O DÍVCE MARII

adventní promluva

Ilja Herold, 1.prosince 2001,

převážně na text z Lukášova evangelia, 1.kapitola, verše 26-55.

----------------------------------------------------------------------------

Milí přátelé,

když jsem přemýšlel o adventním tématu pro svou dnešní promluvu, napadlo mne zastavit se alespoň několika poznámkami u Ježíšovy matky Marie. Je to ona, jejímž příběhem začíná vyprávění o životě Ježíše Nazaretského,- a je to její příběh, kterým vstupujeme i do adventního, tedy předvánočního období.

Nechci a nebudu přitom polemizovat s tím pojetím Panny Marie, které proměňuje tuto jistě mimořádnou ženu v jakousi nebeskou bytost. Snad jen připomenu, že dogma o tom, že nejen Ježíš, ale i sama Maria byla údajně počata "bez dědičného hříchu", bylo vyhlášeno až v roce 1854. A dogma o tom, že Maria nezemřela, ale byla vzata přímo do nebe, ještě později, teprve v roce 1950. A místo jakékoliv polemiky budu se prostě držet biblického textu a sledovat, z jak různých stran nám tuto nesporně pozoruhodnou ženu ukazuje.

***

Předvánoční příběh Mariin začíná tak zvaným zvěstováním. Máme je uvedeno u evangelisty Matouše a Lukáše. Kdežto však Matoušův příběh zcela jednoznačně předkládá dogma o Ježíšově zrození z panny, Lukáš, zřejmě také proto že byl lékař, vykládá události jinak.

Poslyšte nejprve Matoušův ryze dogmatický text (Mat.1/18-25):

“Ježíšova matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě. Proto se rozhodl ji propustit potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil a řekl: ,,Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. To všechno se stalo, aby se splnilo co řekl Hospodin ústy proroka: ,,Hle panna počne, a Porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to jest přeloženo "Bůh s námi" ". Když se Josef probudil ze spánku, učinit jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna.

****

Evangelista Lukáš byl lékař, a jeho příběh je jiný:

Dívce Marii, manželce starého muže, která je bezdětná protože ,,muže nepoznává", je zaslíbeno dítě. A skutečně se jí narodí syn,- Ježíš. Z hlediska těch, kdo již nedoufali, to je zázrak přijatý jako dar z nebes. Ale tím zázrakem není panenské početí. Tím zázrakem je početí ve stáří. Jak to dokládá anděl Marii. když mu namítá, že ,,muže nepoznává,,: “A aj, Alžběta, přítelkyně tvá, i ona počala syna v starosti své a tento jest její šestý měsíc, která sloula neplodná"

Lukáš totiž ve svém textu bezprostředně spojuje dva rámcově spjaté zrcadlové příběhy. Nejprve přichází anděl k muži Zachariášovi, aby ohlásil početí jeho bezdětné ženě Alžbětě, která již překročila svůj věk. Pak přichází anděl k Marii, mladé ženě starého muže Josefa, aby ohlásil obdobnou zprávu i jí. Dva stejné, jen zrcadlově obrácené příběhy. Tam za svými přirozenými možnostmi stará Alžběta,- zde za svými přirozenými možnostmi starý Josef. Obojí zázrak ... ale žádné nadpřirozené zrození z panny.

Ten text podle Lukáše zní takto:

V měsíci pak šestém ( počítáno od početí Jana Křtitele) poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazaret, k panně zasnoubené muži, kterému jméno bylo Josef z donu Davidova, a jméno panny Maria. I všed k ní anděl dí:"Zdráva buď milostí obdařená, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami." Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řeči jeho a myslila, jaké by to bylo pozdravení. I řekl jí anděl: Neboj se Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě a porodíš syna a nazůveš jméno jeho Ježíš. Tenť bude veliký a Syn nejvyššího slouti bude, a dát' jemu Pán Bůh stolici Davida, otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. I řekla Maria andělu:” Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?” A odpověděv anděl řekl: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě. A protož i to. což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boži. A aj, Alžběta, přítelkyně tvá, i ona počala syna v starosti své. a tento jest její šestý měsíc, který sloula neplodná. neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo“. “ I řekla Maria, Aj, děvka Páně, staniž se mi podle slova tvého. I odšel od ni anděl....”.

Ty příběhy o početí neplodné ženy nejsou přitom v Bibli ničím tak zcela mimořádným. Připomenu třeba Sáru manželku Abrahámovu nebo Chanu matku kněze Samuela. Mimořádná je zde jiná věc: V orientě se již tehdy, a trvá to dodnes, bezdětnost vždy pokládala a pokládá za "vinu" matky. V případě Marie se setkáváme s prvkem novým: Maria zcela jasně ukazuje na Josefa. To ne já, "provinilá" žena, nemohu mít dítě. To on, impotentní muž. To je i v biblických poměrech něco zcela mimořádného, a Mariina výpověď je zcela revoluční a netypická.... Není přitom v této souvislosti asi bez významu, že jméno Marie ... Mirjam .. . znamená podle biblického slovníku "Vzpurná".

***

,I naplnily se dnové, aby porodila.." A dějí se věci na nebi i na zemi... a přicházejí pastýři a mudrci. A pak Lukáš uvádí zajímavou větu: Všichni žasli nad tím co se dělo, ".. ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom...". Promiňte mi prosím to mé snad přehnané nadšení... ale tady je doslovně napsáno, že Maria přemýšlela. A já neznám žádný druhý případ, že by se něco takového o kterékoliv jiné ženě v Bibli dosvědčilo. Ženy tehdy nemyslely. Nebyly k tomu ani vedeny, ani vychovávány. Nikoho to nezajímalo, a ani na to neměly právo. Proto v Mariině případě muselo jít o něco mimořádného, a navíc musela Maria dosáhnout ve svém životě skutečně mimořádného postavení, aby se tato výpověď o ní dostala do evangelijního kodexu.

***

Podle Matoušova podání dochází pak k vraždění betlémských nemluvňátek a Josef s Marií a dítětem utíkají na řadu let do Egypta. Lukáš však o tom nic neví, i když z pohledu Mariina by muselo jít jistě o zážitky nepominutelné.

Místo toho uvádí Lukáš, že když bylo Ježíši osm dní, přinesli jej rodiče do chrámu k obřízce. A přistupuje k nim jakýsi Simeon, blahoslaví dítě, žehná rodičům, a Marie od něho musí vyslechnout děsivé proroctví, ,,Hle, on je jest dán k pádu i k povstání mnohých a jako znamení v Izraeli, kterému se budou vzpírat - a tvou vlastni duší pronikne meč'. " My víme, že tato slova jsou nutně dodatečnou stylizací. Jsou pozpětným pohledem, kterým první křesťanská generace hodnotila Mariin život. A nemůžeme těmto slovům a tomuto hodnocení nerozumět.

***

Když je Ježíši 12let, jdou s ním rodiče do chrámu. Ježíš se ztratí, rodiče se vracejí jej hledat, a naleznou jej mezi učenci a vykladači Zákona, jak se jich k údivu všech vyptává a s nimi hovoří. Na výtku rodičů Ježíš odpovídá: ,,Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého otce? ".

Rodiče se přirozeně zlobí, ale Lukáš opakuje svou dřívější údivnou poznámku, že ,Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci"

***

Uběhlo snad 20 snad 30 let. Ježíš má 4 bratry Jakuba, Josefa, Judu a Šimona, a několik sester jen tak, co nestojí za zmínku. Otec již zřejmě nežil. Rodina je v místě známa,- ale nepatří mezi honoraci, možná právě naopak. Lidé, hodnotící Ježíšovu angažovanost a mocné činy se proto podivují, kde se to vše u něho vzalo, když je to syn jenom tesaře a jenom nějaké Marie, a jehož sourozenci jsou Jakub, Josef, Šimon a Juda a pár sester co tam žijí. Ježíši je jeho rodina a původ v těchto souvislostech na škodu. ,,Prorok není beze cti leda ve své vlasti a ve svém domě", říká Ježíš, a Lukáš přidává. že tam neučinil mnoho mocných činů pro jejich nevěru.

***

A tato Maria, spolu se svými syny ale možná s celou svou rodinou, si pak jednou pro Ježíše přišla, aby si ho odvedla domů, v obavě, že se pomátl. Pro Ježíše. známého tam rabího, proroka a léčitele, obdivovaného i nenáviděného guru, si přišla maminka, aby si ho odvedla. To musela být v malém městě událost, protože zpráva o tom se zachovává v evangeliích celkem čtyřikrát. A Maria si zde musela veřejně vyslechnout Ježíšovo drsné odmítnutí: “Kdo je má matka a moji bratři?" Rozhlédnuv se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, řekl: "Hle, moje matka a moji bratří. Kdo činí vůlí Boží, to je můj bratr, má sestra i matka" .

***

Může nám být jasné, že Maria byla žena rozhodná a neběžná. Ale asi si se svým synem také hodně užila. My jsme si Ježíše stylizovali do barvotiskového intelektuála, kterého snadno obdivujeme. Ale mít ho v rodině a mít ho za syna asi nebylo nic snadného a příjemného. “Tvou vlastní duši pronikne meč“, prorokoval Marii Simeon. Kolikrát si na to asi musela vzpomenout. A kolikrát a kolik mečů jí tou duši proniklo, to si neumíme ani představit.

***

Mimo jakékoliv souvislosti mluví najednou evangelista Jan o svatbě v Káni Galilejské. Je svatba a Ježíš, Marie a asi i další členové rodiny jsou mezi hosty. Najednou dochází víno. Maria přichází s prosbou za Ježíšem, a ten proměňuje kádě vody ve víno k obdivu a radosti všech svatebčanů. Je to z evangelijního pohledu jakýsi "zázrak mimo pořadí", vycházející možná z nějakého podobenství. Je to však současně první lidový obraz Marie přímluvkyně, prosebnice a orodovnice, která stojí pevně na zemi a přimlouvá se za prosté lidi u svého Božského Syna, který by jinak - podle těchto představ,- zůstal hlavou na nebesích a obyčejné pozemské potřeby by přehlížel. Do jaké míry je tento "zázrak v Káni Galilejské" příznačný a zvěstný, nedovedu na tomto místě posoudit.

***

Pak už uplynule jen krátká doba. a Maria stojí pod křížem. Spolu s ní její sestra rovněž prý Maria a třetí Maria Magdalská, snad ona údajná kdys hříšnice co klečela u Ježíšových nohou. A s nimi nejmladší apoštol Jan, snad autor Janova evangelia. A Ježíš na kříži, v těch nejkrutějších svých bolestech, shlíží dolů a odkazuje svou matku do péče tohoto Jana. A jej zase své matce dává za syna: Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce, "Ženo, hle, tvůj syn". Potom řekl tomu učedníkovi, ,,Hle, tvá matka". V tu hodinu.ji onen učedník přijal k sobě.

Já si vždy uvědomuji, kolik stránek by takový dobrý spisovatel dokázal napsat kolem těchto scén, a nadto pak spisovatel špatný. Bible je však neuvěřitelně stručná a úsporná. A my potřebujeme za těmito kostrami textů a slov vnímat realitu těla i duše, abychom nečetli jenom naskládaná písmenka, ale dokázali alespoň zčásti pochopit, oč ve skutečnosti šlo.

***

Pak už uplynulo jen pár dní. Zmatení učedníci se scházejí na patře zastrčeného domu. Vytrvale se všichni modlí. A s nimi nyní je už výslovně i Maria matka Ježíšova, a jeho bratří. Porozuměli, pochopili, byli zaujati, a přidali se. To víme. Tím však příběh většiny z nich stejně jako příběh Mariin končí. Dál již hovoří jen málo spolehlivá tradice a obrazotvornost.

***

Já jsem si však zcela na konec schoval ještě jeden evangelijní oddíl, kterým se vrátím k začátku svého výkladu. Tam úplne na začátku, když se Marie setkává s Alžbětou, je Alžbětě vložen do úst oslavný hymnus. Přečtu jej i s úvodem:

Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle: byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem, "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotekl mých uši, pohnulo se radosti dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co ji bylo řečeno od Pána".

Marie na to odpovídá:

,,Duše má velebí Pana / a můj duch jásá v Bohu mém spasiteli, / že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. / Hle od této chvíle budou mne blahořečiti všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, / který je mocný. "

I tato slova jsou jistě textem dodatečným. Nebyla řečena hned, ale byla stylizována a vložena do úst oběma ženám až redaktorem. Ale stojí hned na počátku příběhu. A musíme je proto chápat jednak jako výraz úcty, který Maria již v oné době v lidovém povědomí požívala.- a současně ale i jako výraz toho, že Maria si byla svého vlastního postavení sama vědoma.

Je to také text ryze básnický. Pokud bychom tedy chtěli, mohli bychom přemýšlet o tom, zda Maria nebyla třeba básnířkou. První křesťanskou básnířkou. Rozhodně však byla osobou, v jejíchž ústech nepůsobily podle povědomí pamětníků verše cize,- ale naopak organicky, pravděpodobně a důstojně.

***

A přicházím k tomu poslednímu a skoro šokujícímu. Následující verše, které jsou ne zcela organicky vloženy Marii do úst, jsou tím nejrevolučnějším, co si v celé Bibli můžete přečíst:

Maria zde říká: “Svaté jest Boži jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí:

Prokázal sílu svým ramenem, / rozptýlil ty kdo v srdci smýšlejí pyšně. / Vladaře svrhl s trůnu, / ponížené povýšil / i hladové nasytil dobrými věcmi, / a bohaté poslal pryč s prázdnou.'.”

Málokterá levicová strana by se odvážila takto jednoznačně vyhlásit svůj politický program. Maria to podle Lukáše dokázala. Přičemž v hebrejštině, v důsledku konstrukce její gramatiky, to může být přeloženo nejen jako vzpomínka, ale i jako program a výhled.

Bůh silou rozežene honoraci.. vladaře svrhne z trůnů... povýší ponížené.. nasytí hladové dobrými věcmi .. a bohatým sebere jejich bohatství.

Není snadné domýšlet okolnosti této básně, ale opět se musím domnívat, že evangelista by nemohl vložit tato slova do úst matce Ježíšově. kdyby k tomu neměl důvody a oprávnění i souhlas veřejného myšlení a tradice. Možná, že ty bouře kolem Ježíše měly třeba i dost jinou podobu, než my si dodnes vykládáme.

***

Víc toho o Marii (pokud vím) v Bibli není. A já jsem se chtěl jenom kratičce zastavit u příběhu o dívce Marii, který je evangelijně a věcně předvánoční. a přidal jsem k němu několik dalších obrázků z jejího života. Byla to jen skromná faktografie. Skromná a zkratkovitá. Ale nejde, myslím, jen o vlastní fakta. Jde také o to poznat komu bible straní. A kdo je pro ni vzorem. A zde vychází, podle mého názoru zcela jednoznačně, že Písmo straní Marii a že ji uznává a ctí.

Je škoda, že církevní tradice postavila Marii na zcela nebiblické místo. Učinila z ní nastrojenou a pózující královnu nebes. A vzala jí její skutečnou hodnotu a význam jako ženy ve své době zřejmě zcela mimořádné... a pro náš pohled vzorné a vzorové. Ne ve smyšlených nadpřirozených podobách, ale v souvislostech konkrétního života a v dějinách vzpomínek, tradic a vzorů, které si my lidé můžeme zde na zemi klást a oživovat.

Nebojme se dívky Marie. Přiznejme jí to biblicky dějinné místo. které jí právem a se ctí náleží. A až o vánocích budeme slyšet nebo číst ten známý betlémský příběh, mysleme méně na ten nebeský ohňostroj a více na tu zranitelnou a zraňovanou dívku a ženu, která vstoupila do povědomí svých současníků jako žena trpící,- žena praktická,- věrná křesťanka,... snad intelektuálka ... snad básnířka ... a možná i radikální revolucionářka. A jejíž jméno bylo Mirjam, což prý znamená “Vzpurná” a “Neústupná“ ... a třebas i “Tvrdohlavá”.'

