Organizace ukrajinských nacionalistů

Nová organizace OUN ( Organizace ukrajinských nacionalistů  ) se řídila fašistickými zásadami vůdcovství. Její politiku a praxi neomezeně určoval, její činnost řídil a kontroloval výhradně „jediný vůdce národa“, „vladař státu“, tedy Konovalec sám. Jeho moc zasahovala do všech oblastí. Rozhodoval o životě a smrti členů, stejně jako přívrženců, ale také těch, kteří se k organizaci zachovali neloajálně. Vůdcové na nižších stupních byli mimo kontrolu organizace a podléhali hlavnímu vůdci. Měli právo disponovat podřízenými, odsuzovat je na smrt. Členy vybírali. O přijetí za člena však mohli místního vůdce požádat až po půlroční kandidátské lhůtě. Po přijetí měli právo hlasovat, nemohli však zastávat vyšší funkce. Těmi mohli být pověřeni jen členové, kteří složili přísahu a dosáhli dvaapadesáti let. V desateru jakoby vypůjčeném ze zločineckého podsvětí, se členům mj. ukládalo: „Budeš se snažit rozšiřovat moc, slávu, bohatství a velikost ukrajinského státu i zotročením cizinců."

Organizace schválila vlastní červeno-čemou zástavu. Jen máločím se odlišovala od nacistické s hákovým křížem. Zavedla také fašistický pozdrav - zdviženou pravici.

Rozumí se, že v tomto sjednotitelském úsilí nebyl Konovalec sám. Z podnětu dalších skupin se čas od času rokovalo o jejich sloučení, ale bez úspěchu. Jednání troskotala především na osobních zájmech jejich předáků. Báli se, že by ztratili své vedoucí postavení a práva, která z něho vyplývala, až by se vrátili na Ukrajinu.

Mnoho sil bylo vynaloženo na svolání všeukrajinského kongresu. Měl sjednotit Ukrajince z celého světa a zvolit vedení, které by reprezentovalo ukrajinský národ jako jeho legitimní vláda.

Snažili se hejtmani, sociální demokraté, katolíci, eseři, národní demokraté, rozdělovaly se funkce, porady se konaly jednou ve Lvově, podruhé v Praze, vznikaly spory, sepisovaly se výzvy, memoranda, deklarace, cestovalo se na falešné pasy, účastnící porad místopřísežně přísahali utajit, o čem se jednalo, ale i tak zvláštní služby evropských zemí, které měly své lidi všude a samy financovaly nejednu z těchto skupin, věděly vše.

Československá rozvědka věděla o pražské poradě vedení nejen to, že se konala v hotelu Splendid v Ovenecké ulici v Praze VII. od 19. do 22. března 1935, znala nejen přesný seznam účastníků, ale i výroky generála Salského, který informoval o způsobilosti mobilizovat osm až dvanáct divizí armády bývalé Ukrajinské lidové republiky, o potřebě dokončit v evropských zemích soupis ukrajinských emigrantů schopných vojenské služby, o čtveřici důvěrníků pověřených tímto úkolem v Československu, o názorech pražských

politických kruhů,  že přípravami kongresu podporuje ukrajinská emigrace útočné německo-japonské záměry proti Sovětskému svazu, což dosvědčovalo také Skoropadského přijetí u Hitlera, kterého zajímaly jeho vyhlídky na Ukrajině a postoje anglických a francouzských kruhů, jež ho měly podporovat v souvislosti s obnovením hejtmanství. Rosenberg, který pozval hejtmana na snídani, zdůraznil, že Ukrajinci v zahraničí musí dokončit přípravy do podzimu 1936, protože právě tehdy se rozhodne o ukrajinské otázce.

Konovalec si však snah svých soupeřů nevšímal. Šel bezohledně za svým cílem. Obratně, nevybíravými prostředky, krok za krokem je vytlačoval z politického života, postupně je pohlcoval, až se stal prvním mezi prvními. Nejvýznamnějším v Evropě i v Americe, Asii i Austrálii, v Kanadě, Turecku, Francii, Belgii, Jižní Americe, Anglii, Rumunsku, Bulharsku, Švýcarsku i v Litvě.

Úspěchů dosáhl v Jugoslávii, především mezi šedesátitisícovou rusínskou menšinou, která se na přelomu století vystěhovala z Haliče do Bosny a Hercegoviny. Mussoliniho fašistická Itálie dokonce umožnila členům OUN studovat ve vojenských akademiích a na univerzitách, mezi jinými také bratrovi Stěpana Bandery. V Mandžusku rychle pronikl do řad dvacetitisícové kolonie v Charbinu, založil Dálněvýchodní sič a propagoval myšlenku vytvořit samostatnou Ukrajinu na území odtrženém od Mandžuska a sovětského Dálného východu, kde ještě od carských dob žilo více než čtvrt milionu Ukrajinců.

Konovalec rozdělil svět na oblasti. Do středoevropské patřilo Německo, Československo a Gdaňsk. Zvláštní oblastí bylo Polsko, tajně nazývané kraj, kde čím dál důležitější roli hrál mladý Bandera, syn toho samého popa, se kterým před rokem vystupoval Konovalec ve skupině nadšené ideou ukrajinského nacionalismu v „čisté podobě“.

Speciální aktivitu vyvíjel vůči Československu. Vojenské orgány bývalé republiky ji stále sledovaly a vyhodnocovaly.

„Ukrajinská emigrace pokládá státy s územím obývaným převážně obyvatelstvem ukrajinské (rusínské) národnosti, tedy Sovětský svaz, Polsko, Rumunsko a Československo, za nepřátele budoucího samostatného Ukrajinského státu.

OUN a UVO, směr nám nepřátelský a vyvíjejíc u nás protistátní činnost, pracuje propagačně, vyzvědačský terorem jednak ve vlastním zájmu budoucího samostatného státu ukrajinského, jehož zárodkem má být Podkarpatská Rus, jednak v zájmech německých.

Na sjezdu OUN, na který pozvali také zástupce Podkarpatské Rusi, zazněly referáty na téma: o formách organizace OUN ve státech, které zabraly ukrajinská území, a o programu jejich činnosti na příští rok (Konovalec referoval osobně); o strategickém a mobilizačním plánu OUN; o ukrajinské národní revoluci a jejích přípravách; o metodách teroru na jednotlivých územích obývaných Ukrajinci; o propagaci ukrajinského nacionalismu na těchto územích; o Podkarpatské Rusi; o kursech terorismu organizovaných vojenským ústředím pro ,bazoviky´ o vojenských úkolech OUN; o československých ozbrojených silách (armáda, státní aparát); o vojenském výcviku studentských kroužků a plastunů (skautů); o vlastních silách (počet, stav výcviku, kde pracují), o silách států sympatizujících s ukrajinským nacionalistickým hnutím; o propagandě v nepřátelských armádách; o výzvědné službě; o organizování sabotážních skupin; o mobilizaci nepřátelských armád; o zbrojním průmyslu těchto států a jeho ničení.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Třetí část, z kapitoly 9, ze stran 73 - 75

nakladatelství Futura