Odsun Němců z Československa

I.

Edvard Beneš

Bylo mi jasno hned po Mnichově, že až jednou půjde o odstranění mnichovské dohody a jejích důsledků, bude musit být řešena zásadně a definitivně pro náš stát i otázka menšinová a speciálně otázka našich Němců. Promýšlel jsem bolestně a nesčetněkrát problém našich Němců a jeho smysl a význam pro existenci našeho státu a národa. Už první má literární práce v době mých právnických studií v Paříži a v Dijonu v letech 1905-08 byla otázce té věnována.1) Během bojů a diskusí za první světové války znovu jsem o ní uvažoval a častokrát jsem ji probíral s T. G. Masarykem.

A po osvobození roku 1918 nebylo dne, abych o ní s Masarykem nemluvil, abych denně na ni nenarážel a přímo co nejbolestněji ji neprožíval v tehdejších Masarykových a svých bojích s dr. Kramářem, s národními demokraty i agrárníky. A hlavně jako zahraniční ministr jsem s ní měl celá desetiletí snad daleko větší starosti nežli celá naše vnitřní politika vůbec: co tu bylo výkladů a domluv našim politikům a stranám, aby věci ty chápali z širšího mezinárodního hlediska, co tu bylo akcí propagačních a informačních přátelské i nepřátelské ciziny, co tu bylo krajně vyčerpávajících bojů v Ženevě, abychom se světu jevili jako národ a stát vyspělý a světově politicky vzdělaný! Vcelku se nám to dařilo.

A když roku 1926 Německo vstoupilo do Společnosti národů a spojilo se brzo poté nejdříve s Maďary a pak s Italy k rozsáhlé akci v užívání národnostních menšin k politickému boji proti všem svým sousedům a ovšem i proti nám, nemohl jsem nevidět celý ten problém v jeho veliké hloubce a šíři a nemohl jsem si opět a opět neklást otázku: jak dlouho to vydržíme? Náš stát se s touto otázkou zrodil a musí ji stůj co stůj vyřešit nebo podlehnout! A když pak v letech třicátých přišel agresivní fašismus, pak ještě agresivnější nacismus a hitlerismus, nemohl tuto pravdu nevidět leda jen ten, kdo byl politicky úplně hluchý a slepý. A takových lidí bylo i u nás dost a dost!

Proto Masaryk jako prezident republiky věnoval těmto otázkám tolik úsilí a proto já i jako ministr i jako prezident jsem je nikdy z očí nespouštěl a vědomě jsem je posunoval vpřed krok za krokem k jejich skutečnému řešenÍ. Kladl jsem je mnohdy vědomě i před řešení otázek sociálních, neboť jsem jasně viděl, že pro ně bude podniknut nejdříve a na prvním místě útok na naši samostatnost, existenci a na náš stát vůbec.

Tato všecka naše úsilí jsou známa a nebudu se jimi zde obírat; dotknu se těchto otázek znovu až v knize, v níž se budu podrobněji zabývat krizí mnichovskou. Neboť Mnichov otázku menšin a našich Němců zvlášť položil s kategoričností, jež nenechávala nikoho na pochybách, a s oslňující jasností řekl, že jde o otázku osudu našeho státu a naší existence vůbec.

Odcházeje v říjnu 1938 do ciziny, kladl jsem si tudíž znovu tento náš osudový otazník: jak řešit definitivně a pokud možno spravedlivě náš národnostní problém až půjde o likvidaci Mnichova po nové strašné krizi a válce evropské? A jako vždy, řekl jsem si i při tomto tak těžce řešitelném problému, že musím hledat především metodu, jak na to jít, tj. uvědomit si postup a politickou taktiku, kterou budu musit důsledně a nezměněně zachovávat od prvního počátku až do konce celého boje, určit si současně anebo předtím zásadní řešení problému, jež bude musit zůstat naším nezměnitelným cílem jak v této nové válce, tak i po ní. Jen všeobecnému politickému vývoji a pokroku doby - tj. i vývoji událostí válečných - se bude nutno stále a stále přizpůsobovat.

V tom smyslu jsem se rozhodl především pro kontinuitu politiky předválečné. To pro mne znamenalo, že řešení našeho národnostního problému musí vycházet, pokud možno, z našich podmínek historických a místních, že musí být vedeno absolutní dobrou vůlí a loajalitou ke všem našim partnerům a že musí navázat na náš postup na doby boje o Mnichov, kdy jsme šli až na poslední hranici možností a kompromisů. Musí však být zároveň věcně i politickým postupem vedeno tak, aby se řešení, jež námi bude zvoleno a hájeno, dalo uplatnit všeobecně, evropsky, a aby tudíž bylo řešením, které by mohlo být přijatelné všem za nových poválečných poměrů v evropských státech, jež docela určitě po této nové katastrofě podlehnou velikým revolučním změnám sociálním. To znamenalo, že řešení národnostní otázky u nás bude nutno logicky spojit se změnami sociálními a hospodářskými, čili revoluci nacionální sloučit s revolucí sociálně hospodářskou.

Jinými slovy: musí to býti i v národnostních otázkách pokrok, lidsky i vývojově opravdový pokrok. Prakticky to znamenalo: bude potřeba přesvědčit Angličany, Francouze, Američany a Rusy a možno-li i Němce samé - že při zásadním zachování předmnichovského Československa bude třeba zmenšit velmi radikálně počet jeho menšin; a bude třeba přesvědčit Čechoslováky, že tomuto cíli budou musit i oni přinést některé oběti.

Tato politická směrnice, kterou jsem skutečně po celou dobu války důsledně zachovával, se pak podle poměrů přizpůsobovala válečným událostem: byla opatrná a umírněná před válkou a na počátku války, vývojem války stávala se pak rozhodnější a zásadovější; byla přizpůsobována sociálním a hospodářským změnám, jež válka nutně vyvolávala ve struktuře nově se rodící poválečné společnosti; brutálním postupem Němců proti národu doma byla však fundamentálně ovlivňována a byla hlásána neústupně bez rozdílu všem zúčastněným, velkým i malým. Byla uplatňována rozhodně a důsledně i ke všem našim uvnitř a byla přirozeně také nesena celým bojem o likvidaci Mnichova. Kdekdo z nás cítil, že tu opravdu jde nově o bezprostřední a brzký osud národa.

Při každé mezinárodní nesnázi za boje o naši tezi položil jsem pak rozhodně a vždy s naprostou jasností a s vědomím plné odpovědnosti otázku, před níž se vždy každý zarazil: Chcete připravovat nový Mnichov? Důsledky Mnichova pro celou Evropu byly opravdu už po celou dobu války celým světem tak dobře chápány, že tato otázka takřka každému postačila.

Pokračování