Osvětim - evakuace

Osvětim – centrum zla – evakuace politických a rasových vězňů

Klíčovou roli v historii pochodů a transportů smrti v roce 1945 sehrálo vyklizení KT Osvětim a k němu přidružených táborů, především Březinky (Birkenau). Klíčová proto, že šlo o největší tábor, který dodal největší počet hnanců – a také proto, že hlavně v něm se odehrál největší zločin hitlerismu, holocaust. Tento akt, nazývaný také ŠOA, byl vlastně dokončován právě prostřednictvím našeho tématu, když Němci k dosavadním prostředkům „vnitrotáborovým“ v čele se smrtícím plynem přidali i smrt pochodem  či jízdou vlakem, kdy funkci zabíječe sehrál mráz, kulka, rána pažbou či klackem do hlavy.

Proto je nutno zabývat se „případem Osvětim“ hned na začátku  a ovšem také proto, že evakuace odtud probíhala i po území Slezska, Moravy i Čech.

Plány evakuace a jejich prováděcí korektury. Oblast polského Slezska

V roce 1944 rozbila Sovětská armáda německou frontu od Barentsova moře až po Černé moře a začátkem ledna 1945 zahájila velkou ofenzivu směrem k Německu –mj. i na pomoc západním spojencům. V důsledku toho se do frontového pásma dostávaly i KT. Na Himmlerův rozkaz  začalo jejich hromadné vyhlazování: nejprve měli zmizet vězni, pak i písemné doklady o nich, nakonec i zařízení, jež způsobilo jejich smrt.  Stopy po zločinu měly být beze zbytku odstraněny. Popravčí čety, plynové komory i krematoria pracovaly ve dne v noci. Všechny vězně však SS-mani vyhubit nemohli, na to již nezbýval čas. Postup vítězící RA byl rychlejší. Proto byla v táborech nejblíže fronty  zahájena náhradní akce – tzv „evakuace“, o níž je tato kniha. Pod pojmem evakuace si představujeme obvykle akci, sloužící k záchraně  - především lidí. Nacistická „evakuace“ však byla dalším hrůzným zločinem Hitlerova režimu, který vrhal úděsné světlo na Německo a – málo platné – i na Němce. To, co nyní lidé viděli, odkrývalo, ne-li převyšovalo peklo, dosud skryté v přítmí koncentráků. Pamětník o tom mluví jako o hrůzách převyšujících hrůzy Dantova pekla.

Jedním z prvých KT, který se octl  v dosahu osvobozených vojsk byl Osvětim. Nacistické složky plánovaly do nejmenších podrobností promyšlenou likvidaci tohoto tábora, ač tehdy již bylo známo, že Německo válku prohrálo. Přesto tehdy bylo pro potřeby hornoslezského průmyslu zapotřebí ještě 40 000 až 60 000 vězňů – pracovních sil. Politicko-strategická situace v červenci a srpnu 1944, kdy RA dosáhla linie Visla-Wisloka, jí dalo možnost rychlého pochodu do hornoslezské oblasti. To podnítilo nacistickou vládu urychleně evakuovat z KT Osvětim takřka všechny vězně, kteří byli uznáni za schopné další práce. Ti byli od léta 1944 postupně evakuováni – a to byla počáteční celá velká fáze „evakuace“ východních KT…

Proč ta přednost Slovanů při evakuaci? Nacisté totiž s nimi po skončení války počítali jako s novodobými otroky. Bormann, hnědá eminence NSDAP, zaznamenal  už v červenci 1942, kdy nacisté věřili ve své vítězství, Hitlerovy pokyny, z nichž vyjímáme: „Slované ať pro nás pracují. Pokud je nepotřebujeme, mohou zemřít. Očkovací povinnost a německá zdravotní péče je proto zbytečná, slovanská plodnost je nežádoucí…Vzdělání je nebezpečné. Stačí, když umí počítat do sta. Přípustné je nejvýše vzdělání, které vytváří pro nás nádeníky.  Každý vzdělaný je budoucí nepřítel. Náboženství jim necháme jako utišující prostředek. Stravu dostanou jen nejnutnější. My jsme pány, my přijdeme napřed.

Zejména to nastalo po osvobození KT Majdanek a po výbuchu povstání ve Varšavě, kdy si RA vytvořila šárecko-magnuszewské a sandomiierzské předměstí na levém břehu Visly a bojovala o jejich rozšíření. Tím vzniknul u osvětimských SS pocit aktuálního ohrožení. Dokladem mj. je právě evakuace vězňů slovanského původu v srpnu 1944. Dokumenty z pražského vojenského archivu svědčí však i o tom, že velení slezského vojenského okruhu wehrmachtu (číslo VIII-Breslau) započalo s částečnou evakuací válečných zajatců umístěných v Horním Slezsku, už nejpozději na začátku září 1944. I tato skutečnost nás vede k předpokladu, že správa SS se musela blíže zabývat otázkou evakuace vězňů z KT Osvětim, tedy dokončením ŠOA a přijmout o ní prvotní rozhodnutí už někdy na přelomu srpna a září 1944. Realizace se ovšem protáhla, když všichni vězni určení k evakuaci v této fázi byli odváženi po přetížené železnici.

Podle zachované dokumentace činil jejich celkový počet v počáteční fázi asi 65 000, z toho v době 1.-17. ledna1945 bylo transportováno více než 1 800 vězňů.

Gauleiter Horního Slezska Bracht jako hornoslezský komisař obrany říše vytknul ve svých směrnicích  z 21.12.1944 o přípravě zahrnutí Horního Slezska do vojenské operační oblasti a provedení tzv. ARLZ (Auflockerung – Räumung – Lähmung – Zerstörung – uvolnění – vyklizení – ochromení – zničení). Ve směrnicích též naznačoval, že své rozhodnutí o této otázce předem zkoordinoval s vyšším velitelem SS a policie ve Vratislavi, SS obergruppenführerem  Schmauserem. Z výpovědi šéfa táborového gestapa v KT Osvětim, SS untersturmführa Hanse Schürzeho vysvítá, že župní verzi plánu konečné evakuace osvětimských vězňů vypracoval již před koncem roku 1944 a na jeho rozkaz také spojovací důstojník – mjr. policie  H. Boesenberg…

Celkové vyklizení KT Osvětim proběhlo takto:

Pokud se dalo zjistit, bylo z něj do května 1944 deportováno jen velmi málo vězňů. Poté odvozy vzrostly a v srpnu se přeměnily na už zmíněnou počáteční „evakuaci“. Od října 1944 byl už úbytek vězňů větší než jejich přírůstek V srpnu a září 1944 bylo totiž odtransportováno   v rámci „evakuace“ více než 10 000 vězňů, Poláků, Rusů i jiných slovanských národností, mužů i žen, jakož i asi 10 000 židovských vězňů.

V druhé polovině ledna 1945 se strategická situace tehdejší hornoslezské provincie už stala tak kritickou, že postupně byla v její severní a střední části zastavena hospodářská činnost a evakuováni dělníci nasazení na práci v průmyslových závodech, váleční zajatci a vězni. To se dělo podle zachované směrnice z 21.12.1944, zpracované pod vedením SS-Obergruppenführera Brachta…

Směrnice především předpokládaly, že převoz lidí ohrožených bezprostředně válečnými událostmi bude ztížen jak nedostatkem vozového parku, tak i případnou dezorganizací železnic v těchto oblastech. Proto Němci hodlali převést velkou část, ne-li většinu „evakuovaných“ mas v pěších formacích a v míře, která by nekolidovala s potřebami fronty…

V důsledku nástupu RA k Odře ohrožujícího celé Slezsko, nasměrovaly SS evakuační kolony přímo do předhůří Sudet, tedy na jihozápad k Lužické Nise. Jejich značná část pak končila v KT Gross Rosen… Oběti byly nejen mezi vězni, ale i mezi německým obyvatelstvem, které v důsledku rozšíření atmosféry  strachu prchalo před RA z oblasti Odry a Pobaltí. Němci evakuovali své obyvatelstvo ze Slezska, Východních Prus a Pomoří za velkých mrazů, bombardování a vojenského chaosu, takže zavinili smrt velkého počtu lidí, kteří umírali vyčerpáním, hladem a zimou.

Z knihy Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945 ( Výňatky z knihy  Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)