PhDr. Dagmar Stryjová
II. část
28. června byl zahájen přesun příslušníků Wolframu na leteckou základnu Bari v jižní Itálii. Byl prováděn ve třech sledech. Anglii opustil nejdříve Bierský, Matula a Černota, 1. července Řezníček a 3. července Otisk se Svobodou. V Itálii byli soustředěni na československé výsadkové základně Laureto nedaleko Monopoli. Velitelem základny byl npor. Hrubec. Zde se dále zdokonalovali ve střelbě a topografii, svou tělesnou kondici si dále upevňovali pochody v okolním hornatém terénu.
Konečně 13. září 1944 dopoledne byla pro skupinu Wolfrm vyhlášena bojová pohotovost. V 16.00 hod. odjeli její příslušníci na leteckou základnu, kde byli umístěni v malém domku vzdáleném asi 1 km od letiště. Po poslední kontrole, pokynech a převlečení do leteckých kombinéz, nasedli kolem 19.15 hod. do speciálně pro výsadkové akce upraveného bombardéru typu Halifax pilotovaného novozélandskou posádkou, který se s nimi za 15 minut zvedl k obloze. Letadlo zamířilo přes Jaderské moře k jugoslávskému pobřeží. Za letu nad Jugoslávií byla shozena zásilka bojového materiálu jedné z jednotek partyzánů maršála Tita. Poté letoun překročil maďarské hranice a někde mezi Blatenským jezerem a Budapeští zamířil směrem k Žilině, odkud měl pokračovat již přímo k plánovanému místu seskoku. Během letu byla osádka letounu nucena dvakrát manévrovat mezi palbou nepřátelského protiletadlového dělostřelectva. Poprvé nad Maďarskem, podruhé u Žiliny. Konečně se piloti i se svým nákladem ocitli nad určenou oblastí. Po několika obletech vymezené oblasti Beskyd byli parašutisté vysazeni kolem 23.30 hod ve dvou rojích v kotlině pod jižním svahem hory Slavíč nedaleko místa, kde se stýkaly hranice protektorátu, říše a Slovenska. První roj tvořil Řezníček, Černota a Matula, členy druhého roje byli Bierský, Otisk a Svoboda.
Osobní výzbroj a výstroj každého parašutisty sestávala ze samopalu Sten-Gunn s 200 – 300 náboji, jedné nebo dvou pistolí s dostatečnou zásobou střeliva, jedné bezhlučné pistole s jedním zásobníkem, speciální munice, dvou až tří granátů či váhově jim odpovídajícího množství plastické trhaviny Plastic-Explozuive 808, obušku, dýky, kapesní lékárničky, spacího pytle, náhradního prádla, hygienických a jídelních potřeb a železné dávky potravin. Společný materiál si rozdělili rovnoměrně mezi sebe.
Seskok skupiny však nedopadl právě nejlépe. Roj vedený Otiskem dopadl ve značně členitém terénu daleko od sebe, a proto nemohl vytýčit světelnými signály prostor pro vysazení zbytku desantu.To způsobilo, že parašutisté první skupiny se v místě seskoku vůbec nesešli a každý z nich se musel protloukat k náhradnímu shromaždišti u osady Mečová sám. Druhá trojice se sice v místě doskoku vbrzku shromáždila, ale protože nevešla ve styk s ostatními, byla i ona nucena vydat se k náhradnímu shromaždišti na Mečovou. Nepřízeň osudu se projevila i v tom, že desant utrpěl značné ztráty na materiálu, protože Bierskému i Řezníčkovi se utrhly přetížené nožní zásobníky a žádnému z nich se nepodařilo ztracené kontejnery nalézt.
Konečně po několika dnech se všichni členové výsadku, až na Svobodu, sešli u lesního dělníka Františka Myslikovjana. Telegrafista Svoboda však byl mezi tím 15. září zatčen v údolí Kotly-Lachov jagdkomanndem Hadaszcok. Tím byl seskok skupiny vyzrazen, avšak Němci jí na stopu nepřišli. Její členové začali navazovat spojení s odbojovými a partyzánskými skupinami operujícími v Beskydech.
V tutéž dobu, co se Wolfram zkonsolidoval, se počala probíjet ze Slovenska na Moravu Československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova pod vedením Janko Ušiaka a Dajana Bajanoviče Murzina. Po neúspěšném pokusu o přechod protektorátních hranic u Velkých Karlovic se brigáda rozdělila na několik částí, které koncem září a počátkem října přešly do beskydské oblasti. Murzinův oddíl se utábořil na Magurce. Jakmile se Wolfram dozvěděl od svých spolupracovníků o existenci partyzánské jednotky v jeho blízkém okolí, vyslal Otisk Černotu a Řezníčka navázat s ruským velitelem oddílu spojení. Úkol byl úspěšně splněn a současně byla dojednána na další den i schůzka velitele výsadku Josefa Otiska s Murzinem. Otisk objasnil Murzinovi jejich těžké postavení způsobené ztrátou radiostanice a požádal ho o odeslání telegramu o situaci Wolframu přes jejich ruské velitelství do Londýna a seznámil Murzina s místem jejich pobytu.
Přibližně v téže době bylo také navázáno spojení s profesorem Milošem Vysockým, který z pověření Rady tří pátral po skupině Wolfram. Rada tří se o její existenci dozvěděla od paraskupiny Calcium, jejímž prostřednictvím se snažily československé vojenské orgány v Anglii získat informace o osudech výsadku. Spojení na R 3 bylo udržováno prostřednictvím hajného Josefa Faldyny. Přes dalšího představitele této odbojové organizace štábního kapitána Karla Veslého-Štainera byl odeslán do Londýna radiostanicí Calcia telegram o postavení skupiny. Oba telegramy, Murzinův i Calcia, došly na udanou adresu. Do vývoje dalších událostí však zasáhlo několik dalších příhod.
Dne 14. října explodovaly v blízkosti Murzinova tábořiště dvě bomby, jimiž si pravděpodobně odlehčily americké bombardéry letící za svými každodenními úkoly v Horním Slezsku. Pumy sice nikoho nezasáhly, avšak zhledem k tomu, že Němci dělali vždy prohlídku míst spojených s bombardováním, byť i náhodným, byl Murzin nucen svoje dosavadní stanoviště opustit a přesunout se do tábořiště skupiny Wolfram na Trojačku. V té době již byl jeho oddíl posílen i oddílem Janko Ušiaka. Parašutisté z Wolframu se přesunuli asi 1 km severovýchodněji na Samčanku k hajnému Kabilkovi.
Někdy kolem 16. října byl při odchodu na schůzku na horu Smrek zastřelen několikráte trestaným zločincem, vydávajícím se za partyzána, parašutista Bierský. Do řad partyzánů přivedla tohoto muže hrozba trestu za loupež spáchanou v Brně-Husovicích. Zavražděnému Bierskému odňal pistoli, osobní průkazy, dva zápisníky s různými poznámkami, seznam spolupracovníků a podporovatelů skupiny a různé jiné drobnosti. Poté, co mrtvolu odvlekl a ukryl v mlází, se vydal do Frenštátu, odkud odjel vlakem do Brna, kde vše oznámil na gestapu. Domníval se totiž, že díky tomu bude jeho stíhání českou kriminální policií zastaveno. Gestapo však pochopitelně využilo naskytnuté příležitosti a poslalo zrádce zpátky do Beskyd, kde se musel zúčastnit trestné výpravy proti partyzánům na Trojačce.
Když se Bierský se svým průvodce dlouho nevraceli, bylo po nich zahájeno pátrání. Na stopu vraždy přivedli parašutisty lesní dělníci, kteří tehdy nedaleko místa činu pracovali a slyšeli výstřely. V té době navázal Matula spojení se zpravodajskou skupinou 1. ukrajinského frontu č. 11 650 kapitána Adama Jevsejeviče Bělavského-Niščimenka. Velitelé se dohodli, že budou těsně spolupracovat a společně tábořit. Rovněž Bělavského požádal Otisk o odeslání telegramu o osudech svého výsadku. Pokus o navázání spojení s Londýnem prostřednictvím Niščimenka se však nezdařil.
Mezi tím napadl 22. října 1944 v časných ranních hodinách smíšený oddíl německých bezpečnostních sil sídlo Murzinovy brigády na Trojačce. Partyzánům se však podařilo uniknout. Aby nepřátelům ztížili pronásledování, rozdělili se na několik skupin, které se stáhly do tábořiště Otiska a Bělavského. Na poradě všech tří velitelů bylo dohodnuto okamžitě ohrožený prostor opustit a nalézt si nové tábořiště. Wolfram a Bělavského skupina se přesunuly na Smrek, kde hodlaly v případě nutnosti i přezimovat.
Němci však stále intenzivněji pročesávali beskydské lesy a při jedné z akcí narazili i na tábořiště obou skupin na Smreku. V nastalé přestřelce se však podařilo parašutistům díky mlze a tmě uniknout. Vzhledem k tomu, že od místních spolupracovníků stále častěji přicházely zprávy o připravované mohutné protipartyzánské akci, dohodli se velitelé obou skupin, že se obě jednotky od sebe znovu oddělí. Bělavskij se rozhodl pro přesun na Slovensko, Otisk pro Lhotskou louku, odkud před necelými dvěma měsíci začali rozvíjet svou činnost.
Zprávy o chystané velkorazii byly věrohodně potvrzeny poštovním úředníkem Emilem Absolónem, který měl možnost odposlouchávat telefonické hovory mezi služebnami německých bezpečnostních složek. Za těchto okolností bylo Otiskovi jasné, že setrvávat dále v horách nemá smysl, a proto se rozhodl hledat na přechodnou dobu úkryt u Řezníčkových rodičů v Kunčicích pod Ondřejníkem. Ještě před tím však vyslal Řezníčka s Černotou k Murzinovi, aby i jeho štáb informoval o nadcházejícím nebezpečí. Po uklidnění situace se měla celá skupina přesunout z Kunčic k Otiskovu bratru Bohumilovi do Líšně u Brna. Stalo se tak koncem listopadu 1944, kdy se příslušníci Wolframu vydali na cestu do Líšně, kde měl Otiskův bratr hospodářství, které zaručovalo nepoměrně snazší zásobování, než tomu mohlo být kdekoliv jinde. Přesun dlouhý přes dvě stě kilometrů probíhal po trase Kunčice-Radhošť- Vidče-Vsetínské paseky-Tlumačov-Koryčany-Slavkov-Líšeň a trval zhruba týden. Proběhl bez jakýchkoliv rušivých událostí.
Do Líšně parašutisté dorazili pravděpodobně v noci z 3. na 4. prosince 1944 a svůj téměř čtyřměsíční pobyt zde strávili v bunkru zřízeném v hromadě slámy ve stodole. O jejich přítomnosti se postupně dozvídali Otiskovi nejbližší příbuzní a známí, a to Ing. Jan Otisk, medik Karel Otisk, švagři Hrubý a Frydrýšek, pak poručík Miloslav Hnilica a představitel místní odbojové organizace Jan Čech. Ti všichni vykonávali pro potřeby skupiny zpravodajskou činnost.
Ke konci března 1945 vyslal Otisk Řezníčka s Černotou na hloubkový průzkum do Ždánického lesa, kde se měly podle hlášení spolupracovníků skupiny pohybovat jisté partyzánské oddíly a měla sem zasahovat i zpravodajská síť paraskupiny Clay. Otisk s Matulou se přesunuli do lesů za Líšní, kam za nimi Ing. Jan Otisk přivedl Miloslava Hnilicu, který zběhnul ze zákopových prací.
Z Líšně odešla první dvojice 4. března 1945. Po návratu z výzkumné cesty měla vyhledat druhou dvojici v povodí toku Říčky nad prostředním mlýnem. O tom, jak probíhal jejich úkol, vypravoval po válce Josef Černota následovně:
„Dne 4. března 1945 jsme se vydali z Líšně na pochod. Šli jsme otevřeným terénem až do osady Šaratice, kam jsme se dostali asi v deset hodin dopoledne. Protože byla právě neděle, obchody byly zavřeny. U místního holiče jsme se nechali ostříhat. Podařilo se nám navázat kontakt s tamní omladinou a jejím prostřednictvím pak s rodinou, která nám poskytla na tento den nocleh a jídlo. Získali jsme cenné informace o četnických stanicích v okolí, o jejich složení a o okolních vojenských posádkách. Druhý den jsme pokračovali v cestě podél potoka směrem na Milešovice, kde jsme odbočili jižním směrem do prostoru Litenčického lesa, kde jsme přenocovali poblíž myslivny Svatá nebo Zlatá, na jméno se již přesně nepamatuji. Poté jsme postupovali dále lesem směrem na Ždánice, kde jsme navázali spojení se skupinou, která ukrývala uprchlého německého zajatce ruské národnosti, který však v uvedenou dobu zrovna nebyl přítomen, takže jsme s ním nemohli navázat spojení. V následujících dnech jsme se pak marně snažili získat kontakt na odbojové skupiny operující v okolí Zlína, Buchlovic, Hodonína a Lanžhota, i když místní lidé o těchto skupinách věděli. Naším nepřítelem byl čas, protože průzkumná činnost byla omezena dobou jednoho týdne, tj. do 11. března včetně. Při návratu na shromaždiště jsme postupovali přibližně stejný směrem přes Hrušky, Blažovice, Tvarožnou a Hostěnice. Ke třetímu mlýnu jsme dorazili v určený den odpoledne. Zde nás již očekával Robert Matula, který nás zavedl do lesního tábora západně od Muchovy boudy, kde se mezi tím skupina utábořila. Vzhledem k tomu, že za naší nepřítomnosti byla posílena o nového člena, poručíka Miloslava Hnilicu, mohli jsme nyní provádět průzkumnou činnost v různém složení. Přes naše spolupracovníky jsme se brzy seznámili i se skupinou ruských parašutistů.“
Jakmile byla skupina pohromadě, začala uskutečňovat bojové akce. 6. dubna odpoledne si opatřili její členové kuřivo tak, že je odebrali trafikantce Aloisii Kotulánové z Mokré, když se vracela ze skladu ve Křtinách. Za zboží zaplatili 200 protektorátních korun a vystavili na ně potvrzení Ve večerních hodinách dne 11. dubna zabavili v Horákově hraběti Hubertu Mitrowskému a jeho lesníku Janu Krásnému dvě kulovnice se 40 náboji, 4 brokovnice se 400 náboji, revolver s 20 náboji, 2 dalekohledy a zničili dva telefonní přístroje. O celé akci po válce poručík Hnilica vyprávěl:
„Náš spolupracovník hajný Vašků nám jednoho dne oznámil, že hrabě Mitrowský, který je na zámečku u Horákova, se chystá pryč. Přitom tam má větší množství loveckých zbraní a nábojů a navíc dluží ještě mnoha občanům z Horákova peníze za práce v lese. Rozhodli jsme se proto udělat u něj návštěvu. Večer jsme se tiše připlížili k místu přepadu. Než jsme však mohli zahájit akci, vyšli z domu dva muži, kteří se zastavili u branky a bavili se o dřevu. Čekali jsme, až se rozejdou, ale v tom vyběhl z nedaleké hájenky lovecký pes, který nás vyčenichal. Přiběhl až k nám a začal na nás hlučně dorážet. Hajný se snažil psa odvolat, ale ten nechtěl poslechnout a štěkal na nás dál. Neviděli jsme jiné východisko, než psa zastřelit a pustit se do akce. Než k tomu však došlo, pes odběhl a my se také pustili do práce. Nejdříve jsme zajistili oba muže. Poté jsme byli s Řezníčkem pověřeni jejich hlídáním. Otisk s Matulou vnikli do zámečku a za několik minut se vrátili obtěžkáni puškami a dvěma batohy nábojů. Na cestě jsme se pak od obou dozvěděli podrobnosti, které se mezi tím v zámečku odehrály.
Když hrabě uviděl, že je přepaden, začal se třást strachy. Hraběnka padala do mdlob a pouze na dvou služebných, které právě uklízely ze stolu, bylo znát, že mají z celé věci velkou radost. Hrabě dostal příkaz, aby přinesl zbraně a náboje. Hraběnka začala oba kamarády prosit německy, aby si vzali, co chtějí, ale je nechali na živu. Velitel jí přikázal, aby mluvila česky. Hrabě ji však omlouval, že česky mluví špatně, aby jí to prominuli. Pojednou zazvonil telefon. Na Otiskův pokyn ho vzala jedna ze služebných. Volali prý hraběte z Brna. Otisk jí přikázal, aby odpověděla, že pan hrabě není momentálně doma, že šel na procházku. Když zavěsila, vzal velitel Wolframu telefon a vytrhl jej ze zdi. Zlomil sluchátko a položil ho zpět na stolek. Mitrowský se velmi bál o svůj život. Když ale zjistil, že ho nikdo zastřelit nepřišel, že mu byly pouze odebrány zbraně a byl dán příkaz k výplatě mzdy dělníkům, osmělil se k otázce, zda může hlásit, že byl přepaden. Otisk mu odpověděl, že ano, avšak nikoliv dříve, než v osm hodin ráno. Odpoledne jsme se také od hajného Vašků dozvěděli, že Mitrowský odjel celou věc ohlásit hned druhý den ráno na četnickou stanici do Tvarožné.“
Akce probíhala v době, kdy na opačné straně lesa mezi Bukovinkou a Račicemi probíhala již zmíněná rozsáhlá německá pátrací akce po příslušnících ruské zpravodajské skupiny, jejímž členům se podařilo zachránit pouze holé životy. Pro nadcházející krušné a nebezpečné období jim poskytli vítanou pomoc právě příslušníci Wolframu.
Zpravodajská skupina č. 65 024 - Pavel
V posledních únorových dnech roku 1945 se v okolí Račic objevila další zpravodajská skupina, která našla útočiště v nedalekých Ježkovicích. Byla vedena pod č. 65 024 a krycím názvem Pavel. Svou činností podléhala štábu 1. ukrajinského frontu, pro nějž také plnila speciální zpravodajské úkoly. Měla zjišťovat v prostoru Brna a okolí sílu německých vojsk, dislokaci vojenských jednotek, systémy nepřátelské obrany, přesuny, morálku nepřátelských vojsk, intenzitu výroby v důležitých závodech, stav komunikací apod.
Členové výsadku, velitel Josef Hanuska a radisté Jáno Plavec a Jáno Balla, prošli namáhavým a náročným výcvikovým kursem v Moskvě, jehož cílem byla důkladná příprava k účinnému působení v týlu nepřítele. K definitivnímu odletu do vlasti byla skupina připravena již koncem prosince 1944, avšak v důsledku nepříznivého počasí musel být start o několik dnů odložen. Po dvou týdnech marného čekání na příznivější povětrnostní podmínky a po třech nezdařených pokusech o odlet bylo nakonec rozhodnuto přesunout výsadek blíže k frontě do Lvova, a poté do polských Mielců, odkud zpravodajci konečně 20. února 1945 ve večerních hodinách odletěli do určené oblasti. Společně s nimi byla přepravována na palubě letounu Dakota pilotovaného ruskou posádkou ještě další skupina s obdobným určením a zaměřením s krycím názvem Stas a resident zpravodajské služby generálního štábu Rudé armády Vendelín Roblička. Jako první měli být vysazeni příslušníci skupiny Pavel, a to na Vyškovsku v prostoru Kojálu, druhý měl jít na seskok Roblička, který měl být vysazen na Českomoravské vysočině v trojúhelníku Jihlava, Polná, Měřín, a jako poslední členové skupiny Stas, Štefan Bandůr, Ján Velík a Emil Šimko, k jejichž seskoku došlo později u Heřmanče nedaleko Telče.
Vcelku klidný let byl narušen po průletu Moravskou branou v prostoru Olomouce a Prostějova silnou protiletadlovou palbou, která donutila piloty k rychlému manévrování, během něhož se letoun ocitl nedaleko protektorátní hranice severně od Znojma. Zde byl ve 22.30 hodin dán první skupině i Vendelínu Robličkovi pokyn k seskoku. Parašutisté dopadli i s materiálem na katastry obcí Želetice, Žerotice a Horní Dunajovice, v jejichž okolí byla dislokována německá posádka. Jeden z vojáků, četař Lorenc z šesté roty čtvrtého tankového pluku, který se stal náhodným svědkem seskoku, oznámil celou věc okamžitě nadřízeným vojenským orgánům, takže v krátké době mohla být zahájena rozsáhlá pátrací akce. O jejím průběhu nás podrobně informuje zpráva četnické stanice Horní Dunajovice, z níž vyjímáme:
„Dne 20. února 1945 byli vysazeni v 22.30 hod. nad protektorátním územím mezi obcemi Želetice, Žerotice a Horní Dunajovice z nepřátelského letadla letícího od východu k západu nepřátelští agenti. Na místě přistání mezi obcemi Želetice a Žerotice byly nalezeny dva ruské padáky a u obce Horní Dunajovice jižně kóty 282 další padák. Dne 21. února 1945 byl v 9.00 hod. nalezen severně obce Žerotice čtvrtý padák a později na okraji obce Horní Dunajovice ještě jeden padák s batohem a dalšími věcmi, které byly odevzdány úřadovně bezpečností policie v Jihlavě.“
Mimo již uvedeného to byly potraviny, bedna ručních granátů, 5 balíčků střeliva do pistole a 18 baterií do vysílačky. Veškeré pátrání po parašutistech však bylo bezvýsledné. Ti zatím úspěšně vyšli z prostoru obklíčení a zamířili na sever k Brnu. Radost z úspěšného seskoku však kalila ztráta posledního ze čtveřice vysazených parašutistů Jána Bally, který se poněkud zdržel v letadle, v důsledku čehož dopadl o několik stovek metrů dále než ostatní a vše nasvědčovalo tomu, že byl zajat německými vojáky. Po rychlém přemístění do blízkých lesů se podařilo trojici parašutistů dostat se postupně přes Rokytnou, Jihlavu a Oslavu, přejít důležitou komunikaci spojující Brno s Jihlavou a dostat se do lesů západně od Brna u Žebětína, kde se skupina na několik hodin utábořila. Součástí odpočinku bylo prozkoumání situace v Brně a okolí. Tohoto obtížného úkolu se ujal Vendelín Roblička, který zde měl záchytné adresy ze svého předchozího působení. Po jeho návratu informovali ústředí o svém postavení a obdrželi pokyny pro další činnost. Roblička v Brně a Hanuska s Plavcem v Ježkovicích, kam se vydali lesnatými výběžky jižních okrajů Drahanské vrchoviny. V Ježkovicích již byli očekávání Františkem Sotolářem, členem zpravodajské skupiny majora Jaromova, která působila v severozápadním cípu Slovenska pod krycím názvem Partyzánský oddíl č. 14. Po příchodu parašutistů do Ježkovic se František Sotolář zapojil do jejich práce, takže se stal prakticky členem skupiny.
V Ježkovicích byli Hanuska s Plavcem ubytováni zpočátku u Sotolářových rodičů. Zde je také po 15 dnech nalezl chybějící člen skupiny Jáno Balla. Ten našel nejdříve úkryt v cihelně v Horních Dunajovicích, odkud se po získání zbraní a nábojů v hájovně nedaleko Výrovic vypravil přes Oslavany, Rosice, Babice, Bukovinku a Račice do určené obce, kde se setkal se členy své skupiny. Ještě dříve, než k tomu došlo, však pobyl krátce na hájence hajného Hynšta nedaleko Ježkovic. Po Ballově příchodu přešli první dva příslušníci skupiny k sestře Františka Sotoláře, Emilii Křetínské, na druhý konec Ježkovic, František Sotolář a Jáno Balla zůstali v původním úkrytu u Sotolářových rodičů. Spojení mezi oběma částmi výsadku zajišťoval, malý Jirka Křetínský, který s vědomím rodičů přenášel zprávy zašité v podšívce kabátu, aniž tušil, jaké plní poslání.
Hlavními spolupracovníky výsadku se stali především příslušníci rodiny Sotolářovy, kteří se také o jeho úspěšnou činnost nejvíce zasloužili. Velmi výhodné bylo např. zaměstnání matky Františka Sotoláře, která se mohla jakožto poštovní doručovatelka bez obav pohybovat po blízkém okolí a zajišťovat spojení se spolupracovníky skupiny. Centrem pozornosti se stal především vojenský výcvikový prostor u Vyškova, provoz na silnici Brno-Olomouc a provoz na železniční trati Jihlava, Brno, Přerov. Významným informátorem se stal v tomto směru Josef Gottwald, výpravčí železniční stanice ve Vyškově, který sledoval pohyby německých transportů po celé délce trati. Spojení s Brnem zajišťoval Radomír Sotolář, příslušník vládního vojska v Brně, který využíval svých kontaktů a dodával skupině zprávy o vojenských obranných opatřeních na jižní Moravě. Prostřednictvím Radky Hrubé, rozené Sotolářové a zubního technika Oty Matuly, jemuž později připadl důležitý úkol při opatření nového vhodného úkrytu pro parašutisty v blízkosti Prahy, se postupně podařilo vytvořit zpravodajskou síť zasahující až do Prahy.
V posledních březnových dnech roku 1945 byla skupina upozorněna svými spolupracovníky na to, že v sousedním Ruprechtově se již několik dnů ukrývá ruský parašutista major F. V. Kononěnko, který byl spolu s několika dalšími vyššími ruskými důstojníky vysazen nouzově z hořícího letadla někde mezi obcemi Račice a Hostěnice. Skupinu podporovala několik dnů jídlem rodina Šíblova a Slaných z Ruprechtova. Při akcích Němců, kteří v okolním terénu často pátrali po partyzánech, však byl výsadek roztříštěn a jeden jeho člen byl u Račic zastřelen, a poté pohřben na místním hřbitově. Vyčerpaný Kononěnko se dostal na samotu vdovy Matějíčkové Ve Žlebě, která mu poskytla jídlo, úkryt a ošacení a znovu ho spojila s rodinou Šíblovou z Ruprechtova. Díky vysílačce skupiny Pavel se pak mohl spojit se svým velením a podat zprávu o osudech celé skupiny. O tom, co se tehdy Ve Žlebě odehrálo, vyprávěl v roce 2000 pan Josef Horníček z Račic následující příhodu:
„Blížil se konec války a v Račicích se povídalo, že v okolních lesích je množství partyzánů. Protože jsem tehdy byl mladý a nerozumný kluk, rozhodl jsem se spolu se svým kamarádem Františkem Gottwaldem, že se na ně k Bukovince půjdeme podívat. Protože jsme však nevěděli, kde je přesně hledat, vypravili jsme se nejdříve do Žleba. Cestou jsme si koupili limonádu, a poté jsme vyrazili. U Býčích skal nás zastavil velitel tam právě hlídkujících německých četníků z Vyškova. Spolu s ním tam byl i četník Pospíšil z Račic. Ptali se nás, co tam děláme. Naštěstí mě napadla výmluva, že u Gottwaldů nám chtějí nechat dřevo a Franta mi jde ukázat, kam pro ně máme jet. Právě v tu chvíli začala postupovat od Račic k Ruprechtovu jednotka německých vojáků se psy. Velitel protektorátního četnictva vylezl na čihadlo, a protože Němci nevěděli, kdo to je, začali po něm pálit. My dva jsme našli spolu s Pospíšilem bleskově úkryt za čerstvě pokácenými kládami, takže se nám nic nestalo. Vše se odehrávalo v místech, kde se navzájem křižovaly tři lesní cesty, které zde vytvářely jakýsi trojúhelník, ve kterém se v křoví ukrýval ruský parašutista. Ani my, ani Němci jsme neměli o jeho existenci tušení, ale vyčenichali ho psi. Proto mu nezbylo nic jiného, než se zvednout a pokusit se o útěk. V ten moment ho však Němci před našima očima zastřelili. Mezi tím se na druhém konci trojúhelníku objevil další Rus, který prchal před pronásledovateli směrem k Bukovince. Němečtí vojáci nás svěřili pod dohled četníka Pospíšila a tří jeho německých kolegů a zahájili pronásledování parašutisty. Velitel německých četníků nám přikázal, abychom přenesli mrtvého Rusa z lesíka na nedalekou louku. Když jsme k němu přišli, našli jsme u něj samopal, hodinky a pytlík s jídlem. Protože se začalo stmívat a četníci se začali obávat o svůj život, nechali mrtvého ležet na louce a vyrazili i s námi směrem k Račicím. Poblíž Jasánek jsme narazili na Karla Sotoláře, který tam byl pro něco s koníkem a lehkým vozíkem. Němci mu přikázali, aby se vydal se mnou do Žleba a mně, abych za jeho pomoci dopravil mrtvého Rusa do Račic. Bez úhony se nám ho podařilo naložit a kousek před Račicemi jsme znovu dohonili i celou skupinu četníků. Franta šel domů, ale já musel ještě odvést mrtvého na hřbitov a za pomoci Máni Kučerové, která měla od márnice klíč, ho uložit do umrlčí komory. Po ohledání mrtvoly mi četníci dovolili, abych si odnesl Rusovu kombinézu, samopal sebrali. Po uložení mrtvoly do márnice jsem šel domů. Toto dobrodružství mne úplně vyléčilo z jakýchkoliv dalších romantických úmyslů. V kombinéze jsem našel legitimaci, která však byla celá od krve. Přečíst bylo možné pouze jediné slovo, zelená. Když válka skončila, odevzdal jsem vše na radnici ruskému důstojníkovi.“
V té době se již fronta značně přiblížila a parašutisté skupiny Pavel obdrželi od svého velení depeši s příkazem, aby opustili dosavadní prostor působení a přesunuli se do Čech do blízkosti Prahy. Volba padla na Poděbrady, kde měli nalézt ubytování u manželů Horákových, rodičů manželky Otto Matuly. Otto Matula se také osobně účastnil převozu vysílačky z Ježkovic. 16. dubna večer se parašutisté vydali pod vedením Františka Sotoláře, který byl nejlépe obeznámen s okolním terénem, na pochod do Blanska, odkud měli dále pokračovat v cestě po železnici. Situace se poněkud zkomplikovala zraněním J. Bally, který se krátce před odchodem do nového působiště při neopatrné manipulaci s pistolí poranil na noze. Zranění sice nebylo nebezpečné, avšak značně bolestivé a vzhledem k úkolu, který skupinu očekával, i značně nepříjemné.
První fáze pochodu přes Ruprechtov a Podomí proběhla bez rušivých událostí, avšak za Senetářovem skupina narazila na protitankový zátaras hlídaný německým strážím oddílem, který zahájil po podezřelých osobách zběsilou palbu. Naštěstí se minula účinkem. Vzhledem k důležitosti uloženého úkolu se však velitel Hanuska rozhodl rozdělit výsadek na dvě části a přikázal, aby se každá skupinka dostala do Poděbrad podle svých schopností a naskytnutých možností. Dvojice se rozdělily za Ostrovem u Macochy a pokračovaly v další cestě samostatně. První z nich ve složení F. Sotolář a J. Balla se vydala do určené oblasti přes Blansko, Hodonín u Kunštátu, Bystřici nad Pernštejnem a Jihlavu nejdříve pěšky. V Jihlavě však nasedla na vlak, kterým se pohodlně dopravila až do Poděbrad. Druhá dvojice zamířila přes Sloup a Boskovice nejdříve na Českomoravskou vysočinu, kde se ve Skelné Huti u lesníka Josefa Uhra opět setkala s příslušníky skupiny Stas. Po převzetí jedné ze dvou jejích náhradních vysílaček se znovu vydala na cestu. Na určené shromaždiště dorazili její členové za tři dny po příchodu první skupiny.
Podobně jako v Ježkovicích, i zde se zpravodajská činnost úspěšně rozvíjela díky již vybudované a dále rozšiřované síti informátorů. Skupina pracovala v této oblasti až do 9. května 1945, kdy došlo k jejímu spojení s příslušníky Rudé armády. Tím však její úkol ještě neskončil. Poslední radiogram, přijatý již v době míru, určoval, aby se výsadek dostavil do Modré u Bratislavy, kde sídlil štáb 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. Revoluční národní výbor v Poděbradech daroval skupině za účelem rychlé přepravy na místo určení jeden z konfiskovaných osobních automobilů, jímž se pohodlně dostala na určené stanoviště, kde po předání informací o činnosti výsadku zakončila své namáhavé a nebezpečné poslání. Svou činností se významně zasloužila o dodání řady důležitých informací vojenského charakteru spojeneckým armádám.
Mimo již uvedených skupin se v únoru 1945 objevily na Vyškovsku i některé další výsadky, o jejichž činnosti a složení toho však mnoho nevíme. Většinou se jedná o výsadky, u nichž známe pouze několik křestních jmen či příjmení, aniž by bylo podrobněji známo, kde a kdy skupiny seskočily, jaký byl jejich úkol a poslání.
Koncem února 1945 se objevila v okolí Olšan a Habrovan čtyřčlenná rozvědka pracující pro 2. ukrajinský front. Jejím velitelem byl ruský důstojník Antonov a jejími členy byli tři muži a jedna žena, radistka Naděžda. Skupinu podporoval a zásoboval jídlem nejdříve pan Gronych z Habrovan, později manželé Myslínovi z Olšan a krátce s nimi byla ve styku i skupina několika ilegálně žijících odbojářů z Rousínova, kteří se ukrývali v okolních lesích. Spolupracovníci dodávali zprávy o provozu na silnici Brno-Vyškov a na železnici Brno-Přerov. Počátkem března 1945 se objevili v Šebrově příslušníci čtyřčlenného zpravodajského výsadku pracujícího pro 1. ukrajinský front. Skupina seskočila v lesích severně od Lulče, odkud se přesunula na Blanensko, kde zaměřila svou pozornost především na průmyslovou výrobu v Brně a Blansku a sledovala provoz na železniční trati Brno- Černá Hora – Svitavy.
Dne 26. března 1945 byla vysazena mezi obcemi Račice a Hostěnice z hořícího letadla, které krátce nato havarovalo nedaleko Mokré u Brna, další čtyřčlenná skupina ruských parašutistů. Vzhledem ke složitosti situace a pronásledování německými bezpečnostními složkami, které výsadkovou akci zpozorovaly, byl od svých kamarádů odloučen jeden z jejích členů, který se sešel následujícího dne v 10.30 hodin v lese Blatice, asi 1,5 km východně od obce Olšany s pomocným lesním dělníkem Antonínem Škůrkem z Tučap. Občan mu poskytl civilní oblek a jídlo, a poté mu ukázal cestu do Olšan, kde se spojil se členy zpravodajské skupiny důstojníka Antonova, se kterými zůstal pracovat až do konce války. Zbylí tři parašutisté se dostali během pronásledování do Rakoveckého údolí u Račic, kde došlo k již popsaným událostem, které ve své vzpomínce zachytil Josef Horníček.
V té době byl zřejmě z téhož letadla vysazen na katastru obce Tvarožná i samostatný zpravodajský důstojník 2. ukrajinského frontu vystupující pod jménem Leonid Alexandrovič, František Lajoš nebo někdy také jako dr. Berka. Jeho úkolem bylo informovat zpravodajské oddělení pronikajícího ruského uskupení o pohybech nepřítele a obranných plánech Němců v Brně a jeho nejbližším okolí. Vzhledem k tomu, že při doskoku ztratil vysílačku, vydal se do nedaleké Mokré, kde se mu podařilo navázat spojení s Bohumilem Řičánkem. Ten mu zprostředkoval kontakt s hostěnickými dřevaři, s jejichž pomocí obdržel ztracenou radiostanici od členů zpravodajského výsadku G. S. Žukova, kteří ji mezitím ukryli. Bezprostředně poté se parašutista přesunul do Horákova k Janu Koblihovi a zahájil předávání zpráv o situaci v Brně i okolí. Po několika dnech byl odsud převeden společně se skupinou Wolfram do Hostěnic k rodině Pantůčkově, aby zde pokračoval v další činnosti. Podle některých zpráv odešel krátce před osvobozením uvedené oblasti do Sokolnic vstříc pravému obchvatnému křídlu 2. ukrajinského frontu.
Toto poměrně značné nahromadění výsadkových skupin v nevelké části sledovaného území je možno vysvětlit několika okolnostmi. Především severozápadní část okresu Vyškov, vyplněná lesy Drahanské vrchoviny, byla pro svůj terén pro akce podobného druhu velmi výhodná. Rozlehlé louky, obklopené ze všech stran hustým lesnatým porostem, umožňovaly bezpečný seskok a okolní lesy skýtaly parašutistům dobrý úkryt před pronásledovateli. Důležitou roli zde zřejmě sehrála i značná blízkost průmyslové metropole jižní Moravy města Brna, množství důležitých silničních tahů a železničních tratí procházejících v okolí a v neposlední míře i existence německého vojenského výcvikového prostoru u Vyškova, pro jehož potřeby Němci postupně vysídlili obyvatelstvo ze 33 vesnic dnešních okresů Vyškov, Blansko a Prostějov.
Použité prameny a literatura:
Literatura:
Fic V.: Výsadková skupina Wolfram. Sborník matice moravské, 1972; Ivanov M.: Atentát. Praha 1980; Jelínek Z.: Operace Silver A. Praha 1992.
Radimský J.: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943 – 45. Sborník archivních prací. Praha 1965; Stěnin A. A.: Jermak na Moravě. Kyjev 1978; Šolc J.: Bylo málo mužů. Praha 1990; Žampach V.: Partyzánské portréty. Brno 1980.
Prameny:
Kroniky obcí Ježkovice, Nemojany, Olšany, Račice, Ruprechtov.
Možná M.: Popis odbojové činnosti v Hostěnicích. Strojopis 1960.
Petrovskij M.: Deník bojových akcí partyzánského oddílu Jermak. Moskva 1945. Rukopis.
Protokol z 22. 10. 1945 o událostech na Lhotkách, soukromý archiv A. Hlouška, Bukovinka.
Moravský zemský archiv Brno, fond B-52.
Obecní archiv Račice-Pístovice, Okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově
Pamětníci, jejichž vzpomínek bylo v textu využito: Bajer Jan, Hostěnice, Ballo Ján,Bratislava Grec Karel, Račice, Hanika Hubert, Hostěnice, Hanuska František, Velký Šariš, Hloušek Antonín, Bukovina, Hnilica Miloslav, Brno,Horníček Josef, Račice, Hynšt Pavel, Bukovina, Kazakovová Anna, Krivoj Rog, Ukrajina, Kazakov Vasilij, Krivoj Rog, Ukrajina, Kotulan Jan, Kanice, Kotulánová Ema, Bukovina, Kotulánová Hedvika, Kanice,Matějíček Bohuslav, Račice, Myslínová Marie, Olšany, Otisk Josef, Brno, Plavec Ján, Bratislava, Rouchal František, Kanice, Řezníček Miroslav, Brno,Sotolář František, Velký Šariš, Šíbl Čestmír, Ruprechtov, Šíblová Františka, Brno. A další staří pamětníci a vypravěči, mnozí z nichž už nejsou mezi námi.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 324. publikaci určenou pro vlastenecké organizace. Vyškov, Praha, březen, 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz