Odkud vane válečný duch…

Po celé poválečné období nás Henleinovi pohrobci, potažmo Sudetoněmecký landsmanšaft (SL), »bombardují tvrzením, že »jim bylo odebráno právo na vlast«. Je nesporné, že postupimské rozhodnutí o odsunu vyvolalo mezi českými Němci »obrovský údiv«, neboť se nemohli smířit s faktem, že cesta k oplatě za Versailles je uzavřena, v dálavách také skončilo jejich poslání přijmout a rozvinout do praxe Hitlerův politický manifest.

V okamžiku, kdy se malíř pokojů stal německým kancléřem, bylo k válce jen krůček, což Hitler k její přípravě náležitě využil. Do myšlení, struktur a plánů vojenských štábů se začaly instalovat odvážné koncepce německých válečných teoretiků, podněcovatelů k novému územnímu uspořádání, jakož i euforie o německém národním velikášství a světovládě.

Dnes po prohrané válce se ukazuje, že tento vypěstovaný přelud prokázal jepičí existenci. Jiné cesty v tomto okamžiku, než odsun, nebylo. Podle představ čs. zahraničního odboje a řady memorand převládal názor, že o modus vivendi - spolužití - s Němci mohou usilovat jen kolaboranti a protektorátní vláda. Nelze se divit, že stejně odmítavě byla přijata i uvažovaná účast německé sociálnědemokratické londýnské emigrace v československé státní správě. Záporně se k tomu postavil i domácí odboj; naprosto odmítavé stanovisko vyslovovali čs. vojáci, například generál Luža, 311. bombardovací peruť aj. - hrozil rozpad armády.

Uvědomovali si, že za aktivitami Wenzela Jaksche se skrývá vytvoření velmocenských pozic německé říše: Jaksch spekuloval s možností dalšího trvání »Grossdeutschland« i po pádu Hitlera; stavěl se proti obnově nástupnických států vzniklých po první světové válce. Vrcholem Jakschova nepřátelství byla podpora pro Sudety čtvrtého Henleinova (karlovarského) návrhu a výhrůžka Benešovi občanskou válkou. Zjevné nepřátelství k Čechům projevil při návštěvě Foreign Office dne 6. srpna 1942 v podaném protestu proti britskému oduznání Mnichova, jakož i protestem proti britskému oduznání u vlád USA a Kanady. Britský ministr zahraničí Eden se neubránil nařčení o vyloženém pangermanismu.

S odstupem času si pro český stát nepříjemné veletoče osvojil Bernd Posselt. Po pomluvách a požadování, aby ČR nebyla přijata do Evropské unie, přistoupil k osobnímu nátlaku - při návštěvách českých politiků. Neúspěšnost vidíme v osobním charismatu a faktu, že český národ ho nepřijal jako zástupce Německa.

Připomeňme si cestu ke genezi válečného ducha, který vyústil ve dvě světové porážky. Nahlédnutím do mnohých análů, historických faktů, lze odkrýt skutečnou tvář ovlivněnou mnoha německými i neněmeckými historiky - teoretiky války, vojevůdci a politiky, byť jejich válečné teorie k vítězství nevedly.

Sudetoněmecký patriotismus nechce přiznat, že postrádá mravní sílu, z níž mu zůstala pouhá chorobná pýcha. Dosud se nezbavil kontaktů s lidmi zatíženými zločiny z druhé světové války nebo jejich potomky, kteří dále na této ideologii setrvávají.

Mnohem hlubší kořeny

Počin SL - domáhání se »práva na vlast« - nesahá pouze do roku 1946. Vytváření válečného vědomí má mnohem hlubší kořeny a širší záběr jejich tvůrců. Touha po moci se nesklonila ani před příbuzným germánským etnikem - Rakouskem, kdy se svědomí stává prázdným slovem. Podobně byl postižen i československý stát.

Ale zůstaňme u zmíněných teoretiků. Za seriózní úvahu nelze považovat myšlenku Paula de Lagardeho (1827-1891) zatíženého katolicismem, který ve své knize Deutsche Schriften Rakousku předurčil, že jej nemůže nic zachránit před tím, aby se nestalo německou provincií. Od Německa pak požadoval: »Získat pevné - strategické hranice; porazit Francii a Rusko; získat celé Alsasko-Lotrínsko a Šlesvicko-Holštýnsko; Německá emigrace musí být strategicky řízena na jihovýchod do slovanských a maďarských krajin Uher.« Tato úvaha jen předběhla dobu; s realizací se muselo počkat až na Hitlera.

Jiný politik, profesor a říšský poslanec Ernst Hasse (1846-1908), autor díla Deutsche Politik (1905), se zmiňuje: »... že na světě není dost místa pro všechny; svět stačí jen pro několik největších států, mezi něž považoval německou říši - jejímž jádrem bude střední Evropa. To však nejsou ani Poláci, ani Češi, ani Maďaři a Slováci.« Pro německou říši vymezil prostor »od moře Severního a Baltického, přes země podunajské, poloostrov Balkánský a Malou Asii, až k zálivu Perskému«.

V otázce posílení »práva na vlast« nelze opomenout, že již dávno před Posseltem řešil teoreticky erudovaný Friedrich Naumann (1860-1919) otázku »součinnosti mezi německou vlastí a zahraničními Němci na evropském kontinentu«. Představoval si Němce jako pány Středozemního moře, hlavně maloasijského, které mělo otevřít vrata německému průmyslu. Známé je jeho provolání k zahraničním Němcům: »Všichni, kteří tam jste, držte pevně svou půdu pro budoucí život Německa!« Neplní tuto výzvu i Karel Schwarzenberg?

V době nástupu Adolfa Hitlera do kancléřského úřadu proběhla nejděsivější propaganda třicátých let. O Češích byla německá veřejnost přesvědčována váženým německým politikem Ewaldem Bansem, že Češi náleží k největším nepřátelům německého národa. Z toho pak byla vyvozena násilná likvidace Slovanů na podkladě jejich tzv. přemnožení (?). Tyto úvahy odkryl v roce 1938 říšský časopis Volk u. Rasse. Podal přehled o početním stavu tří hlavních evropských ras, které by mohly ovlivnit poměr sil v připravované válce, s poukazem na zdůvodněnou redukci slovanského nebezpečí.

V článku se uvádělo: »... v roce 1810 bylo Slovanů 65, Germánů 59 a Románů 63 milionů. O sto let později (1910) bylo Slovanů 187, Germánů 152 a Románů 108 milionů.« Autor článku z tohoto vývoje vyvozoval, že »bude-li početní vzrůst jednotlivých ras pokračovat podle dosavadního tempa, bude v roce 1980 Slovanů právě tolik jako Germánů a Románů dohromady. S pomocí těchto čísel pak vyvodil pro lidstvo hrozbu: »... Jestliže jejich vzrůst bude pokračovat týmž tempem, za necelých sto let budou tvořit skoro tři čtvrtiny evropského obyvatelstva.«

Na podobné obavy z nárůstu Slovanů se odvolávali na začátku devadesátých let šiřitelé tzv. demokracie, výsledkem byly zinscenované majetkové převraty.

Krátce před uveřejněním článku Hitler (30. ledna 1937) odvolal podpis Německa na Versailleské mírové smlouvě a žádal vrácení kolonií. Historie prokázala, že tyto prognózy byly vykonstruovány jen k podpoře německé válečné propagandy a k likvidaci Slovanů. V této souvislosti lze jen s obtížemi pochopit troufalost náhončích SL a jejich českých nohsledů přesvědčovat o čemkoli české občany.

Pokud jde o zmíněný výčet německých, méně již neněmeckých teoretiků války, historiků, politiků a vojevůdců, samozřejmě, že nebyl vyčerpán, jak by také mohl, když problematikou války a úsilím o »půdu« se zabývá kdekdo. Opomněl jsem: Bismarcka, Marxe, Engelse, Bülowa, Gausewitze, Moltkeho, Gehlena, Heusingra, Kohla, Merkelovou, jakož i další. Z těch dřívějších připomenu jen Maximiliana Hardena s hlásanou krutou diplomacií. Z jeho výbojné německé politiky poznamenávám: »Upírá-li se nám nadvláda, přijímáme válku.« A tak, Čecháčkové, těšte se!

Mezinárodní situace se přiostřila

Naprosto se nemýlím, tvrdím-li, že mezinárodní situace se po roce 1989 značně přiostřila:

1. Úsilí o znovuvzkříšení německé národní hegemonie neubralo na intenzitě; není opomenuto »právo na vlast«. Potvrzují to slova Helmuta Kohla vyslovená při podpisu deklarace, že tento dokument nároky sudetských Němců neuzavírá. To potvrzuje, že text nám byl vnucen.

2. Myšleni a existence odvážných koncepcí válečných teoretiků, plánů vojenských štábů, jakož i úvahy o novém územním uspořádání, po otřepání se z porážky stojí v nových politických i vojenských seskupeních v pozici na prahu třetí světové války.

3. V sestavě euforie o německém národním velikášství a světovládě se objevila jména, která budovala poválečné Německo. Například Kohl se svým známým prohlášením na pokraji války, že »pro nás je důležité překročit hranici na Odře a Nise«, nebo rozdílnost postojů současné kancléřky Angely Merkelové, která v rámci aktivit v bývalé NDR určitě měla jiné stanovisko k navrácení nacisty odcizeného hraničního fondu ČSR z roku 1940 než její současná reakce v postavení kancléřky při vyzvání české strany k jejich vrácení z 16. srpna 2016. To nutí k zamyšlení, co lze očekávat.

4. Vznikem euroregionů hrozí rozpad ČR; kdo stojí za stavem zničení státu a likvidací národa?

ČR se dostává do pozice, kdy bude zcela - mimo hru - odevzdávat vše, co jí patří, do rukou sjednocené Evropy.

Čeněk M. KADLEC, Haló noviny, 14.8. 2017, str. 5

Přišlo e-mailem