Útěk, vyhnání, odsun II

Z knihy Rozumět dějinám, kolektiv autorů, vydala Gallery, s.r.o. pro Ministerstvo kultury, 2002

 

Vzhledem ke krátkosti velmocemi stanoveného termínu došlo v roce 1945 jen k předběžnému vyjádření Německem způsobených škod. Československo se tak na pařížské reparační konferenci uplatnilo pouze 11 583,5 milionu USD (v hodnotě k roku 1938). Dodatečně byla celková výše československých nároků na reparace vyčíslena na 19 471,6 milionu USD, nehledě na eventuální další nároky ČSR vůči SRN, například ve spojitosti s mnichovskou dohodou. Celkem však bylo Československu od Mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu (IARA) a přímými restitucemi československého majetku skutečně uhrazeno jen 91 300 000 USD. Zpochybňování zásahů československé státní moci vůči nepřátelskému majetku útokem na tzv. „Benešovy dekrety“ je tedy nepochybně nutné vidět v souvislosti s náhradami nebo „započtením“ dosud neuhrazených válečných škod.

Dekret prezidenta republiky č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod způsobených mimořádnými poměry z 31. srpna 1945 však kromě soupisu škod pro účely nároků na reparace předpokládal i vydání zvláštního předpisu pro poskytnutí odškodnění. Vzhledem k tomu, že již v září 1945 bylo vládě zřejmé, že otázka přesného vyčíslení škod a vymezení přesného podílu československých reparací, z kterých měly být konkrétní přihlášené škody především uhrazovány, bylo záležitostí „delší doby“, přistoupila vláda k projednání dekretu umožňujícího poskytování záloh na náhrady válečných škod. Zejména provádění rekonstrukčních prací (například odstraňování následků bombardování) provázel i nedostatek finančních prostředků. Příslušný dekret prezidenta republiky „o zálohách na náhradu za některé válečné škody majetkové“ byl přijat 28. září 1945. Dekret umožňoval poskytnout československým příslušníkům ze státních prostředků zálohy na škody na movitých i nemovitých věcech, které utrpěly v přímé souvislosti s „jakýmkoli válečným činem některé válčící strany, jejích bojových jednotek nebo příslušníků“. Zálohy se poskytovaly jen na již přihlášené a zemským národním výborem vyšetřené škody podle příslušného dekretu a jen sociálně slabým osobám.

 

Retribuční dekrety

Jan Kuklík, ml.

Dekrety prezidenta republiky upravující státní občanství, konfiskace či znárodnění majetku používaly pojmy, které souvisely s retribucemi založenými již londýnským retribučním dekretem. Ten byl s drobnými změnami nahrazen v osvobozené republice dekretem č. 16/1945 Sb. z 19. červ­na 1945 (tzv. velký retribuční dekret). Na Slovensku z politických důvodů, které vyplývaly z od­lišné povahy retribucí představitelů válečného slovenského státu, platilo nařízení SNR č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. 27. října 1945 byl přijat dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret). Velký retribuční dekret stanovoval pro dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 28. května 1938 do 31. prosince 1946, přísnější trestní sazby pro trestné činy uváděné v dekretu, byly až na několik výjimek trestné i podle předmnichovského práva. Mezi nově trestané skutky podle československého velkého retribučního dekretu patřilo například členství a výkon vedoucích funkcí v nacistických či fašistických organizacích (nejen německých, ale i českých, slovenských, maďarských či polských jako byla Vlajka, Český svaz pro spolupráci s Němci, Hlinkova garda, Svatoplukova garda apod.), propagace fašistického či nacistického hnutí a rozvracení hnutí směřujících k osvobození republiky v cizině. Zvláštní trestné činy byly spatřovány i v majetkových jednáních ve prospěch Německa či v udavačství, které mohlo být trestáno i smrtí, pokud mělo za následek ztrátu lidského života. Kromě trestů odnětí svobody, mohl soud uložit i ztrátu občanské cti a zařazení do zvláštních nucených pracovních oddílů. Ve prospěch státu mohlo být vysloveno i propadnutí majetku. Za nejtěžší zločiny mohl mimořádný lidový soud uložit trest smrti. Pro jejich rozhodování zřizoval dekret v sídle krajských soudů mimořádné lidové soudy a stanovil i některé úpravy v dosavadním procesním právu, které měly přinést především rychlost řízení, se zachováním alespoň základních práv obviněných. Největší význam pro celé řízení mělo v praxi vyšetřování uskutečňované bezpečnostními orgány a vyšetřovacími komisemi okresních národních výborů, jejichž zjištění ve velké míře konečné rozhodování mimořádných lidových soudů ovlivňovala. Právě tyto komise totiž prověřovaly tisíce podaných udání, shromažďovaly důkazy, zajišťovaly podezřelé a rozhodovaly, které případy budou předány k podání obžaloby. Nad činností vyšetřovacích komisí okresních národních výborů měly dohlížet vyšetřovací komise zemských národních výborů a od června i tzv. Komise pro vnitřní národní bezpečnost Zemského národního výboru v Praze.

Československé pojetí potrestání válečných zločinců a domácích kolaborantů včetně zpětné působnosti trestu se příliš nelišilo zejména od francouzských, nizozemských, belgických, polských či norských retribucí. I v těchto případech se využívaly mimořádné soudní orgány, zkrácený a zrychlený trestní proces a také trestné činy byly definovány obdobně. Obecným znakem retribucí v evropských státech bylo i výrazné zpřísnění trestních sankcí včetně hojného využívání trestu smrti. V řadě států byly obviněné osoby nejprve internovány a odsouzenci poté využíváni v rámci trestu nucených prací k obnově válkou zničených ekonomik. Stejně tak najdeme v mezinárodním právu srovnání retribucí i zvláštní soudy pro souzení nejvýznamnějších představitelů domácí kolaborace (např. ve Francii pro procesy s představiteli „Vichy“) či využívaní takových trestů jako bylo odnětí státního občanství, zbavení občanských práv. Výjimkou nebylo ani spojování retribucí s „očistou“ veřejného života a státní správy a ekonomickými a sociálními změnami, prováděnými například formou konfiskací majetku a znárodňování.

Podle československého velkého retribučního dekretu byli před mimořádným lidovým soudem v Praze souzeni i významní představitelé nacistické okupační správy, jako byl náměstek pražského primátora Josef Pfitzner, zastupující říšský protektor Kurt Daluege a především obergrup­penführer SS a státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank. Všichni tři byli odsouzeni k trestu smrti. Mezi další významné případy patřil proces s velitelem Malé pevnosti v Terezíně Heinrichem Jöckelem a jeho zástupcem W. Schmidtem před mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích či procesy s terezínskými dozorci, včetně v současnosti medializované kauzy Antona Malot­ha. V obdobných závažných kauzách bylo uloženo celkem 778 trestů smrti a 741 trestů odnětí svobody na doživotí. Většinu případů před mimořádným lidovými soudy však tvořily méně závažné případy např. členství v nacistických organizacích či projevy domácí kolaborace. Zároveň však každý z dosud zkoumaných soudů vykazoval vlastní regionální specifika, například ve skladbě žalovaných skutků a ukládaných trestů. Lišily se samozřejmě též trestné činy páchané Němci a Čechy, když členství v nacistických organizacích či v Sudetendeutsches Freikorps převažovala u Němců, zatímco nejvíce souzených případů se u Čechů týkalo udavačství.

Pokud se skutků podle velkého retribučního dekretu dopustili významní protektorátní představitelé – tj. protektorátní prezident Emil Hácha, členové protektorátní vlády, členové ústředního vedení Vlajky, Kuratoria, činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí představitelé Národní odborové ústředny či významní novináři, úředníci a průmyslníci, zřizoval pro ně dekret z 19. června 1945 č. 17/1945 Sb. tzv. Národní soud. Tento soud fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný. Fungoval-li jako soud čestný, mohl Národní soud vyslovit, že výše uvedené osoby se po 28. květnu 1938 „nechovaly jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Poté byly zbaveny aktivního a pasívního volebního práva a některých dalších práv politických. Žalobu zastupoval národní prokurátor, jmenovaný vládou, který rozhodoval, které z osob určených obecně dekretem o národním soudu, budou skutečně před Národní soud postaveny. Národní soud projednal celkem 36 trestních žalob proti 80 osobám a pouze ve třech případech působil jako soud čestný. Vzhledem k tomu, že nejvýraznější představitelé kolaborace Emil Hácha, Emanuel Moravec či František Chvalkovský zemřeli či spáchali sebevraždu již před ustavením Národního soudu, staly se nejvýznamnějšími případy vedenými před Národním soudem procesy s členy protektorátní vlády Jaroslavem Krejčím, Richardem Bienertem, Adolfem Hrubým, Jindřichem Kamenickým a Josefem Kalfusem a poté i s ministrem vnitra a generálem četnictva Janem Ježkem a ministry protektorátní vlády Janem Kaprasem a Dominikem Čiperou. Ve zvláštním procesu byli souzeni významní představitelé vlád druhé republiky Jiří Havelka, Rudolf Beran a Jan Syrový. Uvedená jednání Národního soudu probíhala ve vzrušené atmosféře a za zřetelného nátlaku zejména ze strany komunistů. Soud se i přes nátlak vlády nakonec neodhodlal uložit ani jeden trest smrti pro členy protektorátní vlády. (Nejvyšší tresty doživotí a 25 těžkého žaláře dostali Adolf Hrubý, respektive Jan Krejčí, Rudolf Beran a Jan Syrový pak 20 let těžkého žaláře). Neuspěly ani snahy především komunistů prosadit obnovu řízení a tím i přís­nější tresty pro členy protektorátních vlád. Mezi dalšími obviněnými, kteří se dostali před Národní soud, patřili představitelé Národního souručenství, Vlajky, Kuratoria, České ligy proti bolševismu i průmyslník Jan Baťa, odsouzený v nepřítomnosti k 15 letům těžkého žaláře. K trestu smrti bylo nakonec odsouzeno 18 osob – mezi nimi představitelé Vlajky Jan Rys-Rozsévač, J. Bur­da, J. Čermák a O. Polívka, Kuratoria pro výchovu mládeže J. Svoboda, E. Chalupa (u obou trest změněn milostí prezidenta na doživotí), K. Mihalíček a F. Teuner či syn Emanuela Moravce Igor, který působil jako důstojník SS. Zvlášť vysoké tresty vynesl Národní soud i ve zvláštním procesu proti aktivistickým novinářům. Celkem 7 z nich bylo odsouzeno k nejvyššímu trestu, mezi nimi i V. Krychtálek či Emanuel Vajtauer, odsouzený v nepřítomnosti.

Retribuční řízení před mimořádnými lidovými soudy byla po několikeré změně původních dekretů ukončena až 4. května 1947. Nedokončené případy, kterých bylo ovšem velmi malé procento, měly být předány k dořešení řádným soudům, které však aplikovaly hmotně právní ustanovení velkého retribučního dekretu. Obdobně se mělo postupovat i při projednávání případů, které byly oznámeny po 4. květnu 1947. Dne 29. května 1947 podal ministr spravedlnosti Prokop Drtina Národnímu shromáždění závěrečnou zprávu o průběhu retribucí. V českých zemích bylo podáno více jak 132 000 trestních oznámení (celkem 241 845 v celé ČSR) a žalobními návrhy skončilo 38 316 případů. Celkem bylo v ČSR odsouzeno 30 142 osob, jimž bylo uloženo 778 trestů smrti, 741 trestů doživotního žaláře. 24 673 osob odsoudily mimořádné lidové soudy k trestům žaláře. V 802 případech od potrestání upustily. Podle dekretu prezidenta republiky č. 126/1945 Sb. byla velká část, celkem 11 654 retribučních vězňů, zařazena do zvláštních nucených pracovních oddílů.

Nejen Drtinova zpráva, ale i nejnovější výzkumy činnosti mimořádných lidových soudů v Ostra­vě, Opavě, Litoměřicích, Chebu či Liberci prokazují, že většina pachatelů méně závažných činů z řad Němců však ne­byla odsouzena buď vůbec, nebo byl jejich trest snížen či výkon trestu přerušen proto, že byli zařazeni do odsunu. Řada pachatelů, a to i vysokých představitelů represivních složek nacistické okupační správy také uprchla z území Československa ještě před koncem války.

Na Slovensku probíhalo potrestání válečných zločinců a domácích kolaborantů podle nařízení Slovenské národní rady. V něm se rozlišovalo mezi „fašistickými okupanty“, „domácími zrádci“, „kolaboranty“ a „provinilci fašistického režimu“. Za hlavní tresty stanovilo trest smrti, konfiskaci majetku a odnětí svobody. Kromě toho bylo možné, a to jen u „provinilců fašistického režimu“, vyslovit i trest zbavení občanských práv či veřejné pokárání. Část výkonu trestu odnětí svobody bylo možné odpracovat ve zvláštních pracovních útvarech. Za polehčující okolnost byla považována zejména aktivní účast ve Slovenském národním povstání. Mezi lidové soudy patřily Národní soud se sídlem v Bratislavě, okresní lidové soudy se sídlem v okresním městě a místní lidové soudy v každé obci, jež měly soudit místní činitele Hlinkovy slovenské ľudové strany. Do působnosti Národního soudu patřilo rozhodování o trestných činech prezidenta válečné Sloven­ské re­publiky, členů slovenských vlád, poslanců Slovenského sněmu, členů Státní rady, diplo­matů Slovenského státu, nejvýznamnějších členů Hlinkovy gardy a dalších exponentů reži­mu po 14. břez­­­nu 1939. Mezi nejzásadnější případy patřily procesy s velitelem Pohotovost­ních oddílů Hlin­kovy gardy O. Kubalou, velitelem Ústředny státní bezpečnosti P. Starinským či s před­sedou vlády Vojtěchem Tukou, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, a zejména tzv. hlavní proces s prezidentem Slovenského státu Msgre. Jozefem Tisem, s A. Machem a Ferdinandem Ďurčanským, který byl sou­zen v nepřítomnosti. Tiso byl jako válečný zločinec vydán k potrestání americkými orgány. Část veřejného mínění na Slovensku však požadovala propuštění Tisa z vazby a využívala procesu k protičeským náladám. Senát Národního soudu, jemuž předsedal dr. Igor Draxler, zahájil proces 2. prosince 1946. Tiso a Ďurčanský byli 15. dubna 1947 odsouzeni k trestu smrti oběšením, Mach k 30 letům vězení. V retribuci na Slovensku bylo do května 1947 podáno 20 500 žalob a dosouzeno 8 058 osob. Národní soud v Bratislavě a lidové soudy vynesly rozsudky smrti v 55 případech, z toho v 29 případech byl trest vykonán. 127 osob bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody na 20–30 let a 202 osob na 5–10 let. Z odsouzených bylo 3 722 Maďarů, 1 609 Slováků, 559 Němců a 77 příslušníků jiných národností.

Podle tzv. malého retribučního dekretu ukládaly okresní národní výbory tresty vězení do jednoho roku, pokuty do 1 000 000 korun či veřejné pokárání za „nepřístojné chování urážející národní cítění českého nebo slovenského lidu“ v době zvýšeného ohrožení republiky. Uvedené nepřístojné chování muselo navíc vzbudit „veřejné pohoršení“. K tomuto rámcovému dekretu vyšly podrobné směrnice ministra vnitra z 26. listopadu1945, postupně třikrát doplněné 7. května a 28. listopadu 1946 a 7. ledna 1947. Směrnice byly pro národní výbory závazné. Právě tyto směrnice po­drob­něji upravovaly příklady jednání, která se považovala za „nepřístojné chování urážející národní cítění českého nebo slovenského lidu“, a jejich přílohou byl i seznam fašistických organizací pro účely retribučních dekretů. V případě „nepřístojného chování“ se jednalo například o vědomé podporování odnárodňovacích snah Němců nebo Maďarů, dobrovolné hlášení se k německé nebo maďarské národnosti, politická spolupráce s Němci nebo Maďary, jakož i členství ve fašistických organizacích „jednal-li pachatel s obzvláštní horlivostí, překračuje tak ve značné míře normál­ní rámec svých členských povinností“, propagování, obhajování, vychvalování nebo podpora nacismu, fašismu nebo antisemitismu, schvalování, podpora nebo obhajování nepřátelských projevů nebo činů nacistů, fašistů a českých nebo slovenských zrádců, odborná spolupráce s Němci a Maďary a s českými nebo slovenskými zrádci přesahující meze průměrného nařízeného výkonu, ucházení se o povýšení, vyznamenání, odměny, služby a jiné výhody u německých nebo maďarských úřadů nebo funkcionářů nebo poskytování úplat a různých jiných výhod okupantům, zneužívání postavení na vedoucím místě, dosaženého pomocí okupantů, k získání nebo zabezpečení osobního prospěch přisluhováním okupantům na úkor podřízených či týrání nebo terorizování Čechů a Slováků, spáchané ve službách nebo v zájmu okupantů nebo ve snaze zalíbit se jim. Zvláště při veřejností sledovaných kauzách některých herců, umělců a podnikatelů obviněných z kolaborace s Němci se uplatnilo doporučení směrnic ministerstva vnitra trestat i „společenský styk s Němci nebo Maďary v rozsahu překračujícím míru nezbytné nutnosti, jakož i hospodářský styk s Němci nebo Maďary přesahující tuto míru za účelem dosažení nadprůměrného obohacení a smě­řující k vědomému podporování okupantů“.

Podobně jako velký retribuční dekret i malý retribuční dekret se dočkal několika novelizací. V prováděcích směrnicích ministerstva vnitra například přibyla nová skutková podstata, podle níž mohl být podle malého retribučního dekretu souzen i ten „kdo vědomě nebo z hrubé nedbalosti učiní nesprávné prohlášení o státní a národní spolehlivosti osoby, která se provinila proti Československé republice nebo národu českému nebo slovenskému, mohl-li ten, kdo prohlášení učinil, důvodně předpokládat, že prohlášení může býti předmětem úředního jednání“.

Dekret č. 126/1945 Sb. o zvláštních nucených pracovních oddílech stanovil, že ve věznicích krajských soudů a v trestnicích byly zřízeny nucené pracovní oddíly, popřípadě zvláštní pracovní tábory. V nich bylo možné si odpykat část trestu či celý trest stanovený mimořádným lidovým soudem podle velkého retribučního dekretu. Cílem tohoto dekretu bylo také přispět k „obnově hospodářského života nebo k jiným pracím, konaným ve veřejném zájmu, např. k odstraňování válečného materiálu a trosek, k opravě a stavbě veřejných budov a jiných veřejných nařízení“. Tres­tanci neměli za práci v oddílech nárok na odměnu. Jejich mzda přitom propadala státu. Pracovní tábory pro retribuční vězně však byly zároveň předstupněm pro systém nucených prací komunistického režimu. Kromě nich však existovaly i tábory, respektive „střediska“ pro německé obyvatelstvo určené k odsunu. Od práce v táborech, kterou nařizovaly retribuční předpisy, je třeba odlišit práce vykonávané ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 71/1945 Sb. z 19. září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé státní občanství. Ten u nich zaváděl pracovní povinnost podle ustanovení ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33 Sb., a to pro muže ve věku 14–60 let a pro ženy ve věku 15–50 let. Pracovní povinnost byla uložena „k odstranění a k odčinění škod způsobených válkou a leteckým bombardováním, jakož i obnovení hospodářského života rozrušeného válkou“ (a týkala se i Čechů). Z pracovní povinnosti byly vyňaty osoby „tělesně nebo duševně neschopné“, těhotné ženy a rodičky do šesti týdnů po porodu a ženy, které pečovaly o děti mladší šesti let. O přidělení práce rozhodoval příslušný okresní národní výbor, určená činnost se pokládala za práci ve veřejném zájmu. Za práci příslušela náhrada, kterou též stanovil okresní národní výbor, rodinám s dětmi mohl být poskytnut zvláštní příspěvek na výživu. Z hrubých mezd (náhrad) poskytovaných zaměstnavateli se 20 procent odvádělo okresnímu národnímu výboru. Pracovní síly měly být podle směrnic ministerstva vnitra při­dělovány pouze dočasně, nejdéle do doby, než bude přikročeno k jejich odsunu. Při porušení pracovní kázně byly osoby, na které se dekret vztahoval, podrobeny kázeňské pravomoci okres­ních národních výborů, které projednávaly i závažnější přestupky a ukládaly trest vězení do jednoho roku. Pro československé občany zavedl tzv. „všeobecnou pracovní povinnost“ dekret pre­zidenta republiky č. 88/1945 Sb. z 1. října 1945 vydaný k návrhu vlády a po dohodě se SNR pro celé území státu.

 

Ratihabice

Jan Kuklík, ml.

Závěrem je nutno dodat, že dekretům prezidenta republiky se po ustavení Prozatímního národního shromáždění dostalo slibované ústavní ratihabice a staly se z nich ústavní zákony a zákony Československé republiky. Tento fakt, vyjadřující jak legalitu, tak legitimitu prezidentských dekretů, je argumentem zásadního významu proti útokům ze strany německých a rakouských kritiků „Benešových dekretů“.

25. srpna 1945 podepsal Edvard Beneš ústavní dekret prezidenta republiky č. 47/1945 Sb. o Prozatímním Národním shromáždění, který navazoval na londýnský dekret prezidenta republiky ze dne 4. prosince 1944 o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění. Podle článku 1 ústavního dekretu vykonávalo zákonodárnou moc „pro celé území Československé repub­liky“ Prozatímní Národní shromáždění, a to až do doby „než se sejde Národní shromáždění“ zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva a podle zásady poměrného zastoupení. Zákonodárnou činnost pak Prozatímní Národní shromáždění vykonávalo do 18. července 1946, kdy se na základě výsledku voleb z 26. května 1946 sešlo Ústavodárné národní shromáždění. Prozatímní Národní shromáždění tvořila jediná sněmovna o 300 členech. Prozatímnímu Národnímu shromáždění příslušelo:

1.      potvrdit, že prezident Edvard Beneš zůstává ve své funkci až do nové volby prezidenta republiky;

2.      vykonávat přiměřeně pravomoc Národního shromáždění podle ústavních a jiných zákonů.

Ústavu však smělo měnit jen výjimečně, „pokud toho bylo nezbytně zapotřebí“. Ve věcech, které se týkaly Slovenska, bylo nutné k dosažení souhlasu nadpoloviční většiny slovenských členů Prozatímního Národního shromáždění. Pro Prozatímní a Národní shromáždění platila přiměřeně usta­novení ústavní listiny o poslanecké sněmovně Národního shromáždění.

Volby do Prozatímního Národního shromáždění se konaly na základě vládního nařízení č. 48/
1945 Sb. o volbě Prozatímního Národního shromáždění prostřednictvím delegátů národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech. Země Česká a Moravskoslezská tvořily jeden volební obvod s 200 poslanci. Slovensko tvořilo další volební obvod se 100 poslanci. Kandidátní listiny pro volbu do Prozatímního Národního shromáždění mohly podat pouze strany Národní fron­ty Čechů a Slováků a s ní spojené společenské organizace, jako byla Ústřední rada odborů, Jednotný svaz zemědělců, zájmové družstevní organizace, církve, Svaz mládeže, vysoké školy či Akademie věd a umění. 25. října 1945 bylo vydáno též vládní nařízení č. 49/1945 o prvních volbách do okresních a zemských národních výborů v českých zemích. Volby do okresních národních výborů na Slovensku upravovaly příslušné předpisy Slovenské národní rady. Politicky bylo vytváření národních výborů upraveno „Dohodou o společném postupu stran národního bloku pracujícího lidu měst a venkova“, kterou uzavřeli 8. června 1945 zástupce národních socialistů Petr Zenkl, komunistů Klement Gottwald a sociálních demokratů Zdeněk Fierlinger. Podle této dohody měly být místní, okresní a zemské národní výbory vytvářeny dohodou všech čtyř stran vládních stran s přibráním přiměřeného počtu zástupců zájmových organizací. Na základě stejných principů byla jednotná kandidátka sestavena také pro volby do Prozatímního Národního shromáždění. Delegáti národních výborů poté na sjezdech konaných 14. října 1945 zvolili poslance Prozatímního Národního shromáždění.

Ustavením Prozatímního Národního shromáždění – prvního poválečného parlamentu – skončilo dekretální období bezprostředně poválečného období. Prozatímní Národní shromáždění se sešlo ke své první schůzi 28. října 1945. Potvrdilo na ní Edvarda Beneše ve funkci prezidenta republiky a tím i jeho legitimitu podílet se na přijímání dekretů prezidenta republiky. Vlastní jednání Prozatímního Národního shromáždění poté Beneš otevřel obsáhlým poselstvím prezidenta republiky. Beneš v něm mimo jiné shrnul dosavadní nejvýznamnější změny v právním řádu a vyzval parlament ke schválení základních prezidentských dekretů. Dodatečné schválení dekretů jak prozatímního státního zřízení, tak i první poválečné vlády mělo význam nejen striktně právní, ale i politický a morální. Poslanci tím měli vyslovit svůj souhlas se zásadními kroky zahraniční československé reprezentace za druhé světové války i s poválečnou orientací obnovovaného státu. Z čistě právního pohledu pak byla ratihabice nezbytná proto, aby se dekrety prezidenta republiky staly nezpochybnitelnou součástí právního řádu.

Ratihabicí se zabýval ústavněprávní výbor Prozatímního Národního shromáždění, který pro tuto záležitost vytvořil zvláštní subkomisi pro ratihabici. První návrh příslušného ústavního zákona přednesl prof. Z. Peška již 4. prosince 1945. Podle jeho návrhu měl být vydán jen rámcový ústavní zákon, který by umožnil Prozatímnímu Národnímu shromáždění k návrhu přijímat zvláštní usnesení k dekretu či ke skupině dekretů, které navrhoval schválit či naopak neschválit. Problematika ratihabice byla poté projednána i vládou. Vládní návrh počítal s prohlášením v době ratihabice platných dekretů za zákon s tím, že ratihabované dekrety, které ještě nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů, budou ve Sbírce publikovány ministrem vnitra. Dekrety prezidenta republiky přijaté od 4. dubna 1945 měly být v Prozatímním Národním shromáždění schvalovány jako jeden celek, zatímco z londýnských dekretů měl být výslovně schválen ústavní dekret o obnovení práv­ního pořádku, o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění, o UNRRA a dekrety řešící vojenskou problematiku. Naopak ratihabice se neměly týkat ústavního dekretu o pro­za­tímním výkonu moci zákonodárné, který byl v důvodové zprávě vládního návrhu označen za „ohnisko“ respektive východisko všech londýnských i poválečných dekretů. V návrhu vlády však Prozatímní Národní shromáždění provedlo některé změny. Zejména se týkaly výslovného prohlášení dekretů od samého jejich počátku za zákon a prohlášení, že se ústavním zákonem Prozatímního Národního shromáždění zároveň dodatečně schvalují a to „výslovně manifestačním způ­sobem“. Schválení a prohlášení za zákon se mělo týkat i ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné samotného. Územní a časová platnost dekretů měly zůstat beze změny. Tuto verzi ústavního zákona, kterým se provádí a mění znění článku 5 ústavního dekretu prezidenta republiky o obnovení právního pořádku, schválilo Prozatímní Národní shromáždění již 28. února 1946.

Do konečného procesu přijetí tohoto klíčového ústavního zákona však vstoupila Kancelář prezidenta republiky. Kancléř Smutný v dopise předsedovi vlády 13. března 1946 proti přijatému zně­ní ratihabičního zákona protestoval. Požadoval, aby oproti schválenému návrhu zákon výslov­ně vyjádřil, že ústavní dekret č. 2 Úředního věstníku čsl. O prozatímním výkonu moci zá­konodárné byl prohlášen za ústavní zákon ode dne jeho vydání. Verze ústavního ratihabičního z 28. února 1946 totiž takovýto výklad neumožňovala. Ústavně právní výbor a poté i plénum Prozatímního Národního shromáždění návrhům na změny vyhovělo, a tak byla dne 28. března 1946 přijata definitivní verze ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky. Jeho článek 1 stanovil, že Prozatímní Národní shromáždění schvaluje a prohlašuje za zákon ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky, vydané na základě ústavního dekretu ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně tohoto dekretu. Veškeré dekrety prezidenta republiky bylo nutno považovat od jejich počátku za zákon, a ústavní dekrety za zákon ústavní ve Sbírce zákonů a nařízení Republiky československé pak měly být vyhlášeny všechny takto schválené dekrety, pokud již nebyly ve Sbírce publikovány. Stalo se tak v Příloze Sbírky zákonů a nařízení ročník 1947 pod názvem V zahraničí vydané dekrety. Tímto poněkud těžkopádným způsobem, stále ještě odrážejícím mimořádnost poválečných poměrů, byl dovršen proces začlenění prezidentských dekretů do poválečného československého právního řádu.

 

 

 

 

 

 

Zákon č. 115/1946 Sb. a akty odporu proti Německu

Václav Pavlíček

Spory o „amnestijní zákon“

Zákon č. 115/1946 Sb. ze dne 8. května 1946 nese název „O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“. Je často označován jako „amnestijní zákon“. S dekrety prezidenta republiky souvisel z hlediska časového i věcného. Řešil totiž některé důsledky aktivního odporu československého obyvatelstva proti německým okupantům. S takovou činností však nepočítalo ani platné právo vnitrostátní (československé) ani právo mezinárodní.
Tyto aspekty odporu obyvatelstva (čs. lidu) se uskutečnily v době a za podmínek, kdy orgány čs. státu nemohly v důsledku německé agrese zajistit bezpečnost a mír a museli se tohoto úkolu chopit jednotky a jednotlivci v rámci občanské sebeobrany, resp. nutné obrany vůči agresorovi.

Zákon dovršoval některé právní důsledky vyjádřené zejména v dekretu č. 11 z roku 1944 o obnovení právního pořádku. Vycházel z právnosti odporu (a aktů odporu) a boje každého občana proti německým okupantům, z nelegálnosti této okupace i režimu, který jí byl nastolen, a z legitimity národa ubránit svůj stát a vytvořit záruku vlastní státnosti pro budoucnost. Vztahoval se k období, jehož počátek byl počátkem doby, kdy právní předpisy vydávané na území Československa nevznikaly ze svobodné vůle československého lidu a jehož konec byl shodný s koncem revolučního zákonodárství, které bylo vyjádřeno v dekretální normotvorbě prezidenta republiky. Shoda smyslu tohoto zákona s dekrety byla i v dalších oblastech.

Mnohdy se v těchto diskusích staví na roveň jednání agresora a jeho oběti. Zákon vyjadřoval přirozené právo na odpor vůči silnějšímu agresorovi, který usiloval nejen o vyhnání, ale o fyzickou likvidaci celých národů a ras, obyvatelstva žijícího na území historického československého státu. Čechů jako národa a Židů označených podle německého práva (práva německé krve) za nižší rasu a českých Cikánů určených rovněž ke „konečnému řešení“.

Svým pojetím nebyl tento zákon výjimečným v Evropě. I jiné státy (Francie, Itálie atd.) přijaly zákony a opatření, jež podobně přistupovaly k jednáním legitimovaným bojem proti fašistům, nacistům, či Němcům jako okupantům. Výjimečná ani nejdelší nebyla doba, na kterou se tato opatření vztahovala. Byla zejména reakcí na předchozí vládu teroru nastolenou Německou říší proti civilnímu obyvatelstvu různých zemí, které se tomuto teroru postavilo na odpor. Odpor mohl být úspěšný jen pokud i použité prostředky byly dostatečně účinné i rozhodné. Neřídil se právním řádem nepřítele, okupanta, ale usiloval o jeho porážku a zničení. Okupační režim a jeho právní řád byly zločinné, byly protikladné evropské civilizaci založené na svobodě a rovnosti a odpor proti tomuto režimu a jeho právnímu řádu byl odporem proti zločinu, který trval a dále hrozil, a tento odpor tuto židovsko-křesťanskou civilizaci bránil.

Ze států, které obdobným způsobem řešily právní důsledky boje proti nacismu a fašismu, lze podrobněji ukázat na příkladu rakouska. Právní úpravu obsahoval spolkový zákon z 21. prosince 1945, týkající se zastavení trestních řízení a prominutí trestů pro bojovníky proti nacionálnímu socialismu a fašismu. Národní rada Rakouské republiky se usnesla, že proti osobám, které v boji proti nacionálnímu socialismu nebo fašismu nebo na podporu rakouského boje za svobodu nebo v úmyslu znovu vytvořit samostatné, nezávislé a demokratické Rakousko, se dopustily trestných jednání, se již zahájené trestní řízení zastaví a případně uložené tresty se promíjejí a odsouzení se zahlazuje. Amnestie se vztahovala na všechny osoby, které se takových činů dopustily od 5. března 1933 do dne účinnosti toho zákona. Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů 19. ledna 1946 a amnestována byla jednání všech osob, které se takových jinak trestných činů dopustily od roku 1933 do roku 1946. Významným důvodem pro takovou amnestii byly tedy ušlechtilé pohnutky těchto jinak trestných jednání, jež byly v zákoně vyjmenovány. Tento zákon je i nadále součástí rakouského právního řádu.

Nezávislá soudní moc a amnestie

Zákony zpravidla působí do budoucnosti a amnestie vždy do minulosti. Zákony se přijímají, aby stanovily pravidla pro budoucí jednání subjektů, nemají být proto retroaktivní, milost a amnes­tie naopak řeší naopak důsledky předchozích jednání lidí, jež byly v rozporu se zákonem. Použitím milosti a amnestie se zasahuje zpravidla do soudní moci, která má být nezávislá a má zaručit výkon práva a spravedlnosti vůči pachatelům trestných činů. U aktů milosti a amnestie nelze použít opravných prostředků jako u soudních rozhodnutí, jsou neodvolatelné a nezrušitelné. Mohou být vydány jen ve prospěch viníků a jsou jednostranným aktem toho, kdo tímto právem dle ústavy disponuje. Žádný z těchto teoretických postulátů však v praxi nebyl a není bez výjimky.

Důsledky války a s tím spojeného rozvratu, přechodu moci z rukou jejích bývalých držitelů na orgány československého státu, právní nejistota a zmatky vytvořily potřebu těmito mimořádnými prostředky situaci řešit.

Před některými obdobnými problémy se ocitla československá vláda v roce 1945. teror německé okupační moci a boj proti ní a proti jejím pomahačům, činnost partyzánských oddílů a Slovenské národní povstání a jeho potlačení, boje během Pražského povstání, genocida Židů a udavačství během okupace a potrestání jejich pachatelů, vyřizování si účtů s viníků nacistických zločinů (a někdy i s nevinnými) po válce, „divoký odsun“ Němců jen postupné konstituování orgánů stát­ní moci zejména v pohraničí a další skutečnosti spojené s nacistickou nadvládou a jejími pří­mý­mi důsledky vyvolaly potřebu obnovit právní pořádek. Nepostačil k tomu dekret prezidenta republiky o obnově právního pořádku a další normy, ale bylo třeba vydat mimořádné hromad­né opatření. Nasnadě byla myšlenka amnestie podobně, jako se požívala po vzniku Českosloven­­ska – a to přesto, že v mnoha směrech byla situace odlišná. Měla odlišit případy, které by jejímu dobrodiní podléhaly, od těch, na něž by se nevztahovala a stanovit potřebná kritéria.

Nehledě na dílčí již vyhlášené amnestie (amnestie prezidenta republiky v oboru vojenského soud­nictví z 29. srpna 1945 č. 243 Ú.l. a usnesení vlády o všeobecné amnestii ve správních věcech trestních – vyhl. MV č. 296 Ú.l. z 2. října 1945), řešil některé otázky amnestijního charakteru obecnějšího charakteru obecnější povahy již ústavní dekret prezidenta republiky č. 11 z roku 1944 Ústředního věstníku československého o obnovení právního pořádku. Z toho hlediska byl významný článek 10 tohoto dekretu. Stanovilo se v něm: „Byl-li v době nesvobody někdo odsouzen trestním soudem nebo správním úřadem pro skutek, trestný podle československého práva, jest odsuzující rozsudek (nález) zrušiti, byl-li čin spáchán s úmyslem, aby pachatel přispěl k osvo­bození Československé republiky.“ O návrhu měl rozhodovat soud nebo příslušný úřad, řídě se obdobně předpisy o obnově řízení.

Významný německý antinacista a člen Právní rady zahraničního státního zřízení E. Schwelb charakterizoval takové jednání ve svém komentáři k tomuto dekretu jako „trestné činy spáchané z vlastenectví“. Vykládal je tak, že „materiálně rovná se článek 10 nařízení amnestie samým zákonodárcem, což ovšem má za následek, že odsouzený v případě, že zákonné předpoklady jsou spl­ně­ny, má právní nárok na zrušení odsuzujícího rozsudku… .

K tomu, aby odsuzující rozsudek byl podle článku 10 zrušen, stačí, byl-li už spáchán s úmyslem, aby pachatel přispěl k osvobození Československé republiky. Není třeba, aby vlastenectví bylo jediným motivem spáchání trestného činu.“

Za pozornost stojí především pohnutka trestného činu, jejímž důsledkem mělo být použití am­nestie. O její aplikaci na konkrétní případ ovšem měl rozhodnout příslušný orgán, zpravidla soud.

Pohnutka jako důvod beztrestnosti nebyla tedy v československém právním řádu ničím novým . Je důvodem amnestie již od vzniku československého státu.

Geneze zákona č. 115/1946 Sb.

Dne 6. prosince 1945 se vláda usnesla, aby byl připraven návrh amnestie, který by se vztahoval na činy spáchané v revoluční době vůči omezenému okruhu osob (Němcům, Maďarům a těm, kteří se provinili podle retribučního dekretu). Revoluční doba byla vymezena od 5. května 1945 do 9. července 1945, tj. do dne nabytí účinnosti retribučního dekretu. Z dobrodiní amnestie měly být vyňaty trestné činy spáchané ze zištnosti, vilnosti nebo k umožnění či zakrytí jiného trestného činu. Vláda se však 20. prosince 1945 usnesla řešit celou problematiku zákonem a postupně se krystalizovalo pojetí obsažené ve vládní předloze.

Návrh zákona (tisk č. 158) projednaný ve vládě dne 5. února 1946 se nazýval o beztrestnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. V § 1 bylo obsaženo ustanovení, že jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, není trestné, došlo-li k němu v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 z důvodu boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů. Další ustanovení v § 2 mělo především procesní charakter.

V důvodové zprávě k tomuto návrhu zákona podepsané Zdeňkem Fierlingerem a Janem Stránským se uvádělo, že „v době nesvobody a v revolučním období po znovunabytí svobody Čechů Slováků došlo namnoze ze strany právě těch, kdo se stavěli nesmlouvavě za myšlenku svobody českého slovenského národa a Československé republiky, k jednání proti nepřátelům národa a státu, které by při strohém výkladu zákona zakládalo skutkovou podstatu trestného činu. Přihléd­ne-li se však k po­hnutce a k okolnostem, za nichž bylo jednáno, příčilo by se obecnému právnímu cítění, aby tyto činy byly trestány“. Dále se uvádělo, že na některá jednání z doby války se vztahuje ustanovení dekretu prezidenta republiky o obnově právního pořádku a nařízení Slovenské národní rady č. 53 z 6. června 1945. Oba předpisy však nepokrývají všechna jednání. Pokud jde o předkládaný zákon „ustanovení se má vztahovati i na jednání, které leží mimo rámec vlastního boje, k němuž byl podnětem boj o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo touha po spravedlivé odplatě. Budou sem tady např. spadati též rekvisice prováděné partyzány bez právního podkladu, revoluční soudy a pod. Ustanovení o beztrestnosti se také neomezuje na činy spáchané v době nesvobody, nýbrž vztahuje se i na činy spáchané v době do 28. října 1945, kdy zahájilo svou činnost Prozatímní Národní shromáždění, kteroužto skutečnost možno považovati za skončení revolučního období“. Návrh podle důvodové zprávy předpokládal, že v případě dopustil-li se pachatel zároveň činů, které nejsou beztrestné, soud vyměří nový trest.

V parlamentě i mimo něj o obsahu a znění tohoto zákona probíhaly dále diskuse, zčásti ovlivněné i odlišnými poměry na Slovensku a v českých zemích. Předmětem sporu byl i pojem beztrestnosti nadále připomínající rozhodnutí o amnestii.

Vedle politiků se na přípravě zákona podíleli i právní teoretikové. O stanovisko byl požádán profesor Právnické fakulty UK Vladimír Solnař, mezinárodně uznávaný odborník v oblasti trestního práva již z doby předválečné. Ve svém vyjádření z 30. března 1946 uvedl, že „jednání, která byla prostředkem boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků a směřovala ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, nahrazovala v době nesvobody úkony veřejné moci v boji proti zločinné okupantské vládě a pokud k nim došlo v této době, nebyla již podle obecných zásad trestního práva z hlediska československého právního řádu bezprávná (anal. § 2 g tr. zák. rak., § 77 a n. tr. z. slov.) a tudíž nejsou ani trestná. Navrhované zákonné ustanovení má pro dobu nesvobody jen význam deklaratorní (srov. též č. 10 dekr. – zák. o obnovení právního pořádku).“

Vladimír Solnař tím pro dobu nesvobody, která začala (podle dekretu č. 11 z 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku) již 30. září 1938 a trvala do doby určené vl. nař. č. 31/1945 Sb. zák a nař. (z 27. května 1945) do 4. května 1945, označil takové jednání za dosavadním právem pokrytá. Sám se však nevyjádřil ke skončení této první etapy, pro kterou znění zákona považoval za deklaratorní, vyplývala však ze shora uvedených předpisů.

Pokud jde o další období, uváděl: „Návrh má význam konstitutivní (pokud jde o spravedlivou odplatu), jestliže rozšiřuje beztrestnost také na dobu pozdější, do 28. 10. 1945. Pro toto omezení mluví okolnost, že osvobození bylo k tomuto datu již všude dosaženo a odplatu lze pro dobu od 28. 10. 1945 jistě ponechati orgánům veřejným. Pro výjimečné případy, kdy by tomu tak snad nebylo, vystačí se i zde s obecnými zásadami trestního práva o důvodech vyloučení bezprávnosti. Ustanovení bez časového a jinakého omezení dovolovalo by svémocná odvetná jednání i budoucnosti a mohlo by býti ve svých důsledcích povážlivé.“

Vladimír Solnař z různých funkcí trestu akcentoval pro tento případ odplatu, která ovšem musela být spravedlivá. Ve svém posudku ponechal stranou problematiku jednání po 4. květnu 1945, pokud jeho účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Ve své argumentaci však jednoznačně připouští s ohledem na ohraničení doby působnosti těchto výjimečných ustanovení, že i nadále boje pokračovaly a bylo tedy možno i v tomto období takový právní důvod aplikovat. Konstitutivnost zákona uvádí jen pro případy spravedlivé odplaty po 4. květnu 1945.

Pokud jde o celkovou koncepci tohoto zákona, požadoval: „V každém případě však nutno výslovně vyjádřiti, že jednání naznačené v § 1 je právní, nestačí říci, že není trestné (srov. např. § 1 Ústav. dekr. č. 137/1945 Sb.), neboť tím není správně charakterizováno pozitivní hodnocení těchto záslužných činů, které musí míti výraz i v právním řádě, zejména v zákoně trestním. Obdoba amnestie nevystihuje podstatu věci. Podle toho bylo by arci pozměniti i označení zákona.“

Pojetí založené na legitimitě těchto aktů bylo do znění zákona beze změny převzato. Autor se dále vypořádával s návrhy poslance Buriana (národní socialista) a pozměňovacím návrhem klubu poslanců Demokratické strany, který požadoval vypuštění přesného časového omezení, jak bylo v zákoně navrženo. Solnař doporučil, aby v § 1 zněl takto: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. zá­ří 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

V další části posudku navrhl i nové znění § 2 zákona tak, aby byla jednoznačně vyjádřena souvislost s obecnými ustanoveními trestněprávních předpisů a ústavního dekretu o obnovení právního pořádku. Jím navržené znění bylo rovněž převzato. Zákon ve své výsledné podobě byl tedy vytvořen představitelem právní vědy první republiky, uznávaným znalcem i německého práva, nebyl plodem dohadování politických stran. V závěru posudku autor vyjádřil názor „že jednání uvedená v § 1 nahrazovala nedostávající se moc veřejnou a že tudíž po případné náhradě škody oso­bám těmito činy postiženým, měly platit podobné zásady jako o náhradě škod válečných“. Účast Vladimíra Solnaře na výsledném znění zákona oceňovala zpráva výboru ústavněprávního k vládnímu návrhu (tisk č. 419) a odkazovali na ni i ústavní činitelé v průběhu projednávání i později, např. ministr Prokop Drtina i zpravodaj k zákonu, poslanec John.

V souladu s genezí zákona možno uvažovat o zdrojích, z nichž autoři čerpali. Nepochybně byli ovlivněni obdobnými zákony přijímanými v jiných státech. V jejich formulaci i ve stanovené době právnosti a beztrestnosti se dorážela doba boje proti fašismu a nacismu.

Návrh Vladimíra Solnaře měl však být zřejmě odpovědí i na Hitlerův výnos ze 7. června 1939 (RGBI. I. s. 1023) „o prominutí trestu“. Uvedený výnos otiskli v r. 1939 profesoři Miřička a Solnař v publikaci Nová úprava trestního soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Kniha obsahovala německé trestní předpisy s ohledem na to, že podle nařízení říšských ministrů spravedlnosti a vnitra ze dne 14. dubna 1939 byly některé německé trestní zákony prohlášeny za platné také pro osoby, které nejsou německými státními příslušníky (tedy i pro příslušníky protektorátu) a tyto osoby byly podřízeny pravomoci německých soudů. Toto podřízení německému právu od­povídalo modelu právního vztahu koloniální mocnosti vůči domorodému obyvatelstvu. K dalšímu rozšiřování působnosti německého práva a německých soudů vůči obyvatelům protektorátu docházelo i později. Zmíněný výnos „vůdce a říšského kancléře“ stanovil: „U příležitosti návratu sudetoněmeckého území do rámce Říše a převzetí Protektorátu Čechy a Morava povoluji prominutí trestů podle směrnic dále uvedených.“ Tyto směrnice odlišovaly dopady tohoto předpisu „pro části sudetoněmeckého území, které se v říjnu 1938 vrátily k Říši … a pro Protektorát Čechy a Morava“.

Pro činy spáchané na takto vymezeném tzv. sudetoněmeckém území výnos stanovil, že účast v NSDAP, ve složkách této strany, v Sudetoněmecké straně a v dalších podobných stranách a organizacích, podporování a pomáhání jim, pokud byly tyto činy podle československého práva zakázané a trestné, „jsou činy právné také již pro dobu před opětným splynutím sudetoněmeckého území s Německou říší, odsouzení vyslovená pro tyto činy se pokládají za nevyslovená“. Dále byla udělena beztrestnost „za trestné činy a přestupky správní, které byly spáchány v boji za udržení němectví v sudetoněmeckém území anebo pro návrat tohoto území k Říši před 1. prosincem 1938“. V dalších ustanoveních se uvedené principy konkretizovaly. Po věcné stránce byl „návrat tohoto území k Říši“ fikcí, neboť toto území nikdy součástí Německa nebylo, ale bylo součástí zemí Koruny české.

Stanovila se dále beztrestnost i pro další činy a přestupky, které byly spáchány „z politických pohnutek“ německými státními příslušníky a příslušníky německého národa před 1. prosincem 1938. Pohnutkou „právnosti“ těchto zločinů byl „zájem“ němectví. I pokud jde o území protektorátu, bylo z obdobných důvodů rozhodnuto o beztrestnosti, pokud podléhaly takové činy německé soudní pravomoci.

Na rozdíl od rozsáhlé amnestie vyhlášené rozhodnutím vlády Republiky československé (v čele s generálem Syrovým) ze dne 7. října 1938 vůči československým a cizím státním příslušníkům německé národnosti za politické trestné činy po mnichovském diktátu, jímž bylo v důsledku beztrestnosti těchto činů v zásadě jejich jednání pokryto, lišil se Hitlerův výnos především tím, že tyto činy považoval za právní a v důsledku toho i legitimní. Právními se podle něho staly např. zločiny páchané příslušníky Freikorpsu proti Čechům, demokratickým Němcům a Židům již od září 1938, vyplování synagog nebo např. kamenování a týrání bývalého starosty Ústí nad Labem, sociálního demokrata, rozvášněnými henleinovci již po „Mnichovu“.

Tato rozsáhlá amnestie československé vlády se vztahovala na politické trestné činy, jimiž byly činy trestné podle zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.), podle zákona na obranu státu č. 131/1936 Sb., podle branného zákona č. 193/1920 Sb., podle zákona o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské č. 117/1924 Sb., podle zákona o právu spolkovém a shromažďovacím (zákon 134/1867 ř.z. a 135/1867 ř.z.). Amnestie se vztahovala i na jakékoli trestné činy spáchané v souvislosti s národnostním nebo politickým bojem atd. Amnestovala tak všechny útoky na československé státní orgány a osoby chránicí suverenitu a územní celistvost československého státu, napadanými ozbrojenými oddíly německých organizací. Zatímco vláda tyto činy považovala za trestné, neboť vedly k rozbití státu, ale v důsledku mnichovského diktátu je am­nestovala, německá vláda je považovala za právní i legitimní právě proto, že vedly k rozbití československého státu. Československý stát již dříve amnestoval mnohé politické zločiny páchané německým obyvatelstvem proti čs. státu – po vzniku Československa a v polovině let třicátých. Mnozí Němci to považovali za projev slabosti československého státu spíše než za velkorysost.

Již zpočátku doby nesvobody se v těchto rozhodnutích střetávala dvojí legitimita – legitimita československé státnosti a legitimita založená na požadavku jejího rozbití. Obě se navzájem vylučovaly. Vítězství jedné znamenalo porážku a zločinnost druhé. Jedna vycházela ze suverenity československého lidu a jeho státu, druhá ze suverenity Německé říše a německého národa nad územím zemí Koruny české a nad jeho obyvatelstvem jako jeho poddanými.

Smysl a výklad zákona

Podle úmyslu zákonodárce, jak byl vyjádřen při přijímání zákona, mělo se především zabránit jeho možnému zneužití. Ve zprávě výboru ústavněprávního ze 7. května 1946 se zdůvodňuje, že právnost jednání vyplývala z toho, že nahrazovala úkony veřejné moci proti okupantům, a to i tehdy „byla-li spáchána v době revoluční, která vlastně ještě je dobou aktivního pokračování boje proti okupantům, zrádcům a jejich pomahačům, který i v tomto období z největší části musel být a také byl prováděn silami revolučními“. Zároveň zdůraznil, že „ústavněprávní výbor naprosto nezamýšlel prohlásit za právné a tedy beztrestné ty trestné činy, jež v této době byly spá­chány z důvodů nízkých a nečestných“.

Významným hlediskem při posuzování právnosti takových jednání měly být pohnutky a okolnosti, za nichž bylo jednáno. Zpravodaj k zákonu, poslanec John, na 51. schůzi Prozatímního Národního shromáždění schůzi dne 8. května 1946 uváděl, že se mají vztahovat na ty, „kteří tvrdě a nekompromisně se postavili do otevřeného boje proti okupantům a z důvodu tohoto boje museli podniknout jednání, jež podle recipovaných norem starého právního řádu a při jejich striktním výkladu by bylo možno a snad i nutno považovati za jednání bezprávná a tedy trestná. A přece podle obecného právního cítění všeho našeho lidu vykonávaly právě tyto osoby, nasazujíce při tom životy své i životy svých drahých, ony úkony proti nepřátelské moci, které, kdyby nedošlo k tragickým událostem roku 1938 a 1939, by měly býti vykonány československou bran­nou mocí a všemi ostatními silami naší republiky. Konaly tedy tyto osoby ze své vůle proti okupantům a jejich pomahačům všechno to, co jinak bylo povinností celého státu.“ Zpravodaj odmítal možnost příliš širokého výkladu zákona, neboť by to umožnilo beztrestnost i oněch jednání, které neodpovídají cíli zákona, a uvedl: „Je jasným naším úmyslem nijak nekrýt ty, kteří chtějí své činy v rozhodné době spáchané z pohnutek nízkých a nečestných připnouti na náš boj proti okupantům, zrádcům a jejich pomahačům.“ Upozornil i na velkou odpovědnost státních návladních a soudů při aplikaci tohoto zákona.

V diskusi uváděli poslanci zejména případy ze Slovenska, jež vyžadují použití takového zákona, a které souvisely s represemi po potlačení Slovenského národního povstání. Činnost zejména slovenských soudů v souvislosti s osvobozovacím bojem kritizovali i čeští poslanci. Jeden z nich uváděl případ českého účastníka Slovenského národního povstání a dovozoval: „Soudy úplně přecházely přes skutečnost, že v revolučním boji, který sloužil osvobození národa a zajištění jeho budoucnosti, mohlo dojíti a také docházelo k činům, které sice nikdo nezamýšlel ani nepředpokládal, ale ke kterým došlo shodou okolností. Bylo přece záslužné a nutné a příkazem národní cti např. organisovat partyzánské hnutí. Toto hnutí ovšem muselo žít. Byly tisíce těch, kteří byli ochotni dáti partyzánům všechno. Byli ovšem jednotlivci, kteří zůstávali věrni starému právnímu řádu, sloužili namnoze Němcům a odpírali pomoc. Je úplně pochopitelné, že v těchto případech bylo s ni­mi na­loženo podle zákona revoluce. A přes to byly některé takové činy vyhrabány a zasloužilí bojovníci za osvobození národa těžce pykají.“

Na význam pohnutek a okolností v zákoně upozorňovala i teorie a judikatura. V jednom z otištěných článků se zákon vysvětloval tak, že zavádí nový případ vyloučení bezprávnosti vedle důvodů obsažených v § 2 tr. zák. (omyl, obrana, nouze). Platnost zákona byla přechodná, časově omezená. Kritérium trestnosti (beztrestnosti) je pohnutka k činu. Zákon zaváděl v taxativním výčtu dvě pohnutky: boj za osvobození republiky a spravedlivou odplatu. Nebyly tím míněny činy, k nimž došlo v boji mezi pravidelnými válčícími armádami. Tyto činy byly i dříve beztrestné a to proto, že byly konány v rámci povinnosti právem řádně uložené (povinná vojenská služba).
Zákon měl na mysli činy dobrovolníků, zejména partyzánů, účastníků odboje, sabotážníků apod., kteří konali činy jinak trestné jako ničení mostů, skladišť, továren, ale i sabotáže ve výrobě apod., nikoliv jako vojenskou či jinou zákonnou povinnost, nýbrž jednotlivě a dobrovolně. Poněvadž pohnutka těchto činů, boj za vlast, je šlechetná, činí čin beztrestným.

Druhá podmínka se týkala spravedlivé odplaty. Toto ustanovení doplňovalo ústavní dekret č. 137/1945 Sb. z 27. října 1945, jímž bylo zajištění osob považovaných za státně nespolehlivé, nebo prodloužení jejich zatímního zajištění (vazby) přes dobu přípustnou podle zákona, prohlášeno za zákonné. Toto ustanovení reagovalo na skutečnost, že v době revoluční prováděly zatýkání osoby, ač k tomu podle platných předpisů nebyly oprávněny (např. členové místních národních výborů nebo jiní představitelé úřadů nebo orgánů republiky), nebo že tzv. policejní vazba trvala déle, než zákon dovoloval a byla schválena i v případech, kdy pro ni nebylo zákonných důvodů. Tyto případy byly do té doby v rozporu s platným právním řádem. Ústavní dekret č. 137/1945 Sb. tento rozpor řešil tím, že je označil za zákonné, pokud k nim ovšem došlo před nabytím účinnosti tohoto dekretu. Důsledkem takového opatření bylo, že tyto zajištěné osoby neměly nárok na náhradu škody.

Všechny ostatní případy, v nichž byl při provádění retribuce porušen dřívější právní řád, se staly beztrestnými podle zák. č. 115/1946 Sb. Stalo se však tak jen za podmínky, že pohnutkou k činu byla spravedlivá odplata, tedy pohnutka, jež byla považována za ušlechtilou. Byl-li čin spáchán z pohnutky nemravné či zavrženíhodné, např. ze snahy po vyřizování osobních účtů, pom­sty­chtivosti, zištnosti apod., nebylo možno mluvit o spravedlivé odplatě.

Zákon nechtěl prohlásit za beztrestné činy, jejichž pohnutky byly nízké, nečestné a nemravné. Proto vybral jen dvě pohnutky, které postavil vedle sebe jako srovnatelné. Proti pohnutce právnosti a beztrestnosti vyjádřené v Hitlerově „Amnestijním výnosu“, které znamenaly ospravedl­nění agrese proti Československu, zákon č. 115/1946 Sb. postavil jinou pohnutku – spravedlivou odplatu za zločiny páchané agresorem. Odplata musela být spravedlivá a nesměla být založena na motivech nízkých a nečestných. Výjimečnost tohoto ustanovení zároveň vylučovala extenzivní výklad.

Aplikace zákona

O aplikaci zákona z té doby se lze dočíst z parlamentních zápisů, z publikovaných soudních rozhodnutí i z denního tisku. Tyto zprávy podávají obraz, do jaké míry se podařilo dodržet úmysl zákonodárce a zamýšlené limity zákona.

Podrobně se zabýval zákonem ministr spravedlnosti Prokop Drtina ve svých vystoupeních v par­lamentě v souvislosti s retribucí. Případy, které uváděl, svědčily o právní i lidské obtížnosti ře­šení.

Zákon se např. uplatnil na čin Radomíra Luži, který v čele partyzánské skupiny v roce 1944 vnikl do četnické stanice v Přibyslavi, aby pomstil smrt svého otce generála Luži a jeho pobočníka. Čtyři četníci byli zastřeleni, jeden těžce raněn. Mezi zastřelenými byl i četník, který se na smrti generála Luži nepodílel a byl usmrcen, aby nepřivolal německé posily proti vykonavatelům této pomsty. S ohledem na ustanovení zákona č. 115/1946 Sb. bylo zastaveno trestní stíhání proti Radomíru Lužovi a jeho spolubojovníkovi. Naproti tomu přislíbil v parlamentě Prokop Drtina, že bude postiženo jednání označované jako „gestapismus“. Patřila k nim např. činnost viníků masakru v internačním táboře v Kolíně, k němuž došlo 22. srpna 1945. Po předchozím týrání byly při něm dvě osoby ubity a byl rozkrádán majetek odebraný internovaným. Původně byl dán souhlas k zastavení trestního stíhání pachatelů i s ohledem na to, že mezi nimi byly i osoby, které po léta byly oběťmi podobného zacházení v německých koncentračních táborech, a tohoto jednání se dopustili tito pachatelé ve zvláštním duševním stavu, který byl důsledkem utrpěných příkoří. Další vyšetřování však ukázalo, že nejsou naplněny požadavky zákona. K podobným jednáním docházelo i jinde a československé státní orgány stály před dilematem, jak je postihovat. Brutální zacházení s internovanými v táboře v Kolíně vyvolalo ostrou kritiku mezi poslanci i u ministra spravedlnosti Drtiny, který přislíbil vyvodit důsledky „proti pachatelům nelidských brutalit … v zájmu čisté pověsti československé demokracie i v zájmu pověsti naší národní revoluce“. (Podobně byl odsouzen a potrestán námi již popsaný masakr na slovenských Němcích u Přerova, jemuž velel důstojník československé armády Pazúr, po únoru 1948 ovšem amnestovaný. V současné době jsou dohledávány podobné případy potrestaných.)

Nezůstalo jen u tohoto slibu. Prokop Drtina v parlamentu sdělil, že svým výnosem si vyžádal od veřejných žalobců zevrubnou zprávu o jednání se zadrženými osobami, že toto jednání se označuje za „gestapismus“ a to na základě rozhodnutí vlády z 20. května 1947, neboť vláda „nechce a nebude krýt gestapismus, ať je jakéhokoliv druhu a kýmkoliv páchán“.

Ministerstvu spravedlnosti byly do té doby ohlášeny 104 takové případy. Z tehdy prověřených oznámení byly dva případy znásilnění uvězněných žen, jeden případ omezování osobní svobody. Další případy se šetřily, nebo nebyly shledány oprávněnými.

O průběhu procesů proti pachatelům trestných činů podle zák. č.115/1946 Sb. informoval denní i odborný tisk. Vůle státu taková jednání trestat byla vyjádřena postupem ministerstva spravedlnosti i opatřeními veřejné žaloby. O vině a trestu rozhodovaly soudy.

Ústavodárné Národní shromáždění rozhodlo 10. července 1947 schválit rozhodnutí bezpečnostního výboru a branného výboru o zřízení vyšetřovací komise k vyšetření všech případů hromadných zákroků proti Němcům, Maďarům a jiným osobám po 5. květnu 1945. Celá řada pachatelů zjištěných zločinů, které byly předány touto vyšetřovací komisí orgánům činným v trestním řízení, byla odsouzena.

Judikatura Nejvyššího soudu vedla soudy k striktnímu výkladu zákona. Pod č. 47 uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí z roku 1949 bylo konstatováno: „Ustanovení § 1 zákona č. 115/1946 Sb. předpokládá, že pachatel sledoval prospěch a zájem celku ve smyslu tam vytčeném. Jde tedy o jednání bezprávné ve smyslu těchto ustanovení, když pachatelé krádeží byli při svém počínání vedeni pouze hlediskem vlastního prospěchu a snahou se bezdůvodně obohatit.“ Pachatelé byli odsouzeni přes obhajobu, že podporovali partyzány, uprchlíky a politické vězně z rozkradených německých zásilek a soud konstatoval, že „tato podpora svým rozsahem neodpovídala rozsahu prováděných krádeží, takže nebylo podkladu pro závěr, že účelem krádeží bylo opatřit potřebné prostředky pro tuto podpůrnou činnost“.

V jiném případě publikovaném pod č. 200/1947 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu se konstatovalo, že za „spravedlivou odplatu za činy okupantů a jejich pomahačů ve smyslu § 1 zák. č. 115/
1946 Sb. nelze uznati činy, jež samy jsou pomáháním okupantům – a tedy posuzovány z onoho vyššího hlediska odůvodňujícího institutem spravedlivé odplaty – jsou rovněž zavržení hodné“. V odůvodnění se uvádělo, že „obžalovaného nemůže proto zbavit viny, a to ani viny subjektivní, okolnost, jíž se hájí, že učinil udání i v úmyslu zabránit vykořisťování lidu hospodářskou lichvou“.

V rozhodnutí č. 186/1947 Sbírky rozhodnutí se konstatovalo: „Činu, jehož podmínky byly nízké a nečestné (zpronevěra ze zištnosti) nelze přiznat právnost ani z hlediska předpisu § 1 druhý případ, zák. č. 115/1946 Sb.“

Ze všech publikovaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy velmi odpovědně posuzovaly mravní pohnutky a okolnosti případů při aplikaci zákona a uveřejněnými judikáty usměrňovaly rozhodovací praxi soudů k striktnímu výkladu zákonných ustanovení. Demokratická justice musela čelit mnohým politickým útokům, které tvrdily, že chrání Němce a kolaboranty. Prokop Drtina, tehdejší ministr spravedlnosti, v obhajobě nezávislé justice připomněl Masarykův boj v době „hilsneriády“.

Závěr

Zákon č. 115/1946 Sb. byl vyvolán mimořádnými podmínkami určenými předchozím jednáním německých okupantů. Na výzvu zahraničního odboje, zejména prezidenta Beneše, se boje proti okupantům a jejich pomahačům účastnily i nevojenské osoby, jejichž akce nebyly zcela chráněny právem vnitrostátním ani právem mezinárodním. Prokop Drtina v parlamentě k této stránce zákona uváděl: „Aby partyzánům bylo lze přiznat charakter vojenských jednotek a podle mezinárodního práva beztrestnost, bylo by třeba, aby byly podrobeny velení osoby, odpovědné za podřízené, aby byli opatřeni z dálky viditelnými odznaky, aby nosili otevřeně zbraně a aby jejich způsob vedení války odpovídal zákonům a obyčejům války. Z povahy věci je přirozené, že tyto předpoklady ne­mohly být splněny, takže by partyzáni plně trestně odpovídali za usmrcení nepřítele v boji, za náhlé soudy, za rekvizice, a to podle obecných ustanovení trestních zákonů. To by ovšem bylo duchu a cílům našeho společného boje úplně protismyslné a bylo by to i vůči statečným a odvážným vlastencům nespravedlivé.“ Tyto aktivní odpůrce okupantů bylo třeba chránit v zájmu spravedlnosti před důsledky trestními i občanskoprávními. Nejednalo se však jen o partyzány, ale i o jiné odbojové skupiny, ať již působily samostatně nebo pomáhaly parašutistům, jako v případě atentátu na Heydricha atd.

Proti totální válce vyhlášené Německem, která měla některé národy totálně vyhubit nebo zotročit, vznikl široký odpor obyvatelstva, který se nemohl řídit normami, jež neodpovídaly mimořádné situaci. Lze klást otázku, zda u národů či jiných skupin obyvatelstva také platí princip o přiměřenosti obrany vůči násilí, vůči útoku. Intenzitu a formy obrany svými cíli a prostředky v zásadě určil útočník. I když patrně hodnota boje za svobodu legitimuje i překročení takto vymezených limitů obrany proti agresorovi. Ani v takových případech však není legitimní mučení a podobná praxe. To bylo v poválečném období politicky odsuzováno a nazýváno „gestapismem“ v parlamentu i ve veřejnosti a trestně postihováno.

Stav boje trval i určitou dobu po válce, neboť pokračoval odpor proti legální československé vládě, ať již ze strany ozbrojených sil, zejména složek SS, které se nepodřídily kapitulaci, tak i jiných ozbrojených skupin (byly uváděny skupiny Werwolf, Guttenberg, Zeppelin, Vernichtungsbrigade Egerland atd.) a řádné orgány československého státu se teprve postupně na dříve obsazených územích konstituovaly. Místo nich i v této době vykonávali úkoly státu občané, jejichž činnost nebyla vždy v souladu se zákony. Docházelo ale též k páchání trestných činů zejména asociálními jednotlivci. Jen zčásti byla tato protizákonná činnost postižena. Mezi normy, které měly obojí činnost odlišit a právo a spravedlnost zajistit, patřily i dekrety prezidenta republiky – např. dekret prezidenta republiky č. 38/1945 Sb. o přísném trestání drancování. I když mnohé trestné činy nebyly postiženy, rozhodující byla vůle československého státu tyto zločiny potrestat. Zatímco německý právní řád byl založen na nerovnosti lidí a ti, kteří nepatřili k panské rase, jí měli sloužit, nebo měli být zlikvidováni, aby uvolnili pro tuto vyšší rasu životní prostor, československý právní řád přijímal taková opatření, aby dalším trestným činům předcházel. Obojí právní systémy se vylučovaly. Spor o legitimitu aktu odporu proti Německu a požadavky zrušiti zákon č. 115/1946 Sb. je i sporem o hodnoty, které oba právní řády vyjadřovaly.

Mimořádná opatření vyjádřená v zákoně č. 115/1946 Sb. musela být i s ohledem na svůj prozatímní charakter časově omezena. Zákonodárce zvolil jako konečný časový mezník konec dekretální pravomoci prezidenta republiky, tedy ukončení revoluční normotvorby.

Sporným se ze současného hlediska někdy jeví jako exkulpační důvod „spravedlivá odplata“ pro dobu poválečnou a zejména tehdy, pokud již působily řádné státní orgány. I trest je chápán také jako odplata za zločin. Zákon přiznal právo rozhodovat o trestu pro tuto dobu a uvedené činy z těchto pohnutek i jiným orgánům než soudům. Spravedlivou odplatou se rozuměl také trest vykonaný revolučními orgány. Možnosti zneužití tohoto ustanovení se zákonodárce snažil čelit výkladem pojmu „spravedlivá odplata“, která vylučovala pohnutky nízké a nečestné. Publikovaná judikatura soudů ukazuje, že toto věcné odlišení stát v tomto řízení i skutečně uplatňoval, a to přes objektivní potíže vyvolané poválečnou dobou. Pojem „spravedlivé odplaty“ je ovšem determinován i faktorem času. Jinak byl vnímán účastníky událostí v době, na kterou podle zákona dopadal, poněkud jinak v době přijetí zákona a při jeho aplikaci a jinak po padesáti či šedesáti letech. Z právního hlediska je třeba jej vysvětlovat podle vůle zákonodárce dle podmínek a okolností tehdejší doby a tehdejšího právního prostředí.

Ani odsun Němců nebyl československou vládou a českým národem považován jen za pouhou odplatu. Byl chápán také jako výsledek jejich svobodné volby rozejít se s českým národem a společným státem v historických hranicích Koruny české. Volby, kterou uplatnili i v době konce první republiky, ale kterou projevovali již dříve. Zároveň byl odsun vnímán Spojenci i Čechy jako pre­ventivní opatření proti možnému novému ohnisku politických konfliktů a války v budoucnosti.

Ze strany politiky Československa a Spojenců nešlo vůči Němcům o „etnickou čistku“ v současné terminologii. Etnickou a rasovou čistku prováděli naopak Němci svou genocidní politikou zejmé­na vůči Židům a Cikánům i na československém území a připravovali ji a zčásti i prováděli vůči Čechům. Úmyslem československého zákonodárce bylo naopak ponechat státní občanství a právo žít v československém státě jako jeho občané každému, kdo až do té doby plnil povinnosti československých občanů, i když ne ve všech případech se tento úmysl naplnil.

Vedle důvodu politických a právních nechyběly ani aspekt morální, uplatňované antinacistic­kými silami při zdůvodňování odsunu. V souvislosti s negativním vlivem války na mravní stav československé společnosti i se zahraničními ohlasy se touto stránkou zabývalo Poselství II. řád­ného sněmu Církve československé, který se konal ve dnech 8. – 10. ledna 1946. Prohlašovalo se v něm mimo jiné: „Plně a bez výhrad podporujeme požadavek vystěhování německé menšiny od nás. Nečiníme tak z národní zaujatosti a vášně nebo z pohnutek msty, nýbrž z důvodu mravního a duchovního zdraví našeho národa. Víme, že po zločinech, jež mají Němci jako národ na svědomí, existence německé menšiny u nás nutné vytváří v našem lidu pocit nedůvěry a nenávisti.

V ovzduší nedůvěry nenávisti nedá se však budovati život. Čím dříve Němci odejdou z našich zemí, tím rychleji bude možno napraviti i u nás nejtěžší morální zločin fašistického Německa na našem národě - totiž ten, že nás právě naučili nenáviděti jiný národ; tím rychleji se obnoví možnost, aby náš lid nabyl zase svého klidného a hněvu prostého postoje k německému národu… Proto jest odchod Němců řešením nejenom politicky; nýbrž také mravně nutným a sebezáchovným.“ V podobném duchu vystupovali i někteří představitelé českých katolíků.

V průběhu odsunu Němců docházelo k páchání zločinů postižitelných podle československého práva. Diferenciační kritérium vyjádřené v zákoně č. 115/1946 Sb. a v dalších právních normách platilo i pro tyto případy a takový postup, který byl zločinný, nemohl být a nebyl ani právní ani beztrestný, jak z výkladu zákona vyplývá. Zločiny však nelze směšovat s opatřeními, které byly v souladu s tímto zákonem a uskutečňovaly se po právu.

Požadavky zrušit zákon č. 115/1946 Sb., nebo se od něho distancovat, byly a jsou výrazem sporu o jeho legitimitu a legitimitu existence Československé i České republiky. Československé orgány (soudy i parlament) nepochybně i tímto zákonem odsoudily nelidskost a brutalitu, k nimž i po válce docházelo. Zároveň ale zákon chránil obránce československé státnosti před těmi, kteří
tuto státnost rozbíjeli a ohrožovali ji za války i po ní. Podle československého práva bylo legitimní (ospravedlnitelné) jednání souvisící s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, tedy obnova Československa. Podle německého pojetí bylo legitimní (ospravedlnitelné) rozbití tohoto státu. V právních řádech obou států to bylo jednoznačně vyjádřeno. Mezi těmito vzájemně se vylučujícími koncepcemi lze těžko najít kompromis.

 

OTÁZKA LEGALITY A LEGITIMITY ODSUNU

Václav Pavlíček

Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezi­národně právního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným – československo-německým nebo česko-německým – ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezi­národního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují vlády USA, Ruska i Velké Británie. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska tak zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po 2. světové válce.

„Postupim“

Podle zprávy o třístranné konferenci v Berlíně vydané 2. srpna 1945 se čelní představitelé USA, Sovětského svazu a Velké Británie dohodli o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska.

V prohlášení se uvádělo, že „tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky (the transfer to Germany of German populations or elements thereof), které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakékoli odsuny (transfers) musí být prováděn spořádaně a lidsky.“ Představitelé těchto vlád zmocnili Kontrolní radu, aby zjistila, kolik takových osob už přišlo do Německa z těchto států, a provedla odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny s ohledem na situaci v Německu. O tomto rozhodnutí byly zpraveny československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud Kontrolní rada nesplní úkoly, které jí v této souvislosti byly uloženy.

Problematiku transferu německého obyvatelstva na postupimské konferenci předložil nejprve 25. července 1945 Winston Churchill, který uváděl, že je třeba přesídlit velký počet Němců z Československa do Německa. Mluvil o počtu 2 500 000 osob. Na základě tohoto podnětu a in­formace ministra zahraničí Velké Británie Edena o stanovisku Edvarda Beneše se touto otázkou zabývali ministři zahraničí. Definitivně o transferu rozhodla „Velká trojka“ 31. července 1945 za předsednictví Harryho Trumana, který vystřídal zemřelého prezidenta USA Roosevelta. Československé stanovisko na konferenci tlumočila tedy britská delegace.

Zprávu o usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 sdělili zástupci velmocí – sovětský, britský a americký velvyslanec československé vládě zvláštními diplomatickými nótami z 28. listopadu, z 3. a 7. prosince 1945. Československo dále postupovalo podle požadavků obsažených v těchto nótách.

Dokumenty postupimské konference byly významným krokem v mezinárodních právních a politických jednáních, které vytvořily základy mezinárodního práva v poválečném světě. Potvrdily rozhodnutí krymské konference v Jaltě a navázaly i na jiná předchozí jednání Spojenců, počínaje Atlantickou chartou. Účastníci postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Česko­slo­venska a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. ledna 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí ovšem jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy, speciálně i na návrhy československé vlády v exilu z listopadu 1944. Transfer německého obyvatelstva z Československa, jehož principy
byly velmocemi schváleny již v průběhu války, byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v pařížské dohodě o reparacích od Německa a o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. prosince 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost „s odsunem bývalých československých příslušníků“.

Odsun a mezinárodní právo při konci 2. světové války

Transfer německého obyvatelstva nebyl v té době v mezinárodním právu a v mezinárodních vztazích jako prostředek řešení konfliktů aktem ojedinělým. V meziválečné době ovšem mezi­národní právo hledělo na hromadný transfer a výměnu obyvatelstva jako na prostředek krajní, spojený nevyhnutelně s porušováním práv jednotlivců. Platilo to i o výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem v souvislosti s konferencí lausannskou (1922–1923). Smysl transferu se spat­řoval též v obnovení jednolitosti státního útvaru. Transfer obyvatelstva nemohl být uskutečněn jako akt mezinárodního práva jednostranně a muselo být zajištěno, že stát, kam bude obyvatelstvo přemístěno, je také přijme. Už Tomáš G. Masaryk označoval svého času časté návrhy na přestěhování i značných národních menšin za snahu pangermánů o zeslabení neněmeckých minorit a pochyboval, že by se tak mohlo stát bez donucení a spravedlivě.

Postavení orgánů, které stály v čele států, jež byly dotčeny rozhodnutím o transferu německého obyvatelstva, bylo tedy značně rozdílné a v dokumentech postupimské konference to bylo i vyjádřeno. Československo bylo plně akceptováno v důsledku existence své mezinárodně uznané řádné vlády a prezidenta republiky. Československá vláda představovala všechny relevantní složení československého protinacistického odboje a úspěšně prosazovala principy kontinuity své činnosti jako výrazu kontinuity československého státu. Naproti tomu Polsko bylo zastoupeno vládou prozatímní, jejíž složení a mezinárodní uznání bylo předmětem jednání, zejména na krymské konferenci. Na postupimské konferenci byli představitelé této prozatímní vlády přijati a konstatoval se proces dalšího sjednocení odbojových složek. Maďarsko jako spojenec Německa bylo zastoupeno spojeneckou Kontrolní komisí. Jménem Německa legálně a legitimně vystupovala Spojenecká kontrolní rada pro Německo.

Tři velmoci rozhodly o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek
kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vládou Francouzské republiky přijaly tyto vlády „nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu“. Spojenecké vlády jménem Německa vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že pojetí versailleského systému o ochraně menšin selhalo právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá výmarská ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čl. 113 pouze ve smyslu „fremdsprachige Volksteile“ a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v roce 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, poz­ději aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se německé menšiny v Československu i v dalších státech – až na antifašistické výjimky – staly řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto zemí a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo úsilí Německa o zničení jejich státnosti.

Za pozornost stojí, že současná spolková německá ústava – „základní zákon“ – neobsahuje žádné ustanovení o ochraně menšin. Spolková vláda naproti tomu trvale usilovala, aby ochrana německé menšiny v jiných státech byla zabezpečena mezinárodními smlouvami v porovnání k jiným menšinám nadstandardně a bez reciprocity. Příkladem může být i československo-německá smlouva z roku 1992.

Přesídlovací politika Německa

Souvislosti a kořeny německé politiky, jež vyústila ve 2. světovou válku, byly mnohem širší a hlubší. Do značné míry byla tato politika kontinuální bez rozdílu formy státu a politického režimu v Německu. Neomezovala se jen na využívání německých menšin v jiných státech při prosazování expanzivních cílů. I německá právní teorie vytvářela argumenty ospravedlňující politiku agrese. Upozorňoval na to i Tomáš G. Masaryk v době 1. světové války.

Již na počátku 1. světové války proklamovali němečtí teoretikové mezinárodního práva „právo (stav) nutnosti“. Tato teorie ospravedlňovala např. pojetí, že jakmile se ukázalo napadení Belgie nezbytným pro bezpečnost Německa, mělo Německo právo k útoku na Belgii sáhnout a její obsazení bylo spravedlivým trestem za to, že se bránila. Zda jde o „bezpečnost Německa“, záleželo toliko na uvážení německé vlády. Německo k tomu volilo i cesty rozkládající vnitřní soudržnost státu, zejména podněcovalo vlámské požadavky vůči belgickému státu s cílem narušit celistvost Belgie. Teorie stavu „nutnosti“ v roce 1934 v Německu dále rozvinul H. Rogge s podporou tehdejšího vicekancléře von Papena jako ideologicko-právní zdůvodnění nové útočné politiky německého státu.

Někteří němečtí teoretikové toto pojetí, zdůvodňující vedení útočných válek a nahrazující platné normy mezinárodního práva právem síly, doplňovali tvrzením o „Vollkulturvolku“, plně kulturním národu, jímž podle nich byli Němci, kteří mají veškeré právo nad ostatními méně vzdělanými národy.

K tomu přistupovala teorie o nezbytnosti velkého životního prostoru pro takový zvláštní „rasově čistý národ“. Ani tato teorie se nezrodila až s nacismem. Čerpala v německém prostředí např. z názorů E. M. Arndta, který ve svých dvou spisech (1814, 1815) zdůrazňoval význam čistoty německé krve jako skutečnost, která legitimuje nárok rasově čistého národa na světové panství. Stát podle něho musí zbavit národ rasově cizorodých prvků, aby mohl svou dějinnou roli uskutečnit. I na to navazovala nacistická ideologie, která činila podle Hitlerových slov „rasu středem veškerého života“. Ideou rasově čisté národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) se odůvodňovaly požadavky sjednocení všech Němců bez ohledu na stávající hranice států. Tato národní pospolitost zahrnovala vedle Němců z Německé říše i Němce (tzv. Volksdeutsche), žijící v uzavřených skupinách v zahraničí v územní souvislosti s Německou říší (Rakušany, sudetské Němce). Další skupinou byli Němci v cizině bez územní souvislosti s Německem, kteří tam žijí v uzavřených společenstvích (Sedmihradsko, Povolží atd.), a poslední skupinou byli Němci žijící jednotlivě v celém světě.

Povinností všech Němců, ať žili kdekoli, bylo podřídit se této národní pospolitosti. Území jiných států, sousedících s Německem, kde žili Němci, mělo být v duchu letité německé koncepce k Německu připojeno. Z německých enkláv v zahraničí, které s Německem nesousedily, měli být Němci do Říše přesídleni.

Suverénem byl podle této teorie německý národ, jako národ panské rasy, který měl panovat nad všemi národy a státy světa, nebo alespoň nad jeho značnou částí. Německá říše měla být podle nacistického teoretika C. Schmitta určena národnostně a měla zasahovat do života jednotlivých národů vždy, když Německo uzná, že je to v zájmu mezinárodního pořádku. Idea Říše byla spojena s ideou velkých hospodářských prostorů a s vyloučením cizích mocností, jež by mohly zasahovat do politických poměrů v prostoru ovládaném Říší. Idea velkých hospodářských prostorů byla v souladu s nacistickou teorií životního prostoru pro německý národ – panskou rasu.

Nacistické Německo tuto svou koncepci úspěšně uskutečňovalo. Po anšlusu Rakouska a obsazení pohraničního území Československa znovu použilo k dokončení vnitřního rozložení Česko­slovenska taktiku uplatněnou už vůči Belgii v 1. světové válce. Adolf Hitler v provolání k Němcům z 15. března 1939 uvedl, že prostor Čech a Moravy patřil vždy k životnímu prostoru Němců, a proto do něj nechal vpochodovat německé jednotky. Pozdější známé výroky Reinharda Heydricha a K. H. Franka, že Češi v tomto prostoru již nemají co pohledávat, jen opakovaly základní Hitlerovu myšlenku znamenající konečné rozhodnutí o dalším osudu Čechů po „konečném vyřešení židovské otázky“ a vítězném ukončení války.

Méně známé jsou akty Německa, jež směřovaly k dobrovolnému i násilnému přestěhování Němců do Německa. O nich jsme již psali - zde alespoň rekapitulujeme.

Základní smlouva o transferu Němců z jižního Tyrolska byla podepsána s Itálií v Berlíně 23. června 1939. V důsledku této smlouvy vydal v srpnu 1939 prefekt provincie Bolzano vyhlášku, podle níž budou ti, kdo neuposlechli dekretu o vystěhování, potrestáni až dvaceti lety vězení a konfiskací veškerého majetku. Ze severní Itálie se tak tehdy vystěhovalo 75 000 osob. Přesto se nepovažovaly výsledky této smlouvy za příliš úspěšné.

Značný počet Němců byl přestěhován z pobaltských států, z Rumunska a z dalších území. Podle přehledu z roku 1940 se do Německa „vrátilo“ 434 000 Němců. Němci byli stěhováni i z jiných spojeneckých států – z Bulharska, Chorvatska atd. Tito přesídlenci byli usazováni v oblastech určených ke germanizaci – také v protektorátu. České obyvatelstvo bylo vysídlováno pod různými záminkami z několika oblastí protektorátu, aby byl vytvořen prostor pro postupnou a plnou germanizaci českého území. Značný počet židovského obyvatelstva z Německa, z Rakouska a z ji­ných států byl již dříve zbaven majetku a přinucen emigrovat ještě před vypuknutím války. Mnohem větší počet příslušníků různých národností a původu byl „přesídlen“ Německem do vyhlazovacích a koncentračních táborů. Uvádí se, že v důsledku politiky uskutečňované Německem bylo jen židovského obyvatelstva zavražděno přes 4 851 000. Další oběti této politiky pocházely z řad vězňů a obyvatel různých států nuceně nasazených k práci do Německa.

 

ZLOČINY HITLEROVSKÉHO NĚMECKA A JEJICH BUMERANGOVÝ EFEKT

Václav Pavlíček

Nekompromisní formulace, kterými představitelé států protinacistické koalice reagovali, ať společně nebo jednotlivě, na odhalované zločiny Německa, jež se příčily všem do té doby platným zásadám vedení války, se stupňovaly. Vyplývalo to z toho, jak při osvobozování území do té doby obsazených Německem se světová veřejnost dovídala o německých zločinech.

V Deklaraci čtyř mocností o obecné bezpečnosti uveřejněné 1. listopadu 1943 se Rakousku přičítala spoluodpovědnost za účast ve válce po boku hitlerovského Německa. V části nazvané Deklarace o ukrutnostech se vyjadřovalo rozhodnutí potrestat německé důstojníky, vojáky a členy nacistické strany za ukrutnosti, masakry a popravy, jichž se účastnili. Postupně vycházelo najevo, že odpovědnost za válečné zločiny nelze omezit jen na tyto skupiny.

V prohlášení o výsledku krymské konference tří velmocí z 11. února 1945 se uvádělo: „Nacistické Německo je odsouzeno k zániku. Pokusí-li se německý národ pokračovat v beznadějném odporu, zaplatí svou porážku ještě dráže.“ K další společné politice, jež měla „vynutit splnění podmínek bezpodmínečné kapitulace“, byla vytvořena ústřední Kontrolní komise se sídlem v Berlíně složená z vrchních velitelů spojeneckých vojsk, jež měla koordinovat správu a kontrolu nad Německem. Byl vyhlášen program likvidace německé armády, potrestání válečných zločinců a vymáhání reparací za to, co Němci zničili. K dalším úkolům patřilo „vyhladit nacistickou stranu, nacistické zákony, organizace a instituce, vymýtit z veřejných úřadů i z kulturního a hospodářského života všechen nacistický a militaristický vliv a učinit v Německu i jiná dohodnutá opatření, pokud budou nezbytná pro budoucí mír a bezpečnost světa. Nezamýšlíme zničit německý národ, avšak teprve po vykořenění nacismu a militarismu budou Němci mít naději, že budou moci žít důstojně a že se jim dostane místa ve společenství národů.“

Na krymské konferenci bylo též dohodnuto, že reparace měly být vymáhány odnětím německého majetku, dodávkami zboží z Německa a konečně i použitím německé práce. Nucená práce německého obyvatelstva měla alespoň zčásti přispět k odstranění obrovských škod, které Němci na okupovaném nebo napadeném území spáchali.

Na uvedené závěry z Jalty navazovala konference v Postupimi. Mimo jiné ohledně Německa konstatovala: „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal…“ Mezi přijatými politickými zásadami byla dohodnuta i pravidla okupačního režimu a role Kontrolní rady pro Německo. Její členové představovali společně i jednotlivě ve svých okupačních pásmech vládu nad Německem. Měly být zrušeny všechny vojenské i politické organizace, aby se zabránilo obnovení militarismu a nacismu. Vedle individuální odpovědnosti patřilo k vytčeným politickým cílům také „přesvědčit německý lid, že utrpěl úplnou vojenskou porážku a že se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil, poněvadž jeho vlastní bezohledný způsob válčení a fanatický nacistický odpor zničily německé hospodářství a musely způsobit zmatek a utrpení“.

Rovněž bylo rozhodnuto kontrolovat německou výchovu tak, „aby byly úplně vyloučeny nacistické a militaristické doktríny a aby byl umožněn úspěšný rozvoj demokratických idejí“. Spojenci byli přesvědčeni, že je třeba vykořenit nejen nacismus, ale i militaristické a jiné teorie, z nichž nacismus vyrůstal, má-li se zabránit recidivě německé agresivity, která již několikrát ohrozila svět.

Pokud jde o reparace, kromě Polska, jehož reparační nároky se zavázal z vlastního podílu uspokojit Sovětský svaz, měly být reparační nároky Spojených států, Velké Británie a dalších zemí uspokojeny ze západních okupačních pásem a z německého zahraničního majetku. Státy, které měly z tohoto podílu na reparace nárok, se sešly v prosinci 1945 na pařížské reparační konferenci. Konfiskace německého majetku v Československu byla v souladu se závěry této reparační konference i s předchozími dokumenty spojeneckých států.

Na postupimské konferenci byly stanoveny zásady odsunu německého obyvatelstva se zřetelem k tomu, že o legitimitě odsunu se nepochybovalo. Odložení dalšího transferu bylo zdůvodňováno břemeny, které v té době doléhaly na okupační úřady. Kontrolní rada měla proto další odsun posoudit z toho hlediska, aby „tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma“. Z výroku Churchilla i Stalina i z jiných materiálů konference vyplývá, že již uskutečňovaný odsun se nezpochybňoval. Zatímco Stalin zpočátku tvrdil, že odsun byl již uskutečněn, Churchill prohlašoval, že ještě ve skutečnosti nezačal a americký ministr zahraničí Byrnes požadoval přerušení nuceného odsunu a zajištění vzájemné spolupráce při jeho dalším provádění, aby byly rovnoměrněji zatíženy všechny okupační mocnosti, resp. všechna okupační pásma. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl po postupimské konferenci uskutečňován již na základě zmíněné nóty představitelů tří velmocí.

Státům, z nichž byl odsun prováděn, bylo ponecháno na vůli, aby se zvolila kritéria, které skupiny německého obyvatelstva do transferu zařadí a které nikoli. Československo si zvolilo za jedno z kritérií předchozí vztah každého jednotlivce k demokratickému československému státu a vyjádřilo toto hledisko v ústavním dekretu z 2. srpna 1945 č. 33 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národností německé a maďarské, který byl vydán prezidentem repub­liky k návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou.

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. bral na zřetel i všechny předchozí akty jednostranné i dvoustranné, které se vztahovaly k státnímu občanství, včetně československo-německé smlouvy o státním občanství a opci z 20. listopadu 1938, a posuzoval je v souvislosti se zněním platných ústavních předpisů, které zakládaly princip jednotného a jediného státního občanství. Zmíněný ústavní dekret řešil i problém kontinuity československého státu v oblasti státního občanství a navazoval tak na ústavní dekret č. 11/1944 Sb., o obnově právního pořádku.

Toto rozhodnutí o transferu jako aktu mezinárodního práva uskutečňovaly československé orgány tak, aby se umožnilo individuálně rozhodovat u jednotlivců podle jejich vztahu k česko­slovenskému státu a demokratickým nebo naopak nacistickým principům, a to i za přispění německých antifašistů.

 

Shrnutí

Z obsahu jednání postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ni velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference. Odsun německého obyvatelstva byl aktem mezinárodního práva a z hlediska mezinárodního práva byl zcela legální. Pozdější odchody německého obyvatelstva se vesměs uskutečňovaly v souladu s přáním příslušníků této menšiny, např. v zájmu sjednocování rodin apod.

Velmoci ve svých prohlášeních vyjádřily odpovědnost německého národa za zločiny, kterých se dopustil, a odpovědnost německého státu. Stalo se tak v souladu s normami mezinárodního práva, neboť odpovědnostními subjekty mezinárodního práva byly především státy a národy. Sankcemi včetně reparací a povinností nahradit škody prací i majetkovými sankcemi byli postiženi Němci a Německo.

V oddíle B Postupimské dohody bylo pod bodem 18 například rozhodnuto získat kontrolu a dispoziční právo nad majetkem, který vlastní Němci v zahraničí, pokud tento majetek není již pod kontrolou spojeneckých národů, které se zúčastnily války proti Německu. Taková opatření uči­nilo Československo některými svými dekrety, jež se staly zákony.

K odpovědnosti za válečné zločiny byli voláni ovšem jednotlivci a skupiny obyvatelstva. Některé z organizací tohoto obyvatelstva byly za zločinecké uznány norimberským tribunálem.

Transfer obyvatelstva však měl mít především preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Tímto opatřením se měly napravit i nedostatky versailleského systému.

Transfer německých menšin do Německa byl důsledkem mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Německá ideologie zdůrazňovala po několik generací potřebu dosáhnout sjednocení všech Němců v jednom státě a německé menšiny sloužily k další expanzi Německa. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezi­národní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla práva menšin tehdy pojata.

Odsun německého obyvatelstva po 2. světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakým bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.

 

 

Interpretace odsunu

Zdeněk Beneš, Václav Kural

Odsun německého obyvatelstva z Československa byl důsledkem „Mnichova“ a nacistické okupační politiky. Představa totálního odsunu se zrodila a postupně prosazovala až v průběhu války a v souvislosti s německou okupací. Byla součástí obecnějších úvah velmocí i politických reprezentací jednotlivých středoevropských států o tom, jak řešit nesnadný problém národnostních menšin. Zároveň se otázka zvláště německých menšin stávala součástí plánů na poválečné uspořádání Evropy a postavení Německa v ní. Bez tohoto dobového a historicky neopakovatelného kontextu nelze odsun adekvátně interpretovat. Na několika málo stranách nelze projít všechny interpretace odsunu, jež se v průběhu doby objevily; o řadě z nich jsme ostatně už psali. Jsme proto nuceni na ně v pouhém shrnujícím přehledu jenom odkázat.

Pomineme-li diskuse, které provázely již samotný zrod a poté průběh transferu německého obyvatelstva ze středoevropských států, jemuž předcházel útěk a vyhánění Čechů, Židů a sudeto­německých antifašistů z pohraničí v roce 1938, jsou odsun i dění let 1938–1945 ponejprv interpretovány ve vzpomínkách jeho iniciátorů a aktérů, ať už se jednalo o Čechy či o Němce. Dlouhou řadu memoárů a deníkových záznamů, dopisů či jiných psaných nebo jen namluvených dokumentů, ale také rodinných vyprávění lze sledovat od roku 1938 až do současnosti. Historik v nich má před sebou svébytný typ historických pramenů, neboť jejich autory jsou zpravidla lidé, kteří „Mnichov“, válku či odsun prožili. Historikovi proto přinášejí někdy cenná detailní fakta. Prožité události však také, a mnohdy těžce, poznamenaly život autorů těchto zpráv a interpretace tehdejšího dění tak tvoří součást jejich životních zkušeností a jistot. Jejich informace jsou proto poznamenány subjektivním viděním událostí i celé doby. Z tohoto důvodu je nutné s nimi zacházet s kritickým odstupem. Nicméně i jejich subjektivita je pro historický výzkum cenná; jejím prostřednictvím lze poznat nálady a postoje, jež provázely a také určovaly události válečných i poválečných dob, stejně jako názory z let pozdějších, včetně naší současnosti. Dnešní historická věda mluví v této souvislosti o mentalitách či o stereotypech, kolektivní anebo sociální paměti. Ve všech těchto kategoriích se skrývá úsilí historiků odhalit i neuvědomované nebo jen málo uvědomované lidské myšlenkové pochody a schémata, způsoby jednání a vnímání skutečnosti. Na české straně se s takovýmito interpretacemi setkáváme v prostředí takových organizací, jako je Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí či radikálněji zaměřeného Klubu českého pohraničí.

Z iniciativy přímých účastníků a svědků odsunu německé menšiny z Československa vzešly i první diskuse a práce, jež činí z transferu předmět historických a dnes bychom řekli i poli­to­logických úvah. Jaroslav Stránský zorganizoval v padesátých letech v Londýně několik diskusí mezi československými exilovými politiky a vojáky i zástupci sudetských Němců. Jejich účastníci – podle svědectví jednoho z účastníků J. W. Brügela – setrvávali na svých názorech a postojích, s nimiž na jednání přicházeli. Výsledek rozhovorů shrnul Brügel do jednoznačného závěru: „Nedohodli jsme se.“ Takový závěr by neměl příliš překvapovat. Válka byla stále příliš živou vzpomínkou. Názory české strany shrnují také práce dvou významných československých emigračních politiků, J. Stránského (Odsun Němců z ČSR z hlediska národního a mezinárodního, Londýn 1953) či J. Smutného (Němci v Československu a jejich odsun z republiky, Londýn 1956), jež jsou jedněmi z prvních knih na toto téma.

V ČSR se odsun stal politickým instrumentem. Jeho oficiální interpretace byly podřízeny apriorním a aktuálně politicky účelovým schématům. Přesto tu v roce 1958 vznikla i první odborně historická studie na toto téma. Jejím autorem byl Milan Hübl, který se měl v pozdějších letech k té­matu se závažnými připomínkami znovu vracet. První ucelená odborná monografie o odsunu přesto vznikla v emigraci. Jejím autorem byl Radomír Luža a jeho kniha The Transfer of the Sudeten Germans vyšla roku 1964 v Londýně.

Politické tání šedesátých let v Československu také umožnilo hlubší zkoumání problému, který nebyl – a dosud není – „jen mrtvou historickou záležitostí“, jak napsal v roce 1967 Jan Křen ve své studii Odsun Němců ve světle nových pramenů. Křenova práce, nyní dostupná ve sborníku Češi – Němci – odsun, byla první domácí studií, která se opírala o pramenný výzkum a zároveň hodno­tila i dosavadní českou i zahraniční literaturu k tématu. Upozornila také nejen na válečný kontext odsunu, ale i na to, že nejde pouze o česko-německý problém, nýbrž že odsun Němců z Československa je součástí širších mezinárodních souvislosti a procesů a že tedy také vyžaduje širší srovnávací zkoumání. Mezi kulturní veřejností měl značný ohlas známý Trialog o roce 1945, rozhovor mezi V. Blažkem, M. Hüblem a J. Procházkou v Hostu do domu v roce 1968. Zvýšený zájem o dění válečných a těsně poválečných let („rok 1945 je klíčem k moderní historii Československa“, řekl v Trialogu hned v první větě V. Blažek) došel svého vyvrcholení v „maketě“ trilogie Odboj a revoluce a v monografické syntéze o letech 1938–1948, připravené pro chystané velké Československé dějiny. Ty však zůstaly pouze v rukopise. Jejich tisk znemožnila okupace republiky v srpnu 1968 a následná normalizace.

Dvacet normalizačních let vyplňoval oficiální pokus o restauraci ideologizujících pohledů na odsun, a proto také znovu o politickou instrumentalizaci celého problému. Přesto bylo už v osm­desátých letech napsáno několik prací, které představovaly badatelský přínos (např. S. Biman, R. Cílek). K tematice odsunu v rámci její souvislosti s celkovým vývojem česko-německých vztahů se cele obrátili i z historiografie „normalizací“ vyhození historici – opět J. Křen v zakladatelské knize Konfliktní společenství, na něj navazovali V. Kural, V. Vrabec, i někteří další. K nejzávažnější diskusi o odsunu došlo právě v prostředí československého disentu na konci sedmdesátých let, v souvislosti s Danubiovými Tézami o vysídlení československých Nemcov, uveřejněnými ve Svědectví. Danubiova, resp. Mlynárikova interpretace odsunu vzbudila poměrně ostrou diskusi (zve­řejněnou roku 1990 opět ve sborníku Češi – Němci – odsun). Účastnili se jí jak publicisté a nezávislí myslitelé, tak i režimem „vyřazení“ historici, kteří se tématem zabývali již dříve (M. Hübl, J. Křen, V. Kural, J. Opat, M. Hájek, R. Luža, jakož i okruh anonyma pod jménem Bohemus aj.). Diskuse měla svoji aktuální inspiraci, již shrnuje myšlenka Zdeňka Mlynáře, že je „politicko-
-morální potřebou československé společnosti dobrat se analýzou minulosti nejvlastnějších příčin onoho morálního krachu určitých hodnot, jímž je normalizační realita“.

V tomto myšlenkovém zázemí se skrývala její největší síla, stejně jako její velká slabina. Diskuse byla odpovědným pokusem o postižení duchovního normalizačního marasmu prostřednictvím jeho možných historických kořenů. Nutně se proto soustřeďovala na odsun Němců z ČSR a poté i rozšiřovala na klíčové momenty a otevřené rány celých moderních českých dějin, jak dokládá i mnoha historiky ostře kritizovaná kolektivní monografie Češi v dějinách nové doby, jejíž autoři se tentokrát skryli pod pseudonymem Podiven, či další eseje a články členů tohoto autorského kolektivu P. Pitharta, P. Příhody a M. Otáhala. Byla v mnohém spíše etizujícím pohledem na minulost a její události než historickým výzkumem. Pro něj ostatně chyběla i odpovídající institucionální základna, včetně dostupnosti pramenů. Tímto nedostatkem trpěla i odborně historická část diskuse.

Polemika ostatně ve skryté formě trvá dodnes. Probíhá však za podstatně jiné situace, v níž je možný politicky neovlivňovaný historický výzkum, kdy se otevírají archivní prameny. Obě její části, nazvěme je pro přehlednost zjednodušujícími epitety „etizující“ a „odborná“, se proto od sebe ještě více oddělily. Hledání jakéhosi obecně morálního, „nedějinného“, věčně platného významu a charakteru historických událostí, procesů a jevů je integrální součástí některých interpretací historické skutečnosti, zejména například filosofických, či také značné části historické esejistiky. Je příznačné také pro publicistiku, i když v ní často dochází ke zploštěním a zjednodušováním – ten či onen výsek minulosti je vnímán jen jako „otevřená rána“ současnosti, s níž je třeba se v zájmu přítomnosti a jejich poměrů, ale i s ohledem na budoucnost, vyrovnat a „vyléčit ji“. Proto je minulost aktualizována a posuzována prizmatem aktuálních potřeb a právních norem či pouze osobních anebo úzce kolektivních představ a zhusta pomíjející historická fakta a souvislosti. Zmiňme tu alespoň časté publicistické články E. Mandlera či B. Doležala. Zatím posledním příspěvkem tohoto charakteru je kniha M. Churaně Postupim a Československo (2000 a Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou (2002) E. Mandlera.

Již u úvodu naší knihy jsme upozornili, že odsun se stává předmětem různorodých a často i proti­kladných hodnocení a výkladů. Pokusili jsme se také alespoň načrtnout, proč se tak děje. V jeho závěru pak musíme znovu připomenout, že v mnoha pracích se odsun a jeho výklad stává vědomě politickým argumentem – a to jak na české, tak i na německé straně. Týká se to nemalé části starší české historiografie či dnes zejména komunisticky laděné publicistiky. Platí to i pro větší část tzv. sudetoněmecké historiografie a publicistiky. Ta líčí osud sudetské „národnostní skupiny“ jen jako objekt hry velmocí a jako „dvojí oběť“: nejprve československé národnostní politiky včetně vzniku ČSR, podruhé politiky Hitlerovy. Pozornost soustřeďuje především na samotný odsun a jeho vývoj a důsledky; tyto dějiny rozchodu Čechů a Němců jako by začínaly až květnem 1945. Pomíjí přitom – anebo zkresluje – jeho širší dějinné kontexty a příčiny. Zpravidla mlčí o po­dílu sudetských Němců na okupačním režimu, obchází problém – byť postupné a také odstupňované – identifikace naprosté většiny sudetských Němců s nacistickým režimem. Příklon k nacismu byl v podmínkách demokratické ČSR – přes všechny nedostatky její národnostní politiky – koneckonců svobodnou volbou. A jak se ukázalo, byla to volba, která měla mít katastro­fální následky.

Pád politických a ideologických stejně jako administrativních bariér umožnil, aby se v devadesátých letech široce a bohatě rozvinul tolik potřebný odborný historický výzkum. Hned na počátku desetiletí vyšla Staňkova velká monografie Odsun Němců z Československa, kterou její autor začal připravovat již v osmdesátých letech a která chtěla podle vlastních autorových slov zejména „shromáždit a utřídit poznatky, jež by v jednom celku sloužily alespoň základní orientaci“ Dodnes je výchozí českou prací na dané téma, byť ji v jednotlivostech již korigují novější badatelské výsledky.

Značnou iniciativu pří výzkumu odsunu vyvinula zejména Společná československo-německá komise historiků. Dnes je tato komise rozdělena na komise dvě, česko-německou a slovensko-
-německou, které se však zpravidla scházejí a také zpravidla společně pracují.

Během také zpravidla deseti let společně vznikla – částečně a také z její iniciativy – řada studií a několik knih, které postupně, krok za krokem, odhalují jednotlivé stránky, průvodní jevy a souvislosti odsunu. Vedle prací Kaplanových, Křenových, Kučerových, Kuralových či Staňkových na české straně je třeba zmínit i literaturu německou, zejména nejnovější knihy znalců této problematiky D. Brandese, H. Lemberga a dalších, či obsáhlé a poučené práce mladší generace německých historiků V. Zimmermanna, F. Gebela a dalších, jež se zčásti už dostaly a zčásti snad v dohledné době dostanou v českém překladu do rukou i českých čtenářů.

Z práce komise vzešel také náčrt výkladu česko-německých dějin 19. a 20. století Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění, vydaný poprvé v roce 1996. Náčrt není syntézou moderních dějin česko-německých vztahů. Je zpracováním a přehledem výsledků provedených výzkumů a reflektuje tak stav bádání i třeba rozdílné výklady a stanoviska. Jeho patnáctá kapitola se zabývá vyhnáním a vysídlením Němců a komise v ní dospěla k závěru, že „není pochyb o tom, že každé vyhánění a nucené vysídlování je rozporu se základními představami o lidských právech. Před padesáti lety to však patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením, byl to důsledek v této souvislosti provedených přesídlovacích akcí a likvidace celých skupin obyvatelstva.“

Komise se také vyslovila zvláštním prohlášením i k diskusím o odsunu, oživeným na jaře roku 2002, a k zužování problematiky česko-německých vztahů na tzv. „Benešovy dekrety“:

 

KOMISE HISTORIKŮ PROTI ZUŽOVÁNÍ ČESKO-NĚMECKÝCH VZTAHŮ
NA „BENEŠOVY DEKRETY“

„Členové Česko-německé komise historiků, kteří se 16. 3. 2002 sešli v Berlíně na pracovním zasedání, jsou znepokojeni zneužíváním historických argumentů v současných politických debatách. V popředí jsou tzv. Benešovy dekrety, z nichž některé měly dopad na vyhnání a vysídlení Němců z Československa po druhé světové válce. Je přitom důležité si uvědomit tato fakta:

Základní skutečností, která určila bezprostřední poválečné dění, byla krutá světová válka a nacistické zločiny. V tomto kontextu byla v roce 1945 vytvořena v Československu, mj. i ‚Benešovými dekrety‘, právní situace, v níž příslušníci německé menšiny ztratili některá základní práva, byli vyvlastněni a vykázáni ze země. To se zdůvodňovalo politickým vývojem, který vedl v roce 1938 k mni­chovské dohodě a v roce 1939 k rozbití Československa Třetí říší, jakož i rostoucím souhlasem velké části sudetoněmeckého obyvatelstva v druhé polovině 30. let s nacistickou politikou a také násilím německé okupační moci. Tato právní ustanovení se netýkala protivníků nacistického režimu a těch občanů, kteří v letech 1938–1945. Prokázali svoji loajalitu republice, i když tato ustanovení nebyla vždy důsledně dodržována.

V důsledku tohoto vývoje dospěly v průběhu druhé světové války vlády tří spojeneckých mocnosti a československý exil pod vedením Edvarda Beneše k závěru, že je nutné zabránit opakování ,Mni­chova‘. Převládlo přesvědčení, že mírové uspořádání ve střední a východní Evropě je možné pouze tak, že se vytvoří národně homogenní státy. Menšiny neměly podle této představy dále existovat. Od konce roku 1938 se částem československého exilu i domácího odboje zdála tato představa možná, a to odstoupením německy osídlených území za linií vojenských opevnění; další část obyvatelstva měla být přesídlena. Tato představa se měnila úměrně tomu, jak v průběhu války klesala ochota k územním ústupkům. Proto mělo být Československo obnoveno v hranicích z roku 1937 a převážná většina Němců z Československa vysídlena. Tím byl opuštěn i původní názor, aby se Němci posuzovali podle individuální viny a zodpovědnosti.

Vzhledem k tomu, že Spojenci se v zásadě shodli, že jejich cílem je vznik pokud možno etnicky homogenních států, hrálo na postupimské konferenci v roce 1945 vyhnání Němců z Československa – stejně jako z Polska a Maďarska – jen podřadnou roli; diskutovalo se převážně jen o modalitách vysídlení.

Nenávist vůči Němcům, která se rozšířila ve veřejnosti Československa i jiných zemí, zesílila voláním po odplatě za Lidice a jiné akty teroru německé okupační moci a uvolnila prostor násilným činům. Především v prvních měsících po skončení války byly části německého obyvatelstva vyháněny z Československa často za nelidských podmínek.

Po postupimské konferenci, zejména v roce 1946, byla z Československa vysídlena většina Němců.

Události desetiletí 1938–1948 by neměly dovolit zapomenout, že Češi a Němci žili v českých zemích po staletí v míru a že většina německých voličů dávala v československém státě před rokem 1935 svůj hlas demokratickým německým stranám, loajálním vůči státu.

Pokud jde o princip kolektivní viny, setrvává komise na (citovaném již) stanovisku, na němž se shodla již v roce 1996 v Náčrtu výkladu německo-českých dějin od 19. století Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění: ,Není pochyb o tom, že každé vyhánění a nucené vysídlování je v rozporu se základními představami o lidských právech. Před padesáti lety to však patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením, byl to důsledek v této souvislosti provedených přesídlovacích akcí a likvidace celých skupin obyvatelstva.'

Komise přivítala a nadále vítá stanovisko Česko-německé deklarace z roku 1997, že vzájemné
česko-­německé vztahy nemají být zatěžovány minulostí. To oběma společnostem usnadňuje kritickou reflexi vlastní minulosti.

Apelujeme na to, aby se v politice při projednávání citlivých témat, jakými jsou např. česko-
-německé vztahy, pečlivě vážila slova. Dějiny nejsou zbraň.“

 

Ve stejném duchu je psán i náš text. Neboť jestliže dnes usilujeme o hlubší poznání „anatomie“ a „fyziologie“ všeobecné barbarizace, kterou vyvolala léta 2. světové války, nechceme tím relativizovat události a činy, nechceme je omlouvat či je hájit. Chceme jim naopak lépe a hlouběji porozumět. Chceme je pochopit nejen jako „velké dějiny“ kolektivních politických, ekonomických, sociálních či kulturních událostí, procesů a jevů, ale usilujeme také o postižení jejich „mikro­rozměru“. Za velkými událostmi – a to znamená, že také v nich – se snažíme vidět prostou „každodennost a privátnost lidského života, jimž nikdo z nás nemůže uniknout. Toto zaměření výzku­mu a interpretace odsunu ostatně souzní i s dnešním obecným zaměřováním historických výzkumů.

+  +  +

 

Na samotný závěr je nutno učinit ještě dvě poznámky na okraj.

První se týká celkového charakteru česko-německých vztahů v jejich historickém vývoji.

V obdobích vypjatého národního boje převládala vzedmutá nacionální euforie, která na nich nenacházela takřka nebo vůbec nic pozitivního. To platilo v dobách zápasů o český (československý) stát, v období „Mnichova“ a odboje za 2. světové války či těsně po ní, jakož i o období tzv. normalizace. Listopad 1989 otevřel dveře k důkladnému studiu těchto vztahů a k možnosti získané poznatky svobodně formulovat a zveřejňovat. Česká historiografie ve spolupráci s německou v rámci Společné historické komise těchto možností využila – dá se říci úspěšně. Za dobu dvanácti let se jak na české, tak i na německé straně objevila řada prací, citlivě sledujících a hodnotících nejen negativní, ale i pozitivní stránky bohatých a komplikovaných česko-německých vztahů.

Na druhé straně se však potvrdila i negativa nejen chránícího, ale Čechy i utlačujícího krunýře habsburské monarchie a zejména totální negativa nacistické okupace a nacistické války, která v podstatě zapříčinila i česko-sudetoněmecký rozchod, po neúspěchu německých plánů na české národní bezživotí realizovaný vysídlením sudetských Němců.

S tíná souvisí druhá poznámka. V poslední době se u nás vytvořila skupina – více publicistická než historická – která se snaží v rámci národní sebekritiky prosadit do českého povědomí o česko-­-německých vztazích pozici kopírující ne snad pojetí „německé“, které je dnes objektivnější, ale spíše jakési „flagelantské“ (někdy třeba i dobře míněné), které nebere ohled na historické souvislosti. V důsledku toho vzniká u nás nervozita vrcholící v politických svárech o vysídlení („odsun“, „transfer“, „vyhnání“), souvisejících s chystaným vstupem České republiky do Evropské unie.

V těchto aktuálních kontextech vznikaly i předkládané texty. Snažili jsme se tuto knihu, potřebnou zejména pro širší veřejnost, napsat podle nejlepšího vědomí a svědomí, pokud možno bez ohledu na momentální vzruchy a tendence k národnímu flagelantství nebo radikalismu, který v souvislosti s nimi vzniká.

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc.                                                                Připravil: JUDr. O. Tuleškov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 62. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, leden 2003. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz