Odsun Němců z Československa

Odsun Němců z Československa

Edvard Beneš

Poslední naše schůzka v exilu s Jakschem byla 1. prosince 1942. Dával jsem mu svůj písemný elaborát jako odpověď na projev zemské konference strany sociálně-demokratické (v Čechách), konané v Anglii v říjnu roku 1942. Strana totiž s celou svou organizací pravidelně fungovala, pravidelně činila rozhodnutí a svá usnesení, týkala-li se věcí zásadních, mi odevzdávala. Já pak v některých případech na ně odpovídal. V tom smyslu byla důležitá výměna naší korespondence, zejména dopis Jakschův z 3. ledna 1941, usnesení strany německých sociálních demokratů z 28. září 1941 a ze 4. října 1942, a zvláště usnesení strany ze 7. června 1942 s dopisem W. Jaksche z 22. června 1942, jakož i má odpověď ve formě zásadního stanoviska k usnesení strany z června 1942, kterou jsem 1. prosince 1942 Jakschovi na našem vyslanectví v Londýně odevzdal, a můj dopis z 10. ledna 1943. Hlavně v obou posledních dokumentech jsou shrnuty zásadní názory na otázku bývalých našich Němců a na menšinovou otázku vůbec. 8)

Ukázal jsem v těchto úvahách, k jakým všeobecným závěrům jsem došel za války v otázkách našich menšin a v řešení problému našich Němců. Byly to přirozené závěry, jež měly platit i pro naše Maďary a Poláky a jež jsem se snažil důsledně uplatňovat i na ně.

V tomto smyslu jsem hájil toto řešení i ve všech svých diskusích s Brity, Američany, Rusy a Francouzi. Vycházel jsem tu také ze zásady, jež byla během války všeobecně všemi velmocemi přijímána, že totiž pokusy o minoritní smlouvy, prováděné s pomocí Společnosti národů po první světové válce, opakovány už nebudou, protože se neosvědčily a přímo zklamaly. Nás přivedly roku 1938 - jaká to byla nesmyslná absurdnost! - až do Mnichova!

Není tudíž jiného východiska, nežli pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným způsobem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít.

Bude to pro toto obyvatelstvo sice těžká krize, nějakou dobu trvající, bude to však pořád lepší a lidštější řešení, nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou hospodářského a sociálního pokroku lidstva. Ostatně i tento přesun se dá dobře řídit a usměrňovat a lze jej provádět za podmínek slušných a lidských. 9)

Toto řešení platilo speciálně i o našich Maďarech a v tom smyslu jsme rozvinuli všecko své úsilí, abychom získali pro to všechny spojence a zajistili tím také definitivní smír a poválečnou spolupráci československo - maďarskou. Za diskuse v Londýně mezi námi a Poláky o definitivní narovnání polsko - československé v letech

1940 - 42 jsme navrhovali totéž Polákům.

Otázku odsunu našich menšin jsem podrobně projednával po jednání s vládou britskou také s Moskvou prostřednictvím velvyslance Bogomolova z jara roku 1943 před svou cestou do Washingtonu, když jsem dohodoval tehdy i znění naší budoucí smlouvy spojenecké se Sovětským svazem. Moskva mi zásadní svůj souhlas vyslovila prohlášením velvyslance Bogomolova, odevzdaným 5. června 1943 dr. Ripkovi, který mi je pak hned na žádost Bogomolova telegrafoval do Washingtonu (6. června) a já jsem potom ihned o něm jednal s Rooseveltem.

Maje totiž takto stanovisko Londýna i Moskvy, předložil jsem otázku hned za svého pobytu ve Washingtonu prezidentu Rooseveltovi, který mi tehdy svůj osobní souhlas také okamžitě dal, dodávaje, že to, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí být odstraněno definitivně a jednou provždy. A když jsem na konci roku 1943 odjel do Moskvy, diskutoval jsem celý problém znovu, tentokrát přímo se Stalinem a Molotovem, jimž jsem odevzdal tehdy o otázce té ještě písemné memorandum; potvrzení už dříve mně oznámeného stanoviska Moskvy jsem od obou znovu dostal. Celá otázka našich Němců byla pak prakticky vyřízena na konferenci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie v Postupimi v červenci roku 1945, kde byl odsun Němců z našich zemí mezinárodně usnesen a pak v letech 1945 až 1946 definitivně námi za vedení a pod plnou a stálou kontrolou Spojených států amerických proveden.

Veliká a osudová kapitola našich národních dějin, která tolikrát v nich rozhodovala o celém našem osudu - a byla by v našich dějinách aspoň dvakrát zavinila naši národní smrt - byla tím konečně uzavřena.

Také jeden z nečekaných důsledků politiky Mnichova!

Edvard BENEŠ, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha 1947, s. 312-331

Poznámky:

1) Viz Edvard Beneš: Le probléme autrichien et la question tchéque. Etudes slIr les luttes politiques des nationalités slaves en Autriche. Paris 1908. (Rakouský problém a česká otázka. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku)

2) Wenzel Jaksch, představitel německé sociálně demokratické strany v Československu. 1927 člen předsednictva, 1935-1938 místopředseda, 1938-1939 předseda. Mluvčí pravého, nacionálně německy orientovaného křídla strany. Již v srpnu 1938 a opětovně v září 1938 požádal anglickou Labour Party o pomoc při vycestování z republiky. Prostřednictvím československého vyslance v Londýně Jana Masaryka obdržel oficiální pozvání a v roce 1939 s československým pasem emigroval spolu s dalšími německými sociálními demokraty do Velké Británie. Viz Jan MASARYK, Depeše Z Londýna 1938. Praha 1996, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše sv. 9, s. 34 a 110. (pozn. ed.)

3) Představitelé pročeskoslovenské, převážně židovské skupiny německých sociálních demokratů. (Pozn. ed.)

4) Šlo o návrh, který prezident Beneš předložil Henleinově Sudetoněmecké straně počátkem září 1938 pod silným nátlakem Francie a Anglie a osobně lorda Runcimana. Henleinovci návrh odmítli a žádali odtržení pohraničních oblastí od republiky a jejich připojení k Německu. Ve dnech 12. až 15. září 1938 zahájili pak ozbrojený puč, který byl však československými orgány rychle potlačen. (Pozn. ed.)

5) Dověděl jsem se také, že později, po britském odvolání Mnichova, poslal W. Jaksch jménem své strany prezidentu Rooseveltovi proti tomu rozhodný protest. Mně osobně kopii protestu toho nikdy neodevzdal.

6) Edvard Beneš, Smysl československé revoluce. Praha 1923. (Pozn. ed.)

7) Připravuji o tom knihu o Mnichově, v níž popíši všecky své pokusy o dohodu s našimi Němci. (VIZ: Edvard BENEŠ, Mnichovské dny. Londýn 1955, 1958, Praha 1968, 1969,2003. Pozn. ed.)

8) Dával jsem tyto dokumenty tehdy také britské Foreign Office, s níž byl Jaksch soustavně ve styku. (BENEŠ, Paměti, s. 448-494)

9) Tak byl také později roku 1946 odsun našich Němců skutečně celkem proveden, jak o tom svědčí doklady úřadů amerických. Nepopírám, že i u nás došlo k některým, početně velmi omezeným excesům ze strany podřízených orgánů, nehodných země Masarykovy, proti kterým jsem se však vždy velmi rozhodně postavil a veřejně je několikrát kategoricky odsoudil a pranýřoval (např. ve své řeči v Mělníce 14. října 1945). Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té doby všecky tyto excesy i našich podřízených orgánů definitivně přestaly.