Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

Klub Obroda v hnutí odporu a v převratu1988 – 1991

I.

Praha 1994

Vydání první

Úvodem

Stalinský a neostalinský režim v Československu disponoval od února 1948 až do svého definitivního pádu na sklonku r. 1989, s krátkodobou výjimkou dynamického „pražského jara“ 1968, jak mocenským, tak i ideologickým monopolem. Usurpoval si roli hlasatele i praktického realizátora „absolutní pravdy“ o naší nejnovější historii, současnosti i dějinných perspektivách. Pod hrozbou trestních, politických, existenčních, morálních sankcí hnětl historiky, a vůbec společenskovědní pracovníky po vzoru středověké církve do nedůstojné, ponižující role poslušných sluhů vládnoucí ideologie a moci. Lidem se vnucovalo primitivní, černobílé chápání světových i našich dějin, jakožto střetu absolutního socialistického „Dobra“ s absolutním kapitalistickým (imperialistickým) „Zlem“. Údajné dějinné zákonitosti pak povedou k triumfu beztřídní, blahobytné komunistické společnosti ve světových měřítcích.

Ovšem většina renomovaných historiků připouští nanejvýš působení dějinných vývojových tendencí, příčinných souvislostí, jež se mohou v autentickém dějinném vývoji prosadit nebo také nikoli. Absolutní dějinný determinismus neuznávají!

Jistou progresivní korekci, ač nikoli kvalitativní změnu do tohoto primitivního schématu dějinného vývoje vnesl až 20. sjezd KSSS (1956) kritikou tzv. „kultu osobnosti“ Josefa Stalina. Erudovaní společenskovědní pracovníci, také českoslovenští, rozvinuli v šedesátých letech i později tuto kritiku až k rozhodnému odmítnutí celého systému „reálného socialismu“ sovětského, stalinského typu s dalekosáhlými kvalitativními politicko – praktickými konsekvencemi.

Naše historiografie, podobně jako ekonomie, právní i jiné společenské vědy, se začaly vymaňovat z nedůstojné role služky režimu, kde stále mocensky – nikoli intelektuálně – převažovali stalinští dogmatikové, ortodoxové, sekyráři. Od šedesátých let počínaje se tyto „konzervy“ dostávaly do tísnivé obrany.

Je důležité, že progresivnější představitelé stranického vedení a aparátu dokázali prosadit zřízení odborných komisí, jež pozitivně ovlivnily i teoretické představy a praktickou hospodářskou, politicko – právní i kulturní politiku KSČ, vlády, správní politiku v krajích, okresech i obcích.

V průběhu převratného roku 1968 ztrácely konzervativní, neostalinistické síly jednu mocensko politickou pozici za druhou.

Obnovení původní monopolní moci souvisí až se sovětskou vojenskou intervencí a neostalinskou politikou „brežněvovského“, u nás „husákovského“ vedení.

Převrat na sklonku roku 1989 vytvořil předpoklady pro svobodnou tvorbu společenskovědních pracovníků všech metodologických i názorových proudů. Žel, vedle seriózních historiků rozličných politických zaměření působí ve vzniklé politicko – mocenské konstelaci i nezanedbatelný počet historizujících politiků a žurnalistů, kteří naopak přejali, snad většinou nevědomě a nechtěně, pokleslou metodologii stalinské éry. Zajisté s přímo protikladnými hodnotícími znaménky. U historizujících politických propagandistů a agitátorů se klasický stalinský „černobílismus“ projevuje nejčastěji v glorifikaci habsburské monarchie, včetně závažných feudálních, aristokratických a církevních přežitků v její politice. Ve snižování kladného dějinného významu a nesporně demokratického vývoje společného československého státu, dějinné role jeho zakladatelů. Dokonce i v démonizování významného čs. státníka, předního představitele prvního i druhého odboje, Edvarda Beneše. V podcenění genocidiích plánů a aktů nacismu. Tito „všerevizionisté“ zdůrazňují pouze negativní dějinné důsledky bolševické revoluce v Rusku: totální negaci demokracie, lidských a občanských svobod, zejména hrůzný teror v SSSR a po druhé světové válce i v tzv. lidových demokraciích, zpomalení a zaostávání výrobních sil a životní úrovně se srovnatelnými zeměmi, devastaci kultury a duchovního života společnosti vůbec, rozhodující vliv sovětské veleříše na napětí, studenou válku, lokální války aj.

Současně však ahistoricky i asociologicky ignorují progresivní význam obou etap ruské revoluce (březnové – demokratické a listopadové – bolševické r. 1917), oceňovaný nejen našimi, ale i zahraničními společenskovědními pracovníky, dřívějšími i současnými, bez ohledu na jejich politickonázorovou či stranickou příslušnost. Pro příklad uvádím názor dr, Beneše: „Nepomohlo-li Rusko potlačeným národům svým politickým programem nebo od r. 1917 bojem na frontách, pomohlo jim vydatně svou revolucí. Západoevropská diplomacie, která nám dosud pomáhala z důvodů buď mocenských nebo taktických, nemohla již nyní zpět; vynořily se tu nové, nepřemožitelné síly ideové a morální, jež dosavadní kroky v náš prospěch sankcionovaly. A na druhé straně, ve státech střední Evropy tyto síly působily dojmem ohromujícím: revolucionizovaly masy, ohrožovaly autokracii všeho druhu, rozvracely národnostně smíšené státy“…

Obě fáze ruské revoluce, tedy i ona bolševická, svými objektivně dějinně progresivními postuláty, přijímanými dost masově značnou částí lidí ve válkou zbídačené Evropě, napomohly k trendu demokratizace světa. Pokud jde o „třetí“, „barevný“ svět, napomohla ruská revoluce objektivně nejprve značnému narušení světového koloniálního systému a po druhé světové válce jeho definitivnímu rozkladu a pádu. Od dob ruské revoluce již nebyl ve vyspělých zemích poměr sil mezi kapitálem a prací určován pouze vnitřními, nýbrž i mezinárodními třídními, politickými mocenskými vztahy. Závažné sociální reformy, vybojované ve dvacátém století v těchto zemích relativně pokojnými prostředky, především díky činnosti reformně socialistických politických stran, byly podmíněny a podpořeny tím, že vládnoucí kapitál je, byť zdráhavě, akceptoval. Vždyť se zdůvodněně obával řešení revolučního, tenkrát pod inspirujícím vlivem pouze druhé, bolševické fáze ruské revoluce a činnosti Kominterny, řízené z Moskvy.

Ve jménu myšlenek internacionalismu, humanismu, demokracie, socialismu, bojovaly v předních řadách antifašistické války statisíce lidí v okupované Evropě, v Asii, v Africe. Drtivá většina sovětských občanů a vojáků nesla, vzdor stalinskému krutému teroru, statečně tíhu (vlastenecké) války, ve které padlo a nacisty bylo zavražděno kolem 25 milionů lidí. Takto rozhodující měrou přispěli k vítězství antinacistické koalice.

Autokratický, despotický, byrokratický, totalitní, bytostně antidemokratický stalinismus nelze ztotožňovat se socialismem, tak jak byl postulován od poloviny 19. století až do současnosti. Byl modelovým prototypem „kasárenského komunismu“ ostře odmítaného K. Marxem, mj. v Ekonomicko – filosofických rukopisech z r. 1844. Naopak, byl protipólem permanentně obnovovaných, stále aktuálních myšlenek a cílů překonávání člověkova odcizení v sociální, politické, národnostní, náboženské a vůbec ideové oblasti.

Historizující propagandisté dneška nejsou ochotni vysvětlit, proč se na základě myšlenek autentického socialismu formovaly v Polsku, Maďarsku, Československu, posléze i v SSSR i jinde výrazně reformně komunistické proudy, usilující o pronikavou demokratizaci společnosti. Odkud se vzalo u nás to dynamické pražské jaro 1968! Proč skoro půl milionů československých komunistů odmítlo po invazi vojsk Varšavského paktu podřídit se staronové „stranické kázni“, aby jistý zlomek z nich putoval do „normalizačních“ kriminálů a v drtivé většině do nádenických, nekvalifikovaných pracovních míst, přičemž byli po dlouhých dvacet sledováni a pronásledováni „bystrými očky“ StB!

Odkud se vynořili ti reformní komunisté sovětští, kteří odvolali Brežněvovu doktrínu „omezené suverenity“ států „socialistické soustavy“ a rozličnými mezinárodně politickými akty a mezivelmocenskými dohodami vytvořili základní prostor pro emancipační sebeurčovací aktivitu všech dosavadních evropských součástí „veleříše“ i početných národností a národů SSSR. Proč v úporném vnitrostranickém boji zvítězili v Maďarsku reformní komunisté – socialisté, kteří mj. otevřeli východním Němcům hranice do Rakouska a tím uvolnili lavinu demokratizačních procesů v „soustavě“, jež posléze vedly k jejímu zhroucení a pádu. Proč v Polsku, Bulharsku, později v Albánii, došlo k demokratizačním převratům pokojnou, nekrvavou cestou, na základě kombinace tlaků „zdola“ a opatření reformám nakloněných stranicko – státních vůdců „shora“. Proč v Rumunsku uvolnil demokratizačnímu procesu cestu krvavý střet armády, vedené jednou částí stranicko – státního vedení, s oddíly bezpečnosti, hájícími režim osobní moci N. Ceaucesca. Proč u nás, především na základě tlaku politicky aktivizované veřejnosti v čele s disidentskými politickými organizacemi, také s Obrodou, došlo nejprve k rozumnému a perspektivně jednoznačně progresivnímu kompromisu s neostalinskou mocí a v následující, velmi krátké etapě, k jejímu definitivnímu pádu!

Dějinný vývoj zajisté prokázal mimo jakoukoli pochybnost nereformovatelnost (zejména od nástupu brežněvovského vedení KSSS v r. 1964) onoho „kasárenského komunismu“, před nímž varoval Marx progresivní socialistické a demokratické síly již před 150 léty.

Nicméně, jak ukázáno výše, přineslo úsilí reformních komunistů pozitivní výsledky v tom, že se v nezanedbatelné míře podíleli na uvolnění cest k demokratickému a sociálně pokrokovému vývoji společnosti a států bývalé sovětské veleříše. Je sice skutečností, že vzniklé mocenské vakuum (také v neposlední řadě ideologické), využily, někde s větším, jinde s menším zdarem konzervativní pravicové síly k restauraci kapitalismu spíše raného stadia, než podobajícímu se onomu vyspělému, soudobému. Nicméně zápas o společenské uspořádání Evropy i světa, jenž by přispěl humanizaci mezilidských vztahů, překonání lidského odcizení, pokračuje, a ovšem bude dílem především generací konce tohoto a začátku nového století a tisíciletí.

Jakou gnoseologickou hodnotu představuje – ve světle uvedeného – obskurantní, ahistorický a asociologicky, účelově mocensko – pragmatický stereotyp naší agresivní pravice, hlásající, že v našich i východoevropských poválečných dějinách se odehrálo pouze vzájemné amorální klání přepestrých, vždy opovrženíhodných komunistických mafií, usilujících o osobní materiální prospěch a o absolutní moc nad zotročenými národy? Žádný boj nového se starým, regresivním? Jakou dějinnou pravdu vyjadřují požadavky vyloučit z hnutí odporu proti neostalinistickému režimu bývalé reformní komunisty a v kontextu s tím i protizákonný zákon o protikomunistickém odboji? Přemnozí pravičáci volají po jakémsi novém vydání neblaze proslulého stranického „Poučení z krizového vývoje“, domnívajíce se, spolu s různými bilaky a fojtíky, že „jedině správný“, tentokrát nikoli „komunistický“, nýbrž „demokratický“ výklad dějinného toku může určovat hlasování nějakého vrcholného vševědného politického areopágu, podle dávného latinského „historiam scribunt victores“ – historii píší vítězové! I to „Poučení“ dnešní má být účinným propagandistickým nástrojem jejich boje proti odpůrcům vládní pravicové politiky. Společným jmenovatelem, obou „Poučení“ je, že jsou – personálně vzato – zaměřena především proti protagonistům reformního pohybu pražského jara, kteří nyní představují nejerudovanější demokratickou a socialistickou opozici. Pod tímto zorným úhlem je pochopitelné, že pravicová propaganda prezentuje především Obrodu jako nejnebezpečnějšího odpůrce demokracie a tržního hospodářství. Ovšem v chápání a praxi friedmanovsko – sachsovsko – klauzovského monetarismu, dnes v mnoha zemích kritizovaného a opouštěného.

Velmi často dochází až k démonizování Obrody. Údajně měla prsty v „komplotu“ s ještě urbánkovským pojakešovským vedením, či s Hegenbartem na přelomu let 1989-90, v „Mečiarově spiknutí“ spojené české a slovenské levice 1992, v „zemanovském převratu“ v sociální demokracii na počátku 1993 aj.

Tyto a jiné kampaně mohou nepochybně ideologicky indoktrinovat jistou nezanedbatelnou část veřejnosti. Vždyť romantické, černobílé vidění dějin jako „Velkého Spiknutí“ temných sil, jež hýbou světem, mělo vždy, má a bude mít nezanedbatelné místo v historicko – politickém myšlení řadového občana. Tak kupř. nacisté hovořili, nikoli bez pozitivního ohlasu, o žido – zednářsko – bolševicko – plutokratickém spiknutí. Sovětští i naši stalinisté bojovali (také hrdelními procesy) proti sionisticko – imperialistickému spiknutí. U nás dnes, dík rozličným „senzačním“ tiskovinám, se politicky aktivní veřejnosti předkládá k věření – pokud jde o evropské převraty na sklonku r. 1989 – zvláštní hybrid: spiknutí žido – zednářsko – bolševicko – kapitalistické, reprezentované především výzvědnými službami americkými, britskými, sovětskými, izraelskými.

Píši tudíž tento text s vědomím, že se střetávám s obrovskou materiální převahou vědomých i nevědomých komolitelů autentického dějinného vývoje. Ba více: i s jejich převahou rázu psychologicko – politického, zejména pod dojmem pádu sovětské veleříše a totálního krachu její ideologie tzv. marxismu – leninismu. Nicméně i s vědomím, že plním odbornou i morální povinnost hledat a nacházet objektivní dějinnou pravdu, jež „věky přemáhá i když načas poražena bývá“. – A také s vědomím, že svojí „troškou do mlýna“ křížím plány našich „nových struktur“, usilujících o mocenský monopol.

Dějiny prokázaly, že demokracie je ohrožena všude tam, kde se nedbá oněch klasických postulátů Montesquieua, Locka, Milla a jiných o oddělení a vzájemné kontrole moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Ve stalinském politickém systému uplatňovalo stranické vedení svůj mocenský monopol ve třech oblastech, přičemž jednoznačně, na všech stupních řízení, preferovalo moc výkonnou a potlačovalo jakékoli decentralizační a samosprávné tendence již v zárodečných podobách.

V našem soudobém politickém systému, zejména po volebním vítězství a formování pravicové vládní koalice v čele s ODS, se zajisté mocenská hegemonie jedné strany nezdá být aktuální hrozbou. Naopak, řada signálů svědčí o někdy závažných rozporech mezi vládními stranickými partnery, které zpravidla končí kompromisem. Ve společném úsilí všech koaličních partnerů se však výrazně projevuje snaha posílit výkonnou moc oproti moci zákonodárné a soudní. Typickým projevem toho s mimořádně negativními následky bylo zrušení prokuratury a formování státního zastupitelství podřízeného ministerstvu spravedlnosti a se značně omezenými pravomocemi. Státní zastupitelství bude plnit vůli vládnoucí koalice i tehdy, pokud bude v rozporu s postuláty právního státu. Vládním zájmům, daleko více než zájmům státním, slouží i orgány bezpečnostní služby. Podobně nejvyšší kontrolní úřad, rovněž s okleštěnými pravomocemi, je plně podřízen vládě a nemůže plnit zejména žádoucí kontrolní funkci při dalekosáhlých majetkových přesunech v rámci privatizace, restituce, pronikání zahraničního kapitálu aj. Vláda s podporou parlamentní většiny bodovala i pokud jde o personální složení ústavního soudu. Snaží se ovlivnit i orgány statistiky. Stará bolševická zásada: kdo řídí, zároveň kontroluje sama sebe, takto nabývá znovu uplatnění. Je sice přirozené, a vždy a všude tomu tak bylo, že vláda, či vládní koalice ovládá všechny vládní resorty. Avšak již první republika byla kladným příkladem toho, že soudnictví, bezpečnost, armáda, byly na vládách nezávislé.

Mimořádně závažným negativem dneška je vládní tendence omezit, či plně potlačit decentralizační a samosprávné tendence volených orgánů lidosprávy a všechny prvky přímého lidového rozhodování, přímé demokracie. Klasickým toho příkladem je, že z jednání o rozbití společného státu vyloučily obě ve volbách vítězné strany (ODS,HZDS), jak řádně zvolený federální parlament, tak i občanstvo (odmítnutím referenda).

Strany pravice slibovaly před volbami odbornou státní správu. Po volbách však došlo k nevídanému dělení kořisti – ministerských i jiných křesel – podle vyhraněného partajního klíče, kdy odbornost, organizační schopnosti, morálně politický profil, jsou zcela nebo do značné míry ignorovanou Popelkou. Nevracíme se rychlým tempem k „partitokracii“, dost podobné oné, dnes právem zatracované monopolní „vedoucí společenské roli KSČ“?

I tyto varovné skutečnosti, svědčící, že u nás dnes hrozí útlé květince rodící se demokracie především nebezpečí zprava, jsou pro mne impulsem k napsání tohoto textu o dějinách Obrody.

Demokracie není neomezenou vládou vítězné většiny nad volebně poraženou menšinou. Je neustálým hledáním i nacházením a prosazováním cest společenského progresu, dosahovaného celospolečenským dialogem i optimálními kompromisy mezi silami od pravice k levici, kdy opozice má permanentní šanci stát se z lidové vůle vládní většinou. Je neustálým hledáním, nacházením a realizováním cest k debyrokratizaci, decentralizaci k přímé, samosprávné společnosti. Orgány a instituce demokracie nepřímé mají být podrobeny permanentní kontrole a kritice „zdola“, zejména pak nezávislým tiskem.

Jde o dialektický proces boje protikladů, z něhož se rodí nové, progresivní kvality společenského pohybu.

2) K prehistorii klubu Obroda

a) Stalinismus a reformní komunisté v našich dějinách – nerovný zápas

Historie klubu Obroda je zajisté pouze krátkým, několikaletým, byť dramatickými událostmi naplněným úsekem v rámci dějin československého hnutí odporu proti neostalinistickému normalizačnímu režimu, kulminujícím politickým převratem 1989 a formováním kontur nové, demokratické společnosti.

Dějinnou roli Obrody není možno zhodnotit objektivně a pokud možno všestranně bez přihlédnutí k historickým kořenům, jež představují dějiny zrodu a vývoje poválečného československého reformního komunismu.

- - -

Ještě do února 1948 byla u nás smíšená ekonomika, kdy koncem r. 1947 se státní sektor podílel na tvorbě společenského produktu 50,3 %, malovýrobní 25 % a kapitalistický 24,7 %. O zestátněném sektoru se – očividně právem – hovořilo jako o sektoru znárodněném, neboť se v něm uplatňovaly významné prvky podnikové samosprávy. Národní podniky byly v převážné míře samostatnými tržními subjekty, schopnými kooperace i konkurence na domácím i zahraničním trhu. Neřídil je žádný plánovací úřad, ale kvalifikované podnikové vedení, kontrolované závodními radami zaměstnanců s širokými pravomocemi i odbory, hájícími sociální práva zaměstnanců. Centrální plánování (dvouletka, první varianta pětiletky, uplatňovaná, žel, jen do začátku r. 1950) určovalo základní národohospodářské vývojové trendy, zajišťované především ekonomickou stimulací státu. Přední architekti dvouletky i pětiletky představovali odborně zdatný tým, složený z národohospodářů všech politických stran Národní fronty i z nestranických ekonomických expertů.

Politické strany, tvořící Národní frontu, byly subjekty, vystupující samostatně ve volbách i v parlamentech a vládě. Všechny, KSČ nevyjímaje, deklarovaly svoji podporu soukromému zemědělství, řemeslům, obchodu, tedy i maloburžoasii, jakož i tolerantní vztah k neznárodněnému kapitalistickému sektoru.

Po únoru 1948, nejpozději ke sklonku r. 1949, však KSČ opustila „specifickou, demokratickou cestu Československa k socialismu“, bet tzv. diktatury proletariátu sovětského typu..

Krutému pronásledování byli vystavováni především otevření odpůrci režimu ze řad důstojnického sboru armády a bezpečnosti, představitelé nekomunistických politických stran a institucí i jiní rozhodní stoupenci politické demokracie. Nakonec i ti z komunistických aktivistů, které stalinský režim označil za zrádce socialismu a agenty imperialismu. To vše v souladu se Stalinovou poučkou (z r. 1937) o zostřování třídního boje úměrně úspěchům nové společnosti.

V souvislosti se zostřením mezinárodního napětí dochází od počátku r. 1950 k prosazení „ocelové koncepce“ národohospodářského vývoje, tedy k výrazné militarizaci ekonomik SSSR a lidových demokracií. V souladu s tím byla naše první pětiletka zásadně přepracována. Dosud vcelku uspokojivě stoupající životní úroveň značně poklesla – do r. 1953 nejméně o 20 %.

Až do sklonku r. 1949 zdůrazňovala KSČ princip dobrovolnosti a postupnosti procesu zakládání a rozvoje Jednotných zemědělských družstev. Avšak od r.1950 došlo k radikálnímu obratu nejen v zemědělské politice, ale i v politice vůči řemeslníkům a obchodníkům. Odpor malovýrobců proti združstevňování byl po sovětském vzoru z let kolektivizace brutálně lámán, včetně „rozkulačování“ a odsuzování k vysokým trestům za „hospodářskou a politickou sabotáž“. Mezi vězni režimu a pracovníky táborů nucených prací představovali malovýrobci, z jména zemědělští, snad vůbec nejpočetnější složku, ovšem kromě plejády těch, kdož byli odsuzováni, mnohdy k vysokým trestům na základě verbálních deliktů, protirežimních výroků, politických vtipů apod. Nejvíce bylo v této kategorii dělníků.

Po Stalinově smrti r. 1953 došlo v celém „táboru socialismu“ zejména vzhledem k značnému poklesu životní úrovně k otevřeným masovým, zejména dělnickým vystoupením proti vládní politice, vždy brutálně potlačeným mocí. U nás tomu bylo takto v souvislosti s měnovou reformou v r. 1953. V létě 1956 došlo k mohutným demonstracím dělníků v polské Poznani, s krvavou dohrou 100 mrtvých. Na podzim téhož roku došlo v Polsku k všelidovým masovým demonstracím, ústícím v příchod gomulkovské, tehdy ještě reformně komunistické garnitury k moci. Při návaznosti na Polsko došlo v Maďarsku v říjnu – listopadu téhož roku ke krvavým srážkám lidu s orgány moci, zejména v Budapešti a k ustavení koaliční vícestranické vlády I. Nagyho. To posléze kulminovalo ozbrojenou sovětskou intervencí a krvavým účtováním s maďarskou „kontrarevolucí“.

Právě v letech 1953-56 lze v tzv. táboru socialismu zaznamenat první sporadické prvky reformního komunismu. Do XX. sjezdu KSSS z počátku r. 1956 jde především o více méně pružnou reakci osvícenějších částí stranicko – státního aparátu na rostoucí nespokojenost, aktivizaci a různé podoby protirežimního lidového, zejména dělnického a intelektuálského odporu. Potom však k tomu přistoupila i reakce na jeho závažné reformní podněty.

Výrazně se mění jak zahraniční, tak vnitřní politika SSSR. Dochází k zpochybnění Stalinových názorů o nevyhnutelnosti třetí světové války, k nabídce mírového soužití a soutěžení mezi oběma soustavami a bloky, k úsilí o přátelské vztahy s reformními stranami Evropy i s mnohými stranami – vůdčími silami „třetího světa“, k uzavření smlouvy o neutralitě Rakouska, k sovětsko jugoslávskému znovusblížení (1955-56) aj. – Ve vnitřním vývoji lze zaznamenat pružnější národohospodářské plánování, narůstání samosprávních prvků, zejména v oblasti zemědělského družstevnictví, větší ctění zákonitosti trhu. V oblasti politické uznání práva „lidových demokracií“ na vlastní specifické socialistické cesty. Zejména pak dochází ke kritice tzv. kultu osobnosti J.V. Stalina; v té souvislosti se pak prosazuje kurs na jistou demokratizaci politického systému, snaha rehabilitovat oběti stalinského teroru, ovšem zpočátku jen ze řad komunistů. Projevuje se i uvolnění, byť jen dílčí a dočasné, v oblasti ideologie a kultury aj.

Jistá specifika vývoje čs. reformního komunismu byla v tom, že na rozdíl od situace a vývoje polského či maďarského nebyl v podstatě donucen až dodatečně reagovat na masový protirežimní pohyb ve společnosti. Spíše využíval podněty XX. sjezdu KSSS k tomu, aby konfliktnímu stavu mezi vládnoucí stranou a společností předcházel, či jej v zárodečné podobě tlumil. V tříletí 1954-56 se režimu podařilo dosáhnout jistého pozitivního obratu jak v růstu, tak v proporcionalitě rozvoje výrobních sil. Na tom základě, byť nepříliš rychle a ve výkyvech rostla i životní úroveň obyvatelstva. Z toho ovšem vyrůstalo i cosi negativního (pro futuro), že u nás zápas mezi vládnoucími stalinisty a reformátory probíhal skoro výlučně „na stranické půdě“, bez podstatného a žádoucího vstřícného pohybu společnosti. V tehdejší situaci nemohl skončit jinak, než dočasnou porážkou reformních sil.

Vítězství Novotného a dogmatiků kolem něho nad reformátory, požadujícími svolání mimořádného sjezdu KSČ, jenž by proměnil stranicko – státní vedení, bylo usnadněno skutečností, že došlo k maďarskému krvavému střetu, za nějž dogmatikové obviňovali činnost maďarských, ale i našich reformátorů. Se sebezapřením prováděli tehdy „sebekritiku“ lidé, kteří byli plně přesvědčeni, že pouze zásadní kvalitativní reforma politického systému může vést ke společenskému progresu a k překonání všestranné krize „socialistické soustavy“. Činili tak jen s mlhavou nadějí, že tato „sebekritika“ umožní někdy v budoucnu reformní znovuofenzivu …

Nicméně trvalým a nesporným pozitivním faktorem byl kritický duch ve straně, úpadek zbytků „slepé, uhlířské víry“, snaha hledat nové cesty ekonomiky, politiky, kultury. To představovalo podhoubí pro růst prvků, vedoucích k obrodnému procesu r. 1968.

V zájmu dějinné pravdy třeba konstatovat, že neostalinský režim v Československu v čele s A. Novotným dokázal sice na několik let zabrzdit rozvoj rehabilitací obětí režimu padesátých let, a také spíše podpořil Molotova v odporu proti znovusblížení s Jugoslávií 1955-56, avšak v čínsko – sovětském konfliktu, rozhořívajícím se od r. 1958 a v otázce nového sblížení s Jugoslávií po r. 1960 se po jistém váhání postavil po bok reformátorů sovětských v čele s N. Chruščovem. Vyjádřil plný souhlas s politicko –mocenskou likvidací protichruščovské opozice (Molotov, Malenkov, Kaganovič, Saburov aj.).

U nás pak represe proti stoupencům hlubokých strukturálních reforem, projevující se mj. vážným pokusem o politický proces proti údajným jugoslávským agentům (z nejznámějších uvádím J. Pelikána) postupně doznívají. Naopak, „revizionisté“ se od počátku šedesátých let postupně znovu dostávají do dost významných stranických funkcí, zejména v oblasti ideologické. Nové impulsy pro legalizaci a další rozmach jejich činnosti poskytl sovětský XXII. a náš XII. stranický sjezd na začátku šedesátých let.

Novotnovské vedení bylo nuceno umožnit plodnou práci rozličných odborných komisí, navrhujících reformy a přispívajících k jejich prosazování v praktické politice. Po debaklu předchozích rehabilitačních komisí dochází 1963 k formování tzv. komise Kolderovy, realizující rehabilitaci stranických funkcionářů, souzených v procesech první poloviny padesátých let a tzv. barnabitské komise, nehabilitující tzv. slovenské buržoazní nacionalisty (Husák,Novočeský aj.).

Práce komisí při ÚV KSČ pro otázky vědecko – technické revoluce (v čele s R. Richtou), pro otázky ekonomického systému a vývoje (v čele s O. Šikem), pro politicko – systémovou problematiku (v čele se Z. Mlynářem) a jiné vedly k předkládání progresivních návrhů, jež již nebyly totálně odmítány, jak tomu bylo ještě koncem padesátých let.

Společenská kritika v tisku, rozhlasu, v televizi dělá první smělejší kroky. V literatuře, v umění (zejména film), ve společenskovědní produkci vzniká, také díky liberálnější politice části stranického aparátu, pracujícího v ideologické oblasti (ze všech jmenuji Č. Císaře a K. Kostrouna) nemálo pozoruhodných děl, pozitivně ceněných někdy i v mezinárodních měřítcích. Stále více se uplatňuji i nečlenové KSČ – umělci, spisovatelé, vědci, - Toto vše a mnohé jiné, co vskutku vytvářelo demokratičtější, humánnější ovzduší ve společnosti by nebylo možné bez mravenčí, trpělivé práce, statečnosti, ale i rozvahy, schopnosti účelových, progresivních kompromisů, také i taktizování reformních komunistů ve stranickém i státním aparátu, a také bez mnohých šrámů, jež přitom utrpěli jak stranickými, tak i existenčními postihy. Bez jejich úsilí v letech 1957-67 by nedošlo v lednu 1968 ke svržení A. Novotného z funkce prvního tajemníka, k následujícím osmi měsícům reforem a jejich sedmiměsíční obhajobě proti přesile invazorů a jejich československých pomahačů.

b) Reformní proces let 1968-69 a jeho potlačení

Tato studie nemůže zdaleka vyčerpat veškerou složitou problematiku československého „Osmašedesátého“. Soustředím se zde pouze na otázky, v nichž se uplatňuje zvlášť silně vliv propagandy naší historizující pravice dneška.

Československým vývojem let 1968-69 vrcholí činnost reformních komunistů, neboť v dějinách „soustavy“ šlo o nejdůslednější pokus realizovat politické a ekonomické systémové kvalitativní proměny. Ty by ve svém souhrnu znamenaly zrušení totalitní povahy politické moci a perspektivu rozvoje pluralitního politického systému, ovšem na bázi nekapitalistických ekonomických a sociálních vztahů.

Zásadní ekonomická reforma představovala překonání dosavadního splývání politické a ekonomické moci, typického pro společnosti a státy sovětského, stalinského typu. Tvorba nových a transformace starých institucionálních politických struktur by překonala dosavadní koncentraci moci v rukou aparátů KSČ a vedla by k decentralizaci a samosprávě v rozhodovacích procesech na nejrůznějších správních rovinách. Mechanismus politicko – policejního teroru a stranický ideologický monopol byl prakticky v průběhu reforem těžce ochromen. Svoboda projevu a tisku prolomila informační izolaci. Bylo znemožněno potlačování opozičních a oponenturních idejí i postojů. Kdyby tento pokus o hluboké systémové změny nezmařila sovětská vojenská intervence, nemohlo by se již Československo vrátit k restauraci sociálně politického systému sovětského typu.

Dle výsledků průzkumů veřejného mínění podporovala reformátory v jejich úsilí o společenskou demokratizaci drtivá většina politicky aktivní veřejnosti. Pro další vývoj socialismu se tehdy vyslovovalo 89 % obyvatel státu. Mj. ještě v červenci 1968, kdy kulminoval nejen politický, ale i vojenský tlak SSSR a jeho spojenců, se vyslovovalo v průzkumech více než 80 % dotázaných pro setrvání spojenectví států Varšavské smlouvy, ovšem zároveň vyslovovali nespokojenost s jeho stavem a požadovali nastolit vztahy plné rovnoprávnosti a vzájemných výhod.

Při zdůvodňování toho, že v r. 1968 údajně nešlo o kvalitativní systémové proměny, poukazují soudobí kritikové zpravidla na fakt, že ještě v Akčním programu KSČ z rozhraní března a dubna 1968 je zakotvena „vedoucí úloha KSČ“. Tato formulace ovšem vyplynula z pečlivého zkoumání jak předcházejících dějin střetů mezi stalinisty a reformními komunisty, zvláště v Polsku a Maďarsku, tak i vztahů a poměru sil uvnitř socialistické soustavy i mimo ní k roku 1968. Do Akčního programu se tudíž promítá snaha vyhnout se Scylle polského degenerativního vývoje, i Charybdě krvavého potlačení maďarského společenského pohybu r. 1956. Odtud vyplynulo odmítnutí volné mocenské hry politických stranických subjektů, jež ještě do značné míry existovalo v létech 1945-1948. A naopak, akcentovala se nově, demokratický chápaná vedoucí společenská role KSČ s partnerskými, rovnoprávnými vztahy mezi politickými subjekty Národní fronty. Orientace na dohody, kompromisy, dorozumívání, bez zaujímání „pozice síly“ a vševědnosti ze strany komunistů. Rozumí se, že ani toto stanovisko Akčního programu nebylo neměnné a definitivní, pokud jde o vzdálenější vývojové perspektivy země. Materiály, připravované pro mimořádný XIV. sjezd KSČ, k němuž mělo dojít 9. září, vydané v zahraničí česky pod krycím titulem „Lenin: Spisy sv. XIV“ i německy péčí J. Pelikána „Panzer überrrollen Partietag“, obsahují myšlenku dospět při příznivé vnější konstelaci v průběhu několika let až k plnokrevné demokracii s politickými stranami vzájemně bojujícími o voličovu přízeň. Tvůrci Akčního programu a předsjezdových materiálů takto překročili již tehdy vlastní stín; prokázali dost zřetelně svůj myšlenkový posun ve směru demokratického socialismu.

Sovětská strana požadovala, počínaje nejméně květnem 1968 administrativní mocenský zásah proti K – 231, organizaci, sdružující jistou část bývalých politických vězňů, proti Klubu angažovaných nestraníků, proti některým pracovníkům hromadných sdělovacích prostředků, proti přípravným výborům a vedení znovuobnovené sociální demokracie. Reformní část stranicko – státního vedení ČSSR a KSČ se tomuto silnému tlaku nepodrobila a volila při působení na tyto politické subjekty výhradně metodu přesvědčování, spíše se zdarem, než s nezdarem. Faktem je, že ovšem existence těchto skupinových politických subjektů figurovala jakožto záminka pro invazi států V – pětky.

V zájmu nalézt objektivní dějinnou pravdu o osmašedesátém roce je ovšem potřebná zmínka i o objektivní roli nepříliš početných, ale hodně hlučných extrémních skupin, uplatňujících své představy o žádoucím vývoji hlavně v pouličních Hyde parcích, ale i ve výše uvedených nových organizacích, do jisté míry i v KSČ. Odtud zaznívaly nerealistické hlasy, volajících po vystoupení Československa z Varšavské smlouvy, po vyhlášení neutrality, po ostřejším odporu vůči sovětskému, stále stupňovanému tlaku, včetně přípravy k brannému odporu. Organizovala se (za účasti četných provokatérů StB) podpisová akce za zrušení lidových milicí, projevovala se dost výrazná snaha vyřazovat komunisty z funkcí v odborech, lidosprávě, v družstvech, bez ohledu na odbornost a na jejich politické smýšlení a postoje reformní, či dogmatické.

Vůdčí reformní síly r. 1968 „postupový recept“ radikálních indeterministů, politických iluzionistů zdůvodněně odmítaly jako dobrodružný, nerealistický, neodpovědný, vzhledem k objektivním zájmům našich národů a státu. Přijmout jej v jarních či letních měsících r. 1968 by spolehlivě napomohlo zardoušení reformního pohybu již v zárodečném stadiu. Základní devizou odpovědných reformátorů bylo, že jiná, než rozvážná a postupná varianta společenské reformy nemá naději na úspěch. Tím, že radikálové poskytovali záminky útočníkům pro invazi, nesou nezanedbatelný díl odpovědnosti za vývoj, tragický pro národy země.

Někteří z umírněnějších kritiků uznávají pod tíhou dějinných faktů, že rok 1968 přece jen představoval poctivý pokus reformních komunistů o demokratizaci. Nicméně jim vytýká zradu vlastního díla podpisem pod moskevský protokol, zejména pak souhlasem s „dočasným“ pobytem sovětských vojsk na našem území.

Ještě před tragickým úmrtím uvedl A. Dubček v odpovědi historizujícím politikům a policejním podplukovníkům: „Vyčítají mi smířlivý postoj k okupaci pěti armád a cestu ústupků při jednáních. Volil jsem ji vědomě a dnes bych nepostupoval jinak. Byl by to zápas s přesilou, utopený v krvi.“ – Představitelé čs. reformy věděli, a Brežněv jim to při „jednání“ připomněl, že alternativou k nepodepsání protokolu by mohlo být účtování – možná krvavé – nejen s nimi, ale i s 40 tisíci čs. „kontrarevolucionářů“, jež uváděla tehdy sovětská „Bílá kniha“. A následující mnohaletý teror „dělnicko – rolnické“ vlády A. Indry, nesrovnatelně krutější, než bylo po definitivním pádu reformně komunistického vedení dvacetileté období tzv. normalizace.

Zajatci Kremlu se nepodrobili diktátu bez odporu. V úporném střetu se jim podařilo vyloučit z moskevského protokolu všechny sovětské poukazy na „kontrarevolučnost“ situace v Československu. To mělo velký praktický význam, že totiž reformátoři mohli občanům zaručit beztrestnost za jejich počínání v průběhu pražského jara. Za dobu sedmi měsíců, kdy se ještě podíleli na moci, nepřipustili ani jeden případ represe za veřejně projevené politické názory. Protokol, na rozdíl od pozdějšího počínání Brežněva, sám o sobě nebránil další realizaci reforem.

Za ahistorické a objektivní pravdu o r. 1968 zkreslující nutno označit, žel, častá hodnocení pod zorným úhlem toho, že období od srpna do dubna 1969 bylo vystřídáno dvacetiletým normalizačním „temnem“. Avšak v tomto období sedmi měsíců tu nebyly jen ústupy reformátorů před přesilou domácích i zahraničních stalinistů; byla tu i houževnatá, mnohdy úspěšná obrana vymožeností „pražského jara“.

V letech 1968-69 vedly první kroky hospodářské reformy k největším přírůstkům v těch nejpotřebnějších oborech, a to v celých poválečných dějinách. Byl-li v letech 1961-65 zaznamenám asi 2 % přírůstek hrubého národního důchodu, pak v roce 1968-69 činil 7,18 a 7,31 % (pro srovnání: v letech 1981-85 jen 1,77, do r. 1989 se nezměnil a co katastrofického se dálo v letech 1990-současnost je obecně známo a nepotřebuje komentáře). Bez podnícení inflace docházelo ke zvyšování nejnižších mezd, ale bylo možno zvýšit i 350 tisíc nejnižších důchodů a přídavky na děti. Zavedením pětidenního pracovního týdne se podstatně zkrátila, bez národohospodářských těžkostí i pracovní doba.

Vytvářely se předpoklady k strukturálním změnám, jež mohly podnítit dynamický národohospodářský růst. Nicméně za „normalizace“ byly zabrzděny nebo zmařena návratem k centralistickému stalinskému modelu s nedozírně negativními důsledky. Tehdejší zemědělská družstva bez zvyšování cen zvládla nákupní horečku před i po invazi cizích vojsk. Vytvářely se závažné předpoklady pro plné zásobování obyvatel zemědělskými produkty a pro jejich vývoz.

Pokračovaly rehabilitace obětí padesátých let s následnými finančními náhradami, týkajícími se i nekomunistů. Podařilo se udržet, byť moskevským protokolem omezenou, tiskovou svobodu (nesměl se direktivně kritizovat „spojenec“, ani vůdčí role KS ve společnosti; zato však přibývalo často brilantních jinotajových statí na tato témata, což i při slabším IQ pochopili jak domácí, tak zahraniční stalinisté a připsali do „knihy hříchů“ licoměrných obojetníků v čele strany a státu pro brzké účtování …).

Dalšího mimořádného rozsahu dosáhly i oproti počátku šedesátých let společenské vědy, literatura, kultura, zejména opět filmová produkce.

Nekomunistické strany a zájmové organizace se mohly nadále rozvíjet na základě partnerských vztahů s obrozující se KSČ. Symbolicky k 28. říjnu 1968 byla vytvořena československá federace, jež mohla být spolehlivým rámcem pro opravdu rovnoprávné česko – slovenské vztahy. Normalizační režim tyto vztahy deformoval a vytvořil nemálo faktorů pozdějších vzájemných konfliktů, jež posléze vyústily v osudový rozpad společného státu …

Vše uvedené a mnohé jiné dokazovalo, že v tehdejší situaci opravdu nemělo přijetí moskevského diktátu v srpnu 1968 jinou, pozitivnější alternativu a že reformátoři let 1968-69 byli tehdy jako dnes, upřímnými demokraty. Výmluvně to stvrdila skutečnost, že v březnu 1969 se Brežněv musil odhodlat k nové intervenci a diktátu, aby definitivně svrhl „dubčekovskou“ část stranicko – státního vedení a zaměnil ji přizpůsobivými pragmatiky Husákova typu.

K „zdůvodnění“ druhé, stejně jako první sovětské intervence přispěla provokace bezpečnosti. Před sovětským Aeroflotem na Václavském náměstí byly „náhodou“ nakupeny dlažební kostky. Pražané vyšli do ulic, aby pokojně oslavili vítězství čs. hokejistů nad sovětskými. Zajisté, že v této veselé a triumfální atmosféře zadostiučinění za srpen 1968 nedalo agentům – provokatérům v davu mnoho práce, aby jeho část strhli k vandalismu proti výkladním skříním Aeroflotu … Příznačná jsou slova emisara Semjonova, který doprovázel doručení sovětské nóty – diktátu takto: „Sovětské vedení nenachází slov při vyjádření svého pobouření nad situací v Československu. Situace je tu horší, než v srpnu“.

c)Represe režimu proti stoupencům systémových proměn, počátky hnutí odporu

Nedílnou součástí soudobé pravicové historizující propagandy je zkreslování, zlehčování cílů a skutečné míry represí neostalinistického režimu, nastoleného v dubnu 1969, vůči komunistickým i mimostranickým reformátorům. Navíc v dílech dost zřetelně inspirovaných z kruhů bývalé StB (Dolejší, Zifčák – Růžička) lze nalézt dokonce tvrzení o jakési „dělbě práce“ mezi vládci a perzekvovanými, o jakési, zajisté nepsané, dohodě. Reformátoři přejdou do nějaké předstírané, resp. i faktickém opozice, aby, bude-li to potřebné pro realizaci strategických plánů Moskvy, vystřídali plynule, bez otřesů, normalizátorskou garnituru, snad zdiskreditovanou a „opotřebenou“, u vládního kormidla. V mírnější, více frekventované verzi, vstupovali údajně reformátoři z r. 1968 do Charty 77 a jiných disidentských organizací pouze proto, aby se „mstili“ za příkoří, jež jim režim způsobil, ač jinak byli jeho ortodoxními stoupenci.

Jaká byla skutečnost?

Přesvědčení vládců „socialistické soustavy“ o nesvržitelnosti a „věčnosti“ tamních stalinistických a neostalinistických režimů se opíralo o závažná, dějinně prověřená fakta: Nejpozději k začátku padesátých let již existoval nukleární velmocenský pat, který významně napomohl k tomu, že obě velmocenská uskupení akceptovala status quo v rozdělení světa na zájmové sféry a snažila se minimalizovat a vylučovat třecí plochy, jež by mohly vyústit ve střet, končící nukleární smrtí snad veškerého lidstva. Také převrat

Vnitřními antistalinistickými silami v „soustavě“ se zdál být vyloučen, pokud by stalinisté ovládali všechna centra monopolní moci: stranickostátní politický, ekonomický a ideologický aparát, armádu, bezpečnost. Avšak tak tomu ve vývoji Československa od ledna do srpna 1968 zdaleka nebylo, protože reformní síly získaly na všech těchto úsecích, když už ne převahy, tak alespoň značný mocenský vliv. (nejmenší v bezpečnosti a mezi středními kádry aparátu). Z vývojového trendu bylo zřejmé, že mimořádný XIV. sjezd by poměr sil na všech úsecích stranicko – státního řízení změnil ve prospěch reformátorů nejméně v poměru 4:1. Z toho vyplýval pro zahraniční stalinisty závěr: uskutečnit vojenskou invazi ještě před sjezdem. Opřít se o stalinistickou část stranicko – státního aparátu, zejména o bezpečnost a přes ně provést rozsáhlé čistky.

Tak se i stalo. Přesvědčivá je mluva strohých čísel: Již v druhé polovině r. 1969 a na počátku r. 1970 bylo v českých zemích ze stranických orgánů rozličných stupňů vyloučeno kolem 70 % řádně volených funkcionářů a kolem 50 % na Slovensku. Dle dr. Husáka bylo vyměněno asi 40 % špičkových řídících kádrů v hospodářství. Prověrky nejvíce postihly novináře, školství, kulturu, vědu, státní, zejména mocenský aparát. Počet lidí, kterých se dotkl podstatný postih činil několik desítek tisíc, méně postižených bylo přes 400 000, spolu s rodinnými příslušníky dohromady víc, než milion lidí.

Z ortodoxních kruhů tzv. zdravého jádra vzešla iniciativa k vytvoření seznamů zvlášť nebezpečných nepřátelských živlů. Tento seznam publikovaly v létě a na podzim 1992 Lidové noviny. Zajisté, že obětí přímých čistek po únoru 1948 bylo méně, ovšem tresty (zejména popravy a dlouhodobá věznění) byly tehdy mnohem krutější. Převážně politická emigrace byla v obou obdobích zhruba vyrovnaná – po 200 000 lidí. ..

Určující pro chování většiny čs. společnosti v uplynulém dvacetiletí byl strach z politických a existenčních represí, pocity neustálého ohrožení a životní nejistoty, ale i dvojí tvář, uzavírání se do ulity soukromí. Ovšem i názor, že nejméně do konce tisíciletí není asi naděje na podstatné společenské změny. Z toho vyrůstal oportunismus, ba i kariérismus nejrůznějších podob. V tomto názoru – zajisté historií prověřeném posléze jako mylný – se až do poloviny osmdesátých let shodovali jak naši vládcové, tak i reformně socialističtí a demokratičtí odpůrci režimu, i ona drtivě početně převažující „šedá zóna“, „strana spiklenců lhostejnosti“, řečeno se socioložkou Jiřinou Šiklovou a spisovatelem Bruno Jasenským. To především u vědomí síly domácích orgánů moci a represe.

Původní sliby dr. Husáka i jiných, že za názory a činnost v době před srpnem 1968 nebude nikdo soudně trestán, byly dost brzy porušeny. Jako příklad uvádím proces s gen. Prchlíkem, který byl – zřejmě na výslovné přání Moskvy – odsouzen ke dvěma rokům vězení za své vystoupení v létě 1968, kdy mj. požadoval rovnoprávnější vztahy uvnitř Varšavské smlouvy a s J. Ledererem, vezněným – zřejmě na popud Polska – za své stati o polské situaci a vývoji. Ing. Kubu odsoudil ostravský soud na tři roky vězení pouze za to, že byl v r. 1968 spoluorganizátorem mítinku, kde promluvil dávný spolupracovník B. Šmerala dr. Goliath o svém mnohaletém pobytu v sovětském táboru nucených prací a několikaletém pobytu v ústavu pro choromyslné u nás v padesátých letech…

První velký skupinový proces připravila vůdčí vládní garnitura ku sklonku r. 1970, teprve tehdy, když si udělala „pořádek v justici“. Předtím víc než třetina předsedů krajských a okresních soudů a ještě větší počet předsedů senátů muselo buď vůbec odejít z justice nebo opustit své dosavadní funkce,

K 21.8.1969 zaslala skupina občanů, bývalých komunistů i nekomunistů formou otevřeného dopisu Federálnímu shromáždění, vládě ČSSR, vládě ČSR a České národní radě text „Deset bodů“, ostře, ale věcně protestující proti oklešťování lidských a občanských práv, jakož i proti trvajícímu pobytu intervenčních vojsk na našem území. Text, vzniklý před více než dvaceti lety, byl v mnohém obsahově příbuzný s textem „Několik vět“, formulovaným před událostmi podzimu 1989. Ovšem tehdy představoval tíživou obranu společenské demokratizace, mocenským zásahem již zdeptané, zatímco text z r. 1989 byl předehrou jejího vítězného znovunástupu. (Spolu s textem obžaloby, vypracované Krajskou prokuraturou, bylo „Deset bodů“ publikováno péčí Ústavu pro soudobé dějiny ve sborníku „Proměny pražského jara“, Praha 1993.).

Tři přední signatáři, šachista L. Pachman, historik J. Tesař, sociolog R. Battěk, byli neprodleně uvězněni a drženi protizákonně ve vyšetřovací vazbě od srpna 1969 do října 1970. Vedle nich signovali text i spisovatelé V. Havel a L. Vaculík, novináři K. Kyncl, J. Hochman, V. Nepraš a dva pozdější členové klubu Obroda L. Kohout a J. Vágner. Po ostrých protestech světové veřejnosti a po publikování Kohoutovy anonymní stati: „Tma o polednách v Husákově Československu“ v londýnských Timesech rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ odložit proces na neurčito. Teprve po deseti letech (1980)dostali obžalovaní vyrozumění, že ki procesu již nedojde … Píši o „případu“ podrobně, abych ukázal, jak nesmírně daleko postoupil již k r. 1969 proces obnovy nezákonností a zvůle padesátých let, avšak i proto, abych dokumentoval, že dějiny Charty 77, HOSu, Obrody, Občanského fóra, mají svoji dost dávnou čestnou a důstojnou prehistorii.

Za této situace realizovali tehdejší vládci první „normalizační“ skupinový proces raději vůči radikálně socialisticky orientované, ostře protirežimně aktivní skupině, v níž vedle ing. P. Uhla byli i jiní, dodnes svojí současnou politickou aktivitou známí lidé, jako J. Bašta, I. Suk, I. Dejmal, P. Šustrová, J. Frolík aj. Uděleny velmi vysoké tresty od 4 a ½ do 2 let. Nepochybně vládci a nikoli soudci určené. „Politbyro“ zřejmě kalkulovalo tak, že ohlas procesu s méně známými lidmi, navíc radikálně levicově orientovanými, nevzbudí takový odpor světové veřejnosti, jaký vzbudil připravený proces se signatáři „Deseti bodů“.

Velmi brzy však došlo k dalšímu myšlenkovému a akčnímu posunu vládců. Zatýkáním mnoha významných politiků pražského jara na podzim 1971 a v lednu 1972 a skupinovými procesy proti celkem skoro padesáti velmi známým osobám v létě téhož roku, ústícími ve vysoké tresty (J. Šabata a M. Hübl – 6 1/2 roku)dosáhly „normalizační“ represe sedmdesátých let v Československu kulminačního bodu. Zřetelně se prokázalo, že čs. vládcům a jejich kremelským pánům nezáleží na světovém veřejném mínění, a nejméně na veřejném mínění světové (i komunistické) levice. Z bývalých členů ÚV KSČ byli vedle V. Prchlíka odsouzeni k vysokým trestům M. Hübl, Alfred Černý a z lidí, zvolených do ÚV na XIV. vysočanském sjezdu, avšak potom do ÚV nekooptovaných, to byli Šabata aj. Litera, kteří až do léta 1969 zastávali funkce členů předsednictev KV KSČ Jihomoravského kraje a městského výboru KSČ v Praze. Na 20 měsíců odsouzen člen MV KSČ v Praze K. Kyncl, několik měsíců vězněn člen ÚKRK KSČ, známý historik K. Kaplan. Hlavní úsilí StB na zdokumentování činnosti „vnitřního nepřítele“ se soustředilo proti „revizionistům“, tedy komunistickým reformátorům z r. 1968. Nicméně za zaznamenání stojí skupinové procesy proti nekomunistům (skupina kolem socialisty MUDr. Šilhana v Brně, mj. P. Wurm, skupina brněnských evangelíků. Ze známějších souzených nekomunistů uvádím zejména historika J. Mezníka).

Navzdory mimořádně ostrým a v občasných vlnách se zostřujícím perzekucím vznikaly již od počátku sedmdesátých let první politické „samizdatové“ občasníky. Pod titulem „Pokrok“ vydávali občasník pozdější členové Obrody J. Litera a J. Stehlík. Vycházely zde zejména politické analýzy, při nichž participoval i pozdější předseda Obrody M. Hájek.

Jiný občasník vydával již zesnulý a pozdější Obrodě názorově blízký historik M. Hübl, při participaci novináře Aloise Svobody. Ještě před zatčením se mu podařilo vydat několik čísel, obsahujících hodnotné informace o politice (i vnitřních rozporech) špičkové normalizační garnitury. Z tohoto občasníku čerpaly i Listy, vydávané od počátku 70. let J. Pelikánem v Římě, jakožto orgán čs. socialistické opozice. Samizdat měl ohlas i ve spřátelené levicové cizině (Italské KS aj.).

Záslužnou práci představují na začátku sedmdesátých let díla čelných představitelů pražského jara. Především uvádím J. Smrkovského, který v dopisu Brežněvovi kritizoval poměry v „normalizovaném“ Československu a požadoval přehodnocení politiky SSSR a KSSS vůči němu. Texty, určené pro sovětské stranicko – státní vedení se promítly i do Smrkovského textu – rozhovoru s levicovým italským Il Giorno – Vie nuove z r. 1971, zčásti i do memoárů, jež pod titulem „Nedokončený rozhovor“ vydaly Pelikánovy „Listy“. Za připomenutí stojí i tehdejší dílo Z. Mlynáře. Ten k r. 1974 ukončil práci, původně pod pracovním titulem „Teorie a praxe pokusu o reformu politického systému socialismu v Československu r. 1968“ (později vydáno v Indexu Köln am Thein). Autor přesvědčivě dokazuje, že u nás byla složitá, avšak nikoli „kontrarevoluční“ situace a – adresováno též Brežněvovi -, že intervence byla osudovou chybou, prohlubující krizi socialismu. Z prací pozdějších členů Obrody vyniká studie „Československý problém“ (též v Indexu vydal právník a politolog F. Šamalík pod pseudonymem A. Ostrý). Věcně a kriticky hodnotí stanoviska reformně komunistické stranicko – státní špičky i komunistických a nekomunistických reformních intelektuálů v období „pražského jara“ i „realistický skluz“ pražského podzimu, zimy, jara 1969.

V průběhu sedmdesátých let připravují a píší pozoruhodné studie, doma i venku publikují mj. V. Kadlec, Č. Císař, R. Zukal, J. Šabata, J. Hájek, V. Slavík, L. Kohout aj.

V této souvislosti je na místě i poznámka k činnosti A. Dubčeka. Zejména proto, že naše soudobá pravice nejvíce a adresně útočí právě proti němu, poukazujíc na jeho údajnou dvacetiletou politickou pasivitu, odmítání spolupráce s disentem.

A. Dubček napsal rozsáhlý dopis Federálnímu shromáždění, symbolicky datovaný 28. října 1974. Pod titulem „Dubček žaluje“ jej publikovalo v dubnu 1975 zvláštní číslo římských Listů. Dubček zde věcně, ale přitom mimořádně ostře kritizuje „normalizační“ poměry i tehdejší vládní garnituru, jež je za ně odpovědna. Důraz dává na pošlapávání lidských a občanských práv v Československu a solidarizuje se s obětmi nezákonných politických procesů normalizační éry. Přesvědčivě zdůvodňuje, že režimní politika nesmírně škodí mezinárodní prestiži země a věci autentického demokratického socialismu. Dubčekův text, psaný o dva roky, dříve, než úvodní prohlášení Charty 77, sehrál v dějinách našeho disentu právě svojí demokratickou i socialistickou zásadovostí mimořádně pozitivní roli. Mimo jiné i proto, že podnítil i urychlil sjednocování se protirežimní opozice – demokratické i socialistické – na základně lidských a občanských práv, tak jak byla vyjádřena i v „třetím helsinském koši“.

V té době, až do publikování Charty 77, nelze v žádných disidentských kruzích, mimo bývalé reformní komunisty, podobnou velkou publikační aktivitu zaznamenat. Ovšem s výjimkou početných samizdatů literární povahy, zásluha to mnohých, a jmenovitě L. Vaculíka a rovněž – často i v dost velkých nákladech tištěných – textů s náboženskou, především katolickou tématikou.

Největší ohlas a politický vliv, zejména na intelektuálské opoziční kruhy, měl z tohoto autorského okruhu dopis Václava Havla dr. Husákovi. Dlužno poznamenat, že, dík zahraničním masmédiím zapůsobil na část naší veřejnosti podstatně více, než text Dubčekův, jemuž zahraniční masmédia moc pozornosti nevěnovala, takže o jistou popularitu Dubčekova textu se zasloužil nejvíce dr. Husák, který naň razantně zaútočil, zejména v projevu v Pardubicích. Rozumí se, že v skrytu pracoven vznikala pozoruhodná díla. Za všechny jmenuji práce filosofa Jana Patočky, literárního historika Václava Černého, filosofa Milana Machovce, pozdějšího člena Obrody. Myšlenkově bohaté byly i práce autorů protestantského, evangelického zaměření, zejména brněnských, ale i stejně orientovaného filosofa L. Hejdánka.

d) Demokratičtí socialisté v Chartě 77

Této podkapitole předesílám, že v sedmdesátých, a ještě více v osmdesátých letech docházelo k závažné názorové diferenciaci původních reformních komunistů. Jistý zlomek z nich přešel až na pozice křesťansko – sociální (šachista Pachman prototypem), jiná, početnější skupina na pozice liberálně demokratické (z předních jmenuji P. Pitharta, později J. Dienstbiera, kteří v současnosti jsou čelnými představiteli OH), posléze pak asi nejpočetnější skupina se rozličnými tempy a peripetiemi přibližovala pozicím stran socialistické internacionály.

Nicméně nejvýraznějším rysem politického vývoje disentu v létech 1973-76 není vzájemná distanc, nýbrž všestranné sbližování, jež má ovšem především politicko – taktickou, nikoli politicko – názorovou povahu.

V takové situaci se zrodila Charta 77.

V první vlně signatářů Charty 77 představovali z víc než 240 podpisů přes polovinu bývalí členové reformující se komunistické strany, i když v době vzniku Charty byli již, jak naznačeno výše, značně názorově diferencováni. Taktéž v druhé vlně, jež představovala kolem 200 podpisů. Budoucích členů Obrody bylo jen v první vlně signatářů Charty víc než dvacet. Za zaznamenání stojí, že skoro totálně absentovali antikomunisté, oběti perzekucí padesátých let. Přiznal to (RP – 4.5.1993) i S. Drobný, předseda Konfederace politických vězňů a vysvětloval, že tomu tak bylo vzhledem k jejich stále trvajícím intenzivním sledováním a perzekucím, jakož i vzhledem k tomu, že mezi signatáři Charty bylo příliš mnoho komunistů, kdysi, v padesátých letech spoluodpovědných za pronásledování nekomunistů. Rovněž z Klubu angažovaných nestraníků, založeného v průběhu r. 1968 bylo možno registrovat jen velmi málo signatářů Charty (nejvýznamnější byl poslanec České národní rady R. Battěk). Omluvou jistě závažnou, pro tyto lidi je jednak většinou pokročilý věk, jednak že mnozí významnější po srpnu 1968 emigrovali. Nicméně nutno konstatovat, že mnozí z těch, kdo nyní nárokují uznání třetího, protikomunistického odboje, neparticipovali na hnutí protirežimního odporu právě v době 1970-89, kdy byly zajisté větší šance na jeho úspěch, než v letech padesátých! Tohoto odboje, jakožto antistalinistického, demokratického se aktivně účastnili přemnozí z těch, kdo do politiky po r. 1945 vstupovali s ideály spravedlivé, socialistické, demokratické společnosti a kdysi naivně věřili (s P. Kohoutem), že „Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí!“ Vyčítat jim, že zůstali věrni ideálům mládí a přitom vystřízlivěli z iluzí o charakteru stalinistického režimu, nebylo a není spravedlivé a objektivní.

Lidé z pozdějších vln signatářů Charty, zejména z mladší generace, nezřídka onomu původnímu chartovnímu jádru vytýkají, že nevstoupilo, především vinou „exkomunistů“, do politického, ba mocenského konfliktu s režimem. Že se pokoušelo o dialog s ním, jenž nemohl být ničím jiným, než bezmocným monologem. Vždyť narážel stále na režimní odmítání jakéhokoli dialogu a na jeho přepestré protichartovní diskriminační akty.

Takovéto pohledy jsou ahistorické, protože nepřihlížejí nebo spíše nechtějí přihlédnout k objektivním okolnostem vzniku Charty.

Ti, kdo Chartu zakládali, z předních nekomunistů jmenuji alespoň Patočku, Havla, Černého, Seiferta, Hejdánka, se shodovali zajisté v názoru, že Helsinky představovali velkou šanci na uplatnění „třetího koše“, rozvíjení a upevňování lidských a občanských práv. Obrana, prosazování „třetího koše“ přestala být Západem považována za „vměšování“, kteroužto myšlenku nadále drželi představitelé tzv. socialistické soustavy. Nicméně Helsinky současně představovaly i uznání poválečných hranic, mocenského statu quo, stávajících režimů. Proto se přední chartisté moudře (!) neorientovali na mocenský střet s režimem. Proto většinově akceptovali Havlovu myšlenku „nepolitické politiky“ (v podstatě iluzorní – bývalí reformní komunisté ji nesdíleli). Opírajíce se o podporu pokrokové demokratické a socialistické mezinárodní veřejnosti, upozorňovali především, že přemnohé akty režimní politiky vůči občanům jsou v příkrém rozporu s přijatými závazky, vyplývajícími z mezinárodních dohod, signovaných též Československem. Nešlo tudíž o „nepolitickou politiku“, nýbrž o politiku par excellence, která neustále před světovým i domácím veřejným míněním prokazovala, že československá vláda a ji dirigující KSČ neplní, pokud jde o „třetí koš“ z Helsinek, závazky, jež na sebe vzala.

Ovšem pokusit se v našich tehdejších podmínkách o vymáhání realizace lidských a občanských práv politickým nátlakem, někdy i odporujícím ať sebehorším zákonům republiky, bylo odsouzeno k nezdaru, ba k sebelikvidaci Charty. Režim by takovéto postupy Charty jen uvítal.

K častému poukazu mladších radikálů v Chartě na „polský vzor“ nutno poznamenat: u nás byla v r. 1977 i dlouhá léta následující naprosto jiná situace, než v Polsku, kde Gierkův režim nebyl s to korumpovat valnou část národa „gulášovým socialismem“, jako režim husáků a bilaků a musil čelit permanentně propukajícím a stále masovějším dělnicko – intelektuálským revoltám.

Z úzké spolupráce rozvážných a tolerantních, přitom zásadových demokratů v Chartě, z umění plodných kompromisů mezi různými světonázorově i politicky rozličnými proudy, se rodila přemnohá, i osobní přátelství, utužovaná i nezřídka i společně sdílenými osudy vězněných i jinak perzekvovaných signatářů.

Nicméně vztahy mezi jednotlivými proudy, vytvářejícími Chartu, nebyly nikdy bezkonfliktní. Již při zrodu Charty vznášeli někteří signatáři námitky proti politikům, zaujímajícím v padesátých letech vysoké funkce a v nich mnohdy sektářské pozice, s poukazem na morální čistotu Charty. Jejich námitky chartovní většina argumentovaně vyvrátila (někdy i poukazem na biblický příběh přeměny Šavla v Pavla, jak učinil kupř. evangelický kněz M. Reichert v případě napadeného P. Kohouta). Většina aktivních signatářů z demokratických kruhů hodnotila své „exkomunistické“ přátele podle skutečně vykonané protirežimní práce. Nemohla přehlédnout, že již při tvorbě prvního prohlášení i pozdějších dokumentů Charty 77 (zejména věnovaných ekonomicko – sociální problematice, státnímu, trestnímu a pracovnímu právu i problematice nedávné historie) plodně participovala řada lidí, protagonistů polednového společenského pohybu r. 1968, mezi nimi i pozdější členové Obrody, či Obrodě názorově blízcí. Nepřehlédnutelná byla i skutečnost, že mezi prvními mluvčími Charty 77 byl spolu s prof. J. Patočkou a V. Havlem i pozdější člen Obrody prof. J. Hájek. Po zatčení V. Havla a po náhlé smrti J. Patočky vykonával nelehké poslání mluvčího po dobu jednoho roku J. Hájek sám.

Ovšem intenzivní aktivita právě bývalých reformních komunistů zase vyvolávala podezření, že usilují o prosazení své „vůdčí role“ v Chartě tak, jak na ni „byli zvyklí“ při svém minulém působení v KSČ: Důkazy pro toto tvrzení ovšem chyběly…

Jiní kritikové naopak upozorňovali na fakt, že někteří z předních politiků osmašedesátého roku, jako byli Dubček, Černík, Císař, Galuška a jiní Chartu nesignovali, čímž se separovali nejen od ní, nýbrž i od svých spolubojovníků, nyní signatářů Charty 77 (F. Kriegl, B. Šimon, V. Slavík, F. Vodsloň, J. a M. Hájkové, V. Kadlec, Z. Mlynář, J. Šabata, M. Kusý, J. Litera, J. Hanzelka a V. Šilhán aj.). Nejvíc kritizován byl A. Dubček. Faktem ovšem je, že se po celých dvacet normalizačních let s levicovou částí chartistů a disentu vůbec, přes pronásledování režimem a jeho StB, plodně stýkal. Současně si ovšem ponechával volné ruce pro své osobité a nezastupitelné kontakty s evropskou levicí i pro sondování měnící se situace v SSSR. To postupně přinášelo plody a bohatě se úročilo, zejména v osmdesátých letech. Kdo má právo mu vyčítat, že v Chartě nespatřoval synonymum protirežimního disentu? – Režim proti Chartě rozpoutal ostrou kampaň. Významné místo v ní mělo tvrzení, že režimní „Poučení z krizového vývoje …“ se ukázalo pravdivým: zejména v tom, že již v r. 1968, tím spíše v sedmdesátých letech, jde o jednotné spiknutí mezinárodního imperialismu a jeho domácích spojenců, buržoazních kontrarevolucionářů a pravicových renegátů a revizionistů. Měl Dubček této kampani dodat svým podpisem Charty novou munici?

Při tvorbě početných a mnohdy kontroverzních dokumentů Charty 77 vznikaly dramatické i krotké konfliktní situace, někdy řešené uvážlivými, rozumnými, jindy oportunistickými kompromisy. Ovšem odpovědnost za dvě největší konfliktní situace, hodně zneužívané (jak jinak) orgány StB, nesou jiní lidé, než bývalí reformní komunisté, vyvíjející se v demokratické socialisty. Především jde o kontroverzní a problematický text „Danubia“ (pseudonym historika J. Mlynáříka), věnovaný odsunu českých a karpatských Němců po r. 1945 a vydávaný v zahraničí, bez souhlasu tehdejších mluvčích za dokument Charty 77. Za druhé jde o – rovněž kontroverzní – text „Právo na dějiny“, vypracovaný úzkou skupinou integralisticky katolických historiků a stvrzený z iniciativy tehdejšího mluvčího Charty 77 V. Bendy (další dva mluvčí byli Ruml a Šternová), jako dokument Charty. Došlo k tomu v rozporu s rozhodnutím, přijatém po špatných zkušenostech s textem Danubia, že problematické texty budou vydávány s vysvětlující předmluvou mluvčích Charty a to pouze jako texty diskusní.

Na hranicích sedmdesátých a osmdesátých let proběhla k Danubiovu textu velice ostrá diskuse, zejména na stránkách pařížského Svědectví a exilového Práva lidu. V zahraničí byl vydán (vedle rozsáhlého textu „Bohema“) sborník s texty na podporu Danubia. Naopak, jiný sborník, obsahující i texty jeho oponentů, vyšel doma pouze „samizdatově“, přičemž většiny strojopisů se zmocnila StB.

V polovině 80. let zahraniční tisk a rozhlas popularizovaly i „Právo na dějiny“. Přitom však zahraničí zcela ignorovalo rozsáhlý dvojdílný sborník polemických statí proti „Právu na dějiny“ pod titulem „Hlasy k českým dějinám“. Redigoval jej M. Hübl, L. Kohout, svými studiemi přispěli kromě nich J. Křen, M. Hájek, H. Mejdrová, J. Opat, M. Otáhal, P. Uhl, R. Malý, J. Mezník, F. Šamalík, J. Dienstbier, J. Šabata aj. To nejnešťastnější a autentický běh dějin nejvíce zkreslující je v „Právu na dějiny“ jednostranné velebení dějinné role Rakouska – Uherska, Habsburků, římskokatolické církve a šlechty, jakož i ahistorické negování progresivnosti dějinného procesu, vedoucího k formování demokratické Československé republiky v říjnu 1918.

Vcelku však v Chartě převládala tolerance a rozumný kompromis nad netolerancí a nepřekonatelnými konflikty.

Redakce: Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc. Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 211. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2007.

Webová stránka: www.ksl.wz..cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz