charty OSN a rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244.

V úvodu musím zdůraznit, že mi Vaše přirovnání jednání mezinárodního společenství o statusu Kosova s mnichovským diktátem nepřipadá korektní. Jsem přesvědčen, že při posuzování současné situace je třeba vzít v úvahu vývoj v Kosovu od konce 80. let minulého století. Kosovským Albáncům bylo po zrušení autonomního statutu provincie v roce 1989 upřeno právo na vzdělávání ve vlastním jazyku, správa vlastních záležitostí přešla do Bělehradu, ekonomický rozvoj byl podvázán. Je paradoxní, že k tomuto rozhodnutí došlo ve stejném roce, kdy se většina zemí střední a východní Evropy začala osvobozovat od totalitních režimů.

Kosovští Albánci zažívali opačný vývoj, který narušil možnost soužití Srbů a Albánců v jednom státě. Tento vývoj byl završen zločiny, které Miloševičův režim v Kosovu páchal v roce 1998 a počátkem roku 1999. Právě v reakci na ně došlo k vojenským operacím NATO proti Svazové republice Jugoslávie a následně k přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244 z roku 1999, která formalizovala mezinárodní správu pod vedením OSN v Kosovu. Musím kategoricky odmítnout přirovnání s rokem 1938, neboť legitimní zástupci Srbska i kosovských Albánců se na řešení situace podíleli, bylo jim nasloucháno, a mezinárodní společenství učinilo vše, co bylo v jeho silách, aby se dospělo k všestranně přijatelnému řešení. Postavení německo jazyčného obyvatelstva v českých zemích až do posledního okamžiku soužití bylo naprosto odlišné od situace, v níž se nacházejí kosovští Albánci. Vaše srovnávání s jednou z pohnutých kapitol českých dějin mi proto připadá nešťastné.

Souhlasím s částí Vaší petice, že „Kosovu byla poskytnuta široká autonomie, …“. Ano, v Ústavě Jugoslávie z roku 1974, avšak pošlapané a znegované o patnáct let později. Není divu, že po takové zkušenosti albánské obyvatelstvo, v této provincii výrazně majoritní, nemůže věřit slibům z Bělehradu a soužití pod jedním státním útvarem je pro ně nepřijatelné.

Domnívám se, že nejhorším řešením by bylo zavírání očí před realitou a zakonzervování současné situace, kterou významná většina mezinárodního společenství považuje za neudržitelnou. Dovolím si přitom paralelu z lékařského prostředí. Je obecně známo, že léčení dlouhodobě nezhojených ran si mnohdy vyžádá radikální obsah, který je sice dočasně bolestivý, nicméně je jedinou možností uzdravení organismu. Domnívám se, že právě taková situace dnes nastala v otázce budoucnosti Kosova.

Jsem přesvědčen, že oddělením ubude třecích ploch a pozvolna budou překonávány i vzájemné předsudky a animozity. Za základní podmínku úspěchu takového řešení považuji samozřejmě plný respekt k právům národnostních menšin na obou stranách. V širším kontextu považuji za nezbytné přijetí obou zemí co nejdříve do EU, kde dochází ke snižování významu hranic a státní suverenity.

Po tomto obecném úvodu mi dovolte připomenout základní důvody pro náš současný postoj.

Mezinárodní společenství již po několik let velmi usilovně hledá řešení pro soužití Srbů a Albánců v Kosovu v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244/1999. Největším hmatatelným úspěchem jednání týmu Zvláštního vyslance Generálního tajemníka OSN, M. Ahtisaariho, resp. následně tzv. Trojky, byla schopnost přivést obě znesvářené strany k jednacímu stolu a jejich závazek, že se vyvarují jakýchkoliv aktivit a prohlášení podněcujících k násilí, které by mohly ohrozit bezpečnostní situaci.Konzultace stran sporu a členů Rady bezpečnosti OSN poté jen potvrdily neměnnost pozic.

Evropská rada v prosinci 2007 konstatovala, že vyjednávací proces mezi oběma stranami sporu, tj. mezi Bělehradem a Prištinou, vedený Trojkou, byl vyčerpán. Vyslovila politování, že strany nebyly schopny dosáhnout oboustranně přijatelní dohody. Konstatovala, že současný status quo v Kosovu je neudržitelný, a je proto potřebné přistoupit k řešení, které posílí regionální stabilitu. Konzultace stran sporu a členů Rady bezpečnosti OSN poté jen potvrdily diametrálně odlišná stanoviska jejích členů a jednání byla zablokována.

K často vyslovovaným obavám, zda případ Kosova nezakládá precedens i pro jiné oblasti či regiony světa s autonomistickými tendencemi, je třeba uvést, že Evropská rada kosovský případ považuje za sui generis proto, že Kosovo je jediné území, na kterém je uplatňována již osm let přímá správa OSN, na základě jednomyslně přijaté rezoluce RB OSN č. 1244/1999. Tímto mezinárodně uznávaným aktem, na jehož chápání se ve své petici též dotazujete, byla de iure provincie vyňata z národní jurisdikce Srbska.

Vážený pane Dolečku, při své návštěvě v Kosovu den 14. ledna jsem se přesvědčil, že kosovští představitelé plánují vyhlášení nezávislosti v nejbližších týdnech. K takovému kroku mají jednoznačný a legitimní mandát od svých voličů, občanů Kosova, přičemž bych chtěl připomenout, že mezinárodní pozorovatelé označili parlamentní volby konané 17. listopadu 2007 v zásadě za svobodné a demokratické.

Vláda České republiky tak stojí před nelehkým úkolem, jak na takové rozhodnutí kosovských orgánů reagovat. Chtěl bych Vás ujistit, že se bude důsledně řídit zásadami vycházejícími z koncepce zahraniční politiky ČR, platné bezpečnostní strategie ČR a Programového prohlášení vlády z roku 2006. Za klíčové považuji zejména dva principy:

a) ČR by měla přispívat k nalezení konsensu v rámci EU tak, aby Unie byla schopna vystupovat aktivně a ovlivňovat situaci v Kosovu i v celém regionu;

b) ČR by měla trvat na důsledném plnění Ahtisaariho plánu, který považuji za jediné reálné řešení současné situace. Za důležité považuji zejména ty části plánu, které zajišťují budování multietnického a demokratického Kosova, které chrní práva menšin, kulturní památky a církevní stavby.

Věřím, že tyto jasné a nezpochybnitelné postoje české vlády i mé osobní vysvětlení Vás přesvědčí, že česká vláda přistupuje s plnou odpovědností k otázce hledání stabilního, prosperujícího regionu západního Balkánu, kde bude možné nastolit dlouhodobé dobré sousedské vztahy mezi všemi národy.“

Dne 14.2.2008 zaslal prof. dr. Rajko Doleček, DrSc., představitel petičního výboru, dopis Karlu Schwarzenbergovi, ministru zahraničních věcí ČR,:

„ Vážený pane ministře,

děkuji za Váš dopis v souvislosti s naší peticí na obranu mezinárodní morálky, norem mezinárodního práva, zvláště Charty OSN a rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Nenašli jsme v něm odpověď na část svých otázek ohledně mezinárodního práva a situace na Kosovu a Metohiji (dále jen Kosovo). Postrádám tam uplatnění základní latinské právní poučky, aby byla slyšena i druhá strana (audiatur et altera pars). Vámi uvedené informace a interpretace nepřesahují základní cliché (sit venia verbo) veliké části médií i politiků EU (Evropské unie), USA a NATO. Dovolím si nejdříve komentovat nedostatečné odpovědi na otázky, pak doplnit a poopravit některé informace. Dopis je napsán sine ira et studio, bez hněvu a zlého úmyslu.

Chybí Vaše odpověď na otázku ´Uznává ČR principy mezinárodního práva, svrchovanosti jednotlivých států, neporušitelnost jejich hranic, územní celistvost, nevměšování se do jejich vnitřních záležitostí, jak je uvedly závěry z Helsink (1975) a Paříže (1990)?´ Pokud uznává, nemůže ČR souhlasit s těmi, kteří je negují v souvislosti s Kosovem a tím porušují mezinárodní právo. Píšete sice, že Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1244/1999 byla přijata jednomyslně, neuvádíte však už ale skutečnost, že tato rezoluce jednoznačně označila provincii Kosovo za nedílnou součást Srbska, v rámci FR Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora). Počítalo se dle rezoluce, s budoucím příchodem do Kosova menších jednotek srbské armády, a to se nestalo. Další otázky bez odpovědi jsou: Co ČR udělá pro to, aby územní celistvost Republiky Srbsko (RS) byla zachována, Kosovu byla poskytnuta široká autonomie, na níž by se mohly rovnoprávně účastnit všechny národnostní menšiny, včetně příslušníků srbského národa a 2) Co udělá ČR pro to, aby vyhnaní Srbové a další (např. Romové, Srbsku loajální Albánci – tisíce uprchly do Srbska) mohly se vrátit do svých domovů a bezpečně tam žít? Bez odpovědi bylo i Co udělá ČR, aby škody byly nahrazeny, které vznikly Srbům a dalším poškozeným, včetně srbské pravoslavné církve (chátrou zničeno 150 chrámů, klášterů, řada církevních památek) v důsledků akcí agresivní islámské kosovsko-albánské menšiny?

V roce 1989 nebyla kosovským Albáncům zrušena autonomie, provincii byla jen zrušena prerogativa, výsady stáru. Základní autonomní práva zůstala (náboženství, kultura, jazyk). Kosovští Albánci ale odmítali chodit do škol, které by nedodržovaly kurikula z Tirany. Nicméně v té době vycházelo na Kosovu přes 20 albánských časopisů. Albánci provozovali své paralelní školství o své vůli. Penze, řidičské průkazy, pasy, atd. zajišťovala státní správa Srbska. Zhoubná pro jednotu Jugoslávie byla ústava z r. 1974, která na decentralizaci zemi ještě ne zcela připravenou decentralizovala a nechala svazovým republikám i provinciím, aby více méně dělaly, co chtěly. V té době pod tlakem až násilím části Albánců, i z důvodů ekonomických, opustilo Kosovo za 10-15 let 200 až 300 000 (?) Srbů a Černohorců.

Uvádíte zločiny Mološevičova režimu na Kosovu v letech 1998-99, ale nepíšete, že to byli teroristé UCK (Kosovské osvobozenecké armády), kteří se zločiny začali. Zabíjeli srbské policisty a úředníky, Srbsku loajální Albánce. Stát začal hájit pořádek, své občany, jejich majetky. Odezva policie a armády byla někdy tvrdá. UCK jako teroristickou organizaci popsal G. Gelbard, zvláštní představitel USA pro Balkán (tisková konference 23. února 1998, Bělehrad, hotel Hyatt Regenty): ´Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí prováděné teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK, KLA, Kosovo Liberation Army). Je to bez pochyby teroristická skupina, nepřijmu žádné ospravedlnění.´Mluvčí Pentagonu 29. června 1998 ale řekl, že ministr zahraničí (M. Albrightová) určuje (!) speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává ´teroristickou´a že toto určení nebylo provedeno v případě KLA. Mluvčí Albrightové J. Rubin dokonce nazval NATO agresi proti FR Jugoslávie ´Madeleinina válka´.

Vojenská agrese NATO proti FRJ bez mandátu Rady bezpečnosti OSN byla zcela ilegální, ospravedlňovaná snůškou výmyslů, byla to agrese proti suverénnímu státu. Ničení a zabíjení, používání zakázaných zbraní (kazetové bomby, ochuzený uran) během 78 dnů bombardování, zločinecký výběr civilních cílů k destrukci (např. řada tepláren, zdrojů vody) udělaly z NATO organizaci souzenou za válečné zločiny. Bývalý hlavní prokurátor USA (attorney general) Ramsay Clark a soudci z 11 zemí prohlásili 11. června 2000 politické a vojenské vůdce USA a NATO za viníky válečných zločinů proti FR Jugoslávii. Ještě před agresí byla porušena vídeňská konvence O zákonu o smlouvách (1969 – platná od 1980), když bylo FRJ vyhrožováno bombami, pokud nepodepíše navrženou smlouvu v Rambouillet (1999). Osobně jsme v červenci 1999 navštívil řadu bombami zničených civilních cílů v Srbsku. Nepřesvědčí mě nikdo, že NATO a někteří jeho vůdci nepatří před trestní tribunál. Nositel Nobelovy ceny za literaturu (2005) Herold Pinter měl článek Herold Pinter o banditech a vrazích (rakouský Standart, 20. května 1999), ve kterém napsal ´Tato válka je akcí banditů´.

Nikdo při tom na Západě nezaznamenal, že v době krvavých střetů na Kosovu, na jaře 1998, proběhla akce srbského ministerstva zdravotnictví za podpory UNICEF, která zajistila očkování 100 000 kosovských dětí všech národností proti dětské obrně. Nebylo to lehké, řekla autorovi srbská ministryně zdravotnictví dr. Leposava Miličevič, když se kolem střílelo. Dále nikdo nepíše, že 25. listopadu 1998 proběhla konference zástupců z Kosova dvě albánské strany, Černohorci, Garanci (poislámštění Srbové), Romové, Srbové, etničtí Turci, kteří navrhli dvoukomorový parlament s dolní komorou, která by odpovídala počtům členů národností, a horní komoru, která by zabránila, aby jedna národnost nevládla druhým.

Nepřipadá Vám korektní, že srovnávám jednání mezinárodního společenství o Kosovu s

mnichovským diktátem. Do určité míry máte pravdu, protože příprava kosovského Mnichova je horší, je v ní 78 dní NATO ničení, zabíjení a mrzačení tisíců civilistů bombami, podpora teroristů UCK, trapné lži propagandy. Dezinformovali až lhali prezidenti, premiéři, ministři, generálové, média Západu. Byla ale i řada autorů, kteří úspěšně bojovali proti ´oficiálním´ výmyslům. Pohazovalo se statisíci nezvěstných, asi mrtvých (feared dead) Albánců, a přitom to byla lež. O tom napsal A. Cockburn Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců? (Los Angeles Times, 29. října 1999). Článek D. Pearla a R. Blocka to v nápisu jasně říká Válka v Kosovu byla krutá, rozhořčená a divoká; Genocida to nebyla – Povídačky o masových ukrutnostech vznikaly a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy – Nebyly žádné mrtvoly v šachtách dolu (The Wall Street Journal, 31. prosince 1999).

Vážený pane ministře, omlouvám se za délku odpovědi, nutily mě k tomu skutečnosti, které jsem znal a sám viděl. Přes Kosovo a Metohiji často kráčely nemilosrdně dějiny. Bylo tam prolito hodně krve, nikdo nebyl zcela bez viny. Je ale smutné, když se překřičí oprávněné argumenty jedné strany, když se pošlape její historické i mezinárodní právo, když se dovolí zvítězit násilí, protože se to právě hodí mocným. …“

Pan Karel Schwarzenberg, jak nás informoval tisk, se v nedávné době vyjádřil v tom smyslu, že uznání samostatnosti Kosova není právně čisté. To, co řekl pan ministr, je, jak jsme přesvědčeni, jen zlomkem pravdy. Celou pravdu, v plné její nahotě, obsahuje výše uvedený dopis prof. dr. R. Dolečka, DrSc. Ovšem, tuto pravdu přiznat by znamenalo nejen neuznat samostatnost Kosova, ale i rehabilitovat Srbsko, přiznat mu náhradu za škody způsobené agresí a současně předat mezinárodnímu soudnímu tribunály ty, kteří za hrůzy bombardování, a nejen tyto, nesou odpovědnost. Můžeme toto vůbec požadovat na panu ministrovi? Můžeme, ale …?

Pan ministr má údajně problém sedět s J. Čunkem, předsedou KDU-ČSL, ve vládě, poněvadž, jak tvrdí, se J. Čunek dosud plně neočistil. Pan ministr cítí, že společné ministrování s Čunkem v jedné vládě by mu přineslo velkou újmu na cti. Pokud se věci mají skutečně tak, pak snad můžeme pana ministra požádat, aby si nechal vypracovat o situaci kolem Kosova příslušnou mezinárodní expertízu od skutečně objektivních odborníků. Potom musí zjistit, že společné sdílení jednoho vládního stolu s panem Čunkem je pouze přehlédnutelnou lapálií, jak jsme přesvědčeni, ve srovnání s tím, co by jeho čest postihlo uznáním Kosova. Je jeho obhajoba uznání samostatnosti Kosova jen neznalostí, která hříchu nečiní? Jsme si jisti, že nikoliv. Proto můžeme panu K. Schwarzenbergovi doporučit, ba dokonce velmi prosíme, aby svou čest začal neprodleně hájit i v balkánských „záležitostech“ a především v těch.

Pan ministr, domníváme se, si může vybrat mezi ctí a hanbou. Mnichovanští politici si v r. 1938 v obdobné situaci zvolili hanbu, ale přesto válku neodvrátili. To je historické poučení. Moudří z něj mohou čerpat, zpozdilí se pouze na opakovaných krvavých tragedií mohou jen pozdně doučovat. Co nás čeká?

Pan ministr ve svém dopisu mluví o mezinárodním společenství. Pro nás toto společenství je totožné se společenstvím členských států OSN. Z dopisu pana ministra vyplývá, že jeho mezinárodní společenství je mnohem užší. Nemá tudíž univerzální povahu. Je nutné, aby i jeho mezinárodní společenství vycházelo především a plně z Charty OSN. Nelze vytvářet jakési společenství, které by mělo konkurenční vztah k OSN! Pokud rezoluce RB OSN č. 1244 zakotvuje, že Kosovo je součástí Srbska, pak cestu k samostatnosti Kosova může otevřít jen další rezoluce RB, která by to umožňovala. Takovouto rezoluci však RB nikdy nepřijme, jak jsme přesvědčeni, poněvadž by byla v rozporu např. s principy mezinárodního práva, např. se svrchovaností a územní celistvostí jednotlivých států, nevměšování se do jejich vnitřních záležitostí, neporušitelností hranic států.

V dokumentech konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Helsinky 1975, je princip neporušitelnosti hranic výslovně zakotven následující citací: „Zúčastněné státy považují vzájemně veškeré své hranice, jakož i hranice všech států v Evropě za neporušitelné a nebudou proto nyní ani v budoucnosti na tyto hranice útočit. V souladu s tím se rovněž zdrží jakéhokoliv požadavku či kroku se záměrem zmocnit se nebo uchvátit část nebo celé území kteréhokoliv zúčastněného státu. Hranice státu se nemohou měnit silou, nýbrž pouze dohodou zúčastněných subjektů mezinárodního práva.

Pokud skupinka několika států svévolně označí „kosovský případ“ za záležitost sui generis, aby mohla jednat tak, jak jedná, opět to nemůže mít mezinárodně právně žádné důsledky. Je to pouze účelový prostředek, zdánlivě umožňující učinit z vnitrostátní provincie samostatný stát. Všechny tyto a podobné praktiky odmítáme, poněvadž jsou, jak jsme přesvědčeni, v rozporu nejen s mezinárodní morálkou, ale i s mezinárodním právem. Mnichovská dohoda byla nějaký rok též považována za mezinárodně právně platnou. Dnes je právem považována za nulitní od samého počátku. –red.

Samozvaná mezinárodní skupina chce oživit Ahtisaariho plán

Ve Vídni byla dne 28.02.2008 ustavena „Mezinárodní řídící skupina pro Kosovo““ (ISG). Toto samozvané uskupení států, hlavně členů NATO a EU, má dohlížet na realizaci Ahtisaariho plánu (!), který byl už dávno odmítnut Radou bezpečnosti OSN. Skupina tedy jasně nemá žádný mandát OSN. Nemá s OSN nic společného. Ve skupině přirozeně není Rusko, ani další odpůrci kosovské nezávislosti a zastánci mezinárodního práva.

Záměry samozvané skupiny v plné nahotě odhalil v zahajovací řeči zvláštní pověřenec EU pro Kosovo – nizozemský diplomat Peter Feith, když prohlásil, že se v ní sešli „přátelé nezávislého Kosova“.

K tomuto samozvanému spolku se navíc připojuje i Česká republika. Podle mluvčí našeho ministerstva zahraničních věcí prý proto, že Balkán patří k prioritám naší zahraniční politiky.“ (J. Messin, www.messin.estranky.cz)

EU se u OSN marně snaží zlegalizovat svou misi do Kosova

V New Yorku bylo potvrzeno, že mise v Kosovu (UNMIK) setrvá v provincii tak dlouho, dokud Rada Bezpečnosti OSN nerozhodne jinak. Mluvčí generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona, Brendan Varma, včera večer ve vyjádření pro BBC popřel tvrzení zvláštního pověřence EU pro Kosovo Petera Feitha, že začal převod jurisdikce od mise OSN – UNMIK k misi Evropské unie – EULEX.

„V tomto bodě mise OSN nevstoupila do přechodového období. Jsme stále na místě, jako jsme byli od roku 1999. UNMIK bude plnit povinnosti, které jí svěřila rezoluce 1244, dokud Rada bezpečnosti OSN nerozhodne jinak,“ upřesnil Varma.

Proti rozmístění EULEX se silně staví Rusko, které misi stejně jako představitelé Bělehradu označuje za protiprávní.

Varma také připomenul, že pouze Rada bezpečnosti OSN může rozhodnout o ukončení mandátu mise UNMIK v provincii. …

Dalšímu zasedání RB OSN bude v březnu předsedat Moskva a bylo potvrzeno, že bude připravovat i program. Zda a v jakém formátu bude projednávána kosovská krize, je na Moskvě. …Ale BBC cituje své zdroje v New Yorku, podle kterých EU „opakovaně žádala generálního tajemníka, aby osobně schválil nahrazení mise UNMIK misí EULEX“…

Jak je vidět, EU se usilovně snaží zlegalizovat svou misi do Kosova. Chce získat od OSN povolení ke zřízení svého protektorátu na části území suverénního státu a člena OSN. Toto by OSN neměla v žádném případě dopustit. Evropská unie nemá zajisté žádný mandát k obsazování území cizích států, což by mělo být neustále zdůrazňováno za každých okolností. (J.Messin, 29.2.2008,www.messin.estranky.cz)

Solana provokuje Srbsko?

„Německo má klíčovou roli v Kosovu,“ říká v rozhovoru pro německý bulvární list Bild am Sonntag Javier Solana, muž s titulem vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Podle Solany vojáci Bundeswehru jsou potřební v Kosovu, aby tady pomáhali udržet mír do doby, než „místní síly budou schopny zajišťovat bezpečnost vlastními silami“. Německo již dnes má v Kosovu a Metohiji 2200 vojáků. Solana také mluví o podílu německých policistů a soudních úředníků na budování kosovské správa. Pan Evropa – jak je J. Solana někdy zkráceně nazýván – takovými slovy dokazuje, že je zcela nekompetentní osobou pro výkon funkce.

Solana by totiž měl vědět, že takováto jim vyzdvihovaná role Německa musí vyvolat v Srbsku velmi neblahé reminiscence na německou okupaci Balkánu za druhé světové války. Samozřejmě ovšem také na počátek albánského etnického čištění Kosova a Metohije od Srbů, na kterém se podílela SS divize Skanderberg, tvořená dobrovolníky z řad kosovských Albánců. Nemluvě už vůbec o odpovědnosti německé politiky za rozdmýchání balkánské tragedie v období rozpadu bývalé Jugoslávie. J. Solana tak buď prokazuje naprostou neznalost historických reálií Balkánu, nebo Srby v nynější rozjitřené chvíli po odtržení Kosova, kdy Bělehrad kosovskou misi EU považuje za okupaci, takovými slovy záměrně provokuje. …(publica.cz, napsal ntv)

Proč sází Západ na oddělení Kosova od Srbska?

Požádali jsme známého politologa profesora Sergeje Karavanová, aby odpověděl na tuto otázku. „Západ všechno dobře chápe … Chápe, ale zároveň se nemůže vzdát setrvačnosti myšlení z 90. let, kdy přistoupil na bombardování Jugoslávie, odtržení Kosova od Srbska a na to, aby nanutil Srbům podle jeho názoru civilizovanější pořádek …. Kdyby teď ustoupili západní politici od této pozice, byla by to pro ně ztráta tváře. Jiná věc je, že Kosovo bude po získání vytoužené nezávislosti vytvářet obrovské problémy pro všechny. A Západ brzy pochopí, že má v osobě svrchovaného Kosova banditskou republiku, něco na způsob Čečenska z dob Džochara Dudajeva, kde bude vládnout kriminál a nikoli síla práva, nýbrž právo síly, a kdy ozbrojení bandité (a v Kosovu je obrovské množství zbraní) budou soudit po svém, bez práva a bez lítosti. Toho právě se obávají Srbové, a to si nepřeje Rusko.

Srbsko a Kosovo leží příliš daleko od USA, a Američany nepříliš znepokojuje, co se bude dít na malém území v jižní Evropě… . To ale nesporně znepokojuje obyvatele Balkánu a jiných evropských zemí, kde mají vlastní separatisty, kteří jen čekají na vhodnou příležitost. Jakmile se stanou kosovští Albánci nezávislými bez souhlasu Bělehradu, Albánci c Černé Hoře a v Řecku, Baskové a Katalánci ve Španělsku, obyvatelé Korsiky ve Francii, Abcházci a jižní Osetinci v Gruzii se hned budou ptát: proč ti mohou, a my ne? A separatisté tam budou nejen klást rétorické otázky, ale i rychle a radikálně jednat. Špatný příklad je přece nakažlivý. Moskva vyzývá Západ, aby už teď vzal v úvahu všechny možné záporné následky poskytnutí nezávislosti Kosova bez ohledu na Bělehrad.“ (Hlas Ruska, www.ruvr.ru/aktuality, 8.2.2008)

Když Kosovo, proč ne Palestina?

Kosovo je útvarem, který by se bez zahraniční pomoci neudržel ani jediný den. Zcela převažuje šedá ekonomika, nezaměstnanost činí 60%, mnoho albánských dětí nechodí ano do školy a radši vyrážejí na patroly po boku svých po zuby ozbrojených otců z Kosovské osvobozenecké armády. Ta čítá asi 30 000 války chtivých mužů.

Na Balkáně bylo dnem vyhlášení Kosova zaděláno na další velkou válku. USA spolu se svými demokratickými spojenci z NATO přivalili na výbušný Balkán další mohutný sud prachu. Velmi se totiž mýlí, že se Albánci se současnou podobou „nezávislosti“ spokojí. Chtějí mnohem více. Sice právě teď mávají americkými vlaječkami, ale jak dlouho jim to vydrží?

Faton Kliniku, veterán války s Miloševičovými oddíly v roce 1999 a sekretář Organizace veteránů Kosovské osvobozenecké armády, není se současným stavem vůbec spokojen. Jak se vyjádřil pro zahraniční média, nezávislost pod dohledem zahraničních sil, nemožnost vlastní správy země, nízké platby rodinám veteránů subvencované EU (asi 230 EUR každé rodině měsíčně), nezaměstnanost a bída se mu nelíbí.

„Bojovali jsme za svobodu a nezávislost Kosova. Nyní mise OSN jen nahrazuje nová mise EU. Můžete tomu říkat nezávislost, ale žádná nezávislost to není“. Nezávislost je podle něj to, „když máte armádu, sedadlo v OSN a záruky bezpečnosti.“ Kliniku otevřeně hovoří o „Velké Albánii pro všechny Albánce“ zahrnující část Černé Hory a Makedonie. ..

Uznání samostatnosti Kosova předními zeměmi Západu je další ignorancí a popřením platných rezolucí OSN. Stále platná rezoluce RB OSN č. 1244 totiž sice připouští autonomii Kosova včetně vlastní vlády, ale zároveň potvrzuje „suverenitu a teritoriální integritu Federální Republiky Jugoslávie“. …

Máme zde precedent, se kterým se západní „demokracie“ nemohou vyrovnat. Když Kosovo, proč ne Palestina, okupovaná Izraelem půl století? Co Abcházie, Jižní Osetie, Bosenská Republika Srbská nebo Kurdistán? Když může zbombardovat, okupovat a nechat odtrhnout vybrané území NATO, ve jménu demokracie samozřejmě (jak jinak), proč by nemohl někdo jiný?

Západní břeh a Gaza čeká na svobodu už 40 let. Ti, kdo o ní usilují, jsou ale teroristé, protože se brání okupantům. Kosovští Albánci se dočkali za devět let a jsou to opravdoví bojovníci za svobodu. (www.zvedavec.org/pohledy, 25.2.2008, Richard Král)

Radek Sikorski – svobodný senátor, nesvobodný ministr

Mezi státy, které uznaly separatistické Kosovo patří také Polsko. Vláda Donalda Tuska tak učinila i proti vůli prezidenta Lecha Kaczyńského, který upozorňoval na nebezpečí kosovského precedentu … .Přesto se Tusk a ministr zahraničních věcí Radek Sikorski rozhodli následovat ty, kteří Kosovo uznali. …

Na senátním jednání 29. května 2007 Radek Sikorski, tehdejší senátor, řekl: „ Byl jsem před dvěma roky v Kosovu a tam jsou v městech celé čtvrti vypálených srbských domů a nové, zlacené mešity vybudované za peníze wahhabitů, za saudské peníze. A moje první otázka je taková: monitoruje někdo vůbec povahu kosovského islámu a investice tohoto tipu? Moje druhá otázka je následující: jaké jsou garance, že vynikající památky křesťanské historie, které tam jsou srbskými enklávami, nebudou v nějakém momentu zničeny, že budou bráněny?

A konečně třetí otázka. Zda naši vojáci tam… mají právo užít zbraň, aby nedošlo k incidentům, takových jako ty, kdy německá armáda nebránila Srby a kláštery, kdy došlo k událostem před třemi lety. …(publica.cz, 4.3.2008, napsal ntv)

Doporučujeme: 8.1.2008 byl v Britských listech publikován znamenitý článek Mnichov, tentokrát v Kosovu – pokračování v dlouhodobé strategii, jehož autorem je Jaroslav Foldyna. Přečtěte si tento článek. Poté si můžete na videu přehrát krásnou píseň Oj Kosovo, Kosovo uzivo. Nechte na sebe působit nejen její slova, ale i krásnou melodii. –red.

The Jerusalem Post: Drsné varování z Kosova

Vlivný izraelský list ZJP zveřejnil 21. února tento významný článek Caroline Glick . Podle autorky je nezávislost Kosova vyhlášená s podporou USA hluboce znepokojivá. Tím, že vytváří precedent legitimního odtržení nespokojených menšin, oslabuje dlouhodobou životaschopnost mnohonárodních států. Destabilizuje tím už tak těžce zkoušený mezinárodní systém založený na státech.

„Problémy se zpolitizovanými menšinami mají dnes tak rozdílné státy jako Kanada, Maroko, Španělsko, Gruzie, Rusko a Čína. Precedent Kosova jim dělá velké starosti. Dokonce i USA mají latentní problém se suverenitou kvůli stále více zpolitizované hispánské menšině žijící podíl hranic s Mexikem. Jednoho dne se mohou potýkat s domácími důsledky vlastní podpory nezávislosti Kosova NA Srbsku“, píše C. Glick.

Dále se v článku píše, že Kosovo začínající a současně už zkrachovalý stát je požehnáním pro globální džihád. Je pravda, že kosovští muslimové se v naprosté většině nehlásí k radikálnímu islámu. Je ale také pravda, že dovolili, aby území Kosova používala ke svým operacím al-Kajdá a aby členové vládnoucí KOA měli přímé vazby na al-Kajdá. Je také pravda, že islámský svět jako celek vnímá boj Kosova za nezávislost na Srbsku jako džihád za ovládnutí sporné provincie islámem.

Podle článku The Jerusalem Post začala al-Kajdá aktivně operovat v Kosovu a na Balkánu v roce 1992. Usáma bin Ládin navštívil Kosovo v létech 1996 a 1997. Talibové a al-Kajdá zorganizovali v Kosovu pašování drog k financování jejich operací v Afghánistánu a jinde. V článku se také připomíná, že Organizace islámské konference (OIC) prohlásila na svém jednání roku 1998 v Pákistánu, že albánští separatisté v Kosovu bojují džihád. OIC vyzvala muslimský svět, aby pomáhal „tomuto boji za svobodu na okupovaných muslimských územích“.

„Příznivci Kosova prohlašují, že si kosovští muslimové nezávislost jako oběti ´genocidy“ zasluhují. Pokud ale Srbové usilovali o vyhubení kosovských muslimů, jak to, že se podíl muslimů na obyvatelstvu zvýšil ze 48 % roku 1848 na dnešních 92 %? Je skutečností, že roku 1991, rok před rozpadem Jugoslávie, tvořili muslimové pouze 78% obyvatelstva. Zejména v posledních letech to v Kosovu byli srbští křesťané, nikoli albánští muslimové, kdo se stal terčem etnické čistky. Od roku 1999 uprchly z Kosova dvě třetiny tamních Srbů – přibližně 250 000 lidí.“

Vznik potencionálně nestabilizujícího státu v Kosovu je jasným případem přetrumfování zákona politickými zájmy. Podle mezinárodního práva nemá Kosovo nárok na to, aby bylo považováno za suverénní stát. Dokonce i rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z roku 1999, která je podle tvrzení KOA právním základem kosovské suverenity, výslovně uznává srbskou suverenitu nad Kosovem. …

V závěru článku je uvedeno, že poučení z Kosova je pro Izrael jasné. „Izrael by se nejenže měl připojit k Rusku, Kanadě, Číně, Španělsku, Rumunsku a řadě dalších zemí svým odmítnutím uznání Kosova. Měl by také prohlásit, že v důsledku nezávislosti Kosova odmítá rozmístění jakýchkoli mezinárodních sil v Gaze, Judeji nebo Samaří.“ (www.publica.cz, 25.2.2008)

V této souvislosti si připomeňme jednu skutečnost, o níž se ve světě nerado mluví. Koncem 90. let minulého století byla kosovskými Albánci nejen v Prištině zničena (fyzicky likvidována nebo vyhnána) celá židovská komunita. –red.

Z Ambonu – pravoslavného weblogu (20.2.2008)

„Kosovo vyhlašuje nezávislost

Albánci se radují z dobytého území

Přemýšlel jsem celý den, jestli sem něco k tomu mám vůbec vkládat. Myslím však, že nějaký hlas by zaznít měl (aby nemusely volat kameny). Ilegální vyhlášení nezávislosti považuji za zločin. Je to loupež části území jednoho státu. Navíc tuto loupež provádějí separatisté, u nichž asi těžko budeme pochybovat, že nemají nic společného s terorismem, narkomafií a jiným zločinným byznysem. Jenže nad tím vším bude mezinárodní společenství pevně zavírat oči, protože odtržení Kosova je součástí globalizačních plánů nového světového uspořádání, budování nové světovlády.

Jsem však hluboce přesvědčen, že vyhlášení nezávislosti Kosova – a hlavně uznání této nezávislosti – je do nebe volající křivdou a urážkou Srbů nejen proto, že je tam kulturní kolébka jejich národa. Všechny národy, které kolem Srbska tak ochotně spolupracovaly s německým fašismem za druhé světové války, už dosáhly toho, co si slibovaly od spolupráce s nacisty – územních zisků na úkor Srbska. Jedině Srbové, kteří bojovali proti fašistům, jsou dnes nejen od chorvatských a albánských kolaborantů poníženi, ale jsou i haněni od západoevropského společenství (že by Srbové byli špatným svědomím západní Evropy, po které se fašismus rozšířil až příliš snadno?). A nyní už i fašistickou minulostí známí kosovští Albánci si za pomoci západních politiků zřídili svůj vlastní státeček – cele na území Srbska.

Současná situace je o to křiklavější, že zrovna nedávno (v březnu 2004) ukázali kosovští Albánci, jaký vztah mají k minulosti země, kterou si chtějí přivlastnit. Ke křesťanství se kterému naoko hlásí Evropa, která kosovské Albánce podporuje (jak krutě směšná je v tomto světle nedávná diskuse, jestli má být v navrhované evropské ústavě zmínka o křesťanství). Obrázky Albánců lezoucích jako pavouci po pravoslavných chrámech s palicemi a kladivy, bořících, lámajících, rozbíjejících na chrámu, co se rozbít či ulomit dá, nám tak bolestně připomínají filmové záběry z Ruska po bolševické revoluci ( po r. 1917). Prezident Bush si pospíšil s provoláním: Kosovo je svobodné!

Dnes visí na ulicích Kosova na transparentech emblémy UCK (tzv. kosovské osvobozenecké armády) o které sice nikdo na Západě příliš nepochybuje, že je to v postatě teroristická guerilla, ale přesto americkému prezidentu, celosvětovému velikému bojovníkovi proti terorismu nevadí, že se UCK nový „Kosovský stát“ veřejně hlásí, a neváhá jej podporovat.. To je světová realita začátku 21. století. Pokud se jedná o útok na pravoslavnou zemi, pak se USA spojí klidně i s teroristy. (Když si vzpomeneme, kolik tisíc nevinných lidí v Afghánistánu a Iráku Američané v posledních letech pod pláštěm „války proti terorismu“ pozabíjeli, je toto Bushovo pokrytectví o to strašidelnější). …

Zástupce srbské vlády 19.2. pravil: „Ještě existují země v EU, které zatím nepoklekly před USA. A záleží jim na mezinárodním právu a jeho dodržování. Uznání Kosova je v rozporu s mezinárodním právem.“ Koho dnes vlastně chrání mezinárodní právo? A jestli se právo nedodržuje, pak není potřebné, protože platí „právo silnějšího“ - diktát vyzbrojených mocností. Co to bude za svět, ve kterém budeme žít? …

Které jsou to vlastně státy, jež si tak pospíšily s uznáním samozvaného Kosova? Vedle USA je to Velká Británie, Francie a Itálie. To jsou přesně ty země, které podepsaly Mnichovskou zradu (1938). Tehdy tyto státy prodaly naše pohraniční území Hitlerovi..... Příliš nepřekvapuje, že Kosovo hned uznali i Němci, snad vzhledem ke společné fašistické minulosti a dobré spolupráci kosovských Albánců s Hitlerem. Je jen zajímavé, jak tyhle dávné vazby z minulosti stále dobře fungují, i když je tato minulost stokrát demonstrativně zatracována a všichni se od ní na oficiální úrovni rozhodně distancují. (Němečtí vojáci mírové mise KFOR se v Kosovu před čtyřmi roky podle pozorovatelů chovali jako wehrmacht za druhé světové války, takže církev nakonec žádala kompletní odchod německého kontingentu z Kosova).

Známý disident a představitel slovenského Křesťansko-demokratického hnutí, Ján Čarnogurský, napsal: „Pokial´ ide o nás, Slovensko by nemuselo zabudnuť, že v r. 1848 šturovským dobrovoľníkom zaobstaralo zbrane srbské knieža Obrenovič.“

(I my, Češi, nesmíme zapomenout, že v době, kdy jsme byli ohrožení nacistickým Německem, se přihlásilo 50 000 Srbů připravených bojovat v čs. armádě proti nacistickým agresorům, podporovaným velkou částí německé menšiny v ČSR. Tito srbští dobrovolníci byli připraveni položit za naši svobodu své životy.S Jugoslávií nás po celou první republiku spojovaly spojenecké svazky. Co jsme ochotni obětovat my nyní? Jsme povinni použít všechny legální prostředky, každý podle své vlastní možnosti, pro obranu mezinárodního práva, Charty OSN, rezoluce RB OSN č.1244. –red).

J. Čarnogurský ve svém článku „Kosovo sa osamostatní a čo bude následovať z 16.11.2007 dále píše: „Európa bude mať na svojom území tlejúce botisko na dlhú dobu. Ak Kosovo protipravne vyhlásí samostatnost a západné mocnosti také Kosovo diplomaticky uznajú, problém Kosova sa neskončí, ale naopak začne sa jeho nová kapitola.“

Ze záznamu JUDr. Miroslava Polreicha,

účastníka mise OBSE v Kosovu v r. 1992

„V létě 1992 jsem byl na své první misi OBSE v Kosovu. Vedl ji kanadský velvyslanec David Peel. …Zadání mise bylo zjistit, zda Srbové neposilují policejní a vojenské síly v Kosovu. … Navštívili jsme Bělehrad i Prištinu. Dlouhá jednání jsme vedli s nově zvoleným prezidentem Kosova dr. Ibrahimem Rugova, s jeho vládou. Politická jednání se Srby a Rugovou byla přísně oddělena. …Ještě v Prištině jsme připravili prvý dráft naší zprávy, která v podstatě hovořila o situaci ne zcela normální, ale klidné s tím, že stavy policie i armády jsou nižší než dříve.

Ve Vídni se sešla komise k projednání zprávy, která měla být předložena na plenárním zasedání. K mému velkému překvapení jsem zjistil, že zpráva je vylhaná, že jde o protisrbský plagiát. Oznámil jsem, že ji nejsem ochoten podepsat, ale vydám své vlastní prohlášení jako československý velvyslanec, které opřu o zprávu připravenou společně v Prištině. Bylo dlouho ticho.Prvý promluvil Špatněl Javier Collar. Řekl, že se člověk musí rozhodnout, zda se dá do služeb lži nebo si zachová vlastní čest a úctu k sobě. Přidal se ke mně. Nato Švýcar, brigádní generál Josef Schaerli, prohlásil, že je švýcarský generál a ne agent NATO, a proto zprávu nepodepíše. D. Peel, po rozhovoru s Ottavou, se omluvil, rozpustil komisi s tím, že se sejdeme a projedná se text připravené zprávy z Prištiny.

Zpráva byla čtena na plenární schůzi OBSE. Byla přijata v tichosti s formálním poděkováním od několika delegací. V té době bylo již všeobecně známo, co se při její přípravě přihodilo. Jedině velvyslanec „neutrálního“ Rakouska Vuković (národností Chorvat) mě vyhledal a řekl: „Co jste udělali, už se nebude opakovat. Máme možnost to zařídit v Praze při vrcholových jednáních.“ Po odchodu ministra Dienstbiera z MZV jsem rovněž odešel. Později jsem byl informován o požadavcích OBSE z Vídně o mém začlenění do pozorovatelských misí. Pan Saša Vondra se nechal slyšet, že Polreich již nikam služebně nesmí vyjet.

Celá mise do Kosova však měla daleko závažnější a podstatnější stránku. V Prištině jsem byl požádán spolu s D. Peelem I. Rugovou, abychom zůstali na místě a vedli jednání mezi jeho „vládou“ a srbskou stranou s cílem dosáhnout kompromis. Jednalo se v podstatě o stanovení široké autonomie pro Kosovo. Jednání měla být důvěrná, což byl respektovaný požadavek Albánců. Stanovili si předběžné podmínky, široká autonomie a samosprávné vnitřní instituce (ty již fakticky existovaly). Srbové, které jsem informoval o nabídce, byli ochotni jednat i přímo, na jakékoliv úrovni, nebo přes mediátory. Souhlasili s utajením. Jejich postoj byl velmi vstřícný. Jediným požadavkem bylo zachování celistvosti země. Nárok na samostatnost, i když byl mediálně albánskou stranou opakovaně vyjadřován, předmětem jednání neměl být. Nebyl také Rugovou při jednání s námi vznesen. S D. Peelem jsme osobně souhlasili, neboť jsme byli přesvědčeni, že by to byla jediná cesta k řešení. „Z mé strany jsem naivně problém nepředpokládal žádný. Navíc obě strany znaly moji jistou zprostředkovatelskou roli při ukončení války ve Vietnamu“.

V té době I. Rugova měl jistý respekt Srbů a plně kontroloval albánskou veřejnost. … Na přímý dotaz, zda by mohlo dojít k vypuknutí nepřátelství, Rugova ujistil, že albánská veřejnost mimo jeho osobního vlivu je pod vlivem církve, která hraje pro nás ne zcela doceněnou úlohu vlivu. Na naléhání Peela „co kdyby“ odpověděl v tom smyslu, že jakékoliv násilí může pramenit jen ze strany outsaidrů.

Peel žádal Ottavu o souhlas s jednáním společně s Československem. Odpověď byla souhlasná. „I já jsem žádal telefonicky Prahu (ředitele odboru OBSE – I.B.). Odpověď z Prahy byla NE. Mise a zprostředkování se proto v této době. Když jsem se později sešel s uvedeným ředitelem odboru v Praze a při „heated“ debatě, jak si to mohl dovolit bránit jednání, na svou obranu řekl: ´Dienstbier pro… volby, ten už tu není, Moravčík (nový ministr) h…. rozumí a tak jsem kontaktoval Němce (!!) a ti řekli, že na dohodě není zájem, když v oblasti již probíhají konflikty.´ Tak skončila jedna kapitola československé zahraniční politiky a její schopnost vystoupit jako prostředník v tak závažné krizové situaci.“

Další závažné okolnosti

„Československá účast (odmítnutí zprostředkování) na konfliktu v Kosovu nemá jen tento velmi nezodpovědný a neprofesionální aspekt…

Občanská válka zvláště v Bosně a Hercegovině pokračovala. Po jejím uklidnění jsem si byl vědom závažnosti situace v Kosovu. … Protože jsem si uvědomoval tendence, které směr zahraniční politiky Německa má, bylo nutno jednat předejití případnému konfliktu s daleko většími důsledky. …

S odvoláním na mandát Jugoslávie a I. Rugovy jsem se proto snažil o obnovení mediátorské práce České republiky. Po zvážení všech okolností jsem myslel…, že toto zprostředkování by měla převzít na základě mé iniciativy česká zpravodajská služba, která by měla zajistit utajení a další vedení jednání. Zhodnotil jsem sice správně nebezpečnost situace a v tomto směru iniciativu Bonnu, ale doufal jsem, že tyto tendence nebudou podporovány naší zahraniční politikou.

Vyvolal jsem proto schůzku s šéfem české zpravodajské služby (Oldřich Černý) a informoval ho podrobně o situaci. … Prvá reakce Černého se zdála pozitivní. … Byl tu však velký těžko pro nás pochopitelný problém. Chceme zabránit konfliktu, ale Němci již jednou řekli, že není zájem. Vím ale, že měli rozhodující vliv na Hrad. Tento faktor jsem podcenil. …Jednání s vedením rozvědky se protahovalo … Asi po roce (!) v období, kdy se situace na Kosovu již zhoršovala, a po mém naléhání, že v případě konfliktu věc zveřejním jako projev nevůle české strany napomoci řešení a obviním ji z neodpovědnosti, mě Černý představil svého náměstka Půčíka, který měl za vše, co se týká Kosova nést odpovědnost….

Věc utajovaná bývá také ošidná, protože se nedá dobře rekonstruovat a dokumentovat. Proto i já jsme musil zcela účelově tuto zásadu porušit a pod slibem utajení jsem věcně informoval … J. Baštu… dále prof. O. Picka … J. Kavana i vedoucího redaktora Svobodné Evropy Pavlovského za přítomnosti novináře J. Ješe a později i poradce prezidenta Havla gen. Pezla. … Naléhal jsem i na Baštu. Opět zcela bez výsledku. Po návratu (z USA) se se mnou sešel Púčík, který se mě snažil vysvětlit, že není a nebylo v našem zájmu do věci zasahovat. S rozhořčením jsem krátce nato z tohoto setkání v hotelu Pyramida odešel.

Obrátil jsem se na pan Peheho z prezidentské kanceláře a o všem ho informoval. Bližší informace ale nežádal. …

Jsou to smutná fakta a těžko se čte nyní prohlášení prezidenta Havla, že se konfliktu mělo předejít před lety, neboť bylo zřejmé, kam vývoj směřuje. Sám však nemohu potvrdit, že odpovědnost je právě na jeho osobě, neboť nevím, zda byl vůbec informován o možnosti vyjednávání, či zda zákaz jednání přišel od min. Rumla, případně poradce S. Vondry.

Dodatek

Informace o možném zprostředkování se objevila v MF Dnes 10. dubna 1999 pod nadpisem „Češi mohli domlouvat mír na Balkáně, ale šanci odmítli“ v rozsahu pěti odstavců od Jaroslava Kmenty, ovšem s tím, že O. Černý uvedl, že se s Polreichem sešel jednou či dvakrát a řekl mu, ať vše propracuje „ale už se neozval, a tím to zvadlo“.Tak falšuje dějiny bývalý ředitel zpravodajské služby, dnes výkonný ředitel Pražského institutu bezpečnostních studií a Havlova Setkávání 2000 v domnění, že lží se vyhne svoji odpovědnosti a bude krýt i druhé. …

Odmítnutí zprostředkovat dosažení dohody mezi Srby a Albánci za podmínek vstřícnosti umírněného a vlivného I. Rugova, který byl zásadním oponentem akcí teroristických bojůvek, a to i za podmínek již deklarovaného souhlasu srbské strany o široké autonomii je tragickým selháním české diplomacie, která jednala nevysvětlitelným a neomluvitelným způsobem. Do dnešní doby je na pozadí těchto událostí a možností řešit problémy v oblasti dohodou přísné mediální embargo. To se postupně rozšířilo i na projevy teroristických militantních skupin Albánců vůči menšinám, zvláště pak vyvraždění všech Židů v Kosovu. Nakonec i na samotného I. Rugova byl spáchán atentát jeho odpůrci z řad militantních skupin. (redakčně kráceno a upraveno)

Bernát Posselt na 55. sjezdu odsunutých Němců z Československa, květen, 2004: „Milí krajané, není možno pozdravit všechny mezinárodní hosty, kteří jsou tu s námi. Ale jednoho chci zcela mimořádným způsobem uvést do našeho středu. Je přítomen jako náš čestný host, a účastnil se včera na tomto působivém fóru svolaném na téma vyhnání. Je to tentokráte bývalý ministr prezident Kosova, profesor Bujor Bukoshi, …ztělesňuje menšinu, která sama musela vytrpět bolest vyhnání, menšinu, která díky nasazení NATO byla pak znovu přivedena do vlasti, ale která ještě musí projít dlouhou těžkou cestu znovuvýstavby. A proto máme radost, že albánský Evropan jako profesor Bukoshi dosvědčuje dnes své spojenectví s námi. Vystupuje pro evropskou cestu svého národa, národa, který k této Evropě patří, a který tak ukrutně trpěl terorem, válkou, vyhnáním. A my mu přejeme na cestě ke svobodnému a nezávislému Kosovu ve spojené Evropě dobrý odhad, trpělivost a Boží požehnání.“

Prof. dr. R. Doleček, DrSc.: Mohou ještě Srbové věřit někomu ze Západu?

V roce 2008 si Česká republika vzpomene na smutné výročí mnichovské zrady, když nás před 70 lety, v září 1938, naši spojenci Anglie a Francie prodali nacistickému Německu. Ani USA se nesnažily nás ochránit. Západ doufal, že obětování Československa uspokojí Hitlera. Ale mnichovská zrada a okupace 15. března 1939 urychlily začátek druhé světové války. Západ nyní připravuje podlou zradu Srbska za vedení USA, Anglie, Francie, Německa, prodejné EU. Jedná se o nelegální přípravu uznání nezávislosti „Kosovské republiky“, jakmile ji vůdcové kosovsko-metohijských Albánců vyhlásí.

V tak tragickém roce pro nás pouze Srbové stáli na naší straně, že budou bránit Československo. Bylo mi 13 roků, žili jsme v Bělehradě. Tatínek mne odvedl před naše velvyslanectví, kolem kterého se tísnily tisíce Srbů, kteří se hlásili jako dobrovolníci do československé armády., aby bránili své české bratry. V té době se jako dobrovolníci hlásilo v Jugoslávii kolem 50 000 Srbů. V ulicích Bělehradu demonstranti mohutně skandovali „braničemo Češku!“ (Budeme bránit Česko!)

Západem plánované odtržení Kosova a Metohije od Srbska je zrovna tak špinavé a nemorální jako zrada v Mnichově, jeho následky mohou být zrovna tak strašné. Směšní (koupení?) a drzí jsou ti, kteří tvrdí, že loupež 15% teritoria přinese Srbsku údajně mnoho výhod, vstup do různých mezinárodních ekonomických a politických struktur, dokonce i bezvizové cesty na Západ. … Je velmi nepříjemné pro Srbsko, že poslušný satelit Západu, Slovinsko, předsedá teď v EU a vrhá do světa špinavá a škodlivá prohlášení o Srbsku. …Vůdcové Západu podepsali různé smlouvy o nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států (Helsinky, 1975; Paříž, 1990), ale přesto celá tragédie Jugoslávie byla vlastně drzé vměšování do jejích vnitřních záležitostí. … Německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, za vydatné pomoci Vatikánu, donutil prodejné Evropské společenství, aby uznalo … samostatnost Chorvatska a Slovinska, později Bosny a Hercegoviny (Maastricht, 17. prosince 1991). Pro jeho roli při podněcování války v Jugoslávii, která kromě ničení a zabíjení velmi zvýšila mezietnickou nenávist, Genscher by měl být nazván zločincem proti míru. Německu se podařilo vtáhnout do tohoto kriminálního podniku USA a NATO. Evropská média a státníci závodili, kdo víc očerní Srby… Nutno uznat že řada novinářů ostře vystupovala proti výmyslům státníků, politků, generálů, médií. Britský publicista John Laughland napsal o Tribunálu v Haagu: „Je to tribunál darebáků s předem domluvenými postupy“ (The Times, 17.6.1999).

Když na základě průhledných výmyslů o údajné genocidě Albánců na Kosovu a Metohiji NATO zahájilo 24. března 1999 zločineckou agresi proti Srbsku, v rakouském Standartu se 20. května 1999 objevil článek budoucího nositele Nobelovy ceny za literaturu „Herold Pinter o banditech a vrazích“. Všichni ti, kteří pějí chválu o „demokratické Evropě“, jako by zapomněli na 78 dnů NATO zločinů proti Srbsku, na zakázané tříštivé („kazetové“) bomby a ochuzený uran, že to byl čistě gangsterský NATO podnik bez mandátu Rady bezpečnosti. Jak to, že Javier Solana má tak důležitou úlohu v EU, když to byl právě on, kdo „zmačkl knoflík“ a zahájil zabíjení a ničení v Srbsku? Podle „velitelské odpovědnosti“, kterou káže Tribunál v Haagu, výsměch práva „demokratického Západu“, bylo by nutné Solanu soudit jako válečného zločince.

Není to hanba, že v Srbsku zase zabíjela a ničila německá letadla jako před 60 lety?

Jim se mají také líbat ruce? To nejsou nediplomatická slova, ale slova základní morálky. Kdo má pak EU věřit? Může Srbsko zapomenout, že Evropské společenství v květnu 1993 (předsedalo mu svatouškově působící Dánsko) suspendovalo (vyhodilo) FR Jugoslávii ze Světové zdravotnické organizace (WHO) s následnou smrtí tisíců lidí a dětí? A co v Banja Luce novorozenci, kterým Západ (1992) nedovolil dovoz kyslíkových bomb, takže umřeli? Srbové i Srbsko jsou samozřejmě částí Evropy, pro kterou ve válkách utrpěli tolik obrovských ztrát, při obraně společných ideálů svobody a cti. A teď mají rozhodovat o jejich osudu ti, kteří proti těmto ideálům bojovali, teď jsou oni největší přátelé a chráněnci Západu. Je nutno vstoupit do různých evropských struktur, ale ne za každou cenu, bez ponižování, bez sebeobžalovávání pro zločiny, které uskutečnili oni. Omluví se Západ za některé své do nebe volající zločiny? Je nutno zde myslet i na ty Srby, nespravedlivě odsouzené karikaturou práva, Tribunálem v Haagu. A také je nutno ctít zahraniční přátele, kteří Srbsko diplomaticky, ekonomicky i politicky podporovali.

Prezident ČR Václav Klaus o Kosovu po pondělním jednání se slovenským prezidentem Ivanem Gašparovičem v Bratislavě označil jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova tamními Albánci ze nebezpečný precedens… „Otevřeli jsme Pandořinu skřínku, která může mít neblahé důsledky. Není to izolovaná věc, která se vyřeší na tomto kousíčku Balkánu. … Ani česká vláda není dnes v situaci nějakého eminentního uznání samostatnosti Kosova.“(Právo, 11.3.2008, str. 9)

Prezident SR Ivan Gašparovič prohlásil: „Potřebujeme na to čas také proto, že z některých zemí se už ozývají hlasy, že Kosovo je signálem pro 21. století, aby se opětně začaly projednávat otázky národnostních menšin, kolektivních práv, případně revize území a podobné.“(Právo,11.3.2008, str.9)

Jak odlišné je stanovisko ministra zahraničních věcí ČR od státnického pohledu prezidenta ČR. Poučí se pan ministr od pana prezidenta? Dej, Bože!

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nadačním fondem přátel Srbů a Černohorců jako přílohu Křesťanského sociála určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 11. března 2008

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nadačním fondem přátel Srbů a Černohorců a

OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 již od druhé poloviny 90. let věnuje soustavnou pozornost dění na Balkáně, zejména v Jugoslávií a v jejích nástupnických státech. Takto tématicky orientovaných titulů, včetně letáků, jsme vydali hodně přes 70, celkový počet výtisků přesahuje 35 000

Z částí této produkce se mohou naši čtenáři seznámit i na naší webové stránce.

Jsem vděčni našim kmenovým autorům, zejména prof. dr. R. Dolečkovi, DrSc., a prof. dr. J. Frajdlovi,CSc., za jejich díla věnovaná „balkánské problematice“.