Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.

Ostrava, 11.01.08.

PROČ JE NEZÁKONNÉ JEDNOSTRANNÉ UZNÁNÍ NEZÁVISLOSTI KOSOVA

Články docenta J.Pelikána a J.Dienstbiera, informující o krizi kolem srbské provincie Kosovo (Právo, 28.prosince 2007 a 8.ledna 2008, oba str.11) je nezbytné doplnit ještě údaji, proč došlo k tak velikým etnickým změnám počtu obyvatel Kosova a Metohije (Kosmet, KaM) v neprospěch Srbů. Albánci nepoužívají název „Metohija“ pro západní část Kosova s městy Peć, Djakovica, Prizren, protože řecké slovo metoh znamená církevní majetek a ukazuje na tisíciletou přítomnost Srbů a srbské pravoslavné církve v této oblasti. Toto ukazují i toponyma (zeměpisné názvy) této oblasti. Na Kosovu a Metohiji žila výrazná srbská většina do XVII. - XVIII.století. Ještě v XIX. století tam bylo zhruba tolik Albánců, kolik Srbů a Černohorců. Je to v zprávě Josepha Müllera, osobního lékaře paši z Peći, uveřejněné v Praze v 1844, Petera Kukolje, uveřejněné ve Vídni v 1871 a publikace z Vídně z 1899. Dle Müllera žilo v městech Peć, Prizren, Djakovica 57% Srbů, měšťanů, pravoslavných a muslimů (31 650 duší) a 43% Albánců, měšťanů, muslimů a katolíků (23 650 duší). Dnes, po etnických čistkách, umožněných NATO agresí v 1999, tam nežije ani jeden Srb. Vojensko-zeměpisná skica P.Kukolje z prizrenského mutesafirluku (okruhu, sandžaku) udává v něm 64% Srbů a 32% Albánců (318 000 Srbů a 161 000 Albánců). Dnes v Prizenu nežije ani jeden Srb! Vídeňská publikace (1899) o sandžaku Plevlje a vilajetu Kosovo, už po čistkách Srbů po srbsko-černohorsko-ruské válce proti Turecku (1876-78), udává v sandžacích (sandžak byla správní jednotka turecké říše, více sandžaků tvořilo ejalet, nověji vilajet) Prizren, Peć a Priština 44% Srbů (pravoslavní, muslimové, katolíci) a 48% Albánců (muslimové, katolíci), neboli 166 700 a 182 650 duší. Dnes tam Srbové už nejsou. Významných starších albánských památek v Kosmetu je nemnoho, nejvíce je jich kolem Djakovici, kam muslimští Albánci pronikali z Albánie. Většina památek je z XVIII. a XIX. století, kdy se islamizovaní Albánci stáli tvrdou pěstí turecké správy proti Srbům, a Srbové bezprávní „rajou“.

Ve sčítání lidu v Království Jugoslávii (1931) byl poměr Srbů ku Albáncům v KaM 35% ku 60%. Při tomto sčítání se už Srbové-muslimové neuváděli jako Srbové, což ještě v XIX.století platilo. Takže v tomto sčítání lidu již byly znát prvky islamizace i albanizace Srbů pod terorem během XIX.století. Goranci byli islamizovaní Slované (Srbové), jako muslimové se hlásili etničtí Turci v KaM. I romská menšina byla z části muslimská.

Informace o „Starém Srbsku“ (Kosovo a Metohije), o vztazích mezi Albánci a Srby podává ve své knize „Slovanské problémy“ (Praha, 1928) prezident T.G. Masaryk, když píše: „Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce…Takový byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu: takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno“. TGM udává odchod (vyhnání) kolem 500 000 Srbů z širší oblasti Kosmetu, během dvou století, počínaje Velikým stěhováním Srbů (1690), spolu s nevelkým počtem Albánců-křesťanů, před zvěrstvy Turků a Albánců-muslimů po odchodu rakouského vojska, po opakovaných masových útěcích v XVIII. století za rakousko-tureckých válek po rychlých ústupech rakouského vojska, za protitureckých povstání Srbů v 1804 a 1815, kolem Krymské války (1853-56), za srbsko-černohorsko-ruské války proti Turecku (1876-78), za řecko-turecké války koncem XIX. století. Dvě Angličanky Paulina Irby a Muir MacKenzie cestovaly tím krajem v polovině XIX. století a všimly si jeho SLOVANSKÉHO rázu. Svůj cestopis nazvaly „Cesty po slovanských provinciích Turecka v Evropě“ (Travels in the Slavonic Provinces of Turkey-in-Europe). Kniha vyšla v Londýně třikrát, první vydání v 1867. Vyšel i srbský překlad. Do roku 1992 existovala v Sarajevu ulice slečny Irbyové.

Proti Srbům, jako bezprávní „raji“, mohli islamizovaní Albánci páchat beztrestně prakticky cokoli. I když se i Albánci-muslimové bouřili občas proti svým tureckým pánům, nikdy to nebyla povstání na život a na smrt, která podnikali Bulhaři, Černohorci, Řekové a Srbové. Islamizovaní Albánci byli ochrannou zdí turecké říše proti křesťanství, proti Slovanům. Albánci tvořili většinu sultánovy gardy, řada tureckých ministrů (vezirů) byli Albánci, vládci Turecka přestěhovávali dokonce do srbských oblastí Albánce, jako sultánovi věrné souvěrce a spojence proti Srbům. Když Srbské království osvobodilo za Balkánské války (1912-13) Kosovo a Metohiji od Turků, tamní Albánci to těžce nesli, protože ztratili svá mocenské práva proti Srbům, nemohli je už beztrestně terorizovat. O albánském teroru vyšla (1899) v Bělehradě diplomatická korespondence mezi vyslancem Srbského království v Cařihradě S. Novakovićem, ministrem zahraničí Dr.V.Djordjevićem a tureckým ministrem zahraničí Tevfik-pašou „Korespondence o albánských násilích v Starém Srbsku 1898-99“. Násilí Albánců znamenalo vraždy, loupeže, znásilňování a únosy žen, znesvěcování kostelů, surové bití Srbů albánskými násilníky. Jeden cizinec, cestující Kosovem napsal, že loupež tehdy představovala pro řadu Albánců běžný způsob obživy. A to po osvobození Kosova a Metohije přestalo, ale tlupy kačaků (kačak, lupič, psanec) nadále občas přepadaly, vraždily. Když 14letý autor jel s rodiči autem přes Kosmet na Jadran (1939), nesmělo se v noci jet autem mezi Djakovicí a Pećí pro možnost nočních přepadů kačaků..

Značné etnické změny Kosmet doznal i za druhé světové války (pro Jugoslávii 1941-45). Řádově 100 000 Srbů a Černohorců bylo v  Kosmetu (v té době Mussolinim a po 1943 Hitlerem sponzorovaná část „Veliké Albánie“) oloupeno a vyhnáno, na 10 000 povražděno. Autor s řadou takto vyhnaných Srbů v Němci okupovaném Srbsku o jejich zlých zážitcích mluvil. Z Albánie se do Kosmetu na majetky vyhnaných i zabitých nastěhovaly desetitisíce Albánců. Po válce Tito nedovolil návrat značné části vyhnaných Srbů i Černohorců na Kosmet, dovolil ho později jen z části. Tito plánoval, původně za souhlasu Stalina, utvoření balkánské federace (Albánie, Bulharsko,Jugoslávie), byl po rozbití povstání albánských ballistů (1945-.46) proto k Albáncům celkem shovívavý, takže mu nevadilo ilegální usídlení na Kosmetu řádově kolem 100  000 dalších Albánců. Po pádu (1966) ministra vnitra a Titova viceprezidenta, Srba A.Rankoviće, se do značné míry rozpadl centralizovaný bezpečnostní aparát. Začaly ho řídit samotné republiky a provincie (včetně KaM) a jejich odstředivé síly. Ústavní změny roku 1974 daly provincii Kosovo prerogativa státu. Došlo po nich k výraznému tlaku na Nealbánce a k jejich vypuzování, takže KaM začali opouštět, pod hrozbami až fyzickým násilím Albánců, kteří vykupovali jejich majetky. Kosmet tehdy postupně opustilo, z důvodu etnického ohrožení, z důvodů ekonomických, až 200-300 000 i více Nealbánců, hlavně Srbů a Černohorců. Při sčítání lidu v r. 1961 bylo uvedeno 67% Albánců a 28% Srbů. Vzestup počtu Albánců v KaM byl i následkem jejich obrovské porodnosti i tím, že statisíce Albánců žili na KaM „na černo“, dostávali se tam z Albánie i odjinud z Evropy. Prý kolem 400 000 Albánců v KaM takto žilo „ilegálně“(1990).

Jugoslávie zajistila Albáncům KaM řadu vymožeností, včetně výrazného zvýšení průměrné délky života zlepšením zdravotnictví. Zatím co předpokládaná délka života (.life expectancy) Albánců v létech 1952-54 byla 49 (muži) a 45 roků (ženy), v létech 1982-84 byla už 68 (muži) a 71 roků (ženy). Roku 1970 byla v Prištině založena veliká univerzita, která polovinou osmdesátých let měla 37 000 studentů, z toho 29 000 Albánců, takže bylo na KaM na 1000 obyvatel 19 vysokoškoláků, v ČSSR v té době 10,9. Nevhodným výběrem předmětů v albánštině (např. dějiny, lingvistika, filozofie, apod.), neměli všichni studenti naději najít v KaM, v Jugoslávii, zaměstnání, takže nejeden absolvent univerzity pásl ovce, odjel dělat manuelní práce do zahraničí jako Gastarbeiter. V Prištině vznikla řada vědeckých ústavů, i Akademie věd a umění. V osmdesátých létech vycházelo v KaM 29 deníků (23 v albánštině), vysílaly denně dvě rozhlasové stanice (73% relací v albánštině), jedna televizní (80% v albánštině). Více desetiletí dodávalo Srbsko, mateřská republika Kosova, průměrně hodnoty za jeden milion US dolarů DENNĚ, pro udržení chodu provincie, k plnění plánů jejího rozvoje. Veliké prostředky byly věnovány na školství. Koncem 80tých let bylo v KaM přes 1 000 škol, povinná docházka se prodloužila na 8 roků. Někdy byl problém, jak donutit rodiče, aby posílali děti do škol. V 80tých letech plynulo až 45% fondů federace do KaM. Nemálo Albánců chápalo význam pomoci Srbska a Jugoslávie provincii. Řadu těchto prosrbských, projugoslávských Albánců později zlikvidovala Západem podporovaná teroristická organizace UÇK. Asi poslední pokus podniknutý Bělehradem o smírné řešení problému Kosmetu byla Západem odmítnutá konference 25.listopadu 1998, které se účastnily dvě prosrbské (projugoslávské) albánské strany, Srbové, Černohorci, kosovští Romové, Goranci (poislámštění Srbové),etničtí Turci. Byl navržen dvoukomorový parlament, ve kterém by Horní komora hrála významnou roli, aby si ani jedna národnost nemohla osobovat právo, vládnout nad těmi druhými.

Osvobozenecká armáda Kosova, UÇK (anglicky KLA – Kosovo Liberation Army) vznikla iniciativou Kosovského národního hnutí (KNH) v 1993, ale „první boje“(vraždy) této teroristické organizace byly hlášeny 25. a 26.listopadu 1997, u vesnic Lauša a Vodnik, v neklidné Drenici. Nábor členů do UÇK se prováděl v albánských klubech Švýcarska, Německa, Belgie, Švédska, výcvik v Německu (hlavně v opuštěných NATO základnách), Rakousku, Švýcarsku, Turecku (byli tam cvičeni např. Albánci z Makedonie !), v samotné Albánii a později i v USA. Je trapné, že tyto země nepodnikly nic proti tomu, aby se v nich ve velkém cvičili zabíječi a sbíraly pro ně prostředky. Jak se jen surově porušovaly dohody z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí států. Albánští dělníci v zahraničí museli odvádět „osvobozovací“ daň (údajně 3% příjmů) pro nákup zbraní, platy instruktorů, provoz výcvikových táborů, pak i žoldáků. Instruktoři plánovaných „zabíječů“ byli dobře placení vojenští experti americké, britské, francouzské, italské, německé, atd. armády, jakož i z  NATO, bývalí důstojníci jugoslávské armády (Albánci, bosenští muslimové, Chorvati). Již více roků z nevyzpytatelných příčin a špinavě vystupovali proti Srbům Slovinci, kteří zbohatli i pašováním zbraní do „válčících států“ Jugoslávie (úspěšný byl v tom Janez Janša, významný slovinský politik), výcvikem různých „bojovníků“.

Švýcarský časopis Der Bund napsal článek „Osvobozenecká armáda: Peníze a bojovníci ze Švýcarska“ (17.ledna 1998): -„Během posledních týdnů dodala federální policie dokumentaci, která ukazuje, že UÇK má svou logistickou základnu v Evropě a obzvláště ve Švýcarsku…Už delší dobu militantní KNH ve svém časopise „Zëri i Kosovës“ (Hlas Kosovanů) svolává do zbraní za osvobození Kosova a nabádá dobrovolníky, aby se přidružili k boji…a žádá o peněžitou pomoc. KNH si otevřelo účet u (švýcarského) Bankvereinu a podobné bankovní účty existují v Norsku, Dánsku, Švédsku, Německu, v Česku (je uvedena např. Komerční banka, Brno, Fond nadace pro Kosovo, konto čís.113633-621/0100) i jinde. Veliká část zbraní se kupovala za peníze získané obchodem s drogami, albánská narkomafie se stala velmi mocnou ve Švýcarsku, kde se nápadně zvýšil (podobně jako v Německu) počet legálních i ilegálních přistěhovalců, Albánců z Kosova a Metohije. Do Kosova a Metohije se přesunula část bojovníků po konci občansko-etnicko-náboženské války v Bosně a Hercegovině (v roce 1998 prý 300), včetně „svatých válečníků“, mudžaheddinů. Bohatá albánská diaspora přípravy UÇK velmi podporovala, potřebovala bezpečnou základnu pro rozvíjející se obchod drogami.

Zde je nutno nezapomenout, co o UÇK říkal americký představitel pro Balkán Robert Gelbard (23.února 1998 v Bělehradě, v hotelu Hyatt Regency):-„Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí…prováděné teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště Kosovskou osvobozeneckou armádou, UÇK. Je to bez pochyby teroristická skupina. Nepřijmu žádné ospravedlnění…“ Ale jako důkaz neprincipiálnosti USA je skutečnost ze dne 29.června, kdy mluvčí Pentagonu prohlásil:-„Ministr zahraničí (tj.M.Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává „teroristickou organizací“. Toto určení nebylo provedeno v případě UÇK…“Je to jedna z trapností Západu, kdy jeho prezidenti, ministři, generálové a media povídají co se jim právě hodí a velmi často neříkají pravdu. Harold Pinter, budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu, se o zločinecké NATO agresi proti Jugoslávii (Srbsku) v roce 1999 vyjádřil zcela správně:-„Tato válka je akcí banditů bez jakéhokoli uvažování o možných následcích,“(rakouský Standard 20.května 1999). Co by řeklo Španělsko, kdyby ve Francii začali Baskové veřejně sbírat peníze pro teroristy ETA a cvičili tam ve velkém teroristy?

Když Západem podporovaná (Německo, USA, aj.) albánská teroristická organizace UÇK na jaře roku 1998 začala vraždit v KaM srbské policisty, úředníky i prosrbské Albánce, probíhala tam akce srbského ministerstva zdravotnictví, za podpory UNICEF (United Nations International Children´s Emergency Fund – Mezinárodní fond OSN pro naléhavé situace dětí). Zajistila očkování 100 000 kosovských dětí všech národností proti dětské obrně.. Srbská ministryně zdravotnictví Leposava Miličević řekla autorovi, že to nebylo vždy lehké, když se kolem střílelo. Tuto akci na Západě prakticky nikdo neocenil.

Po podvodu v Račaku, po neférové konferenci v Rambouillet, přišla od OSN neschválená, na výmyslech založená, tedy kriminální 78denní agrese NATO proti Srbsku, za  ničení a zabíjení civilistů, za použití zakázaných kazetových pum a ochuzeného uranu, za obrovských ekologických škod. Podle Kumanovské dohody (červen 1999), musely vojsko i policie Jugoslávie (FRJ) opustit KaM, které však i nadále zůstaly, podle Rezoluce Rady bezpečnosti 1244, součástí Jugoslávie. NATO (jednotky KFOR) mělo zajistit mír a bezpečnost v KaM. Nicméně neodzbrojené jednotky UÇK začaly loupit, vypuzovat, unášet a vraždit Srby, Romy, prosrbské Albánce, ničit jejich domy i starobylé srbské památky. Za několik měsíců bylo zničeno na sto klášterů, chrámů, řada z nich z  XIII-XIV.století. Do Srbska uprchlo až 250 000 Srbů, mnoho Romů i Albánců, kolem 100 000 Srbů a něco Romů zůstalo v ghettech, bez zdravotního zajištění, školní docházky, práce. Opuštění ghett je možné jen v často napadaných KFOR konvojích.

Další rána pro lidi v ghettech přišla v „kosovské křišťálové noci“ 17-18.března 2004, kdy organizovaná albánská chátra zničila dalších téměř 50 srbských kostelů a klášterů, vyhnala na 4 000 Srbů a Romů z jejich domovů, vyloupila je a pak vypálila, zničila, aby se už neměli kam vrátit. Bylo zabito 20 lidí, zraněno 900 (!), většinou následkem surového bití. Krajně zbaběle se zachovaly německé i francouzské jednotky KFOR, statečně bránili od UÇK napadané srbské a romské civily Švédové, Češi, Slováci, Irové, Dánové – měli 35 zraněných. Ubránili nejen je od zdivočelého davu, ale i překrásný klášter Gračanicu, skvost středověké srbské architektury, chráněný od UNESCO. Německé jednotky, které měly bránit zbytky Srbů a starobylé památky v Prizrenu a okolí se stáhly a z povzdálí nechaly chátrou zničit vše, co ani Turci za 500 let své vlády nezničili. Lehlo popelem a bylo zbořeno více chrámů, biskupské sídlo a bohoslovecká škola, byl vypálen i chrám Bohorodičky Ljevišské, chráněný od UNESCO. Francouzská jednotka zbaběle nechala albánskou chátrou zničit v centru Kosova klášter Dević z XV. století. To vše bylo za přítomnosti 17 000 vojáků KFOR a 4 000 policistů UNMIK. Po celém Kosmetu jsou nápisy „SMRT SRBŮM“. Před okupací KFORem žilo v Peći na 20 000 Srbů, dnes ani jeden. Podobná je situace v Prizrenu, kde v červnu 1999 žilo na 10 000 Srbů a dnes ani jeden. Žádní Srbové už nejsou v Prištině.

Ve vedení Kosova a Metohije, tzv. „Kosovské republiky“, která má být uznána za samostatnou, jsou ale Hashim Thaci, Ramush Haradinaj, Agim Ceku a jim podobní, kteří se dopustili řady těžkých válečných zločinů proti Nealbáncům (hlavně Srbům, Romům i jiným) i samotným Albáncům, kteří nesouhlasili jejich kriminálními postupy. Západ zcela zapomněl, že prakticky všichni výše uvedení obchodovali s drogami, takže jsou Kosova a Albánie jedním z hlavních center narkomafie. Má se to dovolit? Jak dopadnou ty poslední zbytky potomků lidí, kteří donedávna osidlovali Kosovo a Metohiji, a kteří byli oloupení o svou půdu, jak to v roce 1928 napsal T. G. Masaryk, a potom vypuzování a zabíjení, jejich tisícileté památky ničeny? SMÍ SE POVOLIT TEN NOVÝ MNICHOV, který svými následky rozbije i poslední zbytky významu OSN, míru, slušnosti a zákona?

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nadačním fondem přátel Srbů a Černohorců, OR KČP v Praze 10 jako svou 231. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha, 14. ledna 2008

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz

* * *

Jednou z nejvyšších hodnot naší civilizace je spravedlivý mír na celém světě. I my o něj usilujeme. S vaší pomocí budeme silnější. To nejmenší, co od vás očekáváme, a o co také prosíme, jsou vaše podpisy na petici a její další rozšiřování.

Petice na obranu mezinárodní morálky, norem mezinárodního práva, zvláště Charty OSN a rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244, jíž se v souladu s Listinou základních práv a svobod a petičním zákonem obracíme na pana M. Topolánka, předsedu vlády České republiky, vám poskytuje možnost odpovědně občansky vystoupit, vyjádřit své stanovisko a žádat, aby příslušný ústavní orgán ČR na podněty a otázky, obsažené v petici, kvalifikovaně odpověděl. Na takovouto odpověď máme zákonné právo.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc., předseda petičního výboru, předseda Nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců.