Obrany husitství

(Od české reformace k národnímu obrození)

Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.

Naplňujeme svoji existenci ve zvláštním prostoru. Žijeme opravdu ve středu Evropy. Na tomto místě jsme stlačováni ze všech stran, v prvém sledu populacemi, s nimiž sousedíme. V tomto postavení se vůči nám uplatňovalo střídavě násilí s asimilací tím spíše, že není bez pravdy mínění, že kdo vládne nad českými zeměmi, vládne vlastně nad Evropou. Onen tlak vůči nám nemá proto jenom středoevropský ráz. Uplatňují se v něm velmocenské ambice, samozřejmě i oněch velmocenských celků, s nimiž nesousedíme a které jsou od nás geograficky vzdáleny. Vstupovali jsme do středu Evropy v souvislosti se slovanskou expanzí ve směru hlavně na západ, s expanzí, která dovedla naše předky až na pomyslnou hranici, která probíhala severojižním směrem vlastně skoro až od dnešního Hamburku, pak kolem západních svahů pohoří Harz do bavorského Podunají, a pak v podstatě souvisle napříč dnešním Dolním Rakouskem až k historickým hranicím sídel jižních Slovanů. Tato expanze však byla brzy nejenom zastavena, nýbrž přeměněna v zatlačování našich předků na východ, také  šířením křesťanství ohněm a mečem.

Politický útvar, v němž dnes sídlíme, má na hranicích ochranný val horstev a vysočin. Je jimi obklopen ze všech stran, s výjimkou západní části jižní hranice Moravy, kde je otevřen ve směru ke střednímu Dunaji. V prvních staletích našich dějin byl tento horský val pokryt téměř neprostupnými pralesy, které se rozšiřovaly směrem do vnitrozemí. A tam, kde nebyl prales, tam často bývaly mokřady, takže cesty k životně důležitým sídlištním citadelám byly obtížné, protože jejich prostupnost měla své hranice. Rezultátem také této okolnosti je i dnešní stav, skutečnost, že obyvatelstvo republiky představuje dnes nejzápadnější výspu Slovanstva, vymezující svou identitu vytvářením svých postojů vůči převážně neslovanským sousedům. Tento moment měl ovšem dominantní význam v časném středověku, ve staletích husitské reformace, ve století národního obrození a pak také ve státně samostatné československé demokracii minulého století. Není projevem ješitného nacionalismu mínění, že jsme zejména mezi dvěma světovými válkami minulého věku byli ostrovem demokracie, obklíčeným ze všech stran, z východu, jihu, západu i severu autoritativními státními celky ve všech případech nakonec fašistického a militaristického profilu. V těch dobách jsme tomuto tlaku odolávali se ctí, také v létech světové války a po jejím zakončení.

Velké státní útvary měly už v čase, kdy se vytvořily, tendenci expandovat za své hranice, podrobovat a podmaňovat si menší komunity, a nakonec bojovat o nadvládu všemi dostupnými prostředky a nad všemi. K tomu ovšem i velmoci dnešních časů potřebují vnitřní stabilitu a dlouhodobé přetrvávání vládních forem. Vzpoury, převraty a revoluce ohrožují vždy a všude, zevnitř i zvenčí, jejich programově artikulované sobectví. Zpravidla však přeceňují své síly i možnosti a nakonec zkolabují. Předkřesťanský antický svět vytvořil skvělou civilizaci, která je ve svém celku základem toho, čím jsme, a proto se k ní neustále vracíme a musíme vracet. Řím však přepjal své síly a podlehl zdánlivě slabším, a stejně tak se tomu stalo s legitimní dědičkou antické civilizace, kterou byla Byzanc. Smutných konců se dočkalo impérium Španělů, nad nímž slunce nezapadalo. Osudy Habsburgie a Svaté říše římské německého národa snad není zapotřebí připomínat. Osudy koloniálních impérií Francie a Velké Británie jsou zajímavé především tím, co nastalo, když se jejich panství v zámoří zhroutilo. Poníženy byly i takové státy, jako bylo Německo a Rusko, a jejich ambice se nakonec vtlačily do hranic, v nichž existují právě dnes. Je možné, že světovládné choutky kohokoliv se brzy stanou minulostí, tváří v tvář katastrofální devastaci přírodního prostředí, která je dnes hrozbou pro existenci lidstva a která si možná vynutí nikoliv velkopanskou globalizaci, ale svět lidské solidarity.

Osudy středních a malých států a v nich žijících národů jsou odlišné od toho, jakými byly a jsou dějiny velmocí. Sotva se mohou katapultovat k velmocenským ambicím. „Menší“ a „malí“ se musí neustále starat o to, aby se nestali hračkami v rukou mocných. Musí být neustále ve střehu, s vědomím, že se za všech okolností musí starat o zvyšování kvality své identity, i když v rámci politiky, kterou světu vnucují nejmocnější. A je zvláštností zejména těch celků, které jsou v ohnisku zájmu světové politiky, že se v nich vytvářejí menšinové skupiny s extrémistickými postoji, pro které je kategorickým imperativem jednání v zájmu nejmocnějších. Takovým bylo a je i dnes naše minulé i dnešní postavení. Z těchto důvodů především byla naše minulost jevištěm toho, co si velké státy a početné populace nemohou dovolit, jevištěm stálých státních změn převratového typu. Antická civilizace znala smysl úsloví, že když sláva patří vítězům, tak čest patří poraženým. V naší dějinné situaci je tomu jinak. Vítězům náleží pokud možná neomezená moc, poraženým nikoliv čest, ale jenom a jenom zejména dnes ponížení, urážky a výprask. Džentlmenství nemělo u nás v minulosti a nemá ani dnes domovské právo. Těch, kdo se převratem dostanou k moci, se obvykle zmocní syndrom Robespierre. Nedokáží se svým radikálním jakobinismem v pravou chvíli přestat. A jenom moudřejší z nich vědí, jakou hrozbou je tato smrtelná nemoc. Tak tomu v Čechii bylo vždy, tak tomu je dnes, a zejména dnes. Tak by tomu nemělo být, zejména dnes.

Dějiny vždy byly, jsou a budou současností. Jejich pojetí se ovšem budou odlišovat a někdy se stanou i protikladnými. Každá zásadní společenská změna přináší ve smyslu filozofické dialektiky Georga Wilhelma Friedrich Hegela (1770-1831) horečnaté úsilí těch, kteří mají z této změny prospěch, zašlapávat koncepce dominující v negovaném způsobu vlády doslova a do písmene do prachu, a zároveň vytvářet pohledy jiné, koncepcím odmítaným často přímo protikladné. Pravda je však vždycky jenom jedna, a je vždycky odvislá na poznání. Proto také se mnohdy za nové vydává to, co je prastaré, v krajních případech to, co je hodné zapomenutí, dokonce i to, co bylo zapomenuto. S takovými postupy se ovšem setkáváme především tam, kde světu vládnou peníze a kde se nejenom historikové dokáží prodávat, doprodávat a vyprodávat, jenom když dobře vydělávají a když se jim daří těšit se ze slunění v tropickém klimatu veřejného zájmu. Výsledky poznání jsou ovšem záležitostí generací. V něčem se budeme vždy shodovat a v jiném vždy rozcházet. A jde vždy o to, na čem se budeme shodovat, co tedy bylo poznáním, hodnotou, která nás vytváří a která nikoliv. Anebo která nám spolehlivě sdělí, kým jsme byli a kým jsme.

Vznik českého knížectví je prvním zastavením, které chceme na našich cestách minulostí připomenout. Mimořádnou důležitost pochopitelně má Velká Morava, která doširoka expandovala a na jejíž troskách se upevnilo dokonce několik státních celků. Z nich nás na prvním místě zajímá České knížectví, v němž jeho stabilizaci dovršil nikoliv kníže Václav z rodu Přemyslova spolu se svou bábou Ludmilou, nýbrž jeho bratr Boleslav I., problematicky a tendenčně vykřičený jako „bratrovrah“, ač jím patrně nebyl. Toto knížectví prošlo ve svém vývoji ke statutu království několika krizemi, z nichž snad nejvážnější se „vyřešila“ vyvražděním kmene Slavníkova v Libici nad Cidlinou. Nemusí být výmyslem, že příčinou této události byla tehdy běžná krevní msta. Je však zřejmé, že tento vskutku zločin znamenal odstranění rivality mezi rody knížete Slavníka a knížete Přemysla. Německý nedávno zesnulý historik Ferdinand Seibt měl dobré důvody vyslovit mínění, že tato rivalita směřovala k tomu, aby se hranice mezi tehdejším Německem a tehdejším Polskem setkaly na východ od Prahy, v oblasti Českého Brodu,a to tím spíše, že biskup Vojtěch Slavník ,prý svatý, se nakonec stal trubadúrem agresivní politiky německého císaře Oty III. Saského.

Důležitým datem v českých dějinách se stal 11. leden 1158, kdy český kníže Vladislav II. získal dědičně královský titul. Vzestup českého království vrcholil nejprve v letech 1253 až 1278 expanzivní vládou Přemysla Otakara II. Jeho rozmach ohrozila v roce 1306 vražda posledního českého krále z rodu Přemyslova Václava III. Po nástupu dynastie Lucemburské na český trůn se za vlády zprvu krále římského a pak císaře římského Karla IV. a v letech 1346 až 1378 jako českého krále Karla I. dostalo České království k dalšímu vrcholu svého rozkvětu kulturního, politického i hospodářského. Vyzrálost českého státu se projevila také vyspělostí a aktivitou teologické, právnické i lékařské inteligence, schopné tvůrčího vědeckého myšlení. Činem nadnárodního významu bylo založení Univerzity Karlovy (7. dubna 1348). Budoucnost otevírali kritičtí myslitelé kazatelé, z nichž vynikli Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže a zejména Matěj z Janova, a spolu s nimi i Tomáš ze Štítného. Jejich nejenom myslitelské dílo, ale též veřejnou kazatelskou aktivitu chápeme jako preludium české reformace.

Hlavní osobností zrodu české reformace byl Mistr Jan Hus. Jejím prvním vrcholem byla husitská revoluce, vrcholem druhým pak státnické dílo Jiříka z Poděbrad, třetím pak z myslitelského odkazu Petra Chelčického vzcházející Jednota bratrská a finálním výstupem pak myslitelské dílo jejího posledního biskupa Jana Amose Komenského. Byla to právě česká reformace v širším pojetí, tak jak ji chápeme dnes, která pozvedla naši identitu na takovou úroveň, že všichni, kdo se u nás v  dějinách výrazně zapsali do dějin lidské civilizace, se vraceli pro poučení právě k české reformaci. Všichni z myslitelů a historiků, co u nás za něco stáli, se ideově k husitské reformaci vraceli, převážně v myslitelské auře Moravana od severních svahů moravských Beskyd Františka Palackého (1798-1876) a jeho krajana z blízkosti hranic Slovenska Tomáše Garriguea Masaryka (1850-1937). Především jejich dílo budiž zejména dnes naší mysli průvodcem.

Porážka a degradace českého státu po Bílé hoře a za třicetileté války náleží k nejtemnějším stránkám našich národních dějin. Bohuslav Balbín (1621-1688) dobře věděl, o čem uvažoval, když psal „o šťastném kdysi, přežalostném nyní stavu Českého království“. Bylo to v časech rekatolizační protireformace, v době vlastně zničení všech evangelických církví a rozchvácení jejich majetku, ve prospěch jediné samospasitelné římskokatolické církve. Země se vylidňovala nejenom následkem válečných událostí, ale též masovou emigrací nekatolického obyvatelstva. V protikladu k industriálnímu rozvoji evropského západu se agrarizovala, což mělo za následek drastické utužení tělesného poddanství zejména venkovského obyvatelstva. V celkovém kontextu to mělo za následek oslabení habsburské monarchie a vlastně vytvoření podmínek k tomu, aby osmánské panství expandovalo až do údolí Hronu a k obležení Vídně. Nesnesitelnost poddanských poměrů vedla k řadě povstání jak místních tak i nadregionálních rozměrů, které signalizovaly problematičnost situace, která se po Bílé hoře vytvořila. Logickým následkem pak byla porážka monarchie Habsburků ve třech válkách s luteránským Pruskem. Vídeňská monarchie prohrála „dolní“ Slezsko, které bylo od Karla IV. součástí Českého království. Byla to naše prohra, kterou jsme nezavinili.

Osvícenský absolutismus, který byl stylem vlády Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II., znamenal posílení ústředních orgánů státní moci, bez nějž by sotva bylo možno prosadit základní společenské změny. Z nich zásadní význam mělo zrušení tělesného poddanství (nevolnictví) jakož i stabilizace držby pozemků v rukách venkovského obyvatelstva pomocí katastrální registrace nemovitostí, což mělo velký význam pro vyměřování a výběr daní. V monarchii se postupně vytvářelo intelektuální klima, které rozrušilo izolaci především zemí Koruny české od vyspělejších částí Evropy. Toleranční patent legalizoval existenci vybraných evangelických církví a zároveň odstartoval odklonem od dominantního postavení v podstatě latinské teologie sekularizaci nejenom akademické vzdělanosti. Komplexem osvícenských reforem získávaly prostor pro hospodářskou i společenskou aktivitu slovy Františka Palackého „vzdělané vrstvy střední“, což podmínilo rychlý přechod k živým jazykům, v českém prostředí nejprve k obecněji srozumitelné  němčině a pak u Čechů k mateřské češtině, což ovšem bylo nutností bez germanizačních cílů. Osvícenská vzdělanost musela kategoricky negovat převážně latinsky teologickou vzdělanost doby protireformace a obracet ve vyhledávání ideálů k obdobím v dějinách, v nichž došlo ke vzmachu i národní identity obyvatelstva. Pravdivého oceňování se dostávalo, a muselo tomu tak být, časům mezi Mistrem Janem Husem a Janem Amosem Komenským. Vstupem k moderním dějinám se nám muselo stát pravdivé oceňování husitské reformace. Úvodem k němu byly obrany husitství.

******

Dne 25. září 1791 se v Karolinu na Starém Městě v Praze konalo slavnostní zasedání do té doby jenom České společnosti nauk, slavnostní proto, že hostem byl v metropolitním chrámu svatého Víta v tom čase korunovaný český král Leopold II. vlastně Lotrinsko-Habsburský. Přísně vědecky stanovený obsah zasedání nemohl v době, kdy se naše první akademie věd ucházela o povýšení na Královskou českou společnost nauk, zůstat svým společenským dosahem na akademické kruhy omezenou událostí. Bylo tomu tak tím spíše, že jedním z hlavních řečníků byl mladý, teprve osmatřicetiletý český učenec Josef Dobrovský (1753-1829), který hovořil německy ovšem o otázkách velmi aktuálních, v projevu O stálé věrnosti, kterouž se národ slovanský domu rakouského po všechen čas přidržel. A hovořil tak, že jeho projev se musel v tehdejší české společnosti setkat se všeobecnou pozorností.

Dobrovského přednáška měla název navenek velmi loajální. Natolik loajální, že by mohla u povrchního pozorovatele vyvolat i kritické naladění. U jedněch v tom smyslu, že řečník vlastně není vlastenec, u jiných zase – i dnes – v tom smyslu, že to vlastně byla řeč patriota, který bezmezně věřil Habsburkům a přál si, aby vládli na věky věkův amen. Pravdou ale zůstává, že tomu, aby Dobrovský hovořil tak, jak hovořil bylo zapotřebí, jak velké obratnosti ve formulaci stanoviska tak i nemalé politické odvahy.

V první části přednášky dal Dobrovský hovořit vybraným faktům o tom, že prý slovanské národy poskytují příklad poddanosti, poslušnosti a věrnosti Habsburkům. Učinil tak prý český národ zvláště v době od počátku panování české královny Marie Terezie slavné paměti v okoličnostech takových, kde nám po nevypravitelné zkáze země v dlouhotrvajících válkách žádná téměř naděje na lepší budoucnost nepozůstala. Připomněl tak poničení českých zemí v letech 1740-1763, za tří válek Pruska proti Rakousku o země Koruny české, jejichž následky neslo především obyvatelstvo českých zemí. Připomněl dále, že to byli Chorvati, kteří roku 1712 jako první přijali na pohlaví ženské se vztahující posloupnost dědičnou, tedy pragmatickou sankci Karla VI., o jejíž uznání vedla Vídeň diplomatické a nediplomatické války takřka půlstoletí. Připomněl také, že to byli "Slované", tedy "Slovjené" (pravoslavní Srbové), kteří nejkrásnější příklad své ochotné věrnosti... právě v ten čas jsou vydali, když tak mnozí nespokojení blízko nich dosti hlasitě reptali. Tím nadmíru zřetelně poukázal na vystoupení Srbů na uherském sněmu v Temešváru v srpnu 1790, jímž byla neutralizována odbojná protijosefínská opozice maďarské šlechty. Přesvědčivými slovy hovořil o tom, že monarchie dokázala nedávno vojensky čelit současně Prusku a Turecku díky tomu, že se opírala o slovanské obyvatelstvo království Haličského a Bukoviny a že to byli právě Poláci, kteří prý zahnali roku 1683 Turky od obléhané Vídně. Aby neporušil svou argumentaci, zmínil se i o českém stavovském povstání z let 1618-1620 jako o bezvýznamné epizodické události ovšem. Nadmíru zřetelně však připomněl Leopoldu II., že má titul panovníka čtyř slovanských království, že tedy je králem chorvatským a dalmátským, slovjenským, českým a halickým a že Slované se na 21 miliónech obyvatel monarchie podílejí 11 milióny, to jest nadpoloviční většinou. Z těchto 11 miliónů Slovanů je podle Dobrovského 6 miliónů Čechů a Moravanů, ku kterým pro obecný jazyk a stejné pojití Slováky v horních Uhřích připočítávám. Velmi politicky nato znělo stanovisko, že my Čechové jakožto kmen onoho velikého, dalece rozšířeného národu ... s sjednocenou mocí všech ostatních národů slovanských rakouské panování také na budoucí časy před nepřátelskými útoky obrániti můžeme. Ano, „můžeme“!

Dobrovský na tomto místě nehovořil o šlechtě. Hovořil o "slovanském národě" a jeho "kmenech", o "ilyrském národě", o "polském národě", o "českém národě". Jeho pojmy "národ" a "kmen" odrážely ovšem situaci slovanských národů v monarchii tak, jak existovala v devadesátých letech 18. století. Je však přitom více než jasné, že na první místo stavěl jejich slovanskost a v tom samozřejmě i jejich mateřské jazyky. Proto také spatřujeme v jeho politické aritmetice zárodky a smělé prvopočátky onoho politického postupu, který v rozvinutější české národní společnosti rozpracoval nejenom jako důsledek vědeckého myšlení hlavně František Palacký. Dobrovského osvícenské dílo vrcholilo nástupem k cestě, na jejímž konci byl politický austroslavismus revolučního roku 1848.

Dobrovský se narodil 17. srpna 1753 ve vojenském táboře před Ďarmoty u uherského města Rábu jako syn dragounského strážmistra Jakuba Doubravského, který pocházel z východních Čech. Po návratu rodičů do Čech studoval na latinských školách v Klatovech a v dřívějším Německém Brodě. Stal se novicem u jezuitů, avšak jeho noviciát byl roku 1773 přerušen zrušením jezuitského řádu. Dobrovský pak roku 1776 vystudoval na pražské teologické fakultě. Zpočátku se zabýval hlavně exegetickou teologií a orientálními jazyky, především hebrejštinou. Soustředil se na kritiku bible a na tomto základě začal rozvíjet hlavní metodiku své vědecké práce, kterou byla filologicky kultivovaná textová kritika. Tímto směrem šla také jeho první latinsky psaná studie, nazvaná Pražský zlomek evangelia svatého Marka, obecně pokládaný za prvopis (Fragmentum Pragense evangelii sancti Marci, vulgo autographi), v níž roku 1778 dokázal, že fragment Markova evangelia, který do Čech dovezl Karel IV. a který byl pietně uložen v metropolitním chrámu svatého Víta, je sice písemností starobylou, ale vůbec ne rukopisem evangelistovým. Dobrovského studie pochopitelně nezůstala jenom projevem akademického biblického bádání. Bořila staleté náboženské předsudky a stala se tím věcí veřejnou. Na ní se Dobrovský naučil vnímat společenské ozvuky své vědecké práce. Od ní se odvíjela řada Dobrovského vědeckých intervencí do kulturních záležitostí, v nichž přetrvával hluboký zájem o kritické studium biblických textů, avšak v nichž se brzy dostal k základním tehdy sporným otázkám nejstarších dějin českého národa a minulosti české národní kultury. Na této přímé cestě vznikly německy psané Dobrovského časopisy Česká literatura za rok 1779 (Böhmische Litteratur auf das Jahr 1779), Česká a moravská literatura za rok 1780 (Böhmische und mährische Litteratur auf das Jahr 1780) a Literární magazín pro Čechy a Moravu (Litterarisches Magazín für Böhmen und Mähren) z roku 1787, jejichž obsah dozrával k základnímu spisu epochálního významu Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur) z roku 1792.

Dobrovský byl od roku 1776 soukromým učitelem matematiky a filozofie synů předního českého aristokrata Františka Antonína Nostice. Toužil však po veřejném uplatnění. Bezvýsledně usiloval o místo profesora hebrejštiny na pražské teologické fakultě. Až roku 1787 se stal zprvu vicerektorem a pak rektorem státního generálního semináře pro výchovu knězů v Hradisku u Olomouce. Tím se stal pro církev velmi nepříjemným vykonavatelem záměrů osvícenské církevní politiky, neboť škola, v jejímž vedení byl až do roku 1790, kdy byla zrušena, nebyla církevní, ale státní institucí, s jejíž pomocí se josefínský stát pokusil na Moravě vyrvat z kompetence olomouckého arcibiskupa školskou přípravu nižšího duchovenstva.

Dobrovský samozřejmě přednášel. Zachoval se rukopis jeho Přednášek o praktické stránce katolického náboženství, které jsou typickou osvícenskou neologií, racionalistickou variantou teologického myšlení. Analytickými studiemi se Dobrovský velmi rychle přibližoval ke kvalitativně novému pojetí českých dějin. Díval se na národní dějiny prizmatem osudů spisovné češtiny a z tohoto hlediska záhy rozpoznal, že husitství je vrcholem starších českých dějin, předbělohorská doba zlatým věkem českého písemnictví a protireformační doba barokní obdobím nejbrutálnějšího útlaku českého národa a nakonec i hlubokého úpadku jeho literární kultury. Dobrovského oceňování husitství v celkovém kontextu vývoje českých dějin je jedním z největších myšlenkových výbojů jeho celoživotního díla.

Osvícenství bylo jevem, jehož název říká, že znamenalo negaci předcházející doby. Světlem rozumu se rozptylovalo temno minulosti. Svět byl nazírán takový, jaký byl v přítomnosti. Proto bylo osvícenství často neseno odporem k historickým studiím. Minulost byla temnem a temno mělo patřit minulosti. Jinak tomu bylo v české společnosti, v níž se osvícenství mimořádně silně zabývalo právě studiem minulosti. To mělo své specifické příčiny.

Barokní doba vytvářela nepravdivý obraz dějin českého národa. Minulost tendenčně představila jako dějiny církve a dějiny Čech převrátila v dějiny svatých Čech. Osvícenský rozum musel tedy být přímo přitahován k tomu, aby kriticky rozptyloval temno, které barokní dějepisectví rozprostřelo po celých českých dějinách. Spolu s barokním temnem muselo mizet a zmizet i temno z obrazu českých dějin. Nový obraz dějin musel být vzhledem k totalitě barokního zfalšování dějin českého národa přímo obrazem inverzním. Od negace tu bylo neobyčejně blízko ke kvalitativně novému obrazu národních dějin.

Nový obraz dějin, který postupně vznikal, už nemohl být představován ani jako obraz svatých Čech, ani jako obraz minulosti české stavovské společnosti. Konečným výsledkem se musely stát dějiny národa. Tato nutnost vyplývala i z celospolečenské situace. Pobělohorský politický systém znamenal stabilizaci vládnoucí pozice privilegovaných tříd a spolu s ní i nevolnickou negaci jakékoliv aktivity lidových mas mimo stavovskou společnost. Z krize společnosti uprostřed 18. století se však zrodila aktivita právě neprivilegovaných, která roku 1775 vzplanula ve výbuchu nevolnického povstání. Do pohybu se dostali především malovýrobci, z jejichž hospodářské a nakonec i politické aktivity se především rodila ekonomika trhu, tedy kapitalismus. Tento trend dějinného vývoje vyvolával v širším měřítku zájem o ta období minulosti, která se vyznačovala mimořádnou aktivitou lidových mas. Johann Wolfgang von Goethe psal drama Götz von Berlichingen a v něm podal snad jako první umělec té doby úchvatný obraz revoluční aktivity lidových mas v německé selské válce 16. století. A je přímo symptomatické, že české osvícenské dějepisectví se postupnou demontáží obrazu svatých Čech Bohuslava Balbína prodíralo k pozitivnímu ocenění vrcholu národních dějin staršího období, k pozitivnímu ocenění husitské reformace. Postupovalo k němu nepřímo, hlavně úsilím o vytvoření osvícensky pravdivého obrazu minulosti české vzdělanosti.

Prvopočátky tohoto vývoje byly neobyčejně obtížné. Vítězný katolicismus si zprvu vynucoval jenom negativní stanoviska k nejslavnější době minulosti českého národa. Pokrokem už byl nárůst zájmu o husitské století, přičemž hodnotící soudy zůstávaly negativní. Zdá se, že tento vývoj začíná u světícího biskupa pražského Antonína Vokouna, o němž víme, že s mimořádným zaujetím studoval kroniku Beneše z Hořovic a že výklad tohoto kronikáře provázel hojnými, dnes nám neznámými marginálními poznámkami. Druhým v řadě byl piarista Gelasius Dobner od svaté Kateřiny (1719-1790). V komentářích Kroniky české Václava Hájka z Libočan (+1553) se sice k husitství nedostal a po celý život produkoval formulace, jimiž husitství odsuzoval, naposled ve spise o Janu Nepomuckém, avšak rukopis jeho historického slovníku českých dějin, na němž pracoval před rokem 1757, obsahuje bezpočet záznamů o osobnostech husitství a obsáhlá hesla o Janu Husovi, Janu Žižkovi, Jeronýmu Pražském a Prokopu Velikém, které rozsahem překračovaly záznamy např. o Karlu IV. a o svatém Václavovi. Nezvyklý zájem o husitství projevil i benediktýn z Rajhradu Josef Bonaventura Piter (1708-1764), který uvažoval i o edici některých pramenů k dějinám 15. století. Zůstalo však při plánech, a tak prvním vydavatelem některých pramenů husitské doby se stal Dobner, který vydal též latinský překlad fragmentu zápisů starých českých letopisců. Narůstal zájem o husitství a pozornost se silněji než dříve obracela k pramenům husitského století.

Roku 1773 vyšel první svazek čtyřdílného latinsky psaného a do němčiny překládaného spisu Podobizny učenců a umělců Čech a Moravy. Tento osvícenský pohled na minulost české vzdělanosti začali vytvářet Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787), František Martin Pelcl (1734-1801), Ignác Born (1742-1791), později vedoucí osobnost středoevropského zednářství a koneckonců také radikální iluminát, a snad i Václav Fortunát Durych (1735-1802. Všichni psali latinské životopisy, nejméně Born, který však překládal výsledek práce do němčiny a platil souběžné vydávání latinského a německého textu. Po odchodu Borna a Voigta z Čech sepsal poslední dva svazky díla Pelcl sám a vydal je už jenom německy. V prvním svazku tohoto díla se v galérii významných českých osobností objevili i Jan Hus a Jeroným Pražský. Hus sem byl zařazen prý pro výstrahu, jak snadno povaha příliš prudká, příliš tvrdošíjná samolibost ve svých míněních, ve věcech božských a lidských, co způsobí zla. Byl ovšem představen s nepatrnými výhradami jako opravdový katolík, avšak striktně oddělen od neřádu husitského. Na pořad dne se tedy dostal pozitivní obraz mistra Jana Husa. Co to znamenalo, bylo možno pochopit srovnáním s Balbínovým spisem Učené Čechy, který v letech 1776-1780 vyšel dokonce dvakrát, přičiněním zaujatého svobodného zednáře Karla Rafaela Ungara (1743-1807), který vydal německy ovšem Vojenské listy a nařízení Jany Žižky (1791), a pak Kandida od svaté Terezie. Českou literaturu dělil Balbín na katolickou a kacířskou, přičemž hovořil o kacířských spisovatelích jedovatých, s omluvou, že poskvrnil svůj spis jejich jmény. Hus i Jeroným byli pochopitelně proklatí, Hus jako arcikacíř, bouřlivý a vzpurný duch, bezbožník. Jakoubek ze Stříbra byl dokonce arcikacíř, zločinec nejjedovatější, svedený kacířstvím viklefistů až do šílenosti. Žižka byl sice Hannibalovi rovný válečník, avšak ničema větší než Hannibal, hotov ke každému zločinu. Táborité se stali jednoduše žháři a vrahy. Balbínovy výklady byly jakoby závanem barokní stuchliny v čistém osvícenském proudu, směřujícím až ke svému prvnímu cíli, k pozitivnímu ocenění díla mistra Jana Husa.

První svazek Podobizen z roku 1773 uvedla alegorická frontispice, která byla dílem kreslíře Jana Tomáše Kleinhardta a mědirytce Jana Balzera. Klíčem k této alegorii je kresba ležícího lva s královskou korunou, která je odkazem k české státnosti a k oslavě jeho vědců, učenců a vzdělanců. Za ním je kresba atletického starce s křídly, s kosou a s přesýpacími hodinami, což je Chronos jako alegorie Času. Další postavou kresby je Genius v letu s pochodní v ruce, který ukazuje na skupinu čtyř vážených mužů, snad Pelcla, Voigta, Durycha a Borna, pozorujících s úžasem vidinu okrouhlého chrámu v pozadí. Nad chrámem je zobrazena Pravda jako nahá dívčí postava, vznášející se v oblacích, se Sluncem, které září nad jejím čelem, s vavřínovým věncem jako znamením Slávy. Alegorie Času a Pravdy směřuje k imaginárnímu chrámu Moudrosti, zednářského templu v imaginární záři Poznání a Humanity, symbolů čistších než sluneční paprsky. Před vchodem do chrámu, který je vymezený dvěma sloupy, se tísní skupiny postav, které se snaží dosáhnout Moudrosti. Tímto svým obsahem je frontispice jako celek alegorií humanistických obsahů svobodného zednářství.

Vstup svobodného zednářství na území podunajské monarchie se uskutečnil v Haagu mezi 14. květnem a 24. červencem 1731, na zasedání Velkou spojenou lóží anglickou delegované lóže z Londýna, kde byl za předsednictví Johna Theophila Desagulierse (1683-1744) a za účasti anglického vyslance Philippa Stanhopea hraběte z Chesterfieldu zasvěcen v prvních dvou stupních František Štěpán Lotrinský (1708-1765), později manžel Marie Terezie Habsburské a císař římskoněmecké říše. Mistrem se stal až před 27.listopadem 1731 v Norfolku, v době návštěvy na venkovském sídle Hougton premiéra Roberta Walpolea (1675-1745). Spolu s ním se tu mistrem stal vyslanec Vídně v Anglii český šlechtic Filip Josef hrabě Kinský (1700-1749). Marie Terezie svobodnému zednářství nepřála, avšak až na deklarace proti němu nic nepodnikla, už proto, že v roce 1764 byl v lóži „U tří sester“ v Drážďanech zasvěcen manžel její nejmilejší dcery Marie Kristýny Albert Kazimír vévoda Sasko-Těšínský (1738-1822). Přímo v okolí panovnice, a také na nejvyšších postech v královských a zemských úřadech byla celá řada renomovaných zednářů. Vzhledem k tomu, že svobodné zednářství bylo tehdy „diskrétním“ hnutím, jehož příslušníci byli vázáni slibem mlčenlivosti, pak je obtížné ledacos zjistit a hlavně spolehlivě doložit.

Kdo tedy ovlivnil onu frontispice? Byl to Ignác Born (1742-1791)? V kolektivu autorů Podobizen mohl být vlastně jediným zednářem, a to v postavení nanejvýš tovaryše. Spolehlivě víme jenom tolik, že byl jako tovaryš inkorporován v lóži „U opravdové svornosti“ až na jejím třiatřicátem zasedání 14. listopadu 1781, že stupeň mistrovský získal na základě balotáže 28.listopadu 1781 a že stoličním mistrem se tu stal až 9. března 1782. Jenom z literatury víme, že v Praze byl v lóži „U tří korunovaných sloupů“, která měla vzniknout a být patentována z Londýna v roce 1743 s názvem „U tří sloupů“ a pak aktivována rovněž z Londýna v roce 1770. S jistotou však víme, že svobodným zednářem v „Rodomské prefektuře“ byl od 10. prosince 1764 rodák z Frankfurtu nad Mohanem a Bornův knihkupec a nakladatel Wolfgang Christian Gerle (1744-1825). Od podzimu roku 1772 byl Born natrvalo až do roku 1776 na svém statku ve Starém Sedlišti u Tachova a z toho důvodu se můžeme domnívat, že to byl Gerle, kdo ciseloval ideový obsah frontispice k Podobiznám.

Výrazný pokrok přineslo desetiletí vlády Josefa II. Náboženská tolerance a zrušení cenzury odstranily značnou část opatrnosti a obezřetnosti u těch, kteří se rozhodli psát o husitské problematice. V letech 1780-1785 vydal profesor pražské teologie a svobodný zednář Kašpar Royko (1744-1819) německy čtyři díly spisu Dějiny velikého všeobecného církevního shromáždění v Kostnici, první díl ještě anonymně, další díly už pod svým jménem. První dva díly Roykova spisu do češtiny přeložil olomoucký profesor teologie Václav Stach (1754-1831) a vydal trochu bojácně roku 1785 pod pseudonymem Václav Petrýn, s rytinou znázorňující Husovo upálení a s nápisem: Totoť jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jak já miloval vás! Royko ještě oddělil Husa od husitství, kostnický soud však představil jako čiré barbarství a Husa vyobrazil už nikoliv jako ideálního evangelického pastora, ale jako předobraz osvícenského církevního reformátora. Ještě dále šel profesor historie z pražské univerzity Jan Jindřich Wolf (1745-1794), jemuž Hus byl nejenom jako Roykovi pravověrný katolík, ale osvícenský hlasatel nadřazenosti státní moci a občanské společnosti nad církví, myslitel, který hlásal to, co by nedávno mohlo být pokládáno za čisté kacířství, že zeměpán jest ve své zemi obecným od boha zřízeným biskupem. V letech 1789 a 1790 vyšly německy dva díly Životopisu mistra Jana Husi z Husince, jejichž autorem byl Augustin Zippe (1752-1785), významná osobnost josefínské církevní politiky, který Husa představoval jako dobrého katolíka, bojovníka za státní suverenitu proti vševládným snahám papežství a jako českého národního hrdinu v zápase s němectvím. Mraky nad Husem se rychle rozplývaly.

Royko, Stach a Zippe byli knězi a Wolf zase exjezuita. Měli tedy předpoklady porozumět náboženské problematice husitské doby. Ty ovšem postrádal František Martin Pelcl (1734-1801), jehož dílo přesto znamenalo podstatnou změnu v nazírání na husitství. Pelci vstoupil do vědeckého života poměrně pozdě, jako třicetisedmiletý hofmistr v paláci hraběte Františka Antonína Nostice. Tehdy vyjádřil na stránkách Pražských učených zpráv odmítavé stanovisko k husitství, když příznivě posoudil českou hru Kníže Honzyk, která byla ovšem překladem z němčiny. Přál si více takových překladů se zdůvodněním, které dokazuje život husitské tradice v českém lidu: Snad by pak mnohý zapomněl na své husitské knihy, které většinou čítá z dlouhé chvíle a proto, že jsou psány česky. V roce 1774 vydal poprvé Stručné dějiny Čechů, německy psaný osvícenský pohled na české národní dějiny, jehož další vydání vyšla v letech 1779, 1782 a 1817 a které začaly vycházet i česky s názvem Nová kronika česká. Úvodem prvního vydání se Pelci vyznával: Snad enthusiasmus pro vlast svedl mne častěji k příliš velkému obdivu činů našich reků; avšak neměl by Čech být hrdý na rekovství svého Žižky nebo Prokopa? Byli to ovšem neblazí husité, ale věřili přece v Krista, ctili jeho svatou matku a svatého Václava, ba Žižka dával si denně v táboře čísti mši; mají tudíž v tom přednost před pohanskými hrdiny, jejichž činy bez ohledu na jejich pohanství vynášeny jsou do nebes. Národní hledisko tu vystupovalo zřetelně do popředí. Pelcl odsuzoval husity nikoliv jako pravověrný katolík, ale jako osvícenec, pro něhož nebyla přijatelná náboženská motivace lidského jednání.

Na cestě k pozitivnímu ocenění husitství měl Pelcl značný význam tím, jak koncipoval své hlavní badatelské práce. Ve své monografii o Karlu IV. představil tohoto římského císaře a českého krále jinak než Balbín, jako vynikajícího panovníka, a nikoliv balbínovsky jako loutku v rukou církve, jejíž velikost měl vytvářet první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Pelclova monografie o Václavu IV. se rozcházela s katolickým vyobrazením tohoto panovníka jako shnilého anebo lenivého krále, proklínaného kněžími jako viníka smrti přepodivného svatého Johánka (Janka) z Pomuku alias Jana Nepomuckého. Odtud byl už jenom krok k pozitivnímu ocenění husitství, krok, který Pelcl nebyl s to učinit proto, že byl osvícencem. Hus mu ovšem byl dobrý katolík, který si předsevzal osvěcovat své krajany, očišťovat náboženství od pověr a odhalovat mravní zkaženost a pokrytectví duchovních a kléru. Husité ale byli Pelclovi zcela neosvícení náboženští horlivci, kterým bohosloví pomátlo rozum natolik, že se přitom jako hladoví vlci na sebe vrhli a navzájem se kousali nejhorším způsobem. Pelcl sice otiskl Dobrovským objevenou píseň Ktož jsú boží bojovníci i Žižkův Vojenský řád, který se dostal do jeho doby od Balbína přes Tomáše Pěšinu z Čechorodu, litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna a Gelasia Dobnera, avšak o husitech soudil nepříznivě. Vynesl nad nimi ovšem osvícenský ortel a v tom se jenom zdánlivě sešel s Eneášem Sylviem Piccolominim a Václavem Hájkem z Libočan, s kronikáři, jejichž spisy byly hlavním zdrojem nenávistného odsuzování božích bojovníků.

Do popředí postupně vystupovalo i příznivé posuzování husitů. Jan Alois Hanke z Hankenštejna hájil sice roku 1793 v Doporučení české řeči a literatury češtinu, ale s ní i Jana Žižku, s výhradami ovšem, ale přece jenom slovy: Jak by mohl Alexander vésti své malé vojsko do tolika nebezpečenství, kdyby je nebyl oslovoval řecky? Byl by náš Žižka, hrdina, který vyhrál třiadvacet řádných bitev a žádnou neprohrál, byl by způsobil žel tak veliké převraty, kdyby mluvil ke svým krajanům německy nebo francouzsky? Václav Thám (1765-1816) hovořil roku 1785 v předmluvě k Básním v řeči vázané už naprosto jasně: Nadto i tu ušlechtilou a jindy vždy jadrnou řeč naši českou (jíž přezděli husitskou, ne za jinou příčinou, než by tím jménem nám sice slavným, jim ale ohyzdným ji potřít a lidu v lehkost uvésti mohli) ve svou jezuitskou, to jest nesličnou a nemotornými slovy promíšenou přetvořili. Konečně roku 1787 se v české Boudě na pražském Koňském trhu dávala česká, dnes nedochována hra Jakuba Tandlera Vůdce táboritů, o níž se v novinách referovalo slovy: Jak tato nově vypracovaná hra opět od našich Čechů vážená byla, nesčíslné množství pokaždé shromážděného lidu toho svědkem býti může!

Husitská tradice v lidu žila. Přišel Josef Dobrovský, který pro pravdivé ocenění husitství vykonal obrovskou práci už tím, že nevyvratitelnými důkazy zničil svatost Jana Nepomuckého, barokní chiméry, jejíž kult se stal ohniskem ideového zápasu doby temna proti živosti husitské revoluční tradice mezi znevolněným českým lidem. Šel však dále. Roku 1787 recenzoval Roykův spis a přitom ocitoval z německého spisu vydaného roku 1783 v Lipsku Úplné dějiny husitů slova, s nimiž se nepochybně ztotožňoval:.. .dějiny doby té, jakkoliv hrozné, vykazují zároveň velké a vznešené stránky národa českého, mnoho velkých hrdinů a státníků, kteří za všech dob zůstanou předmětem obdivu a následování. Jeho koncízní Dějiny českých pikarditů a adamitů podaly očištěný obraz významné kapitoly husitství a učinily tak poté, co byl diskreditován zlovolný nepřítel husitů Eneáš Sylvius Piccolomini: Eneáš Sylvius, jehož Historie česká byla tak hojně čtena, měl to štěstí, že našel mnoho těch, kteří od něho dobromyslně a krátkozrace, bezmyšlenkovitě přijímali i to, o čem podává klamné zprávy. Dobrovského závěry o husitství pak vyvrcholily v jeho německých Dějinách české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur).

Záměrem sepsat přehledné dějiny českého jazyka a literatury se Dobrovský zabýval už v roce 1787. Jejich první koncept ukončil v únoru 1790. Své syntetické dílo chtěl původně otisknout úvodem Úplného slovníku českého jazyka Františka Josefa Tomsy (1753-1814). Zveřejnil je však před jarem 1791 v Pojednáních Královské české společnosti nauk s názvem Dějiny české řeči (Geschichte der böhmischen Sprache). Pracoval dále a počátkem května 1792 vydal pražský nakladatel Jan Bohumír Calve (+1805), svobodný zednář, jeho rozsahem čtyřnásobné Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur). Textu této syntézy věnoval Dobrovský pozornost po celý život. V červnu roku 1818 vydal pražský nakladatel Bohumír Haase Dobrovského Dějiny české řeči a starší literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und älteren Litteratur), které byly dovedeny až do roku 1526. Další svazek s přehledem vývoje české literatury od nástupu Habsburků na český trůn až do konce osmnáctého století měl následovat. Nevyšel však, ač na něm Dobrovský usilovně pracoval.

Výklad o husitství začal Dobrovský slovy: Českým reformátorem Husem začíná nová epocha v dějinách českého národa a jeho kultury, tedy také jeho řeči. Psal nejenom jako dějepisec jazyka a literatury, ale mnohem zásadněji o vládnoucím českém údobí husitském, i když k tomuto zásadnímu ocenění dospěl samozřejmě přes poznání stavu jazyka a literatury. Zákony, listiny a jiné spisy duchovního a světského obsahu jsou nyní stále častěji psány v české řeči. Němci jsou ze všech úřadů vyloučeni a němečtí křižáci, táhnoucí do země, jsou hned na hranicích zdvořile odmítnuti. Cizím kupcům bylo papežskými bulami zakázáno převážet českým kacířům zboží. Tak začali nyní Čechové, aniž byli určováni cizí silou nebo lákáni zahraničním příkladem, po předcházejících již prvních pokusech napínati své vlastní síly. Ano, husitství bylo podle Dobrovského i politicky a v náznaku i hospodářsky vrcholným obdobím národních českých dějin. Pro Dobrovského bylo sotva možné, aby už tehdy naznačil také sociální obsah husitismu. Přesto však jeho dílo přineslo kvalitativní zvrat v nazírání na celé 15. století. Právem psal Dobrovský 15. dubna 1796 Josefu Valentinu Zlobickému (1743-1810): Však ti husité, naši dobří předkové, nebyli tak zlí lidé, jak se jezuité domejšleli. Již na jejich kaceřování nic nedáme. Brána k Palackého filozofii českých dějin se otevřela vpravdě dokořán.

Zájem o husitství Dobrovského neopustil ani v posledních letech jeho života. Tehdy do jeho myšlenkového světa silně vstoupil Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832), který o českých dějinách četl zvláště v Souhrnných dějinách Čech profesora historie z Jeny a z Berlína Karla Ludwiga Woltmanna (1770-1817), v Lidových pověstech Čech Karoliny Woltmannové a v Husitské válce rodáka ze Slavkova Zachariáše Theobalda (1584-1627). Znal ovšem i spisy Václava Hájka z Libočan, Eneáše Sylvia Piccolominiho a Pavla Stránského. V létě roku 1823 se Goethe seznámil v Mariánských Lázních s Dobrovským, jehož správně nazýval starým mistrem historického kritického bádání: Kde zasáhne, tam je hned vidět mistra, který svůj předmět dokonale ovládl a kterému se zlomky rychle řadí v celek.Tehdy se Dobrovský od Goetha dověděl, že v Jeně je kodex Bohuslava z Čechtic, zvaný Antithesis Christi et Antichristi, prvořadý pramen pro dějiny husitství. Goethe tento Jenský kodex výtečně znal a jeho informace se u Dobrovského setkaly s mimořádným zájmem. Goethe tedy 18. prosince 1823 odeslal z Výmaru do Prahy německý popis kodexu, za což mu vděčný Dobrovský poslal své Dějiny české řeči a starší literatury. Došly do Výmaru v únoru 1824. A Goethe pak 20. srpna 1824 odesílal Společnosti vlastenského muzea do Prahy kopie některých ilustrací z Jenského kodexu, které znázorňovaly Husa jako učitele, Husa na kostnické hranici, přijímání podobojí, vítězství husitů nad křižáky a slepého Jana Žižku v čele bojovníků a sedláků. Tyto Goethovy činy měly mimořádný význam pro české dějepisectví.

Ve druhé části své přednášky před Leopoldem II. vykreslil roku 1791 Dobrovský obraz aktuálního stavu slovanského národa, obraz Slovanstva. Jestliže uzavíral, že právem tedy slovanský národ se tím může honosit, že zevnitřní bezpečnost celého arcidomu nejpředněji svou mocí zachoval, jakož i ještě v ten čas hotov jest, jej ještě dále statkem i krví bránit a při jeho vznešenosti mocně zachovat, pak oporou tohoto stanoviska se mohl stát pohled na Slovanstvo jako celek, který v evropských poměrech už představoval mocnou sílu a možný faktor stability vlády, k níž se Dobrovský svou přednáškou obracel. V souvislosti se studiemi o nejstarších sídlech Slovanů poukázal Dobrovský na to, že původní Slované v kontaktu s franckou říší tak velmi skloněni byli, že Němci s nimi co s otroky nakládali, a odtud to zlé vyznamenání slova Skláv, od otrockých Sklávů, anebo dle německého vyslovení Sklaven. Připomněl, že Slované v Byzanci k tahání měchů a k jiným opovrženým pracem musili se dát potřebovati a že ze Saska, z Míšně, z Duryňska, z Lužice, z Braniborska a z Pomořaní a ze Slezska až na malé ostatky zapuzeni byli, a jazyk jejich vyhlazen byl. S tím pak konfrontoval současný stav Slovanstva, že tedy nejsou více žádní Sklávové v hanebném smyslu tohoto slova, jímž lidské pokolení se postupuje, že nyní panují skrze ruský a slovanský kmen od Černého moře k Lednatému, zavírají smlouvy na pomezích Ghyneského království, vysílají v jazyku svém ukazy (rozkazy) více nežli dvě stě mil daleko a široko, nové a neznámé krajiny a ostrovy hledají a vynalézají na vysokém světě moři mezi Azií a Amerikou", a že konečně nyní ale sultánovi krymskou zemi berou, poráží na Černém moři jeho lodí... Ano, Dobrovský dosti důrazně ukazoval Leopoldu II., že jeho říše je vlastně podle většinového podílu slovanského obyvatelstva slovanským státem a že ve světě je Slovanstvo už silou! V této nápovědě, která ukazovala po smlouvě Rakouska s Ruskem roku 1787 na úlohu ruského národa mezi Slovanstvem, zaznívaly už první zřetelné tóny vlastenecké představy o slovanské vzájemnosti.

Dobrovský nebyl v roce 1791 ještě zakladatelem slavistiky. Stal se jím až dvěma desetiletími práce, která následovala. Avšak už v roce 1791 formuloval Dobrovský politická stanoviska, která ukazovala na význam slovanské vzájemnosti. Když Leopoldu II. předkládal závěrem svého vystoupení českou publicistiku, vzniklou při příležitosti korunovačních slavností, v tom spolu s čistopisem své přednášky i vlastenecké vzbuzování k vděčnému očekávání Leopolda II., krále pána našeho rychtáře z Milčic Františka Vaváka (1741-1816) a Píseň pro český národ k vítání a korunování Leopolda II. profesora pastorální teologie z Olomouce Václava Stacha (1755-1831), pak tato jeho nápověda důrazně demonstrovala růst sebevědomí českého národa, uvolněného zejména zrušením nevolnictví. A byla odvážnou výzvou k proměnám vládní politiky, výzvou, kterou později v jiné situaci austroslavisticky formuloval až František Palacký.

Dobrovského přednáška vyšla ihned tiskem. Její německý text vydal svobodný zednář Jáchym hrabě Sternberg (1755-1808), do češtiny ji přeložil Karel Ignác Thám (1763-1813). Český i německý tištěný text se však odlišoval od toho, co bylo Dobrovskému povoleno přednést. Pro závěr svého projevu si Dobrovský nastylizoval stížnost českého lidu, totiž že se v své mateřské řeči neslyší. Chtěl Leopoldu II. říci: To mne popouzí jménem mnoha set tisíců k té nejponíženější prosbě, aby Vaše Císařská Milost národ český také při tomto předrahém dědictví od jich předků, totiž při jeho mateřském jazyku před neslušným nakládáním chrániti ráčila. Ačkoliv se zdá, že by veliký prospěch z toho z jedné strany pro obecní zprávu vyplýval, kdyžby všichni poddaní jednou a touž řeč mluvili, tak jisté jest to také z druhé strany, že každé násilí v tom škodlivé bývá, a že pravá politika a mnohdykráte všelikých národů rozdílných jazyků co nejplatnějších prostředků k dosáhnutí omylů svých užívati může. Původně zamýšlel hovořit o slovanských nářečích, zvláště o jazyku českém a předložit návrh na vydávání slovníku českého jazyka. Takovýto projev by ovšem příliš nepřesahoval úzké hranice akademického zájmu české inteligence. Vykročil tedy ze své vědy do oblasti politiky, a i když závěr jeho přednášky patrně nemohl být v důsledku cenzurních zásahů prosloven, přece jen se tiskem dostal mnohem dále do společenského vědomí než kterákoliv jiná z početných tehdy obran českého jazyka.

Dobrovského přednáška byla ve své době symptomem tím více, že v roce, kdy byla proslovena a kdy ovlivnila společenské vědomí českého národa, bylo dokončeno i první Dobrovského syntetické dílo, jeho epochální Dějiny české řeči a literatury. Tyto dva Dobrovského výkony představují finále českého osvícenského myšlení. Jsou tečkou za josefínským rozmachem českého osvícenství a tím zároveň i východiskem nové etapy ve vývoji českého národního obrození i myslitelského díla Josefa Dobrovského.

Roku 1790 byl moravský generální seminář v Hradisku u Olomouce zrušen a jeho rektor Dobrovský poslán do výslužby. Dostával skromnou penzi 500 zlatých ročně, k níž přistupovalo ročně 600 zlatých, které mu vypláceli Nosticové za hofmistrovské působení, ukončené před odchodem na Moravu. Není ovšem pravdou, že by se Dobrovský těšil zvláštní přízni české šlechty. Vždyť hofmistr byl v šlechtické rodině jenom lepším lokajem, jemuž přidávaly v případě Dobrovského na významu výsledky vědecké práce. Dobrovského kritická věda však vyvolávala velmi nepříznivé postoje zvláště u prelátů pražské arcidiecéze. A jako rektor generálního semináře byl Dobrovský de facto státním úředníkem a uskutečňovatelem josefínské politiky, té politiky, k níž byla konzervativní česká aristokracie v opozici. Je ovšem nepopiratelné, že Nosticové měli Dobrovského v mimořádné oblibě. Roku 1782 byl totiž Dobrovský se svými urozenými žáky na lovu v  krušnohorských Jindřichovicích a utrpěl tu vážné zranění. Byl koulí zasažen do prsou za okolností, z nichž bylo možno vyvodit, že vlastním tělem zachránil život prvorozeného dědice majorátního panství. Proto se těšil přízni Nosticů i poté, co byl penzionován. V devadesátých letech 18. století se u Dobrovského začala periodicky opakovat vážná duševní choroba, spojovaná se zraněním na lovu v Jindřichovicích. Hrabě Bedřich Nostic dal tehdy pro svého vychovatele upravit v zadním traktu malostranského paláce zchátralou budovu dřívější koželužny na skromný zahradní domek, když proslulý pražský lékař Jan Theobald Held doporučil nemocnému učenci pobyt ve volné přírodě. Spolu s domkem dostal Dobrovský i kus dnešní Kampy, kde si začal budovat botanickou zahradu a kde také vznikala jeho jediná přírodovědecká studie o botanické klasifikaci. Přes tuto nostickou přízeň byl vztah české aristokracie k Dobrovskému více než chladný, a to do té chvíle, než se těsně před bitvou u Lipska roku 1813 objevil v zasedací síni Královské české společnosti nauk ruský generál skotského původu Barclay de Tolly v doprovodu svých štábních důstojníků ve slavnostních uniformách, aby vzdal okázalý hold přednášejícímu Dobrovskému, nejvzdělanějšímu ze všech Slovanů. V té době se také ve vlně náhle vzniklého zájmu šlechtické aristokracie o Dobrovského upevnilo přátelství mezi věhlasným učencem a mladým hrabětem Eugenem Černínem, které vedlo k častým pobytům Dobrovského na Chudenicku a v Jindřichově Hradci. Z této přízně nelze ovšem vysuzovat téměř nic o společenské povaze Dobrovského díla. Šlechta té doby nebyla vůbec jako celek fosilní sociální skupinou, reliktem ze starých dob. Někteří pozemkoví vlastníci šlechtického rodu začali na své půdě zvláště po zrušení nevolnictví podnikat. Černínové například náležejí k prvním zakladatelům cukrovarů v českých zemích. Podnikali novým způsobem a pozvolna se proměňovali v aristokratickou složku buržoazie, jak lze demonstrovat životními osudy i politickými postoji dvou dalších Dobrovskému blízkých českých aristokratů, hraběte Kašpara Marii Sternberga (1761-1838) a hraběte Františka Josefa Sternberga Manderscheida (1763-1830).

Přelom 18. a 19. století poznamenaly bouře revoluce ve Francii a ofenzivní válečné kampaně Napoleona Bonaparta. Do dějin lidstva znovu a důrazněji než dosud vstupovalo slovanské Rusko, aby povzbudilo naděje v Evropě utlačovaných slovanských národů. Tento nový nástup Ruska jako by potvrzoval ocenění úlohy Ruska pro Slovanstvo, které zaznělo v Dobrovského přednášce před Leopoldem II. Následovala Dobrovského cesta do Švédska a do Ruska, o níž Dobrovský otiskl roku 1795 obsáhlé Literární zprávy o cestě do Ruska a do Švédska, podniknuté v roce 1792 z podnětu České společnosti (Litterarische Nachrichten von einer auf Veranlassung der Böhmischen Gesellschaft im Jahre 1792 unternommenen Reisen nach Schweden und Russland). Do Ruska vedl Dobrovského především zájem o staroslověnské literární texty a jeho pobyt v Rusku způsobil, že ruština se spolu s češtinou, lužickou srbštinou a staroslověnštinou stala jeho nejoblíbenějším slovanským jazykem. Vědecké studium ruštiny pak vedlo roku 1796 ke spisu Srovnání ruské a české řeči (Vergleichung der russischen und böhmischen Sprache), roku 1799 k praktické pomůcce Nová příručka, jak snadněji porozumět ruské řeči (Neues Hilfsmittel die russische Sprache leichter zu verstehen) a roku 1820 k předmluvě Literatura ruské řeči (Litteratur der russischen Sprache) ke spisu Antonína Puchmajera (1769-1820) Mluvnice ruské řeči (Lehrgebäude der russischen Sprache). Vědecká znalost ruštiny měla podstatný význam při vzniku slavistiky, která se jako nauka v celistvých konturách objevila v Dobrovského časopisech Slavín z let 1806-1808, obsahově určeného jako příspěvky k poznání slovanské literatury, jazykovědy a starožitností podle všech nářečí, a Slovanka z let 1814 a 1815, jež přinášela příspěvky k znalosti staré a nové slovanské literatury, jazykovědy podle všech nářečí, dějin a starožitností. Z těchto časopisů je zřejmé, že Dobrovského slavistika byla orientována nejenom ke studiu jazykové a literární kultury Slovanstva, ale že měla též charakteristický dějepisný rozměr, jímž se výrazně odlišovala od filologického pojetí této nauky, které později převládlo.

Vrcholným slavistickým dílem Dobrovského, které začalo vznikat už s počátkem jeho studia staroslověnských biblických textů, byly nepochybně roku 1822 vydané Základy staroslověnského jazyka (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris). Už jenom jimi by se Dobrovský stal zakladatelem slavistiky. Je však také nesporné, že toto základní dílo o staroslověnštině bylo výrazem právě dějepisného rozměru slavistiky, který v té době mohl do popředí vystupovat jako jednotící svorník také proto, že Slovanstvo tehdy ještě ve svém celku nebylo výrazněji rozdělováno na jednotlivé části nástupem agresivního nacionalismu v epoše vzestupu kapitalismu. Současně působilo i to, že slovanské národy se ve střední Evropě dostaly do podřízeného postavení a v něm si vytvářely povědomí o společných zájmech. Slovanstvo se muselo jevit ještě jako celek, aby mohla vzniknout věda o něm, slavistika. Dějepisectví bylo Dobrovskému vědou, kterou byl zaujat po celý svůj život a v níž dosáhl vynikajících výsledků proto, že historiografický rozměr jeho studií mu filologii povýšil na skutečnou pomocnou vědu historickou. To se ukázalo už v edicích nejstarších vyprávěcích pramenů českých dějin Scriptores rerum Bohemicarum, jejichž dva svazky z let 1783 a 1784 k vydání připravil spolu s Františkem Martinem Pelclem. Dobrovský byl mistrem dějezpytné analytické miniatury, kterou se jeho vědecký kriticismus ve srovnání s Dobnerem postavil na vyšší úroveň. Pronikavost analytického pohledu prokázal Dobrovský zejména ve studiích, které nazval Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen), v jejichž třech svazcích z let 1803, 1807 a 1819 doložil, že proslulá latinská legenda Kristiánova Život a utrpení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho (Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae, aviae ejus) vznikla kompilativně až ve 14. století. K tomuto závěru měl jako kněz dobré teologické a mravní důvody, o nichž některé proudy dnešní profánní historiografie nechtějí nic slyšet. Pokračováním těchto pojednání byla studie z roku 1823 Cyril a Metoděj, apoštolové Slovanů (Cyrill und Method, der Slawen Apostel), jakož i nedokončená Kritická rozprava o legendě prokopské, vydaná až roku 1929. Dobrovský se nestal autorem syntetického díla o nejstarších českých dějinách. I když některé důležité texty staroslověnských i latinských legend nemohl znát a k jejich obsahu přihlížet, přece jen jeho kritické práce představují spolu s dílem Dobnerovým východisko novodobé české historiografie, zejména medievistiky.

Nedocenitelné jsou Dobrovského zásluhy o vznik a rozvoj filologické bohemistiky. Vědecké studium slovní zásoby českého jazyka se poprvé projevilo ve spolupráci s Františkem Josefem Tomsou na přípravě slovníku českého jazyka z let 1789 a 1791, jemuž připojil zásadní studii O původu a vytvoření slovanské, zvláště české řeči (Über den Ursprung und die Bildung der slawischen und insbesondere der böhmischen Sprache). K mluvnici češtiny, kterou roku 1795 vydal František Martin Pelcl, připojil Dobrovský studii Česká prozodie (Böhmische Prosodie), ve které analýza slovního přízvuku v češtině dovedla k závěrům, o něž se opírala první novodobá česká básnická škola, škola Puchmajerova. Epochální význam měl Dobrovského dvojdílný Německo-český slovník (Deutsch-böhmisches Wörterbuch) z let 1802 a 1821, jehož druhý díl dokončili Antonín Puchmajer a Václav Hanka (1791-1860), a zejména Dobrovského Zevrubná mluvnice české řeči (Ausführliches Lehrgebäude der böhmichen Sprache) z roku 1809, jejíž druhé vydání vyšlo už roku 1819. Právě bohemistické práce byly nejzřetelnějším výsledkem Dobrovského českého vlastenectví, upevňovaného a prohlubovaného občasnou národní skepsí.

Dvorským dekretem ze 4. února 1804 byly na gymnáziích a na filozofických fakultách v habsburské monarchii ustaveny stolice katolického náboženství, jejichž posláním bylo čelit náboženské indiferentnosti akademické mládeže a rozšiřovat mezi ní katolickou víru. Na pražské filozofické fakultě tuto stolici dostal mladý teolog, etik, logik a matematik Bernard Bolzano (1781-1848), po otci Ital, po matce s německou mateřštinou, odchovanec pražského kulturního prostředí, které představovalo synkrezi národně různých prvků s určujícím a stále rostoucím vlivem českého národa. Bolzano nabyl pronikavého vlivu v tomto prostředí zejména svými kazatelskými exhortami k akademické mládeži, jimiž sice dosahoval cílů, pro něž byla jeho stolice ustavena, avšak s použitím prostředků, které nastupující vídeňské tmářství muselo dříve nebo později pokládat za velmi pochybené. Bolzano totiž mládeži vštěpoval takové ideální občanské postoje, které byly vlastní patriotickému měšťanstvu té doby. Směřoval k vykreslení utopického obrazu ideální občanské společnosti, který se roku 1831 stal obsahem utopie O nejlepším státě. V době rozmachu klerikální reakce byl zbaven profesury a v důsledku nátlaku z Vídně řadu let vyšetřován pražskou arcibiskupskou konzistoří. Bolzanova diskriminace vyvrcholila v roce 1825, kdy na žádost pražského arcibiskupa Chlumčanského sepsal apologii své činnosti, která se stala známou pod názvem Moje víra (Mein Glaube). Bylo mu uloženo, aby odvolal, co hlásal, avšak k tomuto kroku se odhodlat nechtěl. Hrozilo, že bude uvězněn v mnišské cele.

V kritické situaci energicky zasáhl Dobrovský. Byl tehdy v Budyšíně, kde jeho hostitelem byl děkan zdejší kapituly u svatého Petra Franz Locke. Do rukou se mu tu dostala Bolzanova apologie. Vědom si nebezpečí, v němž se Bolzano octl, napsal z Budyšína 17. srpna 1825 arcibiskupovi Chlumčanskému dopis, jímž naléhal, aby se Bolzana zvláště s pomocí opata strahovského premonstrátského kláštera a direktora pražské filozofické fakulty Benedikta Jana Pfeiffera energicky zastal. Nerozpakoval se použít tvrdých slov na adresu toho, kdo byl skrytým původcem Bolzanových strastí, na adresu vídeňského dvorského kazatele Frinta, přičemž pražského arcibiskupa nesmírně vylekal tím, že naznačil možnost vydání Bolzanovy apologie tiskem. Podobně rozhodné psaní dostal od Dobrovského i dvorský kazatel Frint. Chlumčanský neváhal a usoudiv, že rukopis apologie se do Budyšína mohl dostat jenom od Bolzana, okamžitě - už 24. srpna 1825 - Bolzanovi do Těchobuzi napsal výzvu, aby vydání apologie zabránil. Bolzano nechal chytře pražského preláta měsíc čekat. Odpověděl až 25. září 1825, samozřejmě souhlasně, avšak s tím, že nikoho z budyšínských kanovníků ani podle jména nezná a že jediným, kdo tisku může zabránit, je právě Dobrovský. Dobrovskému pak přímo nenapsal. Proč by se také na něho přímo obracel a sám tak neutralizoval možnosti své ochrany? Aby arcibiskupovi vyšel poněkud vstříc, poslal mu svůj dopis pro Dobrovského, aby jej odeslal, pokud bude s jeho obsahem souhlasit. Nevíme, zda Chlumčanský Bolzanův dopis do Budyšína odeslal. Víme však, že německý časopis Hesperus otiskl 30. září a 1. října 1825 článek Professor Bolzano, anonymně vyjadřující odpor proti Bolzanovu pronásledování vídeňským klerikalismem, a že tentýž časopis otiskl 23. října 1825 článek se stejnou tendencí, nadepsaný Bolzano, od nejvýš úctyhodné ruky (Bolzano, von höchst verehrlicher Hand), a není vyloučeno, že ona nejvýš úctyhodná ruka patřila právě Dobrovskému. A to postačovalo. Téměř pětiletý proces s Bolzanem byl uzavřen tím, že pronásledovaný složil na slavnostním zasedání pražské arcibiskupské konzistoře tridentským koncilem předepsané vyznání víry. Chlumčanskému slouží ke cti, že se k dalšímu diskriminování Bolzana nedal pohnout ani dopisem papežského nuncia z 31. prosince 1825, požadujícím další tvrdý postup proti Bolzanovi, ani přípisem císaře Františka I. z 9. února 1826, jímž se mu velmi nemilostivě vytýkala povolnost vůči Bolzanovi. Proces s Bolzanem byl definitivně uzavřen.

Dobrovského energická intervence byla posledním a vítězným úderem vídeňskému tmářství v procesu s Bolzanem. Bylo by však omylem domnívat se, že Dobrovský jednal ve jménu Bolzanovy podpory nejširšími kruhy české společnosti. Proti Bolzanovi stála vlivná skupina českých vzdělanců, která se soustřeďovala kolem Josefa Jungmanna (1773-1847). Pro ni Bolzano nebyl českým vlastencem a procesu s ním nanejvýš přihlížela.

A tato skupina stála i proti Dobrovskému. Nebylo tomu tak proto, že Dobrovský ponechal bez povšimnutí Jungmannovo Dvojí rozmlouvání o jazyce českém z roku 1807, které ovšem nemělo ve své době takový ohlas, jaký je mu připisován. Skupina inteligence kolem Josefa Jungmanna volila ve spravedlivém zápase za zájmy českého národa a jeho kultury i takové prostředky, které sice slibovaly okamžitý výsledek, avšak svým obsahem byly nanejvýš problematické a v dlouhodobé perspektivě nebyly ve prospěch národních zájmů.

Dobrovský dokázal být nesmírně trpělivý. V roce 1819 spatřil světlo světa padělek Václav Hanky Libušin soud. Kritický duch Josefa Dobrovského ihned rozeznal, že jde o podvrh, avšak toto stanovisko nebylo veřejně vysloveno patrně v naději, že se Hankův podvod postupem času stane v českém kulturním životě nevýznamnou epizodou. Dobrovský si dokonce dokázal udržet korektní styky s Václavem Hankou. Nemohl však mlčet, když se podvržený Zelenohorský rukopis začal stávat nástrojem likvidace výsledků mnohaleté vážné kritické práce na nejstarších českých dějinách a když se počátky národních dějin začaly ve společenském vědomi národa znovu zatemňovat romantickými výmysly, zhoubnějšími než ty, které byly v 16. století dílem kronikáře Václava Hájka z Libočan. Proto otiskl 16. dubna 1824 v časopise Archív pro dějiny, statistiku, literaturu a umění (Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst), jejž ve Vídni vydával Josef Hormayr, kritickou stať Literární podvod (Litterarischer Betrug), ve které Libušin soud označil za zřejmý podvod ničemy, který chtěl mít své lehkověrné krajany za blázny. Bylo však pozdě, neboť mnoho vlastenců se s ochotou a s nadšením stávalo blázny. Josef Jungmann vydal v roce 1825 Historii literatury české, plnou invektiv proti Dobrovskému a vykládající nejstarší české dějiny na základě Hankových podvodů. Pavel Josef Šafařík (1795-1861) vydal o rok později Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí (Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten), v níž byly Hankovy podvrhy opět vydávány za nejstarší českou národní literární tvorbu. Stařičký Dobrovský se musel znovu dát do boje. Oba tyto spisy podrobil kritickým recenzím, v nichž dokázal ocenit skutečné výsledky práce obou učenců, avšak svými pádnými formulacemi odsoudil snahy, které pod vlajkou romantického nacionalismu zaváděly české národní vědomí na cestu a na scestí líbivých sebeklamů. Byl stíhán nemilosrdně a neomaleně. Musel se před svou smrtí 6. ledna 1829 v Brně vyrovnávat s tím, že bylo dokonce zpochybňováno jeho celoživotní dílo.

Nepokládáme za správné vykládat vztahy mezi Dobrovským a Jungmannem za výraz konfliktu mezi starší a mladší generací českého národního obrození. Boj o vědeckou pravdu nelze plytce redukovat na generační konflikt, v němž by biologicky mladší skupina musela vždy hájit stanoviska pokročilejší a pokrokovější. Skeptický vlastenec Dobrovský uvědoměle sloužil svému národu úsilím o vědeckou pravdu a v tomto obsahu svého působení vyjadřoval národní zájmy prozíravěji než ti, pro něž byl hyperkritikem anebo dokonce odrodilcem. Odvážné vystoupení na obranu Bolzanovu také dokládá, že Dobrovský dokázal vystoupit nad společenské poměry, v nichž působil, a v komplikovaných poměrech směřovat tam, kde vznikala též Bolzanova utopie O nejlepším státě. Dobrovský ovšem neměl pochopení pro potřeby romantického nacionalismu jak českého tak i německého, který se nutně vynořoval na určitém vývojovém stupni i českého i německého národa. I přes občasné projevy národní skepse vůbec nebyl jakýmsi nedokonalým anebo neúplným "zemským" vlastencem. Byl českým vlastencem v plném slova smyslu, který se pouze neztotožnil s tím typem českého vlastenectví, které vyjadřoval Josef Jungmann. Proti iracionalitě tohoto vlastenectví se dokázal rázně postavit a to je rozměrem jeho patriotismu trvalého významu. Je sice pravda, že po jeho smrti převládl zvláště mezi uvědomělou českou inteligencí romantický nacionalismus se všemi svými přednostmi i vážnými omezeními. Racionalistické vlastenectví však zcela zatlačeno nebylo. Jedním z jeho historických vrcholů je dílo Josefa Dobrovského, které je svým neohroženým úsilím o vědeckou pravdu a její společenskou realizaci každé době blízké. Toto dílo nemůžeme dále hodnotit prizmatem nacionalistických invektiv, jimž bylo ve své době vystaveno. Východiskem našeho hodnocení se musí v prvé řadě stát obsah tohoto díla. Právě v těchto aspektech je nám historickým příkladem, na nějž můžeme jenom navazovat.

Dne 6.ledna 1829 zemřel v Brně v nemocnici u Milosrdných bratří Josef Dobrovský. Pohřbil ho opat starobrněnského augustiniánského kláštera Cyril Napp (1792-1867), v sousedství posledního odpočinku šlechtitelů Jana Sedláčka z Harkenfeldu (1759-1827) a Petra Bayera (1756-1828). Dobrovský byl pohřben v sousedství těch, kteří připravovali svým celoživotním dílem spolu s dalšími pěstiteli a šlechtiteli vznik genetiky. Položil základy bohemistiky a slavistiky. Je něco symbolického na místě posledního odpočinku tří osobností české vědy, které demonstruje přímo sugestivně, kam směřoval a také kam dospěl - osvícenský racionalismus.

******

Dne 14. července 1789 dobyl pařížský lid Bastilu. Čas nejenom ve Francii dozrával k pronikavým proměnám. Dočasně zanikla monarchie a utvořil se republikánský pořádek, ztroskotali Robespierrovi jakobíni, Evropu s revolučními vojsky prošel Napoleon Bonaparte, nakonec císař Napoleon I., revoluce byla a nebyla poražena a nad starým kontinentem se zvedlo znovu temno, temno - prý svaté - aliance. Záře osvícenství v podunajské monarchii pohasínala až skoro pohasla. Na trůn ve Vídni usedl zprvu František II. Habsbursko-Lotrinský a od roku 1806 už jenom rakouský císař František I. Habsburský. Vládl dlouho, až příliš dlouho, vládl svatě až černě, a nebylo nic zvláštního na tom, že jeho jezdecký pomník na dnešním Smetanově nábřeží v Praze zmizel v lapidáriu se vznikem Československa. Spíše je zvláštní a jistě symbolem toho, co se odehrává, že jedním z aktů na počátku dnešních poměrů došlo k novému odhalení tohoto umělecky ošklivého monumentu na místě, odkud po 28. říjnu 1918 zmizel.

Osvícenství bylo vlastně počátkem našeho národního obrození. Vyzvedlo nad kněžskou latinu protireformační doby živý spisovný jazyk německý, jemuž „vzdělané vrstvy střední“ rozuměly. To samozřejmě nebylo proti českým národním zájmům už proto, že právě osvícenství pokročilo k oslovování národních celků jejich mateřštinou. K oslovování nikoliv jen vrstev středních, ale všech těch, kdo mohli být osloveni také svou národní mateřštinou. V tom se projevoval i demokratismus národního obrození, i ve svém pohroužení k problémům své minulosti. A nebylo náhodou, že u vrcholení sebeuvědomovacího procesu národního stálo trojí vydání spisu Františka Palackého (1798-1876) „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě“, v prvních dílech psaného německy a pak česky, a dovedeného symbolicky ovšem „jenom“ do roku 1526, k nástupu Habsburků na český trůn.

Byl to Palacký, který oceněním husitství představil české dějiny vpravdě takovými, jakými byly, a že to byl právě jeho liberalismus ve výkladu dějin, který předznamenal zrod demokratického Československa. Pohledem na smysl jeho díla je možno také vyvodit, proč se musela rozpadnout podunajská monarchie. Počátek jejího konce nastal se vznikem dualistického Rakousko-Uherska, se vznikem státního útvaru, který se od 14. listopadu 1868 úředně nazýval Říše rakousko-uherská. Ve století rozmachu identity národních společenství bylo pro stát, v němž žilo vcelku anebo jenom segmentem devět národů nanejvýš riskantní vyzvednout na privilegovanou pozici jenom dva z nich, německy hovořící Rakušany a Maďary. Takovýto státní celek musel být vnitřně labilní. A to znamenalo, že se navenek bude spojovat s tím celkem, který stál geograficky nejblíže a byl národně monolitnější. Podunajská monarchie šla touto cestou a není divu, že vinou svých vládců zanikla. A jakkoliv se uměle vytváří kolem hlav jejích posledních dvou vládců svatozář, přece jsou to František Josef I. a Karel I., kdo jsou hlavními viníky jak rozpadu monarchie, tak i v ní hlavními viníky vzniku světové války. Podřídili se nesprávnému spojenci a proto s ním museli prohrát. A nebylo náhodou, že první prezident svobodného Československa, jímž byl vlastní volbou evangelík Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), se zejména ve své „České otázce“ (1895) přihlásil k české ovšem husitské reformaci.

Roku 1650 vydal Jan Amos Komenský (1592-1670) svůj slavný a smutný „Kšaft umírající matky Jednoty bratrské: kterýmž v národu svém a obzvláštnosti své dokonávajic svěřené sobě někdy od Boha poklady mezi syny a dědice své rozděluje“. V této jeho závěti čteme vpravdě prorocká slova: „Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou loučení. Nýbrž k tobě se nejpředněji obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím: příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů jejich pomezných; kteříž umírajíce, dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku zemského ujímající, kšafty svými nařizovali.

Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našími na hlavy náše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český. A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co sem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala: nýbrž i v čemkoli dobrém, skrze práci synů mých a požehnání Boží, rozhojnění sem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji a oddávám“. Tolik kšaft na prahu Temna nejtemnějšího matky, která umírala, avšak neumřela…

Nastalo dvacáté století a odkaz Komenského se začal naplňovat. Vzniklo Československo nikoliv hrou osudu, ale bojem, zápasem legií na poli válečném, odporem obyvatelstva v hranicích vlasti, zatažené Vídní do prohraného zápasu. Vznikl demokratický stát, který byl právě svým demokratismem optimálním prostředím pro všechny své občany bez rozdílu národní příslušnosti. Měl samozřejmě své vnitřní, sociální problémy, avšak hlavním problémem se stal opět vnější tlak protidemokratických sil, které hrály proti Československu na vlnách totalitárního nacionalismu ze všech světových stran. Selhali ale strategičtí spojenci a Československo se stalo obětí těch, kteří rozpoutali strašnou válku, strašnou tím, že v ní každodenně, opakuji každodenně zahynulo nepřirozenou smrtí 172 nevinných, opakuji nevinných občanů československé komunity. Viníkem těchto lidských ztrát byli ti, kdo rozpoutali válku, a mezi nimi nebyl ani Edvard Beneš, ani Klement Gottwald, ani Josef V. Stalin. Všechno zlo, které válka způsobila, ať už před l. zářím 1939 anebo po 9. květnu 1945, je nutno připsat na účet těch, kdo válku zavinili. Kdyby lidstvo dokázalo udržet útočníky na uzdě, nebylo by našich každodenně, v průměru každý den 172 povražděných občanů a nebylo by ani zločinů jménem Lidice a nebylo by ani odsunu za hranice osvobozeného Československa těch, kteří se nakazili jedem nacizmu. Československo se stalo obětí války, nikoliv jejím viníkem.

28. říjen 1918 byl ve znamení převahy pozitivního oceňování husitské reformace. Československá demokracie se k ní bez výhrad přihlásila. Přežití se však dočkalo konzervativnímu pojetí husitství, které silně ovlivňovalo poměry nejenom v historické vědě. V tom vynikal historik Josef Pekař (1870-1937). Jeho dílo pak bylo v dobách nacistické okupace „využito a zneužito“, jak zněla pozoruhodná formulace, která měla mít „rehabilitační“ účinky. Zapomínalo se při tom, že v klimatu nacistické okupace bylo kolaborantsky využito jenom to, co bylo kolaborantsky využitelné, a zneužito to, co bylo svým vnitřním obsahem kolaborantsky zneužitelné. Hlavní proud poválečného dějepisectví se musel vrátit k pozitivnímu ocenění husitství. Tak se stalo zejména dílem historika Josefa Macka (1922-1981). A odklon od tohoto dějinami ztvrzeného ocenění tak, jak nastal z mnoha důvodů zejména po 17. listopadu 1989, výmluvně vypovídá o tom, co se vlastně stalo - podobně jako po 15. březnu. Po druhé došlo k jedné z nejproblematičtějších událostí v dějinách Čechů i Slováků, k rozbití Československa.

Po roce 1945 se odehrály vlastně ke tři politické převraty. 25. únor 1948 odpovídal přáním a touhám po sociálně spravedlivém řádu, 21. srpen 1968 násilně ukončil obrat Československa k opravdové demokracii a 17. listopad 1989 byl návratem k demokracii na základě obnovy kapitalizmu. Všechny tři události se uskutečnily v mezinárodních souvislostech. Avšak ani jediný z těchto převratů se nedostal k perspektivnímu řešení problémů, které řešit měl. Jakýkoliv převrat by měl ctít od moci odstaveného protivníka. Nestalo se tak ani v jediném případě. První z nich zkazil svůj program aplikací absurdní teze o zostřování třídního boje za socializmu. Druhý pak stabilizoval vojenskou intervencí rozkolísané poměry ve státě, avšak návratem k problematickému způsobu vlády. Třetí z nich zcela ignoroval a dodnes ignoruje to, co je podstatou demokracie, totiž občanskou rovnost. Ve všech třech situacích se vytvořily obvykle z politických konvertitů agresivní skupiny, které měly a mají sobecký zájem hájit nabyté pozice nemilosrdnou diskriminací politických odpůrců. Jakýkoliv převrat by se měl uskutečňovat s vědomím, že existence politicky diskriminovaných skupin občanstva je znakem invalidity respektive absence demokracie. Pokud jsou ve společnosti lidé, jejichž občanská rovnost je jakkoliv zpochybňována, pak demokracie a svoboda vlastně neexistuje, bez zřetele k tomu, jak početné jsou tyto skupiny občansky nerovnoprávných občanů. Syndrom Robespierre se musí léčit ve stavu zrodu. Pokud se tak nestane, pak vzniká hrozba 9. thermidoru. Tyto závěry je možno potvrdit rozborem všech tří posledních převratů. Je možno je potvrdil zejména analýzou situace po 17. listopadu 1989. S tím, že dějiny – neskončily.

Výběr z literatury:

Bartůšek, Václav: Über die Versuche zur Gründung eines piaristischen Gymnasiums in Wittichemau in der Lausitz; in: Archivum Scholarum Piarum XXXIV., Romae 1993, s. 156-163.

Bolzano, Bernard: Vlastní životopis; přeložila, vysvětlivky, ediční poznámku a doslov napsala Marie Pavlíková; Odeon, Praha 1981.

Brandl, Vincenc: Život Josefa Dobrovského; 2. upravené vydání Neklan, Praha 2003.

Haubelt, Josef: České osvícenství; l. vydání Svoboda, Praha 1986; 2. upravené a rozšířené vydání Rodiče, Praha 2004.

Horkheimer, Max a Adorno, Theodor Wiesengrund: Dialektik der Aufklärung – Philosophische Fragmente; l. vydání Social Studies Association, Inc., Nijmegen 1944; reprint Querido Verlang N.V., Amsterdam 1955.

Horwath, Peter: Der Kampf gegen die religiöse Tradition: Die Kulturkampfliteratur Österreichs, 1780-1918; Peter Lang, Bern-Frankfurt am Main-Las Vegas 1978.

Irmen, Hans-Josef (Hrsg.) : Die Protokolle der Wiener Freimaurerloge „Zur wahren Eintracht“ (1781-1785); Peter Lang; Frankfurt am Main-Berlin-Bern-New York-Paris-Wien 1994.

Johanides, Josef: František Martin Pelcl; Melantrich, Praha 1981.

Karniel, Joseph: Die Toleranzpolitik Kaiser Joseph II.; Bleicher Verlag, Gerlingen 1985.

Kischke, Horst, Andicz, Hellmut a Haubelt, Josef: Svobodní zednáři – Mýty, výmysly, skutečnost a výhledy; ETC Publishing, Praha 1997.

Komenský, Jan Amos: Dvojí poselství k českému národu (Kšaft – Smutný hlas), ed. Antonín Škarka; Vyšehrad, Praha 1970.

Krbec, Miloslav - Laiske, Miroslav.: Josef Dobrovský I. Bibliographie der Veröffentlichungen von Josef Dobrovský; SPN, Praha 1970.

Machovec, Milan: Josef Dobrovský; 1.vydání Melantrich, Praha 1964; 2. upravené vydání Akropolis , Praha 2004.

Machovec, Milan (ed.):Problém tolerance v dějinách a perspektivě; Academia, Praha 1995.

Melmuková, Eva: Patent zvaný toleranční; Mladá fronta, Praha 1999.

Podškubka, Jan: České svobodné zednářství v průběhu XVIII. století; Národní knihovna ČR, Praha 2004.

Reinalter, Helmut (Hrsg.): Die Aufklärung in Österreich – Ignaz von Born und seine Zeit; Peter Lang, Frankfurt am Main-Bern-New York-Paris 1991.

Reitharová, Eva: Hermetická tradice českého umění v osvícenství a romantismu; Patrik Šimon-Eminent, (Praha) 2005.

Vintr, Josef a Pleskalová, Jana (editores): Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození – J. V. Zlobický (1743-1810) a současníci: život, dílo, korespondence; Academia, Praha 2004.

Redakce: PhDr. Radmila.Haubeltová Připravil: Dr. O. Tuleškov

………………………………………………………………………………………………………Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 167. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, březen 2006.

Webová stránka: Krestanskosociální listy wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz