Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.
v převratu 1988-1991.
III.
Vydání první
Vždyť veškeré počínání „realistů“ bezprostředně po 17.
listopadu nese zřetelnou pečeť neplánovitosti, improvizace, vyplývající
z šoku překvapení nad náhlým a rychlým tempem se zrychlujícím živelným
vývojem.. To platí o celém disentu,
Obrodu nevyjímaje. Nesporné však je, že Obroda byla ze všech složek disentu
nejlépe připravena programově (ač byla později zaskočena radikální
privatizací státního sektoru), ale i svou
znalostí protivníka.
Nicméně se realisté jako celek dost rychle z překvapení
vzpamatovali a začali racionálně jednat. Celkově byl disent . navzdory početným
improvizováním a politickým amatérismům, politicky a – vyzvedávám – i politicko
– takticky až překvapivě na výši. Zejména zváží-li se, že v jeho řadách
právě ti nejautoritativnější lidé typu V. Havla, byli původně hlasateli
myšlenky „nepolitické politiky“, což každý, i tuctoví politikové, nemohou
označit jinak, než jako sice duchaplný, avšak absurdní bonmot, - Štěstím národů
Československa tudíž bylo, že v našem případě se potvrdilo ono Goethovo:
„Šedivá je každá teorie, žití strom se zelená!“ Že si to disent jako celek
uvědomil a pružně, pohotově si ve vzniklé situaci počínal.
Ovšem objektivní historiografie nemůže dopustit ani
přeceňování jeho nesporně záslužné činnosti. Jak ukázáno výše, byl převrat
v Československu výslednicí působení příznivých faktorů vnější i vnitřní
povahy, objektivních i subjektivních. K nim, k jejich prosazení,
přispěla také Obroda, jakož i vůdčí představitelé „Pražského jara“ typu
Dubčeka, Špačka, Černíka, Císaře, Šimona, Hájka, v dávnější minulosti
Kriegla, Smrkovského …
Ve vzniklé situaci by zřejmě, přes možné rozkazy, odmítly
Lidové milice, armáda, veřejná bezpečnost, střílet do lidu.
c) Obroda jako
demokratická levice Občanského fóra
Politická uskupení, formující se na sklonku r. 1989,
Občanské fórum, spojoval společný názor, že hlavním posláním tohoto, politicky
velmi diferencovaného, heterogenního útvaru, je zlomit mocenský monopol špiček
komunistické strany. Zabezpečit nezávislost státu na dosavadní superstruktuře,
reprezentované Varšavskou smlouvou a Radou vzájemné hospodářské pomoci.
V tomto kontextu vystupoval jako prvořadý požadavek brzkého odchodu
ozbrojených sil SSSR z území Československa, aniž by se rušily ty
z dosavadních vazeb, jež by pro nás byly, jistě v modifikované
podobě, využitelné. Konkrétně: v dohledné době ani z Varšavské
smlouvy, ani z RVHP nevystupovat! – Realizovat svobodné demokratické
volby, dle běžné praxe ve vyspělých demokratických státech. Na jejich základě
konstituovat reprezentativní ústavodárné a zákonodárné sbory. Vytvářet
demokratický právní stát a pluralitní politický systém, jehož nedílnou součástí
mohl být volný, svým způsobem „koaliční“ charakter Občanského fóra i
profilování, krystalizace politických stran pravice, středu a levice. Jak
z lůna OF, tak i z politických stran a uskupení mimo ně. Uskutečnit
radikální ekonomickou reformu, představující výraznou deetatizaci a demonopolizaci ekonomiky na bázi tržních vztahů, avšak
současně uznávající rovné šance všech podob vlastnictví na plodném a prospěšném
uplatnění v národohospodářském celku. – Tedy nejen soukromého,
individuálně i kolektivně kapitalistického, nýbrž i státního, družstevního, či
komunálního vlastnictví.
Ani původní předvolební program OF, dokonce ani povolební
původní vládní programy federální a republikové (červen 90) nepředstavovaly
uznání jakési nadřazenosti privátních i velkokapitalistických forem vlastnictví
nad společenskými. Favorizovaly výlučně – v tržních vztazích prokázanou –
ekonomickou efektivitu té či oné vlastnické formy! Programová prohlášení OF,
stejně jako program Obrody, jenž je rámcově akceptoval a rozličné jejich
stránky akcentoval a rozvíjel, hovořila, zajisté rozličnými formulacemi, ale
jednoznačně, o budování sociálně tržního
hospodářství. Tedy nikoli tržního bez jakýchkoliv přívlastků, jak to od
podzimu 1990 (po parlamentních volbách) začala prezentovat pravicová část OF,
později se transformující do „Klausovy“ ODS. Do voleb žádný proud
v OF nenastoloval otázku dalekosáhlých restitucí kdysi církevního a
feudálního majetku, či nepředjímal budoucí neblahý osud zemědělských družstev.
Nepředpokládalo se ani rychlé, prakticky bezbariérové otevírání se západnímu
kapitálu, zejména německému.
Se svým programem oslovila Obroda veřejnost nejprve v Manifestu výkonného
výboru z 27.11.1989 (Dokument č. 17). Dále v Rezoluci zastupitelstva
Obrody, zasedajícího 16.12. 1989 (Dokument č.18) a posléze v předvolebním
prohlášení – výzvě k voličstvu, schváleném shromážděním Obrody z 2.4.1990
(Dokument č. 21, 22).
Pokud již předběžná zpráva parlamentní komise, zkoumající
události kolem 17. Listopadu 1989, uvedla v projevu J. Rumla, že Obroda
postupovala v mnoha závažných otázkách proti politice všech ostatních
součástí OF, jde o účelovou politicko – propagandistickou konstrukci, jež je
v rozporu s objektivní dějinnou fakticitou. Platí to i o důležité
otázce volby nového prezidenta republiky po již neúnosném Husákovi.
Na počátku roku 1989 v souvislosti s jeho vážným
onemocněním, připravili vládní činitelé svého kandidáta či kandidáty na funkci
prezidenta republiky. Tehdy vystoupil Č. Císař s argumentovaným požadavkem
navrhnout jako protikandidáta opozice na prezidentské křeslo A. Dubčeka ,
textem z 25.3.89 (Dokument č.19). Seznámil s ním i A. Dubčeka. Ten
kandidaturu neodmítl, ovšem u vědomí toho, že v existujících mocenských
poměrech je nerealizovatelná. Nicméně protirežimnímu boji prospívající! S Dubčekovým
postojem souhlasili i jiní čelní představitelé disentu. Jak vysvětluje M.
Hájek, nepředpokládalo se, že by A. Dubček mohl být doopravdy zvolen do funkce
prezidenta republiky; šlo o celonárodní protirežimní kampaň. V tomto
smyslu jednal s příznivým výsledkem Hájek a Šilhán i s V. Havlem.
Když se tehdy, proti očekávání, Husák ještě uzdravil, bylo řešení nástupnického
problému odloženo. K jeho znovuaktualizaci došlo až v souvislosti
s listopadovými demonstracemi. Tehdy celý disent i značná část
aktivizující se veřejnosti byli zajedno v názoru, že protirežimní odpor a
naděje na demokratické změny symbolizuje především charismatická trojice, známá
a akceptovatelná spontánně celým demokratickým světem: kardinál Tomášek, symbol
mravního odporu proti neostalinskému režimu (Dokument č. 20), Václav Havel,
dlouholetý aktivní, ve světě známý odpůrce tohoto režimu, za své přesvědčení a
činnost vězněný a Alexander Dubček, který první, za nesmírně obtížných
vnitřních a mezinárodních podmínek vystoupil v . 1968 v čele sil,
jež chtěly prosadit do společenské praxe myšlenku nedílného spojení demokracie a
socialismu.
Aktuální
situace na sklonku r. 1989 vyžadovala, ale i umožňovala jednotný společenský
protirežimní nápor všech sil, jež personálně ztělesňovaly uvedené tři osobnosti.
Z iniciativy Dubčeka došlo k jeho osobnímu setkání jak s V.
Havlem (v den jeho propuštění z vězení v jeho bytě), tak
s kardinálem Tomáškem v arcibiskupském paláci u příležitosti jeho
narozenin. O několik měsíců předtím přijal Dubčeka asi k půlhodinovému
rozhovoru i papež Jan Pavel II.
Mnozí přední představitelé protirežimní opozice, bez ohledu
na politickou příslušnost, zastávali názor, že Dubček v čele státu bude
zárukou pokojného procesu celého politického převratu. Pod jeho vlivem a pod
vlivem jemu blízkých, včetně Obrody, dojde patrně k žádoucí diferenciaci
ve vedení dosud mocné a opozici mimořádně nebezpečné KSČ. Bude se minimalizovat
možnost, aby KSČ ozbrojeným násilím „vyřešila“ zajisté jen dočasně a
problematicky, hlubokou společenskou krizi. V neposlední řadě pak bude
slovenský vlastenec a současně rozhodný stoupenec úzké česko – slovenské
spolupráce ve společné federaci, A. Dubček, jakožto hlava státu, symbolem jednoty a rovnoprávnosti obou státotvorných
národů země …
To
při zachování specifických, nezastupitelných rolí obou dalších charismatických
a světem uznávaných a ctěných osobností. – Ostatně to bylo v souladu i
s převažujícími názory demonstrující veřejnosti, kdy nejfrekventovanější
hesla byla „Dubček na Hrad“, „Dubček prezidentem!“ „Nechceme Husáka, chceme
Dubčeka!“ a mnohá jiná. To přinejmenším až do doby největšího lidového
shromáždění na pražské Letné.
Ovšem průběh jednání OF, především s premiérem Adamcem,
modifikoval i kandidaturu na místo prezidenta republiky. Do vlády, předběžně dohodnuté
i s představiteli OF, jmenoval Adamec příliš mnoho, ba převahu, (4:1) lidí
s rudou knížkou v kapse. Vláda jepičího trvání padla! Adamec posléze
definitivně rezignoval na další jednání o vládní sestavě. Pokud nakonec místo
premiéra zaujal Slovák Čalfa, nebylo únosné, aby další z nejvýznamnějších
státních funkcí obsadil rovněž Slovák A. Dubček. Takto se vůdčí garnitura OF i
převažující vůle demonstrantů na Letné a po Letné shodly na kandidatuře
V.Havla… Takže v dynamickém, stále se měnícím pohybu převratných
listopadovo – prosincových dní nebylo nic podstatného, tedy ani prezidentské
volby, na půdě OF, či na půdě jiné, předem dohodnuto.
Nicméně kandidatura V. Havla na prezidentskou funkci
nevyplynula až teprve z faktu, že včele vlády stanul Slovák. K posunu
v myšlení a činnosti vůdčího jádra OF a VPN (Veřejnost proti násilí) došlo
poté, kdy jednání Havel – Urbánek a v pořadí čtvrté jednání Adamec – Havel
a druzi 6.12.89 prokázalo, že představitelé „strany a vlády“ jsou ochotni jít
na dalekosáhlé mocenské ústupky opozici. Tehdejší atmosféru vcelku stejně
hodnotí – jinak v mnohém protikladní – Z. Mlynář a P. Pithart. Cituji
prvního: „Nakonec od moci utekli jako chuligáni, zbaběle. Zhroucený mocenský
systém vytvořil vakuum, moc ležela na ulici“ (LN 30.3.1990). Pithart
k témuž: - Otázka: Vnímal jste při těchto schůzkách s Adamcem,
Urbánkem, Pitrou, Čalfou a dalšími, že vlastně jednáte s těmi, kteří
doslova položili moc na zem? – Odpověď: „Neřekl bych doslova, ale postupně.
Vždy, po každém jednání, jsme po dlouhé hodiny svědomitě analyzovali, co jejich
průběh znamená, jak tomu rozumět. Samozřejmě, vždy na tu další schůzku jsme už
byli lépe připraveni věcně, i pokud jde o jména, ale zase se ukázalo, že oni
ustoupili ještě o kus dále … Ačkoli jsme slovo demise používali, neměli jsme
v kapse seznam lidí do vlády.“ (Nebyli jsme týmem na převzetí moci – RP
17.11.1992).
Změněnou situaci obráželo, s hlediska dalšího vývoje
mimořádně významné jednání vůdčích představitelů OF a VPN odpoledne 6.12.89.
Většina zastávala názor, že v nové vládě by měl být poměr mezi komunisty a
nestraníky alespoň 50:50. Poprvé se zde nevylučovalo, že by v čele vlády
mohl být i někdo jiný, než L. Adamec; kupř. M. Čalfa. Přitom byla většinová
shoda v tom, že prezidentem republiky by měl být V. Havel. Zazněly i ostré
invektivy na adresu A. Dubčeka.
Slovák J. Budaj (později označený – právem?, neprávem? – Za
agenta StB) zde razantně a v rozporu s fakty zaútočil na Obrodu,
slovenskou zejména: „Slováci – prípadný kandidát je ten Dubček, čo by im ideálne
vyhovovalo. Myslím tejto garniture. Jak on tam neustále ten Urbánek tu Obrodu
teda pchal. Keď ju šesťkrát spomenul, aká je to zaujímavá, príjemná skupina,
tak málo, hej! No a vieme, aků aktivitu vyvíja na Slovensku, tá Obroda. Myslím,
že je podobná jako tu, u vás, že berie neustále údiel v parciálnnych
dohodách s komunistickou stranou, v zákulisných jednániách, pričom aj
naznačuje spoluprácu s opozíciou. Takže ona je taká podobojí, hej. – Takže
myslím si, že tam je teda eště snaha stále prekvapiť týmto ťahom. Lenže já
myslím, že ona naráža permanentne na odpor Husáka, lebo pre Husáka je to
životná tragédia. Keď jeho má vystriedať vo funkcii Alexandr Dubček … Musíme si
uvedomiť, že skutečne hrozba kombinácie Adamec – Dubček je bomba, která
pacifikuje politickú situáciu.“
Co by asi mohl historik Obrody z tohoto Budajova expozé
vykonstruovat, pokud by se držel pokleslé „špionomanské“ metodologie Rumlovy
parlamentní komise?
Budajovi přizvukoval nejen M. Kocáb, který zaprorokoval, že
tandém Dubček – Adamec „se nebezpečně orientuje na bázi reformního komunismu,
což já považuji osobně za prohru. Bude tady přestavba jak řemen!“
Se závažným a rozvážným příspěvkem vstoupil do této diskuse
Z- Jičínský: …“ v této souvislosti nemůžeme chtít v brzké době naši
vládu, která je sto zabezpečit v nějaké podobě – pokud možno
co nejklidnějším způsobem – přechod k systému, který vzejde ze svobodných
voleb“. A k prezidentské volbě: „ Já bych, prosím vás, ještě rád dokončil
v rámci všech těch úvah , o kterých jsme včera vedli velmi podrobné
diskuse, aby nebyl zcela z možných kandidátů na prezidenta vyloučen
Alexandr Dubček“ (RP 30.10., 6.11.1991).
Takto zformování Čalfovy vlády – paradoxně – nejvíce uvítal
G. Husák a značná většina z vedení VPN a OF. Každá strana
z diametrálně odlišných důvodů!
Nicméně společným jmenovatelem zde bylo sledování úzkých, svoji
podstatou politicko – stranických, či dokonce (Husák určitě, jiní z OF a
VPN pravděpodobně) ryze osobních cílů a nepochopení , či ignorování
objektivního zájmu obou státotvorných národů země. Další, velmi negativní
společenský vývoj stvrdil, že již v jednáních o obsazení prezidentské
funkce lze právem nacházet zárodky všech dalších, stále narůstajících česko –
slovenských konfliktů, ústících posléze v neblahý, ba tragický, státní
rozvoj.
Ve složité situaci došlo k výrazné aktivizaci dosud
vůdčího představitele Obrody Čestmíra Císaře. Ten na základě návrhu již
reformující se organizace a vedení Svazu
socialistické mládeže přijal po jistém váhání kandidaturu na Husákem uvolněnou
funkci, jakožto politicky nezávislý kandidát. Historicky vzato byla tato
kandidatura kontinuitní s jeho kandidaturou na tutéž funkci, podpořenou
Československým svazem mládeže, resp. jeho střechovým koordinačním vedením
v r. 1968. Ovšem objektivní situace v r. 1968 a v r. 1989 byla
diametrálně odlišná.
V logice věci bylo, že Císař rezignoval na svoje
členství v Obrodě, což motivoval názorem, že Obroda příliš ztratila svoji
politickou autonomnost vůči Občanskému fóru. Jak již uvedeno výše, vedení
Obrody se od jeho kandidatury ostře distancovalo.
Poté, když značná část politicky se aktivizující veřejnosti,
obecně protikomunisticky naladěné, proti Císařově kandidatuře vystoupila
(strhávání plakátů s jeho prohlášením, psaní hanlivých dopisů aj.) došlo
k jeho televiznímu vystoupení, jímž svoji kandidaturu na prezidentskou
funkci stáhl. Učinil tak přesto, že mu projevila podporu řada občanů starších
ročníků a že parlament, stále s převahou poslanců KSČ, by mu patrně přál
(nicméně ani to nebylo jisté, zejména proto, že nové vedení KSČ i Adamec aj.
zavazovali poslance – členy KSČ k volbě V. Havla). Tento fakt, i
skutečnost, že Císař sám kandidaturu stáhl (mj. po rozhovoru s Havlem)
zabezpečilo V. Havlovi drtivou většinu poslaneckých hlasů. To v paradoxním
protikladu s volbou prvního prezidenta českého státu 1993. Protikandidátka
V. Havla, poslankyně Levého bloku, Stiborová, tehdy získala téměř čtvrtinu
poslaneckých hlasů. Důsledek to závažných chyb, jichž se ještě jako prezident
federální, dopustil.
I dnes zní aktuálně některé myšlenky televizního vystoupení
ˇ. Císaře: „Pokud začínáme klást základy nového systému, čiňme tak po solidní
analýze všeho existujícího a po důkladném posouzení všech alternativ příštího
uspořádání, aby nedošlo k novým chybám a ztrátám. – Zajisté nechceme
upustit od federálního uspořádání státu,
avšak potřebujeme se vrátit k jeho zásadám z roku 1968.
Pozdější centralistické deformace s nabubřelou byrokracií totiž popřely
původní demokratické pojetí federace. Toto pojetí vycházelo z uznání státní
svrchovanosti obou národních republik, které svěřují federálním institucím jen
záležitosti společného zájmu, obrany, zahraniční politiky apod. Nezbytné
strukturální změny ve skladbě odvětví a oborů by měly respektovat jak podmínky
domácího a světového trhu, jemuž se otvíráme, tak i sociální zřetele a potřeby
všech vrstev pracujících. Pokud něco ze socialistických tradic nebylo
zdiskreditováno, jsou to ideje sociální spravedlnosti, jimž praxe ovšem
neodpovídala.“
Zajisté by se Císař, jako autor podnětné práce o česko –
slovenských vztazích „Na okraj české otázky“ (1984), projevil
v prezidentské funkci jako činitel nikoli prohlubující, nýbrž odstraňující
a otupující krizové hroty mezi oběma národy. Rozhodně by do nich nevnášel
osobní antipatie, jež V. Havel, do jisté míry i předseda české vlády P.
Pithart, nedokázali překonat zejména ve vztahu k politické aktivitě
svérázného slovenského politika V. Mečiara a HZDS, jako nejsilnější politické
strany jím vedené …
V konstelaci politických sil v letech 1989-91, zejména
pak masových politických nálad, v mnohém iracionálních, byla ovšem
Císařova iniciativa odsouzena k neúspěchu. Pokud by na prezidentskou
kandidaturu nerezignoval a byl zvolen prezidentem republiky, dík trvající
komunistické převaze v tehdejším parlamentu, došlo by s největší
pravděpodobností neprodleně k vážnému zostření politické situace
v zemi, k silnému a stupňujícímu se tlaku na jeho abdikaci a na
opětovanou volbu prezidenta s jediným kandidátem, V. Havlem. – Pluralitní prezidentská
kandidatura je možná až ve stabilizovaných podmínkách. Je vyloučena
v podmínkách dynamického společenského pohybu, kdy před demonstrující
ulicí mohl obstát je „hrdina dne“.
Nicméně v souladu se starořímským „audiatur et altera
pars“ – nechť je slyšena i druhá strana, je potřebné přihlédnout i
k argumentaci Č. Císaře. Formuloval ji poté, kdy si přečetl můj text
k historii Obrody. Shrnuji podstatné:
Polistopadové OF bylo sdružením nesourodých disidentských
skupin, které spojoval odpor k totalitnímu režimu a cíl nastolit demokratické
svobody. Zkušení politikové museli počítat s jeho postupným rozpadem, Ve
vyhraněné politické směry od pravice k levici. Proto bylo potřebné
zachovat Obrodě autonomii uvnitř OF, aby tam v dalším vývoji hrála vlastní
úlohu (viz naše tehdejší diskuse o přeměně klubu ve stranu).
Setkání Č. Císaře s Adamcem a Mohoritou (nikoliv
s Čalfou, jak se mylně uvádí) se konalo 5.12., a to z iniciativy
partnerů, nikoli Č. Císaře. Nebyla žádným „jednáním“, tím méně jménem Obrody.
Šlo o diskuse o vzniklé situaci a jejím
řešení. Chtěli znát Císařův názor, který jej jako svůj sdělil. Tlumočil i
stanoviska Obrody, pokud byla schválena. Žádné závěry ani dohody nepřicházely
v úvahu. Obvinění z jednání „za zády“ a z narušení „jednoty OF“
byla a jsou stupidní.
Den před abdikací G. Husáka, tj. 9.12., pozval Č. Císaře
k rozhovoru opět L. Adamec. Tématem tentokrát byla možnost, že by jej na
Hradě vystřídal Adamec, pokud by ovšem získal převažující podporu veřejnosti.
Chtěl znát, co si o tom Císař myslí. Ten vyslovil pochybnosti. O vládě již
jednal Čalfa, avšak ten, dle Císaře, jej nekontaktoval.
V těchto rozhovorech vycítil Císař snahu – zejména u V.
Mohority – nějakou formou „rehabilitovat“ politiky Pražského jara. Zda upřímně
nebo z „nouze“ není podstatné. V dokumentech Obrody oceňovali
Císařovi partneři programovou jasnozřivost a politickou uvážlivost. Žádná jména
však nepadla! Jmenoval je Čalfa na jednání s Havlem (viz RP 9.10.1991).
Zde se nejen V. Havel, jemu blízcí, nýbrž i J. Šabata i jiní
postavili ostře nejen proti osobě Č: Císaře, nýbrž zejména proti Obrodě. Havel,
Pánek, Pithart, Palouš, Křížan aj. , zčásti na základě zřetelných výmyslů a
pomluv uváděli co všechno podezřelého a nečestného Obroda a jiní jí více méně blízcí „osmašedesátníci“
představují.
Čalfa skutečně jmenoval kromě Císaře také Grégra a Galušku,
jako vhodné kandidáty na vládní funkce. Nikoli však z Císařovy iniciativy.
Ten tudíž nemohl hlásit M. Hájkovi, že cosi dohodl s Čalfou, když u toho
vůbec nebyl! Jako přijatelný bývalý člen KSČ a osmašedesátník byl Havlem a
dalšími jmenován jen na jednání s Čalfou přítomný J. Šabata.
Císařovy telefonáty s M. Hájkem, se dle jeho
interpretace netýkaly žádných kádrových návrhů, kdo by měl jít do vlády, nýbrž
zásadní otázky zachování autonomie Obrody nebo jejího utopení vedením OF, které
se programově a nemilosrdně uskutečňovalo. „Nesouhlasil jsem s takovým
druhem politické sebevraždy Obrody a domníval jsem se, že přes lži a pomluvy
(zápis z jednání u Čalfy jsem až do října 1991 nikdy neviděl!), o nichž
jsem se doslechl, není třeba kapitulovat a Obrodu zachovat jako sílu schopnou
podpořit budoucí demokraticko – socialistický proud, jímž se pak stala sociální
demokracie, což je konečně správné vyústění vývoje i Obrody“, píše Císař
v osobním dopise z 6.VII.1995, hodnotícím tuto moji studii o Obrodě.
Císařovo prezidentskou kandidaturu navrhl SSM 11.12., zřejmě
v dohodě s novým vedením KSČ, neboť se o ní zmínil ve vyžádaném
rozhovoru s Císařem také Urbánek, jemuž ji však Císař odmítl.
SSM překvapil Císaře svou iniciativou a pohotovostí,
s jakou dal vytisknout plakáty, propagující jeho prezidentskou
kandidaturu. „Znaje kandidaturu dalších (mj. Adamce), rozhodl jsem se dočasně i
moji nechat demokraticky působit, avšak před volbou ji ukončit. Na Hrad jsem
rozhodně nechtěl. Nadšenci v SSM tím byli dotčeni, neboť jsem jim to
předem sdělil … Své odstoupení jsem urychlil po rozpoutání obrovské kampaně
proti mně, řízené pověřeným týmem OF (o tom ví mnoho Pithart!), kdy mj.
studenti v čele s vůdcem Š. Pánkem organizovali strhávání plakátů,
hesel a p. Ejhle demokraté!, píše Císař ve výše uvedeném dopise z 6.VII.1995.
V rozhovoru s Havlem na setkání u italského
velvyslance večer 16.12. mu Císař oznámil, že odstoupí od své prezidentské
kandidatury v jeho prospěch. Překvapil ho Havlův nátlak, aby se neprodleně
rozhodl, co by chtěl dělat. Marně žádal rozmyšlení do rána. Disgustován kampaní
proti sobě řekl zcela improvizovaně, že za nejlepší považuje odejít do
diplomacie. Havel se sice letmo zmínil o
místopředsedovi vlády, snad české, ale to již Císař nepřijal. A tak jej Havel
poslal ještě tu noc spolu s J. Hájkem za J. Diensbierem, aby oba využil
v ministerstvu zahraničních věcí.
Císař soudí, že Obroda ještě nějaký čas fungovala, ale
v silném útlumu a nepřejícnosti nové garnitury mocných, kteří tak plnili
své předsevzetí o její „proradnosti“, protože bránila demokratické a
humanistické pojetí socialismu. Ten odsoudili k smrti ve všech podobách.
Konečně se jim uvolnila cesta k obnově kapitalismu, obstarožního, ale ke
zbohatlictví dostačujícího.
Se zřetelem k výše uvedenému je sporné, zda vedení
Obrody mělo možnost úspěšně sledovat jinou alternativu oproti svému tehdejšímu
autentickému postupu, tedy jednoznačné podpoře prezidentské kandidatury
Havlovy.
K první popřevratové Adamcově vládě – jepičího trvání –
zaujímala Obroda postoj dost neurčitý. V televizi se její čelný
představitel V. Mencl vyjádřil ve prospěch Adamcem vedené vlády. Většina vedení
Obrody, zejména z iniciativy zkušeného diplomata z r. 1968 O. Kličky,
požadovala její jisté korektury. Především aby ministrem zahraničí
předpokládané modifikované Adamcovy vlády se stal bývalý ministr zahraničí
z r. 1968 prof. J. Hájek.
Jako i v jiných otázkách šíří soudobá pravicová
historizující propaganda zjevnou nepravdu, jakoby Obroda podporovala
prezidentskou kandidaturu Č. Císaře a polopravdu o její údajné jednoznačné
podpoře první popřevratové Adamcovy vlády.
Je ovšem skutečností, že Obroda nezastávala názor, jakoby se
v tehdejší politické situaci mělo spět k rychlému uchopení totální
moci silami heterogenního a většinou politicky nezkušeného Občanského
s fóra. A další dějinný vývoj tento její názor potvrdil.
K nemalé škodě pro další objektivně progresivní vývoj
Československa zachvátila mnohé čelné představitele OF euforie, „závrať z
úspěchů“, velmi laciných, jež posléze vyústila v odmítnutí realistických
představ o dalším vývoji. Jejich
základem byla myšlenka, prosazovaná zejména Obrodou: přejít k novým
poměrům – demokratickým a tržním – bez větších, zbytečných, národohospodářských
ztrát a závažných politických otřesů. Vedle nezbytné diskontinuity
s dosavadním vývojem je možná a v mnoha směrech potřebná i kontinuita
s kladnými vývojovými prvky. Nekráčet nejistou cestou konfliktů a ostrých
střetů společenských skupin, nýbrž „po
španělském vzoru“ sledovat cílevědomě politiku národního usmíření, dorozumění.
Nepochybně poučné, dnes mimořádně aktuální je, jak
s odstupem hodnotí tehdejší dění oba účastníci televizního duelu
z počátku prosince 1989, tehdejší „vítěz“ P. Pithart a „poražený“ Z. Mlynář.
Ten druhý píše (LN 30.3.1990): „Považoval jsem tehdy vyjednávání ze strany
opozice rovnou o vládní křesla za unáhlené, dával jsem přednost jednání u
kulatého stolu, jaké bylo v Polsku. K tomu nedošlo a výsledkem byl
rychlý přechod OF do vlády, velký podíl na moci a tím i převzetí odpovědnosti
za stav věcí … Myslím si, že to bylo a je překážkou koncepčního prosazení
promyšlených, zásadních politických a ekonomických změn… Nemyslím si, že
strukturu totalitního systému tvořily
jen aparáty, které byly rozpuštěny, přestaly existovat. Vyrůstala hlavně
z principu mimořádných zmocnění a libovůle, z možnosti kdykoli
postihnout člověka, který se nemůže účinně
bránit. Strach z toho všeho byl hlavní oporou starého systému. A
tento strach zcela nezmizel; ani dnes nemají mnozí jistotu a bojí se jak
možnosti návratu starých, tak ale už i nástupu nových „mimořádných zmocněnců“.
– „Na námitku, že spěch OF a VPN s proniknutím do vůdčích státních pozic
umožnil rychlé rozrušení mocenských struktur totalitní moci a zajistil
mocenskou stabilitu, Mlynář odpovídá historickým příkladem, že v bývalé
NDR byla zrušena Státní bezpečnost a vše, co k tomu patří,tlakem opozice, která vůbec nebyla ve vládě!
(podtrhl L.K.). P. Pithart vyjádřil v mnohém shodné myšlenky,
obsahující ovšem i sebekritické momenty (RP 17.11.1992). Z nich vyzvedám:
Otázka: Vidíte také nějaké chyby – Odpovídá, že především to byl onen trojhlavý
ministr vnitra z 10. prosince 1989 (tři vesměs nekomunističtí ministři, kteří
se nikterak nedokázali právě s otázkou zneškodnění StB, vyrovnat – L.K.)
„protože jsme neměli žádné zkušenosti, nevěděli jsme, že to vůbec nebude
fungovat. Ztratili jsme důležité dny a týdny. A dnes je to zdrojem mnoha
obtíží“, uvádí Pithart. „Druhou neuvěřitelnou věcí bylo rozhodnutí provést volby
po dvou letech. Jinými slovy, předem jsme souhlasili s tím, že
v nejtěžší době, kdy bude vše rozdělané a nic nebude hotovo, předstoupíme
před voliče. To byl idealismus, hraničící s lehkomyslností … Tím
jsme už v lednu 1990 rozhodli o dalším vývoji“ (podtrhl L. K.).
„Volby musely proto pro jádro původní sestavy OF (zejména to platí pro disent)
dopadnout tak jak dopadly…“
Takto „vítěz“ Pithart opožděně stvrzuje oprávněnost obav
„poraženého“ Mlynáře. První parlamentní volby, v nichž OF jako hnutí
triumfovalo, znamenalo pro tento heterogenní útvar možnost téměř monopolně
rozhodovat o všech ekonomických a politických otázkách. Všechny chyby a prohry,
a nebylo jich málo, vedoucí k nové společenské krizi, dokázala potom
pravicová frakce, vyvinuvší se v ODS, adresně přesunout na ono jádro
původní sestavy OF (především na disent). Nemalou roli přitom hrály četné,
zejména „protichartistické“ a „protiobrodové“ texty, plné nepravd a polopravd,
mnohdy nesoucí zřetelnou pečeť velkovýroby z dílny bývalé StB. ODS pak se
chytře vmontoval do role spasitele, schopného tuto novou krizi řešit …
Pozitivní alternativu již tehdy se rýsujícího neblahého vývoje, byť jen
v hrubých obrysech, dokázala svým programovým prohlášením k prvním
demokratickým volbám představit Obroda (Dokument č.21). Program představoval
zřetelnou orientaci na sociální tržní hospodářství, jež se osvědčilo
v některých předních evropských zemích. Historicky vzato, byl to program
zřetelného odmítnutí jak stalinského byrokratického etatismu, tak tchatcherovsko
– rteaganovského ignorování a negování některých potřebných státních funkcí.
Je pravda, že některé z postulátů programu Obrody byly
vskutku začleněny do zákonů, přijímaných zastupitelskými orgány, leč větší část
z nich byla totálně torpedována povolební politikou formující se pravice
OF, disponující dost zřetelnou většinou poslanců.
Celková koncepce národohospodářské politiky nevznikla
z názorových střetů a tvořivé diskuse odborně kvalifikovaných zastánců
rozličných variant. Předložený návrh federální vlády, zpracovaný především
lidmi „monetaristické školy“, byl přijat – navíc ve zhoršené podobě –
parlamentem po nevýrazné, dost formální diskusi, jako závazný. O
„demokratičnosti“ parlamentní atmosféry výmluvně vypovídá fakt, že pro
zhoršující dodatky hlasoval s pravicovou většinou i předseda vlády M.
Čalfa, který předkládal vládní, lepší variantu, jakož i ministr vnitra Langoš.
Parlamentní kontrola a kritika plnění zhoršeného přestavbového plánu, jeho
zjevných nedomyšleností, očividných proher, byla v celém funkčním období
parlamentů federálních i republikových nedostatečná.
Zasvěcenou studii o zrodu i alternativách ekonomické reformy
„Měla ekonomická reforma alternativu? (Svědectví přímého účastníka“) publikoval
Obrodě blízký ekonom Zdislav Šulc v č. 5/1993 dvouměsíčníkui pro
politickou kulturu a občanský dialog Listy.
V zákonodárných sborech se takto v procesu zápasu
o budoucnost republiky a jejího lidu formovala nejdříve mocná pravice, potom
slabší liberální střed a teprve následně a naposledy demokratická levice, jako
opoziční menšina proti pravičáckým viníkům již rýsující se nové společenské
krize. Z mnoha závažných důvodů povahy historické, politicko – programové
i politicko taktické povahy nemohla demokratická levice hledat oporu
v daleko početnější „levici“ ortodoxní, jen váhavě korigující neostalinské
postoje, jíž představovala KSČ (KSČM) a v druhých parlamentních volbách
Levý blok.
V této souvislosti je potřebná poznámka k dost
frekventované výčitce pravicové propagandy, že poslanci sociálně demokratické
orientace vlastně „obelstili“ své voliče, když nekandidovali – dle svého
přesvědčení – za sociální demokracii, jež ve volbách nedosáhla žádoucího
pětiprocentního limitu, nýbrž za Občanské fórum. Levostředoví poslanečtí
kandidáti OF vystupovali v předvolební kampani s otevřeným hledím:
hájili v plném rozsahu schválený program OF, který tehdy zdaleka nebyl
programem přeměny OF z volného hnutí v „monolitní“ stranu s tuhou
kázní a s vyhraněnou liberálně kapitalistickou ideologií, jak se
z iniciativy V. Klause a jemu blízkých stalo jen několik měsíců po
volbách.
Zvolení poslanci za OF sociálně demokratické orientace byli
značné části voličů známí již po mnoho let, jako přední představitelé
„Pražského jara“ 1968, později i z disentu 1970-89, neskrývající nikdy své
demokraticko – socialistické přesvědčení (J. Špaček, F. Šamalík, V. Šilhán, Z.
Jičínský, R. Zukal, V. Kolmistr aj.). To se naopak o mnoha mladých politických
novicích, kteří představovali politicky „desku nepopsanou“, typu třeba posl.
Malého, Vidíma, Petrové či Tomana aj.,
říci nedá.
Ve vedoucích špičkách formujících se pravicových stran
stanulo i nemálo dolistopadových komunistů, či příslušníků jiných stran
komunisty vedené Národní fronty, tedy „přeběhlíci“ zvláštního politicko –
morálního typu, připraveni sloužit horlivě nově se formující pravicové moci …
Takže pokud tito a podobní byli též zvoleni za OF, rozhodli se pro ně voliči na
základě svého souhlasu s politickým úsilím a programem hnutí OF a nikoli
na základě jejich osobního, dodatečně pravicově nabarveného (někdy z rudé
přebarveného) politického profilu.
Obroda, stejně jako sociálně demokratická skupina Baťtkova,
patřily k zakladatelům OF. Avšak nejenom tato „historická“ spjatost, nýbrž
především vědomí toho, že v jednotném rámci je možné nejúčinněji zvítězit
nad starou mocí a zajistit demokratický
vývoj v zemi, je vedla k začlenění do předvolebního zápasu
v řadách OF a nikoli sociální demokracie. Navíc však Obrodu odrazoval od
užšího svazku se sociální demokracií fakt jejího tehdejšího sbližování
s bývalými „národněfrontovskými“ stranami lidovou a socialistickou, jež
rovněž kandidovaly samostatně
A v mnohém (zejména strana lidová) se střetaly
s OF, čímž objektivně oslabovaly síly, nastupující k destrukci
starého politického systému. Obnovená sociální demokracie navíc nechtěla
oslovit pozitivně členstvo KSČ, z této strany masově vystupující. Spíše je
tlačila zpět ke konzervaci jejich zdiskreditovaných názorů a nebo –
konjukturální typy mezi nimi – vháněla do náruče formujících se pravicových
uskupení. V tom se tehdy dostala (doznívá to ovšem dodnes) do rozporu
s názory Obrody, usilující o získání bývalých komunistů pro myšlenky
demokratického socialismu.
Obroda před prvními parlamentními volbami zastávala názor,
že proti rostoucímu vlivu pravicového křídla OF je zapotřebí vytvořit protiváhu
s křídlem liberálním, což by předčasné vystoupení Obrody z OF
zmařilo. Neblahý vývoj po volbách, kdy se OF rozpadlo, ovšem vyžadoval
sbližování Obrody se sociální demokracií, přece jen postupně opouštějící nezralé
představy, jejichž sledování bylo hlavní příčinou její politické porážky ve
volbách.
d) Zápas o zakotvení
principů právního státu, lustrační zákon
Nedílnou a mimořádně významnou součástí politiky Obrody a jí
blízkých poslanců sociálně demokratické orientace ve Federálním shromáždění i
v obou národních radách bylo úsilí o formování a upevňování principů
právního státu, zákonnosti, zejména oproti „revoluční“ zvůli, proti porušování
demokratického principu presumpce neviny.
V tomto úsilí se spojovali s jinými,
demokratickými, nesocialistickými poslanci, tedy především s demokratickým
křídlem OF, jež se později vyvinulo v Občanské hnutí, avšak též
s jistotou částí poslanců strany lidové.
Tak tomu bylo zejména v souvislosti
s projednáváním tzv. lustračního zákona. Došlo k ostré diferenciaci –
názorové i akční – i v „historické“ Chartě 77. Naprostá většina původních
chartistů z konce sedmdesátých let formovala frontu odpůrců zákona, jenž
hrubě porušoval páteřní postulát presumpce neviny. Naopak, mezi chartisty osmdesátých
let, nejvíce mladších ročníků, převládali, někdy i vyhranění přívrženci pokud
možno nejostřejších a „nejnekompromisničtějších“, nediferencovaně
antikomunistických lustračních opatření. Ti také později představovali jádro
nové „Charty 77“, ideově se představující v „necenzurovaných novinách dneška
(Rudé krávo nedávné minulosti) a v novém KANu, přebírajícímu z
„historického“ KANu r. 1968 jen firmu…
Tato podkapitola sice formálně do dějin Obrody nepatří,
neboť v době kulminace parlamentních střetů o podobu a podstatu
lustračního zákona již došlo k fůzi Obrody se sociální demokracií, nicméně
ji uvádím proto, že původní „obrodáři“ a jim názorově blízcí sehráli
nezanedbatelnou roli v – posléze neúspěšném – pokusu zabránit přijetí zákona.
Za poznámku stojí, že V. Havel v prezidentské funkci
zákon po nepřijetí svých modifikací podepsal, avšak s odstupem – též pod
nemalým morálně politickým tlakem lidí sobě blízkých z disidentské
minulosti, typu polského Adama Michnika, prohlásil, že by dnes zákon nepodepsal.
Na základě usnesení FS z 30. IX.1990 byla ustavena
vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. Listopadu v čele
s poslancem J. Rumlem. Bylo to rozhodnutí správné, žádané a vítané
politicky zainteresovanou veřejností. Leč komise pracovala – s odstupem
možno kategoricky prohlásit – krajně
nezodpovědně, amatérsky povrchně a s průhlednými politicko
propagandistickými záměry a cíli. To především vinou předsedy J. Rumla a
místopředsedy P. Tomana.
První z nich předložil plénu FS koncem března 1991
předběžnou zprávu o událostech 17. listopadu, kterou další, již svědomitější
šetření prověřilo jako soubor
nedoložených domněnek, falešných závěrů a politických invektiv, zaměřených
výlučně proti demokratické levici polistopadového vývoje, Obrodě zejména. „Zlatým
hřebem“ jednání pléna, trvajícího několik dní, který odvrátil pozornost od
nedokonalé zprávy Rumlovy, bylo vystoupení P. Tomana, podávajícího zprávu o
pozitivně lustrovaných poslancích FS, kteří odmítli po „agenturním odhalení“
odstoupit. A znovu se vynořil zřetelný politický záměr: diskreditovat a
politicky diskvalifikovat demokratickou levici.
4. října 1991 skupina poslanců FS (mezi nimi P. Uhl, O.
Ševčík, J. Mečl, poslanci sociálně demokratické orientace F. Šamalík, P.
Dostál, J. Špaček, J. Vágner, V. Šilhán a mnozí další, utvořivší poslanecký
kruh pro studium a podporu Listiny základních práv a svobod, vydala prohlášení,
v němž se praví: „Tzv. lustrační zákon je v řadě směrů v rozporu
s Listinou základních práv a
s ústavním zákonem, který ji uvozuje. Členové kruhu upozorňují, že zákony
a jiné právní předpisy v ČSFR musí být nejpozději do 31.12.1991 uvedeny
s Listinou do souladu a to pod sankcí ztráty své účinnosti. Prohlášení
poukazuje, že činnost komise 17. listopadu probíhala bez zákonného podkladu a
komise v rozporu s logikou povýšila dokumenty nejtemnější síly
bývalého režimu, StB, za nezpochybnitelný důkaz. Proto spojil vládní návrh
zákona příslušnost k určité zákonně
definované skupině lidí s nutností dokazování podílu občana na potlačování
lidských a občanských práv v každém jednotlivém případě. Předpokládal též
možnost soudního přezkoumání rozhodnutí. Přijatý zákon však nemá s vládní
předlohou v základních liniích nic společného; uvádí se v Prohlášení.
„Vždyť zmizela odpovědnost konkrétního člověka za konkrétní skutek. Právní
ochrana občanů se stala dílem nemožnou, dílem formální.“ Prohlášení dále
varuje, že zákon povede ke snahám o politicky motivované personální změny.
Navíc umožňuje legalizování udavačství, jehož důsledků lze stěží dohlédnout…
Tehdejší předseda Federálního shromáždění A. Dubček odmítl
většinově schválenou normu signovat; to jako příliš plošnou a přitakávající
jednoznačně presumpci viny (podtrhl
L.K.) nepřijatelnou v jakémkoli
demokratickém právním státě. Dubček z historického hlediska dodal, že
mu není nic známo o podobných opatřeních např. ve Španělsku, Itálii, Německu,
či Rakousku, kteréžto země musely překonat krutou totalitu nebo občanskou
válku.
„Předseda španělské vlády Felipe Gonzales mi na otázku, jak
se jeho vlast vypořádala s lidmi, kteří za minulost nesli především
odpovědnost, nedávno řekl: ´spálili jsme všechny mosty. Dali jsme příležitost
každému, aby se přiklonil k budované demokracii". – uvedl Dubček.
Své výhrady, ba příkré odsouzení zákona vyjádřila vedle většiny
dřívějších mluvčích Charty 77, funkcionářů Helsinského mírového výboru, Výboru
na obranu nespravedlivě stíhaných a mnohých jiných i plejáda předních čs.
právníků, politologů, historiků, kněží rozličných církví … To bez ohledu na
politické a světonázorové přesvědčení.
Z početných zahraničních politiků, odsuzujících čs.
lustrační zákon, uvádím především závažný hlas generální tajemnice Evropy pí.
Catherine Lalumiérové, která na základě právních expertíz orgánů Rady Evropy
poznamenala, že „zřejmě také ne všichni čs. poslanci disponují nezbytným
právním vzděláním“. Přímo řekla, že očekává přepracování zákona novým
parlamentem. „Lze ho doplnit právě o ony prvky, které jsou nezbytné
v zemi,jež chce býti demokratickou (podtrhl
L.K.). Prozkoumali jsme prostě text zákona a shledali jsme, že některé jeho
články nejsou v souladu s evropským standartem lidských práv a
svobod.“ – Neudivuje, že se na „tu paní“ (T. Kopřiva) rasantně obořili právní
nihilisté z řad pravice (Klaus, Kovář, předseda KANu B. Dvořák aj.);
logické je, že se k nim přidal i J. Ruml.
Známý polský disident a přítel předních disidentů našich A.
Michnik, dnes šéfredaktor vlivné „Gazeta Wyborcza“, přispěl rovněž poučenou,
vyváženou kritikou lustračního „amoku“.
„Pojetí dělící čáry (mezi minulostí a budoucností – L.K.)
jsem nikdy nemohl vykládat jako toleranci ke zločinům a všichni to
v Polsku vědí. Myslím, že každý, kdo se provinil, ať už je to komunista
nebo antikomunista, musí nést odpovědnost před celým majestátem práva. Ale
jedině právo musí rozhodnout. V žádném případě dispoziční zákonodárství
jakobínského vzoru! Nezapomínejme, že veškerá odpovědnost musí být přísně
individuální, že nemůže být masová. Proto mě, stejně jako další Poláky, kteří
mají přátele mezi Čechy a Slováky, rozhodnutí vašeho parlamentu přijmout
lustrační zákon zabolelo a zarmoutilo … Vaše republika se těšila ve světe
obrovské popularitě. Přijetí zákona o lustracích to skvělé renomé značně, ba
přímo dramaticky poškodilo ... zákony, jako je ten, který přijal váš parlament,
jenom rozdmýchávají další kampaně nenávisti a vendety. Potrestaných a
postižených bude hodně, ale ti, kteří jsou skutečně vinni, budou mezi nimi
zaručeně chybět“.
K protestujícím poslancům FS se přidali další
z národních rad, takže jménem 99 poslanců mohl aktivní nezávislý
socialista P. Uhl předložit federálnímu ústavnímu soudu návrh na jeho
anulování. Žel, teprve na sklonku r. 1992 byl vynesen verdikt, který ruší jen
některé dílčí body zákona, aniž by se dotkl jeho podstaty: opírání se o
pochybné dílčí body zákona a ponechání kolektivní viny. Slovenská republika
zákon zrušila. V České republice bude zápas o zrušení zřejmě pokračovat.
Nepopiratelným historickým faktem je, že zákon sám, zejména
však praxe jeho provádění (v totálním rozporu s mezinárodní úmluvou č. 111
o zákazu diskriminace v zaměstnání, kterou ČSFR ratifikovala již v r.
1964, jakož i s konvencí Rady Evropy) představily Československo světu i
domácí, právně, politicky i morálně vyspělé části společnosti, jako ještě zaostalý posttotalitní stát, který má
k demokratickému právnímu státu stále hodně daleko.
Rumlova – Tomanova komise, následně i parlamentní většina,
zklamala, jak ukázáno výše, i pokud jde o kvality předběžné zprávy, do značné
míry i pokud jde o kvality zprávy závěrečné, přednesené Rumlem 30.1.1992 na 20.
Schůzi FS. Ruml doznává, že závěry obou zpráv si vzájemně totálně odporují,
Druhá zpráva komise, v rozporu s první, uvádí, že zásah proti
manifestujícím nebyl předem naplánován; neexistovala dvě velitelská místa pro
řízení zásahu; nebyl prokázán vliv KGB na událostech 17. listopadu; komise
objasnila činnost StB před, během i bezprostředně po zásahu; zásah na Národní
třídě neměl vést k odstranění tehdejšího politického vedení KSČ. – Druhá
zpráva komise představuje takto i totální debakl
bezdůvodných obvinění Obrody, že připravovala krotký, bezzubý převrat,
nepodstatnou kosmetickou úpravu tehdejšího neostalinistického režimu ve
spolupráci s KGB, StB a části stranického a státního aparátu
Československa.
Ovšem navzdory tomu k žádné následné omluvě komise
Obrodě nedošlo! Ba naopak! Dezinformační kampaň pravicového tisku, zejména
bulvárního, pokračovala i po lednu 1992. Předseda VV Obrody M. Hájek
v polemice s D. Kroupou mj. upřesňuje: „Obroda bývá mylně považována
za sdružení všech aktivistů Pražského jara. Ve skutečnosti jich před revolucí
ve svých řadách měla asi 400 (z více než 300 000), byli to převážně lidé druhé
a třetí garnitury osmašedesátníků. Z vedoucích grémií KSČ v r. 1968
byli jejími členy pouze J. Špaček a Č. Císař (který v prvních týdnech po
revoluci vystoupil), z členů ÚV J. Hájek, V. Kadlec, V. Kabrna, V.
Jindřich, J. Duba, M. Fischerová. Nejznámější osmašedesátníci polistopadové
doby (Z. Mlynář, J. Dienstbier, P. Pithart, L. Dobrovský, J. Ruml, J. Kantůrek,
E. Kantůrková, J. Šabata, T. Hradílek, Z. Jičínský, V. Valeš, F. Vlasák, L.
Lis, J. Stern, M. Jungmann, A. Marvanová, L. Vaculík, J. Hanzelka, M. Galuška
atd.) členy našeho klubu nikdy nebyli. Ve svých stanoviscích Obroda vyjadřovala
pouze mínění vlastního členstva, které zahrnovalo jen zlomek osmašedesátníků“
(Svobodné slovo, 7.1.1993).
Zbývá podat kritiku práce komise z pozic objektivní
historické vědy. Již složení komise vzbuzovalo pochybnosti, zda bude s to
podat objektivní obraz událostí, vzhledem k tomu, že většina jejích členů,
ponejvíce mladších ročníků, patřila k vyhraněné krajní pravici (Š.
Bačinský, S. Devátý, J. Pospíšil, J. Vidím, P. Toman, původně i P. Burian,
obviněný brzy jako agent StB, později zase soudně očištěný; konečně i sám
předseda J. Ruml, přecházející v průběhu let od radikálního reformního
komunisty přes demokratického socialistu až na pozice ODA.
Tato skupina přijala apriorně, až diletantsky primitivní
„spiklenecké“ schéma dějinného vývoje. Vůbec neobstojí dodatečné tvrzení, že
opravené závěry komise z ledna bylo možno přijmout teprve poté, kdy „zloduch“
Burian byl z komise „odejit“. Objektivitu práce komise nemohli zajistit
ani poslanci typu J. Dienstbier ml., jenž brzy rezignoval, zřejmě na protest
proti metodám většiny komise, či M.Jansty (nezávislý, původně zvolen za KSČ).
Na práci komise neparticipoval žádný kvalifikovaný historik, který by napomohl
maximálnímu možnému shromáždění podstatných pramenů, jejich objektivnímu
vyhodnocení a interpretaci. Tím se komise přiblížila „kvalitám“ neblahých
komisí KSČ, jež v padesátých
letech, při absenci kvalifikovaných a eticky čistých historiků, právníků,
ekonomů, stvrzovaly permanentně oprávněnost hrůzných, i hrdelních procesů. Naopak,
federální komise nevyužila zkušeností objektivních komisí KSČ šedesátých let
(Kolderovy a Pillerovy), kdy kvalitním výsledkům dopomohla právě participace
kvalifikovaných společenskovědních pracovníků.
Rumlova – Tomanova komise buď ignorovala nebo nedocenila
řadu závažných pramenů ze sedmdesátých a
z první poloviny osmdesátých let. Nevěnovala pozornost tomu, že vedení ÚV
KSČ již začátkem sedmdesátých let schválilo (dokonce v rozporu
s tehdy platnou ústavou) plán registrace, sledování a izolace svých
politických odpůrců, v drtivé většině reformátorů z doby obrodného
procesu. Funkcionář tehdejší KSČ, F. Oldřich, předkládající plán tehdy řekl:
„Celkový počet osob, navržených do centrální evidence představitelů pravice,
bude činit zhruba 9 700 osob“.
Parlamentní komise se sice zmínila o přísně tajné akci
Norbert, konkretizované péčí ministra J. Obziny 28.12.1978, znovu pak upřesněné
v r. 1989, o níž se po převratu vědělo již od března 1990. Nicméně,
zřetelně z politicko – pragmatických a propagandistických důvodů, zamlčela
některá podstatná fakta, dokazující, že „ostří dobrého meče“ stalinistické
diktatury mělo v r. 1989 dopadat – ne sice výhradně, ale převážně – na reformátory z r. 1968. K r.
1989 se předpokládalo z celkem asi 9000 osob umístit asi 6000 lidí do
nápravně výchovných táborů a zbývající měli být zařazeni do pracovního procesu
v rámci příslušných ONV. Důležitá jsou kritéria pro toto diferencované
zařazení. Podle Obzinových směrnic byla
z celkem sedmi skupin označena za
nejvýznamnější a tudíž nejnebezpečnější skupina a)- představitelé pravicového
oportunismu, sionismu, trockismu, maoismu, mluvčí a organizátoři tzv.
„nelegální kultury“, signatáři tzv. Charty 77 a ostatních opozičních seskupení,
včetně informátorů zahraničních ideologických center. – Nepřesné a od
objektivní pravdy svádějící je tudíž tvrzení J. Rumla v předběžné zprávě
z března 91, jakoby „všechno začalo“ až v lednu 1987, kdy Charta
vydala k 10. Výročí svého vzniku „Slovo k spoluobčanům“. Ve skutečnosti
metody a obsah protidisidentské činnosti stranických a bezpečnostních orgánů
zůstávaly po celé dvacetiletí „normalizačního „ režimu v podstatných
věcech stejné a docházelo pouze k aktualizačním modifikacím.
Totéž platí o akci „Klín“, kterou komise přece jen
akcentovala víc, než „Norberta“. Lze jí postavit otázku, kdy za celé dvacetiletí
neusilovaly orgány StB o prosáknutí do jednotlivých disidentských organizací a
kdy své agenty v nich nechtěly využívat k jejich rozkladu? Navíc lze
komisi kritizovat, že akci „Klín“ nepochopila v celém jejím rozsahu. Nešlo
jen o nasazování agentů, či o nábor nových z disidentských řad. Nedílnou
složkou akce „Klín“ ( a všech „klínů“ v průběhu dvacetiletí) bylo i umělé
fabrikování údajných agentů uvnitř těchto proudů. Cílem bylo navodit atmosféru
vzájemného podezírání lidí jak v rámci daného politického proudu, tak mezi
proudy. Kupř. z historie polské
protirežimní opozice je známo, že nedlouho po založení polské sociálně
demokratické strany se strana sama rozpustila s odůvodněním, že je,
zejména ve vedení, prolezlá špiony polské bezpečnosti. Bylo tomu vskutku tak?
Dále – Naše StB fabrikovala různé dodatky k rozličným textům různých
autorů s cílem dosáhnout konfliktní situace mezi proudy. K již výše
uvedenému příkladu údajného Sdělení Obrody přidávám „úpravu“ vzájemně
konfrontačních textů J. Šabaty, L. Hejdánka a V. Bendy, padělání některých
prohlášení Charty, vydávání falešných životopisů mluvčích Charty, podvržený
text údajně Č. Císaře, nečlena Charty s polemickými hroty proti ní. Došlo
dokonce k pokusům vnést mezi chartisty rozkol produkcí celých padělaných
výslechů, k nimž nikdy nedošlo, při nichž jeden chartista vypovídá proti
jiným a potom se údajný protokol dal číst oněm „udavačstvím postiženým“. Vždy
tak, aby si mohli přečíst podpis na každé stránce protokolu! A aby se mohli
patřičně rozhořčit nad počínáním někoho, kdo se až dosud těšil jejich důvěře.
Odkud bere v této souvislosti poslanec Toman jistotu, že tzv. vázací akt,
údajně neomylný důkaz „agentova naverbování“, obsahuje autentický podpis
„agenta“ vedle podpisů řídících pracovníků? Navíc pak v oficiálním
parlamentním exposé dodal, že někdy řídící orgán od „agenta“ ani podpis vázací
listiny nepožadoval, aby ho „nepoplašil“, „neodradil“ od spolupráce (!) Kde
bere jistotu, že řídící orgán nevydával svá vlastní hlášení za hlášení agenta,
ve světle častého, dnes mnohokrát potvrzenému faktu, že řídící orgány dostávaly
prémie jak za získání, tak za faktickou, či údajnou aktivitu agenta?
Pokud komise zaregistrovala, že se ztratily, nebo byla
orgány StB kamsi zašantročeny, zejména dokumenty, jež by mohly svědčit
pozitivně ve prospěch lustrovaných agentů, bylo její právní, morální i
politickou povinností věnovat o to větší pozornost svědeckým výpovědím lidí,
kteří, někdy i po mnoho let v obtížném disentu, s poslanci, obviněnými
z agenturní činnosti, spolupracovali.
Takováto svědectví však komise mnohdy ignorovala a přednost dala
svědectví příslušníků StB. Mj. tomu tak bylo, pokud P. Uhl vystoupil ve
prospěch J. Kavana, s nímž po léta v odboji úspěšně spolupracoval, či
pokud ve prospěch ekonoma R. Zukala vystoupili s důkazy poslanci V.
Šilhán, J. Vágner i jiní. Přímo exemplárním příkladem lustrační antilogické
džungle je případ signatářky Manifestu HOSu a úvodního prohlášení Obrody,
novinářky O. Šulcové, o jejíž nesmírně záslužné práci v samizdatech disentu
píši výše a která se péčí p. Bačinského a spol. ocitla na listině novinářů –
údajných agentů StB. Táž novinářka ovšem figuruje i na seznamu nepřátel režimu
z počátku sedmdesátých let a dokonce i na seznamu úhlavních – asi 180 –
nepřátel režimu z léta 1989, publikovaném nejdříve péčí pravicového
Metropolitanu.
Pokud ovšem, žel, i mezi aktivisty Obrody byli jedinci,
kteří vědomě, ve službách StB poškodili nějakou protirežimní akci nebo svou
výpovědí uškodili členům Obrody a jiných disidentských skupin, mají i oni právo
na objektivní zhodnocení míry provinění, pohnutek jednání. Mají ovšem i právo
na globální, vyvážené zhodnocení
celého svého politického počínání od vstupu na politickou dráhu.
e) Cesta Obrody
k sjednocení se sociální demokracií
Profiloví aktivisté Obrody, její úvodní i následující
programová prohlášení, vždy zdůrazňovali, že Obroda usiluje o formování
jednotné strany demokratické levice, československé sociálně demokratické
strany. Snažili se mírnit diference mezi jednotlivými proudy i osobní třenice
mezi jejich vedoucími představiteli. Mezi přední iniciátory vzájemné spolupráce
demokratické levice patřil zejména M. Hájek. Zaslal pozdrav ustavení sociální
demokracie, jejímu sjezdu i blahopřání jejímu nově zvolenému předsedovi J.
Horákovi. Kontakty vyhledával s předními sociálními demokraty, zejména
s Nedbálkem, Janýrem, se sociálními demokraty v OF kolem Battěka,
posléze i s novým předsedou sociální demokracie Horákem. Dominovala
představa, že k integraci výrazných proudů, Obrody zejména se sociální
demokracií by mělo dojít brzy po parlamentních volbách. Tento názor vyjádřil
kupř. J. Horák a 8.5.1990 nabídl Hájkovi oficielně integraci obou uskupení.
K dohodě o integraci, zatím jen rámcové, došlo v červnu 1990.
První, již závažný krok ve směru vzájemného přiblížení
sociální demokracie a Obrody lze zaznamenat již v říjnu 1990,
v souvislosti s komunálními volbami. V této době dosahovaly
útoky pravice OF proti Obrodě již mimořádné intenzity. K 29.10. oslovuje
z pověření Výkonného výboru jeho předseda M. Hájek členstvo zvláštním
dopisem (Dokument č.23). Současně vydává, spolu s předsedou sociální
demokracie Jiřím Horákem „společné prohlášení vedení Československé sociální
demokracie a klubu Obroda“ (Dokument č.24). Týž den napsal M. Hájek jménem výkonného
výboru Obrody protest Koordinačnímu centru Občanského fóra Praha proti jeho
diskriminační předvolební politice vůči Obrodě (Dokument č. 25). 5.11.1990 pak
napsali kandidáti na poslanecké funkce v Praze pražskému členstvu Obrody
dopis, vysvětlující vzniklou situaci a nastiňující volební strategii pražské
Obrody (Dokument č.26).
O integraci Obrody do ČSSD rozhodlo většinově závěrečné
shromáždění Obrody 18.5.1991. Účastníkům byly předem zaslány teze,
rekapitulující dosavadní jednání vedoucích představitelů obou politických
subjektů a bilancující jejich výsledky, jak se promítly mj. do jednání druhého,
popřevratového 25. Sjezdu ČSSD (Dokument č. 27),
Teze z 18.5. provádí i bilancování sjezdu sociální
demokracie z pozic Obrody.
Síla sociální demokracie pro budoucnost není – dle Obrody –
v tom, že by se měla proměnit ve stranu „demokratického centralismu“, jak
ji představovaly komunistické strany
zemí „tábora socialismu“, či – do jisté míry – i monolit dnešní ODS
v čele s mimořádně vlivným „lídrem“, slučujícím funkci prvního
člověka ve straně s funkcí předsedy české vlády.
V demokratické atmosféře sociálně demokratické strany
mají mít, a snad budou mít místo rozličné názorové i akční proudy – ostatně
jako je tomu všude, na celém světe ve vyspělých stranách Socialistické
internacionály. Vždy svobodné a rovnoprávné názorové střety mohou vést
k vítězství optimálních postupů a maximálně možnému vyloučení dodnes – žel
velmi častých – střetů, sledujících osobní, někdy i kariéristické cíle. Bývalí
„obrodáři“ v tom mohou hrát a
vskutku hrají významnou roli, mj. i proto, že těmto, většinou již starým
ročníkům je - i z generačních důvodů –
kariérismus cizí.
Silné
uskupení demokraticko – socialistického „levého středu“, jako protiváhy
pravici, se zdá být reálnou perspektivou našeho vývoje. Ku prospěchu Čechů a
Slováků, žel, dnes již nikoli ve společném soustátí, nýbrž ve dvou samostatných
státech, jež snad budou nadále plodně, ku společnému prospěchu spolupracovat.
f) Poznámky
k činnosti slovenské Obrody a k problematice Obrody vojenské
Tato stručná studie, věnovaná prehistorii a historii pouze
české Obrody, nemůže věnovat ani zdaleka rovnomocnou pozornost historii Obrody
slovenské. Především proto, že chybí potřebné prameny a literatura, avšak i ze
zásadního důvodu, že by bylo pochybené a objektivní dějinné pravdě škodící,
pokud by na slovenský vývoj, jeho specifiky, hleděl pouze český autor, mající
přístup nanejvýš k internímu buletinu slovenských přátel „Obroda
informuje“ a nikoli primérně autoři slovenští. Nicméně spolupráci v tomto
směru přislíbil za slovenské „obrodáře“ dr. Oto Autrata.
Je namístě zmínit se alespoň o základních prvcích spolupráce
Obrody v obou částech federace, dnes rozdělené na dva státy. Slovenská
Obroda vznikla a působila výlučně z iniciativy svých slovenských
aktivistů, avšak od počátku se těšila plně důvěře a podpoře z české
strany. Slovenští „obrodáři“ se účastnili významnějších zasedání české Obrody a
naopak. Shoda, či blízkost politiky v obou zemí federace byla v tom,
že v Čechách byla Obroda původně součástí OF, na Slovensku VPN. Avšak
v pozdější vývojové fázi společenského vývoje v obou zemích se slovenská Obroda ve své
většině stala součástí Hnutí za demokratické Slovensko, kde představovala a dosud představuje levici. Přitom udržovala
politické i osobní přátelské vztahy s později tragicky zesnulým Alexandrem
Dubčekem, který stanul v čele slovenské sociální demokracie. Podobně, jako
česká Obroda vůči KSČM, resp. později vůči Levému bloku, zachovávala i
slovenská Obroda kritický, někdy i odmítavý postoj k slovenské Straně
demokratické levice. Z odlišné povahy a politiky obou stran, vyvinivších
se z předpřevratové KSČ, ovšem vyplývalo, že v řadě závažných otázek
byly postoje HZDS, v něm pak slovenské Obrody blízké postojům
reprezentantů SDL.
Za zaznamenání stojí, že vnitřní diferenciace a střety ve
slovenské Obrodě nabývaly čas od času i ostřejší podoby. Též v souvislosti
s publikováním kontroverzních memoárů i jiných textů Ciklaminiho a jeho
sympatizérů i oponentů. Komentáře k tomu z české strany by nebyly na
místě, zejména pro nedostatečný přístup k hodnověrným pramenům a
k části literatury. Je to problematika, řešitelná pouze silami profilových
představitelů slovenské Obrody.
Pokud jde o mimořádně závažnou otázku česko – slovenských vztahů
byly názory i činnost slovenské i české Obrody buď shodné nebo sobě vzájemně
blízké. Obě věcně i ostře kritizovaly českou i slovenskou pravici za to, že
nehledaly schůdné cesty k plodným kompromisům, jež by zabezpečily trvání a
prohloubení rovnoprávného soužití obou sobě blízkých národů ve společném,
moudře federovaném či konfederovaném státě.
* *
*
Bezprostředně
po převratu došlo k založení vojenské Obrody, jež sehrála významnou roli
při rehabilitaci a materiálním odškodnění vojáků z povolání, vězněných i
jinak perzekvovaných v letech padesátých, jakož i těch, kdož byli
postiženi normalizátory v letech sedmdesátých i později.
Mezi zakladateli a předními aktivisty vojenské Obrody byli i
někteří z členů a aktivistů Obrody politické (O.Bizík aj.). Také díky jim
se rozvíjela plodná spolupráce obou organizací, jež ovšem byly současně
vzájemně plně nezávislé.
Zajisté, že vedení Obrody politické pečlivě sledovalo
vnitřní pnutí ve vojenské Obrodě mezi obětmi stalinistického režimu padesátých
let a „normalizátorského“, neostalinistického režimu let šedesátých až
osmdesátých. Nicméně ani v této souvislosti do problematiky Obrody vojenské
nikterak nezasahovala.
K tomu považuji za potřebné přičlenit několik poznámek
o historii poválečné čs. armády. K jádru poválečné československé armády
nedílně patřili také partyzánští i armádní bojovnícj Slovenského národního
povstání ze srpna až listopadu 1944. Rovněž i volynští Češi a karpatští Ukrajinci,
(Rusíni), kteří vstupovali, v souvislosti s pohybem fronty do
československé armády. Nezanedbatelná je i role příslušníků českého
„protektorátního“ vládního vojska. Ti byli, zajisté z rozhodnutá
nacistického wehrmachtu, dislokováni v prostoru severní Itálie, kde bylo
těžiště protinacistického partyzánského boje, vedeného převážně levicovými,
tedy komunistickými a vojenskými představiteli (pozdější významný funkcionář KS
Itálie, L. Longo, aj.).Četní z nich se do italského hnutí odporu a odboje
zapojili.
K tomuto odbojovému jádru přistupovali jednak poměrně
početní důstojníci předválečné československé armády, kteří se
nezkompromitovali kolaborací s nacisty a protektorátním režimem, jednak i
ročníky dospívající poválečné generace, většinou demokraticko – socialisticky
smýšlející.
Tohle – nesporně velmi heterogenní uskupení spojovala idea
formování a vojenského hájení nového československého státu, budovaného na
principech „demokracie socializující“ (v pojetí dr. Beneše a jemu blízkých) i –
především – „specifické, demokratické československé cesty k socialismu“,
tak, jak ji, též ústy Klementa Gottwalda, proklamovala tehdejší KSČ, ovlivněná
i Stalinovým výrokem v rozhovoru s Haraldem Laskim, že socialistická
společnost se může formovat i jinými, než „sovětskými“ cestami, tedy bez
„diktatury proletariátu“ sovětského typu. V mezinárodně politické poloze
pak dominovaly u většiny Čechů a Slováků představy o dlouhodobé spolupráci
velmocí antihitlerovské koalice, kdy, (v souladu s Benešem) se bude Západ
socializovat a Východ demokratizovat.
Autentický poválečný vývoj Evropy i světa, žel, tyto
představy a přání totálně vyvrátil, neboť došlo k stále se zrychlující
gradaci formování a konfrontaci dvou, proti sobě stojících světových soustav.
Studená válka mezi nimi přerůstala občas ve válku horkou, byť jen rázu
lokálního (Řecko 1944-50, Korea 1950-53, Vietnam, ale i Indonésie, Filipíny,
Egypt, Sýrie, aj., Afghánistán)…
V kontextu s konfrontačním vývojem mezinárodním
padaly i dosavadní představy o možnosti formovat československou armádu a její
velitelský sbor na principech spolupráce zemí antinacistické koalice, na
principech demokracie a demokratického socialismu…
Únor 1948, tedy totální přesun k mocenskému monopolu
KSČ, představoval jednoznačné stvrzení neblahého světového vývoje. Došlo
k totálnímu opuštění původních představ a praktických aktů jak
komunistických, tak demokratických sil o pokojném, národům Československa
prospěšném společenském vývoji.
Vítězná KSČ přistoupila v armádě k radikálním
„císařským řezům“, jež měly garantovat, že v předpokládaném válečném
střetu obou soustav bude Československo nepochybným, pevným článkem v
řetězu států „socialistického tábora“.
Již po skončení války se zřetelně rýsovala snaha KSČ
favorizovat důstojníky – příslušníky
východního odboje a takto si je zavazovat vděčností. To navzdory faktu, že
jejich politické smýšlení mělo někdy dost daleko ke komunistickému.
Výmluvným projevem tohoto úsilí bylo, že proti vůli
přemnohých nekomunistických politiků došlo k jmenování Ludvíka Svobody do
funkce ministra národní obrany (předtím postup z podplukovníka na
generála). Funkčně i v hodnostech mimořádně rychle postupovali B. Lomský
(z kapitána na generála a posléze, po pádu A. Čepičky v r. 1956, až na
ministra národní obrany), či Rytíř (z nadporučíka na generála a náčelníka
generálního štábu), Janko (z nadporučíka na generála a velitele tankových
vojsk) a mnozí jiní.
I tu však byly, vinou stalinsko – berijovsko – gottwaldovské
politiky v 50. letech, některé významné výjimky. Ve věznicích nebo dokonce na
popravištích, v mučírnách pověstného „hradčanského domečku“ se ocitli
mnozí upřímní přátelé SSSR, bojující po boku Sovětské armády. Pro příklad
uvádím velitele armádního sboru, bojujícího po boku Sovětské armády, gen.
Klapálka, nastupujícího do funkce po Svobodovi, plukovníka, generála Přikryla,
velitele druhé paradesantní brigády, zasazené do bojů v rámci Slovenského
národního povstání, generála Piku, , vedoucího čs. vojenské mise v SSSR za
války, generála Sachera, dělostřeleckého velitele na Dukle i jinde, dále pak
únorové a poúnorové náčelníky generálního štábu, generála Bočka a Drgače.
Zatýkání, věznění, ba dokonce popravování (Žingor aj.) byli účastníci
Slovenského národního povstání. Dle svědectví dr. Husáka i jiných se jednalo
asi o víc než 2800 lidí!
Ovšem daleko tragičtější osud postihl po Únoru otevřené
odpůrce režimu v armádě. Kupř. vedoucího představitele pražského povstání
generála Kutlvašra, generály Bulandra, Nováka, Palečka aj., přední hrdiny
letecké bitvy o Anglii a přemnohé jiné. Ti strávili mnoho let v „gulazích“ čs.
stalinistů. Do emigrace se podařilo odejít mnoha důstojníkům, často skvělým
odborníkům typu plukovníka F. Moravce, který za války proslavil čs. rozvědku ve
spojeneckém světě, SSSR nevyjímaje.
Redakce: Doc. PhDr. Luboš Kohout Připravil:
JUDr.Ogňan Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 220. publikaci
určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, září 2007.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz
Vydavatel@seznam.cz
Z této plejády antinacistů mohla vojenská Obroda,
zejména vzhledem k početným úmrtím, rehabilitovat po r. 1989 jen jistý
zlomek. Ku cti obrodného procesu 1968 je třeba konstatovat, že nezanedbatelná
část z nich, též z výše jmenovaných, se dočkala rehabilitace i
materiálního odškodnění již v převratných, progresivních dobách let
1968-69.
Takto po únoru 1948 se vedle „východňárů“ stali jádrem
důstojnického sboru mladší ročníky – absolventi vojenských akademií a učilišť.
Významnou modifikací dosavadních předpisů bylo, že maturity přestala být závaznou podmínkou dosažení důstojnické
hodnosti. To představovalo objektivní plus i minus. Na jedné straně to
nebránilo postupu talentovaných, inteligentních lidí. Na druhé straně se do
popředí snadno dostávali kariéristé na základě dobrého „třídního původu“ a
okázale projevované „věrnosti politice strany“. Perspektivní velitelské a
politické kádry armády studovaly v dost masovém měřítku sovětské vysoké odborně vojenské a politické
školy. Po jejich absolvování zaujímaly v naší armádě zpravidla klíčová
velitelská a politická místa. Výběr zaručoval, že jde o lidi vždy prokazující
své neotřesitelné socialistické a marxistické přesvědčení. Ovšem autentický,
hodně rozporný život v SSSR vedl nejvnímavější i eticky nejčistší
z nich k nedogmatickému, kritickému vztahu k sovětským
zkušenostem, zejména pak k poměrům v samotné sovětské armádě i
v SSSR vcelku… Po pravdě nutno dodat, že sovětská vojenská rozvědka i KGB
se snažily, nikoli vždy bez úspěchu, zajistit si jejich oddanost sovětské
politice slibem rychlejších, oslnivějších kariér po návratu do vlasti; stejně
tak je ovšem pravdou, že mnozí z absolventů civilních i vojenských škol
sovětských se doma zařadili mezi přední stranické i společenské reformátory.
K převratné době dvacátého sjezdu KSSS na počátku r.
1956, ještě více však v období následujícím, probíhal, byť v nikoli
nevýznamných výkyvech, proces sílení progresivních elementů v celé
společnosti, a také v armádě. Kupř. požadavek mimořádného sjezdu KSČ, jenž
by svrhl současné stranické vedení v čele s A. Novotným, a nahradil je
novým, antistalinistickým, podporovala stranická vedení značné části divizí,
mnozí učitelé Vojenské politické i Vojenské akademie, řady učilišť. Dále mnozí
pracovníci Vojenského historického ústavu, nakladatelství Naše vojsko,
redaktoři Obrany lidu aj.
Vzdor dočasnému potlačení těchto snah o reformy (1956-60) i
dočasným taktickým ústupkům jejich nositelů, nebylo možné ani ve společnosti
civilní, ani v armádě obrodný proces zastavit.
Při nové obrodné vlně ve společnosti i v armádě zaujali
přední místo vojenští historikové, podávající (zejména v „Historie a vojenství“)
objektivnější a celistvější pohled na dějiny Československa v celku,
dějiny druhého odboje – i západního – zvláště. Armáda patřila, zejména
v poloze Vojenské politické akademie, k průkopníkům pronikavého
rozvoje společenských, především politických věd. VPA v součinnosti
s tvořivými představiteli generálního štábu, ale i s jinými
vojenskými odborníky rozpracovávala otázky specifické československé vojenské
doktríny, reagující zejména na situaci ve střední Evropě, speciálně pokud jde o
geopolitickou roli nejmocnější síly tohoto regionu, Spolkové republiky Německo.
Tyto myšlenky byly v ucelené podobě formulovány mj. a především
v Memorandu Vojenské politické akademie z léta 1968.
Od – v mnoha směrech převratného – roku 1956 lze
zaznamenat výrazné posílení zdravého národního sebevědomí (nikoli omezeného,
úzkoprsého nacionalismu) u převážné většiny velitelského sboru. Ten, při
jednoznačném demonstrování věrnosti spojeneckým svazkům v rámci Varšavské
smlouvy, si byl permanentně vědom naléhavé potřeby suverenity země i armády a
svojí prací chtěl přispět k tomu, aby i sovětské vůdčí politické i armádní
kruhy smýšlely obdobně. Pokud A. Novotný úspěšně odolával silným tlakům části
sovětských maršálů, ale i reformátora Chruščeva, na umístění sovětských vojenských
jednotek, zejména raketových zbraní na území Československa – a patří to
k největším pozitivům jeho převážně negativní dějinné role -, pak
rozhodující zásluhu na tom má velitelský a politický sbor čs. armády, který při
četných cvičeních za účasti špiček sovětské generality působivě prokazoval, že
naše armáda je s to úspěšně hájit západní hranici zemí „socialistické
soustavy“.
Na sklonku roku 1967 zmařil politický aparát armády
v čele s nedogmatickým V. Prchlíkem již v zárodečné podobě plány
na zneužití některých jednotek armády pro úzké, regresivní cíle tehdejšího
„novotnovského“ křídla stranického vedení.
Pražské jaro 1968 zastihlo naši armádu v procesu
hlubokého, zdravého reformního kvasu. Naprostá většina jak velitelského sboru,
tak vojáků základní služby uvědoměle a rozhodně podpořila stranický kurz na
společenskou i stranickou demokratizaci i na nastolení – pokud v daných
mezinárodních podmínkách je možné – rovnoprávných spojeneckých svazků
s ostatními zeměmi Varšavské smlouvy, a SSSR zvláště.
Za své jednoznačné proreformní, demokraticko – socialistické
názory a počínání zaplatila čs. armáda v letech „normalizace“ nesmírně
těžkou daň: z asi šedesátitisícového velitelského sboru bylo odstraněno
(většinou s těžkými existenčními následky) kolem 12 % nejkvalitnějších
kádrů (příznačné je, že prověrkoví komisaři nejvíc řádili v politickém
sboru a potom v letectvu). Rozehnána, či zdecimována byla odborná – hlavně
společenskovědní – armádní pracoviště, pedagogická pracoviště nevyjímaje.
Celý tento proces stalinistické i neostalinistické zvůle ve
společnosti i v armádě po celou dobu čtyřiceti poválečných let –
s významnou cézurou pražského jara 1968 – umožňuje jisté, dost exaktní
bilancování.
Část, snad většina těch, kdož byli perzekvováni
v padesátých letech, patřila k víceméně aktivním odpůrcům poúnorového
režimu. Někteří z nich se orientovali, též spojením se zahraničními
protirežimními silami, na branný odpor, s cílem zapojit se
v předpokládané třetí světové válce do válečného úsilí Západu v čele
s USA. Jistá, dnes těžko kvantifikovatelná menšina mezi perzekvovanými
z padesátých let (španělští interbrigadisté, slovenští i čeští odbojáři,
komunističtí funkcionáři a aktivisté,
židé, tzv. sionisté, slovenští „buržoazní nacionalisté“ , „kosmopolité“ a jiní)
ač patřili mezi přívržence socialismu, byli též krutě – i „na hrdle“
pronásledováni.
Tyto protikladné postoje mezi perzekvovanými vzájemně i mezi nimi a většinou velitelského
sboru poúnorové armády, která zastávala pozice obrany stávajících pořádků, jež
chápala jako progresivní, socialistické, je potřebné objektivizovat.
Výsledkem i důsledkem vývoje padesátých let nebyla třetí
světová, nukleární válka, k níž některé vývojové tendence té doby
směřovaly, nýbrž velmocenský nukleární pat, jenž – paradoxně – působil proti
nukleární katastrofě lidské společnosti.
A právě v tom nutno spatřovat faktor, jenž odpůrce i
stoupence režimů padesátých, šedesátých i dalších let až do převratu 1989
svérázně sbližuje. Ti i oni měli vzájemně proti sobě „pravdu“ a současně se mýlili.
Měli vzájemně blízké, nebo i shodné, vždy neblahé, osudy v průběhu
čtyřiceti, či dvaceti poválečných let. Spojují je i – soudím společné - snahy o formování nové české i slovenské
státnosti, společenství demokratického, sociálně i národnostně rovnoprávného,
prosperujícího i do evropského vývoje se zapojujícího.
Takto vzájemně konfliktní vztahy, jež doprovázely i vývoj
vojenské Obrody nejsou nikterak osudově nevyhnutelné. Možná a žádoucí je cesta
dorozumění, usmíření, spolupráce. A právě v tom nutno spatřovat základní
dějinnou roli vojenské Obrody: že přes všechny nedostatky prokázala ve své
činnosti konstruktivnost, jakožto protiklad negativismu.
Proces, který posléze vyústil, při česko – slovenském
rozchodu, na české straně ve změnu názvu této vojenské organizace a na straně
slovenské v jeho ponechání, je, žel, v protikladu s onou celkově
vysoce kladnou dějinnou rolí vojenské Obrody. Ať již bude následovat ta či ona podoba žádoucího znovusblížení, či
k němu nedojde, jisté je to, že vznik a několikaleté trvání vojenské
Obrody v měřítcích česko – slovenské federace patří a provždy bude
objektivní historiografií zaznamenán jako světlá, pozitivní kapitola našich
společných armádních i občanských česko – slovenských dějin, zpečetěná i krví,
prolévanou za svobodu našich národů v rozličných etapách dějin našich i
světových na válečných bojištích Evropy i světa (Dokument č.29,30,31,32,33).
4) D O K U M E N T
A C E
Dokument č. 1 – Prohlášení 22 signatářů k nástupu nové Adamcovy vlády, Dialog
3/88 - bez uvedení data – výtah
Oceňujeme,
že předseda federální vlády Ladislav Adamec vyhlásil odhodlání urychlit
realizaci ekonomické reformy a v té souvislosti požadoval „zásadní změnu
politického klimatu v zemi“. I my si takovou změnu přejeme a jsme
připraveni tomu pomáhat. – Odehrávají se však jevy, které odporují
demokratizaci veřejného života a dosažení národního konsensu. Máme na mysli
zesílenou represi, jíž se dopouštějí bezpečnostní orgány. Násilné potlačení
pokojných demonstrací (naposledy 28. Října), preventivní a následné zatýkání
aktivistů demokratických seskupení, zmaření historického sympozia
Československo 1918-1988 a fakta o brutalitě vůči některým zadržovaným lidem
znamenají popření vyhlašovaných závěrů vlády a nebezpečí růstu politického
napětí v zemi … Odsuzujeme politiku „tvrdé pěsti“ a žádáme, aby se vláda
vrátila k tradiční, v dějinách našeho socialistického hnutí úspěšné
politice kontaktů a jednání, vzájemného porozumění a demokratických dohod,
přesvědčování a získávání jinak smýšlejících občanů pro konstruktivní
spolupráci na rozvoji společnosti a státu …Nesouhlasíme s tezí, že „každá
opozice u nás nemůže být jiná, než protisocialistická“ a v důsledku toho
kvalifikovat nekonformní názory a postoje jako „protistátní“ … Ve smyslu
vládního prohlášení očekáváme, že bude zjednána náprava v činnosti
bezpečnostních a justičních orgánů,
aby nedocházelo k událostem, které hrubě narušují proces formování
příznivé politické atmosféry a poškozují dobré jméno Československa ve světě …
Do uzávěrky časopisu prohlášení podepsali:
Císař Čestmír
Horák Robert
Kolmistrová Blažena
Císařovská Blanka
Jičínský Zdeněk Mejdrová
Hana
Dvořák Emil
Kabrna Vladimír
Mencl Vojtěch
Dvořáková Eva Kadlec Vladimír
Rys Karel
Fischerová Miluše
Kadlecová Erika
Stehlík Josef
Hájek Jiří Kohout
Luboš
Straka Rudolf
Hájek Miloš
Kolmistr Vladimír
Stočes Karel
Šilhán Věnek
Prohlášení bylo předáno: Vládě ČSSR, Národnímu shromáždění
ČSSR, ÚV NF ČSSR a ČTK.
Dokument č.2 – Vládě
Československé socialistické republiky (úplné znění)
Již čtvrtý den, dvacet let po smrti Jana Palacha, dochází na
Václavském náměstí a dalších místech Prahy k brutálním zásahům státní moci
vůči občanům nejrůznějšího věku a smýšlení. Je řada zraněných a zatčených.
Příčiny, které vyvolávají toto střetnutí, jsou hluboké. Jedno je jasné: lidé
nejsou spokojeni se způsobem, jakým se jím vládne. – Situace nabývá konfrontační charakter. Tak
však nelze řešit naše problémy. Jako přesvědčení socialisté vás vyzýváme, aby
státní orgány přestaly s násilím vůči občanům a okamžitě propustily
všechny zatčené. Začnete hned s přímým a smysluplným dialogem se
společností.
V Praze dne 18. ledna 1989
Jiří Dienstbier
Zdeněk Jičínský
Luboš Kohout
Jiří Hájek
Vladimír Kabrna
Vladimír Kolmistr
Marie Hromádková
Vladimír Kadlec
Rudolf Slánský
Milan Hübl Erika
Kadlecová
Václav Slavík
Věnek
Šilhán
Václav Vrabec
Dialog č.5/1988
Dokument č.3- Ústřednímu
výboru Komunistické strany Sovětského svazu (generálnímu tajemníku M.
Gorbačovovi, Moskva (podstatný výtah)
Čestmír Císař, Chabařovická 1333, 182 00 Praha 8
Vážený soudruhu generální tajemníku, vážení soudruzi,
Po zralém uvážení Vám posílám opis svého osobního memorandy,
které jsem 10. prosince 1986 adresoval nejvyšším orgánům strany a státu ČSSR. Domnívám se, že je
účelné, abyste znali názory těch, kdo se od roku 1945 intenzivně podíleli na budování socialismu v naší vlasti,
kdo se v letech 1963-1968 pokusili rozpoznat a odhalit chyby a omyly
v politice strany a státu a kdo se v průběhu obrodného procesu po
lednu 1968 snažili napravit škodlivé deformace nového zřízení. Tito soudruzi
byli počátkem roku 1970 při rozsáhlém kádrovém masakru vyhnáni z KSČ pro
svá progresivní a reformní stanoviska. – V počtu několika set tisíc
představují však v českém veřejném mínění podnes velmi vlivnou sílu.
Jejich názory sdílí valná část obyvatelstva, rozčarovaného dlouholetým
konzervativním kurzem politiky, uplatňované v posledních 18 letech.