Odsun Němců z Československa
IV.
Edvard Beneš
Na druhý den (8. ledna 1942) jsem pozval k dokončení diskuse Jaksche na oběd. Účastnil se ho také Jakschův přítel Paul (za bojů s henleinovci býval u nás organizátorem sociálně demokratické "Rote Wehr"), který přijel do Londýna ze Švédska. Celá rozprava se při tom obědě znovu opakovala. Viděl jsem, že si Jaksch od včerejška všecky mé názory rozmyslil a že jeho reakce na ně je jasně negativní. Neřekl mi to výslovně, ale jeho stanovisko bylo mi z jeho chování i z chování Paulova jasné. O podobné sociální revoluci kombinované s revolucí nacionální nechtěli oba ani slyšet. Brali u nás Němce jako celek a pokládali se nikoli jen za zástupce dělníků, ale za představitele Němců jako celku vůbec. Snad tehdy ani dost dobře nevěděli, že tím automaticky berou na sebe plnou odpovědnost za to, co Němci proti nám jako národu ve válce podnikli...
Od té doby jsme se vídali už řídčeji. 19. května roku 1942 jsme měli znovu delší rozhovor, v němž mi Jaksch výslovně doznal své hlavní dvě chyby, jichž se v exilu za této války dopustil: "Očekával jsem válku krátkou a počítal jsem s německou revolucí" - řekl mi. "Já nepočítal ani s jedním, ani s druhým; zejména jsem nevěřil, že by německé dělnictvo dělalo revoluci proti hitlerismu a pro výhru Sovětského svazu proti Německu" - odpověděl jsem. "Bude ji dělat jako roku 1918, až ve chvíli pádu nacismu a bude ji dělat stejně tak, jako roku 1918: bude se snažit zachraňovat Německo s celou jeho nacistickou buržoasií před nejhorším. Bude z toho v Německu dlouho hrozný chaos."
A ještě na počátku roku 1943 pořád W. Jaksch očekával nějaký zázrak, který úplné katastrofě Německa zabrání a tím zachrání i sudetské Němce. Nedivil jsem se tomu, ani jsem mu to jako Němci nevytýkal. Bylo to víc než přirozené za poměrů, které v Německu a v německém národě i mezi tak zvanými sudetskými Němci panovaly. To byly také Jakschovy politické omyly, stejně jako představa, že je on - vyslovený sociální demokrat - nejen zástupcem části dělnických antifašistických Němců u nás, nýbrž všech našich Němců vůbec, tj. i ostatních více než 80% našich Němců, hitlerismu propadnuvších a hotových za války všemi prostředky k záhubě našeho českého lidu přispět.
Poslední osobní rozmluvy s Jakschem (a s jeho druhy De Wittem, Reitznerem, Wienerem a Katzem) jsem měl 17. a 25. září, 2. října a 1. prosince 1942. Bylo to již po veřejném oznámení v srpnu roku 1942 v britském parlamentě o odvolání Mnichova a po konečném vítězství našeho stanoviska a celé naší teze. Byly to rozmluvy, kde jsme probírali všechny dřívější politické otázky spíše už jako reminiscence. Zdůraznil jsem, že dlužno pokládat Mnichova věc našich Němců za definitivně řešenou, že nyní nám půjde jen o největší možné zredukování počtu Němců, kteří u nás ještě zůstanou, v čemž já však hájím a budu hájit stanovisko kompromisní a lidské, zejména pokud se týká skutečných německých antifašistů.
Ostatně sdělení ve stejném smyslu učinili nedlouho přede mnou samotnému Jakschovi i na Foreign Office. Nikdy jsem si nepřál, aby řádní Němci, kteří s námi o demokracii bratrsky bojovali a demokracii věrni zůstali, byli hnáni do situace tragické. Přitom však jsem tehdy Jakschovi a jeho druhům otevřeně sděloval, že bych stál o to, aby užívání slova "sudetendeutsch" a "Sudetengebiet" z Československa definitivně a navždy zmizelo a aby politický a nesprávně vykládaný pojem "Selbstbestimmungsrecht", jež naše Němce politicky zcela zavedlo a nám budování státu po minulé válce vůbec znemožňovalo, také zmizel. Ostatně ani Masaryk, ani já jsme je ve smyslu, v jakém je Němci užívali, nikdy neuznávali a na mírové konferenci v roce 1919 jsme to Lansingovi, Wilsonovu zahraničnímu ministru, velmi rozhodně prohlásili.
Tehdy, za této poslední rozmluvy, mi De Witte dojímavě vykládal o strašné situaci českých Němců, která z toho všeho pro ně vyplývá a která se dá vyjádřit slovy: "Vyhraje-li válku Hitler, jsme my, socialističtí Němci, ztraceni; vyhrají-li ji Češi, jsme stejně ztraceni."
Odpověděl jsem mu: ,,Ano, uznávám vaši tragickou situaci a je mi toho z duše líto. Tak tomu však někdy v osudu národů vinou jejich vůdců a sběhem okolností dějinných bývá. Proto se také dnes stavím a vždy budu stavět proti plánům některých našich lidí na přehnané opravy našich předmnichovských hranic vzhledem k poraženému Německu po dnešní válce. A proto jsem podnikal za Mnichova ty nadlidské pokusy o skutečnou dohodu s našimi Němci i s Německem vůbec. 7)
Ale v jaké situaci jsme byli od roku 1938 my? Nikdy nezapomeňte, co všecko jsem za boje o Mnichov dělal pro dohodu s vámi já! Co však pro nás chystal Hitler a více než 80 % vašich německých druhů z Čech a z Moravy, za jejichž zástupce se vy i dnes pokládáte? Čím jsme to zavinili? Uvažte jen, co jsme od roku 1938 všecko protrpěli a jak jsme se bili o demokracii a mír! A náš lid doma strašlivě trpí dál. Co nám Hitler a Němci z českých zemí dělají i dnes stále a denně? O tom všem se svět teprve po válce ještě doví.
Z toho je, moji drazí, jediný chladný, byť i drsný závěr: Spravedlivá odplata všem přímým i nepřímým, aktivním i pasivním viníkům války pro poučení všem budoucím a - definitivně se rozejít! Jinak by po této hrozné válce muselo dojít mezi našimi národy k neslýchanému masakru! Tomu můžeme a musíme stůj co stůj svým definitivním rozchodem zabránit! Jen tak budeme moci jednou - až na dnešní bolest zapomeneme - se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.
A při tom já nikdy nezapomenu, že vy, opravdoví němečtí sociální demokraté z Čech a Moravy, jste jméno Němců v této veliké dějinné krizi nepotřísnili a hrozný osud německého národa nezavinili. Ostatně, Němci v tomto velikém zápase jistě zničeni jako národ nebudou, budou žít dál - což pro nás Čechy po roce 1938 tak jisté vůbec nebylo. O tom se ještě po válce dovíme. A snad tento váš a německý osud vůbec přispěje v budoucnosti k mravní i politické, demokratické renesanci příštího
Německa. "¨
Pokračování