OUN na začátku II. světové války

1. září se ocitl svět na osudové křižovatce. Německo zákeřně, jako dravec číhající na kořist, přepadlo bez vyhlášení války Polsko. Výstřely z hlavní lodních děl křižníku Schleswig-Holstein, namířené na poloostrov Westerplatte v Gdaňské zátoce, znamenaly začátek druhé světové války, nejstrašnější v lidských dějinách, do které v průběhu šesti let vstoupilo postupně šedesát jedna zemí s více než čtyřmi pětinami zeměkoule, z nichž padesát milionů zahynulo.

V Reichstagu žhavil Hitler půlhodinovým projevem německé vášně doběla: na jeho úsilí vyřešit smírně spory s Polskem, problém Gdaňsku, koridoru a otázku menšin, se mu dostalo pouze odpovědi v podobě polského násilí a narušení hranic.

Tři slovenské divizní skupiny, Jánošík, Škultéty, Rázus, s rychlou skupinou Kalinčiak armádního velitelství Bemolák, s obrněným vlakem Hrdlička a leteckým plukem Fialka, 13.035 vojáků, 88 rotmistrů, 228 důstojníků, 567 jezdeckých, 1.254 tažných koní a 288 oslů na pravém křídle 14. armády generálplukovníka Lišta armádní skupiny Jih generálplukovníka von Rundstedta se za svítání 1. září vrhly na Polsko. Začala se psát jedna z nejtemnějších stránek bludné cesty klerofašistického spolupachatelství na zločinech proti míru.

Pravda, operační rozkaz generála Čatloše nepřipomínal ani slovem legion. Ale Ukrajinci byli s armádou, dokonce v jejím středu. V předvečer útoku odpochodovali v nových uniformách k Medzilaborcům a přes Vydraň a Palotu došli k polské hranici. Nad nimi létaly eskadry luftwaffe bombardovat Krosno, Jaslo, Lvov, po silnicích postupovaly pancéřové kolony. Německé tanky vyrazily z prostoru Spišské Hanušovce přes Kacwin a Spišskou Starou Ves na Nowy Targ. U Czorstyna překročily předsunuté slovenské hlídky Dunajec. Přes hranice pronikly i u Piwniczné, ale tam je odrazili. Na Dukle se dostaly až k Barwinku, ale i tam je zahnali.

Slavobrány a objetí však sotva uspokojovaly touhy střelců OUN. Už se viděli ve Lvově. Chtěli se tam hnát jako o závod, postupovat rychle, být co nejrychleji ve městě, vyhlásit ustavení vlády OUN a nezávislost Haliče pod protektorátem Třetí říše. Postupovali však sotva krok za krokem. Že by se nesplnil slib, který před časem tlumočil Melnikovi z rozhodnutí vůdcova štábu sám Canaris? Ten Canaris, který si právě 12. prosince zaznamenal z další porady konané v Hitlerově přítomnosti, že Litva dostane okolí Vilniusu a Halič

a polská Ukrajina se stanou nezávislými? A na které Rosenberg přednesl svoji tvrdošíjnou představu o úloze ukrajinských nacionalistů během polního tažení proti Polsku: „Jejich povstání musí bát zinscenované tak, aby všechna polská hospodářství lehla popelem a všichni Židé byli vy vražděni.“

Postup legionu opravdu nebyl bleskový. Postupovat mu nedovolovaly polské síly: zoufale se bránily. Postupoval tedy pomalu, už jen v německých kolonách.

„Krev volá po krvi!“

„Kdo jsou Ukrajinci, čili Malorusové? Je to slovanský národ na Ukrajině, v bývalém jihovýchodním Polsku, v Bukovině, v Besarábii a na bývalé Podkarpatské Rusi. Církevní odborná řeč označuje jako Rusíny katolíky slovanského ritu v Haliči, v bývalém Československu, a to i ty, kteří nemají ukrajinský původ. Antové, jeden z kmenů, od nichž Malorusové odvozují svůj původ, měli již ve 4. a 7. století velkou říši. V 9. století tvořil Kyjev centrum knížectví. Zanedlouho přišlo do kontaktu s křestánstvím, které bylo zavedeno za Vladimíra Velikého (980-1015) pokřtěním celého národa v hlavním městě Kyjevě."

Nejeden ludácký politik si oddychl. Slovensko účastí na tažení proti Polsku povýšilo. Z pozice schutzstaatu na úroveň německého spojence.

Co je komu po osmnácti mrtvých z Oravy, z Liptova, čtyřiceti šesti raněných Záhorácích, Šarišanech nebo Dětvanech, jedenácti nezvěstných Kysučanech, Dětvanech a Horehroncích z polské války! Za takový výhodný obchod to byla přijatelná cena.

Zle-nedobře však bylo s Ukrajinským legionem.

Když dorazil do haličského Komarna, tedy do samé blízkosti Lvova, dostal rozkaz zastavit stát. Učinil tak s otevřenými ústy a vykulenýma očima. Vyjeveným střelcům oznámili, že do Lvova nepůjdou, protože tam už vstoupila Rudá armáda. 17. září Sovětský svaz vyhlásil, že vzhledem k událostem v Polsku nemůže zůstat neutrální.

Plukovník Suško, připravený na to, že ve lvovském rozhlase přečte proklamaci o vytvoření suverénního východohaličského státu, zastrčil připravený papír za manžetu oficírského pláště. Legionu musel nejen zavelet zastavit stát, ale také čelem vzad, pochodem vchod a ustupovat s Němci.

Projevil se však jasně: odložil vojenské značení velitele, nechal si jen stejnokroj a oficiálně protestoval proti záměru rozpustit jednotky zorganizované Ukrajinci a za ukrajinské peníze.

Novopečený doktor medicíny Ivan Andrijkiv si zapsal: „S těžkým srdcem začal náš ústup na západ do Krosna, které určili jako sběrné místo pro utečence a demobilizované ukrajinské vojáky z vojenských jednotek OUN, kteří se s takovou vírou a s takovým zápalem vydávali před třemi týdny na pochod na Ukrajinu“

Z Krosna je Němci převezli do Zakopaného.

Poručík Norym-Hutovič, který přišel se svojí sotní do Ustrzykovů a musel také udělat čelem vzad, dostal jiný rozkaz. S jednotkou, která se mezitím rozrostla na dvě stě padesát střelců, zejména o ty, kteří se vraceli v nevelkých skupinách od Lvova a Drogobyče, se měl vrátit do Sanoku a „čistit Lemkovčinu od nezlikvidovaných polských jednotek a jednotlivců, kteří se tajně, tvrdě a surově probíjeli lesy do Maďarska a Rumunska“. Proto rychle rozdělili sotni na poloviny. Pro jednu vybrali za sídlo obec Volkoviji, druhou rozmístili v městečku Tisnij. S pomocí vesničanů a narychlo zorganizované vesnické ukrajinské milice prohledával lesy, chytal polské bandity, hlavně důstojníky ukrývající se po statcích, samotách a hájovnách, a dopravoval je do tábora v Sanoku.

Jak ale naložit s více než půl druhou tisícovkou hrdlořezů a zabijáků, kteří byli najednou k ničemu, protože válka skončila a Suško si svoji deklaraci o samostatné Haliči mohl dát ne za manžetu, ale za klobouk?

Ano, v daném okamžiku byli k ničemu. Z hlediska dlouhodobých nacistických záměrů se s nimi však plýtvat nesmělo. Vždy se mohli hodit.

Mohli si vybrat. Jít k ukrajinské pomocné policii, do werkschutzu, do selbstschutzu.

Szczygielski si vybral policii.

Kdyby byl starší, měl šanci dostat se do speciální školy, do které vybírali nejlepší z nejlepších a kde hlavním předmětem bylo učit se, jak zabíjet lidi.

Škola byla nedaleko tábora, kde je soustředili. Organizovalo ji vedení OUN se svolením nacistické bezpečnostní služby pod názvem Ukrajinská školní sotně. Německým velitelem byl hauptsturmfuhrer Walter Kruger, jeho pomocníkem feldvébl Wilhelm Rosenbaum a krajinským představeným poručík Vilnyj, nikdo jiný než sám Mykola Lebed, spolupachatel atentátu na ministra Pierackého. Hitlerovci ho vzali po pádu Polska pod svá ochranná křídla a on poníženě sloužil. Posluchače zdravil na úvod nacistickým Heil Hitler a od té doby nepoznali jiný pozdrav.

Sto dvaceti účastníkům kursu přednášeli základy špionáže a kontrašpionáže, metodiku výslechů a upevňování nervového systému. Pro tento předmět měli vypracovaná i praktická cvičení. Nejednou jen co se setmělo, se Kruger, Rosenbaum, Lebed a určený posluchač vydali do Zakopaného na lov. Oběťmi byli místní Židé. Vnikali do jejich domů, pod jakoukoliv záminkou je vyvlekli ven, dotáhli je do školy, obvinili z nejhorších zločinů a předváděli na nich jak posilování nervového systému, tak metodiku výslechu.

Jednoho pozdního listopadového večera dovlekli silně se bránícího mládence. Posilněni pálenkou si dali na výslechu zvlášť záležet. Nejdřív mládence zbili do krve. Potom mu posypali rány solí a přiložili na ně rozpálené železo. Lebed, který aktivně pomáhal, přitom tvrdil, že povinností každého příslušníka OUN je dokázat Němcům, že ukrajinské nervy nejsou slabší než německé a jejich srdce jsou z ocele. Polomrtvou oběť vyhodili na mráz, přivázali ke sloupu a polévali studenou vodou.

Szczygielski k nim však nepatřil. Táhlo mu teprve na devatenáct a do této školy potřebovali zkušenější.

25. listopadu ho odveleli jako příslušníka Ukrajinské pomocné policie na stanici v Komaňczi u Sanoku.

Poručík Jevgen Norym-Hutovič splnil v těchto dnech rozkaz a „dočistil Lemkovčinu od nezlikvidovaných polských banditů“. Jeho sotni vystřídala jednotka wehrmachtu. Po krátkém odpočinku v Sanoku odpochodovali do Krynice a tam je na začátku prosince odzbrojili a demobilizovali.

Říká se, že obyčejní lidé mají jen málo času dívat se do zrcadla. Důležité však je, aby ten, kdo hledí do zrcadla, se nemusel sám před sebou stydět.

Ani Andrijkiv, ani Norym-Hutovič, ani Szczygielski, ani celý legion se nemohli této výsadě těšit.

Spolehlivě se řítili do propasti.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 149-166

nakladatelství Futura