Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Oběť germanizace – Lužičtí Srbové

1. Na úsvitu dějin

Mnozí polští archeologové vycházejí z poznatku, že na území kultury lužické se na úsvitu psaných dějin vynořují západoslovanské kmeny, z nichž některé se staly podloží pro polský a lužický národ. Byli to zejména Polané kolem Hnězdna a Poznaně, Vislané na horní Visle, Mazované na střední Visle a Pomořané mezi dolní Odrou a Vislou podél mořského pobřeží. Během staletí se sjednotili a vytvořili národ polský. Lužická kultura byla rozprostřena i na západ od polských kmenů, na území východního Německa, zde žilo několik kmenů polabsko-pobaltských Slovanů.

Z historie víme, že existoval polabský jazyk (polabština, dřevařská polabština), dnes již zaniklý jazyk západních Slovanů v okolí dolního Labe, kde byl užíván od 6. století a jeho řečové prvky se dochovaly až do poloviny 18. století. Potom zcela podlehl germanizaci. Byl to jazykový symbol Obodritů. Některé hláskové rysy má společné s polštinou (nosovky), specifikou bylo zachování aoristu a užívání perfekta.

Polabsko-pobaltští Slované se dělili do čtyř skupin, které spěly k vytvoření nadkmenových svazů, ale tento vývoj nebyl plně dokončen a ke vzniku stabilních raně středověkých států již nedošlo, z důvodu násilné okupace a germanizace od 7. století počínající. Největší a nejtužší vlna porobení přišla ve 13. století. Kristalizační státní jádra se vytvořila kolem Obodritů, Veletů, Raňanů a Pomořanů. Pro civilizační vývoj i z hlediska politologického byl významný rozvoj sněmovní kmenové organizace, spjatý s pohanským kultem, zejména na Rujáně a u Luticů. Tato skutečnost oslabovala včasné formování raně feudální panovnické (knížecí, královské) moci a o to snadněji vítězili Germáni organizovaní v pevné feudální celky militaristického charakteru. Větší nadkmenové celky se vytvořily u Obodritů. Od konce 8. století byla kmenová území západoslovanských etnik objektem německé feudální expanze, která dokázala i využít civilizační přínos náboženství. Přitom není nutno podceňovat slovanské pohanství, mělo totiž vysoký smysl pro životní prostředí, pro přírodu (čisté studánky, posvátné háje) se zákazem ničení krajiny. Pohanskými centry byla Retra a Arkona. Úspěchy germanizace nebyly založeny jen na vojenské síle, ale i na získávání rodové šlechty v procesu poněmčování. Zejména v Meklenbursku, na Rujáně a Pomořanech. Mnohé německé feudální rody mají slovanské kořeny, také ovšem i kolaborantské tradice.

Na sever od českých hranic je Horní a Dolní Lužice a původním obyvatelstvem jsou lužické kmeny, kolem roku 850 již v písemných pramenech zachycení Lužičané v Dolní Lužici a Milčané kolem Budyšína a Bjezunčané v okolí Zhořelce. I někteří němečtí historikové připouštějí, že v letech 883-897 se tu uplatňoval vliv Staromoravské říše. Lužice patřila k oblastem, kam směřovala expanze saských feudálů. Dokladem je dobytí střediska Lužičanů Liubusu Jindřichem I. Ptáčníkem. K trvalému podrobení Lužičanů byla vybudována tzv. saská marka, působící agresivně od r. 940. Bylo to v době, kdy saská dynastie (919-1024) obsazovala německý a císařský trůn. Jindřich I. se zmocnil násilím také hradu Braniboru v zemi Halovanů a vtrhl také na území osídlené Obodrity a Lutici, tedy do regionu mezi dolním Labem a dolní Odrou. V dobytých zemích byly postupně zřízeny marky: Východní Lužická a Míšenská. Aby ze strategických důvodů nemohl některý Přemyslovec mařit plány Jindřicha I. byla organizována také výprava do Čech. Nutno podotknout, že pokusy Přemyslovců o pevnější připoutání Lužice nemělo v té době trvalejší úspěch. Zájem byl ponejvíce o Budyšín a Zhořelec. Od r. 969 platilo lužickosrbské obyvatelstvo poplatky německým králům a od r. 971 i atributy do Míšně. Sňatková politika německého feudála Ekkerharda Míšenského s místním lužickým knížetem Dobromírem umožnila, aby se zmocnil Budyšína a okolí.

V boji i jednáním se západní hranice souvislého slovanského osídlení ustálily podél Labe a Polabští Slované se stali bezprostředními sousedy Duryňanů, Sasů a Dánů. Menší skupiny Slovanů, které přešly na západní břeh řeky a pronikly až k Mohanu, nebyly nijakou hrozbou pro Franky, neboť se postupně asimilovaly v germánském etniku, čemuž napomáhalo i jejich přijetí křesťanství. Vážným problémem nebyly vysunuté a rozptýlené slovanské osady na západ od Labe, ale kompaktně osídlené území na pravém břehu Labe, které slovanské kmeny pokládaly za své. Už na začátku 7. století se pokoušeli Frankové podmanit si jednotlivé slovanské kmeny.

U srbských (sorabských) kmenů se sjednocovací tendence prosazovaly velmi pozvolna, příčiny podmanění je třeba vidět v slabosti jejich nevyvinutého státního zřízení a v mezikmenových sporech, což umožnilo Karlu Velikému po roce 804 zlomit moc některých slovanských kmenů a přeměnit jejich území na marky (srbská marka) a vytvořit hraniční pás (limes sorabicus), který se stal východiskem pro další postup proti Slovanům.

Jindřich Ptáčník, německý král z rodu saského, po roce 928 soustavně napadal slovanské sousedy, přiměl českého knížete Václava k poplatku. V r. 934 založil marku braniborskou a jeho syn Ota I. v této politice pokračoval za pomoci markrabat Hermanna Billunga a Gera. Proti Slovanům zřídil Severní marku (968). Podařilo se jim podmanit slovanské území až k Odře. Markrabě Gero pozval roku 939 třicet slovanských knížat na přátelskou hostinu, ale ve svém sídle je dal povraždit.

Síla germánského tlaku poklesla v době, kdy se z důvodů útočných i defenzivních musela německá síla angažovat ve více směrech. V roce 955 přesto dokázal Ota I. porazit Polabské Slovany a zmocnit se Meklenburska, z kterého vytvořil základnu germanizačního tažení.

Na čas sice expanze proti západoslovanským kmenům zeslábla, když v roce 955 došlo k bitvě na Lechu, kde německá vojska s pomocným sborem od českého Boleslava I. porazila kočovné Maďary. Ti se svým uherským státem definitivně přerušili spojení s jižními Slovany, současně však vytvořili natolik pevný stát, že Východní marka (pozdější Rakousko) se neprobojovalo podél Dunaje ještě více na východ. Českému státu hrozilo vážné nebezpečí, po likvidaci polabských kmenů, se dostával do strategického obklíčení na severu i na jihu svých hranic. Tím se vytvořily tři dlouhodobě působící faktory: český panovník mohl bojovat v obklíčení, mohl, pokud to okolnosti dovolily, být neutrální, a třetí možnost byla v kolaboraci se silnějším sousedem. Přemyslovci vyzkoušeli všechny možnosti. Obkličovací kruh na severu poněkud povolil, když se o Lužici rozhořel boj mezi Boleslavem Chrabrým a Jindřichem II., císařem, který měl obavu, aby nevznikl silný západoslovanský stát a proto vypudil z Čech Boleslava Chrabrého. Ani císař Ota II. se nemohl plně soustředit jen na český stát, v roce 983 čelil povstání Polabských Slovanů, kdy Lutici dobyli Havelberk a Branibor a pronikli na německé území. Záhy následovalo další povstání Obodritů. Dobyli a zpustošili v roce 1002 Hamburk a získali na sto padesát let nezávislost. Na té se Lužičtí Srbové nepodíleli.  O Lužici svedl boj Boleslav Chrabrý, polský panovník, s německým císařem v letech 1003-1018 a Budyšínským mírem připadlo Molčansko (1018) Polsku, v roce 1031 bylo ovládnuto opět císařem.

Kníže český Břetislav s německým sousedem bojoval, když se nepodařilo diplomatickou cestou v roce 1039 čelit snaze o upoutání českého státu do rámce císařství.  Císař Jindřich III. vpadl do Čech v r. 1040, znovu v roce 1041. Jeho strategické úsilí se však rozdvojilo, současně musel zasahovat proti Polabským Slovanům. V letech 1042-1066 vznikl nadkmenový svaz Obodritů pod vedením knížete Gottšalka. Opíral se o vliv církve a byl proto při protikřesťanském povstání zabit. V jeho státnickém díle pokračoval kníže Kruk. Dobyl dvakrát Hamburk a pronikl na území Saska. Také Lutici v roce 1059 pronikli do Saska a vojska Jindřicha III. byla poražena (1056). Do této nestabilní situace vstoupil císař Jindřich IV. (1056-1106), který se dostal do sporů o investituru a v letech 1073-1075 musel čelit povstání v Sasku. Nyní se Přemyslovcům nabídla nová možnost zajistit svůj zájem tím, že pomohou Jindřichovi IV., který byl skutečně v nouzové situaci.

2. Pročeská orientace

Díky politické, především však vojenské aktivitě českého Vratislava II. (1061-1092), se za vydatnou pomoc dostala Lužice do sféry vlivu českého státu. V roce 1076 se stala neslýchaná věc, český panovník dostal v léno Východní lužickou marku (Horní Lužici). Vratislav ovládal do roku 1081 jen Budyšínsko a postoupil tuto zem jako věno Viprechtu Gojčskému, ale po vymření gojčského rodu 1136 bylo Budyšínsko a Zhořelecko připojeno zpět k českému státu. Germanizační útlak byl přerušen. To již za vlády Soběslava I. V létě 1139 Češi opět byli jazýčkem na váze při boji krále Konráda proti Jindřichu Pyšnému. Ostatní části lužicko-srbského území získali a drželi v 11. století Wettinové. V roce 1253 připadlo Budyšínsko jako věno české princezny Beatrix do držby braniborských Askánců. Po jejich vymření 1311 obsadil Budyšínsko Jan Lucemburský. Získal ještě Zhořelecko (1328) a Lubaň (1346). Tím vzniklo území a politické jádro hornolužického markrabství. Karel IV. připojil k české koruně Dolní Lužici (1368).

Doba Jana Lucemburského a Karla IV. zbrzdila germanizační tlak. Na různá místa státní správy se dostali čeští šlechtici a ti přáli slovanskému jazyku.  Největší zásluhu získal až Karel IV., když nařídil, že úředníci  a duchovní musejí zvládat srbštinu a v tomto jazyce s místním obyvatelstvem i jednat. Ve 14. století se součástí Horní Lužice stalo již dříve k Čechám patřící Žitavsko  a tím bylo na nějaký čas uvedené území definováno a za Lucemburků i stabilizováno.

K upevnění státu přispělo nejen získání Chebska, po vymření braniborského rodu Horní Lužice (Zhořelecka a Budyšínska), v letech 1327-1341 připojení slezských knížectví, ale i v roce 1353 získání Horní Falce a v roce 1368 Dolní Lužice.  Mocenský význam mělo připojení braniborského kurfiřtství (1373), jehož neodlučitelnost od českého státu měl zajistit Karel IV., ale jeho syn Zikmund Braniborsko prodal. V době, kdy Braniborsko náleželo k české koruně, byla existence Lužičanů zajištěna, žádná německá síla nebyla schopna ohrozit jejich osud, vždyť Karel IV. byl českým králem a císařem. Z hlediska práva Karel IV. učinil ještě další krok. Vydal v roce 1348 a v roce 1355 dva majestáty, jejichž obsahem jsou inkorporační listiny o spojení Moravy a Lužice s českým státem. Současně byla vyhlášena nedělitelnost státu a vládnoucí vrstvě, tedy šlechtě, se dostalo právo odepřít poslušnost králi, který by tuto zásadu porušil. I z tohoto hlediska je možno později hodnotit stavovský odboj proti Habsburkům, kteří Lužici zašantročili.

Germanizační tlak trvající několik století měl své metody a také je přizpůsoboval situaci a měnil. V 10. století, v době karolinské germanizace, šlo především o narušení státotvorného  vývoje Polabských Slovanů. Byl to strategický cíl, naplňovaný po 150 let, doplněný ovšem ukládáním a vymáháním poplatků, požadováním rukojmí. V další etapě došlo k anexi slovanského území, které bylo obsazováno německými kolonisty. Současně probíhal také proces znevolňování obyvatelstva. Němečtí feudálové vábili do dobyté a porobené země především rolníky a dávali jim nejrůznější výhody a tím je odlišili od slovanských poddaných. I na venkově vznikla vrstva privilegovaná. O to víc a výrazněji se to projevilo v tzv. Hexapolis (Šetiměstí), kde vládl německý patriarchát, v Žitavě, Lubiji, Budyšíně, Zhořelci, Lubani a Kamenci.

Husitské oddíly několikrát pronikly do Lužice, ale německé měšťany a šlechtice natrvalo neodstranili. Němci byli již pevně ukotveni v lužické zemi. Ve městech se germanizační vliv upevnil natolik, že měšťanem se nemohl stát Lužičan, nebyl přijat ani do cechu a musel bydlet na okraji města, případně ve zvlášť určených ulicích. Ghetto nebylo tedy vyhrazeno jen Židům, ale i domácí obyvatelstvo bylo takto sociálně deklasováno. Nacismus má tedy hluboké kořeny  ve středověkých temnotách.

Německý kolonizační pás odtrhl území Lužických Srbů na jihu od Čech a na východě od Polska. Proces germanizace trval až do roku 1945, dlouhodobá městská i agrární kolonizace německého živlu docílila již v 18. století, že země dostala německý ráz, takže všechna úřední jednání byla jen německá, jména osad byla poněmčena a také osobní jména byla zapisována do matrik jen v německém znění.

Velký význam pro kulturní vývoj Lužice měla Karlova univerzita (1348), někteří lužičtí studenti se stali jejími profesory a děkany. Po vydání dekretu kutnohorského roku 1409 odešli však Němci i Lužičané.  České knihy, zvláště bible, se používaly v Lužici ještě v 19. století, ale po roce 1871 byly úmyslně ničeny.

Reformace v 16. století měla rozporuplný vliv. Luther neuznával za potřebné překládat bibli do lužické srbštiny, věřil v brzký zánik Lužických Srbů. Státní církev (luteránská) a hlavně její školy, sloužící německé vrchnosti, pokračovaly v germanizačním útlaku. Lid však německému kázání nerozuměl, a tak bylo třeba používat v kostele lužické srbštiny. Za reformace vzniklo také lužickosrbské písemnictví, ale úředním jazykem byla nadále němčina. A jen zcela výjimečně byla v roce 1532 listina budyšínských měšťanů českému králi napsána v lužické srbštině.

V 16. století došlo k několika povstáním srbských rolníků, kterého se však němečtí kolonisté nezúčastnili, jelikož kolonizační podmínky jim umožňovaly privilegované postavení, které je výrazně odlišovalo od srbských sedláků.  V letech 1293-1327 byl lužický jazyk zakázán v Bernburgu nad Sálou, potom ještě v Altenburgu, Cvikově a nakonec v Lipsku.

3. Další nápor germanizace

Také v době panování Jiřího z Poděbrad na nějaký čas ustal germanizační tlak, i když se lužická šlechta neúčastnila na volbě Jiříka za krále, přece jen si ji získal taktickým jednáním. Rozkol však hrozil z jiné strany. V roce 1466 papež Pavel II. sesadil Jiřího jako kacíře s trůnu, prohlásil ho zbavena všeho majetku a panování a vyhlásil poté proti Čechám křižáckou výpravu. 31.3.1468 uherský král Matyáš zahájil jako vykonavatel papežské klatby válku. Hlasy katolických pánů byl 3.5.1469 zvolen v Olomouci českým králem. Ovládl v letech 1469-1490 Horní a Dolní Lužici, tím byla narušena integrita českého státu. Smrt Matyáše Korvína zabránila dalšímu a trvalejšímu rozpadu státu. Českým panovníkem se stal Vladislav Jagellonský a tomu se podařilo formálně obnovit vládu nad obojí Lužicí. Germanizačnímu tlaku prakticky nečelil. Situace byla o to snadnější, že Matyáš Korvín nezanechal mužského potomka. Za vlády Ludvíka Jagellonského (1516-1526) se ustálila a upevnila krajská správa a krajské sjezdy. V Dolní Lužici se sjezdů zúčastnili šlechtici, preláti a měšťané, v Horní Lužici pouze šlechtici a měšťané. Lužickému lidu to příliš nepomohlo, privilegovaná vrstva se již značně poněmčila, případně z důvodů příbuzenských a politických nekladla odpor šířící se germanizaci. Kolaborace byla totiž výhodná především pro vládnoucí garnituru, což se perspektivně potvrdilo za vlády Habsburků. 

Zástupcem českého panovníka byl fojt se sídlem v Ortenburku a v Budyšíně. Jisté komplikace nastaly, když byl zvolen českým králem Ferdinand I. Českým sněmem byl zvolen. Stavy tzv. vedlejších zemí, tedy i Lužice, přijaly panovníka na základě jeho dědických nároků. Když se Ferdinand I. stal císařem mohl tedy reálně ovlivňovat poměry v říši, nečelil germanizačnímu útlaku, což Lužici ohrozilo. Habsburkové vůbec byli lhostejní k této problematice a poněmčování jim nevadilo, spíše je podporovali, zejména z mocenských a dynastických důvodů.

V době vlády Ferdinanda I. došlo k celoevropské reformě církve, spjaté s aktivitami Martina Luthera.  Do jisté míry tím bylo rehabilitováno husitství. Vlna luterství zasáhla velmi působivě ve Slezsku, v Dolní a Horní Lužici. Kázání pro lid mohla být konána v srbštině, o to víc Ferdinandova vláda podporovala katolíky, aby si udržela mocenské pozice v této části státu. Díky tomu, že Ferdinand byl příznivě přijat lužickosrbskými stavy, neprosazoval v Lužici tvrdá protilužická a protistavovská opatření. Nevšímal si však pronikání němčiny do srbských regionů a dokonce připustil, aby byli propuštěni duchovní a úředníci ovládající jen lužicko-srbskou řeč. Za českého stavovského odboje, kdy se Lužice přihlásila ke stavovské konfederaci, se stanovisko Habsburků změnilo, celkem s lehkým srdcem a bez ohledu na perspektivní důsledky svého rozhodnutí, byl saský kurfiřt Jan Jiří zlákán ziskem Lužice a Slezska. Po podepsání míru Habsburkové mu svěřili správu Lužice a sice jako léno. Habsburský stát neměl 72 tun zlata, aby získal Lužici zpět a ta se pražským mírem v roce 1635 stala součástí Saska. Tím byla oddělena od českého státu. Po smrti saského rodu se měly znovu obě Lužice vrátit k českému státu, ale k tomu již nedošlo. V roce 1815 získalo Prusko Dolní Lužici a administrativně ji propojilo s Braniborskem a část Horní Lužice  byla napojena na Slezsko. Část Lužičanů byla protestanty, část katolíky, po příchodu českých bratří do Ochranova (Herrnhutu) přistoupily menší skupiny k Jednotě bratrské.

Třicetiletá válka zasadila další krutou ránu srbskému etniku. Na opuštěné usedlosti přicházeli němečtí sedláci a narušili ucelený národnostní charakter mnohých vesnic. Saská a pruská šlechta vytvořila rozsáhlé velkostatky, které byly rozparcelovány až po pádu nacistického Německa v roce 1945. Mnohdy do reformou získaných pozemků přišli odsunutí Němci z Čech, což také narušilo územní etnickou stabilitu příslušného území. Historikové zasvěcení do problematiky Lužice poznamenávají, že v letech třicetileté války (1618-1648) zanikla téměř polovina lužickosrbského obyvatelstva a nebýt této ztráty, byl by lužickosrbský národ dnes nejméně půlmilionový.

Lužickosrbské vesnice byly decimovány ještě jiným způsobem, který rovněž přispěl k procesu germanizace. Do pruské armády se nuceně odvádělo více mužů než ze sousedních vesnic německých a nedostatek mužů vytvářel podmínky pro smíšená lužicko-srbská manželství. Také odpor poddaných, stejně jako mzdový neklid tovaryšů, byl trestán odvodem na vojnu a opět přísnější metr byl na nespokojence srbskolužického a v Kladsku českého původu.

Po Pražském míru 1635, kdy obě Lužice v převážné míře připadly Sasku, vyžádal si rakouský panovník tzv. ius protectionis v náboženské otázce. Katolíci se mohli obracet o pomoc do habsburské monarchie. Konkrétně se to projevilo v tom, že lužickosrbští studenti směli studovat na jezuitských školách v Čechách. Jeden z nich v roce1679 vydal první tištěnou gramatiku hornolužické srbštiny. Zde je vhodné upozornit, že lužickosrbská literatura se vyvíjela v obou historických částech Lužice samostatně  a vznikly dva spisové jazyky, což pochopitelně oslabovalo Lužičany jako celek. V Horní Lužici od 16. století až do poloviny 19. století převládala náboženská problematika, určená pro katolickou a evangelickou církev. Také v Dolní Lužici dlouho převládala teologická literatura, ojediněle vznikaly i publikace  vlastivědné a historické. Světská literatura tu zapustila kořeny až v polovině 19. století. V obou Lužicích se šíře témat rozvinula až po první světové válce, ale k útlumu došlo po roce 1933, kdy nacistická strana ovládla Německo. Světská literatura v Horní Lužici má své počátky o něco dříve, již v 17. století. O stabilizaci spisovného jazyka se zasloužili J.A. Smoler a M. Horník.

4. Vliv inteligence a solidarity

Další student z Lužice a spolupracovník Jakuba Xavera Ticina, Jurij Hawštyn Světlik, přeložili v roce 1707 do hornolužické srbštiny celou bibli. Také někteří umělci se prosadili v českém kulturním světě, Mačij Wjaclaw Jakula ozdobil svými barokními plastikami klášterní kostely v Broumově, Břevnově, Sedlci a v Chotěšově. V Čechách sice vystudoval úctyhodný počet mladých teologů, ale velmi často zůstali v Čechách a působili na uvolněných farách a nebo jako členové církevních řádů. V Lužici potom sloužili duchovní německého původu, chovali se v duchu křesťanství, ale jazyková a menšinová otázka je přece jen příliš nepřitahovala.

Jen pozvolna a za velkých obtíží se vyvíjela slabá srbská inteligence, která se dožadovala národních práv. Jan Dejka (1779-1853) po pobytu v Praze po svém návratu z ciziny, se stal prvním vydavatelem lužického časopisu, vycházejícího od roku 1809. Obrodné myšlenky se od počátku 19. století šířily do Lužice ze sousedních Čech, lužičtí studenti byli silně ovlivněni pobytem v Praze a působením českých vědců a obrozeneckých pracovníků, jako byli F. Palacký (1798-1876), P.J. Šafařík (1795-1861), J. Dobrovský (1753-1829), J.E. Purkyně (1787-1869), F.L. Čelakovský (1799-1852), J. Kollár (1793-1852), Václav Hanka (1791-1861).

Z českých zkušeností vycházela srbská inteligence, když v roku 1847 zakládala v Budyšíně Matici Lužickou. V petičním hnutí žádal lužickosrbský lid v roce 1848 nejen odstranění feudalismu, ale i demokratizaci veřejného života, jazykovou rovnoprávnost ve škole, úřadech a u soudů. V Praze bojovali někteří Lužičtí Srbové na barikádách a našli bychom je i v řadách německých revolucionářů. Reakční síly však zvítězily a zákaz usazovat se ve městech byl pro Lužické Srby v platnosti až do roku 1856.

V první polovině 18. století byl v Lužici pociťován nedostatek katolického duchovenstva lužickosrbské národnosti. Kaplan Jiří Josef Šimon společně se svým bratrem, kanovníkem v Budyšíně, Martinem Norbertem Šimonem, vybudovali v Praze v letech 1726-1728 „Serbski seminár“, který sehrál vyznanou úlohu v životě lužickosrbského lidu. V letech 1728-1815 byli v semináři ubytováni jen Lužičtí Srbové, připravující se v Praze na teologická studia, ale protože přicházeli z Německa, museli navštěvovat německé gymnázium na Malé Straně a později i německou univerzitu. Správci semináře byli velmi často Češi a ti umožňovali a podporovali styky studentů s českým kulturním životem. Josef Dobrovský docházel pravidelně do lužického semináře a konal tu slovanská jazyková cvičení. Po smrti Dobrovského převzal jeho úlohu Václav Hanka, který do semináře docházíval až do konce svého života, po něm převzal pochodeň K.J. Erben a Martin Hattala, univerzitní profesor českého jazyka.

V roce 1846 byl v Praze založen lužickosrbský studentský spolek „Serbowka“ s programem „zdokonalení v mateřské řeči a probuzení lásky k národu“. Členové spolku zaměřili osvětovou aktivitu na studium mluvnice, četbu knih a na vlastní literární tvorbu.

Spolek se stal záhy střediskem nejen lužicko-české vzájemnosti, ale i polsko-lužické a rusko-lužické. Na schůzky docházeli Rusové: profesor J.V. Grigorovič, A. Hilfarding a A.S. Norov, z Poláků předevší Malinowski a z Čechů V.S. Šulc, F. Doucha, J. Kolár, J. E. Purkyně, A. Černý, L. Kuba, J. Máchal, J. Vinař, Josef Páta, V. Zmeškal aj. V prvních letech přicházeli do semináře jen Lužičtí Srbové, od roku 1815 však také němečtí studenti, kteří měli později převahu. Seminaristé navštěvovali německé gymnázium i po vzniku Československa a zakončovali svá studia na německé univerzitě v Praze. Přesto byli všichni Lužičtí Srbové naplněni duchem národním a slovanským, z jejich řad vyrostlo několik buditelů, učitelů, spisovatelů, básníků, vědeckých i osvětových pracovníků.

Někteří lužickosrbští studenti navštěvovali české střední a vysoké školy jako stipendisté až do roku 1939, kdy museli na přání nacistických okupantů Prahu opustit. V meziválečné době udržoval styky se studenty profesor dr. Josef Páta.

Po druhé světové válce nastal nový příliv lužickosrbských studentů do Prahy a trval až do roku 1952.  V té době se vytvořily příznivé podmínky pro jejich studia na univerzitě v Lipsku a na jiných odborných vysokých školách NDR, kam směřuje hlavní jejich proud.

Po sjednocení císařského Německa roku 1871 vzrostl také útlak Lužických Srbů. Proces industrializace přivedl do kraje průmyslové závody, které byly vesměs v německých rukou. Lužičtí Srbové pro své slabé hospodářské postavení se nemohli na industrializaci podílet. Národní hnutí postrádalo vlastní dělnickou třídu a bylo nadále vedeno duchovenstvem, učitelstvem a několika většími sedláky.

Náboženská otázka hrála úlohu i v letech meziválečné Československé republiky, kdy biskup míšenský stanovil tři požadavky: trvalou německou majoritu v kapitule, rozpuštění Lužického semináře v Praze a záruku, že saské biskupství bude přičleněno k německému arcibiskupství a nikoli k Praze.  Tím se hranice církevní administrativy srovnávaly s hranicemi státu.  Současně to ovšem omezilo a limitovalo česko-lužickosrbské vztahy. Prezident T.G. Masaryk však přislíbil podporu kulturní výměně. V mimostátní oblasti se organizačním centrem stal „Česko-lužický spolek Adolf Černý“. Financoval např. edice krásné literatury, organizoval osvětové zájezdy do Lužice, zasadil se o koncertní turné a o výstavy lužickosrbských umělců v Československu. V katolické oblasti navazoval kulturní styky tělovýchovný spolek Orel a v evangelických oblastech Lužice spíše Sokol. Do roku 1933 Německo nestavělo překážky česko-lužickosrbským vztahům, nechtělo zhoršovat situaci německé menšiny v českých zemích, která nebyla nikterak omezována. Nacistický režim naopak usiloval o zhoršení vztahů, vyvolával nespokojenost českých Němců a omezoval lužickosrbskou kulturu, jazyk, školství i umění.  Očekával, že československá vláda odpoví stejným postupem, ale k tomu nedošlo a německá menšina se rozvíjela v demokratickém prostředí. Politickým gestem a protestem z české strany byl kultivovaný čin T.G. Masaryka, v říjnu 1933 jmenoval docenta Josefa Pátu prvním mimořádným profesorem lužickosrbského jazyk a  literatury na Karlově univerzitě v Praze. Za lužickosrbskou kulturu se postavili čeští básníci Vítězslav Nezval a Stanislav Kostka Neuman. Po okupaci českých zemí v roce 1939 postupovalo gestapo programově proti Společnosti přátel Lužice a vrchol perzekuce dosáhla za Reiharda Heydricha. Ten dal také příkaz likvidovat lužickosrbskou literaturu v knihovních a muzejních odděleních.  Konfiskována byla také Hórníkova knihovna s největším knižním fondem sorabistické literatury mimo území Lužice.

Staletý útisk vyvolával v Čechách nejen pozornost, ale budil i sympatie a iniciativu k pomoci. Začátkem 20. století se konaly sbírky na „Serbski dom“, který byl v roce 1904 v Budyšíně otevřen.  Arnošt Bart (1870-1956) navrhl založení svazu všech národních, pěveckých, divadelních a osvětových spolků.  Dne 13. října 1912 se ve Wojerecích ustavila vrcholná organizace „Domovina“, působila však jen v Horní Lužici.

Struktura lužickosrbských spolků byla v roce 1920 rozšířena o tělovýchovnou organizaci Sokol, která již za dva roky sdružovala 17 jednot. V českých zemích vzniklo hnutí na podporu lužickosrbského Sokola (Pardubice, Hradec Králové, Chrudim).

Od roku 1920 byl vydáván lužickosrbský deník „Serbske Nowiny“, který vycházel do té doby pouze jako týdeník. Také tyto noviny byly ze solidarity s lužickosrbským lidem odebírány v některých českých osvětových spolcích a knihovnách (Litomyšl, Plzeň, Choceň, Písek Hradec Králové, Náchod).

Přední místo v osvětové aktivitě zaujímaly divadelní spolky, které měly rovněž četné styky s českými ochotníky. Poprvé bylo hráno divadlo lužickosrbsky  2. října 1862 v Budyšíně, kde byla uvedena hra V.K. Klicpery „Rohovín čtyřrohý“ v překladu lužickosrbském.

Zájem o problematiku Lužických Srbů vzrostl v českých zemích po první světové válce, kdy se doufalo, že právo národů na sebeurčení se dostane také tomuto národu. Aktivita lužickosrbské inteligence se potom obrátila k osvětové práci, vzrostl počet národních spolků, ochotnických divadel, sokolských jednot, rozvinula se vědecká, literární a umělecká činnost. Ve své práci pokračoval vědec profesor A. Muka, velký ohlas v Čechách měl hudební skladatel B. Krawc a malíř M. Nowak.

Snaha pomoci Lužickým Srbům v jejich těžkém zápase o národní přežití vyvolala na české straně hnutí na ochranu tohoto národa. Už v roce 1907 vznikla v Praze Společnost přátel Lužice, která se zaměřila na osvětovou práci, kulturní činnost, hospodářskou pomoc Lužickým Srbům i na informační akce pro českou, slovanskou i mezinárodní veřejnost.

Společnost přátel Lužice stála po boku Lužických Srbů i v boji proti nacismu, který popíral jejich národní svébytnost. V samotném Německu se mohli Lužičtí Srbové opřít jen o levicové strany, které v roce 1927 podaly v saském sněmu návrh zákona o právech lužickosrbského obyvatelstva. Na tento pokrokový návrh navázala po druhé světové válce vláda NDR.

Nacionalistické kruhy v Německu vytvořily „Svaz německého východu“, který prosazoval nevědecké tvrzení, že Lužičtí Srbové jsou vlastně Němci mluvící lužicky.

Nacistické Německo tvrdě zasáhlo do lužickosrbského národního života. Lužický Sokol se musel rozejít, deník „Serbske nowiny“ v Budyšíně byl zastaven, Matiční dům byl obsazen gestapem, kulturní pracovníci a funkcionáři Sokola byli zatčeni a uvrženi do koncentračních táborů, lužičtí učitelé a kněží byli přeloženi do vzdálených německých krajů a na jejich místo přišli němečtí učitelé a duchovní. Matice lužická byla zakázána a rovněž tak i činnost katolického spolku Cyrila a Metoděje. První lužickosrbskou knihou na indexu byly Bezručovy „Slezské písně“ v lužickosrbském vydání.

Než došlo k druhé světové válce, museli nacisté přece jen trochu přihlížet k mezinárodnímu veřejnému mínění a proto jejich protisrbský postup nebyl tak rychlý a všeobsáhlý. Útisk lužickosrbského národa vyvolával po celém kulturním světě protesty. Především však v Československu, kde se rozvinulo masové protifašistické hnutí, které srovnávalo vyspělý kulturní, vědecký, osvětový a politický život Němců v Československu s útiskem nacistů v Lužici. Po mnichovském diktátu se situace Lužických Srbů zhoršila, z československé strany již jim nemohla být poskytnuta pomoc a po okupaci zbytků okleštěného Československa gestapo pronásledovalo i české kulturní a osvětové pracovníky, kteří, kteří organizovali vzájemné styky hnutí na podporu lužickosrbského národa. Profesor Josef Páta ještě v lednu 1938 burcoval veřejnost: „Lužickým Srbům přesto, že se houževnatě brání, hrozí úplná záhuba, nestane-li se nějaký zázrak v jejich prospěch“.

Mnozí čeští přátelé Lužických Srbů se stali v letech okupace oběťmi nacismu, svými životy zaplatili  Josef Páta, František Páta, Josef Kordík a Ladislav Klicman. Další byli vězněni, například Vladimír Zmeškal aj.

Během světové války byla řada lužickosrbských kulturních a osvětových pracovníků uvržena do vězení. Veškerý národní život byl potlačen, dětem bylo zakázáno mluvit mateřským jazykem ve škole i mimo školu, byl vydán i zákaz nosit národní kroje a zpívat lužické písně.  V rodinách byly dělány prohlídky a lužickosrbské knihy byly odváženy ke zničení. Při okresním úřadu v Budyšíně bylo zřízeno dokonce zvláštní protisrbské oddělení (Wendenabteilung), které řídilo akce proti Lužickým Srbům. Konečným plánem nacistů bylo vystěhovat Lužické Srby  ze své vlasti do Alsaska, nasadit je do dolů, těžkého průmyslu a poněmčit je.

V roce 1960 vyšla práce dvou mladých lužických historiků, M. Kašpara a J Šolty, která nás uvádí do nejtěžšího období lužických dějin a seznamuje nás zejména s řáděním „Bund Deutscher Osten“ a ostatních složek nacistického režimu. Kniha je odstrašujícím důkazem genocidní politiky nacistického Německa a plně potvrzuje obavy, vyslovené profesorem Josefem Pátou v r. 1938.

Za nacistického režimu v roce 1939 mělo odvahu přihlásit se k lužickosrbské národnosti v Sasku jen 474 osob, v Prusku se nehlásil nikdo. Přitom je možno připomenout, že v roce 1858 bylo v úředních statistikách podchyceno 169 359 Srbů, v roce 1900 jen 106 618 a v roce 1933 jen 57 157 osob.  Dnes se odhaduje počet Lužických Srbů na 60 000.

Porážka nacistického Německa přinesla svobodu Lužickým Srbům. Čeští kulturní a osvětoví pracovníci poskytli v tu dobu nejpotřebnější pomoc, neboť v koncentračních táborech a na frontách druhé světové války padlo mnoho příslušníků lužickosrbské inteligence a prořídlé její řady bylo třeba rychle doplnit. Česká pomoc byla rychlá a účinná, dne 1. prosince 1945 bylo v České Lípě otevřeno spolkové lužickosrbské reálné gymnázium Ústřední matice školské, které vychovalo Lužickým Srbům novou poválečnou generaci inteligence, jež následně pracovala vesměs na vedoucích místech. Ředitelem gymnázia byl dr. M. Krajčmař. Agilního spolupracovníka našel v prof. Karlu Macků. Gymnázium bylo 1. ledna 1947 přeneseno do Varnsdorfu, kde působilo do roku 1948, kdy bylo zrušeno a znovuzřízeno na lužickém území v Budyšíně. V Čechách byl vždy vřelý zájem o lužickosrbskou otázku, především zásluhou univerzitního profesora Josefa Páty (1886 v Litomyšli-1942) a jeho bratra dr. Františka Pátyx (1885 Němčice u Litomyšle -1942).

Významným a obětavým přítelem Lužických Srbů byl MUDr. Josef Lásko, lékař v Chocni, který od studentských let se zajímal o život lužickosrbského lidu a udržoval četné styky s hudebním skladatelem Bjarnatem Krawcem a básnířkou Minou Witkojc. Ve Společnosti přátel Lužice pracoval od roku 1919 a byl jednatelem jejího odboru v Chocni. Ve východních Čechách organizoval četné osvětové akce ve prospěch Lužických Srbů zejména v Chocni, Vysokém Mýtě, Litomyšli, Pardubicích a v Hradci Králové. Odebíral a šířil lužickosrbské knihy a časopisy, přenášel a hmotně podporoval Lužické Srby v době útisku a byl proto také v době okupace vyšetřován a šikanován pardubickým gestapem.

V severovýchodních Čechách působil ve prospěch Lužických Srbů profesor František Šolc, který se narodil 23. února 1895 v Sobotce, působil v Rakovníku a Turnově, kde byl předsedou odboru Společnosti přátel Lužice.

Zájem o lužickosrbskou problematiku byl v českých zemích vždy intenzivní, svědčí o tom též skutečnost, že specialitou všech českých slovníků naučných, na rozdíl od podobných děl jiných velkých národů, bylo a je, že obsahují lužickosrbskou tématiku ve značném rozsahu a úplnosti. Tuto dobrou tradici zahájil již Riegrův slovník naučný, do kterého přispíval Michal Hórník. V Ottově slovníku napsal hesla o Lužických Srbech Adolf Černý a do Dodatků Ottova naučného slovníku nové doby přispěl Josef Páta, Antonín Frinta a Vladimír Zmeškal. V Masarykově slovníku obstaral všechny hesla o Lužici Josef Páta, rovněž tak v Guttenbergově slovníku, redigovaném dr. A. Dolenským. Profesor Josef Páta napsal také heslo o Lužických Srbech pro Naučný slovník aktualit 1938. Provedl v něm rozbor a ostrou kritiku nacistického Německa pro jeho utlačovatelskou politiku proti Lužickým Srbům, což mu nemohli nacisté zapomenout.

Zájem o Srbskou Lužici neutuchl, ani po druhé světové válce, kdy ovšem nabyl novou podobu. Práva lužickosrbského lidu byla zajištěna zákonem z 23. března 1948. Poprvé v dějinách byla vyhlášena a uplatňována rovnoprávnost tohoto malého slovanského národa s německým obyvatelstvem. U nás Společnost přátel Lužice v roce 1955 vstoupila do Společnosti Národního muzea v Praze, kde vytvořila sekci pro studium lužickosrbské kultury.

Ve východních Čechách se tvůrčím  způsobem navazovalo na odkaz J. Páty. V Litomyšli si agilně počínala Zorka Koníčková – Pátová, v Havlíčkově Brodě František Živný, který přednášel nejednou o Lužických Srbech v Ledči n/S., Humpolci, Jihlavě, Chotěboři, Hlinsku a Hradci Králové.

Z východních Čech pocházel PhDr. Antonín Frinta, žák J. Polívky a A. Černého, patřící ke generaci slavistů, kteří dokázali zvládnout nejen jazykovědu, literární historii, národopis, kulturní dějiny, ale i osvětovou práci. A. Frinta se narodil 14. června 1884 v Novém Městě nad Metují. V roce 1889 se rodiče přestěhovali do Hradce Králové, kde otec pracoval v Pilnáčkově továrně.

Antonín Frinta po maturitě na královéhradeckém gymnáziu odešel v roce 1902 na filosofickou fakultu do Prahy a již tehdy se zajímal o slovanskou filologii. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1907 nastoupil na reálku v Kostelci nad Orlicí (1907-1908), odkud přešel na reálku do Mladé Boleslavi (1908-1909). Nějaký čas učil v Plzni, od r. 1913 učil na reálce na Malé Straně v Praze, kde působil až do roku 1941, kdy byl z příkazu protektorátní vlády předčasně penzionován.  Za války byl vyšetřován gestapem, které mu zabavilo četné knihy, výpisky a korespondenci.

Po osvobození působil na pražské filosofické fakultě, kde získal profesuru lužickosrbské literatury a jazyka. Nastoupil na uprázdněné místo po J. Pátovi, kterého nacisté popravili.  Sorabistiku pěstoval na univerzitě až do r. 1958. A. Frinta měl vědecký zájem také o bulharskou filologii a kašubský regionalismus. Po řadu let udržoval styky s kašubskými kulturními pracovníky a pořídil také první překlady kašubských básní do češtiny.

A. Frinta se zabýval také literární historií a otázkami slovanské vzájemnosti. Vykonal velký počet osvětových přednášek na půdě Osvětového svazu, Sokola a Společnosti přátel Národního muzea v Praze i na českém venkově, např. v Hradci Králové, Chocni, Plzni, Chrudimi aj. V období mezi světovými válkami spolupracoval v sorabistice s profesorem J. Pátou, A. Černým, po kterém převzal vedení rubriky o postavení Lužických Srbů ve Slovanských přehledech.  Úzce spolupracoval s M. Krjčmarem, který pro něho sbíral informace přímo v Lužici.  Členem Společnosti přátel Lužice byl od roku 1972, za války byl ve styku s Vladimírem Zmeškalem a s dalšími českými prosrbskými pracovníky. V tomto ilegálním prostředí vznikla také myšlenka informovat vedení sovětských vojsk, blížících se k Budyšínu, o problematice Lužických Srbů.

V poválečném období vychoval A. Frinta několik mladých sorabistů, působících možná ještě i dnes v německých, lužickosrbských a českých institucích a vysokých školách. Přebohatá byla také jeho osvětová a organizátorská práce. Jeho nejrozsáhlejší sorabistické dílo „Lužičtí Srbové a jejich písemnictví“ vyšlo v Praze v roce 1955. Ve filologické oblasti vyslovil přesvědčení, že Děčané a Pšované patřili k srbskému etnickému celku.

V osvětové práci pro lužickosrbský lid se výrazně uplatnil také básník Josef Pelíšek, který přednášel také ve většině českých měst.  Josef Pelíšek se narodil 21. srpna 1889 v Semtěši u Čáslavi, pracoval jako úředník ministerstva zahraničních věcí a redaktor Československé tiskové kanceláře. Napsal několik básní věnovaných Lužickým Srbům, překládal lužickosrbské básníky do češtiny a společně s V. Zmeškalem vydal antologii „Lužičtí básníci“ (1933). Do té sbírky přeložil básně H. Zejlera, J. Čišinského, Mata Kósyka, Josefa Nowaka, Jana Skaly, Jana Lajnerta, Miny Witkojc, F. Krječmara a dalších.

V poválečném období se nezůstalo jen u tradičních forem práce, ale osvětová činnost byla obohacena o nejrůznější akce kulturní a umělecké. Tak např. v květnu 1960 byla uzavřena přátelská dohoda o spolupráci mez i Srbským lidovým divadlem v Budyšíně a divadlem v Hradci Králové. Předmětem dohody byla výměna zkušeností, herců, režisérů i školení herců. V březnu 1961 byla na lužické jeviště uvedena hra Miroslava Stehlíka „Hdyž tygr do nich dyri“ za režie Richarda Mihuly z Hradce Králové. Kulisy ke hře zhotovil rovněž český host z Hradce Králové Jiří Fiala. Pod režií Rudolfa Vedrala z Realistického divadla v Praze byla nastudována Goldoniho hra „Sluha dvou pánů“ a s úspěchem hrána po lužických vesnicích. V letech 1948-1961 bylo na lužickém divadle uváděno 15 her českých autorů, a to díla O. Scheinpflugové, K. Stanislava a dalších. Královéhradecké divadlo zahrálo v Budyšíně  v roce 1964 Čapkovo hru „Válka s mloky“, která se setkala u lužickosrbského obecenstva se značným úspěchem. Srbsko-německé divadlo z Budyšína oplátkou zahrálo 30. dubna 1965 v Hradci Králové Gogolova „Revizora“. Tutéž hru hrálo 1. května 1965 také v Pardubicích. V roce 1964 srbské divadlo provedlo v Hradci Králové Schillerovu hru „Úklady lásky“. V obou městech byli lužičtí herci vřele přijati.

5. Střídavé vlny

V historii lužickosrbského národa zaznamenáváme několik vln pozitivního vývoje, vystřídaného obdobím plným negativních jevů. Hned na počátku 16. století na sebe upozornila jazykovědce a státovědce lužickosrbská přísaha měšťanů z Budyšína, dosud známá nejstarší písemná památka. Z roku 1543 pochází překlad lužickosrbské křestní agendy, nejstarší svědectví církevní literatury. R. 1548 vyšel překlad Nového zákona do lužické srbštiny spojený se jménem M. Jakobicou, záhy následuje první tištěná lužickosrbská kniha, zpěvník s katechismem od Albina Mollera v dolnolužickém jazyce.  Pozitivní období je ještě vyznačeno v roce 1597 i první tištěnou knihou v hornolužické srbštině. Celé 16. století se jeví mnohem přijatelnější, než doba pruské nadvlády.

17. století přineslo pustošivou třicetiletou válku s poklesem obyvatelstva.  Další, 18. století, je opět jasnější. V roce 1709 vyšel překlad Nového zákona do dolnolužické srbštiny, pořízený Michalem Fenclem a zásluhou Bogumila Fabriciuse byl prvně formován lužickosrbský spisovný jazyk. Dostavil se i úspěch organizační, v roce 1716 začal pracovat kazatelský spolek Sorabia a jeho tradice se dochovaly do dnešních dnů a je ve skutečnosti vůbec nejstarším studentským spolkem v Německu. Od poloviny 18. století roste také zájem o kulturní, osvětovou a vědeckou pomoc sousedních slovanských sousedů, utvrzuje se solidarita s Poláky a s Čechy. Dokonce i někteří němečtí vědci se zajímají o historii Lužice a věnují pozornost jazykovým otázkám. Posílili tím národní povědomí, tak důležité pro každý malý národ. Od roku 1767 se datuje také vznik a rozvoj necírkevní krásné literatury. Vývoj mohl gradovat v činu dvou studentů, kteří v roce 1790 vydali Měsačne pismo k rozwučenju a k wokřewjenju. Byl to měsíčník, po prvním čísle úřady zakázaný. Na sklonku století historie zaznamenala rolnické nepokoje ovlivněné Velkou francouzskou revolucí a také tvrdé tresty pro sympatizanty revoluce.

19. století připomíná ještě větší vlnobití a pozitivní tendence střídají negativní rozhodnutí pruské, případně saské vlády. Ke kladným jevům patří bezesporu vydávání Lužickosrbského vypravěče a kurýra (1809-1812). Negativní důsledky mělo administrativní rozdělení Lužice, kde hranice okresů byly vedeny tak, aby lužickosrbské obyvatelstvo bylo všude v menšině. A v Berlíně je v roce 1818 vydáno nařízení o dalším omezení lužické srbštiny. Stalo se to v době, kdy se v Prusku odvíjí tzv. národní obrození, ale ve zcela jiném pojetí než v Čechách, kde stoupá angažovaná aktivita ve prospěch jazyka, kultury, vědy, umění a celkové povznesení českého národa. Podobný emancipační proces nastoupil i v Lužici.  Pruské pojetí obrození mělo však zcela jiný charakter, promítlo se do osvíceneckého absolutismu a do militarizace společnosti s cílem vybudovat silnou moc schopnou odolat vlivu francouzské revoluce a bonapartismu. V letech 1813-1814 byla zavedena v Prusku všeobecná branná povinnost a toto opatření mělo za cíl „národ ve zbrani“ a tím i připravit osvobození Pruska od francouzské nadvlády. Současně se i touto cestou upevňoval pozdní feudální režim.

V letech 1841-1843 se pozornost lužickosrbské inteligence obrací k národopisu a ke sběru lidových písní a pohádek. Politická činnost byla v této době plná rizik. Jan Arnošt Smoler  a Leopold Haupt vydávají ve dvou svazcích lidové písně Lužických Srbů  v Horní a Dolní Lužici. Vyvolají další sběratelské aktivity. V roce 1842 Habdrij Zejler a Jan Arnošt Smoler zakládají noviny Tydženska Nowina, což je vlastně předchůdkyně Serbske Nowiny. Sběratelské hnutí vyústilo v roce 1845 v uspořádání prvních pěveckých slavností, což by l nenápadný, ale politicky uvědomovací čin. Pro vědecký svět znamenalo mnoho založení společnosti Mačice Serbska.

Do politické oblasti, díky revolučním událostem, zasáhl v r. 1848 Bramborski srbski Casnik, předchůdce pozdějších novin Nowy Casnik. Byl vydáván v dolnolužičtině. V revolučním roce 1848 vznikl též lužickosrbský spolek rolníků v Horní Lužici k hájení sociálních a národních práv. Ve stejné době světská inteligence a kněží žádají rovnoprávnost v oblasti jazyka, kultury a školství.  Vznikla tak Velká politická petice Lužických Srbů, významný dokument, podpořený více než 5 000 sympatizanty. Saská vláda skutečně v roce v 1851 učinila některé ústupky ve školství a znovu se potvrdilo, že bez určitého nátlaku nelze dosáhnout úspěchu.

K záporným skutečnostem však došlo po roce 1854, kdy vznikla masová vlna lužickosrbského vystěhovalectví.  V Texasu a Austrálii vznikly lužickosrbské osady, dodnes mající národní povědomí zastřené užívanou angličtinou. O dobré spolupráci s českými a polskými kolonisty máme jen kusé informace. Vystěhovalci oslabili početní základnu lužickosrbského národa a v konkrétní podobě se ukázalo, jak tržní ekonomika působí nežádoucím směrem proti malým národům a urychluje jejich asimilaci a zánik.

Povzbuzením bylo v roce 1862 první divadelní představení v Budyšíně, ale zmrazení přišlo v roce 1875, kdy pruské úřady vydaly zásadní zákaz používat lužickosrbský jazyk ve školách v Horní Lužici. Národnostní útisk pokračuje i v dalších letech. Stal se vzorem k ještě brutálnějším akcím nacistického režimu.

Rok 1904 byl úspěšný, neboť v Budyšíně mohl být otevřen Lužickosrbský dům a další úspěch se dostavil v roce 1912 po založení spolku Domowina, zastřešující a vrcholné organizace pro 31 osvětových a kulturních spolků. Výmarská republika umožnila živější politický a kulturní život, ale konzervativní síly prosadily zřízení Vendských oddělení (Wendenabteilungen) ke kontrole a usměrňování veřejného života v Lužici.

Po skončení druhé světové války vznikly rozporuplné podmínky. Na jedné straně genocidní útisk přestal, nacistický stát byl poražen, rozhodně se na území NDR jednalo s lužickým lidem lépe než předtím. Současně však Lužičtí Srbové zjistili, že vítězné mocnosti nedbají ani jeho sedmi memorand, žádajících autonomii pod mezinárodní kontrolou, případně volné připojení k Československu. Na západní mocnosti působil tak zvaný zeměpisný omyl. Když se stanovila hranice na Odře a Nise, výhodná pro Polsko, domnívali se zástupci uvedených mocností, že jde o linii po řece Nise, vytékající z Kladska.  Poláci stanuli na hranicích Nisy, vytékající ze severních Čech. Bylo z toho jisté rozčarování a Polsko již nemělo odvahu žádat připojení Lužice ke svému státu.  Západu se již nechtělo dále ustupovat a rozšiřovat územní ztráty Německa.

V českých zemích sice vlastenecké a levicové organizace manifestovaly za lužickosrbskou suverenitu, za samosprávu či za připojení k ČSR. Mnohasettisícová  demonstrace však na západní mocnosti dojem neučinila. Také stanovisko prezidenta E. Beneše nebylo tak jednoznačné. Demokratickému veřejnému mínění nechtěl otevřeně čelit, ale vyslovil obavu, že připojením Horní a Dolní Lužice by československý stát získal i značný počet německého obyvatelstva a vznikla by znova menšinová otázka. V odhadech se uvádělo, že by se do našeho státu včlenilo nejméně 350 000 Němců a u nich by z mezinárodních důvodů neprošel transfer.  Navíc se prezident obával, že toto území nebylo součástí našeho pohraničí a v budoucnu, až Německo zase zesílí, mohlo by prosazovat návrat, mohlo by opět podněcovat německou menšinu k nespokojenosti a Beneš nechtěl již znovu prožít situaci spjatou s mnichovským diktátem. Sovětský svaz byl zase přesvědčen, že ve své okupační zóně nehrozí Lužickým Srbům žádná germanizace. I NDR vzala na sebe úvazky v tomto smyslu.

Češi podporovali národní identitu Lužických Srbů a vycházeli z vlastního kolektivního vědomí a opírali se o tradice společného státu, který trval tři sta let, až do roku 1635. Budyšínsko přidružili čeští panovníci v roce 1319, Zhořelecko v roce 1329 a v roce 1346 také Labaň a Žitavsko. Dnešní doba, naplněná mnohočetným, někdy i sobeckým, individualismem, již kolektivní cítění ve prospěch Lužických Srbů příliš nepociťuje, opět to jsou jen vlastenecké organizace a levicově orientovaná část české veřejnosti, mající zájem o lužickosrbskou problematiku.

Do nostalgických úvah patří také rozbor situace po první světové válce. Pro malé národy není nikdy u mocných velké pochopení. Ani světová revoluce 1914-1918 nepřinesla Lužickým Srbům národní osvobození a suverenitu, i když císařský režim v Německu padl, stejně jako carský režim v Rusku a císařství v Rakousko-Uhersku. Česká politická delegace na pařížských mírových jednáních opakovaně a vehementně prosazovala řešení lužickosrbské otázky. V československé delegaci byli dokonce zařazeni i dva Lužičtí Srbové, Arnošt Bart a Jan Bryl, ale ani tento diplomatický krok nepomohl k vytvoření zvláštního statutu Lužice. Touha po spojení dvou západoslovanských národů nedošla naplnění.  Polsko bylo v té době od Lužice přece jen vzdálenější a ve versailleské smlouvě  nebyl žádný závazek ve smyslu práva Srbů na sebeurčení. Příliš obecná formulace liberální demokracie o zacházení s menšinami byla v Německu podmiňována politikou vlády nových států k německým menšinám na jejich území. Přitom se německé menšiny v Polsku i v ČSR chovaly agresivně. Již tehdy němečtí nacionalisticky orientovaní publicisté tvrdili, značně nadsazeně, že připojení Lužických Srbů k Československu by znamenalo podmanění jednoho milionu Němců. Když v roce 1938 A. Hitler zabral české pohraničí vykrajoval přepečlivě každou osadu s několika německými rodinami z českého území, aby ji mohl připojit k německému státu, dokonce zabral i 443 obcí s českou většinou a již tím porušil mnichovskou dohodu. I v Německu se měřilo dvojím metrem, jinak panskému národu, jinak malému slovanskému etniku.

6. Současná situace

Dne 11.11.1989 vyzvalo nově vytvořené Národní shromáždění (Narodna zhromažizna) dosud pracující Domowinu k transformaci. Na mimořádné valné hromadě v březnu 1990 zaujali zástupci Lužických Srbů stanovisko ke sjednocení Německa, ale s požadavkem na ochranu národních práv Lužických Srbů ve spojeném státě, když NDR zanikla. Také zde, jako u nás, zavládla vysoká euforie, vysoké očekávání, jak se optimálně budou řešit všechny tíživé otázky. Vláda skutečně prohlásila v dubnu 1990 podporu všem požadavků lužickosrbské menšiny. Byla deklarována ochrana lužickosrbského jazyka, směl být používán i při soudním jednání. V Chotěbuzi byl otevřen Serbski dom, centrum pro Srby v Dolní Lužici. V roce 1992 bylo dokonce zajištěno televizní vysílání při Ostdeutsche Rundfunk Brandenburg. V novém tržním systému, plném konkurence a živelného vývoje, se lužickosrbské obyvatelstvo dostalo do styku s novou, dosud neznámou realitou. Pro lužickou kulturu není dost sponzorů, ze zprivatizovaných obchodů a dílen zmizely lužické nápisy a samotná země byla znovu, jako ve středověku, rozdělena do dvou administrativních celků. Horní, dosti katolická Lužice k Sasku a protestantská Lužice k Braniborsku. Již tato skutečnost má i v perspektivě dalších let negativní důsledky.  Německé menšiny v České republice, na Slovensku, v Polsku a v Rumunsku dostávají od německé vlády rozhodně větší dotace, jen pro Lužici je peněz stále málo. Finanční příspěvek na lužickou kulturu a spolkový život byl snížen o jeden milion marek. Ještě v roce 1998 byl 32 milionů marek, v roce 2000 jen 16 milionů marek. Necitlivě se omezuje lužickosrbské školství. Problematika Lužice byla ze Státní kanceláře Saska převedena do pravomoci ministerstva vědy a umění, kde není již tolik pochopení pro lužickosrbský rozvoj. Ani česká zahraniční politika  se neodvažuje hlasitěji vyslovit svá stanoviska v otázce Lužických Srbů.

Vedle politických problémů se ztížila situace i v oblasti ekonomické. Těžba uhlí někde byla zastavena a horníci přišli o práci, na jiných místech se však těží ve větší míře a bezprostředně jsou ohroženy lužickosrbské vesnice, v polední době např. Horno (Rogow). Také nízká porodnost je odrazem ekonomické situace a nezajištěných sociálních jistot. V Lužici jako na území bývalé NDR, je vysoká nezaměstnanost, místy až 25%. Důsledkem je nižší životní úroveň a odchod mladých lidí do jiných oblastí, kde ovšem nejde individuálně udržovat a pěstovat mateřský jazyk a společenské aktivity. Všude pochopitelně převládá požadavek na znalost němčiny a lužická srbština je odsouvána do filologických a historických útvarů jako uzoučká vědecká specializace. Tržní ekonomika v podobě německých podnikatelů dává najevo, že srbština je nevyužitelná, nepraktická a tedy nemá smysl ji podporovat. Nenese zisk, nezajišťuje kariéru. Odvolávání se na minulost a vlastenecké city nepřináší žádoucí efekt. Snad jen v národopisu se uplatní kultura lužického lidu. Politická atmosféra je nedemokratická, vytváří podmínky k tomu, aby se Lužický Srb styděl za své etnické cítění. Katoličtí Srbové měli v minulosti vždy vyšší porodnost a tím se částečně vyrovnával asimilační tlak, ale dnes i tato zábrana germanizaci mizí. Není to, pravda, germanizace násilná, ale plíživá a působivá. Češi si dnes neuvědomují, že také vstoupili do stadia minimálních přirozených přírůstků. Rozptyl za prací a nabídka pracovních sil v nesrbských okresech rovněž „neplánovaně a svobodně“ decimuje etnickou základnu lužickosrbského národa.  Dnes se odhaduje, že stabilní jazykové jádro tvoří již jen 20 000 osob, i když srbské povědomí má na různým stupni dalších 300 000 lidí. Hornická těžba vedla k likvidaci 80 vesnic, což minimalizovalo obytný prostor lužickosrbského etnika. Řada Lužických Srbů dnes tvrdí, že období 1945-1990 bylo nejštědřejší na vývoj kultury za  celou dlouhou dobu lužické historie.  Na kapitalistické poměry nebyl lid dostatečně připraven a není dost odolný.

Zájem mezinárodní, především vědecké veřejnosti, má pozitivní vliv. Nejde jen o Basky, Velšany, ale i o lužickosrbské etnikum. Dnes se jeví NDR jako stát, který určité pochopení měl, svědčí o tom některé skutečnosti, které ani dnes nelze obcházet. Saský zemský sněm schválil zákon o právech srbského obyvatelstva, vzniklo Srbské lidové divadlo a vláda zakotvila práva Lužičanů dokonce do Ústavy NDR. Aktivně se angažovala Domowina. Při Akademii věd pracovala lužickosrbská pobočka, pracovaly dvě srbské střední školy, na univerzitě v Lipsku byla katedra sorabistiky, každým rokem vycházela řada nových publikací. Oceněn byl i přínos českého školství, které umožnilo bezprostředně po válce u nás vystudovat osmi stům studentům. Po několika letech se pořádaly festivaly lužickosrbské kultury. Ve dvojjazyčných okresech krajů Gottbus a Dresden byla srbština postavena na roveň německému jazyku. Šance vytvořené v roce 1945 se však nerealizovaly, dokonce z několika důvodů. Připojení k Československu se neuskutečnilo, i když ještě z koncentračního tábora se lužický Jan Cyž obrátil s peticí o pomoc, ale prezident Beneš příliš aktivní nebyl. Dokonce se traduje, že mu J.V. Stalin nabídl jako kompenzaci za ztracenou a postoupenou Podkarpatskou Rus území Lužických Srbů. Použil jsem termín postoupenou, Národní shromáždění totiž připojení k SSSR odsouhlasilo. E. Beneš prý návrh odmítl, aby jednou nemusel vést s Německem spory o toto území, dokonce prý v intimních rozhovorech vyslovil obavu, že SSSR nebude trvale silný a Německo trvale slabé.

Společnost přátel Lužice měla po roce 1945 v českých zemích na 15 000 členů. Na filosofické fakultě byla znovu otevřena katedra sorabistiky.

Z územního hlediska se nepodařilo realizovat ani další návrh, jehož podstata byla v tom, že by po vysídlených Němcích přišli na jejich místa Lužičtí Srbové s vlastním administrativním celkem. V úvahu připadal některý ze severočeských  výběžků, šluknovský či frýdlantský. Selská vázanost na půdu byla tak silná, že Lužičtí Srbové ani neusilovali o uskutečnění této možnosti. Vznikla také obava, že zbytek národa, který by zůstal na území Německa by rychle zanikl. Ironií osudu se stalo, že stejně bylo v důsledku těžby zrušeno mnoho vesnic a dnes jsou vážné pochybnosti, zda se Lužičtí Srbové udrží, i když osud Basků a Velšanů napovídá, že by se tak stát mohlo. Záruky mohou poskytnout jen stabilní demokratické poměry, využité nejen pro neprivilegované vrstvy společnosti, ale i pro malé národy. Problém demokracie je v tom, že i pro dobré věci  se musí nejprve získat většina v parlamentě, kde jsou však zastoupeny i síly s jiným hodnotícím měřítkem v otázce národností.

7. Nejmladší generace

Období úspěchů a neúspěchů se poznají nejen na osudech literatury, novin a časopisů, spolků a institucí, ale také v životopisech představitelů a mluvčích lužickosrbského lidu. Marně bychom mezi nimi hledali vojevůdce, korupční politiky, nacisty, reakcionáře a nepřátele pozitivních hodnot. Škoda jen, že rozsah této publikace neumožňuje úplný výčet těch, kteří by zasloužili pietní vzpomínku.

28.5 1893 se v Borkowech narodila dolnolužická novinářka a spisovatelka Mina Witkojc, která v letech 1907-1921 pracovala v Berlíně jako tovární dělnice, jinak také v zemědělství. V r. 1921 se seznámila se skupinou Čechů a Hornolužičanů. Předseda Domowiny, Arnošt Bartl, ji seznámil s dr. Arnoštem Mukou, který třicet pracoval na monumentálním slovníku dolní lužičtiny. V roce 1910 se začal v Ruské akademii věd tisknout.  Dotištěn byl až v Praze 1927.  Mině Witkojc bylo svěřeno redigování Serbskeho Casniku. V něm bojovala proti prušáckému duchu, psala odvážně, utužovala solidaritu Dolní a Horní Lužice a přátelské styky s Čechy. Po nástupu nacistů k moci jí bylo zakázáno psát a organizovat kulturní a jiné spolky.  Musela se přestěhovat do vykázaného místa, do Erfurtu, v Lužici měla zakázaný pobyt.  V r. 1943 poznala nacistické věznice. Od roku 1947 působila opět v Domowině. Nějaký čas pracovala pro Lužici v Praze. V roce 1925 vyšly její Dolnoserbskije  basuje, v Erfurtu i Vzpomínky. Překládala divadelní hry i básně z češtiny. Spolupracovala s profesorem Adolfem Černým, uveřejnila Vzpomínku na zlatou Prahu. Psala působivé reportáže, nejen o Praze, ale i o Pardubicích, Hradci Králové, Brně, Mladé Boleslavi, Luhačovicích a prohlubovala tak česko-lužickosrbské vztahy.

K zasloužilým lužickosrbským pracovníkům patří dále: dr. Jan Cyž, profesor P. Nowotny, J. Kochta, K. Lorenc, J. Chěžka, prof. J. Brankačka, prof. P. Nedo aj. Na nich i na další generaci závisí příští osudy nám tolik blízkých Lužických Srbů.

Redakce: J. Řezníček                                                                             Připravil:dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 268. publikaci vydanou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Vydání první, 2001; vydání druhé, únor 2009, Praha.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                                   E-mail: Vydavatel@seznam.cz