PhDr. P a v e l  M a c h á č e k

 

 

ODKUD, KUDY A KAM KRÁČÍ LIDSTVO

 

 

P r v n í  č á s t

 

1. V ý c h o z í  s t a v  a  p o z n á m k y  k  h i s t o r i í

Společenské vědy zpravidla zaostávaly za vývojem technickým. Odpověď na otázku, položenou v titulku této úvahy, dal po prvé Karel Marx před 150 léty. Řešení mělo odstranit propastné rozdíly mezi bohatými a chudými, což v tehdejší Marxově terminologii znamenalo mezi kapitalisty  dělníky .

Zatím používám Marxovu terminologii .Bude ovšem nutno přizpůsobit ji současným podmínkám dnešní společnosti.

Abychom se dostali k současné problematice, měli bychom si ve stručnosti připomenout základní teze Marxova učení, abychom z nich vyvodili závěry pro dnešní řešení. Proto navážeme na poučku o vztazích mezi produktivními - výrobními silami a produkčními - výrobními vztahy. (Pojmy produktivní a produkční je přesnější překlad, proto je budeme používat i v této stati.)

To se promítá do posloupnosti společenských řádů: 1. prvobytně pospolný, 2. otrokářský, 3. feudální, 4. kapitalistický a 5. socialistický. Toto třídění dokazuje, že nepřetržitému rozvoji produktivních - výrobních sil se přizpůsobuje vždy vyšší forma produkčních - výrobních vztahů. Přežívání kapitalismu pravděpodobně způsobí, že finanční oligarchie v nedaleké době způsobí zánik lidstva a všeho života na Zemi. Protože kapitalistům je bližší maximální zisk než varování ekologů o hrozícím zvýšení teploty ovzduší na naší planetě. Pro zjednodušení pohledu pomíjím, že se ve východním bloku začalo s péčí o životní prostředí opožděně. Dnes jde o ekologii celé Země včetně Číny. Vědci už toto nebezpečí objevili před 2O léty a upozornili, že s prodlužováním a narůstáním nebezpečí se stále zhoršují možnosti nebezpečí zastavit! Po 10 létech mají být výsledky nevratné!

Závěr je jasný: v zájmu záchrany lidstva musí co nejdříve skončit vláda kapitalismu. Ovšem kromě těchto ekologických škod dochází i ke katastrofálním škodám sociálním. Významným důsledkem nástupu socialismu především bude sociální spravedlnost.

Koncem 17. století se objevil moderní výrobní systém, nazvaný merkantilismus, který přerostl do stádia manufaktury. Tyto postupné kroky z období feudalismu přivedly společnost do kapitalismu.

Ve sféře produkčních - výrobních sil začaly působit parní stroje, které osvobodily výrobu od dosavadní vázanosti na přírodní zdroje energie (voda, vítr) a kdekoliv bylo možno postavit továrnu.

Vykořisťování dělníků bylo kruté. Např. v textilním odvětví na žocích bavlny jedli, spali, rodili se i umírali. Na obranu proti těmto nelidským pracovním i životním podmínkám začaly vznikat teorie, které měly tyto nedostatky napravit. Z anarchistických názorů vycházel např. Piere Joseph Proudhon (1809-1865) nebo Michail A. Bakunin (l8l4 - l876).

Z vědeckých pozic vzešla teorie Karla Marxe (l8l8 - l883) a Bedřicha Engelse (1820 - 1895).

Kapitalismus charakterizovala v prvním období volná soutěž. To trvalo přibližně od první čtvrtiny do konce 19. století. Pak prošel druhým obdobím, nazývaným imperialismus. Koloniální mocnosti měly rozdělený svět a jako nastupující hospodářská velmoc Německo chtělo některé z kolonií získat válkou.

Asi od 70. let minulého století společnost dospěla do třetího vývojového stupně - do globalizace. V té jsou jediným cílem maximální zisky a vše se řeší ekonomicky. Finanční oligarchie ovšem ovládá a ve svůj prospěch plně využívá i politicko-mocenskou a ideologickou sféru života společnosti. Ovládá v celém světě zdroje, trhy, levnou pracovní sílu a celosvětové organizace (MMF, Světová banka a Světová obchodní organizace). Tato éra nastala a lidstvo musí jednat podle jejích zákonitostí, čehož zneužívá finanční oligarchie ke svému prospěchu a proti zájmům většiny lidstva.

Zabránit hrozící katastrofě je možno jedině ukončením vlády kapitalismu a nastolením spravedlivého společenského řádu, který Marx nazval socialismem.

Vývoj dělnického hnutí

V Rakousku byla na sjezdu celorakouské dělnické strany v r. 1874 v Neudörflu - strana ustavena. Další sjezd tamtéž v r.1877 rozhodl o vytvoření zemských výborů. 

U nás proto vznikla r. 1878 Českoslovanská sociálně demokratická strana.

V r. 1905 se domohli dělníci v Rakousko-Uhersku všeobecného a rovného volebního práva. Před 1. světovou válkou hájily všechny tyto strany práva dělníků v rámci kapitalistického státu. Pouze od ruské sociální demokracie se na konferenci v Praze v r. 1912 odtrhla skupina bolševiků a založila novou dělnickou stranu, která byla v Rusku ilegální. Revolucí chtěla odstranit kapitalistické zřízení a nastolit socialistickou společnost v čele s vládou dělnické třídy.

To vše vyvolávalo potřebu teoretického zhodnocení dosavadního vývoje a  hledání reálných možností dalšího vývoje společnosti.

I. internacionála působila v létech 1864 - 1876. Jejími zakladateli a vůdčími činiteli byli Karel Marx a Bedřich Engels. Znamená to, že ve světovém měřítku zvítězily Marxovy ideje v dělnickém hnutí.

II. internacionála vznikla v Paříži v r. 1889. Významnou úlohu v ní měl Bedřich Engels, po jeho smrti Eduard Bernstein (1850 - 1932), představitel revizionismu a oportunismu. Dělnické strany schválily v r. 1914 svým vládám vojenské rozpočty, čímž postavily dělníky proti sobě jako vojáky na obou stranách fronty.

Ve Vídni se v r. 1921 ustavila "Dvaapůltá internacionála" v čele byl Karel Kautský (1854 - 1938), která se v r. 1923 spojila se zbytky II. internacionály a vytvořily Socialistickou dělnickou internacionálu. Za 2. světové války se rozpadla i ta. V r. 1951 byla obnovena pod názvem Socialistická internacionála. Ta odmítá marxismus.

Komunistická - III. internacionála se ustavila v r. l9l9 z podnětu Vladimíra Iljiče Lenina (1870 - 1924). Komunistické strany v jednotlivých státech byly jejími sekcemi. Skončila svoji činnost v r. 1943, protože se její forma přežila - stalo se to i v zájmu upevnění spojenectví SSSR s Velkou Britanií a s Francií

Informační byro komunistických a dělnických stran (Informbyro) bylo založeno v r. 1948 pod vedením Josefa Vissarionoviče Stalina (1879 - 1953) a rozpustilo se v r. 1957.

Můžeme tedy shrnout: dělníci byli od samého začátku maximálně vykořisťováni. Sebeobrana byla nezbytná jak v rovině odborového hnutí, tak i v rovině politické. Dělnické strany se vytvářely nejprve v jednotlivých zemích, později se sdružovaly do internacionál. Protože Marx vyslovil myšlenku, že je jejich úloha ve společnosti obdobná v jednotlivých státech.

Na obranu dělníků vznikaly různé teorie. Postupně se prosadil marxismus. Kapitalisté od samého začátku dělnické hnutí potlačovali - což je důkaz, že třídní boj v kapitalismu existoval od samého začátku v odborové i v politické rovině. To se od začátku projevovalo i v mediální sféře. Snaha současných vládců o diskreditaci třídního boje, jako něčeho "co od ďábla jest" je mohutná zejména po rozpadu socialistického tábora - a v této souvislosti pozorujeme, že za existence bývalé socialistické soustavy vznikl sociální stát s mnohými sociálními výhodami. Sociální stát je nyní na celém světě likvidován. Vlády prý nemají prostředky na jeho udržení! Může být toto tvrzení přijatelné v období tak nesmírně vysoké produktivity práce?

 

2. K a r e l  M a r x -  m i n u l o s t   a  d n e š e k

 

V průzkumu BBC byl vyhodnocen 1.10.1999 Karel Marx jako "myslitel tisíciletí", za ním se umístil jako druhý Albert Einstein.

Britskou licenci na takový pořad koupila německá veřejnoprávní televize ZDF (Zweites deutsches Fernsehen) v r. 2003 a z ankety vzešlo toto pořadí: 1. Konrád Adenauer, 2. Martin Luther, 3. Karel Marx. Marxovo jméno jistě není nedůležité, když se dostalo na tak čestné místo ve veřejném mínění dvou významných zemí západní Evropy. 

A do třetice: pět let po první anketě uspořádala BBC podle všech přísných pravidel anketu druhou, tentokrát o největšího filozofa všech dob. Ze 30 000 dotázaných jmenovalo 28 % opět Marxe, kdežto anglický filosof David Hume (1711 - 1776) jako druhý dostal pouze 13 % a třetí Ludwig Wittenstein (1889 - l951) dokonce jen 8,8 %

Tyto skutečnosti jsou důležité jak pro Marxovy stoupence, tak i pro jeho odpůrce. Proto je nutné celkově posoudit úlohu Marxova učení o vývoji lidské společnosti.

Karel Marx žil v létech 1818 - 1883. Důležité je uvědomit si, jak velice tvůrčím způsobem navazoval na vrchol tehdejšího poznání společenských věd, takže se později hovořilo poněkud zjednodušeně o třech zdrojích a třech součástech marxismu: francouzský utopický socialismus, anglická politická ekonomie a německá filosofie. 

Marx vycházel z materialistického pojetí přírody a společnosti a stal se teoretikem i účastníkem dělnického hnutí. Dokazuje, že neustálý rozvoj produktivních - výrobních sil, tedy základny, vede ke změně produkčních - výrobních vztahů a s nimi se mění celá společenská nadstavba, vědomí. Společnost proto prošla třemi společenskými řády a její většina je dnes ve čtvrtém. Asi l/4 v pátém (Čína).Podle Marxe přechod z vykořisťovatelského kapitalismu do socialismu zřejmě musí uskutečnit revolucí, která zruší soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Tím se zahájí proces změny třídní struktury a postupně dojde k likvidace tříd, což otevře cestu k beztřídní společnosti. Proto je třeba spojit tyto filozofické závěry o vývoji lidstva s dělnickým hnutím. Cílem celého tohoto složitého společenského procesu je odstranit ze života lidí odcizení, které " vzniká" z reálných podmínek života společnosti jako projev dekadence vědomí. V třídní společnosti existuje společenský antagonismus. Po jeho skončení nastane etapa spravedlivé beztřídní společnosti. Marx nazýval tuto část svého učení vědeckým komunismem a chápal ji jako vědecký světový názor proletariátu.

V tomto učení mají velkou úlohu společenské třídy s třídní boj, tento fakt odedávna i dnes odmítají vládnoucí třídy současného kapitalismu.

Marx píše v dopise J. Weydemeyerovi dne 5.3.1852 (Spisy svazek 28, str. 56 ), že odmítá zásluhy o objevení pojmu třídy a třídní boj. "Můj přínos spočívá v tom, že jsem 1. dokázal, že existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby, 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu, 3. že tato diktatura je sama jen přechodem ke "zrušení" tříd a k beztřídní společnosti."

Tato teoretická teze je vlastně návodem k celkové změně života lidské společnosti. Její uvedení do praxe by přineslo nesmírné změny do života každého člověka.

V novém uspořádání by bohatí přišli o moc, kterou třímají pevně už tisíce let, i o peníze, které jim vládu spoluumožňují. Proto od okamžiku vstupu dělnické třídy do politiky vznikla válka bohatých proti chudým. Původně se tomu říkalo antisocialismus, po 1. světové válce se tento boj transformoval do polohy (postoje) antikomunismus. Oba tyto pojmy patří do kategorie , obecně zvané dogmatismus.

Každý myslící člověk by měl vědět, že dogmatismus je projevem myšlení hlupáků, kteří přijímají cizí zjednodušené poučky na řešení velice složitých problémů. Je to špatný způsob myšlení. Jeho důležitou vlastností je neměnnost či absolutní platnost poučky, která podpoří autoritu jedince či hnutí. Dogmatik je při hájení svých nesprávných názorů netolerantní a útočný.

Marxovo učení dostalo název " marxismus", což je směr myšlení, hlásící se k jeho odkazu. Je to návod na přechod lidstva z kapitalistické společnosti k socialismu.

V západní Evropě se už před 2. světovou válkou zrodil široký proud "neomarxismu", poukazující i na negativní jevy či nedostatky původního zaměření Marxova učení.

Některé slovníky uvádějí, že se od začátku 20. století objevil ortodoxní proud, nazvaný "marxismus-leninismus" Ten proměnil "původní složité myšlenky na přehledný systém jednoduchých pouček , přizpůsobených momentálním politickým potřebám.“ Marxismus- leninismus bývá v pejorativním smyslu označován pojmem ideologie.

Na principu Marxových idejí zvítězila 7.11.1917 v Rusku socialistická revoluce, která musela svůj charakter nového společenského řádu existenčně uhájit v tvrdé občanské válce, podporované ze zahraničí. Do čela socialistického státu se po Leninově smrti brzy dostal J.V. Stalin, který využil tehdejší obtížné politické situace k nastolení osobní diktatury, která nijak nesouvisela s diktaturou proletariátu. SSSR nelze nazývat socialistickým státem, protože socialistickou společnost lze podle Marxe vybudovat pouze na demokratickém základu.

Armáda SSSR zvítězila ve 2. světové válce na evropském kontinentu nad vysoce bojeschopnou armádou nacistickou. Na východní frontu musel Hitler poslat až 6 milionů vojáků. Proto neměl dost sil na západní frontě, kde se 6.6.1944 zdařila Spojencům invaze. Nebýt Hitlerova napadení SSSR s těmito důsledky, udržel by pravděpodobně pod svou mocí území skoro celé Evropy, které na začátku války okupoval a nacistická ideologie a způsob života, který z ní vyplýval, by asi trval dodnes, což znamená, že by za takových okolností dnes český národ už neexistoval.

 

Sovětské vítězství ve 2. světové válce umožnilo dohodu o tzv. jaltské čáře na mapě Evropy a vytvořit za ní společenství států, zvané socialistický tábor. Protože však v tomto soustátí vládl stalinismus, nebylo možné odstraňovat chyby. Ty přece vznikají v každé lidské organizaci. Sovětský svaz bohužel proto zanikl. Podíleli se na tom především Michail Gorbačov a B. Jelcin.

 

3. K a r e l  M a r x  a  s o c i á l n í  d e m o k r a c i e

 

Postoj sociální demokracie k Marxovi se nezměnil od doby II.internacionály (založené v r. 1889). Důkazy jsou v oficiálním projevu Willy Brandta (1913 - 1992) v r. 1976 předseda Socialistické internacionály, později její doživotní čestný předseda. Přednesl jej 4.5.1977 v Trevíru v Domě Karla Marxe.  "

Marx byl nejen velký Němec...motivem jeho myšlení a jeho činů bylo usilování o svobodu, o osvobození člověka z poroby a z nedůstojné závislosti...Dospěl k závěru, že po osvobození měšťanstva z feudálního panství a absolutismu, musí následovat emancipace proletariátu od panství kapitálu. Zrodila se nová víra v osvobození lidstva skrze vrstvu, která žila v nejhlubší bídě, skze proletariát." Myslím, že to je přesná charakteristika .

Marx chtěl odhalit ekonomický zákon pohybu moderní společnosti. Spojoval v sobě sílu a analytické ostří průkopníka a vědeckého myslitele s vášní proroka, který hlásal vysvobození v tomto světě. Marx přeměnil dělnické hnutí ze sekty, ze vzdělávacích spolků a řemeslnických sdružení v masovou organizaci.

"Vyjádření ke strategii přeměny stávající společnosti jsou četná, ale nikde nejsou shrnuta. Marx nenapsal žádnou knihu o státu nebo o revoluci, nebo o straně a strategii dělnického hnutí... Argumenty a naděje spojil v jednu ucelenou představu o předpokladech a cestách ke zřízení ° socialistické společnosti°!" Z Marxových prací vyplývá, jako by se vytoužená °emancipace člověka° dala očekávat jen od objektivně a samostatně působících dějinných sil .

"Willy Brandt říká: "Víme, že z přeměny kapitalistické výroby a soukromého vlastnictví výrobních prostředků nevyplývá nutně více svobody - takový automatismus neexistuje."

Marx definoval stát jako správce ekonomicky panující třídy, nebo také jako "diktaturu buržoasie". V r. 1850 poprvé přijal Blanquiho heslo "diktatura proletariátu" a chápal je obdobně jako boj Jakobínů. Pařížskou komunu v r. 1871 považoval za demokratický model panství pracující většiny. Na haagském kongresu v r. 1872 Marx prohlásil, že je "možný pokojný přechod k socialismu v demokraticky koncipovaných společnostech.

" Willy Brandt tuto kapitolu končí slovy, že "revoluční kritika z vlastních řad sociální demokracie mohla v Marxově díle nalézt četné styčné body pro svou propagandu násilného převratu a výbušného ´rozbití´ panujícího systému."

K tomu se sociální demokracie nikdy nepřiklonila. Willy Brandt to charakterizuje takto: "Generace po Marxovi mohly udělat zkušenost, že svoboda má sice s ekonomickou závislostí mnoho co dělat, ale sama změna vlastnických poměrů odcizení neodstraňuje. Pro nás je nutno chápat demokracii jako permanentní proces...Je svobodou ke změně společnosti."

Brandt nenapsal ani slovo o tajné konferenci Ruské sociálně demokratické strany v Praze od 18.1.1912, kdy se tato strana rozdělila na bolševiky a menševiky podle vztahu k dalšímu vývoji dělnického hnutí. To už tehdy bylo politicky velmi silné a uplatňovalo sociální požadavky v kapitalistických podmínkách.

Lenin prosadil a většina (proto "bolševsto") schválila orientaci na socialistickou revoluci, tedy na násilné svržení moci kapitalistů. Pro další vývoj dělnického hnutí to byla zásadní změna! Willy Brandt naopak ve svém projevu řekl: "Cesta předválečné levice k bolševismu byla - a to platí i o Německu - historickým nedorozuměním s těžkými důsledky."

O ruské velké socialistické revoluci v r. 1917 Brandt cudně neutrousil ani slovo - přestože tam tehdy po prvé šlo o uchopení moci dělnickou třídou. Posláním politiky je získání moci, takže to byl historický zvrat poměrů na celé zeměkouli! Ale Brandt tuto dějinnou převratnou skutečnost označuje pojmem "marxismu-leninismus", což má být pejorativní označení. Protože se to stalo "vhodnou ideologií totalitní moci."

Tímto závěrem Willy Brandt tvrdě odmítl Vladimíra Iljiče Lenina, "protože zabudoval marxistickou analýzu kapitalismu a jeho rozporů do akčního konceptu,...v němž se úspěch dějinného procesu činil závislý na předstíraném vědeckém pochopení avantgardní strany, jejíž ° vedoucí úloha° byla před každou účinnou kontrolou pracujících mas chráněna centralistickou organizací...Osvobozenecké poslání na tomto světě přešlo od dělnické třídy na osamostatněnou centralistickou stranu a konec konců na jejího vůdce...ve jménu ° diktatury proletariátu° byla zřízena ° stranická diktatura nad proletariátem°."

Tyto výhrady Socialistické internacionály trvají už od 20. - 30. let minulého století. Popsaly stalinismus, ale socialistická internacionála nezhodnotila, kterak jej odstranit a nahradit zřízením socialistického zřízení na Marxových principech. Pouhým odmítáním a bezzubou kritikou se nemohlo na posuzovaném systému nic změnit. Bylo nutno jednat ve prospěch nastolení Marxových idejí socialismu v jediné zemi na světě, kde neměli kapitalisté v ruce moc! Samozřejmě bylo nutno vycházet ze skutečnosti Stalinovy osobní diktatury, postavené na všemocné NKVD. Teoretické úvahy o takovém kroku měly počítat s různými alternativami ve vhodné době - třeba i po Stalinově smrti. Ale rozhodující skutečnost byla, že na "šestině světa", jak se Sovětskému svazu říkalo, se změnil třídní charakter moci! Stále vycházím z Marxovy terminologie. Skutečnost v Sovětském svazu ovšem byla jiná: vládla tam diktátorsky úzká stranická hierarchie, budovaná v podstatě na feudálním principu. Jednoznačně odmítám stalinismus. Jenže tuto formu diktátorského vládnutí nelze zaměňovat za socialismus nebo komunismus. Odnětí moci kapitalistům je přece pouze první krok k osvobození lidu! Teprve potom lze nastolit, tj. od začátku budovat novou společnost svobodných lidí podle Marxových představ. Pochopitelně na demokratickém základě - tuto podmínku položil Marx jako předpoklad budování socialistické společnosti. V Sovětském svazu však chyběl.

 

Dnes žijeme v etapě globalizace. Finanční oligarchie vládne celému světu absolutně a tvrdou rukou. Část obyvatelstva v tzv. rozvinutých státech má vysokou životní úroveň na rozdíl od chudých spoluobčanů, kteří žijí vedle nich! - ale kromě toho je v tzv. třetím světě 2 miliardy lidí, žijících v hrozivých podmínkách údajně za dolar denně!

V takto existujícím mocenském řádu nemá "obyčejný člověk" ani zrnko možnosti cokoliv změnit ke zlepšení svých životních podmínek! Demokracie je v současnosti pouze nálepka, propagační slogan, zastírající skutečnost. Avšak zejména USA velmi dovedně zakrývají tímto pojmem svoji světovládu!

Vždyť v současném období globalizace jsou vlády v jednotlivých státech pouze trpěnými správci svého území s jistými administrativními pravomocemi a velice omezenou skutečnou mocí. Politické strany mají v podstatě úlohu koloritu. Světu vládnou nadnárodní monopoly, přesněji řečeno vládne finanční oligarchie. Ta se ovšem zneviditelnila a má pouze virtuální zodpovědnost za své činy.

Sociální demokracie na celém světě už celé století nenastolila problematiku vládnoucí třídy (používejme zatím Marxovo pojmosloví) a nevinně si hraje na hřišti, vykolíkovaném mocí finanční oligarchie. Takže např. u nás vláda ČSSD dorozprodává poslední nerozkradené a nevytunelované majetky, kdysi hodnocené  v bilionech.

Tonny Blair ve Velké Britanii a Gerhard Schröder v Německé spolkové republice v čele sociálně demokratických stran a ve funkci předsedů vlád opouštějí ve svém programu roli obránců slabých vrstev společnosti a s "vlajícími prapory" se stávají představiteli a obránci středních vrstev. Jenže i v naší rozvinuté společnosti zůstávají chudí a sociálně demokratické strany jsou povinny chránit především ty.

Z takové politiky se dá vysoudit, že většina dnešních sociálně demokratických stran má obraz i ideu Marxe zarámovaného a zavěšeného na stěně jako devocionálii. A jeho ideje ve světle současnosti blednou nejdříve.

Současná Socialistická internacionála na svém 18. kongresu v r. 1989, když ještě byl předsedou Willy Brandt, schválila "Deklaraci zásad Socialistické internacionály", které jsou nejpodrobnější i pro současnost. V r. 2002 se konal zatím poslední 21. kongres, ale zásady se nezměnily.

 

"Základní otázkou , před kterou nyní stojíme, není zda v nastávajících létech dojde ke změně, ale spíše kdo a jak ji bude kontrolovat...budou to lidé celého světa prostřednictvím vyspělejší demokracie ve všech aspektech života...Pro socialisty je politická demokracie nezbytným rámcem a předpokladem ostatních práv a svobod." Potom následují potoky všelidských idejí a práv - ale ani slovo, kdo brání jejich uvedení do života a kdo získá moc k jejich nastolení.

Současná Socialistická internacionála tedy bude žít i nadále v rámci kapitalistického společenského řádu a nemá v úmyslu nastolit řád socialistický jako další výrobní způsob. Zdá se však, že tudy cesta lidstva ke svobodné a spravedlivé společnosti nevede! Všichni bychom si měli velmi důrazně uvědomit, že podstatou všeho dění v lidské společnosti je moc. Dosáhnout jí je přece posláním každého politického boje. Tento cíl si bohužel Socialistická internacionála už sto let nevytyčila. Neurčila ani cestu: zda revolucí nebo evolucí.

 

4. D n e š n í  p o s t a v e n í  m a r x i s m u

 

Ideová schémata, která mají povzbudit lidské vědomí a jednání, musí být vždy lákavá. Neobešla se bez nich v celé historii lidstva žádná moc nad jakýmkoliv územím.

Feudalismus skončil "na smetišti dějin", protože se v něm už nemohly rozvíjet výrobní síly. Byl založen na mimoekonomickém přinucení.

Kapitalismus otevřel cestu jejich mohutnému rozmachu, to nelze zpochybnit. Jeho podstatou je kapitalistovo vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práce proletariátu. Je založen na vykořisťování osobně svobodných výrobců, na jejich ekonomickém přinucení, aby prodávali svou pracovní sílu.

Tento společenský řád vládne na zemi už skoro dvě staletí. Na počátku to byl kapitalismus volné soutěže, v němž se spojil a zkonstituoval kapitál průmyslový s obchodním v kapitál finanční. Ke své existenci potřeboval politicky ovládnout mnohá území - především jako zdroj surovin - svět však byl rozdělen už  před mnoha staletími a několik evropských zemí vytvořilo koloniální soustavu. Jenže státy, které při tomto územním dělení světa zaostaly ve středověku a začátkem novověku kolonie chtěly.

Imperialismus je druhé stadium vývoje kapitalismu. Volná soutěž skončila a vystřídalo ji panství monopolů. Koncentrace výroby a kapitálu je vysoká. Vznikla finanční oligarchie, začal vývoz kapitálu. Ten svým významem stojí nad vývozem zboží. Tvoří se mezinárodní svazy kapitalistů. Teritoriální rozdělení světa skončilo. Mnohde vývoj dosáhl formy státního kapitalismu.

Lenin soudil, že jde o poslední stadium kapitalismu - avšak nemohl vidět o sto let dopředu. Domníval se, že doba vytváří subjektivní i objektivní předpoklad pro vítězství socialistické revoluce, dané jak vysokým zespolečenštěním výroby, tak i silou dělnické třídy. Ale i snahou závislých zemí osvobodit se. Proto nastává všeobecná krize kapitalismu a rozpad světa na dva tábory. Situaci v Rusku využil Lenin pro vítězství socialistické revoluce. Globalizace (lze to přeložit jako zmezinárodňování?) je třetí stadium kapitalismu. Převládla asi v sedmdesátých létech 20.století. Je to proces nesmírného urychlování vzájemné souvislosti přírodních a společenských procesů a jevů, které s nebývalou rychlostí pronikají do života všech struktur lidstva na naší planetě

Je důležité zdůraznit její dvě opomíjené součásti: globální odpovědnost a vzájemnou závislost. V čele stojí finanční oligarchie, která si však bohužel tyto vlastnosti třetí vývojové etapy kapitalismu neuvědomuje, takže vývoj světového hospodářství využívá jedině ke svému prospěchu na úkor ostatních. Projevuje se to např. celosvětovou snahou o zrušení výhod, které pracujícím přinášel sociální stát.

Globalizace v naší době zasahuje demokratické struktury a suverenitu států. Jejím nástrojem je absolutně volný trh a cílem maximální zisk.Národní zájmy nejsou brány v úvahu. Nástroji globalizace jsou Mezinárodní měnový fond, Mezinárodní banka a Světová obchodní organizace (WTO). Těch maximálně využívá ve svůj prospěch.

Dnes má globalizace tři světová centra: USA, Asií  a Evropskou unii (bez které Evropa nedosáhne konkurenceschopnosti s oběma ostatními).

V SSSR a v celém socialistickém táboře, který této supervelmoci podléhal, převládala představa o jakési mechanické nutnosti světové porážky kapitalismu, takže se socialismus ujme vlády nad světem jakýmsi samospádem. Vládnoucí kruhy v zemích socialistického tábora si to upřímně přály, a nebraly v úvahu, že světový kapitalismus je obrovsky silný protivník, ovládající většinu světa - a ti všichni se maximálně snažili o porážku socialistického tábora! Vláda SSSR a dalších států střední a východní Evropy zkolabovaly zevnitř. Reganův výrok, že USA "uzbrojily SSSR" byl věcný. Ekonomika států socialistického tábora byla slaboučká proti kapitalistické - to ostatně nyní prožíváme už 15 let. K rozpadu východního bloku došlo především z vnitřních politických i ekonomických příčin, i když nesporně pod vnějším tlakem. Ale domnívám se, že hlavní vinu neslo především sovětské vedení.

Změna světového režimu má být ukončena na ideové frontě. Proto se denně v masovém měřítku odsuzuje vše, co bylo spojené se socialismem, jako společenským řádem. Především media se o to všemi silami snaží. Nástrojem k tomu je osvědčený antikomunismus, kterému se z oficiálních míst dostává maximální podpory. včetně mrzačení historické paměti českého národa. Na minulém režimu se nesmí najít pírko dobré, kdekterý hlupák špiní celou minulost. A kolaboranti s Němci jdou ještě dále - podle těch český národ byl ten nejhorší v celých dějinách lidstva!

Ale světová scéna má zlikvidovat i vědu - konkrétně tu část zabývající se vývojem lidstva. Co kdyby se našel druhý Marx, který by vytvořil vědecký komunismus pro 21. století! Doklad o tomto záměru zlikvidovat kapitalismu nebezpečnou oblast vědy najdeme i ve slovnících. Jde o knihy, vydávané v různých politicky rozdílných létech:

1. Příruční slovník naučný ve 4 svazcích, ČSAV, Praha 1963

2. Stručný filosofický slovník, 1 svazek, Svoboda, Praha 1966

3. Encyklopedický slovník, 1 svazek, Klub čtenářů ODEON, Praha 1993

4. Všeobecná encyklopedie, 8 svazků, DIDEROT, Praha 1999

5. Filosofický slovník, 1 svazek,  Nakladatelství Olomouc, 2002

Rozsah hesla ukazuje počet řádků:

Heslo                                                          1.            2.            3.            4.             5.               

Karel Marx                                                240         100           11           23             6

marxismus                                                     -              -             9           31           40

marxismus – leninismus                            680           50             -             6            21

historický materialismus                            160         175          14             6             -

dialektický materialismus                           240         150          14             9             -

třídy                                                             40           70            -            12             -

třídní boj                                                      25           70            -               -             -

výrobní síly                                                  60           80            -               -             -

výrobní vztahy                                             22           40            -               -             -

kapitalismus                                               140           57           13           18            -

imperialismus                                               60           32             3           16            -

globalizace                                                     -            -               -              -             -

socialismus                                                145         132             -            17            -

komunismus                                               360          50            13           20            -

             

Ve všech heslech o Marxovi a jeho pojmech se ve slovnících zmenšuje počet vytištěných řádek podle roku vydání knihy. Používám tohoto vnějšího porovnání, protože je nezpochybnitelné a ukazuje postoj dnešní doby k Marxovu učení. Charakteristické také je, jak ubývá zveřejnění i jeho velmi důležitých pojmů Marxova učení, což odpovídá snaze a potřebě ekonomikou dosazených vládců tohoto světa. Z novějších slovníků se ztrácejí pojmy dialektický a historický materialismus, třídy a třídní boj, VS a VV i názvy společenských řádů. Škoda. Věda by přece měla při svém vývoji vstřebat a do nového pojmosloví zařazovat osvědčené a vědecky prokázané pojmy!

V USA i v západní Evropě se na vysokých školách většinou studuje Marx a jeho dílo. Avšak na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, tedy na místě pro tuto problematiku nejpovolanějším, je Ústav filosofie a regionalistiky. Pro výuku marxismu bývá jen v některém roce vypisován nepravidelný výběrový kurs s touto problematikou. Naposledy jej přednášel před delší dobou prof. Kouba. Na katedře filosofie Masarykovy univerzity v Brně se marxistická filosofie neučí vůbec. Je velmi pravděpodobné, že to stejně vypadá i na našich ostatních vysokých školách.

Když jsou tedy Karel Marx a jeho dílo na celém světě uznávány, je ostuda, že je u nás problematika marxismu potlačována. Proto se zde mnohde a většinou neuznávají vědecké pojmy jím vytvořené či objevené.

 

To se týká i pojmu "společenské řády". Místo toho se dnes při označování historického vývoje lidstva používá pojmů "předindustriální, industriální a postindustriální"!

Industriální společnost je historická etapa vývoje společnosti. Encyklopedický slovník z r. l993 ji definuje jako ekonomickou společnost, založenou na průmyslové výrobě, přisuzující vědecko-technickému pokroku, výrobě a spotřebě schopnost ovlivňovat všechny stránky společenského života a řešit vnitřní problémy systému. Hlavní představitel této teorie je americký ekonom John Kennen Galbrait, nar. 1908. Zabývá se problémy monopolistického kapitalismu, zejména efektivností výroby.

V předindustriální společnosti byla výroba založena na ruční práci nebo na jednoduchých strojích.

V industriální společnosti, která byla přibližně v létech 188O - 196O ( pochopitelně v různých zemích byly tyto letopočty rozdílné) charakterizuje výrobu převážně strojová velkovýroba v průmyslu i v zemědělství, práce strojů se týká i dobývání většiny surovin. Jejím otcem byl Auguste Comte (1798 - 1857). Znaky: 1. růst podílu průmyslu v ekonomice (HDP), 2. rozvinutí strojové velkovýroby - rozvinutá dělba práce, 3. masová spotřeba, 4. všeobecné rozšíření tržních vztahů.

Postindustriální společnost má automatizovanou výrobu, vysokou úlohu v ní hraje věda. U nás se používal pojem "vědecko-technická revoluce."

Měli bychom si uvědomit, že dělení vývoje společnosti podle střídání společenských řádů (výrobního způsobu) je záležitost společensko-vědní. Kdežto dělení s použitím pojmu industriální společnost patří do oblasti techniky. Jenže v dnešní době tento systém dělení vývoje lidské společnosti politicky vyhrál.

 

Boj za uznání kapitalismu jako nejlepší organizace lidské společnosti je tedy veden naplno i na vědecké frontě. Není to fér, je to hloupé. Ale pro skupinu, která vlastní moc, je i takovéto vítězství zřejmě nezbytné. Měli bychom si to pamatovat pro závěry z této problematiky!

V globalizovaném světě a proto i u nás oficiálně neexistují třídy a třídní boj, zato známe "straty a stratifikaci" a jejich systém ve společnosti. Jde např. o tak důležitá kritéria dělení, jako je výše platu apod.

To všechno dokazuje, jak se noví držitelé moci v našem kapitalismu maximálně snaží stát v první řadě bojovníků proti socialismu. Jde jim při tom o "maličkost": moc a zisky. Ať jde o oblast politiky nebo ekonomiky. Či o nějakou přidruženou.

Ti naši jsou ovšem jen opožděný slaboučký odvar bojovníků proti socialismu např. z doby po 2.světové válce. Před několika léty (ale před listopadem) běžel v naší televizi seriál o činnosti CIA. Ta se na celém světě všemi prostředky a silami snažila zničit vše pokrokové, co hlásalo sociální svobody nebo dokonce socialismus. Jen jako příklady uveďme poválečné vytlačení komunistů z francouzské vlády nebo rozbití francouzských jednotných odborů, poprava manželů Rosenbergovývh v USA a příkladné bylo v r.1973 bombardování prezidentského paláce a zabití prezidenta Allienda, který stál v čele vlády Lidové jednoty v Chille a nastolení hrůzovlády generála Pinocheta, jehož vláda vydržela "na amerických bodácích" až do r. 1989. Připomeňme ještě Kubu, Nikaraguu, Vietnam, ČLR, KLDR atd. atd.

Potlačovatelé všeho pokrokového se vždycky snažili zajistit výhody sobě a své skupině a nikdy se neobtěžovali problémem odkud, kudy a kam kráčí lidstvo. Zřejmě ani nepomyslí na vědci dokazovanou ekologickou hrozbu oteplování ovzduší naší Země!

 

To všechno odůvodňuje a ospravedlňuje celý tábor bojovníků proti socialismu a jimi tvrdě vedenou válku. Ale to přece podle mnohých není třídní boj!

Asi by bylo v těchto souvislostech vhodné vzpomenout alespoň na dva vědce, o kterých se často hovoří jako o ideových protivnících socialismu. Charakteristika některých názorů zejména u toho prvního o tom nesvědčí.

Joseph Alois Schumpeter (1883 - 1950) byl celosvětově uznávaný rakouský ekonom českého původu. Zabýval se teorií hospodářského rozvoje, dynamiky a strukturálními změnami tržní ekonomiky. Jeho hlavní dílo je "Kapitalismus, socialismus a demokracie", které u nás v r. 2004 znovu vyšlo v nakladatelství CDK v Brně. Ač nesocialista, věřil v nastolení socialismu. Dokonce zastával názor, že centralizovaný socialismus může být efektivnější než kapitalismus. Dokládal diskutovaný paradox, že kapitalismus sám postupně podemele svoji vlastní společenskou a industriální strukturu i způsob myšlení a přechod k socialismu se stane nevyhnutelný. Kniha je vnímána jako brilantní obhajoba stávajícího kapitalistického systému a za jednu z klíčových prací společenských věd 20. století.

Druhý je Francis Fukuyama, nar. 1952 v USA. Má japonský původ. Je profesorem mezinárodní politické ekonomie. Americký politolog, který zasáhl do soudobé diskuse ve filosofii a o filosofii dějin názorem o tzv. " konci dějin", což je metafora pro vyústění epochy, která byla determinována střetem metanarativních ideologií (liberalismus a komunismus). Kde jejich konflikt proběhl, vstupuje svět do nové, posthistorické etapy, charakteristické novými formami společenské organizace (v nichž určující roli přebírají otázky ekonomiky, techniky a technologií), zatímco fáze historie zůstává vlastní oblastem, v kterých nadále probíhá ideologický boj o "velké pravdy" a o "velké cíle lidstva". Fukuyamův pokus o postižení tendence vrcholící moderny je založen na myšlence konečného vítězství právě jedné ideologie liberalismu, který nenachází žádnou funkční alternativu: jeho kritikové mu proto vytýkají neokonzervativní přecenění výlučnosti liberální demokracie Západu.

V současnosti má Marx i marxismus mnoho nepřátel, zejména výrazně se projevujících ve východní Evropě. I když v celosvětově bezbřehém antikomunismu je to téměř zanedbatelná část. Naštěstí neexistuje pouze tento negativní pohled.

Např. pohled britského dělnického hnutí na kapitalismus a jeho problémy byl vždycky marxistický, přestože kráčelo reformní a ne revoluční cestou. Ostatně je obecně známo, že nynější Blairova politika Labour party tíhne k liberalismu, aby získala střední vrstvy voličů. Ve Velké Británii a na západě obecně bylo i v 60. a v 70. létech minulého století nemožné studovat společenské vědy na univerzitě bez znalosti Marxových myšlenek. Britský filosof Jonathan Wolf napsal, že "Marx nám stále ještě poskytuje nejpronikavější nástroje pro kritiku současné společnosti."

 

Je naprosto absurdní vinit Marxe z pozdějšího zneužívání jeho myšlenek. Marxův životopisec Francis Wheen napsal: "Jedině hlupák by činil Marxe zodpovědného za gulagy - ale hlupáků je nepřeberná nabídka." U nás v Česku to můžeme potvrdit! A doplnit: u nás je i velice početná sociální skupina záměrných lhářů, nepřátel všeho pokrokového, včetně marxismu. Jsou neseni vlnou státní oficiální ideologie, vědomě stavěné na tvrdém antikomunismu. Wheen ještě připojuje: "Od doby Krista se snad žádný nepovšimnutý a nemajetný chudák nestal předmětem takového univerzálního uctívání a tak katastrofálního nepochopení."

 

Osmdesátá léta přinesla rozpad SSSR a socialistického tábora - tehdy vliv marxismu v univerzitní sféře značně zeslábl. Avšak koncem 90.let se ukázalo, že nenastal fukuyamovský konec dějin a marxismus opět zaujal významné místo. Charakteristický je výrok jednoho bankéře , citovaný Johnem Cassidym v listu New Yorker: "Čím více času strávím na Wall Streetu, tím více jsem přesvědčen, že Marx měl pravdu...Jsem si naprosto jistý, že Marxův přístup je nejlepší způsob, jak studovat kapitalismus."

Autor také napsal, že "kapitalismus přestál Marxovy predikce o rozpadu také proto, že vědomě či nevědomě přijal některé jeho myšlenky za své. A opravdu se stačí podívat na Komunistický manifest a uvidíme, že z 10 z nich je nám alespoň 5 důvěrně známých." A dodává: "Sice nemusíme být přesvědčeni, že jsou jeho řešení správná, ale to ještě neznamená, že tím zmizely problémy, na které upozorňuje...Svobodou v rámci nynějších buržoasních výrobních vztahů se rozumí svoboda obchodu, svoboda koupě a prodeje."

 

Dominik Lukeš píše v Lidových novinách 30.6.2005: "Marx rozhodně není jen myslitelem, k němuž se obracíme pro interpetaci minulosti, či kapitalismu poloviny 19.století. Marx zůstává nejhlubším a nejnaléhavějším kritikem kapitalismu i v té podobě, v jaké existuje dnes."

 

V listu Obsever napsal Francis Wheen, že "Marx se ještě může stát nejvlivnějším myslitelem 21. století." Všeobecně není známo, že Marx napsal jako ucelené učení "pouze" ekonomii ("Kapitál"). Naproti tomu názory na vývoj společnosti ("historický materialismus") je rozptýlen v jednotlivých novinových článcích, což mu ovšem neubírá na významu. Je obecně známá jeho důležitá myšlenka: "Dosud filosofové svět pouze popisovali, úkolem filosofie však je ho změnit." Marx se o to pokusil i svou aktivní činností v dělnickém hnutí. Kapitál není příručka pro uspořádání nové společnosti, jak se někteří z politiků snažili uskutečnit jeho myšlenky v praxi.

Francouzský filosof Daniel Bensaid je přesvědčen, že současná "krize liberální globalizace a s ní spojené apologetické diskursy představují základní renezanci marxismu. Přitažlivost Marxe pro celé generace intelektuálů totiž nespočívají v tom, že nabídl jednoduché řešení, ale také jeho subverzivnosti a myšlenkové pronikavosti."

Z těchto nejrůznějších pohledů na Marxe můžeme udělat optimistický závěr: antikomunismus ve svém celosvětovém tvrdém ovlivňování lidí odsuzuje Marxe jako snad nejdůležitelnějšího kritika celé společnosti a zejména současného kapitalismu. Pronikavost Marxových myšlenek však zabrání zatlačení marxismu do zapomnění.

 

5. A k a d e m i c k é  m o ž n o s t i  k o n c e  k a p i t a l i s m u

 

5.1 Revoluce

Kapitalismus se nesporně zasloužil o mohutný rozvoj výrobních sil - ale v oblasti výrobních vztahů způsobil nepřekonatelné rozdělení společnosti na maximálně bohaté a maximálně chudé - dnes žije na světě z celkových 6 miliard za jeden dolar denně asi 2 miliardy.

Egon Bondy uvádí, že 40 000  fyzických příslušníků finanční oligarchie vlastní 8O % veškerých majetkových hodnot světa. A v rámci globalizace se bude počet nejbohatších snižovat při současném zvyšování jejich bohatství - a počet nejchudších zvyšovat.

Nebezpečí pro lidstvo se zvyšuje i z ekologických důvodů. Vědci už déle než 2O let upozorňují na nebezpečí oteplování ovzduší, které způsobí nevratné změny v klimatu zeměkoule. Zatím na různých místech přicházejí záplavy , které nikdy nebyly tak hrozivé a naopak stejně nebezpečná sucha. Ještě větší neštěstí je počet a síla uraganů. V těchto dnech vědci znovu důrazně lidstvo varovali a uvedli, že tyto teplotní změny přicházejí rychleji. A USA opět odmítly připojit se ke Kjótskému protokolu a dosáhnout alespoň těch nejmírnějších forem snižování přicházejícího nebezpečí. Ledovce roztávají rychleji, než se očekávalo a moře už prý brzy zaplaví obrovské plochy pevniny! Zřídí Západ další haagský tribunál a bude místo Miloševiče - který nemá vinu za rozpad Jugoslávie a bombardování Srbska - soudit Bushe a spol.?

 

Aby mohlo lidstvo vstoupit do spravedlivého společenského řádu socialismu, musí odejít do historie kapitalistický řád. Tuto alternativu jakéhokoliv pohybu společnosti vpřed dnešní vládci světa odmítají byť i jen teoreticky připustit i jako alternativu - a proto se v knihách nesmějí objevit i jen pojmy - slovíčka, která se zdají současným vládcům nebezpečná. Mám osobní zkušenost z toho, že je tato snaha marná. Zažil jsem, že po zřízení protektorátu Němci nařídili některé odstavce v učebnicích začernit tuší a některé stránky vytrhat - nebylo jim to nic platné! Veškerý jejich útisk nepokořil ducha českého národa. Uvědomuji si ovšem, že dnes jde o zásadně jinou problematiku v současné společenské situaci univerzálně i vnitropoliticky. Kapitalismus má silnou ekonomickou základnu a především moc, diktující celému lidstvu kromě Čínské lidové republiky. Dnes pro nás v ČR neexistuje nikde exilová londýnská vláda, která by překlenula období, kdy u nás vládne kapitalismus a nevidím sociální sílu, která by nás mohla osvobodit a udržet kontinuitu s režimem, padlým před 15 léty! Kdy tento nespravedlivý svět kapitalismus opustí, nikdo neví! Ale tomuto veledůležitému společenskému pohybu by měla předcházet teorie!

Víme tedy, odkud lidstvo přišlo jako živočišný druh a známe historii jeho vývoje. Víme, že člověk může žít pouze ve společnosti a přejeme si dojista, aby to byla společnost spravedlivá bez sociálních krajností. Karel Marx, který objevil zákonitosti společenského vývoje pro takovou společnost razil pojem socialismus a po něm by mělo přijít vývojové období, zvané komunismus.

 

Akademicky se dnes jeví dvě možnosti dalšího postupu společnosti:

1. násilné svržení kapitalismu revolucí

2. vnitřním ekonomickým i politickým kolapsem.

Světu dnes vládne finanční oligarchie, která se opírá o svoji moc hospodářskou i o nemalou vojenskou sílu. V čele stojí vláda USA, která dává ročně na armádu sice "jen 2,8 % HDP“, ale je to závratných 3O5,88 miliard dolarů (v r. 2001). Pro srovnání uveďme, že ČR dala v r. 2003 na armádu 2,2 % HDP, tj. 52,320 miliard Kč.

 

V době bipolárního světa byly srovnatelné síly armády sovětské s americkou, byly na světě dvě supervelmoci. Sovětský svaz odešel do historie a nástupnické Rusko finanční oligarchie USA prostřednictvím neschopného alkoholika Borise Jelcina dovedla stát k celkovému politickému i hospodářskému krachu. Spojené státy to stálo pouze nějaký ten dolar, kterým Jelcinovi vyhráli volby - a pak mu poradili, jak má privatizovat sovětskou ekonomiku. Stačila taková "malinká chybinka" - ovšem v desítky let připraveném scénáři USA na likvidaci socialistické - či komunistické vlády na šestině světa.Současné Rusko určitě neudělá nic ke změně společenského řádu. 

V Marxově pojetí byla tehdejší dělnická třída společenskou silou, která mohla uskutečnit přechod z kapitalismu do socialismu. Marx toto její postavení zdůvodnil čtyřmi předpoklady:

1. stojí nejblíže rozvoji výrobních sil a pomáhá jejich rozvoji

2. je nejpočetnější

3. je nejvykořisťovanější a proto nejzbídačelejší

4. je nejorganizovanější (v odborech i na pracovištích).

Tehdy to byl reálný rozbor situace. Za jeden a půl století se však doba velmi výrazně změnila.

1. V čele rozvoje VS už desítky let ve světě stojí vysoce kvalifikované skupiny techniků, konstruujících vysoce výkonné stroje, umožňující obrovský rozvoj produktivity práce. Vládnoucí oligarchie je nutně potřebuje, proto je dobře platí. Jejich vysoká životní úroveň i vysoké společenské postavení je určitě k revoluci nepovede.            

2. Kromě toho dělnická třída dnes už zdaleka není nejpočetnější. V Marxově době bylo dělníků v Rakousko-Uhersku asi 39 %, v Německu asi 43 % a ve Velké Britanii a ve Francii asi po 53 % obyvatelstva. Ostatně kterak charakterizovat příslušníka dělnické třídy tehdy? Silný muž, osobně těžce fyzicky pracující ve strojírenství ve skupině, nebo dovednou ženu v textilním průmyslu.

Dnes se odhaduje, že je dělníků u nás asi 22 %, ale kvalifikované sociologické šetření z r. 1999 ukázalo, že je u nás ještě 18,9 % kvalifikovaných dělníků a 24,3 % nekvalifikovaných, celkem 43,2 %!

Značně nepříjemné je, že v r. 1994 se přestali ve statistice vykazovat dělníci. V posledních létech existují na Českém statistickém úřadu rubriky:

"Pracovníci v národním hospodářství podle odvětví" ,"Výběrové šetření pracovních sil".

Do toho prvního výkazu patří průmysl, stavebnictví, doprava, spoje, zemědělství, rybolov apod. Do druhého řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, obsluha strojů a zařízení, pomocní a nekvalifikovaní pracovníci apod. Laici hledají ve výsledných tabulkách obtížně odpovědi na své otázky.

Charakter zaměstnání se mění velice rychle a dá se říci, že jde o celosvětový trend. Je to projev postindustriální společnosti:

- 10 % pracovníků výrobní sféry - vše,včetně potravin

- 10 % administrativa státní i jiná

- 10 % nezaměstnaných

- 70 % pracovníků ve službách (včetně herců,zpěváků,sportovců apod.)

3. Nejzbídačenější také nejsou - i když nezaměstnaným zejména v severních Čechách a na severu Moravy není co závidět. Ovšem že by se bouřili? K tomu nejsou podmínky.

4. Nejorganizovanější jsou na pracovištích, ale v odborech od sametové revoluce je dělníků minimum. Většina podlehla v r. 1990 fámě z doby disentu, že odbory nejsou k ničemu a většina členů vystoupila. Kdežto v západní Evropě nebo v USA mají dodnes odbory velkou sílu. Kromě toho z bývalých jednotných odborů se vytvořily tři desítky drobných svazů, které tím ztratily sílu. Např. na železnici mají šest samostatných odborových organizací. Odbory byly nejbohatší organizace ve státě - měly jmění asi za 4O miliard korun - postupně rozprodaly i většinu rekreačních zařízení na hotely a odboráři nemají kam jezdit na rekreaci, která tehdy byla doslova za pár korun! V ČR dokonce ani není společná odborová centrála:                                                                                                                                                                                                                                 1."Českomoravská konfederace odborových svazů“ má 786 000 členů,

2."Asociace samostatných odborů" má 160 000 členů.

Dohromady tedy je u nás organizováno v odborech 946 000 členů. Ale v ČR je 4,939 300 zaměstnanců podle odvětví, takže je z nich v odborech pouhých 18,1 %! Proto jsou odbory slabé. V mnoha podnicích majitelé nyní znemožňují založení odborové organizace. Např. tím, že propustí takového horlivce z práce. A že jsou na zaměstnance všude kladeny daleko větší požadavky, než to bývalo dříve, vědí všichni. Dnes už tedy nemá dělnická třída Marxem vybrané vlastnosti, aby se mohla postavit do čela revoluce proti kapitalistům!.

Na světě nejvíc trpí obyvatelé tzv.třetího světa. Je pravda, že jich je nejvíc - skoro dvě miliardy - a že jsou nejzbídačenější. Ostatní znaky jim však chybí. Navíc jsou nevzdělaní a beznadějně chudí a masově nemocní. Kdekoliv v Africe by mohli pořádat třeba denně demonstrace proti svému bědnému životu - ale k ničemu by to nebylo. A jet udělat revoluci někde v metropoli? Vždyť by neměli peníze ani na jízdenku nebo na pušku - a postavit se proti nejmodernějším zbraňovým systémům např. americké armády jen s puškou v ruce by jim nedalo ani trošičku naděje na vítěznou revoluci!

Dnes tedy nevidím ve světě sociální sílu, která by byla schopna porazit moc v dnešních státech - a tím méně na celém světě najednou? Taková možnost neexistuje!

5.2 Kolaps kapitalismu

Domnívám se, že k tomu by mohlo - či mělo dojít. Pro lidstvo by to bylo vysvobození ze sociální beznaděje. Ovšem konkrétní možnost, vyskytující se v této oblasti musejí vymyslet a posoudit odborníci, tj. ekonomové. A opět by měli mít nejdříve teorii! Připomeňme v těchto obecných souvislostech některé skutečnosti - většinou "opsané" od Marxe:

-         Práce a kapitál.

-         Výroba zboží pro trh způsobuje ekonomické krize.

-   Stálý a nepřetržitý rozvoj produktivity práce  musí neustále zvyšovat nezaměstnanost,  pokud se nezkrátí pracovní doba.

-   Masová hromadná výroba zboží potřebuje nakupující zákazníky, tedy zaměstnance, pobírající mzdu, z níž platí.

Vývoj společnosti je trvalý a proto v daném společenském řádu se neustále rodí prvky, které se uplatní ve společenském řádu dalším. Jako příklad uveďme některé myšlenky z knihy Davida Harweye "Postmoderní situace" z r. 1990, jejíž druhou část nazval autor "Politicko-ekonomické transformace kapitalismu konce 20. století" Je to široký záběr analýzy přechodu od fordismu k flexibilní akumulaci, jak autor nazývá soudobou podobu kapitalismu. Píše, že kapitalistický ekonomický systém má dvě široké problémové možnosti. Jsou to:

1. anarchická potřeba trhů, určujících ceny 

2. nutnost mít dostatečnou kontrolu nad využíváním pracovní síly, aby byl zaručen přírůstek hodnoty v procesu produkce a tím i kladné zisky.

V textu autor vysoce hodnotí Marxovu zásluhu na vybudování obecné teorie kapitálu. Současně ukazuje, že vznikají určité prvky, směřující k budoucímu socialismu. Např. "flexibilní akumulace se jeví jako nová konfigurace a proto vyžaduje, abychom ji posuzovali pomocí teoretických nástrojů, které vytvořil Marx."

Dokonce by se dalo říci, že už Marx předvídal v r. 1848 epochu globalizace, když v Manifestu komunistické strany píše: "Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoasie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou...vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará průmyslová odvětví byla zničena...Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která již nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovezené z nejodlehlejších končin zeměkoule a jejichž tovární výrobky jsou spotřebovávány nejen ve vlastní zemi, nýbrž hned ve všech světadílech...Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná vzájemná závislost národů. To platí stejnou měrou o materiální jako o duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří literatura světová."

Jak víme, Marx vycházel z analýzy tehdejšího kapitalismu. Ale konečným cílem jeho bádání byly sociální vztahy. Pochopil, že věda je celosvětová jak v oblasti ekonomické, tak i v oblasti sociální. Obě se splétají. Kapitál ovládá celý svět, proto musí být i odpověď vykořisťovaných celosvětová! Proto jeho závěry, staré 150 let platí i dnes. Nejenom v ekonomice, ale i v sociální sféře!

 

Jakými prostředky se však mají bránit chudí, utiskovaní a vykořisťovaní proti utlačovatelům, kteří si proti nim obstarali dokonalé obranné prostředky, jak ve sféře sociální a právní, tak technické, policii a armádu.

Před časem přešla velká část obchodování z reálných hodnot na finanční aktivity a proto je celkový objem peněz větší, než objem zboží. Většina světových hodnot je soustředěna v majetku USA a EU. Nekonečný je rozdíl v majetku států. Všech států je 185. Z toho 2O nejbohatších států světa má majetek stokrát větší, než 2O států nejchudších!

 

Nepřetržitě se zvyšuje životní úroveň bohatých, což je jedna z příčin připravované likvidace sociálního státu, v němž je všem dostupné bydlení, školství, zdravotnictví, důchody apod.Tím budou zásadně porušena lidská práva. Počet lidstva stále neovlivnitelně stoupá. Toto bylo jen několik příkladů pravděpodobné přicházející hospodářské nestability současného světového ekonomického systému.

 

6. Č í n a

 

6.1 Mohutný ekonomický rozmach

Podle dosavadního tempa hospodářského vývoje předstihne Čínská lidová republika do 40 let v ekonomické síle USA a do poloviny 21. století asijský ekonomický vliv zcela převládne. (Financial Times).

Dnes vytváří severoamerický kontinent (bez Mexika) spolu s EU 59 % globálního hrubého domácího produktu (GGDP) celého světa. K tomu Japonsko a další "asijští tygři" s Austrálií dalších 18 %. Je to více, než 3/4 celkového GGDP. Kdežto Čína s Indií dohromady pro dvě a půl miliardy lidí jen 6 % GGDP. V r. 2004 byl přírůstek HDP v Číně 9,1 %.

V Rusku a v bývalých socialistických státech nařídil MMF po r. 1990 privatizaci, uvolnění cen a otevření trhu. Dnes se otevřeně uznává, že to byla ta největší chyba. V Rusko klesl HDP pod 5O % výchozího stavu a počet obyvatel žijících na hranici bídy vzrostl ze 2 % na 40 %. V Číně klesl za tutéž dobu ze 40 % na 6 %, ale přesto dosahuje počtu 26 milionů osob.

 

Autorem základních principů ekonomické reformy v Číně byl nástupce Mao Ce-tunga Teng Siao-pching, který stál v čele Číny v letech 1980-1990. Podstatou úspěchu jeho experimentů bylo jejich neustále prověřování v praxi a okamžité nahrazování chyb novými přístupy. Základní cíl nové čínské strategie, tj. vybudování socialismu s čínskými znaky do r. 2049, nebyl nikdy opuštěn jeho nástupci Ťiang Ce-minem (1990-2002), který byl vystřídán nynějším nejvyšším představitelem  Číny Chu Ťin-tchaoem.

Základní myšlenky Tenga vycházely nesporně z významných teoretických prací Mao Ce-tunga, psaných v r. 1937 v Jenanu: „O praxi“ a „O rozporech“. Jde o tato pravidla:

- Kriteriem správnosti každé teorie je její ověřování v praxi;

- Ekonomický rozvoj je hlavní nástroj modernizace země a růstu její politické síly;

- Čína neuznává rozdělení světového vlivu do dvou center moci;

- Čína nebude nikomu vnucovat své metody jinak než příkladem.

Jednou s počátečních definic čínského výkladu marxismu se stala zásada „Marxismus je hledání pravdy z faktů.“

 V Číně neprivatizovali, ale vyvolali soutěž mezi kolektivy podniků. Finanční kapitál do zakládání a vybavení nových podniků investují převážně obce, méně často nadřízené regionální orgány nebo stát. Toto vlastnictví je možno nazvat družstevní, nebo podle některých případů v USA vlastnictvím zaměstnanců podniku. Soukromý kapitál v Číně vlastní firmy, které tam investují, rovněž ekonomika v Hongkongu je většinou v soukromých rukách. Kapitál do Číny investují i jednotlivci z celého světa. Dohromady s firemním je to 20 % všech investic.  

Velkou úlohu v rozvíjení národní hrdosti budoucích generací Číny hraje i typicky čínské pojetí vítězné socialistické koncepce. „Socialismus po čínsku“ neznamená dogmatické následování tradičního marxistického dogmatu z poloviny 19. století. Do popředí jde Tengova zásada „být bohatý je krásné, pokud to není dosaženo na úkor ostatních spoluobčanů“.

Za posledních 20 let se v ČLR zdvojnásobila spotřeba ropy a zemního plynu, spotřeba oceli vzrostla o 143 %, mědi o 189 %, hliníku o 380 %. Nyní jde o hledání nových zdrojů energie, vody, mnoha surovin a recyklace odpadků. Strategický cíl ČLR je co nejdříve získat 84 gigawatů elektrické energie (do r. 2006).

V popředí stojí otázka zajištění energetické soběstačnosti Číny. Její situace je složitá v tom směru, že uhlí je i do budoucna hlavní využitelnou surovinou pro rozvoj energetiky, navíc při narůstajícím narušení ekologických ukazatelů. Měly by být budovány podniky s přeměnou uhlí na tekuté pohonné hmoty se značnou produkcí k pokrytí potřeb Číny. S Ruskem byla uzavřena dohoda o budování ropovodů a plynovodů. Stejně významný je pro Čínu i projekt výstavby atomových elektráren. Předpokládá se, že USA posílí vývoz do Číny na poli technicky náročných produktů, které si Číňané dosud nedokáží vyrobit.

Počítá se i s velkým růstem počtu automobilů.

Gramotnost v Číně je 93 % obyvatelstva.

Čínská ekonomika je na vrcholu růstu a kapitalistické státy to velmi kladně hodnotí jako vstup do obrovského trhu 1,3 miliard obyvatel. Čína už odmítla pozvání do G 7. Byla i vyzvána, aby se stala mluvčím asijských a jihoamerických států, ale tuto funkci rovněž odmítla. Obě tyto skutečnosti ukazují význam ekonomického růstu Číny, která je příkladem ekonomického růstu pro třetí svět.

V ekonomice hledá Čína výhodnou kombinaci uvolnění iniciativy v podnikání zdola s řízenou makroekonomikou.

V Číně došlo k posunu smyslu pojmu "společenské vlastnictví". Není to zejména státní vlastnictví, jak to bylo chápáno u nás. Musí sloužit celé společnosti.

V nynějším přechodném období je hlavním cílem Číny překonání obrovské chudoby obyvatelstva. Proto umožnili pro rozvoj hospodářství účast soukromému kapitálu. Velkou část smluv ovšem uzavřeli na 20 let - při obnovení smlouvy bude stát chtít vložit podmínku, že majitel musí obnovit technologii na úrovni, která bude odpovídat budoucímu stupni vývoje. Základem úspěchů je centralizace finančních prostředků. Významné je, že rozhodující část bankovního sektoru  si ponechává ve svých rukách stát. Proti monopolům totiž stojí silný stát, jehož aparát má výraznou moc - a politická stabilita země je uznávána jako vysoká hodnota. Číňané jsou hrdi na to, že si umějí vládnout.

 

Protože země vstoupila do etapy globalizace spolu s ostatním světem, prudký rozvoj čínského hospodářství má velkou zásluhu i na tom, že  hodnoty světových sociálních dopadů globalizace nejsou tak katastrofální, jak by byly bez vzestupu životní úrovně Číňanů.

6.2 Řízený proces rozvoje

Ve světě začala před 15 léty ostrá protičínská kampaň po událostech na náměstí Tchien-an-men v Pekingu. Ve Financial Times to nyní hodnotí jako start k 15 létům obrovského ekonomického vzestupu a chválí, že "si režim zachoval pevnou stranickou kontrolu KS Číny jako vedoucí síly a zabránil vzniku jakékoliv věrohodné opozice v zemi."

Je zajímavé, že se dodnes hovoří o studentech, kteří na náměstí demonstrovali - jenže těch tam bylo na konci jen 300, kdežto v naprosté většině tam byli nespokojení dělníci. Ti protestovali proti zvýšení cen, které výrazně snížilo životní úroveň. Prof. Stiglitz z USA ukázal, že tehdy asi polovina Číňanů žila za půl dolaru denně.

Politika ČLR je velkorysá. Komunistická strana Číny má 7O milionů členů a skutečně je mluvčím pracujících. Mohou do ní vstoupit všichni, kdo mají zájem na plnění jejího programu - tedy i podnikatelé. Opírá se o tři páky moci: armádu, KS a státní aparát.

Současná čínská politika má základní cíl: pozvednout životní úroveň. KS se poučila, že je nutno budovat socialismus s delší perspektivou a v r. 1980 vytvořila k tomu všechny podmínky, tj. zachovat principy: 1. socialistickou cestu, 2. diktaturu proletariátu, 3. vedoucí úlohu strany, 4. rozvinout učení marxismu, 5. učení Mao Ce-tunga. Vycházejí z toho, že marxismus je hledání pravdy z faktů.

Přechodné období může trvat třeba 100 let. Předpokládá se, že bude v Číně za 3O let největší spotřebitelský trh.

ČLR zvolila nestandardní přístup k růstu ekonomiky. Nabídnutou vizí obrovských zisků získala největší kapitalistické nadnárodní společnosti, aby se aktivně podílely v přísně řízeném procesu na urychlování ekonomického rozvoje země tak, jak to vyhovuje ČLR. Jde o cílevědomé zaměření na zvládnutí základního ekonomického a sociálního problému země: na obecném zvýšení životní úrovně a hospodářském vyrovnání bohatých přímořských regionů s chudými vnitrozemskými.

Čína bohužel je největším znečišťovatelem ovzduší Země, ale to už tam začali řešit.

Striktně politicky řízený ekonomický rozvoj ČLR kombinuje s neuvěřitelnou kompetencí všechno to, co je dobré v tržním hospodářství s ideologickým cílem vybudování socialismu s čínskými znaky snad do poloviny 21. století.

Číňané volí správné pořadí a reálná tempa modernizace ve všech souvislostech. Stát organizuje přístup ke vzdělávání, hledá perspektivy tvůrčího uplatňování v globálním světě na základě ekonomické síly ČLR, rozvoje vědy a kultury.

"Čínský syndrom" je nejsenzačnější současný jev. Odborníci odhadují, že podle dosavadního tempa vývoje předstihne Čína do 4O let v ekonomické síle USA a do poloviny 21. století asijský ekonomický vliv zcela převládne. Dnes ovšem můžeme ze střední Evropy těžko vědět, zda v Číně v té době bude kapitalistický či socialistický společenský řád. Věřme, že ten druhý.

Je zde totiž závažný filosofický problém. Marx správně poznal, že vlastnictví výrobních prostředků je předpokladem moci. Dnešní globalizace světa je vedena požadavkem maximálního zisku. Toho dnes v Číně nadnárodní monopoly dosahují. Jejich vliv na místní politické poměry je jistě veliký a proto nezanedbatelný. Je nesporné, že stále sílí a mohutní perspektivní ekonomický rozvoj.

Je proto pravděpodobné, že v určité době budou chtít kapitalisté svůj majetkový ekonomický vliv uplatnit i v oblasti mocenské - proto je značně pravděpodobné, že může dojít k mocenskému střetu. Dnes je asi těžko možno odhadnout, kdo zvítězí. Podle současných znaků lze předpokládat, že čínský stát, vybudovaný na principech socialismu, nápor odrazí. Ale řeší dnes někdo v Číně tuto možnou - ba pravděpodobnou - situaci dalšího vývoje na teoretické úrovni? Tuto informaci dnes potřebujeme nejen my. ale celý svět! Zatím se však zdá, že řešení tohoto úkolu, tj. možný střet majetkově mocenských zájmů zůstává v oblasti praxe.

V majetkové oblasti nelze opominout současné soukromé vlastnictví některých Číňanů. Nejbohatší desetina populace ovládá 45 % zdrojů a desetina nejchudších jen 1,4 % bohatství země.

Koncem roku 2005 došlo k desetitisícové demonstraci a policie zahájila palbu - byli dva mrtví a mnoho zraněných. Nechci tuto událost zobecňovat, ale jde o příklad nepříjemné skutečnosti.

Naproti tomu v České republice jsou dogmatici, kteří  události z historie kladou jako hlavní argument pro odsuzování Číny, provokativně hostí dalajlámu, jako nejvyššího odpůrce Číny, vyvěšují tibetské vlajky na radnicích. Tím brání rozšíření ekonomických styků. Vždyť nedávno ČR podle zcela nepatrného pokynu USA odmítla prodat Číně 6 pasivních radiolokátorů Věra. Naopak všechny západní země v Číně budují obrovské závody v hodnotě stamiliard dolarů.

6.3 Návštěvy státníků

Po vyhlášení Čínské lidové republiky v r. 1949 vznikly velmi dobré a rozsahem značné česko-čínské všestranné vztahy. ČSR tam získala velmi dobré jméno. Avšak v nové politické situaci ve světě po r. 1990 jel na první státní návštěvu do Číny ve dnech 14. - 16.4.2004 až prezident ČR Václav Klaus s delegací podnikatelů. Tím byly prolomeny ledy.

Ministr průmyslu a obchodu Milan Urban navštívil opět v doprovodu podnikatelů ČLR v době 14. - 25.1.2005 a kromě jiných dohod vznikl i česko-čínský podnik v Děčíně na výrobu kombinovaných říčních plavidel. Je to investice ve výši 1,3 miliardy korun. Bylo rovněž dohodnuto, že do Prahy přijede v dubnu 2005 hospodářská mise z Hong Kongu.

Velmi důležitá také byla návštěva premiéra Jiřího Paroubka se skupinou podnikatelů v Číně od 25. do 28.6.2005. Jednalo se především o českých dodávkách elektráren, osazených v Šen Tchou, o podporách investic českých firem v Číně, o rozvoji turistiky, o přímém leteckém spojení i o lidských právech.

Státní návštěvy vyvrcholily ve dnech 8. a 9. 12. 2005 cestou premiéra ČLR Wen Ťia Pao do Prahy. Mimo jiné také charakterizoval svoji vlast jako rozvojovou zemi, v níž se během 27 let reforem odehrály velké změny, které postupně vytvářejí systém socialistické tržní ekonomiky. Přejímají manažerské zkušenosti a vytvářejí model ve všech směrech otevřený vůči zahraničí. Realizují úplný regulovaný trvale udržitelný rozvoj. Neustále posilují makroekonomickou regulaci. Setrvávají při tom na zásadě "vše pro člověka."

Rovněž řekl:  "Respektujeme obecné principy lidských práv. Ale současně si uvědomujeme, že tyto obecné principy musí korespondovat s národním charakterem každé země." 

"Průměrný věk obyvatelstva Číny, který byl v době vzniku ČLR 35 let, se dnes zvýšil na 77 let, což svědčí o silném zaměření na růst životní úrovně, když Čína vychází ze staleté zaostalosti." Zároveň bylo podepsáno 14 smluv, zejména dohoda o ochraně a podpoře investic.

6.4 Budoucí role Číny

Čína postupně směřuje k demokratickým formám řízení státu, což má pro lidstvo velký význam. Činí to postupně a účelně. "Čínský syndrom" je název tohoto procesu podle amerických odborníků. Ti to hodnotí jako nejsenzačnější současný jev ve světě.

Tyto politické a hospodářské úspěchy Číny bylo nutno v našem textu zdůraznit, protože Čína je dnes jediné významné území na světě, kde drží politickou i hospodářskou moc stoupenci socialismu jako světového řádu. Ze stoletých zkušeností víme, jak nesmírně důležitá je tato skutečnost pro další vývoj lidstva z kapitalismu do socialismu!

Stále však chybí dostatek faktů pro posouzení reality o pojmu "socialismus". Usuzuji, že v SSSR byl stalinismus a nikoliv socialismus. V Číně byl kdysi velice autoritativní režim. Patrně tam přežívají ještě některé pozůstatky, i když rozvoj demokracie probíhá velmi rychle. Navenek projevuje Čína mohutný hospodářský rozmach.

Pokud jde o tzv. dodržování lidských práv, zdůrazňuje Čína jako hlavní kriterium jejich plnění růst životní úrovně lidu a odstraňování bídy, jakož i další zásady sociální části Deklarace lidských práv podle rezoluce OSN z r. 1948, tj. právo na práci, na bezplatné vzdělávání, lékařskou péči, právo na důstojný domov a hlavně na mírový rozvoj světa.

Čína v dohledné době nepočítá se změnou zřízení země, které se opírá o vedoucí úlohu KS Číny. Vyhlídky na úspěch zřejmě nemají stále sílící snahy kapitalistických zemí jí vnutit, pod heslem zlepšené efektivnosti jejího růstu, politický systém klasické „západní demokracie“ se stále se opakujícími volbami, střídáním politických stran vedených klíčovými zájmy soukromých podnikatelů.

Po tom mnohém a hlubokém zklamání z politických zmatků v Rusku a v evropských státech se socialistickými vládami, je to velmi potěšitelná realita!

Jen si kladu otázku, zda se mnozí "poameričtění" Číňané, zvláště mladí, nestanou ve své zemi pátou kolonou pro americký kapitalismus? Budou ještě za 5 - 10 let znát pojem politbyro? Není pochyby, že v oblasti zábavy, sportu, oblékání, zájmu o technické vymoženosti i při přijímání konzumních zvyklostí vůbec má na dnešní mladou generaci Číny vliv např. USA a jiné vedoucí kapitalistické ekonomiky. Čína nikdy neomezovala migraci ze  země, takže je v zahraničí asi 50 milionů Číňanů, kteří svou vlast všestranně podporují.

Tisíciletá tradice čínské historie v sobě má velice silné vlastenecké prvky národní hrdosti a i v mladé generaci je prvek vlastenectví velice silný.

Kuba a severní Korea jsou malé státy (a nejsem schopen pochopit snahy Koreje, hrát si na světovou velmoc a zesměšňovat se tím nejen v očích Japonska a USA, ale celého světa) nevzbuzují ve mně naději, že by mohly způsobit zvrat celosvětového řádu na zeměkouli! 

Proto držme Číně všechny palce, aby tamější vývoj pomohl k porážce světového kapitalismu v dnešní globalizované podobě jednoty světa. Zdá se, že je to jediná naděje pro celosvětové nastolení socialistického řádu!

 

7. K t e r a k   h l e d a t  d a l š í  c e s t u  v ý v o j e  l i d s t v a

 

Jeden můj velice vzdělaný přítel s vysokou morálkou mi doporučuje, abych se nezesměšnil hledáním budoucí cesty lidstva k socialismu. Protože to je záležitost skoro teologická. Protože ani nejdokonalejší počítače nemohou takový problém věcně zodpovědět. Protože se při řešení vyskytuje tolik neznámých, že otázku bez znalosti možných východisek nelze řešit. Protože ani nelze zformulovat cíle vývoje společnosti. Protože je dnešní vládnoucí kapitalismus tak všestranně silný, že je neotřesitelný a proto věčný. Protože marxismus bylo jen malé dočasné vybočení nejen v teorii, ale i v praxi vývoje světa.

Jenže mne tato otázka trápí už řadu let. Události ve světě mne stále víc vedou k přesvědčení, že lidstvo - bude-li pokračovat v dosavadním vývoji - ekologicky zničí za pár desítek let nejen sebe, ale veškerý život na této Zemi. Ale i kdyby se to nějakým zázrakem nestalo - více totiž věřím výsledkům vědeckého bádání než zázrakům. Jaký bude další vývoj naší lidské společnosti? Cožpak nelze odstranit současný strašný stav lidské společnosti, kdy 1/3 lidstva živoří - a skupině nejbohatších to nevadí, protože "roupama nevědí, co dělat"! Kdyby chtěli, mohou si dát udělat třeba zlaté nočníky.

Celý život jsem toužil po spravedlivé společnosti a dělal jsem vše, aby se můj sen splnil. Marxovo učení mne zlákalo k přesvědčení, že jsem u cíle, že je to učení reálné a splnitelné, že je v silách lidské společnosti takový spravedlivý společenský řád nastolit, přestože jsem od samého začátku věděl, že realizace nemůže být snadná. I když jsem v průběhu svého dlouhého života získal mnoho negativních zkušeností, svůj ideál jsem dodnes neopustil.

Vím, že v současném světě stojí nástupu nového spravedlivého společenského řádu v cestě obrovské překážky. Je známo, že sociálně nezajištění (chudí) mají méně demokracie, než bohatí, kteří jsou majetkem mocní. Magnáti globalizace diktují všem. Podobnou hodnotu jako bohatství mají na stupnici moci i informace.

V dnešním složitém, zejména technickém světě, je nezbytná vysoká odbornost. Neznehodnocují však takové skutečnosti samu demokracii ? Jak mohu jako občan projevovat svoji vůli, svůj názor bez důkladné znalosti věci? K tomu se ještě přidává skutečnost, že v postobčanské společnosti jsme zcela bezmocní.

Žijeme ve společnosti, kde je zodpovědnost virtuální - mnohdy (ba spíše většinou) nelze zjistit skutečného viníka. S tím souvisí, že moc opustila hranice států, je na nich nezávislá a celosvětově nás ovlivňuje. Nadnárodní monopoly neznají státní hranice a mají mnohdy větší majetek a proto i rozpočet, než menší státy, které jim dávají na svém území mnohé právní i ekonomické výhody, aby tyto giganty na jejich půdě zřídily nová pracovní místa.

Rovněž většina politických stran se tváří, jakoby chtěly uvést do života svůj program, svou politiku ve prospěch voličů a jejich státu. Ovšem ve skutečnosti o všem významném rozhodují nadnárodní společnosti. Zdá se, že většina našich občanů si tyto skutečnosti neuvědomuje.

Otázkou dalšího vývoje lidstva se zabývám už řadu let. Moje duševní schopnosti jsou ovšem velmi omezené. Dokážu otázku položit, nedokážu ji zodpovědět! Postupně jsem navštívil naše přední filosofy. Mluvili se mnou o tom pánové Golstücker, Kosík, Randsdorf, Bondy a Bělohradský. Na řešení této otázky nepracoval žádný z nich. Ptal jsem se, zda tuto otázku řeší někdo u nás nebo ve světě. Nevěděli.

Jsem přesvědčen, že pominula doba, kdy složitou vědeckou problematiku dokázal vyřešit jedinec. V současnosti se scházejí týmy, protože rychle vzrůstá složitost problematiky v kterémkoliv vědeckém oboru i v technice.

Ve svém dlouhém životě jsem se nesetkal s dokonalejší teorií vývoje lidské společnosti, než kterou vypracoval Karel Marx s Bedřichem Engelsem. Protože se stále stupňuje hrůznost dějů v lidské společnosti, přál bych si, aby to ustalo. Jde nejen o Dárfour a proti zákazu OSN vedenou zločinnou válku v Iráku, jejímž prostřednictvím získaly americké monopoly iráckou ropu.Tyto mezinárodní zločiny se mohou dít pouze v určitém společenském řádu. Ten za tyto i za další nese zodpovědnost. I proto by měl být kapitalismus poslán do historie!

Kde jsou ty idylické časy, kdy rozhodoval v prvobytně pospolném řádu náčelník s radou starších!

Dnes je znovu kladena otázka, zda lze řešit přechod k socialismu v jednom státě. Lidé se na to ptali už v první polovině 20. století - zda není nutná světová socialistická revoluce. Vždyť i tehdy někde byli vládcové slabší, jinde silnější a situace ovládaných byla rovněž různá. Při dnešní globalizaci tyto bývalé rozdíly nehrají takovou roli. Dnes vládnoucí finanční oligarchie fakticky vládne celému světu Proto by se v tomto rozsahu bránila. Proto se domnívám, že dojde-li ke společenské změně, bude spíše celosvětová! Zdůrazňuji, že si nemyslím, že by mělo či mohlo jít o násilnou revoluci.

Celý tento společensky významný proces je velice úzce vázán na ekologii. Oteplování ovzduší Země je způsobené lidskou činností, je zločinem celosvětovým. Ale bohužel - jak se zdá - moc dnešních nadnárodních monopolů nad světem je dána ekonomickým zákonem o maximálním zisku a tento zákon je tak mocný, že nikdo nezastaví jeho působení - a tedy nikdo nemůže zastavit ani jeho důsledky!

Realita třídního boje v Marxově chápání přece nezmizela z povrchu Země - ba naopak má stále strašnější důsledky v oblasti společenské i přírodní. Dnešní nejorganizovanější třída je finanční kapitál.

Velice významnou roli v tomto procesu mají média: neustále musí dokazovat, že je vše v pořádku, že USA jsou nejbáječnější země světa, v níž je tolik demokracie, že přímo přetéká z hrnce. Proto se denně dovídáme o úspěších a názorech jejich politických vládců a v nedělí v pětiminutových zprávách i o výsledcích sportovních zápasů v americké NHL a v basketbalu. Český posluchač z toho zřejmě "slintá blahem". Nebo že by se tím vzácným mediálním i posluchačovým časem muselo tak plýtvat, aby se k lidem nedostaly nějaké špatné zprávy ze života ve světě? Tuto mediální politiku vládců nad Zemí lze pochopit . Jde přece "pouze" o záměrnou, plánovitou lež, jejíž životnost trvá pouze několik hodin, či pár dní. A pak po těchto myšlenkách a jejich autorech "ani pes neštěkne".

Je pro mne však podivné dění ve společenských vědách. Marxova teorie mi učarovala, protože - ať se to komu líbí nebo ne - stala se velmi důležitým průkopníkem vývoje a dění v lidské společnosti. Stále jsem přesvědčen,že jde o správné a pravdivé poznatky.

V jisté době nastal odklon některých vědců od marxismu. Přišel "sám od sebe", tj. překonáním marxismu na vědecké bázi? Nevím a nezdá se mi to pravděpodobné. Pokud by se to stalo, byla by to chyba mého nedostatečného vzdělání.

Přijímám realitu industriální společnosti. Ale ani ve Filosofickém slovníku z r. 2002 jsem to heslo nenašel. Proč tedy mám přijmout toto "nové" dělení dějin lidské společnosti. Domnívám se, že je nelze významem srovnat s Marxovým dělení podle společenských řádů. Co může projít novináři, nemůže projít vědci. Nepravdy nebo mylná tvrzení by přece musely poškodit jeho vědeckou reputaci.

Nakonec bychom si měli připomenout, že mohutný mediální útok proti všem formám dělnického hnutí je nedílnou součástí už půl druhého století probíhajícího třídního boje - prim hraje metoda antikomunismu. Tento dogmatismus má nedozírné obecně nebezpečné důsledky pro společnost.

Novinkou je v posledních desetiletích politická snaha znemožnit teoretické bádání ve společenských vědách, zaměřené především na marxismus.Neustále je nutno mít před očima , že žijeme ve společnosti, v níž probíhá tvrdý třídní boj. Oběma stranám jde především o politickou moc nad konkrétním územím určitého státu nebo skupiny států.

Je neomluvitelné, že buržoasie dostala a obnovila moc nad "šestinou světa", jak se před válkou říkalo Sovětskému svazu a nad státy socialistického tábora. Hlavní příčinou bylo panství stalinismu - diktatury jednotlivce J.V.S.(či jeho skupiny) a jeho následovníků.

V ČLR zůstala dělnické třídě v rukách vláda ve státě s 1,3 miliardy obyvatel. Je zde ovšem otevřená otázka - jak už jsem dříve napsal - jakou úlohu budou mít za určitý čas zamerikanizovaní mladí lidé. Bude-li v době vhodné pro střídání politických řádů v naší společnosti v Číně socialistická moc, nepochybně bude chtít svrhnout kapitalistickou vládu v USA, protože se z Číny stává velikostí i významem této velmoci rovnocenný partner. Nelze se domnívat, že tyto společenské změny jsou v blízkém dohledu. Kdo ví, co lidstvu přinese budoucnost - zejména dojde-li ke střetu lidského faktoru s faktem ekologickým!

Škoda, že nebylo možné po vylíčení nejrůznějších hledisek současného stavu světa odpovědět na otázku "kdy" dojde k odstranění kapitalismu a k nastolení spravedlivého společenského řádu.

Nakonec zbývá otázka, jakou úlohu sehraje při této změně společenských řádů na Zemi třetí svět - nezdá se, že by byl schopen k této změně aktivně přispět. Kéž bych se mýlil.

Myslím, že při změně společenského řádu bude rozhodující faktor politická moc - bez ohledu na formu (metodu)přechodu.Proto musí být princip moci na začátku i na konci každé takové úvahy. Zatím tato nezbytná podmínka nebývá vůbec uváděna nebo zdůrazňována.

Pro to všechno se domnívám, že nenastala doba vyškrtnutí marxismu ze společenských věd. Ale jeho úlohu bude nutno přizpůsobit poměrům v současné společnosti.

 

 

D r u h á  č á s t

 

8. H l e d á n í   c e s t y   k  s o c i a l i s m u

 

První část této studie jsem napsal v r. 2005 jako základní zamyšlení o nezbytnosti a možnostech dalšího vývoje lidstva. Současný společenský řád vede lidstvo k záhubě, protože klade důraz na "svobodu" nekontrolovatelné činnosti kapitalistů. Ti jednají v rozporu se základními zájmy společnosti a proti duchu jejího vzniku a existence. Historie ukazuje, že lidstvo mohlo vzniknout jako živočišná skupina a oddělit se od živočišné říše pouze vzájemnou spoluprací ve prospěch jednotlivců i celku.

Původně šlo o rodinu a rod. Postupně se stávalo stále naléhavější nastolení řídícího systému v souvislosti se změnou společenských řádů a velice rychle rostoucím počtem lidí na Zemi. Stále více se ukazovalo, že co prospívá jednotlivcům nebo skupinám, škodí lidstvu jako celku. Nejnázornějším příkladem je ve věcné oblasti oteplování ovzduší, drancování přírodního bohatství a ve společenské oblasti stálé rozvírání nůžek počtu nesmyslně bohatých a extrémně chudých. Proto je nutné uvažovat o nezbytné změně kapitalistického společenského řádu do socialismu.

K pokračování mých úvah o směru kam kráčí lidstvo významně přispělo, když jsem se dověděl o skupině iniciované KSČM, která teoreticky zpracovává pojem socialismus a cestu, po které k němu má společnost dojít. Opírá se o rozbory příčin zániku SSSR a socialistického tábora a těmto chybám se zcela jistě vyhne!

Dosud zpracované texty jsou podnětné, i když samozřejmě - jako při každém začátku je v nich nutno upřesnit řadu nepřesných tezí. Významné je, že má tato pracovní skupina svobodu tvůrčí cesty, uplatňuje širokou diskusi a není "dirigována" shora. Věřím, že výsledky budou přínosné a obohatí teorii o vývoji lidské společnosti, při jejíchž začátcích stál Marx.

 

 8.1  Z čeho lze vycházet?

 V rozvíjení základních Marxových tezí o socialismu jako spravedlivém společenském řádu pro lidi čeká v teoretické oblasti ještě velmi mnoho práce.

Při tom nesmíme zapomínat že žijeme ve III. etapě kapitalismu, nazývaném globalizace. Je zajímavé, že ji předpověděli už Karel Marx a Bedřich Engels v Komunistickém manifestu v r. l848: "Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoasie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou." (Karel Marx - Bedřich Engels: Manifest komunistické strany str.33)

Utopičtí socialisté to mysleli s lidstvem dobře. Objevili se v období rozkladu feudalismu: Claude Henri Saint Simon, Charles Fourier a Robert Owen. Byli to boháči s lidumilnými představami.Dělnická třída se v té době teprve začala organizovat a socialismus nebyl na pořadu dne ještě ani jako cíl. Pro utopisty byl proletariát utlačovanou masou. Chtěli pro něj dosáhnout štěstí na zemi pomocí zákonů a deklarací bez účasti lidu.

Problematika spravedlivého společenského řádu se objevila v moderní filosofii po prvé důsledně u Marxe. Proto zůstala jen na úrovni obrazu malovaného odvážnými tahy štětcem bez jakýchkoliv podrobností.

V ekonomii navázal Marx na teorii ekonomů Adama Smithe a Davida Ricarda, kteří učili, že hodnoty vznikají při výrobě zboží.

Marx nalezl a zformuloval zákonitosti kapitalistického společenského řádu a vytvořil z nich systém. Mezi těmito pojmy jmenujme alespoň: zboží, zákon hodnoty, nadhodnota, kapitál, pracovní síla, všeobecný zákon kapitalistické akumulace, formy nadhodnoty a její rozdělování, pozemková renta, monopoly, finanční kapitál, krize a deprese, imperialismus a jeho všeobecná krize.

Ukázal i na vykořisťování člověka člověkem. Kapitalista: 1. vlastní výrobní prostředky, 2. rozděluje úkoly při výrobě a 3. rozhoduje o rozdělení zisku. To vše vytváří kategorii výrobních - produktivních vztahů

Jim odpovídající pojem jsou výrobní - produkční síly.

Příčinou nerovnosti ve společnosti je její rozdělení na třídy. Marx ovšem pojem "třída" neobjevil. Na ty poukázal už ve 3. století před naším letopočtem římský státník s demokratickými sklony Apius Claudius.

Francois Quesnay (l694-l724) dělil společnost na produktivní třídu (osoby hospodářsky činné) a neproduktivní třídu (pozemkových vlastníků).

Adam Smith (l723-l79O) napsal své stěžejní dílo "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů". Vytvořil také "pracovní teorii hodnoty" (Smithův zákon).

Karel Marx (l8l8-l883) "třídy nevynalezl" (jak už jsem psal ve 2. kapitole a nyní to opakuji v nových souvislostech): "Můj přínos je v tom, že jsem dokázal:

l.  že existence tříd je spjata pouze s určitými historickými formami vývoje lidské společnosti,

2.  že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu a

3. že tato diktatura je sama jen přechodem ke zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti." (l852).

V polovině předminulého století šlo o obrovské objevy ve společnských vědách. Byly to pojmy v té nejobecnější podobě:

- svržení kapitalismu je nezbytné - cesta k tomu je nastolení třídního boje, který vyvrcholí v revoluci,

- socialismus je spravedlivý sociální řád,

- dělnická třída povede společnost k zániku tříd a k beztřídní společnosti.

To vše se nestalo. Domyslet teoretické i praktické podrobnosti "kterak" uskutečnit zásadní principy tohoto společenského vývoje nyní spočívá na generaci naší a na generacích příštích!

 "Lidé, kteří ve shodě se svou materiální výrobou produkují sociální vztahy, vytvářejí také ideje,, kategorie, tj. ideální abstraktní výrazy těchto současných vztahů." (K.Marx v dopise P.V.Anněnkovu l846. Marx-Engels: O historickém materialismu str.49)

Domnívám se, že stěžejním problémem teorie i praxe je otázka moci. Ta má dnes tři polohy :

l. zánik moci současné vládnoucí finanční oligarchie

2. uchopení této moci a její užívání v době zániku tříd

3. systém moci v beztřídní společnosti.

 

Nelze očekávat, že bude tento proces rychlý a snadný ani v jedné z těchto fází! "Lidé sami dělali své dějiny, avšak dosud je dělali tak, že se neřídili společnou vůlí podle společného plánu a to ani v jasně ohraničené dané společnosti." (Bedřich Engels v dopise H. Starkenburgovi r. l894. Marx-Engels: O historickém materialismu str.71). Jsem za tuto větu velice vděčný, protože podporuje moji představu o nezbytnosti teoretického řešení budoucího vývoje společnosti z kapitalismu do socialismu.

 

 

8.2 Cesty k převzetí moci v etapě globalizace

Dnešní finanční oligarchie drží moc pevně ve svých rukách. Její doménou je hospodářská oblast života společnosti z té odvozuje i moc ideovou, politickou a vojenskou. Manipuluje americkou armádou, nejmoderněji vyzbrojenou a rozpoutává zbytečné války jen proto, aby si ověřila vlastnosti nových zbraní, opotřebila je a vystřílela vyrobenou munici. To umožní nákup nových zbraní. Nejvýraznější příklady jsou hanebné a nelegální rozbití Jugoslávie s pomocí albánské teroristické armády UČK. A zničení iráckého fungujícího režimu válkou na základě podvodné argumentace, že vlastní zbraně hromadného ničení.Američané způsobili nesmírné škody materiální i na životech a vyvolali občanskou válku a islámský terorismus. Marně se snažili nahradit islámskou kulturu svojí euroamerickou! Hlavním cílem USA je snaha podmanit si celý svět.

Z toho vyplývá, že moc současné vládnoucí finanční oligarchie je téměř bezmezná! Už jsem uvedl, že tuto sílu nelze porazit násilnou bojovou revolucí: V dnešním světě neexistuje tak mocná sociální síla, která tuto světovou velmoc bojem porazila. Druhým důvodem - a podle mého názoru významnějším - je změna charakteru společnosti. Od válečného řešení konfliktů, možném a běžném a době imperialismu dnes ve světě převládá význam lidských práv. Neuvěřitelně významné bylo přijetí "Všeobecné deklarace lidských práv" Valným shromážděním OSN dne 10.12.1948. Druhý velmi významný činitel je etapa globalizace, v níž se věci řeší ekonomickými prostředky místo ničivých válek - ta irácká je "vybočení z normy".

Znovu opakuji, že pravděpodobně lze očekávat ekonomický kolaps kapitalismu a po něm nastolení nové moci. Tuto alternativu by měli po odborné stránce vyřešit ekonomové.

 

8.3 Obsah pojmu socialismus

Dr. Miloslav Formánek, CSc., výborně zpracoval v rámci projektu pracovní skupiny KSČM asi v lednu 2006 přehled o historickém vývoji celé této složité problematiky. Skupina už vydala řadu zdařilých textů, které zatím mají pracovní charakter. S těmi je třeba polemizovat, aby bylo možno dosáhnout optimálních výsledků.Proto se mé připomínky týkají těchto studií, nazvaných "Dělnická a nová sociální hnutí" a "III. Některé hlavní závěry."

Podle mého názoru má autor i v těchto částech mnoho kladných úvah, některé jeho pohledy se mi však zdají nevěcné.

Důležité bude vypracovat novou terminologii těch pojmů, které z Marxovy doby zastaraly

Domnívám se,že je zásadně správné hledisko "vycházet z Marxe." Jenže si myslím, že rychlý až překotný vývoj 3. stadia kapitalismu, nazývaný globalizace, tak výrazně změnil charakter dělnické třídy a jejího postavení ve společnosti (viz strana 19), že je nutno nahradit tento pojem jiným slovem, tj. která či které sociální skupiny by nově nastoupily do funkce hegemona dnešní společnosti? Za Marxe působil kapitalismus v Evropě a v USA. Dnes ovlivňuje doslova celý svět včetně etnik na dosud velice nízkých vývojových stupních, např. v tichomořských ostrovech nebo v Africe.

Výrazně se změnily síly, schopné ukončit vývojovou etapu společnosti, zvané kapitalismus. Ten dospěl do stádia, kdy vyčerpal vše dobré, co přinesl vývoji lidské společnosti a dnes už jí převážně škodí nejen v sociální oblasti, ale dokonce i ničením základních podmínek, v nichž život na Zemi vznikl a trvá.

Při současném trendu přivodí lidstvo za několik desítek let záhubu nejen sobě, ale veškerému životu na Zemi - tomuto zázraku ve vesmíru. I proto je dnes tak důležité teoretické bádání, kterak bude možné nahradit současný společenský řád socialismem.

Současné horoucí problémy planety tomu asi nezabrání, Protože je nikdo neřeší. Např. existují obrovsky zbídačené dvě miliardy obyvatel, kteří mají sociální důvod, aby se změnil svět, ale nemají potřebnou organizovanost a společnou ideu, aby udělali revoluci. Naproti tomu vládnoucí finanční oligarchie má veškerou politickou moc, opřenou o světově záměrně působící ideu antikomunismu i o maximální oporu v policii a ve vyspělých armádách. Rovněž ekonomika se dosud celkově řítí do zániku, přestože kapitalismus zatím úspěšně překonává různé krizové stavy.

Citace Marxe a Engelse o "právu dělnické třídy na revoluci" patří do období konce l9. a do začátku 2O. století.Nehodí se do dneška.

Současné pojetí revoluce podle skupinek anarchistů nebo podle Egona Bondyho jsou dnes nerealizovatelné úvahy. Obdobné jsou i prezentované názory "nových socialistických hnutí."

Myšlenka, aby se levicové hnutí stalo kulturním hegemonem a tím podpořilo získávání občana pro socialistické ideové cíle je krásná, ale nesplnitelná. Vždyť nedílnou součástí antikomunismu je odvádět občany od zásadních politických otázek tím, že jim místo toho nabídnou současnou podobu hesla z dob říše římské "chléb a hry". V praxi to plně zabírá! Umělci showbyznisu a sportovci mají mnohdy milionové příjmy, aby svými výkony upoutali pozornost lidových mas. VyVolení a Velký bratr jsou zaměřeny na nízké pudy diváků. Cíleně je v tomto duchu koncipován celý program televize NOVA. I tímto způsobem výrazně ovládá vládnoucí buržoasie široké masy.

Správná je myšlenka "překračovat pouhou negaci kapitalismu". Nedomnívám se však, že by "lid" mohl ovlivnit "celkové výrobní síly, výrobní technickou a technicko organizační stránku produkce nebo také různé instituce a organizace, ztělesňující změny v sociálně ekonomické, vlastnické sféře i pozoruhodné výsledky politické a kulturní tvorby." Tím nemůže "vzniknout model socialismu, v němž bude hrát rozhodující roli sociální skupina, osvojující si ve stále větší míře rysy samosprávného chování a jednání , s rostoucím podílem na produkci a rozhodování o vlastnictví s vysokou úrovní všech forem kultury společenského chování."

Zde je přání otcem myšlenky! Zcela nereálně, protože žijeme v třídní společnosti, kde mají rozhodující postavení vlastníci výrobních prostředků, opírající se o obrovskou potlačovací moc státu, ovládajícího policii a armádu. Vykořisťování je stále mocnější a zaměstnaní se obávají nezaměstnanosti. Stále menší je vliv roztříštěných odborů - zejména u nás - a pokud vůbec v podniku mají či smějí mít odborovou organizaci.

Bylo by vhodné spojovat cíle malých a středních podnikatelů, úředníků, pracovníků ve službách apod. Základem musí být skutečně vzájemná potřeba společných politických cílů. Posilování územní samosprávy je další kladný krok, směřující k budoucímu spravedlivému režimu.

Je diskutabilní, v jakém územním rozsahu by mohlo dojít ke změně společenského řádu vzhledem k obydlenému povrchu zeměkoule, pokud bychom uvažovali o možnostech vítězství ozbrojené revoluce. Domnívám se, že by bylo nereálné uvažovat pouze o celosvětovém rozsahu. Protože všude není stejná politická situace.

Znovu zdůrazňuji, že očekávám celkový hospodářský a politický kolaps kapitalistického světa. Jednou z možností by byla světové hospodářské krize jako v r. 1929 - jenže daleko mohutnější než tenkrát. Dnes totiž globalizace ovládá celý svět jako jediný systém. Je však možné, že se budou hroutit různé státy postupně - přestože v nich vládnou nadnárodní monopoly. Nicméně mají jednotlivé vlády i dnes jisté místní pravomoci - takže mohou do jisté míry lavírovat, aby si udržely svoji moc.

Úvahu o dílčím nebo celosvětovém přechodu k socialismu bychom dnes neměli chtít dovést do konce, protože nemáme dosti objektivních podkladů.

Důležité je úvodní sdělení, že "socialismus období VTR a globálního kapitalismu nemůže být opakováním socialismu období industrializace. Marxistická tradice je v tomto ohledu základním zdrojem a metodickým vodítkem, které je kriticky rozvíjeno a obohacováno o nové poznání a alternativy". Proto se musí " jít za Marxe."

Důležité je také stanovisko, že "neexistuje hotový a jediný správný abstraktní model.Projekt takového modelu musí být otevřený jak teoretickým poznatkům, tak i nové praxi." Je samozřejmé, že "socialismus musí být schopen soutěže s globalizovaným kapitalismem."

Problematické je použití pojmu „meziformace“. Předpokládá to, že nová základna musí do jisté míry vyrůstat již v lůně předchozího společenského řádu. S tím souvisí i možnost meziformace, kvalitativně odlišné od pouhého sociálního státu, ale nedosahující ještě systémové kvality socialismu. Marxovo učení o třídách je úzce spojeno s otázkou m o c i. Nemůže existovat „mezimoc“ - protože každá třída, která vládne, má s v o j i moc - a tyto dvě moci se nemohou než utkat. A je velice málo pravděpodobné, že by měly obě tyto třídy po delší dobu prostředky stejně silné, aby mohl být výsledkem mocenský pat!

Proto nelze souhlasit s větou, že "systémovou změnu nelze redukovat na otázku moci, nemůže jí být dosaženo nějakým jednorázovým násilným zvratem (uzurpací moci nebo diktaturou)." Text odmítá "praxi, která by připouštěla nebo ospravedlňovala omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytvářela podmínky pro kult osobnosti.. Změny jsou výsledkem dlouhodobého procesu demokracie a samosprávy a rozvíjení forem demokracie."

Nedovedu si představit, že by dnešní vládnoucí finanční oligarchie trpně přihlížela, že jí nějaká samospráva, či skupina lidí socialistického přesvědčení bere z rukou moc!! Nemá přece policii a armádu "pro parádu" To by se snad mohlo stát, kdyby došlo k hospodářskému a politickému totálnímu krachu státu - tohoto významného nástroje na ovládání občanů. A většina členů společnosti by musela být ovlivněna ideou požadující skončení moci utiskující vládnoucí třídy. Ale nic nezmění sám princip demokracie, která se dnes praktikuje a oligarchie má tento pojem jako "vlajkovou loď" současné vlády nad světem.

Jen tak z ničeho nic stát nezmění své poslání z "příliš autoritářské...podoby ke garanci univerzálních práv , organizační samosprávy a podpoře motivace".

"Soukromé vlastnictví za socialismu je představitelné...Hypotézou je postupná transformace tradičního průmyslového dělníka v podílníka na společenském vlastnictví, který překračuje hranice pouhého formálního, odcizeného přivlastňování a ve výhledu se přeměňuje ve vlastníka individuálního ". Při přečtení této teze jsem se podivil, že za mnou nepřišel minulý týden hlavní vlastník PPF pan Kellner, nedal mi 10 milionů a neudělal mne "podílníkem společenského vlastnictví." Rozhodnu-li se uvedené tezi věřit, budu ho očekávat až příští týden! Tato idea mi vnutila otázku, proč je na Mostecku bez práce a pobírá podporu v nezaměstnanosti l/5 horníků, místo aby jako podílníci společného vlastnictví alespoň dobývali uhlí?

Pro všechny je bez obtíží přijatelná teze, že "politický systém za socialismu musí být pluralitní, otevřený a se silnou vazbou na socialistickou občanskou společnost...Posun politiky k moderování zájmů souvisí s možnostmi méně autoritářského řízení společnosti a s typem rozhodování".

Ale jak to vlastně bude s politickými stranami za socialismu? Ty dosavadní v podstatě byly vytvořeny příslušníky jednotlivých tříd nebo velkých skupin obyvatelstva a hájily jejich zájmy. Za socialismu pravděpodobně rovněž budou strany, ale ztratí přívlastek "politické". Různé skupiny obyvatel určitě budou mít společné zájmy a budou potřebovat zájmové organizace, které by tyto potřeby hájily.

Jak viděl vztah mezi třídami a politickými stranami Manifest: "Jakmile v průběhu vývoje zmizí třídní rozdíly a všechna výroba bude soustředěna v rukou sdružených jednotlivců, ztratí veřejná moc svůj politický charakter. Politická moc ve vlastním smyslu slova je organizované násilí jedné třídy k potlačování druhé." (Marx-Engels: Manifest Komunistické strany str. 51).

Jistě je správná myšlenka, že "ani socialistická společnost nebude bezrozporná" a že "bude procházet složitým vývojem." Ale neměli bychom uvažovat o "otevřeném politickém zápasu." Mezi budoucí spory zřejmě bude patřit "dialog socialistů s náboženstvím." Tolerance a odpovědnost zde i v mnoha dalších problémech bude nutná.

Je pochopitelné, že i po zániku tříd budou charakteristické široké společenské skupiny, mezi které bude patřit významné místo inteligenci.

Výzkum KSČM, k němuž jsem se vyjádřil, správně rozlišuje dvě polohy:

1. cestu ukončení vlády kapitalismu a nastolení socialismu,

2. zásady života za socialismu

Jestliže se nepodaří do všech podrobností usoudit na budoucí mechanismus života společnosti, lze to tolerovat, pokud se dnes podaří formulovat alespoň principy.

Naopak by měl být objeven co nejpodrobněji cíl prvního z obou úkolů, protože se týká doby relativně blízké - a tam by měl každý omyl velmi nebezpečné důsledky!

Předložená studie je výborná, ale skutečně jde jen o první názory při pohledu na tento očekávaný společenský řád. Vysoce oceňuji organizovanou činnost na tomto významném poli činnosti lidstva! Zatím jsem však v textech postrádal problematiku moci.

 

8.4 Moc je určující činitel existence i budoucí společnosti

Teoreticky domýšlet vlastnosti a mechanismus socialismu jako spravedlivého řádu bude nesmírně obtížné. Ale nejsložitější bude určitě problematika moci v tomto novém společenském řádu. V předcházejících, ale i v současném výrobním způsobu vždycky vyplývala moc z majetku, jehož hojnost měla vždy jen omezená skupina osob. Ostatní lidi utiskovala, aby tím získala pro sebe největší prospěch. To se děje dodnes. Tato moc je nazývána mocí politickou - přestože vždy byla postavena na výhodách vlastnictví majetku.

Nyní se zaměřím na moc budoucí, na moc v socialismu. O tomto závažném tématu jsem dosud nic nečetl.

Lidská společnost vždy byla a vždy bude strukturovaná, určití jedinci byli na řídících místech.

V prvobytně pospolném řádu bývala v matriarchátu nejdůležitější osobou v rodině i v rodu žena - matka. Po změně na patriarchát stál v čele muž - dnes mu můžeme říkat náčelník, který vládl s radou starších. V těchto počátečních dobách vždy šlo především o udržení života, protože společnost žila v krušných podmínkách. Byl to stálý zápas o potravu a ochrana před přirozenými nepřáteli, např. před divokou zvěří.

Poměrně brzy docházelo k bojům mezi různými rody či kmeny: o lovecký revír, o pastviny, o vodu spod.Tyto boje musel někdo řídit. Potřebné vedoucí funkce byly součástí rodové demokracie.

Zdá se, že bychom mohli hledat poučení u indiánů, na tichomořských ostrovech apod., kde se ještě udržují zvyklosti prvobytné společnosti.

Teprve ve vykořisťovatelských společenských řádech došlo k rozdělování lidí. V otrokářských na otroky a otrokáře, ale i uvnitř těchto komunit byla značná demokracie. Příkladem mohou být Athény.

Ve feudálním řádu v podstatě šlo o šlechtu a poddané, ale byli tam i duchovní, rytíři a městský stav. I mezi stavy byla jistá demokracie, např. sněmy volily panovníka, povolovaly daně apod.

Situaci v dnešním kapitalismu známe. Moc je postavena na třídních základech.

"Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů" napsali Marx s Engelsem v Manifestu komunistické strany (str. 29).

Společenský život je na současném stupni vývoje společnosti velmi složitý a v různých souvislostech musí být organizován, tedy řízen. To jistě bude muset být i v budoucím socialismu. Na jakých principech to bude postaveno, když půjde o beztřídní společnost. Jaký to bude systém, řád?

Prozatím se vyhneme úvahám o moci v přechodném období, v němž půjde o skončení vlády kapitalistů - bude to velice složitá operace.

Posuzujme teoreticky období, kdy už byl nastolen socialismus. Kdo bude spravovat a řídit výrobu, regionální správu, družstva, státy a mezinárodní organizace? Systém osob z předcházejícího řádu? Systém řízení musí být zachován, aby se do výroby a do celé společnosti nevnesl zmatek, který by vše mohl zničit - nezapomeňme, že v současné době jde o vysoce náročnou úroveň vztahů ve společnosti. Půjde o výměnu osob - jaké úrovně. Neosvědčila se zkušenost diktátorského období v SSSR, kdy to musel být dělník se stranickou legitimací i když neznalý věci. Řídit současné složité systémy může jen vysoce kvalifikovaný pracovník!

Kdo bude dosazovat lidi do těchto vedoucích funkcí? Pravděpodobně by to nemohly být "staré třídní struktury", když se má utvářet beztřídní společnost. Leda že by se ti "staří odborníci" ujali svého úkolu v nových podmínkách s vědomím, že jejich činnost bude nezbytná, aby se nezhroutila celá společnost. Dnes o těchto budoucích problémech můžeme jen velice obtížně uvažovat, jestliže se nová skutečnost neblíží!

Možná, že by nové vedoucí mohly jmenovat nové "politické" strany - bude přece nezbytný určitý přechodný stav. Podle současného společenského modelu víme, že dnes se sdružují v politických stranách lidé stejné třídy - avšak máme připravit beztřídní společnost.

 

Socialismus je vytoužený spravedlivý společenský řád. Lidé v něm žijící by měli být morální výkvět společnosti. Tak si to mnozí představovali i o režimech v socialistickém táboře. Budou lepší budoucí noví vedoucí činitelé? Máme už přece zkušenosti, že se to mnohdy nepovedlo. Potvrdila se věta, že socialismus musíme budovat pouze s těmi lidmi, kteří dnes ve společnosti jsou, že celá společnost nemohou být andělé s bílými perutěmi.

Podle jakých kriterií se budou vybírat lidé do nejrůznějších funkcí, především do těch vedoucích? Požadavek morálky - ano. Vysoká odbornost je nezbytná. Politické přesvědčení ve prospěch nové socialistické společnosti (nikoliv stranické) - ano. Ale zůstanou vůbec politické strany? Pravděpodobně některé ano, to přechodné období bude totiž velice náročné, protože se bude muset zachovat pro novou společnost to dnes dobré a naopak se zbavit všeho, co by jí škodilo. A zase: kdo o tom bude rozhodovat?

Všechny tyto společenské změny včetně řídících pracovníků bude nutno dělat s pochopením, že vznikla nová skutečnost. Při jmenování do funkcí bude muset být tvrdě vyžadována objektivita dění. Bude nutné vyvarovat se všeho podezřívání, což ve stalinském systému bývalo vyvinuto ad absurdum - a důsledky byly katastrofální nejen pro ty podezírané, ale pro celý řád! Předpokládejme raději, že zaniklý kapitalismus bude mít ve vědomí lidí tu nejhorší pověst, že proto budou přistupovat k nové společenské situaci ze své vnitřní potřeby dělat věci dobře pro společnost - snad hluboce zapůsobí touha podílet se se všemi ostatními na snaze, aby byl ten nový řád skutečně spravedlivý ke všem! Když jsem dopsal řádky s těmito krásnými idejemi, vzpomněl jsem si na začátek nového života po tě strašné německé válce - tehdy jsme totiž byli stejně euforističtí a nadšení pro zahájení nového života. Alespoň mezi většinou členů komunistické strany bylo toto životní přání. Když však po třech létech československé cesty k socialismu přišel sovětský model - postupně jsme se dostávali do "všedního dne" a změnil se nám celý život.

Velice mnozí lidé si myslí,že oni jsou ti nejlepší a rozumějí všemu. Kdo pozná a rozhodne, zda nejde o nýmanda nebo o kariéristu? Zřejmě praxe.

Třídy ovšem nezmizí za 5 let. Přesvědčení jejich příslušníků pravděpodobně přetrvá až do jejich smrti za pár desítek let - a možná zůstanou stopy i v pocitech jejich dětí. Budou převážně škodit nebo pomáhat? Přesvědčí je morální hodnoty nové společnosti, kde si mají být všichni rovni? Beztřídní společnost by přece měla fungovat od samého začátku! Především po stránce řízení - ze současné zkušenosti známe význam dobrého managera.

Uvažujeme-li však, že kapitalismus skončí vnitřním všeobecným krachem,kolapsem, bude velmi náročné postavit nový řád v socialistické společnosti "na nohy". To bude zejména odborně náročné. Budou snad na konci kapitalismu existovat nějaké "ilegální buňky", které se ihned ujmou řízení nové společnosti?

Zůstane v socialismu institut voleb - a dovedeme si je představit bez současného politického zabarvení? To by ovšem předpokládalo zachování instituce politických stran, nebo vytvoření nových na jiných základech podle potřeb té nové spravedlivé společnosti.Jaké by měly mít tyto strany cíle a vlastnosti? Co pro ně bude charakteristické? Možná, že to budou strany odborníků v jednotlivých oborech, protože význam odbornosti nepochybně vysoce vzroste. Nová společnost ji bude naléhavě potřebovat!

Zůstanou zachovány odborové organizace? Pravděpodobně ano.

Poraďme se opět s Manifestem: "Dějiny třídních bojů tvoří vývojovou řadu,...kdy se proletariát může osvobodit z nadvlády vykořisťovatelů a vládnoucí třídy - buržoasie - neosvobodí-li zároveň a jednou provždy celou společnost od jakéhokoliv vykořisťování a útisku, od všech třídních rozdílů a třídních bojů," (Bedřich Engels: Předmluva k anglickému vydání Manifestu z r. l888)

A jaká bude odměna za práci? Pravděpodobně zůstanou peníze jako osvědčený jednoduchý prostředek směny. Společnost přece bude potřebovat ve velkém množství odborníky všeho druhu i lidi na pomocné práce. Proto zřejmě bude muset být i diferencovaná odměna. Tuto otázku zřejmě bude nutno pečlivě zvážit, aby nemohli vzniknout noví boháči a chuďasové. Každý z nás přece má jiné požadavky a potřeby. Někteří budou milovat dobrou kulturu, jiní budou dál chodit na pivo. Po 2. světové válce se ctitelé dobré kultury domnívali,že skončí dechovka jako něco podřadného. A ona navzdory tomu košatí!

V této souvislosti poznámka: nové vedení společnosti zřejmě zkonfiskuje milionářům jejich finanční majetky i zámky. Půda bude patřit všem. Ovšem návrat těchto boháčů do života normálních obyvatel bude nesnadný.Ale nedovedu si představit v beztřídní společnosti bohatce! To by přece byla nová třída! Chudina rovněž nesmí existovat!

Z toho všeho uvažování tedy vyplývá, že  i v   socialismu bude muset existovat moc. Kdo jí kolik uchopí, získá či mu bude svěřeno? Kým a na jak dlouho? Jak by měl probíhat proces jejího odebrání, kdyby ji držitel neuměl použít nebo jí zneužíval?

Problematika odejmutí moci dnešním vládcům globalizovaného světa nesporně má prvořadý význam. Řešíme-li však charakteristiku socialismu, toho budoucího řádu spravedlivé společnosti, budeme muset teoreticky řešit i otázku charakteru a mechanismů budoucí moci.

Škoda, že se tím dosud nikdo nezabýval, protože je to jeden z budoucích nejvýznamnějších problémů socialistické společnosti! Proto ji bude nutno začít řešit mezi prvními problémy..

 

 

9. C e l k o v ý   p o h l e d ,  z á v ě r

 

Neustálé rozvíjení výrobních (produkčních) sil je základní podmínka a příčina vývoje lidské společnosti – byť ne stále stejným tempem. V posledních asi 30 létech probíhá v etapě globalizace, která se stává jevištěm při výměně společenských řádů. Děje se to v nadbytku zdrojů a musí to pokračovat i v socialismu – obecná životní úroveň se nesmí snížit.

Předložené teoretické úvahy  o   m o c i  kladou především otázku o budoucí podobě života společnosti, nyní bychom se je měli snažit konkretizovat. Zejména s ohledem na zkušenosti z reálného dění v současné Číně.

Přechodné období od končící vlády kapitalismu na cestě k socialismu zřejmě bude dlouhé a obtížné. Při tom bude nutné především zabránit chaosu a zachovat v chodu dnešní složitě organizovanou společnost. Otázky z vývoje v tomto období jsem záměrně kladl ve vysoce teoretické poloze, protože jejich řešení v konkrétních souvislostech bude obtížné.

A opět jsme u problému moci. Už jsem uvedl, že celý proces musí organizovat určitá sociální síla, schopná tento proces změny uskutečnit. Aby vznikla, musí se seskupit kolem idejí spravedlivé společnosti, protože ty budou motorem nastávající změny. K tomu nestačí hrstka uvědomělých jedinců, byť vysoce vzdělaných a uvědomělých, ale dostatečné množství ostatního obyvatelstva, které potřebuje nastávající změnu.. Musí vzniknout pevná schopná organizace, která zvolí vhodný čas a taktiku průběhu základních změn v celé společnosti.

Když psal Karel Marx o státu, chápal jej jako instituci, jejímž prostřednictvím ovládá buržoazie potlačované třídy – a proto je nutno takový stát zrušit („stát je organizované násilí“). Jenže dnes, kdy teoreticky řešíme přechod lidstva z kapitalismu do socialismu je situace jiná. Oddělme před závorku, že v globalizaci funkce státu slábne, ztrácí původní moc. V tom budoucím společenském řádu musí některé řídící organismy zajistit veřejný pořádek, starat se o sociální věci společnosti apod., aby byla nová společnost životaschopná. Stát se jako společenský organismus  osvědčil a lze jej přijmout jako organizační složku společnosti i v nových společenských podmínkách zániku tříd, aby plnil potřebné nové poslání. Jeho konkrétní funkce budou upřesněny podle skutečné potřeby praxe.

Nelze spoléhat na živelný vývoj.

Máme-li shrnout problematiku moci na cestě k socialistické společnosti a na řízení nového společenského řádu, budeme se muset opět vrátit k Marxovi a použít v nových podmínkách některé staré, možná v jiných souvislostech používané pojmy.

1. Marxismus je pravděpodobně ta potřebná vedoucí idea pro sociální sílu, schopná názorově ji sjednotit a organizačně připravit ke svržení kapitalismu.

2.Tato sociální síla se zorganizuje v kapitalismu a proto musí mít formu politické strany, která se od ostatních bude lišit názvem podle svého cíle, pravděpodobně „komunistická“.

3. Po nastolení své moci bude jmenovat lidi do funkcí, potřebných v nové společnosti. V minulosti jsme se poučili, že takové jmenování se musí vyhnout jakémukoliv dogmatu (např. že je dělník politicky vhodnější než odborník).

4. Jestliže jsou tyto úvahy správné, asi se nová společnost vrátí k terminologii, zavedené tatíčkem Marxem, kterou používají i v dnešní Číně (jak o tom píši v oddílu 6.). Je to pojem „diktatura proletariátu“, kterou použil Marx poprvé v dopisu Josefu Weydemeyerovi 5.3.1852 (o němž jsem se již dvakrát zmínil). Cituji „2. třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu“. Správnost této teorie potvrdila v r. 1871 porážka Pařížské komuny. Pojem „vedoucí úloha strany“  se poprvé objevil v r. 1936 v Ústavě SSSR a v r. 1960 v Ústavě ČSSR. Oba pojmy dnes mají značně diskriminační postavení. Musí mít ovšem skutečně naprosto rozdílnou náplň, než měly v etapě Sovětského svazu a Stalinovy diktatury – viz dále. 

5. „Revoluce“ zřejmě nebudou v nastávajících společenských podmínkách krvavé, ale pravděpodobně k nim dojde po dílčím nebo úplném ekonomickém zhroucení kapitalismu  v dané zemi či oblasti. Pravděpodobně se to uskuteční spíše v jednotlivých státech, než naráz v celém světě.

6. Proto bychom si měli umět představit, že tyto revoluce budou v prvé řadě ekonomické – a politická oblast je bude podporovat a upevňovat.

7. Lze předpokládat, že k těmto společenským světovým změnám dojde až v době, kdy už Čína porazila USA ekonomicky – a tím i politicky. Lze předpokládat, že spíše k válečnému řešení nedojde, přestože vojenská síla čínské armády zřejmě bude vyrovnaná s budoucí úrovní armády USA.

8. Teoretické představy o vývoji jak při nastolování socialismu, tak i při jeho rozvíjení a budování bude nutno denně upravovat podle vyvíjející se praxe.

Ke čtvrté z těchto zásad je nutné připojit komentář, protože se obsah obou pojmů měnil ve třech vývojových etapách.

1. Po Pařížské komuně v r. 1871 Marx poznal, že vládnoucí buržoazie neodevzdá svoji moc proletariátu dobrovolně a ze dne na den, ale že k tomu musí být donucena. Proto „diktatura proletariátu“, která po nezbytně nutné době skončí – vždyť cílem je beztřídní společnost.

2. Stalin ve 20. létech 20. století použil pojem „diktatura proletariátu“ v překroucené podobě: místo ve společenském smyslu jako součást ideje vítězné socialistické revoluce se staly ideovým základem jeho osobní diktatury.

3. Sovětská armáda vyhrála 2. světovou válku v Evropě, když za nesmírně obtížných bojů porazila vynikající německou armádu. Např. v r. 1943 bylo na obou stranách fronty po 6 milionech vojáků. Celkové německé armádní ztráty byly přes 9 milionů mužů – a z toho 80 % na sovětské frontě. Ve srovnání s tímto bojištěm, byly boje v Itálii větší vojenské cvičení a při vší úctě k bojovníkům invaze v Normandii 6.6.1944 nelze odhadovat, jak by tato i další invaze na atlantickém pobřeží Evropy dopadly, kdyby tam stálo 6 milionů německých vojáků, v té době vázaných na východě! Nebýt drtivé vojenské porážky Německa na sovětské frontě by si Hitler udržel moc nad skoro celou Evropou, obsazenou v r. 1941 – takže by dokončil holocaust všech Židů a Romů, ale také Čechů. Z ostatních Slovanů by nadělal sluhy a „čistá rasa“ by vládla v celém světadílu. Tyto skutečnosti totiž ovlivnily poválečnou Evropu.  Toto období ještě patřilo do éry imperialismu , kdy existovaly „sféry vlivu“. Proto vznikla „jaltská čára“ na mapě Evropy a rozdělila ji na dvě části. Stalin dostal volnou ruku ve východní a střední Evropě – způsobily to jeho obrovské vojenské válečné úspěchy. Jenže tato historická situace se v Evropě už nikdy nebude opakovat, byla specifická ve své době! Komunistické a dělnické strany v této sovětské Evropě musely udělat vše, co si Stalin přál: zavedly tam diktaturu, která byla v SSSR. Došlo k tomu i v tak velice demokratické zemi, jako bylo Československo. Protože tato historická éra skončila, nemůže se vrátit. Avšak světový antikomunismus ji zařadil do své propagandy proti všemu pokrokovému – a v českých podmínkách se jí náramně daří při pečlivém ošetřování z pravicových luhů a hájů! Vždyť antikomunismus se u nás stal státní ideologií! Diskriminace KSČM přináší české pravici už 15 let maximální výhody. To dokazuje prolhanost hesel o demokracii a svobodě názorů!

Nevím o přesvědčivějších argumentech, které by rehabilitovaly tyto dva pojmy, tolik zprofanované ve světovém i v českém veřejném životě. Dokonce do té míry, že mohou být pro některé neinformované lidi nebezpečné při budoucím získávání veřejnosti pro přechod z kapitalismu do socialismu! Český antikomunismus je velice „vyspělý“.

Vraťme se k našemu tématu. Objektivní čtenář mi dá za pravdu, že jsem si při formulování těchto úvah neulehčoval navazováním na jakákoliv dosavadní schémata. Že jsem se snažil najít logicky nejpravděpodobnější možné postupy dalšího vývoje společnosti. Myslím, že je správné zdůrazňovat obrovský význam současného vývoje v Číně. Celý svět uznává úspěch neobyčejně rychlého hospodářského rozvoje i ideová východiska, vycházející z marxismu a upřesněné ve své oblasti čínskými zkušenostmi, která k tomuto rozmachu vedla.

Proto je překvapující, že jsem jakoby znovu objevil, co sděloval Marx ve svém učení o vývoji lidské společnosti už před půldruhým stoletím. To je nesporný klad. Při tom si uvědomuji, že jsem se bezděky obsahově dostal do roviny nejbanálnějších „školení“ sovětské éry. Naprostá většina účastníků tehdy jeho obsah nepřijala, či přesněji odmítala. Zdá se, že to tehdy vyplývalo i z vnucování socialistických idejí vedením strany a státu. Jakoby tehdy nemusela být společnost získávána a přesvědčována. Názory byly vnucovány, což budilo odpor. Přispíval k tomu i všeobecný formalismus, skoro všechno bylo „jakoby“. Co přicházelo „shora“ velmi mnozí sice dělali – protože předpokládali, že se nedostanou do případných nepříjemností s nadřazenou mocí. To vše se skrývalo v pojmech „diktatura proletariátu“ a „vedoucí úloha strany“.

Znovu proto prosím čtenáře, aby z tohoto textu předloženého k diskusi posuzoval, zda jsou správně položeny otázky a konfrontoval je s možnými postupy, které umožní přechod současně nespravedlivé společnosti do socialismu.

Problematika odejmutí moci dnešním vládcům globalizovaného světa nesporně má prvořadý význam. Řešíme-li však charakteristiku socialismu, budeme muset teoreticky řešit i otázku charakteru  a mechanismů budoucí moci.

Je to jeden z nejvýznamnějších problémů socialistické společnosti! Proto jej bude nutno začít řešit mezi prvními.

 

 

 

Redakce: PhDr. P. Macháček                                         Připravil: JUDr. O. Tuleškov

………………………………………………………………………………………………..

Literatura

 

Marx  Karel  - Engels Bedřich: Manifest Komunistické strany, Svoboda, Praha 1973.

Marx Karel -Engels Bedřich: Německá ideologie I Feuerbach, Svoboda, Praha 1952.

Marx Karel - Engels Bedřich: O historickém materialismu, Svoboda, Praha 1949.

Engels Bedřich: Zásady komunismu, Svoboda, Praha 1950.

Engels Bedřich: Vývoj socialismu od utopie k vědě, Svoboda, Praha 1945.

Engels Bedřich: Podíl práce na polidštění opise, Svoboda, Praha 1946.

Ulrych Jan: Základy marxistické ekonomie, Svoboda, Praha l951.

Brandt Willy: Karel Marx - svoboda a socialismus. Projev ze dne 4.5.1977 k 30. výročí otevření Domu Karla Marxe v Trevíru.

Stručný filosofický slovník, 1. svazek, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1955.

Příruční slovník naučný ve 4 svazcích, ČSAV, Praha 1963.

Stručný filosofický slovník, 1. svazek, Svoboda, Praha 1966.

Encyklopedický slovník, 1. svazek, Klub čtenářů ODEON, Praha l993.

Všeobecná encyklopedie, 8 svazků, DIDEROT, Praha 1999.

Filosofický slovník, 1. svazek, Nakladatelství Olomouc 2002.

 

 

Obsah:

 

První část

 

1. Výchozí stav a poznámky k historii - 1                                 

2. Karel Marx – minulost a dnešek - 3                              

3. Karel Marx a sociální demokracie - 5                                  

4. Dnešní postavení marxismu - 7                                           

5. Akademické možnosti skončení éry kapitalismu - 12          

5.1 Revoluce - 12                                                                   

5.2 Kolaps kapitalismu - 15                                                     

6. Čína - 16                                                                                             

6.1 Mohutný ekonomický rozmach - 16                                   

6.2 Řízený proces rozvoje - 17                                                   

6.3 Návštěvy státníků - 19                                                       

6.4 Budoucí role Číny - 19                                                       

7. Kterak hledat další cesty vývoje lidstva - 19                        

 

Druhá část

 

8. Hledání cesty k socialismu- 23                                           

8.1 Z čeho lze vycházet? - 24                                                  

8.2 Cesty k převzetí moci v etapě globalizace - 25                   

8.3 Obsah pojmu socialismus - 25                                            

8.4 Moc je určující činitel existence i budoucí společnosti - 29

9. Celkový pohled, závěr - 31

 

Literatura - 35                                                                                                                                                

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí  ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 169. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, duben - květen 2006.

 

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz