Útěk, vyhnání, odsun  I

Z knihy Rozumět dějinám, kolektiv autorů, vydala Gallery, s.r.o. pro Ministerstvo kultury, 2002

 

Mezinárodní rámec odsunu sudetských Němců

Jiří Pešek

První polovina 20. století – doba nucených migrací, vyhnání
a transferů

Velkým, aktuálně bolestivým problémem Evropy první poloviny 20. století byla existence národnostních menšin a nacionálně smíšených území, která se stávala ohnisky a záminkami mezi­národních vojenských konfliktu. Český čtenář si v tomto kontextu představí především česko-
-německý vztah, resp. šíře problém soužití slovanských národů s německým sousedem a otázku německých menšin na území „národních států“, vzniklých po 1. světové válce. Problém byl ovšem daleko širší. Zmiňme například národnostně smíšené Alsasko-Lotrinsko, které se po půlstoletí existence v rámci vilémovské německé říše vrátilo roku 1918 zpět do svazku Francouzské republiky.

První čtvrtina 20. století však připoutala pozornost politiků, žurnalistů, politických a populačních geografů a ovšem široké evropské veřejnosti k oblasti na hranici Evropy a Asie: k Turecku. Již rok 1898, první dekáda 20. století a znovu v ohromné míře léta 1. světové války (především rok 1915) přinesly brutální masakr mužů a pochody smrti žen a dětí křesťanské arménské menšiny, usedlé na severovýchodě Turecka. Ze zhruba dvoumiliónové arménské menšiny přežila zhroucení osmanské říše jen necelá polovina. Masakry byly dílem tureckých Kurdů, jejichž kmeny byly k těmto excesům podníceny istanbulskou vládou. Ta si od redukce křesťanské menšin slibovala omezení ruského vlivu na severu turecké říše.

Daleko menší pozornost evropské žurnalistiky vzbudil osud tureckých menšin na Balkáně v době válek nově ustavujících se balkánských států, které bojovaly s tureckou říší o svobodu a nezávislost. Do života muslimského obyvatelstva severořecké Thrácie tvrdě zasáhlo obléhání Istanbulu bulharskou armádou během 1. balkánské války. Většina tureckých rolníků tehdy v listopadu 1912 uprchla před postupujícími Bulhary na druhý břeh Bosporu. O rok později rámci 2. balkánské války naopak prchalo bulharské obyvatelstvo této oblasti na sever před postupující tureckou armádou. Takzvaná Istabulská smlouva (L’echange facultatif mutuel des populations bulgare et musulmane), uzavřená 16., resp. 29. září 1913 v rámci mezinárodního prostředkování mírového ukončení války, měla odstranit záminku příštích konfliktů tím, že na jasně vymezeném území upravovala výměnu zbývajících necelých 100 000 Bulharů a Turků. Smlouva již nedošla v důsledku vypuknutí světového konfliktu v létě 1914 svého naplnění. Stala se však do velké míry
věcným modelem řešení i formálním příkladem pro podobné situace a smlouvy příštích období.

1. světová válka přinesla na západě a především na východním bojišti velké migrace obyvatelstva, prchajícího z boji aktuálně zasažených území. Přinesla také prvé rozsáhlé vysídlovací akce, uskutečněné jako kolektivní trest některých národnostních skupin za údajnou velezradu válčí­cího mateřského státu. To byl případ židovských komunit vysídlovaných ze zázemí ruské fronty do sběrných táborů či odesílaných dále na východ carské říše. Rakousko-uherská administrativa zas nejprve označila sremské Srby za neloajální renegáty a agenty nepřátelského Srbska a vysídlila prakticky celou jejich populaci do bídy uherské pusty. Ještě brutálněji se však Vídeň roku 1915 po vstupu Itálie do války po boku Dohody zachovala k trentinským Italům. Opět s odůvodněním, že jde o agenty nepřítele, bylo 130 000 Italů transferováno do koncentračních táborů v uherské pustě, kde jich v úděsných podmínkách bez náležitého zásobování a hygienické, resp. lékařské péče zahynulo na 40 000, tedy bezmála třetina internovaných.

Nezávisle na tom se hned v prvních letech války v Německu vynořily – ve zvláště vyhrocené podobě především v provoláních německé akademické inteligence, v úvahách německých průmyslových a agrárních svazů, mezi částí generality a ovšem i u samého císaře Viléma II. – koncepty anektování rozsáhlých území na západě a zejména východě vilémovské říše, představy anexe území, zbaveného dosavadního obyvatelstva nebo přinejmenším podstatné jeho části. Na západě bylo plánováno připojení Belgie a severovýchodní Francie, uvolněné přesídlením francouzského obyvatelstva směrem na západ do nitra republiky. Na východě šlo o „vyčištění" (nucené vysíd­lení, výměnu obyvatelstva) pásu dobytého ruského území, osídleného polským a židovským oby­vatelstvem. „Polský pás" měl být po vítězném konci války osídlen nuceně repatriovanými Němci z Pobaltí a z Ruska.  Tyto plány, k nimž se civilní říšská vláda stavěla spíše zdrženlivě, byť i ne zcela odmítavě, nalezly od roku 1916 nadšené zastánce v představitelích nově ustaveného 3. nej­vyššího vojenského velení, maršálech Paulu von Hindenburgovi a zejména Erichu Ludendorffovi. Skutečnému naplnění vysídlovacích a přesídlovacích plánů sice zabránilo zhroucení centrálních mocností na podzim roku 1918, vlastní koncept však přežil do doby meziválečné.

Problém definice „národních států" v národnostně po staletí smíšeném prostředí se před mezinárodní politikou objevil v rámci pařížských mírových jednání po roce 1918, kdy bylo třeba vytyčit a mezinárodně garantovat nově utvářené hranice států střední a východní Evropy. Wilsonova idea práva národů na sebeurčení hrála potenciálně menšinám do noty. Právě skutečnost, že utváření nových států tu probíhalo v kontextu s mírovým jednáním s bezprostředně předtím poraženými ústředními mocnostmi, na jejichž úkor byly konstituovány národní státy, blokovala ovšem jakékoliv uskutečnění hlasitě projevovaných snah německých menšin o svobodně připojení „jejich“ území, k tomu či onomu z poražených států. Z hlediska vítězných mocností by to totiž znamenalo spíše další posílení, nikoliv potřebné oslabení zejména poraženého, nadále však obávaného Německa. Aktuálně tedy rozhodla především prakticky mocenská hlediska, zatímco otázka postavení menšin a definování jejich práv byla posunuta nově založené Společnosti národů.

Na Turecko (jako na exemplární příklad pro příští řešení typově obdobných problémů) se pohled Evropy zaměřil znovu počátkem dvacátých let, kdy po ztroskotaném řeckém pokusu o dobytí většiny Malé Asie a po úspěšné kemalovské protiofenzivě hledala na přelomu let 1922 a 1923 mezinárodní konference ve švýcarském Lausanne způsob, jak ukončit krvavý řecko-turecký konflikt a jak trvale eliminovat jeho záminku: existenci řeckých a tureckých menšin na území druhého, znepřáteleného státu. Z 1 500 000 osob čítající řecké menšiny, usedlé v turecké Anatolii, sice již 1 000 000 lidí uprchl před tureckou protiofenzivou, zbývalo však ještě 500 000 řeckých rolníků a v egejské Makedonii žila zhruba obdobně silná – pro Řecko nežádoucí – turecká menšina. Diplomaté – snad do značné míry ovlivnění teoriemi švýcarského antropologa a etnologa Georgese Montandona – dospěli k názoru, že jediným možným „humanitárním" řešením je rozdělení smíšených populací.

Smíšené oblasti měly ovšem agrární charakter a obyvatelstvo pevně lpělo na půdě, zděděné po předcích. S dobrovolně akceptovanou výměnou a přesídlením obyvatelstva (navíc do poměrně da­lekých oblastí) nebylo tedy možno počítat. Diplomaté ostatně soudili, že menšinové obyvatelstvo nechápe příčiny svého utrpení ani východiska z této situace a že musí být – ve vlastním zájmu – k přesídlení donuceno. Výsledkem byla nucená výměna obyvatel v dosud nebývalém rozsahu. Již během konference ovšem politici, shromáždění v Lausanne (Společnost národů mezi nimi zastupoval bývalý polární badatel a v poválečné době významný aktivista v oblasti humanitární pomoci válečným uprchlíkům, Fridtjof Nansen), dostali informace, že provádění nuceného přesídlení přineslo „zachraňovaným“ ještě větší utrpení než předchozí válečné události. Ztráty na životech anatolských Řeků, kteří zejména během špatně zajištěné lodní přepravy hromadně umírali vedrem, vysílením a žízní, dosáhly asi třetiny jejich počtu. (To jsou ztráty bezmála na úrovni nacistických pochodů smrti z konce 2. světové války.) Zbídačení a psychické utrpení ostatních (a mutatis mutandis to samé platí pro balkánské Turky, jichž do cílové oblasti dorazilo jen 356 000) pak již nebylo „usmiřujícími se státy“ takřka vůbec bráno v úvahu.

Diplomaté si tyto skutečnosti uvědomovali alespoň v náznaku. Lord Curzon, předseda lausannské konference, tehdy shrnul své pochyby o perspektivách nucené výměny obyvatelstva jako o přijatelném humanitárním řešení podobných konfliktů do formulace, že jde o dalekosáhlé špatné a nebezpečné řešení, za které bude svět po sto let platit těžkou pokutu. Netušil jistě, že se řešení řecko-tureckého případu přesto stane příkladem, jehož se již v nedaleké budoucnosti
bude dovolávat cela řada expertů i politiků, a to především v jeho vlastní otčině. V jejich očích nepředstavovaly desetiprocentní zakalkulované ztráty na životech vysídlenců problém hodný zmínky.

Pro střední a východní Evropu řešila otázku národnostních menšin a mezinárodní stability Společnost národů. Rozhodla se pro koncept ochrany menšin jako celků s tím, že tak bude garantována i stabilita států, které nebudou mít formální důvod k mezinárodním konfliktům pod záminkou ochrany svých „trpících“ zahraničních menšin.

Méně zdůrazňováno bylo, že toto řešení znamenalo v řadě ohledů také omezení práv a rozvojových možností menšin. Dominantním cílem byla mezinárodní stabilita, respektive nezpochybnitelnost jednotlivých národních států, nikoliv prospěch a rozvoj menšin.

Situace menšin v nově rozdělené střední a východní Evropě nebyla jednoduchá mj. právě proto, že se do menšinového postavení dostali především příslušníci dosud vládnoucích národů: Němci a Maďaři. Již na sám fakt ustavení nových států zareagovala nikoliv nepodstatná část německého a maďarského etnika odchodem. Západní Polsko např. opustilo na 800 000 německých obyvatel, menší skupiny zejména společensky výše postavených Maďarů odešly ze Slovenska. Polsko-­
-sovětský válečný konflikt pak vedl k nezanedbatelným přesunům ukrajinského a židovského obyvatelstva do východní části Polska. Tyto migrace nebyly nucené ve smyslu nějaké vyšší intence, naopak nové státy spíše destabilizovaly. Lze je chápat jako jakousi dohru 1. světové války.

V polovině dvacátých let pak z německé iniciativy, posléze též s německou finanční podporou a  – zejména od třicátých let – s německou dominancí vznikl Evropský národnostní kongres, mezi­národní organizace usilující o vytvoření společné platformy menšin pro získání vlivu na evropskou mezinárodní politiku a uznání menšin za subjekty mezinárodního práva. Organizace vytčených cílů nedosáhla, v polovině třicátých let se však de facto stala agenturou pro prosazování nacistické zahraniční politiky a propagování jejích ideálů. Evropský nacionální kongres, v němž prostřednictvím Svazu německých národnostních skupin v Evropě hráli významnou roli též
sudetští Němci, koordinoval také spolupráci jiných národnostních menšin (německo-ukrajinská s protipolským ostřím, německo-maďarská s cílem revidovat státoprávní uspořádání střední
Evropy), ovšem opět v intencích určených berlínským ministerstvem zahraničí.

Již dvacátá léta ovšem znala také pokusy o nacionální homogenizaci některých států. První soustavnější aktivity vyvinula německá výmarská republika již roku 1923, kdy ministerstvo zahraničí (Auswärtiges Amt), okouzlené čerstvými výsledky lausannské konference, rozpracovalo koncept postupného stažení německých menšin z východní a jižní Evropy na říšské území. Zatím šlo ovšem o pouhou teorii, kterou do praktické podoby převedl až Hitlerův režim.

S plánem nucených migrací přišla ve dvacátých a zejména třicátých letech také sovětská vláda, která tak navázala na carské, resp. obecně rusko-nacionální úsilí z doby před vypuknutím i během 1. světové války o přesídlení německých kolonistů z pohraničního pásu říše (především z Bukoviny a Podněstří, ale i z dalších oblastí Černomoří) do hloubi říše, především do střední Asie a na Sibiř. Tato snaha se týkala nejen německých kolonistů, kteří dlouho pustou černomořskou oblast osídlovali s carskými privilegii již od poloviny 18. století, ale též dalších slovanských i neslovanských kolonistů, zejména těch, kteří nepřijali pravoslaví. Nyní (v době, kdy např. v Povolží vznikla autonomní německá republika v rámci Ruské federace) na ně navázala sovětská vláda snahou o „dobrovolnou“ kolonizaci sibiřských celin. Represe proti německým menšinám v evropském Rusku, ve střední Asii i na Sibiři byly ve třicátých letech prováděny jednou pod záminkou kolektivizace či proticírkevních kampaní, jindy jako součást boje proti agentům imperialismu nebo nacistického Německa. Výsledkem se v některých regionech stala takřka úplná likvidace mužské části německé populace.

Velké politicko-etnické čistky druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let přinesly pak
– do velké míry decimační – nucené přesídlování východoevropských Židů, Poláků i velkých skupin pobaltských a kavkazských národů do střední Asie a na Dálný východ. Na to navázaly důsledky dobyvačných válek, které vedl Sovětský svaz v letech 1939–1941. Připomeňme jen osud 500 000 Finů, kteří po – hrdinské – porážce v „zimní válce“ dali přednost útěku nebo evakuaci na sever své vlasti před životem v sovětském impériu.

Zároveň byly v druhé polovině třicátých let a zejména v první polovině čtyřicátých let některé přesídlované národy nebo národnostní skupiny Sovětského svazu (opět především sibiřští Němci, resp. více než 500 000 Němců z roku 1942 doslova přes noc zrušené Povolžské německé republiky, ale také např. poamurští Korejci) do velké míry likvidovány v rámci předem kvótami definovaných vln masových poprav mužské části populace nebo posíláním na nucené práce do sibiřských oblastí, z nichž nemělo být návratu. Z celkem 820 000 severokavkazských Čečenců, Ingu­šů, Balskrů, respektive krymských Tatarů, Arménů, Bulharů a Řeků, vysídlených v únoru a květnu 1944 vojsky NKVD do stepí a polopouští Kirgizie a Kazachstánu nepřežila úvodní masakry, drastický transport a extremně nuzné první měsíce ve středoasijských lágrech více než třetina osob. O tom ale soudobá Evropa v podstatě „nevěděla“.

Když se počátkem roku 1933 ujal moci v Německu Adolf Hitler, zařadil problematiku spojení všech Němců v jednotném nacionálním státě (pod heslem „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce") na čelné místo svého programu. Před přesídlením menšin dával ovšem Hitler v duchu starého všeněmeckého konceptu přednost „převzetí“ Němci obydlených území do Říše. Tak tomu bylo v případě Sárska, tak lze charakterizovat „anšlus“ Rakouska, tak Hitler prezentoval i otázku
„Sudet“. A mezinárodní veřejnost byla koneckonců ochotna mnichovský diktát vnímat nejen jako záchranu evropského míru na cizí účet, ale i jako „osvědčené řešení“ menšinové otázky. Ostatně i v rámci „Mnichova“ bylo počítáno s transfery a výměnami obyvatelstva. Ovšem uskutečnilo se jen vypuzení velkého dílu české menšiny ze „Sudet“. Podle statistik české sociální péče odešlo mezi zářím 1938 a březnem 1939 z Německem odtrženého území celkem 139 000 českých,
10 500 německých a 18 000 národnostně se jako Židé deklarujících uprchlíků vedle dalších státních zaměstnanců. Z území odtržených od republiky Polskem a Maďarskem, resp. ze Slovenska, se v českých zemích o příspěvky sociální péče do konce března 1939 přihlásilo 42 000 uprchlíků. Takové návrhy, jako byl pokus ministra zahraničí Krofty o záchranu železničního spojení Praha
– Brno, přerušeného novou linií hranic, prostřednictvím rozsáhlé výměny obyvatelstva v okolí Svitav, neměly u jeho nacistických protějšků z pochopitelných důvodů naději na odezvu. V roce 1939 se ještě britská diplomacie pokoušela v poslední chvíli zabránit válce návrhem na dalekosáhlou výměnu obyvatelstva v bolestivě polsko-německy smíšených oblastech Horního Slezska a polského koridoru k Baltu. Třetí říše ovšem o takové řešení slibně se rozvíjejícího konfliktu nestála.

I když je náš výklad přednostně soustředěn na státně organizované nucené migrace velkých skupin obyvatelstva, nelze nepřipomenout také velké „dobrovolně nucené“ migrace v předválečné Evropě. Vedle národnostně i nábožensky pestré masy uprchlíků ze sovětského impéria, kteří ve velkých skupinách zakotvili v Německu, Československu, Francii, ale i ve Spojených
státech, vedle početných židovských skupin, utíkajících za 1. světově války i ve dvacátých letech do střední a západní Evropy před vypjatým rusko-ukrajinským i polským antisemitismem, šlo o politické i rasové uprchlíky či přesněji řečeno vyhnance z autoritativních a totalitárních států, směřující do relativního bezpečí evropských demokracií. Ve Francii třicátých let našlo útočiště vedle uprchlíků z Mussoliniho Itálie také na 100 000 křesťanských i židovských uprchlíků, emigrantů a vyhnanců z nacistického Německa. Československo, které bylo pro řadu německých a ra­kouských exulantů přestupní stanicí pří cestě na západ, jich k dlouhodobějšímu pobytu při­jalo na 20 000. Metoda zbavit se nepohodlných skupin obyvatelstva „donucením k emigraci“
nebo k útěku do zahraničí (a obohatit se v tomto kontextu o jejich zabaveny majetek) v mezi­válečných diktaturách zdomácněla.

Jedinou legální, smluvní předválečnou výměnou obyvatelstva se stalo řešení jihotyrolské otázky. Odsun 260 000 německy mluvících „Jihotyroláků“ do Říše nabídl Hitler italskému fašistickému spojenci již roku 1937, dramatické události roku 1938 však realizaci projektu odsunuly až na rok 1939, od kdy bylo 70 procent jihotyrolských Němců za asistence SS přesídleno „domů do Říše“. O dobrovolnosti tohoto „příkladného“ a posléze v regionálních mutacích několikrát zopako­va­ného přesunu svědčí skutečnost, že se mu mnozí potenciální přesídlenci usilovně (a zčásti úspěš­ně) snažili vyhnout a po válce se nadto většina přeživších přesídlenců vrátila zpět do severní
Itálie. Generální linii přesídlení německých menšin východní Evropy do Říše nastínil Hitler v projevu v Říšském sněmu 6. října 1939. Podle jeho mínění měly být ony roztroušené „střepiny němec­kého lidu“ navráceny do Říše a ta měla získat lepší hranice, oddělující ji od slovanského světa, než dosud. Provedení rozsáhlého přesídlovacího projektu bylo pod etiketou „upevnění německého národa“ ihned po projevu svěřeno Himmlerovi a jeho SS. Celkem bylo během války „Heim ins Reich“ nuceně přestěhováno 550 000 severoitalských, východoevropských a balkánských „Volks­deutsche". Do vedlejších aktivit tohoto projektu byly zabudovány takové přípravné akce k „vyčištění terénu", jako bylo vyvraždění, resp. v několika fázích provedené vysídlení židov­ského, romského a slovanského obyvatelstva střední a částečně i východní Evropy. Jak k tomu podotýká jeden z dnes nejkompetentnějších znalců této problematiky, Hans Lemberg, míra zábran ohledně toho, co je pokládáno za možné dělat s lidmi nebo skupinami lidí, se od Hitlerova a Himmlerova otevření této nové dimenze nacionální homogenizace německého zájmového prostoru mezi­národně podstatně snížila. Nešlo přitom o pouhé názorové výstřelky extremních nacistických kruhů. Zásadní podkladový materiál, opírající se jak o plány a zkušenosti z 1. světové války, tak o rozsáhlý a důkladný historický, etnografický, sociologický a hospodářsko-geogra­fický výzkum, předložil v podobě memoranda v říjnu 1939 Theodor Schieder, po válce jeden z nejvýznamnějších zakladatelů moderní západoněmecké dějepisné vědy. Jeho memorandum sumarizovalo výsledky více než deset let probíhajících výzkumů, na nichž se podíleli tak významní historikové a politici poválečného Německa, jako byl Albert Brackmann, Hans Rothfels, Werner Conze nebo spolkový ministr Theodor Oberländer. Ti všichni se v roce 1939 shodovali na odmítnutí principu sebeurčení národů a přednostní nutnosti vyhnání, resp. úplné eliminace, zejména Židů.

 

 

TRANSFERY V ÉŘE 2. SVĚTOVÉ VÁLKY – SOUČÁST POVÁLEČNÉ KONCEPCE EVROPY

Podstatné ale je, že myšlenka na perspektivní možnost řešení konfliktních mezinárodních situací cestou nucené separace smíšených populací nebyla v této době v nejmenším cizí ani politikům demokratické části evropského politického spektra. Tak ve chvíli nejhlubší mnichovské krize poslal Edvard Beneš ministra Jaromíra Nečase s tajnou misí do Paříže. Měl přeložit Leonu Blumovi přísné tajný (v pořadí pokusů o nalezení kompromisu s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou celkem již pátý) plán řešení krize. Beneš v něm navrhoval, že Československo odstoupí Německu pohraniční, Němci obydlené oblasti, ležící před linií opevnění. Republika se tak zbaví 800 000 – 900 000 Němců. Německo se ovšem musí zavázat, že přijme další 1 000 000 sudetských Němců, vysídlených z československého vnitrozemí. Zbylých 1 000 000–1 200 000 Němců, „z poloviny demokratů, socialistů a Židů“ již měla repub­lika dokázat zvládnout. Nucený transfer tu byl předkládán jako dobově akceptovatelné, relevantní řešení. Od tohoto plánu byla později v londýnském exilu odvozena varianta, podle níž by v poválečném Československu vznikly tři „německé“ župy nebo kantony, do nichž by bylo veškeré obyvatelstvo německé národnosti nuceně sestěhováno. Je zajímavé, že tato varianta vnitrostátní nucené separace připadala německé sociálně
demokratické emigraci a jmenovitě jejímu čelnému představiteli Wenzelu Jakschovi zcela přijatelná.

To se ale již velmocenské plánování ubíralo jinými cestami. Již v květnu 1940 bylo v Chattham House, v Britském královském institutu mezinárodních studií (Foreign Research and Press Service), vedeném Arnoldem Toynbeem, připraveno první memorandum o stabilizaci poválečné Evropy prostřednictvím vytvoření nadnárodních federací ve středovýchodní a jihovýchodní
Evropě. V tomto rámci britští akademicky vzdělaní plánovači (nezávisle na „odsunových“ koncepcích české nebo polské emigrační vlády nebo na názorech odbojových skupin) poprvé zakalkulovali větší nucené transfery, resp. výměny obyvatelstva ve východní části střední Evropy. Žádné stabilní poválečné řešení nebylo z pohledu pracovní skupiny, jejímž jménem projekt předložil J. D. Mabbot, proveditelné bez transferu několika milionů Němců. Název ústřední části memoranda zněl Transfer as a Contribution to Peace.

Zklamání z krachu meziválečně menšinové politiky Společnosti národů, znechucení z německého zneužití zdánlivě skvělého mnichovského řešení problémů německé menšiny v Československu (Jakschovi exiloví němečtí sociální demokraté se platnosti „Mnichova“ nechtěli vzdát až do roku 1942) a samozřejmě šok z porušení mnichovských dohod již necelého půl roku po jejich podepsání a zejména z rozpoutání 2. světová války přivedl pak (zejména po vstupu Sovětského svazu a USA do války) spojenecké plánovače k přesvědčení, že stabilitu poválečné Evropy může zaručit jen generální eliminace menšin jako mezinárodně politického fenoménu. (Připomeňme, že se tak stalo v době, kdy státy protihitlerovské koalice zkonfiskovaly veškerý německý majetek na svém území a muže německé národnosti, kteří nenastoupili do spojeneckých vojenských nebo pomocných formací, z velké většiny internovaly.)

Odbojové skupiny v Polsku i v českých zemích a také československá a polská zahraniční ozbrojené jednotky od počátku války předkládal' exilovým reprezentacím ovšem daleko radikálnější plán na prakticky kompletní vyhnání Němců z osvobozených území. Za připomínku stojí fakt, že s vysídlením Němců z československého pohraničí např. s naprostou samozřejmostí počítala i židovská podzemní organizace v terezínském ghettu, které se podařilo propašovat ven memorandum s návrhem, že by po válce mohla být Němci uvolněná území osídlena židovskými navrátilci z koncentračních táborů na východě Evropy. Autoři memoranda tehdy ještě netušili, že jde o tábory vyhlazovací, z nichž se nevrátí takřka nikdo.

Zvýšenou dynamiku získala jednání o příštím uspořádání Evropy a tedy i o způsobu eliminace menšinového problému po zatažení SSSR a USA do války. Již v srpnu 1941 doporučil britský vyslanec v Moskvě Cripps v memorandu pro Foreign Office, aby byly při úvahách o poválečném uspořádání Evropy vytyčeny strategické, vojensky hájitelné hranice, a to na účet Německa a jeho satelitů.

Podstatné pozornosti se této otázce dostala při moskevských jednáních britského ministra zahraničí Anthonyho Edena s jeho sovětským protějškem Vjačeslavem Molotovem v prosinci 1941. S představou rozsáhlých transferů německých menšin z Polska a Československa na západ již tehdy předběžně souhlasil i Stalin, který zároveň naznačil koncept „posunutí“ Polska na západ
– opět na úkor Německa. Sovětské diplomacii šlo v té chvíli především o to, aby Británie smluvně akceptovala územní výsledky dobyvačných válek, které Sovětský svaz vedl v letech 1939–1940 (V tomto rámci bylo např. na Sibiř, do Střední Asie a na Dálný východ vysídleno na 200 000
Poláků z anektovaných oblast východního Polska, dále desetitisíce Židů a statisíce příslušníků pobaltských národů.) K této otázce později v roce 1942, kdy se připravovala sovětsko-britská smlouva, podotkl americký president Roosevelt, že by se – s ohledem na mínění americké veřejnosti – měla do smlouvy zabudovat klausule, že obyvatelstvo finských, pobaltských a polských území, anektovaných Sovětským svazem, dostane právo na vystěhování. Britové se v tomto kontextu ovšem obávali, že podobný závazek by po válce vedl k masovému stěhování pobaltského obyvatelstva směrem na západ.

Podstatné je, že se roku 1942 britská diplomacie jednoznačně rozhodla podporovat koncepci poválečného transferu německých menšin z východní části střední Evropy na západ Německa. Německo nemělo být po válce rozděleno na několik států, ale dlouhodobě oslabeno ztrátou východních území a vyhnáním tamních Němců. V tomto kontextu je významné, jak v nejnovější práci o přípravě vyhnání a transferů z Československa a Polska řadou pramenů dokládá přední evropský znalec této problematiky Detlef Brandes, že rozhodnutí britského válečného kabinetu z 6. července 1942 o prohlášení mnichovské dohody za neplatnou a o poválečném transferu německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy padlo až po Heydrichově hrůzovládě v protektorátu a vlně teroru proti odbojovým skupinám i civilnímu obyvatelstvu českých zemí po jeho zavraždění československými výsadkáři. Nebylo však – již jen s ohledem na daleko širší záběr konceptu transferu – jen bezprostřední reakcí britské vlády na Lidice, nýbrž vyvrcholením dlouhodobého vývoje britské koncepce. V memorandu, které Eden již 2. července jako podklad pro toto rozhodnutí předložil britské vládě, jsou v souvislosti s poválečným „odsunem“, pokládaným za nutný, vzpomenuty především rozsáhlé Hitlerovy a sovětské nucené přesídlovací akce. Koncepci vyhnání a transferu německých menšin z osvobozených území přijal za svoji i de Gaullův Národní výbor svobodných Francouzů.

Edvard Beneš v té době více než pružně kličkoval mezi nároky i obavami jednotlivých skupin československé emigrace (velmi radikální protiněmecké názory zastával např. československý vojenský atašé v Londýně Josef Kalla nebo londýnský představitel KSČ Václav Nosek) a domácího odboje i mezi představami britských, ruských a amerických diplomatů o otázkách odstoupení části československého území za cenu nucené emigrace většiny sudetských Němců. Naopak v debatách o tom, kolik kterých Němců a s jakým statutem bude smět zůstat v poválečném Československu, si ponechával co největší manévrovací rezervy. (Předválečný československý ministr zahraničí a historik Kamil Krofta počítal v podkladech, zpracovaných krátce před zatčením gestapem, pro poválečné uspořádání s tím, že odbojově zasloužilí pročeskoslovenští Němci
dostanou v obnovené republice statut cizinců s trvalým povolením k pobytu.) Že však po válce dojde k té či oné formě podstatné redukce německé menšiny v Československu a v ještě daleko větší míře v Polsku, bylo již v té chvíli jasné v exilu i ve vlasti.

V květnu 1943 hovořil Edvard Beneš o otázkách poválečného uspořádání střední Evropy s britským premiérem Winstonem Churchillem. Ten formuloval své stanovisko před jednáním se so­­větským vedením slovu: „Transfer obyvatelstva je nezbytný. Kdo chce opustit baltské státy, ať jde. To platí i pro Východní Prusko, jestli připadne Polákům a taktéž pro obyvatele ze Sudet. Dostanou krátkou lhůtu, aby si vzali to nejnutnější a šli – doufám, že to u Rusů prosadíme. Osvědčilo se to před lety v Turecku a Řecku a osvědčí se to i teď.“ Zástupci amerického State Department byli podobného názoru. Ray Atherton, vedoucí evropského oddělení ministerstva zahraničí, se dokonce za svoji osobu vyjádřil, že je pro přesun všech německých menšin do Německa a obdobně všech japonských menšin ze všech zemí Dálného východu do Japonska. Podobně radikální názor (na rozdíl od poznání umírněnějších amerických vojenských plánovačů) měl i prezident USA, Franklin D. Roosevelt. Ten se v této době v rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu,
Janem Karskim, souhlasně vyjádřil k představě velení podzemní Armii Krajowej, že po osvobo­zení Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému – za války přistěhovalému i trvale usedlému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému „dobrovolnému“ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili.“ V prosinci 1943 se pak v Moskvě ukázalo, že české představy poválečného transferu Němců v podstatě akceptuje jak sovětské ministerstvo zahraničí, tak i sám Stalin.

Problém válečného „odstranění“ menšin ovšem nelze redukovat na osud německých menšin, resp. na nacistické vysídlovací a vyvražďovací plány a akce vůči židovskému, romskému a slovanskému etniku jak západní a jižní, tak především střední a východní Evropy. Výše zmíněné
radikální snížení úrovně zábran vůči manipulaci, vyhánění a vraždění židovských i dalších národních menšin v jednotlivých regionech dostalo drastické kontury zejména ve východní Evropě a na Balkáně. V radě konfliktů mezi středoevropskými a východoevropskými národy čtyřicátých let působily vojenské akce, vyvražďovací a vyhlazovací politika nacistů jako roznětka, katalyzátor nebo přinejmenším prostředek snížení prahu zábran vůči agresivitě proti jiným národům a národnostem, náboženským nebo kulturním společenstvím. (V tomto kontextu je třeba s oporou v nejnovějších výzkumech mladé generace německých historiků zejména zmínit – díky Bohu jen z menší části uskutečněné – plány velení Wehrmachtu zbavit se izolací a smrtí vyhladověním celkem asi 30 000 000 obyvatel Běloruska a přilehlých oblastí v zázemí nacistických armád,
po­stu­pujících na Moskvu, resp. rozhodnutí Wehrmachtu zlikvidovat po předpokládaném dobytí obleženého Leningradu všechno jeho – hladovějící a nemocné ­– obyvatelstvo).

Ze sekundární linie rasově motivovaných masakrů je nutno připomenout především velké litevské a zejména lotyšské, ale také ukrajinské a, jak víme nejnověji, také početné polské nacisty iniciované a z části dokonce pro kamery německých dokumentaristů režijně koncipované, s krajní brutalitou prováděné masové vraždy židovských obyvatel východní Evropy v létě a na podzim roku 1941.

Již roku 1942 se pak pod povrchem sovětsko-německé války rozhořela krutá vyvražďovací a vyháněcí občanská válka na rozsáhlém smíšeném polsko-ukrajinském území předválečného
východního Polska a severozápadní Ukrajiny. Střetla se tu polská podzemní Armija Krajowa se silami ukrajinských nacionalistů (UPA). Jak ukázal Philipp Ther, bojovaly obě odbojové nacionalistické organizace paralelně jak proti oběma velmocenským armádám, sovětské a německé, resp. proti jejich represivním sborům, tak proti sobě navzájem. (Podobně apokalyptické poměry vládly od konce třicátých let do konce čtyřicátých let též v severněji ležícím Bělorusku v zemi s celoevropsky patrně největšími ztrátami na životech obyvatelstva za dobu světové války, její předehry i dohry.) Polsko-ukrajinská válka, trvající prakticky až do roku 1947, přinesla smrt několika stům tisícům lidí a další statisíce obyvatel polsko-ukrajinského pomezí vyhnala v největší nouzi z domova. Po roce 1944 na válečné utrpení navázala nucená sovětsko-polská výměna obyvatelstva, resp. nucený transfer dalších celkem asi 2 100 000 Ukrajinců a 630 000 Poláků, kteří byli přesunuti mezi Rudou armádou znovudobytou a pacifikovanou Ukrajinou a mezi na západ „posunutým“ Polskem.

V řadě ohledů podobná, nacisty i komunisty iniciovaná, resp. opakovaně přiživovaná několika­letá válka na život a na smrt probíhala také mezi jednotlivými národy nebo náboženskými skupinami nacisty od jara 1941 částečně okupované Jugoslávie, a to opět na pozadí do velké míry společného boje proti německým okupantům. Srbsko-chorvatský ale i křesťansko-muslimský konflikt opakovaně přijímal podobu plošného vyvražďování civilistů a pojil se navíc se snahou Titových partyzánů o oslabení historické italské menšiny v severozápadní Jugoslávii nebo ale­spoň o likvidaci jejích hospodářských i intelektuálních elit. Navzdory hromadným popravám – s na­cisty kolaborovavších i nekolaborovavších – reprezentantů vyšších italských vrstev, provedených srbskými komunisty v roce 1943, zapojila se od roku 1944 italská menšina – a to dokonce zčásti pod srbským velením – do ozbrojeného boje proti německým okupantům. Po válce jí to nebylo mnoho platné.

Německá menšina byla v Jugoslávii 21. listopadu 1944 zbavena dekretem AVNOJ (Antifašistic­kého výboru národního osvobození Jugoslávie) všech občanských práv, vyvlastněna ve prospěch jugoslávského státu a následně vyhnána ze země. Italské obyvatelstvo Istrie, odstoupené Itálií z rozhodnutí spojenců Jugoslávii, postavila pak jugoslávská Titova vláda v poválečné době před nucenou nacionální opci. Bylo jim dáno volit mezi prohlášením se za Jihoslovany, čímž by ztratili národnostní i jazyková práva, ale mohli zůstat ve svých domovech, a mezi rychlým, bez většího vybavení provedeným opuštěním země směrem do Itálie. Na rozdíl od osudu německé menšiny se v tomto případě nejednalo o vyhnání. Italské obyvatelstvo se masově na základě válečných zkušeností i bezprostředně poválečných násilností rozhodlo k odchodu „spontánně“. Barákové tábory istrijských Italů, v první generaci v podstatě neschopných adaptovat se na novou situaci a prostředí, vegetovaly pak v severní Itálii až do poloviny šedesátých let. „Reslovanizaci“ po­italštěných dobyvatel severozápadní Jugoslávie byla svým způsobem velmi blízká urychlená
„re­­polonizace“ nemalé části v předchozích asi sto letech národnostně poněmčených, resp. dvoj­jazyč­ných obyvatel Horního Slezska.

I když se velmoci dohodly na poválečném transferu, první nucené evakuace německých menšin z východní Evropy začaly již v nacistické režii. Podle Hitlerova rozkazu o vyklizení, a zničení nepříteli postupovaných oblastí, resp. o vystěhování všeho obyvatelstva před ústupem německé Wehrmacht, vydaném 14. února 1943 (dva týdny po pádu Stalingradu), neměl na území, kam postupovala Rudá armáda, zbýt ani jeden občan Velkoněmecké říše. Masového charakteru na­byla evakuace a útěk poté, co počátkem roku 1944 Rudá armáda vstoupila na území Východního Pruska a zahájila svoji okupační politiku masakrem německého civilního obyvatelstva vesnice Nemmersdorf. Masakr byl nacistickou propagandou „tvůrčím způsobem“ využit, „tvůrčím způsobem“ rozvinut a – v podstatě proti vůli armádního velení – začala gigantická akce stažení
ně­meckého obyvatelstva před frontou do centra Říše. Již tehdy (do jisté míry snad po ruském vzoru) začali také nacisté uplatňovat taktiku ponechávat nepříteli jen prázdnou spálenou zemi.

Je symptomatické, že se Hitlerovy rozkazy, formulované v tomto duchu, křížily s pokusy regionálních gauleiterů zabránit včasným evakuacím civilního obyvatelstva a organizovat z něj
miliční obranu německých území. Ke spontánním, propagandou i reálnými zprávami o chování
Rusů motivovaným útěkům na západ Říše pak mnohdy docházelo až v posledních chvílích před vstupem Rudě armády, utečenecké trény blokovaly komunikace a komplikovaly život bojujícím jednotkám Wehrmachtu. Osud masy utečenců byl z nemalé části tragický. Vedle toho, navzdory všem rozkazům o spálené zemi, zůstávala na Rusy obsazeném území velká část, zejména used­lého zemědělského obyvatelstva. Jeho osud nebyl o mnoho lepší.

Sebevražedný metodický postup „spálené země“ našel posléze vyvrcholení v samém závěru
„totální války“ v Hitlerově tzv. Neronovském rozkazu z 20. března 1945, že pod sankcí okamži­tého zastřelení nikdo nesmí zůstat na kterémkoliv území, vydaném spojenecké armádě a že veškeré stavby i zařízení musí být před evakuací do základů zničeny. Tento rozkaz – skutečné obrácení ostří nacistického teroru i proti většině vlastního německého národa – byl také na většině území, které Třetí říši ještě zbývalo, opravdu a s brutalitou dodržován. Svým způsobem názorným předobrazem této metodiky všeobecné apokalypsy byla nacistická systematická likvidace zástavby Varšavy po porážce polského povstání ze srpna a září 1944, prováděná nadto tak říkajíc na dohled od vyčerpané nebo z politických důvodů vyčkávající Rudé armády, dlouho se koncentrující k útoku přes Vislu na západ.

Je ironií doby, že v téže době, v zimě 1944/45 začali západní spojenci, kteří konečně přenesli válku na německé území, poněkud upravovat svoji dosavadní, v otázkách nucených transferů poměrně velkoryse koncipovanou politiku. (Britové např. dlouho odmítali pojímat nucené trans­fery sudetských Němců jako formu „trestu“ – vyslovovali totiž obavy, že kdyby byli takto potrestáni pouze prokazatelní nacističtí aktivisté a váleční zločinci, byl by celkový objem transferu příliš malý). Ukázalo se, že i když Německo není „osvobozováno“, nýbrž nemilosrdně dobýváno a okupováno, je přece nutno vynaložit mnoho sil na zásobovací, zdravotní a ubytovací stabilizaci mnohdy takřka úplným rozvratem postižených obsazených území, na nichž proudy fyzicky i psy­chicky devastovaných uprchlíků představovaly pro okupační správu ohromnou zátěž a destabilizující prvek.

Objevily se proto pragmaticky motivované výzvy jednak k racionálnímu omezení příliš rozsáhlých nucených migrací, jednak a především k omezení „vyhánění“ Němců z jejich sídel a k důraznému upřednostnění relativně stabilizovanějších a ve správním ohledu pak méně náročných a hu­mánnějších a organizovaných transferů, rozložených do delších časových úseků (západní spojenci uvažovali o horizontu až pěti let). Vedle vysídlenců a běženců bylo totiž na dobytých územích nutno zvládat a zaopatřovat také ohromná množství osvobozených, většinou hrůzně zubožených, podvyživených a nemocných vězňů a koncentráčníků, resp. válečných zajatců ze všech možných evropských národů a taktéž regulovat snahy milionů nuceně nasazených, ne­jednou v chaosu posledních měsíců války desperátství propadlých dělníků z celé Evropy, toužících po co nejrychlejším návratu z Německa domů. Němečtí váleční zajatci byli v této nepřehledné situaci západními spojenci masově odesíláni přes oceán do pracovních táborů v USA a v Ka­nadě, resp. sovětským velením na nucené práce k obnově válkou poničených oblastí i na Sibiř. Jasně formulovanou podobu dostalo úsilí o „orderly and humane“ postup nuceného vysídlení německých menšin ze střední a východní Evropy ovšem až na Postupimské konferenci na přelomu července a srpna 1945.

 

EVAKUACE A ÚTĚKY

Hitlerův neronovský rozkaz měl pro německé obyvatelstvo, pro města i vesnice fatální důsledky i na západě vlastního říšského teritoria, rozsáhlý útěk několika milionů civilistů z východu se však zcela vynikl ostatním měřítkům. Jen na okraj připomeňme, že v tomto gigantickém víru
často bombardovaných, věčně hladových, vyčerpaných, mrznoucích a nemocných utečeneckých kolon, šílených koncentráčnických pochodů smrti a zároveň vojenských transportů, směřujících nejrůznějšími směry, putovalo v zimě 1944/45 Polskem, Maďarskem a českými zeměmi směrem na západ také snad až několik set tisíc německých dětí mladších 14 let, které se před zhroucením front roku 1944 nacistickým úřadům nepodařilo stáhnout z táborů a ozdravoven akce Kinderlandesverschickung a které byly z velké části ponechány svému osudu. Je také třeba připomenout, že spolu s východoevropskými Němci prchala před Rudou armádou na západ i část baltského a slovanského, po traumatických zkušenostech přelomu třicátých a čtyřicátých let ostře antisovětsky naladěného obyvatelstva již jednou krvavě sovětizovaných zemí.

Ztráty na životech, k nimž došlo v rámci této nucené i spontánní, úředně jen z části podchycené evakuace, nebyly dodnes přesně vyčísleny, ale evidentně jdou do statisíců. Regionální rozdíly přitom byly ohromné. Jestliže např. nacistická evakuace „karpatských Němců“ proběhla vcelku spořádaně, Východní Prusko nebo některé části Slezska byly nacisty evakuovány na poslední chvíli v největším spěchu a chaosu. Německé obyvatelstvo např. slezské části Sudet nebylo včas a náležitě propagandisticky připraveno na opuštění svých domovů a zarytě se pak bránilo nu­cené evakuaci, probíhající do velké míry paralelně s odvodem chlapců nad 14 let a starců do domobraneckých jednotek Volkssturmu, vrhaných ihned vstříc zbytečné smrti na frontě.

Polská situace, resp. polské vyhnání a vysídlení německých menšin z obnoveného polského státu, představují v poválečné Evropě obzvlášť specifický příklad. Poláci byli atakováni ze dvou stran. Sovětsko-nacistická smlouva z roku 1939, která vešla do dějin pod jménem pakt Ribbentrop-
-Molotov, likvidovala polský stát ve prospěch obou momentálně spojeneckých, tzv. socialistických mocností a přiřkla Sovětskému svazu východní část historického Polska, tzv. „kresy“ a to včetně klíčových městských center – polsko-ukrajinského Lvova a polsko­­-litevského Vilna. Západ­ní část Polska byla Hitlerem zčásti přičleněna k Říši zčásti přetvořena v tzv. Generální gouvernament. Stalinovu vedení se po přepadu Sovětského svazu Hitlerovou Wehrmacht podařil husarský kousek: Sověti cestou nastolování hotových skutečností postupně dotlačili západní spojence k uz­nání ruské části výše uvedeného paktu s nacisty (a ovšem též k oprášení Curzo­novy linie z doby po 1. světové válce). To však znamenalo radikální okleštění polského státu,
tedy něco, co polské exilové vlády v Londýně vnímaly jako zradu na Polsku a Polácích a nikdy, ani po Sikorského smrti, nebyly ochotny akceptovat.

Aby západní spojenci Polákům usnadnili smíření se s ruskou expanzí, které nebyli schopni a s ohledem na vlastní válečné zájmy ani ochotni čelit, vstoupily na cestu kompenzací: poválečnému Polsku byla s předstihem přiřčena většina území Východního Pruska (původně i s Královcem který pak ale Rusové podrželi a dosud drží pro sebe), Gdaňsk s jeho zázemím a Horní Slezsko. Na více reálně nestačila polská osidlovací kapacita (válka a nacistické masakry si vyžádal na 2 000 000 polských křesťanských životů a více než 3 000 000 polských židovských mrtvých.
Již britsko-americký koncept počítal s vyhnáním a vysídlením asi 3 500 000 Němců, dosud žijících na území poválečného Polska. Poté, co se však v Lublinu pod sovětskou kuratelou ustavil „národní výbor“, který postupně přejímal správu polských území, osvobozených Rudou armádou začal se výměr budoucího Polska a tedy i nuceného vysídlení Němců (lez ohledu na mínění
západních spojenců) podstatně rozšiřovat, až nová západní polská hranice nakonec dosáhla na Odru a Nisu. Západ sice protestoval, při i jednáních v Postupimi však nakonec před Stalinem kapituloval. Vyhnání německých obyvatel, kteří neuprchli před frontou, bylo v první řadě dílem Rudé armády, která se ovšem chovala velmi brutálně i k „osvobozovaným“ Polákům, z nichž část proti ní také od počátku bojovala se zbraní v ruce. Podle odhadu Spolkového archivu z roku 1989 zahynulo při útěku a vyhánění z území dnešního Polska v letech 1944–1945 asi 400 000 německých civilistů. Po válce zavládla na „nově získaných“ polských územích situace podobná občanské válce každého proti každému.

Poměrně dramaticky se proměňovala situace v poválečném Maďarsku. Po dobytí země sovětskými vojsky následoval již od podzimu 1944 odvoz asi 60 000 maďarských Němců na nucené práce do Ruska. Na Sibiř v této době putoval ale i nemalý kontingent maďarského civilního obyvatelstva – např. bezprostředně po dobytí relativně nevelkými německými i maďarskými vojsky dlouho bráněné pevnosti Budapešť. Od dubna 1945 pak nová maďarská vláda, zejména reprezentantní rolnická strana, započala ostrou kampaň, směřující k vypovězení „švábských zemězrádců“. Stejný názor měli i maďarští komunisté: „Nelze svalovat všechnu vinu na Hitlera. Němectvo musí sdílet jeho osud.“ Maďarští sociální demokraté a občanská Demokratická strana oproti tomu poukazovali na skutečnost, že z 660 000 německých obyvatel válečného, vídeňskou arbitráží proti předválečnému stavu o polovinu zvětšeného Maďarska jich jen polovina vstoupila do nacistického Volksbund der Deutschen in Ungarn a jeho přidružených organizací. Maďarská prozatímní vláda nicméně již v dubnu 1944 (v souvislosti s přípravou pozemkově reformy) požádala Spojeneckou kontrolní komisi pro Maďarsko o souhlas s vysídlením 200 až 300 000 Němců ze země. Spojenci, zejména Američané, kupodivu ochotně souhlasili a měli zájem o dokonce až 500 000 přesídlenců. Chtěli ale především dělníky stavebních profesí, které by nasadili na ob­novu zničených německých velkoměst. Donauschwaben byli ale hlavně zemědělci. V roce 1946 bylo nakonec odsunuto „jen“ 150 000 Němců do americké zóny a o rok později dalších 50 000 do Sověty okupovaného východního Německa.

Současně s tím probíhal útěk části maďarských menšin (240 000) z Bukoviny, Zakarpatské Ukrajiny, Sedmihradska a Vojvodiny, resp. stěhování menších skupin Maďarů z různých dalších evropských států do Maďarska, kam zároveň zčásti uprchlo, zčásti bylo vysídleno nebo za 70 000 Slováků „vyměněno“ i 110 000 Maďarů ze Slovenska.

Řada zemí západní a severní Evropy se svých většinou nevelkých německých menšin a též na­opak nemalých skupin německých válečných kolonistů, okupačních civilních zaměstnanců a uprchlíků zbavila bez velkých formalit a zvláštních legislativních úprav hned po osvobození spojeneckými armádami. Dle dnešního stavu francouzských výzkumů lze např. říci, že de Gaul­lovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armii Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8 000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu“ útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části nacismu kompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. Teprve dnes řeší i ve Skandinávii historikové a publicisté otázku, zda na počátku poválečného období také zde došlo vedle početných vražd kolaborantů (a „kolabo­ran­tů“) též k násilné likvidaci větších skupin říšských Němců, případně zda nejde o pouhé po­věsti (debata o tisících postřílených německých uprchlících v osvobozeném Dánsku).

Evropsky specifické je poválečné úsilí Nizozemska, které důrazně žádalo územní kompenzaci za polderová území, která německá Wehrmacht při obranných bojích zatopila mořskou vodou a tak je – i v dlouhodobé perspektivě – zničila. Nizozemský požadavek zněl na oblast na území dnešního Porýní-Vestfálska ve výměru zhruba třetiny vlastního Nizozemí. Tato oblast měla být podle opakovaně vyslovovaných požadavků odevzdána Nizozemí bez obyvatelstva, které mělo být vysídleno do hloubi Německa. Proti takové kompenzaci válečných ztrát se ovšem ihned od osvobození stavěli např. nizozemští biskupové. Nizozemský požadavek narazil na – praktickými ohledy motivovaný – odpor amerických okupačních orgánů. Definitivně byl se stolu smeten ovšem až v rámci studené války roku 1948.

Vysídlovací koncepty, k nimž se spojenci po drastických zkušenostech prvních let války a po zprávách o vysídlovacích, přesídlovacích a vyvražďovacích projektech a akcích nacisti, rozhodli v letech 1942–1943, se opíraly o dobovou představu „kolektivní viny“ všech Němců, kteří se ne­zapojili do boje proti nacismu nebo se nestali jeho oběťmi (Hannah Arendt). Velký německý, v USA v exilu žijící spisovatel Thomas Mann formuloval svůj názor na „hroznou úhrnnou nacionální vinu“ Němců v relaci BBC „Deutsche Hörer“ z 30. prosinec 1945: „Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hon nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž bohužel nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce.“

Úhrnně se uvádí, že útěk, vyhnání nebo vysídlení postihlo na 12 000 000, podle novějších od­hadů snad jen asi 10 000 000 Němců, kteří původně žili mimo území dnešního Německa a v letech 1943–1947 tu našli útočiště a posléze nový domov. Další německé masové útěky a migrace v rozsahu asi 800 000 osob následovaly v bezprostředně poválečné době ze sovětské okupační zóny na západ a týkaly se jak zdejšího usedlého obyvatelstva, tak utečenců a vyhnanců, sovětskými okupačními úřady usídlených na území pozdější Německé demokratické republiky. Útěky, vyhnání, nucené výměny obyvatelstva a transfery se v této době v menší, statisticky však významné míře týkaly také Finů, Maďarů a Rumunů. Celkem se odhaduje, že v letech 1944 –1948 bylo donuceno natrvalo nebo na podstatnou dobu opustit svoji vlast více než 20 000 000 evropských civilistů. Většina národnostních menšin z mapy Evropy v této době skutečně vymizela. Poválečnou Evropu však spíše než národnostní homogenizace na desetiletí stabilizovaly linie studeně války.

Princip kolektivní viny byl odmítnut v Chartě lidských práv OSN v prosinci roku 1948, zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu vydala OSN až roku 1962.

 

 

Realizace odsunu

Zdeněk Beneš, Jiří Pešek

ČESKÉ ZEMĚ A NĚMCI NA KONCI VÁLKY A TĚSNĚ PO NÍ

Složité poměry posledních válečných měsíců komplikovala i zvýšená migrace německého obyvatelstva. Stanovit přesné počty Němců, pobývajících na konci války na československém území, je krajně obtížné. Neexistuje samozřejmě žádná přesná evidence. Znemožňoval ji nejen rozklad administrativy v závěru války, ale také prakticky nekontrolovatelné masové migrační pohyby obyvatel. Při zjišťování údajů o počtech německého obyvatelstva jsme proto odkázáni na pouhé odhady, které mohou být dalšími výzkumy korigovány.

Na československém území přebývaly v té době nejméně 4 000 000 německých civilistů. Většina z nich patřila ke zdejšímu trvale usedlému obyvatelstvu, snad až 1 000 000 tvořili však uprchlíci ze Slezska a další statisíce uprchlíků pocházelo z celé východní části Říše. Německé prameny
ale uvádějí číslo 3–3 400 000. Přesné zjištění je proto těžko možné. Jednou z metod, jak zjistit poměrně věrohodný počet obyvatel českomoravské oblasti, je statistika populace podle vydaných potravinových lístků. Podle ní žilo v okupovaných Sudetech na počátku května 1945 na 3 325 000 lidí, z toho asi 600 000 Čechů a příslušníků jiných národností, Němců tedy bylo asi 2 275 000. Mezi ně jsou ovšem zařazeny i osoby, které na tato úze

 
 
mí přišly z nejrůznějších důvodů po roce 1938.  O něco později, k 25. červnu 1945, pobývalo na celém území Čech a Moravy už jen 2 716 239 německých civilistů.

Jistou část tohoto počtu tvořily německé rodiny, jež sem byly přesídleny v době války. Například na severní Moravu do zabraných českých zemědělských usedlostí přicházeli během roku 1943 Němci z italských jižních Tyrol. Původní čeští majitelé usedlostí byli bez náhrady vysídleni.
Velmi nepřesné jsou i dedukce o tom, kolik sudetských Němců, tj. starousedlíků, kteří byli v roce 1938 československými státními občany, se koncem války nacházelo mimo československé území; odhad se pohybuje okolo 500 000 osob. Mezi ně jsou započítáni vojáci v zajetí, 207 000 sudetoněmeckých padlých, dále příslušníci nacistického policejně represívního i civilního okupačního aparátu v Říši i v různých okupovaných částech Evropy, kam odešli nejednou i s rodinami a před koncem války se nestačili vrátit. V tomto počtu lidí jsou nadto zahrnuti i ti Němci, kteří v těchto měsících zemřeli z přirozených příčin

Mezi náhle „chybějící“ trvale usedlé německé obyvatele českých zemí je třeba započítat také ty, kdo v dramatické době tiše změnili národnost, neboť zejména mnozí lidé ze smíšených rodin, kteří se při sčítání lidu v roce 1939 označili za Němce, se v roce 1946 mohli naopak prohlásit za Čechy. Také v tomto případě jsme však odkázáni na pouhé, ne zcela přesné propočte. Sondy, provedené německou historičkou Marií Rhode, však naznačují, že těchto případů nebylo málo. Kvalifikovaný odhad mluví zatím asi o 91 000 osobách. V úvahu je třeba vzít i blíže nespecifikovatelný počet sudetských utečenců, kteří se v poválečném Německu z praktických důvodů vydávali za říšské, z východu vyhnané nebo uprchlé Němce.

Na území samotného protektorátu se mělo v posledních měsících války podle historika Tomáše Staňka nacházet asi 650 000 Němců, z nichž asi polovinu tvořili uprchlíci před postupující východní frontou (dobově označovaní jako „národní hosté“). V Praze a okolí činil počet říšských Němců asi 250 000 osob, a to včetně příslušníků branné moci, raněných a utečenců z Říše. Mnozí sem byli i evakuováni. Z Himmlerova příkazu byla na protektorátní území a do okupovaného
Pošumaví evakuována i větší část z asi 120 000 karpatských Němců ze Slovenska.

Celkový počet lidí zdržujících se na území protektorátu ke konci války je tedy pouze odhadován. Přitom jde o čísla podstatná, hrající při hodnocení a výkladech odsunu zásadní roli. A to nejenom proto, že přímo souvisejí s počtem sudetských Němců, po válce vyhnaných a odsunutých z československého území. Mají i podstatně hlubší význam. Za těmito sumárními historicko-statis­tickými údaji se totiž skrývají jednotlivé lidské osudy. Ty se statistikám v nejednom případě
vymykaly. Nebylo zcela výjimečné, že některé z transportů s německými vyhnanci, zejména v prvních týdnech po konci války, opakovaně překročily hranice okupačních sektorů, byly vykázány zpět, křížem krážem jezdily po českých zemích, byly různě evidovány a jejich osazenstvo, pokud strastiplnou pouť přežilo, bylo pak na několik měsíců ponecháno v některém z táborů
nebo dokonce i v místě původu, aby teprve po Postupimi nastoupilo cestu do řádně odbavených transferů do Německa.

Nepřesná jsou i čísla o počtu Němců, kteří zůstali v ČSR po ukončení odsunu. Koncem roku 1947 jich na území republiky mělo žít asi 200 000, z toho přibližně desetina na Slovensku. K 1. čer­venci 1949 jich tu ale mělo být již asi jen 175 000. Tyto nepřesnosti jsou dány jednak stěhováním jednotlivých osob, jednak nejasnostmi, které v národnostní příslušnosti vznikaly ve smíšených manželstvích. A těch rozhodně nebylo málo – podle českých údajů kolem 40 000. V národnostně smíšených rodinách žilo celkem asi 60 000 osob; německá literatura ale pracuje i s čísly podstatně vyššími, jdoucími až k 700 000 lidí.

Pro porozumění následujícímu vývoji je zvláště významné pochopení zvýšeného napětí, jež provázelo poslední měsíce války. Vyvolávala je viditelně se blížící porážka nacistického Německa. Na německé straně se začal projevovat strach, obavy, mnohdy snad i pocit viny. Na Čechy i Němce, byť na každé jinak, nepochybně silně zapůsobilo i zhroucení ideje germánské „panské rasy“, zvláště zřetelně se projevující na zubožených postavách uprchlíků a vyhnanců z německých východních území, kteří se tak vlastně stali „poslední Hitlerovou obětí“ (Hans Lemberg).

Pro Čechy přinášel konec války osvobození, obnovení republiky, nadějná očekávání, konec teroru, ale leckdy i touhu po odvetě, pomstě na těch, kteří skutečně anebo pouze údajně nesli vinu na utrpeních posledních šesti let. V situaci prohlubujícího se chaosu vyvolávala všechna tato očekávání, živená dramatickými relacemi říšského i zahraničního rozhlasu, případně některými články sudetského, protektorátního či ilegálního tisku, ohavy i naděje, pocit napětí a nervozity.

Chování okupační moci a zejména události konce posledních válečných měsíců posilovaly na české straně obecnou averzi k Němcům. Jedním z psychologicky nejzávažnějších faktorů zvy­šování protiněmeckých nálad byly zřejmě železniční transporty vězňů a válečných zajatců z rušených koncentračních táborů na polském území a ze „Sudet“, jakož německé teroristické akce proti českému povstání – což jsme popsali v závěru IV. kapitoly.

K už tak ostře protiněmeckým postojům přispívaly i informace o poměrech, v nichž žili Češi totálně nasazení v Říši anebo věznění ve věznicích a lágrech, odkud se jim v chaosu bombardování a evakuací konce války podařilo utéct. Postupně též vycházely najevo děsivé skutečnosti z každodenní reality nacistických koncentračních táborů. Skutečnost, že mnohdy nešlo o ověřené
informace, ale o zprávy předávané „od ucha k uchu“ jejich věrohodnost u publika nesnižovala, ba právě naopak.

Ke zmírnění protiněmeckých nálad mezi Čechy nepřispívalo ani chování drtivé části sudetských Němců v posledních fázích války. V naprosté většině zůstávali nadále věrni ideologii nacismu – ať už ze skutečného přesvědčení anebo pouze z formální setrvačnosti předchozího každoden­ního života. Protinacisticky odboj mezi sudetskými Němci byl až do posledních dní války velmi slabý a celkový negativní pohled Čechů na německé sousedy proto nemohl ovlivnit. Lze nalézt mnoho svědectví o chování lokálních stranických „vůdců“ a „vedoucích“ v této době i o proměně, kterou přineslo osvobození. Autor kroniky Sokola v severomoravském Šumvaldě takovou proměnu zaznamenal: „Na jejich pohledy nikdy nezapomeneme. Tito teď bývalí tyrani našeho lidu měli obličeje k nepoznání bledé, ustrašené a mluvili neobyčejně krotce."

Početné, dodnes nevyužité kroniky českých vesnic i měst, stejné jako osobní vzpomínkové záznamy jsou s to – jak z české, tak i německé strany (v českém překladu je zachytila Eva Hahnová) – přinést mnoho cenných informací pro poznání mentality té doby. Teprve tak lze pochopit mnohé z motivací tehdejších postojů a činů. Osobní prožitek dobového svědka však není nikdy zcela autonomním jevem, odráží se v něm i nadosobní, sdílená mentalita, sociální a kulturní prostředí či přijatý systém hodnot. Při všem pochopení pro osobní traumata nelze odhlédnout
od toho, že meze obecně sdílených kulturních kódů překročil v česko-německém soužití let 1938–1945 nacismus. A toto vědomí či spíše podvědomí bylo živnou půdou pro mnohé reakce české společnosti v roce 1945 a stejně se odráželo i na chování a jednání lidí v dalších zemích okupovaných nacisty a koneckonců i na přístupu spojeneckých vojáků k Němcům.

 

PRŮBĚH ODSUNU

Samotný jev, který tradiční česká terminologie označuje jako „odsun“ a který historikové diferencují na vyhnání a „transfer“ nebo „vyhnání“ a „vysídlení“, je složitý a vnitřně diferencovaný. Je možné rozlišit v něm čtyři základní skupiny:

1.      Evakuace z území ohrožených válkou. Již jsme se zmínili, že naprostá většina karpatských Němců ze Slovenska byla evakuována převážně na území protektorátu. Tuto velkou skupinu tvořily ženy a děti, jež byly z frontou ohrožených území organizovaně evakuovány především v dubnu 1945. Mnozí z evakuovaných se posléze zase vraceli na slovenské území a teprve v pozdějších měsících na ně byly vztaženy předpisy o transferu.

2.      Útěk před frontou, z bombardovaných oblastí či také útěk z ohav před pronásledováním.
Sudetští Němci do této kategorie příliš nespadali, z německých starousedlíků v českomoravském pohraničí uteklo poměrně málo lidí. Snad nejznámějším případem je dobrovolný
odjezd prakticky všech nacistických funkcionářů z Ústí nad Labem v noci ze 7. na 8. května. Velký příliv utečenců naopak zažilo ke konci války především moravskoslezské pomezí.
Početně významnou skupinou byli na českém území již od roku 1944 i uprchlíci z bombardovaných měst vnitřní Říše. Na území protektorátu prchali pak též Němci ze Slezska a Hlučínska.

3.      Třetí kategorií je tzv. „divoký odsun“, který je nutno nazvat vyháněním. Blížící se konce okupačního režimu se viditelně projevoval nejen ve vojenské situaci, ale stále zřejměji také v každodenním životě dosud okupovaných území. České obyvatelstvo reagovalo na změny i jejich náznaky vzedmutou emocionalitou. Jednou z jejich nejvýraznějších složek bylo – v důsledku „Mnichova“, okupace a války ale i v důsledném opojení z vítězství a nové svobody – vzepjaté nacionální cítění či „nacionální radikalismus“. Projevoval se v rozsáhlé škále forem od činů symbolické povahy až po akty brachiální nenávisti vůči Němcům a všemu německému. Odtud vzcházely první případy vyhánění týrání i vraždění Němců, k nimž docházelo podle místních podmínek už před 8. květnem. Bude teprve úkolem historického výzkumu systematicky prozkoumat tuto první etapu odsunu, trvající až do srpna 1945. Prozatím jsme odkázáni bud na kusé informace, na záznamy nejkřiklavějších případů násilného vyhánění, jež jsou poměrně dobře zdokumentovány, či na dosud provedená regionální zkoumání. Jednu z nejlepších takových sond provedl Milan Skřivánek pro Svitavsko.

Pohled na dění v květnu 1945 ztěžuje skutečnost, že situace byla značně nepřehledná. Neexistovala ještě pevná centrální správa, natož pak evidence. Většina prováděných akcí, včetně vysídlování sudetských Němců či jejich zatýkání, byla živelná. Akce byly vyvolány místními náladami a organizovaly je místní úřady. Jak ve svých pramenných studiích ukázal Tomáš Staněk, hrála však od počátku ohromnou, ne-li klíčovou roli armáda. Již 15. května vydal generál Zdeněk
Novák, šéf pražského velitelství „Alex“, které koordinovalo vojenské obsazení a „očištění Sudet“, rozkaz, v němž přikazoval „vykázat všechny Němce z území historických hranic“. Pouze pro udržení chodu zemědělství a průmyslu měl být v zemi ponechán dostatečný počet dělníků a zaměstnanců, ovšem pouze se statutem cizích dělníků bez občanských práv.

Postoj vojáků byl jasně určen armádními směrnicemi, shrnutými např. v Desateru pro čs. vojáka v pohraničním území, vydaném 5. června: „Němec zůstal naším nesmiřitelným nepřítelem. Nepřestaň nenávidět Němce… Chovej se k Němcům jako vítěz... Buď tvrdý k Němcům... I německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců. Bud neústupným i k nim." Tyto instrukce se co do tónu i obsahu shodovaly s podobnými pokyny, které dostávali formou rozkazů nebo brožur britští a američtí vojáci, působící v okupovaném Německu (např. americká armádní brožura Pocket Guide to Germain z roku 1944). Hlavním příkazem zde bylo: Nebratři se německými strůjci války! Mysli na to, že vítězství muselo být vykoupeno životy amerických vojáků. Německo je nepřátelská země, která nebyla osvobozena, nýbrž dobyta. Němci dnes mohou být nabaženi nacistické strany, jednou však zhřešili proti právům humanity. Nemohou se vrátit do civilizované společnosti a jen říci: „promiňte“. Spojenecké brožury dále varovaly vojáky před statisíci vycvičených a odhod­laných nacistických záškodníků a zabijáků, kteří na ně čekají mezi civilisty okupovaných území. Nenávist, jasně definovaná stěna mezi vlastními lidmi a Němci a varování před smrtelným nebezpečím, to byly hlavní motivy armádních materiálů.

Dne 15. června byla československá armáda vládním usnesením pověřena prováděním opatření k zajištění nacistických zločinců a k odsunu německého obyvatelstva. Při soustřeďování, pracovním nasazení a vyhošťování Němců a při konsfikaci jejich majetku měla spolupracovat s místní správou a se služebnami SNB. Velení armády bylo také hlavním iniciátorem přechodu od dílčích vyháněcích a vysidlovacích akcí k systematickému transferu. Tajný rozkaz I. oddělení Hlavního štábu ministerstva národní obrany z 27. července přikazuje provést transfer v co největším měřítku a tak rychle, aby byly západní velmoci postaveny před hotovou věc. MNO tak následovalo polský příklad a využívalo sovětskou „blahovůli“ s prováděním odsunu. Britští a američtí představitelé oproti tomu v této době v odpovědi na nótu československé vlády z 3. července již žá­dali o projednání transferové politiky, jejíž dosavadní forma vyvolávala u spojenců jisté znepokojení. Představy československé vlády, že vysídlení 2 500 000 Němců bude provedeno během jediného roku, ovšem nenacházelo přijetí ani u sovětských armádních činitelů, kteří z praktických důvodů žádali o odložení počátku systematického transferu. Angloamerické představy v téže době pracovaly s vysidlovací perspektivou zhruba pětiletou. Do té doby měly být prováděny jen dílčí, vnitrostátní přesuny německého obyvatelstva a jeho pracovní nasazení, týkající se též v Československu dosud pobývajících říšskoněmeckých uprchlíků a vojenských zajatců.

Již 8. června byly výnosem ministerstva vnitra zřízeny osidlovací referáty okresních národních výborům správních komisí, které měly zajišťovat souběžně vysidlování a zároveň české dosidlování oblastí, které spadaly do jejich kompetence. Nicméně skutečně funkční organizace transferu, resp. celého systému nucených migrací byla ­– za trvalých kompetenčních sporů, v nichž vrch postupně získávaly složky ministerstva vnitra – vytvořena až během druhé poloviny roku 1945. Principy systematického transferu „odsunu“ Němců z Československa schválila vláda na zase­dání 14. prosince 1945 a prováděcí směrnice tohoto rozhodnutí publikovalo ministerstvo vnitra oběžníkem z 31. prosince 1945.

Postavení německé menšiny v Československu upravovalo vládní nařízení z 5. května 1945 a de­k­ret prezidenta republiky č. 5 Sb. z 19. května 1945, jimiž byli Němci prohlášeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo. Odtud pak vyplývala řada dalších opatření, která výrazně zasahovala do postavení Němců ve společnosti i do jejich každodenního života. Museli nosit viditelné označení, zpravidla to byla bílá páska s písmenem N. Tímto způsobem byli označováni i říšští Němci a za­jatci, kteří nosili pásku žlutou; antifašisté měli pásky bíločervené nebo rudé. Všichni Němci, kteří byli před válkou československými občany, byli zbaveni volebního práva, vyloučeni z výkonu veřejných služeb a pochopitelně nesměli sloužit v armádě. Dále byla omezena možnost uzavírání smíšených česko-německých manželství.

Z veřejného života byla urychleně vytlačována němčina. Bylo zakázáno používat pojem „Sudety“ podobně jako v Německu bylo z politické mapy i ze slovníku vymazáno slovo Prusko. Peněžní vklady německého obyvatelstva byly převedeny na vázané účty, s nimiž nebylo možno volně disponovat. Kurs říšské marky ku koruně byl stanoven v poměru 1:10. V pohraničí byl zakázán volný pohyb osob německé národnosti. Němci měli například určeny hodiny pro nákup v obchodech a jejich všední život ovlivňovala řada restriktivních opatření. Snadno lze nahlédnout, že mnoho z nich inspirovala nacistická nařízení z doby okupace. Němci měli nyní zakusit to, co po šest let Říše dopřávala příslušníkům okupovaného národa. Například příděly potravin pro Němce v prvním poválečném období odpovídaly přídělům určených ještě nedávno v protekto­rátě Židům.

Pro Němce byla vyhlášena všeobecná pracovní povinnost. Kvalifikovaní dělníci a zemědělci zůstávali pracovat zpravidla na svých dosavadních místech, avšak mnozí profesionálně nevyhranění obyvatelé, zejména ženy a dospívající mládež, byli z bydlišť posíláni na práci do jiných míst, včetně českého vnitrozemí. Často tak docházelo k roztržení rodin. Vznikl tak problém, který pak provázel celý průběh transferu a velmi nepříznivé se pak odrážel i v prvních letech života sudetských Němců v Německu.

K roztržení rodin docházelo v té době i z jiných příčin. Řada Němců, převážně aktivních nacistů, ale zdaleka nejen jich, byla – stejně jako ve všech okupačních zónách v Německu – ihned po osvobození internována. Na československém území vzniklo 1 215 internačních táborů, 846 pracovních a kárných středisek a 215 věznic, jimiž podle německých údajů prošlo asi 350 000 osob z oněch asi 2 750 000, kteří zde zbyli. K internaci docházelo zprvu opět živelně, často jen na základě udání, bez předchozího šetření.

Všechna tato opatření, „revoluční chování“ řady mnohých Čechů i celková atmosféra bezprostředně poválečných týdnů a měsíců vzbuzovala u německého obyvatelstva pochopitelně krajní obavy z budoucnosti a strach. Není náhodné, že právě v této době docházelo k největšímu počtu sebevražd, jichž je prokázáno celkem 6 667. Běžné byly případy, kdy rodiče nebo bez manžela ponechané matky zabily všechny své děti a pak samy spáchaly sebevraždu. V Ústí nad Labem musela například policie z obavy před stoupajícím počtem sebevražd vydat dokonce příkaz k dočasnému uzavření rozvodu plynu ve městě. Důvody, jež vedly k sebevraždám, byly různo­rodé. Jistě to byl v mnoha případech pocit viny doprovázený strachem z odplaty. Tato vina se nemusela nutně vztahovat pouze na provinění vůči Čechům. Mnohdy se provinili i Němci vůči Němcům. Největší počet sebevražd ale nejspíše souvisí s celkovou ztrátou jistot, životních perspektiv, prostého strachu z budoucnosti. Ztráty na životech sudetoněmeckého obyvatelstva je v době na rozhraní války a míru zčásti nutno připsat i na vrub samotné německé válečné mašinérie. Z řady míst – například z Ústí nad Labem – jsou doloženy případy zabití či poprav civilního obyvatelstva či kapitulujících vojáků wehrmachtu fanatickými skupinami SS nebo na konci války narychlo sestavenými zeměbraneckými hlídkami, do nichž byli nuceně nasazováni v místě usedlí civilisté.

Excesy „evolučního chování" se často projevily i v provádění samotného „divokého odsunu“.
Ve většině případů byli obyvatelé vesnice či města (anebo jejich části) přinuceni ve velmi krátké době – několika hodin, v extremních případech dokonce několika minut! – sbalit nejnutnější věci a domov opustit. Mezi povolené věci patřilo zavazadlo o váze 30 – 60 kg, obsahující limitovaný počet osobních věcí, potraviny na 3–7 dní, finanční hotovost do výše nejvíce 1 000, mnohdy však jen 100 nebo i méně říšských marek. Bylo zakázáno brát si s sebou vkladní knížky, větší
finanční částky, cenné papíry, šperky – mimo snubních prstenů – a řadu dalších věcí (např. foto­aparáty, přenosná rádia). Vysídlovaní byli soustředěni na určitém místě a podle okolností pěšky převedeni nebo pomocí dopravních prostředků převezeni na německé území. Ostudné a odsouzeníhodné bylo také chování a jednání některých organizátorů a aktérů vyháněcích akcí, kteří tuto drastickou situaci navíc využívali ke krádežím, násilnostem či nedůstojným osobním prohlídkám.

První odsuny směřovaly především do sovětského okupačního pásma, z jižní Moravy pak do Rakouska. Okupační správa cílových oblastí se však stavěla k těmto akcím zdrženlivě nebo dokonce přímo negativně, neboť komplikovaly tamější již tak dosti složitou humanitární situaci. Podle směrnic pro odsun měli být do Německa přednostně přesídlováni říšští Němci, dále osoby, které se na československé území přistěhovaly po říjnu 1938 a uprchlíci z východních německých území. Zhusta ale byli již v první vlně vyháněni i starousedlíci, dokonce i lidé ze smíšených manželství. Teprve na konci července byla vydána směrnice vymezující jednotlivé kategorie německého obyvatelstva určeného k vystěhování. Na prvním místě to byli „okupanti“, tj. ti Němci, kteří se do Čech přistěhovali po 1. říjnu 1938, na druhém „provinilé osoby“, pokud již nebyly mezitím internovány, na třetí místo byli postaveni bývalí veřejní zaměstnanci, kteří se po převzetí správy země do českých rukou stali nezaměstnanými. Čtvrtou skupinu představovali zemědělci, jako pátí přicházeli na řadu majitelé podniků a živností, jako šestí příslušníci svobodných povolání a teprve jako sedmí byli uváděni dělníci, na posledním místě pak „ostatní“. Zmíněné pořadí diktovala nejen míra viny za války, ale především hospodářské ohledy, neboť transfer měl i svou nepřehlédnutelnou stránku ekonomickou. Ta se plně projevila v době organizovaného transferu jako činitel, který působil tentokrát proti vysídlení některých skupin německého obyvatelstva.

 

Vražedné excesy odsunu

Poválečný čtvrtrok provázely vedle akcí „divokého odsunu“ také početné násilnosti, vraždy, samosoudy, lynče a několik, možná armádou cíleně zorganizovaných masových vražd německých obyvatel. V kontextu s „divokým odsunem“ vstoupil do obecného povědomí zejména tzv. „brněnský pochod smrti“, tedy násilné vyhnání Němců z Brna ve dnech 30. až 31. května 1945. Šlo o jeden z nejznámějších i dobově nejkomentovanějších excesů. Dne 1. června 1945 se jím musela zabývat dokonce i československá vláda. K vyhnání zhruba 20 000 brněnských Němců došlo zřejmě z iniciativy moravského Zemského národního výboru a prováděla je pod velením kapi­tána B. Pokorného Národní stráž bezpečnosti za spoluúčasti tzv. dělnických hlídek. V psychologickém pozadí akce stála pravděpodobně obzvlášť negativní okupační zkušenost brněnských Čechů s Němci ve městě i fakt, že vedle nacisty houževnatě bráněné Ostravy bylo Brno prakticky jediným moravským městem, jež musela armáda na koci války skutečně dobývat. Svoji roli hrály při rozhodnutí a přípravě pochodu nepochybně i stranicko-politické motivy, neboť téma vyhnání sudetských Němců se bezprostředně po osvobození stalo jedním z politicky mocných argumentů v politickém boji.

Kolona žen a dětí a starých mužů vyrazila po nedůstojně důkladné prohlídce zavazadel vyháněných Němců pozdě večer 30. května přes Rajhrad směrem k rakouským hranicím, jež byly v tu dobu ovšem uzavřeny. Vyhnanecká tradice sice tvrdí, že tisíce lidí byly postříleny během vlast­ního „pochodu smrti“, rakouská historička Emilia Hrabowecz, která se tímto případem soustavně zabývala, však takové případy nedoložila. Zmínila dokonce, že vyčerpaní staří lidé byli vezeni na nákladních autech, unavené děti nesli čeští strážní na zádech. Psychická situace krajně vyčerpaných vyháněných byla ovšem maximálně traumatická. K vlastní tragédii došlo poté, co většina skupiny byla z Rakouska vrácena zpět a na asi jeden a půl měsíce (od 1. června do 10. července) internována v bývalém německém dětském táboře v Pohořelicích Zde vypukla epidemie, jíž padlo za oběť 455 osob. K dalším úmrtím došlo mezi členy pochodu, v menších skupinkách
internovaných ve vesnicích v okolí Pohořelic. Celkový pravděpodobný počet obětí, zahynuvších v souvislosti s tímto pochodem (nespecifikovaný počet vyhnaných údajně zahynul na rakouském území) je odhadován až na 800, žurnalisté hovoří o 1 300 i o 8 000 mrtvých – což je nedoložené.

Typově svým způsobem závažnější jsou tři masové vraždy, spáchané nepravidelnými ozbrojenými skupinami nebo vojenskými jednotkami československé armády. Na přelomu května a června bylo v Postoloprtech a nejbližším okolí postříleno celkem 763 osob. Svým způsobem ještě otřesnějším případem bylo v noci z 18. na 19. června 1945 povraždění 265 Němců z karpatské Dobšiné, kteří byli vojáky bratislavského 17. pěšího pluku pod velením poručíka Karola Pazúra transportováni zpět na Slovensko. Na nádraží v Horních Moštěnicích u Přerova bylo postříleno 265 osob, z toho 120 žen a 74 dětí. Nejznámější masakr se odehrál 31. července v Ústí nad Labem. Toho dne došlo z nikdy neobjasněných příčin k explozi v muničním skladišti v Krásném Březně, tedy na předměstí Ústí. Důsledkem bylo 27 mrtvých, desítky raněných obyvatel Krásného Března a nedozírné materiální škody. Již na samém počátku 20 minut trvající série výbuchů začal na Mírovém náměstí před hlavním nádražím a na mostě přes Labe masakr německého obyvatelstva. Jeho obětí bylo 80–100 (sudetoněmecká publicistika dříve hovořila až o 8 000). Rozbor archivních pramenů, provedený archivářem Vladimírem Kaiserem, ukázal, že pachateli masakru většinou nebylo místní české obyvatelstvo – to dokonce německé dělníky, jdoucí tou dobou z práce, varovalo a některé ukrylo. Pachateli byli hlavně příslušníci revolučních gard,
vojáci československé armády, rudoarmějci a velké množství civilistů, kteří do města přijeli bezprostředně před masakrem. S ním ostatně projevil ve veřejném projevu souhlas generál Ludvík Svoboda, který do města přijel jako člen vyšetřovací komise. Ta sice příčinu výbuchu nezjistila, připsala jej však apriorně německým werwolfům.

Tři uvedené masakry a větší počet menších a méně známých exekucí a vražedných excesů této doby nelze přičíst jen nacionální rozjitřenosti nebo extremním projevem snah o spravedlivou odplatu. Možná šlo i o akce, připravené armádním obranným zpravodajstvím ve snaze vyvolat dojem, že rychlý a masový transfer německého obyvatelstva z republiky je jedinou reálnou možností stabilizace národnostní i bezpečnostní situace. Spojenci, slevující tváří v tvář ohromným
zásobovacím, energetickým, zdravotním či migračním problémům na území poraženého Německa ze starších, radikálních a všeobjímajících vysidlovacích konceptů, měli tak být v před­večer postupimské konference postaveni před hotovou věc: předmětem jednání neměl být transfer jako takový a jeho rozsah, nýbrž jen jeho rychlost, formy a modality.

Dobový termín pro takovéto akce, ale i pro násilné a zločinné zacházení s internovanými Němci, zněl „gestapismus“. Jeho, byť již v menším rozsahu prováděné projevy, jsou známy z řady míst, mimo jiné také z velkého počtu internačních táborů. Na podzim 1945 v nich tedy žilo více než 150 000 osob – z více než 2 500 000 vysídlovaných Němců – z toho přes 16 000 dětí ve věku od kojenectví do 15 let. Poměry v kolínském internačním táboře, kde o tzv. bartolomějské noci z 22. srpna 1945 docházelo k znásilňování a bití internovaných a kde byli dokonce dva mrtví, se zabývala i poslanecká sněmovna. Podle rámcových odhadů Tomáše Staňka zemřelo v letech 1945–1948 v českých a moravských táborech a věznicích přibližně 10 000 osob. Důvody byly epidemie, podvýživa, celkové   vyčerpání, stáří, ale také týrání a popravy. Nejhorší poměry panovaly v Malé pevnosti v Terezíně, v ústeckých táborech Všebořice a Skřivánčí vrch, v některých pražských táborech a v Lešanech u Benešova.

Tato doba vynesla na povrch také mnohé „příživníky svobody“, osoby často s temnou minulostí, které využívaly situace k sebeprosazení, osobnímu obohacení, či k zakrytí svých předchozích prohřešků anebo osoby, u nichž se prostě ve vhodné chvíli projevily jejich negativní psychické vlastnosti. Hlavní aktér moštěnického masakru, poručík Pazúr, byl – jak se ukázalo při pozdějším vyšetřování – za války členem Hlinkovy strany a Hlinkovy gardy a jeho bratr snad dokonce dobrovolně sloužil u SS. Přesto byl Pazúr počátkem padesátých let z vězení propuštěn. S křiklavými případy se setkáváme i na jiných místech. Patří sem i jednání mnoha osob v internačních táborech, sběrných střediscích i věznicích.

Do této skupiny lze přiřadit i osoby, jimž revoluční situace poskytla možnost získávat majetek na úkor odsunovaných. Ve své studii o odsunu Němců ze Svitavska takovéto případy spolehlivě doložil M. Skřivánek. Neblaze v tomto směru prosluli také příslušníci části tzv. Revolučních gard, ustavovaných z iniciativy pražského vojenského velitelství ve druhé polovině května. Doloženou skutečností ale také je, že státní orgány se snažily takovýmto excesům bránit a s postupujícím zklidňováním poměrů a prosazováním autority státní správy jich také ubývalo. Je též prokázáno, že řada násilných událostí všeho druhu spadá – tak jako v sousedním Polsku – na vrub přísluš­níků Rudé armády, kteří nemohli být trestně stíháni československými orgány.

Z dosud provedených zjištění se však dá usoudit, že excesy provázející zejména tzv. „divoký
odsun“ přijímala demokratická část české veřejnosti přinejmenším s rozpaky. Dokládají to nejen osobní svědectví mnoha lidí, ale také právní postihy pachatelů. Již 25. září 1945 vydala vláda výnos, podle něhož byly některé činy z doby od května do září 1945 označeny jako zločiny a byly také – byť zdaleka ne všechny – soudné trestány. V červenci 1947, tedy čtyři měsíce před ukončením odsunu, ustavilo československé Národní shromáždění zvláštní komisi, složenou paritně ze zástupců všech politických stran, která měla vyšetřit „hromadné zákroky proti Němcům, Maďarům a jiným osobám po 5. 5. 1945“. Z iniciativy komise vzešlo několik trestních stíhání, mezi jinými i Pazúra. Za násilnosti a vraždy internačním táboře v terezínské Malé pevnosti byl v roce 1948 odsouzen německý kriminální recidivista K. Landrock, vězněný za války jednu dobu i v Osvětimi.

Bude na místě připomenout, že tyto a další podobné excesy nebyly československými orgány amnestovány zákonem č. 115/46 Sb. z 8. května 1946 o „právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“, známějšího pod označením amnestijní zákon. Jím se staly beztrestnými činy spáchané od 30. září 1938 do 28. října 1945 v souvislosti s bojem za svobodu. Šlo především o činy odbojářů, zvláště partyzánů, jež by podle obecného právního cítění bylo nutné považovat za trestné, které však byly vykonány na podnět zahraničního nebo domácího odboje a v souladu s intencemi exilové vlády. Sporná, byť i v dobovém kontextu právně relevantní, byla v zákoně obsažená kategorie „spravedlivé odplaty“ v řadě případů pardonované i pro poválečné měsíce. Naopak byly z ustanovení amnestijního zákona vyňaty osoby, jejichž násilné skutky byly spáchány ze zavrženíhodných pohnutek, například ze zištnosti, vilnosti nebo například ze snahy zakrýt jiný trestný čin. Často kritizovaný, již počátkem července připravený,
na­konec ale až k 28. říjnu vyhlášený amnestijní zákon nebyl tedy „generálním pardonem“ a ani jím být nemohl. Nebyl také v poválečné Evropě ojedinělým právním aktem. Obdobné zákony
byly přijaty i v Itálii, Francii či v Rakousku. Naopak v Polsku nebo Jugoslávii zvláštní zákony tohoto druhu vydány nebyly, neboť legitimnost násilných činů souvisejících s bojem za svobodu byla považována za zcela samozřejmou.

V období tzv. „divokého odsunu“ opustilo české země, tj. bylo vyhnáno či vysídleno anebo dobrovolně z území republiky odešlo asi 560 000 zdejších Němců. Odhady počítající i s říšsko­němec­kými příslušníky, usídlenými tu za války, a s utečenci před frontou, kteří zůstali na území republiky po 8. květnu 1945, jsou ovšem vyšší: až 750 000 lidí, z nichž 450 000 našlo útulek v sovětské okupační zóně, 200 000 v americké zóně v Německu a 150 000 v Rakousku. Tato čísla jsou ovšem značně nespolehlivá.

Vlastní, organizovaný odsun německé menšiny z ČSR, spadá do období od podzimu 1945 do jarních měsíců roku 1947 (oficiálně byl ale ukončen již v říjnu 1946). Dovětkem tohoto odsunu byly další transfery už menšího rozsahu, které probíhaly do padesátých let. Ty měly za cíl jednak scelování rodin, jednak umožňovaly vystěhování do Německa lidem z některých speciálních profesních skupin, kteří dosud museli zůstat v zemi.

Rozhodnutí postupimské konference o transferu německé menšiny z Polska, Maďarska a ČSR a způsobu jeho provedení z 2. srpna 1945 projednala československá vláda již druhý den po jeho přijetí, tj. 3. srpna (s datem 2. srpna) a 16. srpna byla Spojencům předána příslušná nóta československé vlády. Vláda předpokládala odsunutí asi 2 500 000 osob v horizontu jednoho roku. Již 2. srpna byli dekretem prezidenta republiky všichni českoslovenští Němci (až na jasně specifikované výjimky aktivních antifašistů a obětí nacismu) zbaveni státního občanství. Kategorie osob, určených k vystěhování, se shodovaly s těmi, které uváděla výše připomenutá směrnice z konce července.

Organizační příprava odsunu probíhala až do prosince 1945, kdy vláda vydala Ústřední směrnici k provádění odsunu. Byl zřízen zvláštní Úřad pro odsun Němců při ministerstvu vnitra, na ministerstvu národní obrany se ustavil speciální štáb, zajišťující jeho technické provádění. Dozorem nad průběhem odsunu byly pověřenyTextové pole: 29 orgány Sboru národní bezpečnosti. Na lokální úrovni za průběh odsunu odpovídaly národní výbory či v pohraničních okresech správní komise. Spoluúčastnily se i úřady na ochranu práce. Směrnice výslovně uváděla, že „všechny orgány při provádění odsunu zúčastněné jsou povinny dbát toho, aby transfer byl prováděn způsobem spořádaným a lidským“. V táborech i během transportů byla zajištěna zdravotnická služba. Během organizovaného odsunu už také nedocházelo k tak výrazným excesům jako v jarních měsících čtyřicátého pátého roku a prohřešky či přehmaty – nejčastěji to byly krádeže – byly již také odsouzeny v čs. tisku a trestně stíhány.

Československé orgány se – po dohodě se spojeneckými okupačními orgány – snažily, aby pro takovýto průběh transferu byly vytvořeny potřebné podmínky. Vysídlovány nyní byly pouze celé rodiny, proto byly rozdělené rodiny podle možností spojovány. Snaha zbavit republiku co největšího počtu Němců absurdně vedla k početným případům rezignace na potrestání nacistických zločinců a internovaných představitelů hitlerovského režimu. Propouštěni, resp. zařazováni do odsunových transportů byli proto též dosud internovaní aktivní členové NSDAP, SA či osoby německé národnosti, které se v době okupace dopustily kriminálních trestných činů.

I tato část transferu má svoji vlastní dynamiku, své jednotlivé etapy, jež se od sebe liší. První, spíše ještě přechodnou etapou, bylo období od srpna 1945 do konce roku. Poté byly všechny transporty přerušeny. Během této doby byly odstraněny nejkřiklavější nedostatky v internačních táborech, které byly posléze zčásti zrušeny, zčásti přeměněny na sběrná střediska (celkem jich bylo 107) pro osoby, určené do transferu. V táborech se zlepšily vyživovací podmínky, například děti do 6 let měly nyní nárok na stejný příděl potravin jako děti české a bylo přikázáno pořizovat přesné seznamy konfiskovaného majetku. Na druhé straně transfer již v této době způsoboval nemalé problémy v Německu, kde se před nastávající zimou začaly být­ pro vysíd­lence existenční podmínky velmi těžké.

Druhá etapa transferu probíhala od ledna do května 1946. Vlaky s vysídlenci směřovaly v tomto období do amerického okupačního pásma, protože sovětská správa příjem transportů s ohledem na krizovou situaci ve své okupační zóně pozastavila. Američané stanovili po dohodě s československými orgány pro transfer přesná pravidla. Byl určen nejen počet vypravovaných vlaků a jejich velikost – čtyřicet vagónů po třiceti lidech, tj. celkem 1 200 osob. Pro každý vlak musely být vyhotoveny přesné seznamy vysídlovaných a ty se také kontrolovaly. Zdravotní službu tvořili dva ošetřovatelé a zpravidla dva lékaři německé národnosti, kteří se po převzetí transportu vraceli a odsunuti měli být až jako poslední. Každý vlak měl také vlastní samosprávu. Odsuno­vaní mohli mít osobní zavazadlo o váze 30–50 kg a peněžní hotovost do výše 1 000 marek na osobu (někdy to ale bylo méně), dále museli mít teplé osobní a ložní prádlo, náhradní šatstvo a obuv, přikrývku a nejnutnější kuchyňské nádobí. V okamžiku přechodu hranic musel mít každý zásobu potravin na 3 dny; její výše byla určena podle vojenské normy pro zajatce. Pokud ale byly potraviny zakoupeny na potravinové lístky, mohla jejich zásoba činit sedmidenní příděl. Vojenská správa navíc zajišťovala během cesty stravování.

Velký a rychlý přírůstek nového obyvatelstva v americkém pásmu však začal vyvolávat značné obtíže. Nově příchozí měli ohromné problémy nejen s prozatímním ubytováním, ale především s celkovým začleňováním do bavorské nebo hesenské venkovské společnosti, v níž nebyli kvalifikovaní, ale takovému prostředí cizí sudetští Němci příliš vítáni. Okupační úřady na ně navíc nepohlížely jako na uprchlíky či zavlečené osoby, kterým by jinak náležela mezinárodní pomoc a ochrana. Vzrůstajícím potížím se americké úřady proto snažily čelit žádostí o zmírnění tempa odsunu, jíž československá strana vyhověla.

Ekonomické problémy související s transferem se neprojevovaly jenom na německé straně. Transfer způsoboval velké ztráty i československému hospodářství. Nikoli náhodou byli kvalifikovaní dělníci zařazováni do transportů až na posledním místě a některé vysoce kvalifikované profese byly z odsunu dokonce vyňaty zcela. Náhlým úbytkem kvalifikovaných pracovních sil
bylo postiženo zejména hornictví, severočeský a severomoravský hutnický a chemický průmysl, textilní výroba, sklářství a dřevozpracující průmysl. Nahradit ztráty, způsobené masovou trans­ferovou akcí, se ukázalo být mimořádně náročným a dlouhodobým úkolem – z takto vzniklé nouze o pracovní sílu ostatně například vzešla akce nahoru do dolů z roku 1949. Vážně narušena byla také organická sociální skladba českého pohraničí, vytvářející se přirozenou cestou po staletí. V důsledku deformovaného politického a ekonomického vývoje po roce 1948 se ji nepoda­řilo plně obnovit prakticky dodnes. Rychle se projevil drastický dopad odsunu v zemědělství. Již v červenci 1946 musela vláda vyhlásit „národní mobilizaci pracovních sil pro zemědělství“ a zavést v tomto odvětví pro dva ročníky mládeže na dobu tří měsíců pracovní povinnost.

Třetí etapa transferu trvala od června až do října 1946, kdy byl „odsun“ oficiálně ukončen; 29. října 1946 odjel z Dvorů u Karlových Varů poslední vlak s vysídlenci.

V polovině roku byly také obnoveny transporty do sovětské zóny, takže se počet odsunovaných dočasně zvýšil. Zároveň se ale stále více odhalovaly ekonomické a posléze i mezinárodněpolitické souvislosti odsunu. Transfer Němců z Československa bezvýhradně veřejně i politicky podporoval Sovětský svaz. V západní Evropě a v USA jeho podpora již tak jednoznačná nebyla a stále slábla. Kritické hlasy se ozývaly již od počátku, zvláště silně byly ale odmítány okolnosti tzv. „divokého odsunu". Část politického spektra a veřejnosti zejména ve Velké Británii začala myšlenku odsunu zcela zavrhovat. V létě 1946 neodsouhlasila pařížská konference vysídlení 200 000 Maďarů ze Slovenska. Pokud jde o provedení organizovaného odsunu, dostalo se ČSR jistého uznání. Jak vládě sdělil Jan Masaryk, jednal 16.–18. září ve Spojenecké kontrolní radě „u amerického
generála Lucia D. Claye a ruského genlajtnanta Lukjačenka. Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění trans­feru a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší chválu“.

Textové pole: 32Na podzim 1946 se znovu projevily potíže se zajištěním snesitelných životních podmínek v americkém pásmu. Američané proto opět jednali s československou stranou a transporty byly zastaveny. Obnoveny měly být v dubnu 1947. V září roku 1946 proklamoval však americký státní
tajemník Byrnes ve známém stuttgartském projevu konec politiky trestu vůči Německu. Byl to příznak měnící se mezinárodní situace. Na moskevské konferenci vítězných mocností, která se konala na jaře 1947, pak západní země podpořily myšlenku ukončení transferů. V létě 1947 bylo zřejmé, že odsun, ve své masové podobě definitivně skončil. V ČSR zůstala dvousettisícová německá menšina.

Transfer německého obyvatelstva z republiky se ovšem v menším měřítku realizoval ještě v následujících čtyřech letech. Ještě během roku 1947 odjížděly do amerického i do sovětského okupačního pásma vlaky s rodinnými příslušníky již dříve odsunutých osob. Podmínky tohoto dodatečného odsunu byly však již stanoveny novými zvláštními právními předpisy. Na konci stejného roku se rozběhla i tzv. „Akce Rakousko“, během níž v průběhu tří let odešlo z ČSR přes Rakousko do Švédska asi 2 000 kvalifikovaných německých dělníků. Akci iniciovala švédská skupina exilově sociálně demokratické Treuegemeinschaft v čele s K. Kernem a L. Paulem. Za závěrečnou fázi transferu Němců z Československa je pak možné považovat tzv. akci „Link“ z let 1950–1951, kdy Mezinárodní červený kříž z iniciativy vláda SRN zprostředkoval ještě 16 832 Němcům možnost vystěhovat se z Československa do SRN. Šlo opět především o kvalifikované pracovníky, takže československá vláda z hospodářských i politických důvodů akci zastavila.

Zvláštní zmínku si zaslouží tři skupiny německého obyvatelstva. Jsou to osoby žijící ve smíšených manželstvích, Židé a antifašisté. Politické a sociální postavení a životní podmínky těchto částečně navzájem se prostupujících kategorií byly vnitropoliticky velice citlivou záležitostí. Osoby českého původu žijící ve smíšených rodinách byly ve fázi „divokého odsunu“ zpravidla vysídlovány také. Komplikované bylo řešení jejich majetkových práv a převodů těchto práv (např. dědictvím, zejména v souvislosti s probíhajícími konfiskacemi majetku Němců). Jednoduché nebyly často ani jejich vztahy s ryze českým prostředím. I v tomto případě se poměry upravovaly až s odstupem doby, a i to jen pomalu.

Do zcela specifického postavení se dostali Židé. Holocaust přežilo nebo z exilu do vlasti re­emig­rovalo více než 50 000 lidí. Velká skupina židovských vojáků přišla do vlasti se západní i východní československou armádou. Leckteří z těchto lidí byli národnostně nevyhranění, mnohé oběti perzekucí se staly Židy prostě jenom na základě perverzních nacistických rasových zákonů. Nacistické genocidě padlo za oběť 65–75 000 Židů a osob nacisty za Židy prohlášených. (Na celém území ČSR v hranicích z roku 1937 bylo včetně Židů zahubeno 360 000 osob). Někteří z pře­živ­ších Židů se prohlašovali za Čechy, jiní za Němce, popřípadě Maďary a další se cítili být národnostně Židy. Naprostá většina Čechů i Slováků jim poskytovala podporu, avšak jejich začleňování do společnosti a zejména restituce jejich majetku arizovaného za okupace se ukázala jako komplikovaný problém. Politici i běžní občané sice odsuzovali nacistický antisemitismus, ale předpokládali rychlou a bezproblémovou českonacionální asimilaci Židů. Jak vysvětlil ještě v létě 1944 v moskevských Československých listech pozdější komunistický propagandista Václav
Kopecký: „Popírati antisemitismus neznamená připouštěti porušení nacionálního slovanského charakteru budoucí ČSR."

Německy hovořícím občanům ČSR bylo po válce administrativně bráněno v návratu do ČSR,
některé židovské exulanty odradily od návratu zprávy o Židům nepříznivé náladě v zemi. Československé úřady postupovaly v bezprostředně poválečných měsících vůči německy mluvicím
Židům stejně restriktivně jako vůči německému většinovému obyvatelstvu. Tisk upozorňoval, že na mnoha místech dokonce i navrátilci z nacistických koncentráků musí nosit na rukávech bílé pásky Němců a jsou přes utrpěné pronásledování vystavováni týmž omezením jako běžní Němci. Jak napsala 11. října 1945 Mladá Fronta: „Přihlásí-li se žid k národnosti německé, musí nastoupit tutéž cestu jako každý jiný příslušník německé národnosti…“Ještě v létě 1946 potvrzovalo v odpovědi na stížnost Rady židovských náboženských obcí i ministerstvo vnitra, že se na Židy, s výjimkou uznaných antifašistů, vztahují všechny platné před­pisy o Němcích. Velká část židovských obyvatel proto usilovala o co nejrychlejší vycestování do zahraničí.

S problémy se střetaly také snahy přeživších Židů o restituci židovských majetků, které byly za okupace arizovány do německých rukou. Roku 1945 byla na tyto majetky vztažena národní správa, která měla trvat do řádné restituce podle zákona č. 128/46 Sb. Restituovány neměly být velké majetky, které byly v poválečném období znárodněny. Zvláště tvrdé bylo zacházení s židovskými navrátilci na Slovensku. Rada Židů, hlásících se k německé národnosti, nakonec republiku za podmínek platných pro antifašisty či Rakušany opustila. K tragédiím poválečných měsíců patří i to, že někteří Židé byli odsunuti spolu s ostatními Němci. Teprve 10. září 1946 byla vy­dána směrnice ministerstva vnitra, podle které byly všechny osoby „židovského původu" vyňaty z normálních odsunových transportů. Pro mnohé však již bylo pozdě.

Ochrana majetku a osob se vztahovala na antifašisty, kteří mohli prokázat aktivní odpor vůči
nacismu a obranu republiky před „Mnichovem“ i po něm. Jejich zemědělská půda nebyla konfiskována a měli být také vyjmuti z odsunu. Zpočátku se antifašisté také aktivně spolupodíleli na obnově státní správy, avšak Češi k nim měli zpravidla nedůvěru, a tak jejich účast na veřejném životě postupně slábla. Už na podzim 1945 se proto mnozí začali přiklánět k myšlence přesídlení do Německa, zejména do sovětské okupační zóny, kde doufali budovat socialismus. Jako důvody svých dobrovolných žádostí o vysídlení z Československa uváděli obtíže sociální, jazykové a poukazovali také na postoje české společnosti k nim. K odchodu z republiky je ostatně často vyzývaly i jejich vlastní strany, tedy sociálně demokratická a komunistická, odvolávajíce se na nutnost posílení antinacismu v samotném Německu. Vedla je i myšlenka výstavby nového Německa. V tom je podporovala také KSČ a Jednotná socialistická strana Německa (SED) v nich získala mnohdy ideologicky dobře připravené funkcionáře. Antifašisté měli značné úlevy v podmínkách odsunu, zejména ohledné movitého majetku. Mohli se vystěhovat prakticky se vším vybavením, včetně např. hudebních nástrojů. Podle Hany Mejdrové z republiky celkem odešlo téměř 140 000 antifašistů a jejich rodinných příslušníků. Je ale pravda, že někteří se zakrátko pokusili o ilegální návrat do republiky a na policii po zadržení vypovídali, že se v Sasku bojí o život, protože tam pod ochrannými křídly ­sovětských důstojníků dále vládnou staří nacisté.

 

Oběti odsunu

Nejtragičtější kapitolou odsunu jsou oběti na životech, k nimž došlo mezi československými Němci během vyhánění, transferu anebo v jejich souvislosti. Počet těchto úmrtí je dodnes zcela pochopitelně jednou z neotevřenějších ran diskusí o odsunu. Zjistit přesný počet mrtvých se zřejmě nikdy nepodaří a bude třeba pracovat pouze s odhady. Donedávna udávaný počet obětí, pohybující se mezi 220–270 000, publikovaný zejména v německém a rakouském tisku, je ne­udržitelný; znamená totiž mj., že by obětí odsunu musel být zhruba každý desátý člověk! Z iniciativy společné česko-německé komise historiků bylo v roce 1996 provedeno statistické a demografické šetření, z něhož vzešlo Stanovisko komise k odsunovým ztrátám. Číslo, k němuž komise dospěla, bylo mezitím přijato i rozhodující částí zahraničních historiků (mezi nimi např. hlavní odborník na německé válečné ztráty Rüdiger Overmans), tiskem a médii. Přetiskujeme zde proto zmíněné Stanovisko v doslovném znění:

1.      Údaje o obětech odsunu, tzn. o ztrátách na životech, které utrpělo sudetoněmecké obyvatelstvo během vyhánění a nuceného vysídlování z Československa a v souvislosti s těmito akty, se extrémně liší a jsou proto nanejvýš sporné. Hodnoty uváděné v německých statistických propočtech kolísají mezi 220 000 a 270 000 nevyjasněných případů, které se mnohdy interpretují jako úmrtí; údaje uvedené v dosavadních výzkumech se pohybují mezi 15 000 a 30 000 úmrtími.

2.      Diference je výsledkem odlišných pojetí pojmu oběti odsunu: Detailní výzkumy inklinují k tomu, že přihlížejí pouze k obětem přímých násilných činů a abnormálních podmínek. Všechny nevyjasněné případy uváděné ve statistikách bývají naproti tomu často počítány mezi oběti odsunu.

Odlišné údaje vyplývají nadto také ze skutečnosti, že se používají různé metody šetření a vyhodnocování:

·         Číselným údajům z detailních výzkumů slouží jako podklad individuálně doložená úmrtí (15 000–30 000).

·         Jiný přístup spočívá ve vyhodnocení církevních kartoték hledaných osob; z nich se vyvozuje jak vysoký podíl nevyjasněných případů (225 000), tak důkazy o 18 889 konkrétně doložených úmrtích.

·         Kvůli nedostatku úředních podkladů o úmrtích sestavili statistikové bilance obyvatelstva. Rozdíl mezi počátečníma konečným počtem obyvatelstva bývá často ztotožňován s počtem úmrtí (220 000–270 000).

3.    Obzvláštní problém bilancí obyvatelstva spatřuje komise v tom, že většina dat, se kterými se v nich pracuje, je založena na modelových výpočtech a odhadech, které vycházejí z veličin, jež nejsou při bilancování srovnatelné. Lze například upozornit na největší slabiny těchto výpočtů a dohadů:

·         Komise vychází z toho, že ve výchozím počtu sudetoněmeckého obyvatelstva v českých zemích (3 331 415), který je založen převážně na výsledcích říšskoněmeckého sčítání lidu z května 1939, je obsažena nemalá skupina osob, které se před rokem 1939 hlásily k české, avšak v roce 1939 k německé národnosti. Druhá, právě tak nezanedbatelná skupina se naopak po roce 1945 přihlásila místo k národnosti německé k národnosti české. Bilance oby­vatelstva přihlíží k těmto pohybům v nedostatečné míře. Kvantifikace těchto skupin je v současné době předmětem německého výzkumného projektu. První předběžné výsledky vykazují asi 90 000 těch, kteří takto změnili národnost.

·         Také výše ztrát v německých ozbrojených silách uváděná ve statistických propočtech vyžaduje prozkoumání: v 50. letech se v celoněmeckém měřítku vycházelo z počtu 3,7 milionu padlých příslušníků německé armády. Novější německá bádání docházejí naproti tomu k počtu asi 5 milionů. K tomu je nutno při odhadu sudetoněmeckých ztrát přihlédnout.

·         Zařadí-li se do celkové bilance mezitím zveřejněná data sčítání obyvatelstva v NDR v roce 1950, která vykazují na území NDR pouze 612 000 namísto dosud užívaných 914 000 bývalých sudetských Němců, zvýšil by se tak počet nevyjasněných případů na více než půl mi­lionu. To by vedlo k absurdním výsledkům.

Všechny tyto poznatky by se nutně musely projevit také v bilancích sudetoněmeckého obyvatelstva. Protože jsou však tyto odchylky protichůdné, doporučuje komise, aby se upustilo ­od me­tody statistických propočtů a z nevyvozovaných obětí odsunu, a to tím spíše, že neexistuje možnost nalezení adekvátnějších dat, která by bylo možno ve statistických propočtech plnohod­notně použít.

4.      Tyto úvahy ukazují, že statistické výpočty propočty vedou k příliš velkému rozpětí a že jsou
vědecky nepoužitelné, jestliže neexistuje možnost jejich verifikace. Sledování individuálních odsunů na základě pramenů nabízí spolehlivější východisko, neboť je přezkoumatelné, současné jev však mnohem náročnější. Důležité a pronikavé výsledky byly nedávno předloženy zejména v českých studiích.

Podle nich zahynulo v letech 1945–1946 násilnou smrtí, v internačních táborech, při pracovním nasazení a v důsledku abnormálních podmínek asi 10 000 lidí. K nim je třeba přiřadit cca 5 000–6 000 blíže nespecifikovaných úmrtí, která však bezprostředně souvisejí s průběhem odsunu, takže nejnižší počet obětí se podle dosavadního stavu bádání pohybuje – bez sebevražd – mezi 15 000–16 000. Tento počet potvrzují i československé statistiky za léta 1945 a 1946, které uvádějí celkem 22 247 mrtvých, kteří zemřeli v důsledku „násilí, zevních a nevyjasněných příčin“ nebo sebevraždy (6 667 případů).

Tomu se přibližuje součet prokazatelných 18 889 úmrtí ve zmíněných kartotékách hledaných osob, v němž je obsaženo 3 411 prokázaných sebevražd. Dokonce i za předpokladu, že by se v údajích vyskytovaly mezery, dospělo by se zdvojnásobením minimálního počtu obětí k maximálnímu počtu obětí 30 000.

I když se komise zabývala jen strohými čísly, má ovšem na paměti traumatické následky, které byly způsobeny zkušenostmi a otřesy 20. století, jejichž součástí byla i vyhánění a vysídlování obyvatelstva.

Česko-německá komise historiků je přesvědčena, že doposud zjištěné počty jsou realistické a že je nutné je precizovat dalšími výzkumy. Proto zastává názor, aby se ani ve vědeckém diskurzu, ale ani v politických debatách neužívalo počtu 220 000 „obětí odsunu“ či počtu ještě vyššího.

 

 

Terminologie odsunu

Také termíny, užívané k označení transferu sudetoněmeckého obyvatelstva z Československa, jsou podrobovány kritice a jsou i předmětem sporů. Především je nutné konstatovat, že se pro tento akt užívalo v různých dobách, souvislostech a na různých jednáních v češtině, němčině,
angličtině či ruštině řady slov – „odsun“, „vyhnání“ či „vyhánění“ (německy „die Vertreibung“, ang­licky „to expel“ či „expulsion“), „vyhoštění“, (nucené) „vysídlení“, „přesídlení“, „stěhování“ (ang­licky „removal“), „transfer“, ale také – na české straně „očista“, respektive „národní očista“. Ofi­ciální dokumenty, tj. Protokol jednání postupimské konference ve svém XII. Článku a Zpráva o konferenci tří mocností v Berlíně ve svém článku XIII, jež se v podstatném shodují, užívají anglického termínu „transfer“ a ruského „peremeščenije“. Každý z těchto termínů v sobě nese jisté významové zatížení, dané jeho užíváním v jednotlivých jazycích i jeho používáním jako právního pojmu či termínu pro nucený odchod sudetoněmeckého obyvatelstva z Československa. Na české straně vzbudil vinu nesouhlasu termín „die Vetreibung“, začleněný – vedle termínu „odsun“ – do znění česko-německé deklarace z roku 1997, i když v jejím českém znění je přeložený méně
expresivním nedokonavým videm „vyhánění“. Na druhé, sudetoněmecké straně je zase jako nepřijatelný považován termín „odsun“, v němž naposledy R. Hoffmann vidí označení „ponižující, zkreslující, quasi legitimizující a ve smyslu kolektivní viny … kriminalizující“.

Je v povaze pojmů užívaných v běžném i vědeckém jazyce zvláště sociálních věd, že jsou svou povahou mnohovýznamové, a mohou proto volávat různé asociace, a tedy i interpretace. Zakoření-li se v běžném užívání natolik, jako termíny „die Vertreibung“ a „odsun“, a jsou-li navíc spojeny s tak otevřenými a bolestnými problémy, je velmi nesnadné se jich zříci. Spíše než usilovat o násilnou a tudíž těžko prosaditelnou změnu termínů, je třeba minulost co nejpřesněji poznávat a v zájmu dnešního a budoucího soužití obou národů odstraňovat a překonávat její stíny. Jenom v rámci takového procesu bude možné najít i vzájemné vyhovující termíny či alespoň porozumět motivacím, vedoucím k užívání těch stávajících anebo k vytváření jiných.

Česko-německá komise historiků použila pro „divoký odsun“ pojmu „vyhánění“ vyhánění a pro „organizovaný odsun“ termín „vysídlení“ („Zwangsaussiedlung“).

 

 

Odsun a jeho právní aspekty

DEKRETY OBDOBÍ ZATÍMNÍHO STÁTNÍHO ZŘÍZENÍ

Jan Kuklík, ml.

Zvláště žurnalistikou jsou do přímé souvislosti s odsunem dávány i dekrety prezidenta repub­liky, označované často s pejorativním přídechem prezidentovým jménem. Jejich vztah k problematice odsunu je však spíše odvozený, než přímý. Jak jsme již uvedli, rodila se představa „totálního“ odsunu v přímé souvislosti s kroky nacistické okupační správy v protektorátu a nedílně také s celkovým vývojem vztahu k Německu a Němcům během války.

Dekrety prezidenta republiky začaly být vydávány po uznání československé prozatímní vlády Velkou Británií v červenci 1940. Stalo se tak na základě ústavního dekretu o prozatímním vý­konu moci zákonodárné z 15. října 1940.

K zajištění obnovy Československa byla v roce 1944 vydána série ústavních dekretů. Jednalo se o ústavní dekret o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé z 3. října 1944, o ústavní dekret o obnovení právního pořádku z téhož dne a o ústavní dekret o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění ze 4. prosince 1944. Právě v tomto smyslu jsou dekrety prezidenta republiky úzce spojeny s právním zakotvením obnovy československého státu a jeho právního řádu. Klíčovým se stal dekret o obnovení právního pořádku. Prohlásil ústavní a jiné československé právní předpisy vydané do Mnichova za československý právní řád,
za­­tímco předpisy vydané od tohoto data až do skončení tzv. doby nesvobody se součástí československého právního řádu nestaly, protože nebyly vydány ze svobodné vůle československého lidu. Na přechodnou dobu však mohly být používány ty, které se svým obsahem nepříčily ústavě. Konec doby nesvobody byl později stanoven na 4. květen 1945.

Dne 22. února 1945 byl vydán ústavní dekret o výkonu moci zákonodárné v přechodném období. Zmocňoval prezidenta republiky pokračovat po jmenování nové vlády i na osvobozeném území ve vydávání dekretů podle ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné z 15. října 1940, a to až do doby, než se ustaví Prozatímní Národní shromáždění. Právě tento předpis se stal základem pro vydávání prezidentských dekretů od dubna do října roku 1945. Na počátku února 1945 byl přijat dekret prezidenta republiky o mimořádných opatřeních pro zajištění hospodářského života na osvobozeném území a 5. března 1945 dekrety o finančních a měnových opatřeních v době přechodné. Všechny tyto prezidentské dekrety měly zajistit obnovu ekonomických a měnových poměrů bezprostředně po válce. Z nich měl největší význam dekret z 1. února 1945 o mimořádných opatřeních k zajištění hospodářského života č. 2 Úředního věstníku čsl. Vyjadřoval dvě hlavní zásady: a) restituci majetku, jehož převod proběhl po 28. září 1938 pod tlakem rasové, politické a národní persekuce; b) zajištění veškerého soukromého i veřejného nepřátelského majetku, jakož i majetku tzv. státně nespolehlivých osob na území Československa. V této souvislosti se objevil pojem „zatímní správy“ závodů, podniků a majetkových podstat, které byly ve vlastnictví, držbě nebo správě „státně nespolehlivých osob“. Při zajištění nepřátelského ma­jetku se československá vláda odvolávala zejména na britské a americké zákony o zajištění a kon­fis­kaci německého majetku na jejich území a na následná mezinárodní jednání o reparacích.
Využila i obdobných norem, které v té době připravovaly nebo dokonce na svém území již aplikovaly jiné exilové nebo první poválečné vlády.

Dne 28. února 1945 byl vydán dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, který se měl stát základem celostátně provedeného potrestání jak válečných zločinců, tak i domácích kolaborantů. Tento dekret je také nazýván dekretem retribučním. Již 13. ledna 1942 se v St. James Palace v Londýně sešli zástupci osmi exilových vlád a Francie, aby přijali deklaraci, která požadovala potrestání nacistických zločinů spáchaných v okupovaných státech. Československý postoj výrazně ovlivnilo pře­devším vyhlazení Lidic a další represe, které následovaly po atentátu na Heydricha. Retribuční soudnictví bylo spojeno s novým vymezením mezinárodního práva ve smyslu moskevské deklarace ministrů zahraničí Velké trojky z 30. listopadu 1943 o potrestání nacistických zločinců. Tuto nové vznikající oblast mezinárodního práva definitivně upravila tzv. londýnská dohoda čtyř velmocí o potrestání válečných zločinců z 8. října 1945 a ustavení Mezinárodního soudního
tribunálu. V jeho statutu došlo k vymezení zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Mezinárodní soudní tribunál měl „soudit a potrestat hlavní válečné zločince států evropské Osy“. Retribuční dekret prezidenta republiky však pro československé trestní právo a pro československé soudy vyhradil potrestání jak „nacistických válečných zločinců“, kteří nebyli souzeni jinými spojenci, tak i „domácích“ pachatelů – tzv. zrádců a kolaborantů. Vycházel přitom z obdobných principů, jaké přijaly i další exilové vlády.

Faktický průběh obnovy Československa přinesl ve výše zmíněné „londýnské“ koncepci významné změny. Některé dekrety například nebyly aplikovány na Slovensku, neboť nebylo možné ignorovat váhu Slovenské národní rady, která měla zákonodárnou moc, a zcela mimo dosah
československých orgánů zůstala Podkarpatská Rus, jež se už během jara 1945 stala faktickou součástí Sovětského svazu.

 

DEKRETY A ZÁKONY PŘECHODNÉHO OBDOBÍ

Jan Kuklík, ml.

Podobu prezidentských dekretů zásadním způsobem proměnily moskevské rozhovory o po­době první poválečné vlády a vznik Košického vládního programu. Ten obsahoval základní zásady vládní politiky ve vnitropolitické a mezinárodní oblasti a právě prezidentské dekrety jej měly pomoci realizovat.

Podle programu nové vlády měl byt dosavadní státní aparát nahrazen volenými národními výbory, měli být potrestáni váleční zločinci a kolaboranti a provedeno znárodnění. Vládní program se však týkal i německé a maďarské menšiny. Podle článku VIII. se tyto menšiny „z velké části staly povolným nástrojem dobyvačné politiky proti republice zvenčí". Zároveň však vláda prohlásila, že „nechce a nebude postihovat své loajální německé a maďarské občany, a zejména ne ty, kteří i v dobách nejtěžších zachovali k ní věrnost, s viníky však bude postupovat přísně a neúprosně, jak toho vyžaduje svědomí našich národů, svatá památka nesčetných našich mučedníků, klid a bezpečnost budoucích pokolení“. Prostředkem, který měl tento úkol řešit, bylo odnětí československého státního občanství. V článku X. a XI. navrhovala vláda provést zajištění zejména majetku občanů nepřátelských států, tj. osob německé a maďarské národnosti, které se provinily proti česko­slovenskému státu, jakož i zrádců a kolaborantů. U pozemkového majetku výše uvedených
ka­tegorií osob měla být provedena konfiskace zemědělské půdy jako počátek nové pozemkové reformy. Vláda ve svém programu potvrdila též zásadu navracení majetku odňatého za 2. svě­tové války v důsledku národní, politické či rasové perzekuce.

Přijetím vládního programu a zákonodárnou činností SNR se změnila i role prezidentských dekretů. Dekrety vydávané na osvobozeném území se od londýnského období kvalitativně odlišovaly. Byly vydávány do ustavení Prozatímního Národního shromáždění a změnil se jejich záběr a způsob přípravy. Oproti „Londýnu“ se podíl Edvarda Beneše a jeho kanceláře na přípravě dekretů zmenšoval a naopak narůstal vliv a zároveň politická odpovědnost stran Národní fronty a vlády.

Nejdůležitějším úkolem vlády bezprostředně po válce bylo obnovit výkon státní moci nad celým územím republiky a započít s ekonomickou, sociální a politickou obnovou státu. Právě prostřednictvím prezidentských dekretů došlo k výrazným změnám předmnichovského zákonodárství a především ústavního, politického a ekonomického uspořádání ČSR. 98 dekretů vydaných na osvobozeném území mělo různorodý charakter. Zahrnovaly rozsáhlou oblast retribučních dekretů, dekretů o změnách v ústavě, dekretů o zajištění obnovy a následných proměn národního hospodářství a státních financí. Týkaly se financí, vzniku nových vysokých škol či norem dotýkajících se pracovního práva a postavení státních zaměstnanců, soudní soustavy. Byly to také
dekrety znárodňovací, dekrety upravující řízení výroby a zahraničního obchodu a dekrety řešící osud německé a maďarské menšiny v ČSR. Některé z nich zásadním způsobem zasáhly do ústavy z roku 1920, jiné, jako například dekret o opětném zavedení středoevropského času, měly jen epizodní charakter. Z hlediska vztahu dekretů k problematice německé menšiny je největší
pozor­nost zaměřena na čtyři skupiny dekretů, kterých si proto povšimneme blíže. Jedná se o dekrety, které se týkaly majetku a státního občanství příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR, znárodnění, retribucí a ratihabice.

 

DEKRETY TÝKAJÍCÍ SE OSUDU NĚMECKÉ A MAĎARSKÉ MENŠINY Z ČSR

Jan Kuklík, ml.

V současné diskusi o dekretech jsou zvláště na německé a rakouské straně dekrety ztotožňovány s odsunem či vyhnáním příslušníků německé menšin z Československa. Vztah prezidentských dekretů a odsunu je však komplikovanou otázkou. Odsun německé a maďarské menšiny z ČSR je totiž podle převládajícího stanoviska české právní historie problémem, který je nutno posuzovat v mezinárodně právní a politické konstelaci konce 2. světové války.

Ve vztahu prezidentských dekretů k odsunu německé menšiny z ČSR je možno konstatovat, že dekrety se dotýkaly otázek státního občanství a majetku osob německé a maďarské národnosti. K vlastnímu provedení transferu byla užita vládní nařízení a předpisy vdané ministerstvem vnitra a ministerstvem národní obrany. Žádný dekret prezidenta republiky, který by striktně vzato odsun právně upravil, vydán nebyl. Pro vymezení osob, kterých se odsun měl týkat, byl klíčový ústavní dekret z 2. října 1945 č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti. Vycházel z teorie, že jejich československé státní občanství přetrvalo po celou dobu války a teprve tímto dekretem je ČSR propustila ze státního svazku.
Tyto osoby byly zbaveny československého občanství, a proto bylo možno provést jejich trans­fer do okupačních zón v Německu. Spojenecké orgány byly povinny je podle rozhodnutí postupimské konference přijmout a dávaly tak transferu mezinárodně právní rozměr. Dekret úzce souvisí s rozhodnutím v Postupimi i tím, že ačkoli byl připraven a schválen vládou již v červnu 1945, Edvard Beneš jej skutečně podepsal teprve 3. srpna 1945 s datem 2. srpna.

Československé právo totiž neuznávalo ani pomnichovský právní vývoj ani právní stav, který
nastal po 15. březnu 1939 a na jehož základě se většina československých občanů německé ná­rod­nosti stala říšskými občany. Dekret vycházel z toho, že státního občanství mají být zbaveny ty osoby, které se po „Mnichovu“ či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německé říše a Ma­ďarska a to zpětně k době, kdy se tak stalo. Důvodem pro tento postup československého státu byl fakt, že se příslušníci německé a maďarské národnosti stali občany států, se kterými bylo Československo od září 1938 ve válečném stavu. Na druhou stranu od počátku diskusí o tomto dekretu v londýnském exilu byla zdůrazněna nutnost vymezit okruh osob, na které by se ustanovení o ztrátě občanství nevztahovala. Týkalo se to těch občanů, kteří zůstali českosloven­skému státu věrni, popřípadě bojovali za jeho osvobození. Ustavní dekret o obnovení právního pořádku vyloučil platnost předpisů o státním občanství, které byly přijaty v době nesvobody. Dekretem byla vymezena skupina osob, jimž československé občanství zůstalo zachováno, a také skupina osob, které mohly o československé občanství znovu požádat. Občanství zůstávalo těm osobám, které prokázaly, že ČSR zůstaly věrny – například se účastnily bojů proti nacismu v československých i spojeneckých jednotkách nebo v domácím odboji. Za důkaz věrnosti česko­slovenskému státu se pokládala i činnost v emigraci, financování odboje apod. Nesmělo se však jednat o členy SS, SA či NSDAP. Státní občanství zůstávalo zachováno i těm osobám, jejichž
rodinní příslušníci buď byli zavražděni pro svoji antifašistickou činnost či zemřeli v koncen­tračních táborech. O zachování občanství rozhodovalo z úřední povinnosti ministerstvo vnitra.
Občanství zůstalo zachováno i Němcům a Maďarům, „kteří se v době zvýšeného ohrožení repub­liky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky“. Kromě právní konstrukce, která měla mezinárodně i vnitrostátně právní aspekty, je tu však třeba připomenout, že v konkrétní situaci bezprostředně po válce převládlo při uvažování československých orgánů hledisko praktické proveditelnosti.

Požádat o navrácení občanství mohli ve lhůtě šesti měsíců od dne publikování vyhlášky ministerstva vnitra i další němečtí antifašisté, a to na základě posudku zvláštních komisí. Do této kategorie osob byli zařazeni jako „antinacisté“ či „antifašisté“ například ti, kdo byli z rasových či politických důvodů vězněni. Podrobnosti upravovala vyhláška ministerstva vnitra z 25. října 1945 a oběžník ministerstva vnitra z 24. října 1945. Žádosti o navrácení občanství však nesmělo být vyhověno, jestliže „žadatel porušil povinnosti československého státního občana“. Mezi takové osoby patřili například ti, kdož se stali členy zákonodárného sboru, byli soudci nebo vysokými státními úředníky, důstojníky nebo poddůstojníky nepřátelské branné moci, členy nacistických stran, organizací nebo hnutí, vedoucími hospodářskými činiteli německých podniků či přísluš­níky Sudetendeutsches Freikorps. Státní občanství také nemohlo být navráceno osobám, které se dopustily veřejných projevů proti československému státu nebo byly nositeli čestné hodnosti nebo vyznamenání „udělené nepřátelským státem nebo nepřátelskou institucí“, ani ti, kdo „jakkoli spolupracovali s nepřítelem“ nebo „těžili nebo se pokoušeli těžit hospodářsky nebo finančně pro sebe nebo osoby blízké z poměrů vzniklých obsazením československého území nepřátelskou mocí“.

Pro účely dekretu se provdané ženy a nezletilé děti posuzovaly samostatně. Žádosti o navrácení československého státního občanství, které podávaly manželky a nezletilé děti československých občanů, měly však být podle ustanovení dekretu posuzovány blahovolně a až do roz­hod­nutí o jejich žádostech byly považovány za československé státní občany. Lhůta pro podání žádosti o navrácení československého státního občanství u okresního národního výboru byla stanovena od 10. října 1945 do 10. února 1946. Dekret postihoval ztrátou občanství i Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohroženi republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli nuceni nátlakem nebo zvláštními okolnostmi. V tomto případě se mělo jednat o ztrátu občanství i tehdy, když byl učiněn jakkoli „dobrovolný návrh na nabytí německé nebo maďarské příslušnosti“, včetně návrhu na její uznání, přiznání či na zápis do tzv. národních listin. Národní výbory, které při aplikaci dekretu se­hrály klíčovou roli, však měly brát v úvahu především „metody a názory okupantů“, které často postihovaly i ty Čechy či Slováky, kteří se nehodlali stát Němci či Maďary dobrovolně, či se např. jako děti k takovémuto aktu ani neměly možnost vyjádřit. Některá z řízení se dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu, který i v této otázce vydal několik významných judikátů.

Zásahů do majetkových poměrů osob německé a maďarské národnosti se týkaly především následující dekrety:

·         dekret č. 5/1945 Sb. z 19. 5. 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů,

·         dekret č. 12/1945 Sb. z 21. 7. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa,

·         dekret č. 28/1945 Sb. z 20. 7. 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci,

·         znárodňovací dekrety č. 100–103/1945 Sb. z 24. 10. 1945

·         dekret č. 108/1945 Sb. z 25. 10. 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy.

Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. 5. 1945 „o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů“ prohlásil, že majetkové převody a jednání movitého, nemovitého, veřejného i soukromého majetku jsou neplatně, pokud byly uzavřeny po 29. září 1938 „pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce". Uvedený princip vy­cházel z deklarace uzavřené mezi spojenci 5. ledna 1943, která se týkala vyvlastňování na územích obsazených nebo kontrolovaných nepřítelem. Spojenci si v ní vyhradili právo rozhodovat
o platnosti majetkoprávních převodů a o nakládání s majetkem na okupovaných územích nebo územích kontrolovaných nepřítelem, a to včetně „zdánlivě“ zákonných forem transakcí. Československá exilová vláda se již 17. října 1941 usnesla na vydání Vládního prohlášení o majetkových převodech, provedených pod tlakem nepřátelské okupace. Definitivní úpravu poválečných restitucí však přinesl až zákon č. 128 /1946 Sb. z 16. května 1946 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody.

Naopak majetek „osob státně nespolehlivých“ být zajištěn pro následné konfiskace, znárodnění či restituce institucí tzv. národní správy. Národní správa znamenala omezení výkonu vlastnických práv a zaváděla se do podniků a majetkových podstat, kde to „vyžadoval plynulý chod výroby a hospodářského života zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých“. Za osoby státně nespolehlivé považoval: osoby německé nebo maďarské národnosti a „osoby, k­teré vy­­víjely činnost směřující proti státní svrchovanosti samostatnosti, celistvosti demokraticko-repub­li­kánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové čin­nosti pod­něcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty". Jednalo se například o členy Vlajky, Hlinkovy gardy, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu mládeže, Hlinkovy slovenské ľudové strany, Hlinkovy mládeže či Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Za státně nespolehlivé právnické osoby se po­kládaly ty, „jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům“. Dále se dekret věnoval postavení a pravomocím národních správců. Stanovil také, že právní jednání vlastníků majetku, spadajících pod národní správu, provedená po účinnosti tohoto dekretu, byla neplatná. Zároveň byli dosavadní majitelé, držitelé a správci majetků daných pod národní správu povinni zdržet se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.

Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném roz­dělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, s okamžitou platností a bez náhrady konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví „všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, proje­viv­ších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945 a akciových a jiných společností, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům“. O konfiskaci rozhodoval veřejnou vyhláškou okresní národní výbor. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa, se však majetek nekonfiskoval. Musely však požádat o výjimku z kon­fiskační vyhlášky. O dalších výjimkách z konfiskace rozhodoval na návrh příslušné rolnické komise okresní národní výbor. Pochybné případy předkládal zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postupoval k rozhodnutí ministerstvu zemědělství, jež rozhodovalo po dohodě s ministerstvem vnitra.

Přidělování půdy řešil dekret č. 28/1945 Sb. z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci z 20. července 1945. V okresech s převážnou většinou obyvatelstva německé národnosti zůstávala půda ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení, a to v případech, kde se nenašlo dostatek uchazečů české nebo jiné slovanské národnosti. Obsazování zemědělské půdy souviselo s celkovou problematikou osídlování československého území, ze kterého odešli příslušníci německé menšiny. To bylo prováděno na základě dekretu č. 27/1945 Sb. ze 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení.

Přijetí dekretu č. 12/1945 Sb., jehož vymezení okruhu osob bylo z této skupiny prezidentských dekretů nejpřísnější, bylo motivováno rozsáhlými zásahy německých okupačních orgánů do pozemkové držby českého obyvatelstva. Jednalo se například o vznik rozsáhlých cvičišť SS v oblasti Vyškovska, Neveklovska či Sedlčanska, během nichž bylo české obyvatelstvo vysídleno a pozemkový majetek konfiskován. V době existence Protektorátu Čechy a Morava také došlo k převodu téměř veškerého původně československého nemovitého státního majetku (např. majetku spravovaného podnikem Státní lesy a statky) na německou okupační správou kontrolované instituce. Mezi další německou okupační správou využívané způsoby patřila hojná aplikace německých trestních norem a trestních soudních rozsudků. K majetkovým převodům pozemkového majetku ve prospěch německých subjektů byla paradoxně využita i ustanovení záborového zákona první pozemkové reformy. S nápravou tohoto stavu po skončení války proto sou­viselo i vydání zvláštního dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb. o některých opatřeních ve věcech knihovních z 27. října 1945, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení a platil jen pro české země. Účelem de­k­retu bylo odstranění knihovních zápisů zejména v pozemkových knihách, ke kterým došlo v době nesvobody ve prospěch německého či maďarského státu a dalších s nimi spojených právnických osob a jejich zpětnému přepsání na československý stát, země Českou a Moravskoslezskou či na jimi zřizované právnické osoby. Na návrh vlastníka nebo jiných oprávněných osob (vyžadovalo se však osvědčení o státní spolehlivosti) pak soud v pozemkových knihách nařizoval vymazání poznámky zabavení majetku, ke kterým došlo v době nesvobody, zejména k návrhu gestapa, na základě vnucené správy nebo záboru.

Na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. v letech 1945–1947 byl v českých
zemích konfiskován majetek v celkové rozloze téměř 1 400 000 ha zemědělské a 1 000 000 ha lesní půdy. Do konce roku 1947 se především v pohraničí usídlilo na 150 000 uchazečů o půdu, kterým bylo přiděleno 1 200 000 ha. V úrodných a atraktivních oblastech proběhlo osazení relativně úspěšně, problémy se však objevily především v pohraničních oblastech, kde byla hustota osídlení velmi nízká, a některá místa zů­stala po odchodu Němců neobydlena.

Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy konfiskoval bez náhrady movitý a nemovitý majetek i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná které byly ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace ve vlastnictví tří kategorií osob:

1.      Německé říše, Maďarského království, veřejnoprávních korporací, NSDAP, maďarských politických stran a dalších německých a maďarských právnických osob včetně majetkových fondů,

2.      fyzických osob německé nebo maďarské národnosti, s výjimkou těch, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice,

3.      fyzických osob, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti,
celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky a dalších osob ve smyslu § 18 velkého retribučního dekretu (viz dále).

Dekret také stanovil podrobnosti o průběhu konfiskace a o pravomoci národních výborů. Z konfiskace byla vyňata ta část movitého majetku, která byla nevyhnutelně potřeba k uspokojení
životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich rodin (jako oděv, peřiny, prádlo, potraviny a nástroje). Další výjimky mohla stanovit svým nařízením vláda. Konfis­kaci nepodléhal též majetek, který v době po 29. září 1938 pozbyli českoslovenští občané pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce. Konfiskovaný majetek spravovaly až do následného přidělení Fondy národní obnovy.

Poslední skupinou poválečných dekretů prezidenta republiky, kterých si v souvislosti s osudem německé menšiny povšimneme, jsou dekrety znárodňovací. Požadavek znárodnění klíčových odvětvi těžkého průmyslu, dolů, bankovnictví a pojišťovnictví se objevil již v londýnském exilu i v programech domácího odboje. Košický vládní program otázku znárodňování podrobně
neupravoval, avšak v červenci 1945 se strany Národní fronty dohodly, že znárodnění bude provedeno dekrety prezidenta republiky ještě před svoláním Prozatímního Národního shromáž­dění. Znárodnění bylo provedeno především sérií dekretů prezidenta republiky přijatých a slavnostně vyhlášených 24. října 1945, i když prvním znárodňovacím předpisem byl dekret o opatřeních v oblasti filmu z 11. srpna 1945.

Dekret č. 100/1943 Sb. „o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“ přinesl především znárodnění dolů, velkých podniků energetického průmyslu, sléváren, válcoven, podniků kovodělného a elektrotechnického průmyslu či podniků zbrojního a chemického průmyslu. Jednalo se však též o větší podniky na výrobu skla a porcelánu, tkalcovny a přádelny a další textilky a podniky oděvního průmyslu. Dekret stanovil, že vlastnictví ke znárodněnému majetku sloužícímu výrobě nabývá československý stát a majetek vplynul do tzv. národního podniku. Majetek se znárodňoval zásadně za náhradu s výjimkou Německé říše, Maďarského království a nacistických právnických osob, stejně jako fyzických osob, které byly zbaveny československého občanství. Náhrada se neposkytovala též osobám označeným za zrádce a kolaboranty. V praxi se však jednání o náhradu soustředila na jednání s cizími státy, zejména s Velkou Británií, Francií, USA, Nizozemím a Švýcarskem Znárodňovací dekrety upravovaly i podobu a řízení národního podniku. Dekret č. 101/1945 Sb. se týkal znárodnění podniků potravinářského průmyslu, dekret č. 102/
1945 Sb. znárodňoval akciové banky provozující bankovní a peněžní obchody a přeměnil je na národní podniky, zatímco dekret č. 103/1945 Sb. znárodnil zestátněním soukromé pojišťovny.

 

MEZINÁRODNÍ SROVNÁNÍ DEKRETÁLNÍCH PRÁVNÍCH NOREM

Jan Kuklík, ml.

Československé předpisy, vydané ve formě dekretů prezidenta republiky a zasahující proti
„německému“ či proti „nepřátelskému“ majetku, musí být porovnávány i s normami, které v této oblasti přijaly i další státy protihitlerovské koalice. Mezi nejvýznamnější inspirace československého zákonodárství patřily zejména britské zákony nazvané Trading with Enemy Legislation (zákony o obchodě s nepřítelem) a obdobné americké normy. Nejenom, že Velká Británie a USA přistoupily v průběhu války k zajištění a konfiskacím nepřátelského majetku na svém území, ale zvláště Velká Británie k přijetí zákonodárství zajišťujícího a posléze konfiskujícího nepřátelský majetek vyzývala i ostatní evropské státy. Například na Dánsko se britské ministerstvo zahraničí obrátilo v srpnu 1945, aby zavedlo zákony odpovídající britskému Trading with Enemy Act.
Dánsko pak skutečně přijalo ministerské dekrety, na jejichž základě bylo nutné veškerý německý majetek, který byl ve vlastnictví německých právnických a fyzických osob do 5. května 1945 přihlásit na zvláštním úřadě. Dekret dánského ministerstva obchodu z 2. července 1945 vyslovil zákaz dispozice s těmito věcmi bez souhlasu ministerstva vnitra nebo obchodu. Podle zákona z 12. července 1945 musely dánské obchodní společnosti prohlásit, že nejsou vlastněny německým či japonským kapitálem. Pokud byla tímto kapitálem vlastněna některá z firem většinově, nebo pokud „nepřátelský“ vliv přetrvával – mohla být společnost likvidována nebo byla dána pod veřejnou správu. Za obchodování ve prospěch nepřítele bylo možné uložit i trest propadnutí majetku. Nepřátelský majetek byl definitivně konfiskován v Dánsku na základě zákona č. 132/1946 z 30. března 1946. Tento dánský zákon konfiskoval jako „nepřátelský“ nejen majetek německého a japonského státu, ale i různého druhu německých právnických osob a fyzických osob s německým státním občanstvím. Obdobná opatření prováděla i vláda lucemburská, belgická či nizozemská. Zvláštní dekret lucemburské vlády již 14. října 1944 zablokoval veškeré vklady a povolil z nich výplaty jen určitým kategoriím osob, v zásadě však nikoli nepřátelským osobám. Zvláštní dekrety ze 7. července a 17. srpna 1944 majetek nepřátelských právnických i fyzických osob zajišťovaly pro účely následné konfiskace. Lucemburské zákonodárství se v této oblasti výslovně odvolávalo na pařížskou reparační dohodu (např. zákon z 20. července 1944) a v konfiskaci německého majetku pokračovalo až do počátku padesátých let.

Také belgická vláda na osvobozeném území navázala na některé normy ještě z londýnského exilu, zejména na nařízení exilové vlády z 23. srpna 1944 o zabavení a nucené správě nepřátelského majetku, práv a zájmů, které bylo podrobně provedeno výnosy ministerstev spravedlnosti a financí. Tato právní úprava byla novelizována nařízením vlády z 1. srpna 1945. V belgickém případě se jednalo o movitý i nemovitý majetek, práva i cenné papíry, které byly „v přímém či nepřímém i vlastnictví nepřátelského státu, nepřátelské organizace nebo příslušníka nepřátelského státu nebo pod jejich kontrolou či vlivem". Kromě toho se konfiskace majetku podle zvláštních před­pisů dotýkala i majetku válečných zločinců a domácích kolaborantů. K provedení nucené správy a následné konfiskace byl zřízen zvláštní úřad a i belgické zákonodárství se výslovně odvolávalo na pařížskou reparační dohodu.

I v případě Nizozemí je nutno hledat počátky poválečného zákonodárství v otázce zásahům proti nepřátelskému majetku již v londýnském exilu. Mezi nimi mělo nejvýznamnější postavení na­řízení nizozemské exilové vlády z 20. října 1944 „o zacházení s nepřátelským majetkem, o jeho přihlašování, vyvlastnění ve prospěch státu a o vytvoření Úřadu na jeho správu“. To navazovalo na nařízení vlády o obnovení právního pořádku ze 17. září 1944 a bylo novelizováno na osvobozeném nizozemském území nejprve první poválečnou vládou 15. srpna 1945, a poté ještě zákony z 21. prosince 1946 a z 24. prosince 1947. Za nepřátelské státy označovaly nizozemské předpisy Německo, Japonsko) a další státy, se kterými bylo Nizozemí ke dni vydání původního nařízení exilové vlády ve válečném stavu. Pod nepřátelský majetek spadal jak majetek nepřátelských států, tak i fyzických a právnických osob – pokud se jednalo o „nepřátelské subjekty v době od 10. 5. 1940 do konce války“.

Francouzská prozatímní vláda v roce 1944 navazovala na příslušné francouzské zákonodárství o obchodu s nepřítelem a o nepřátelském majetku na francouzském území z let 1939–1940. Kromě zásadního výnosu francouzské exilově vlády z 9. srpna 1944 o obnovení republikánského právního pořádku při obnově Francie se jednalo o výnos z 5. října 1944 o přihlašování a zajištění nepřátelského majetku. Takto zajištěný speciálně německý majetek byl poté konfiskován ve prospěch francouzského státu po ratifikaci pařížské reparační dohody na základě zákona z 21. března 1947. Mezi nepřátelské osoby patřily podle francouzského zákonodárství jak nepřátelské státy (výslovně např. Německo, Bulharsko, Maďarsko, Itálie či Japonsko), tak i nepřátelské právnické a fyzické osoby. Mezi fyzické osoby patřili nejen státní příslušníci nepřátelských států, ale i osoby, které byly zařazeny na oficiální seznam nepřátelských osob vytvářený podle dekretu z 1. září 1939. Přesné vymezení nepřátelských fyzických i právnických osob, pak bylo svěřeno ministerstvům spravedlnosti, zahraničních věcí a financí. Nepřátelského, zejména německého majetku, se dotkly i francouzské znárodňovací předpisy.

Jedny z nejpřísněji formulovaných norem pro oblast konfiskací nepřátelského majetku vydal jugoslávský AVNOJ. Stalo se tak po osvobození Bělehradu 21. listopadu 1944. AVNOJ tu kromě konfiskací německého majetku zaváděl i pojem zatímní, tzv. státní správy. Tato základní norma byla novelizována 8. června 1945. Konfiskoval se nejen majetek Německé říše, ale i fyzických osob s německým státním občanstvím či jugoslávského občanství německé národnosti, osob, které otevřeně bojovaly proti jugoslávským partyzánům, stejně jako majetek válečných zločinců a  jejich „pomahačů“. V prosinci 1946 pak byl německy majetek postižen i zvláštním zákonem o znárodnění a v listopadu 1947 i pozemkovou reformou a osídlením konfiskované půdy.

V případě Polska se v otázce zásahů proti nepřátelskému a zejména německému majetku projevily problémy s konstituováním polské prozatímní vlády na počátku roku 1945 i nedořešený problém polských západních hranic. Přesto nová polská moc na osvobozeném území již 6. května 1945 vydala zákon o vyřazení nepřátelských živlů z polského národa. Tento zákon řešil následné majetkoprávní otázky v závislosti na definici polského státního občanství, a to posuzováno zpětně k 31. srpnu 1939. Polské státní občanství zásadně nenabývaly osoby německé národnosti s určitými výjimkami, například ve prospěch těch Němců, kteří zachovali věrnost polskému národu a polskému demokratickému státu. Majetek německých (říšských) státních příslušníků, osob německé národnosti, které nezískaly polskou státní příslušnost, stejně jako původně polských státních občanů, kteří občanství ztratili například pro přihlášení se k německé příslušnosti v Generálním gouvernementu, byl podroben zvláštnímu režimu. Nejprve došlo k jeho soupisu a za­­­­­jištění, a poté k propadnutí ve prospěch polského státu. Definitivní poválečnou úpravu poválečných majetkových přesunů německého majetku, majetku německého státu a nepřátelských práv­nických a fyzických osob formou zestátnění bez náhrady pak přinesl zákon z 3. ledna 1946 o pře­vzetí základních odvětví národního hospodářství do vlastnictví státu a také pozemková
reforma, započatá již na podzim 1944 a dokončená na základě výsledků referenda z 30. června 1946.

 

Otázka reparace

Jan Kuklík, ml.

Problematika těch prezidentských dekretů, které se dotkly nepřátelského majetku (ale například i dekretů o zjišťování a náhradě válečných škod) i výše zmíněné mezinárodní srovnání obdobných norem v dalších spojeneckých státech, úzce souvisí s mezinárodně právními a mezinárodně politickými jednáními Spojenců na konci 2. světové války a po jejím skončení o osudu nepřátelského majetku a o reparacích od Německa. Již na jaltské konferenci na Krymu v únoru 1945 se Spojenci shodli na tom, že mezi způsoby získání úhrady za válečně škody způsobené Německem budou patřit jak jednorázové konfiskace německého majetku v cizině, tak i využití „německé práce“. Podrobnější ujednání dohodly velmoci na konferenci v Postupimi, zejména rozdělením německých okupačních pásem pro čerpání reparací mezi SSSR a západní spojence (ČSR byla
odkázána na reparace ze západních okupačních pásem Německa a z německého zahraničního majetku). V Postupimi byla též potvrzena myšlenka úhrady reparací z konfiskací německého majetku, a to ve lhůtě dvou let od konce války. Státy, které byly odkázány na reparace ze západních okupačních pásem – USA, Británie, Francie, Albánie, Austrálie, Belgie, ČSR, Dánsko, Egypt, Indie, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland a Řecko –se sešIy od 9. listopadu 1945 na reparační konferenci v Paříži. Výsledkem konference bylo uzavření dohod o úpravě německých reparací, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu (IARA –
Inter-Allied Reparation Agency) a o restituci měnového zlata. Československo k Dohodě přistoupilo 1. května 1946 a ta pak byla publikována pod č. 150/1947 ve Sbírce zákonů. Dohoda, která byla pokládána za první krok k vyřešení otázek spojených s reparacemi, definovala v článku 2 dohodnuté reparační podíly jako krytí „pohledávek signatárních vlád a jejich státních příslušníků, a to pohledávek soukromé nebo veřejné povahy, jež vznikly válkou vůči dřívější německé vládě a německým vládním orgánům, pokud nebyly výslovně předmětem jiných ustanovení, čítajíc v to náklady německé okupace, aktiva v clearingových účtech získaná v době okupace a pohledávky za říšskými úvěrovými pokladnami.“ Dohoda navíc neprejudikovala „žádným požadavkům rázu politického, územního nebo jiného, která by mohla kterákoli ze signatárních vlád uplatniti u příležitosti úpravy míru s Německem“. Ve vztahu k problematice upravené dekrety prezidenta republiky byl klíčový článek 6 odstavec A dohody nazvaný Německý majetek v cizině, podle nějž si každá ze signatářských vlád „ponechá formou, jež si sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci, nebo bude tímto majetkem disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“. Přitom započítána měla být jen čistá hodnota takovéhoto majetku po odečtu například dlužných daní či váznoucích věcných břemen. Podle odstavce B pak signatární vlády měly za povinnost sdělit IARA veškeré informace, které si v této záležitosti vyžádá. Podle článku 6 odstavec D se však do reparačního podílu nezapočítával majetek osob, které nebyly v době anexe, okupace nebo vstupu do války státními příslušníky Německa. Odstavec E pak stanovil, že na reparace musí být započítán německý nepřátelský majetek, i když jeho nominální vlastník nemusel být německým nepřítelem. Signatární vlády totiž musely vydat zákony, či přijmout všechna vhodná opatření, „jimiž se ruší a činí neplatnými všechny převody provedené po okupaci její země nebo po jejím vstupu do války s podvodným úmyslem krýti německé zájmy nepřátelské povahy a chrániti je před účinky kontroly nad německými zájmy nepřátelské povahy“. Těchto aspektů reparací se tedy dotýkaly zejména dekrety č. 5/1945 Sb., 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. (ve vztahu k zajištění majetku a určení právnických a fyzických nepřátelských osob, jejichž majetek podléhal konsfikaci) a ústavní dekret č. 33/1945 Sb. (ve vztahu k určení státní příslušnosti osob německé a maďarské národnosti). S reparacemi však souviselo i určení výše československých
válečných škod a tím i československých reparačních nároků. K jejich stanovení a zároveň k vyjádření hodnoty německých předválečných hodnot na čs. území vyzvaly USA, Velká Británie a Francie Československo, a to do 1. října 1945. Mezi kategoriemi německých majetkových aktiv, které měla československá strana zjišťovat, byl movitý i nemovitý majetek a nehmotná práva německých právnických i fyzických osob. Stejně tak byla Československá republika vyzvána, aby sdělila spojencům status nepřátelského majetku na jejím území a jakou kontrolu nad ním vykonávají místní správní orgány.

Na to zareagovala československá vláda a připravila k vydání dekret prezidenta republiky č. 54/ 1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry z 31. srpna 1945. Tento dekret poskytl z hlediska československého práva právní základ pro stanovení soupisu válečných škod právě pro účely nároků na reparace, ale zároveň i pro jejich budoucí odškodnění. Podle jeho ustanovení se válečné a jiné škody, způsobené německou okupací, soustřeďovaly u okresních národních výborů. Lhůta pro podání přihlášek sice skončila 29. září 1945, avšak bylo možné přihlížet i k později podaným přihláškám, pokud prodlení způsobila závažná okolnost. Okresní národní výbory po provedení příslušných šetření předkládaly spisy zemským národním výborům, u nichž byly vytvářeny zvláštní komise, složené kromě zástupce zemského národního výboru ze zástupce zemského finančního ředitelství a odborníka; a právě tyto komise prováděly ocenění přihlášených škod.

 (pokračování)

                                                                                                                                                      

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 61. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, leden 2003. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz