„DEN VLASTI 2008“

Projev

Dr. Eriky Steinbachové, MdB,

prezidentky tzv. Svazu vyhnaných

dne 6. záři 2008

v mezinárodním kongresovém centru v Berlíně  

Vzpomínat a porozumět

Naším Dnem vlasti vzpomínáme na mnohonásobné lidské osudy a na vlast. Každý den nalézáme zprávy o nových vyhnáních v celém světě. Proto také chceme dnešní mladé generaci cenu vlasti zprostředkovat.

Vyhnání nebylo a není legitimní prostředek politiky, nýbrž zločin!

Tento den není jen dnem obětí vyhnání, nýbrž se týká také nebo i právě Němců uchráněných od tohoto osudu.

Východní, sudetští a jižní Němci byli vzati do strašného kolektivního zajetí  režimu a války, přestože za to více či méně nebyli odpovědni, stejně jako ti, kteří žili na západě nebo středu Německa.

Proto je dobře, že Spolková vláda každoročně ke Dni vlasti nařizuje vyvěšení vlajek na veřejných budovách.

Dnes před 60 lety byla druhá světová válka více než tři roky minulostí. Ale stále ještě se valily dobytčí vagony s vyhnanými do západního a do středního Německa. A ještě jiné transporty dojely do západního Německa.

V prvním vydání „Svět v neděli“ s datem 1. dubna 1948 bylo možno číst pod nadpisem „Ženy ze Sibiře, první návrat po tříleté nucené práci“: „ Po 3 a půl letech těžké nucené práce v zajateckém táboře u Čeljabinsku … se vrátilo v sobotu 370 německých žen, které byly v roce 1945 odvlečeny. Pracovaly v dolech, cihelnách, na výstavbě silnic… Muselo být vytěženo 5 tun uhlí za den a na tak zvaných Stachanovských dnech dvojnásobek… Ženy pocházely z východního Pruska, západního Pruska a Pomořan. V táboře žily zcela izolovaně a bez jakéhokoli spojení s venkovním světem. Polovina z nich zemřela v táboře vyčerpáním a hlady“. Tolik novinová zpráva.

Ve stejném vydání bylo na titulní straně zveřejněno: „12 let vězení pro Alfrieda Kruppa“. Jako důvod obžaloby uvedl mezinárodní vojenský soud v Norimberku, jakož i předtím v bezpočetných procesech, mimo jiné zaměstnávání zahraničních civilistů a válečných zajatců na nucených pracích. V těchto procesech bylo zcela potlačena skutečnost, že Američané a Britové nechali  Stalinovi rozhodovat o deportacích civilistů na nucené práce a nelidsky je zneužívat. Dvojí měřítko!

Miliony vyhnaných museli před svým vyhnáním konat nucené práce. Nejen pro Rusko, nýbrž také pro Polsko, Československo nebo Jugoslávii. Střední, východní a jižní Evropa byly po mnoho let po válce ještě gigantickým regionem držitelů otroků. Válka skončila. Hitlerova hrůzovláda skončila – lidská práva ale byla stále ještě ve velké části Evropy neznámými slovy. Běžné byly msta a odplata. Ženy a děti nebyly toho ušetřeny.

Když nyní o vyhnání Němců čteme a slyšíme, dalo by se věřit, že tato otázka lidských práv se vztahovala jen na Polsko a Českou republiku. Z dalekosáhlého pohledu je patrné, že tyto osudy byly stejné pro Němce téměř ve všech zemích střední, východní a jižní Evropy.

Způsob a rozsah vyhnání byly nanejvýš rozdílné. Také potenciál násilí proti německým civilistům nebyl jednotný. Sahal od spontánních akcí msty přes násilí z chamtivosti až k předem plánovaným a systematickým akcím ničení a ústil pak vyhnáním z vlasti, které se pro mnohé stalo zlým snem.

Vy, velmi vážený arcibiskupe Zolltischi, jste osobně prožil, co to znamená, patřit k německé národnostní skupině v Jugoslávii.

Zánik německé národnostní skupiny v Jugoslávii patří určitě k nejkrutějším událostem z poloviny dvacátého století. Dramatičnost tohoto dění nebyla napájena jen druhou světovou válkou, nýbrž i rozháranosti balkánských států a dvojitým konfliktním potenciálem, národnostním a náboženským.

Zánik německé menšiny je úzce spjat s násilím různých partyzánských skupin. Násilí směřovalo jak proti německým a italský okupačním mocnostem, tak proti německým civilistům.

Nejen samotné zabíjení, nýbrž mučení a strašlivá zohavení před likvidací byly již od roku 1941 na denním pořádku. Reakcí italského a německého vojska bylo brutální a drastické střílení rukojmích.

V této strach vzbuzující situaci žil národ Němců. Muži schopni vojenské služby byli bez šance vyhnout se, bez rozdílu povoláváni ne k německé armádě, nýbrž ke zbraním SS. Dobrovolnost byla čistá teorie.

V Německu není mnoho lidí, kteří s pojmem AVNOJ něco spojují.

Odkud to také mají vědět, že se za tím skrývá zkratka „ Antifašistická rada osvobození národů Jugoslávie“. Hlavou těchto partyzánů byl Josip Broz, nám více známý pod jménem Tito.

Pro Tita to všechno byla vítaná příležitost, zbavit se jednou pro vždy německé národní skupiny v Jugoslávii, vymítit ji.

Konrad Adenauer, tázán na Tita, řekl lapidárně: „Docela obyčejný zločinec.“

Formální přijetí rozhodnutí k úplnému odejmutí práv všem občanům německého původu žijících v Jugoslávii vyslovilo AVNOJ  dne 21. listopadu 1944.  Prohlásilo tyto občany Jugoslávie kolektivně za nepřátele lidu, kteří sice svou státní příslušnost neztratili, o to více však ztratili všechna státní občanská práva. Pro všechny, kteří  včas neutekli, začala doba hrůzy. Ze skoro 200 000 civilních občanů, kteří zůstali ve své vlasti, bylo 170 000 internováno v táborech. Z nich zahynulo 55 000 vraždami, týráním a hladem a rovněž nemocemi ze závadného jídla, mezi nimi dotrpělo více než 6 000 dětí mladších 14 let. Mnohé tyto tábory nebyly nic jiného než tábory smrti. Největší byly v Banat Rudolfsgnad a Molidorf, v Batschka Jarek, Gakowa a Kruschiwi, v Syrmien obce Syrmysch – Mitrowitz s továrnou na hedvábí a Slawonien Kerndia a Walpach.

Přesahuje to lidské možnosti představ, co se v těchto táborech odehrávalo. Když jsem poprvé přečetla zprávy svědků z této doby, nemohla jsem po nocích spát.

Předtím bylo již tisíce civilních osob zavražděno. Každý třetí Němec, který ve vlasti zůstal, přišel  v letech 1944 až 1948 o život.

Bylo to vyvražďování národa, o tom není pro území Jugoslávie  žádných pochyb. Tak hrůzostrašně skončila mnohosetletá historie osídlení Balkánu Němci. 

Dnes dochází ke  konstruktivnímu dialogu přežívajících Němců na území bývalé Jugoslávie se současnými vládami nástupnických států. Důstojné památníky na masových hrobech velkých vyhlazovacích táborů, které jsou zřizovány stávajícími vládami ve spolupráci s přežívajícími, působí dojemně.

20. září bude odhalen v Syrmisch - Mitrowitz v táboře „hedvábná továrna“ další památník na 2000 německých obětí v tamním masovém hrobě.

To je potěšující a dobré znamení. Toto umožňuje doufat, jako v jiných sjednocených sousedních státech, ve společné usmíření. Maďarsko po pádu železné opony přijalo odpovědnost za vyhnání maďarských Němců. Konference maďarského parlamentu,  která se konala dne 16. listopadu 2007 u příležitosti vzpomínky na vyhnání maďarských Němců, byla doposud jedinečná ve společenství hodnot v Evropě.

Maďarská předsedkyně parlamentu Katalin Szili zdůraznila při této příležitosti v maďarském Národním shromáždění před členy všech maďarských stran zastoupených v parlamentu, před representanty maďarsko – německého Landsmannschaftu a  zástupci německé menšiny, že tato vzpomínková konference „splňuje morální povinnost“.Maďarska. „Bylo to naléhavě nutné“, řekla, aby tato omluva odezněla na místě, kde maďarské vlády rozhodovala o opatřeních, které se staly v prosinci 1945 … V 21. století se musím postavit jako poslankyně k odpovědnosti za vyhnání. „Již nikdy je výzva, která se musela ozvat“,  zdůraznila paní Szili ve své uchvacující řeči. Čestnou plaketu, kterou jsem jí tam mohla předat, si paní Szili velmi zasloužila.  

Více evropských vlád činí gesta soucitu, spoluúčasti a poznání. Ale je tomu – bohužel – také opak. Mlčení až do dnešních dnů ale těmto zemím dále nepomáhá.

Peter Glotz velmi výstižně řekl, jak je jeho zvykem, v jeho poslední knize „Od vlasti k vlasti“:

„ Nezapomněli jsme, kdo druhou světovou válku začal – Hitler, a za souhlasu mnoha Němců. To ale neznamená, že to byli pachatelé… Každý národ je zatrolená směs pachatelů, spolupachatelů, příznivců a obětí.“

Vyhnání bylo, jakkoliv vítězné mocnosti o něm v srpnu 1945 rozhodly, zločin … Před koncem našeho života chceme my, utečenci a vyhnaní roku 1945, o tom otevřeně mluvit a osvětlit sami sobě náš úděl. To si nenecháme zakázat… Nenechám si namluvit, že korektní představa vyhnání … a požadavek, nezapomenout nevinných obětí vyhnání, znamená rehabilitaci nacistů a směřování  obvinění na sousední národy …

Nebude politická Evropa, pokud se některé evropské národy chovají jako mírně choromyslné, se kterými otevřená diskuze odporuje léčbě.

Peter Glotz  dospěl až l k tomuto hodnocení.

Zvláště sklíčeně, ano popuzeně ještě před svou  příliš časnou smrti označil  chování  německé levice k naší nadaci, Centrum proti vyhánění (Cpv), jehož byl od samého počátku jedním z čelných představitelů, za agresivní.

Andreas Kossert podal ve své knize „Studená vlast“ velmi výstižný a všemi vybroušenými ploškami osvětlující přehled o této těžké společné cestě donucení  starých a nových občanů.

V říjnu 1945, jak dokumentuje,  lidé z jižního Šlesviku podali petici polnímu maršálu Montgomerymu, ve které důrazně prosili, aby jejich zemi, co nejdříve osvobodil od utečenců. Důvody: Tento proud cizinců z východních oblastí hrozí vyhlazením vžitého nordického charakteru a představuje po staletí vážné nebezpečí pro náš národ. Jaksi se takové argumenty dostaly ve známost.   

Moje matka, která s námi dvěma dětmi po útěku přes Balt byla nastěhována do Šlesvik – Holštýna, slyšela při své prosbě o láhev mléka pro moji smrtelně nemocnou sestřičku od sedláka lapidárně „ Jste horší než šváby“.

Naši osudoví kamarádi v sovětské zóně, pozdější NDR, to měli ještě těžší než ti, kteří se usadili v Západním Německu. Jejich vyhnání bylo po desetiletí tabuizováno, jako skupina se nesměli ani organizovat, ani o vyhnání mluvit. Byli více než 40 let dvojitými oběťmi  druhé světové války.

Začlenění utečenců a vyhnaných do německé společnosti nebylo žádnou přímočarou úspěšnou historií, nýbrž pro mnohé opět dodatečnou trpkou zkušeností.

Že se přinejmenším ve většině podařila jejich sociální integrace, většinou k tomu přispěla silná vůle vyhnaných, zaměřená k tomu, aby zase ekonomicky mohli stát na vlastních nohách, neposadit se rezignovaně do kouta, ale vyhrnout si rukávy a docela jednoduše jednat. 

Nadto utečenci i vyhnaní měli vůli  politicky se zařadit a tuto zemi spoluvytvářet. Ve všech demokratických stranách se  vyhnaní znamenitě angažovali.

Současné debaty vyhnaných jsou součástí procesu osvětlování, který stále ještě není uzavřený, jenž ale patří k integraci. Silné obranné reflexe jsou pro to indicie. K tomuto procesu objasňování přispěla naše nadace Centra proti vyhánění rozhodujícím podílem.

Její založení Svazem vyhnanců představovalo velkou společensko -- politickou práci. Tím jsme vyburcovali nanejvýš živoucí debatu. Byla a je částečně kontroverzní, ale svým výsledkem byla  nutná a plodná. Plodná je nejen pro nás vyhnané, nýbrž ještě více pro celou německou společnost.

K cíli nadace, kterým je  přispět k vytvoření plnohodnotného a pravdivého  německého  a také evropského obrazu dějin a objasnit význam kulturního dědictví vyhnaných pro naši zemi, jsme se  o velký kus přiblížili.

Publikace v posledních letech tuto skutečnost odrážejí.

Chceme, aby osud německých vyhnanců v našem hlavním městě byl viditelný. Chceme přispět k nalezení identity ve vlastní zemi.

Naší nadaci  „Centrum proti vyhánění“ se podařilo za více než 60 let po skončení války přesvědčit Spolkovou vládu o tom, že v Berlíně musí být zřízeno pamětní místo.

Pro zážitky naší generace je  na konci těžkého života potěšující, že náš osud nebude zapomenut, nýbrž bude mít pevné místo v kolektivní paměti naší vlasti.

Zasvěcení a pracovní schopnost tohoto dokumentačního centra povede k dalšímu kroku vedoucímu k úplnému dokončení integrace vyhnaných z vlasti a ke splynutí s naší společností. Ve spolkovém kabinetu byl ve středu k tomu schválen návrh zákona. Dům Německa v Stresemannstraße je skutečně dobré místo pro centrum vzpomínek a dokumentace. Správné jméno má toto dítě nyní již také. Pracovní titul  „Viditelní znamení“ je vystřídán názvem: „Útěk, vyhnání, smíření. Tak se bude příští nadace spolkové vlády jmenovat.

V něm se zrcadlí naše prosby již zcela výstižně.

Svaz vyhnaných bude třemi místy zastoupen v řídícím grémiu. Kdo nás bude zastupovat, o tom budeme sami rozhodovat.  Od začátku jsem s tímto postupem získali souhlas jak od spolkové kancléřky Angely Merkelové, tak i od státního ministra Neumanna. Spolková kancléřka  mně a také i celému prezidiu Svazu vyhnaných dala  velmi zřetelně vědět, že je to samozřejmé právem našeho Svazu takováto samosprávní rozhodnutí přijímat. 

Jinak znějící zprávy nepřijímáme.

Se spolkovou nadací „Útěk, vyhnání, smíření“ nepozbývají platnost úkoly Svazu vyhnanců a Centra proti vyhánění.

Cpv  bude dále a musí zůstat hnací silou našeho pohybu. Chceme a musíme společnost podněcovat a více znepokojovat.

V nastávajícím roce bude proto naše nadace zde v Berlíně pořádat výstavu o kulturní a osídlovací historii Němců mimo Říši.

Vlast, Den vlasti, není pro nás vyhnané izolací a duševní těsností, nýbrž otevřeností a pohledem přes hranice, zejména opatrováním vlastní kultury a setkáváním s kulturami našich sousedů. Vlast je pro nás spojena nejen s četnými vzpomínkami a vyprávěními rodičů a prarodičů, ale také s odhodláním a přáním  dobrého sousedství, přes hrůzy z poloviny 20. století.

Náš Svaz vyhnanců je nadstranický,  se svým milionem členů je uprostřed společenského systému. Nenecháme se ani levou,  ani  pravou veřejností zneužít. Oba politické extrémy vždy pošlapávaly a pošlapávají lidská práva.

Nenecháme se provokovat ani drastickými formulacemi, ani pronikavými tóny, které jsou výrazem zatvrzelých srdcí.

Chceme jít cestou pravdy a usmíření.

V zemích, ze kterých  dodnes znějí nerozumné, ano dokonce i zraňující hlasy, stavíme na mladé generaci, která právě jako my hledá otevřené a přátelské kontakty a přitom také hledá pravdu.

Evropa, ve které mohou lidé žít jeden pro druhého v míru a porozumění, vyrůstá z otevřenosti  a pravdy. To ale musí vědět všichni, kteří v Německu své vzpomínky hájí a pěstují. Mosty mezi našimi evropskými národy budou o to nosnější, čím veřejněji a se zájmem povedeme dialog. K tomu musí být společné vůle, abychom suť historie odklidili a z trosek vybudovali něco nového.

***

Pozn. red. Paní dr. E. Steinbachová, předsedkyně německého „Svazu vyhnaných“, se narodila v nacisty okupovaném Polsku. Její matka byla úřednicí tamní německé správy a otec důstojníkem armády. Je pochopitelné, že po prohrané válce oni i další říšští Němci museli Polsko opustit. V žádném případě tedy dr. Steinbachová  a její rodiče nepatří ani mezi odsunuté Němce, ani mezi tzv. vyhnance.

Přesto skutečnost, že právě ona byla svého času zvolená do funkce předsedkyně tohoto svazu je z hlediska historického pozitivním posunem. Zatímco dříve ve vedení této organizace byli řadu let i bývalí nacisté, může dr. Steinbachová s čistým svědomím prohlašovat, že nacistkou nebyla. Vzhledem k jejímu věku,  ani nemohla.

Její vystupování na veřejnosti však je spojeno a ahistorickým přístupem k minulosti. Ona, jak ostatně bylo a je stále pravidlem v německém i rakouském landsmanšaftu, ignoruje souvislosti mezi příčinou a následkem v dějinách. Ve svých projevech  vždy začíná jen utrpením Němců, jejich vyhnáním. To, čeho se znacizované německé menšiny ve státech, kde žily, dopouštěly na svých spoluobčanech, zamlčuje. Přechází zpravidla i vyvražďování Slovanů německými ozbrojenými složkami, SS i armádou, které mělo charakter genocidy. Na frontách, koncentračních táborech a jinde jich zahynulo kolem 30 milionů. Holocaust však dr. Steinbachová nejen nezpochybňuje, ale dokonce často o něm mluví.  6 milionů jeho obětí byli Židé. Zamlčovanou skutečností však je, že větší část z nich však byla občany Polska, SSSR, Jugoslávie a i naší republiky. Ano, v Židech, Rómech a Slovanech viděli nacisté největší nepřátele. Proto jejich zločinná mašinérie byla zaměřena především proti nim.

Výsledkem myšlenkové produkce dr. Steinbachové jsou z uvedených důvodů nezbytně nutně pouze deformované obrazy minulosti, zfalšovaná historie, v níž oběti vystupují jako zločinci a vrazi, kdežto z katů a jejich pomocníků se stávají oběti.

Ještě v ne příliš vzdálené době  „profesionální političtí vyhnanci“ neúnavně obviňovali především nás, Čechy, a Poláky ze zločinů spáchaných na německém civilním obyvatelstvu po druhé světové válce nebo v jejím závěru. Nyní dr. Steinbachová, ale v tomto směru prvenství nemá, říká, že vyhnání bylo zločinem, genocidou, i když o něm rozhodli vítězné mocnosti. Ano, tedy i Američané, Angličané, Francouzi a samozřejmě především Rusové jsou obviňování ze zločinů spáchaných na německém obyvatelstvu. Tak se německá „vyhnanecká politika“ dopracovala až k pochybnostem, zda Postupimská smlouva je pro Německo vůbec platná, a v některých případech i k tvrzením o její neplatnosti.  Snahy o přepisování dějin jsou v těchto souvislostech zřejmé. Nebezpečnost  uvedených revizionistických snah je o to větší, že se těší podpoře části německé politické elity, zejména z řad CDU-CSU.

Nelze pominout  ani specifické vztahy mezi  německými „vyhnanci“ a Maďary. Maďarský národ, zatím jediný mezi národy,  byl vyznamenám sudetoněmeckou Karlovou cenou. V minulém roce byla Katalin Szili, předsedkyně maďarského parlamentu, oceněna čestnou plaketou, jíž jí předala dr. Steinbachová, kromě jiného i za dojemnou omluvu za vyhnání Němců z Maďarska.

Německým „vyhnancům“, podporovaným některými německými politiky, neustále tane na mysli jejich původní vlast, z níž byli „vyhnáni“. Zdůrazňují, že práva na vlast se nevzdali a nikdy nevzdají. Rádi by se do ní vrátili. Např. tzv. sudetští Němci spojují svůj návrat s představou, že  v ČR by se těšili rozsáhlé autonomii a že by měli právo rozhodovat o svém osudu, zejména o tom, zda zůstanou v rámci  českého státního útvaru nebo i se „svým územím“ se připojí ke SRN. V tomto případě by hranice naší republiky byly pro nás ještě méně přijatelné než ty, které nám byly nadiktované mnichovanskými mocnostmi. Na „sudeťáckých „ mapách takto okleštěnou republiku můžeme běžně vidět.

Autonomii si přejí i maďarské menšiny, nebo alespoň její části, žijící ve státech sousedících s Maďarskem. Jsou více či méně podporované určitými maďarskými politiky. Někteří z nich usilují o vytvoření Velkého Maďarska.

Nejsou si velkouherské snahy s přáním velké části německých vysídlenců vrátit se do původní vlasti blízké? Nejde o pokus o obnovu protislovanského německého maďarského spojenectví? Není možné si již dlouhodobou mlčenlivost a nečinnost EU k projevům maďarského fašismu a šovinismu vysvětlovat i výše uvedenými skutečnostmi?

Dr. Robert Zoltisch,

arcibiskup z Freiburgu a předseda Německé biskupské konference,

projev u příležitosti Dne vlasti

v souvislosti s vyznamenáním plaketou Svazu vyhnaných   

Velmi se těším z tohoto vyznamenání. Znamená velkou osobní čest. Toto vyznamenání chápu zároveň také jako ocenění naší církve – katolické organizace vyhnaných  – jako ocenění za výkon pro církevní a společenskou integraci milionů německých utečenců, vyhnaných a vysídlenců z východních státních území bývalé Německé říše, ze sídlišť ve střední a jižní Evropě jakož i ze zemí bývalého Sovětského svazu. Chápu tuto čest jako výraz úcty za všechno to, co udělala církev v naší zemi zejména pro porozumění, usmíření a mírovou práci v minulých desetiletích a až do současnosti činí. Pro mne není čestná plaketa jen příležitost k radosti a vděčnosti, nýbrž také závazek a povinnost, stavět další mosty a cesty dialogu a upevňovat přátelství mezi Němci a lidmi v našich sousedních zemích. 

Den vlasti se koná letos pod heslem „ Vzpomínat a porozumět“.  Je to hluboké a prozíravé  slovo, které nám více objasňuje: My lidé jsme historické existence. Nežijeme jen pro nás samotné, nežijeme jako jednotlivci rozděleni přepážkami, nýbrž již velký kus daleko od toho,  co je za námi a z toho, co je před námi. Ve všech dobách upozorňovali velcí myslitelé na to, že my lidé a naše kultura se připravíme o vlastní kořeny, když naší historii a tím spojené tradice zapomeneme. Člověk dává do hry přímo své duševní zdraví, když myslí, že může svou historii života za sebou odstřihnout. Takové snažení je nemožné. Náboženství se zvrhne v ideologii, když si už nepřipomíná svůj původ. Každá kultura se zakládá na vzpomínkách. Začíná vzpomínkami. Chce samozřejmě stále přitom ven, ano, musí se dále vyvíjet, ale bez tohoto začátku nemůže existovat..

Historie lidstva a národů v Evropě je ovlivňována staletými pospolitostmi v kultuře, vědě a hospodářství; neméně množstvím vztahů mezi lidmi různých jazyků, náboženství a národností přes hranice zemí. Historie je  - to je nutné nezaujatě brát na zřetel – naplňována také určitými pocity odporu, podceňování, i předsudky, zkušenostmi s násilnými konflikty a mnohotvárným bezprávím. Nezřídka existují ještě nyní dělicí čáry, které nacionalismus 19. a 20. století, stejně jako zavrženíhodné režimy nacionalistické  a komunistické, zapříčinil.

Velké pospolitosti a jejich zatížení budou jasně ještě delší dobu dál působit. Vidět je, porozumět jim  vyžaduje, aby toužení po klidném sousedství v Evropě bylo  citlivějším a bystřejším. Tak můžeme chápat slova „Vzpomínat a porozumět“. Bezpochyby, smíme, ano musíme být vděčni za mír v Evropě. Ještě neexistovala, viděno z časového nadhledu, taková dlouhá doba míru mezi národy Evropy, jakou prožíváme od konce druhé světové války až do dnešních dnů. Poprvé v historii našeho kontinentu jsou spojováni sjednocováním Evropy lidé, národy a národností bez válek a násilí na základě demokracie a lidských práv. Po přelomu v letech 1989/1990 se tato dynamika také rozšířila na střední a východní Evropu. I když musíme prožívat stále ještě mnoho a mnoho násilných a válečnických hrůz v mnoha zemích.

Únosný mírový pořádek v Evropě nabízejí od začátku také vyhnaní z vlasti, což má velký význam.   Duševní síla, ze které vše vzniklo, byla v mnoha případech křesťanská víra. Tato víra udávala směr pro formulování „Charty německých vyhnanců“, která 5. srpna 1950 byla ve Stuttgartu proklamována. V duchu evangelia se němečtí vyhnanci z vlasti  vzdali výslovně  pomsty a odplaty, aniž by rezignovali na právo na svou vlast. A to bylo dobře. Na jedné straně nerozdmýchávali žádnou nenávist a nepronášeli žádná další slova o použití moci. Na druhé straně jasně stanovili, že se práva na vlast nemohou nikdy vzdát. Touto vyváženou pozicí upevnili mír v Evropě a tak – také v zastoupení  mnohých ve světě, kteří stále ještě jsou pronásledováni a jejich zeměpisná a duševní vlast je okrádána – pevně přijali hlavní základní právo lidí, právo na vlast. Do současnosti trvají na tom, že bezpráví zůstane bezprávím, aniž se nechají roztrpčit.

Papež Benedikt XVI, Josef Ratzinger, před třiceti lety ještě jako arcibiskup z Mnichova a Freisingu, upozornil s důrazem na tyto souvislosti ve svém kázání o svatodušní neděli r. 1979 a přihlásil se k vyhnaným z vlasti: „ Když vzpomínáte na ztracenou vlast, pak stojí vyhnání zase před vašimi zraky, 15 milionů Němců bylo po válce postiženo strašlivými vedlejšími okolnostmi. Světová veřejnost nerada o tom slyší z mnoha důvodů, nehodí se to do jejich obrazu dějin. Naléhá, aby se o bezpráví dále nemluvilo, a také mírní dobře smýšlející, že by o smíření již také neměli mluvit. Ale nadšení, které předpokládá zřeknutí se pravdy, není žádné skutečné nadšení.  Má špatný základ. Z psychologie víme, že zamlčené a potlačené působí v lidech dále a když nenachází žádné řešení, stane se vnitřní otravou.  Co platí v životě jedinců, platí také pro národy. Potlačené pravdy se stanou nebezpečnou silou, která organismus z vnitřku otravuje, a někde nebezpečně se ve společnosti projeví. Jen přijetí pravdy může rány hojit. Láska potřebuje pravdu a nesmí být bez ní.

Nemůžeme předstírat, že to, co se stalo,  se nikdy nestalo. To musíme v naších myslích, v našich vzpomínkách a smutku přijmout.  Kdo všechen lidský osud, mnohotvárný žal, nepochopitelné události našich krajanů zamlčuje, potlačuje, dělá z nich znovu oběti, oběti zapomnění.

Protože právě v Evropě stále více společně žijeme v míru, vzájemné pozornosti svobody a práva, nesmíme na minulost zapomínat a  potlačovat ji, nýbrž musíme vzpomínat a naučit se porozumět. To samozřejmě není jednoduché. Ale možné a nutné je to docela určitě. Kvůli budoucnosti potřebujeme obezřetné a poctivé vypracování jak vlastní, tak i společné historie a minulosti.  Potřebujeme na cestě k lidsky důstojné a životaschopné budoucnosti nutně i místa vzpomínek a stále znovu čas a prostory pro setkávání duchovního církevního přesvědčování. Především potřebujeme rostoucí porozumění pro různé způsoby pohledu a proto konstruktivní kulturu dialogu a kulturu zprostředkování. Kdo před minulostí zavírá oči, bude slepý pro budoucnost. Kdo se na nelidskosti nechce upamatovat, ten je náchylný ke krutostem. Tyto základní lidské zkušenosti nám chce zprostředkovat známé židovské heslo: „Chtění zapomenutí prodlužuje exil, a tajemství spásy se jmenuje vzpomínka.“

Byla nalezena koncepce, spolupráce katolické církve s německým státem, které budou také rozumět naši sousedé. “Viditelné znamení“ v Berlíně by mělo být propojeno s dalšími místy vzpomínek  na vyhnání a proti válce v Evropě.

Současná generace sice není odpovědna za to, co se stalo, ale je odpovědna za to, že se hodně z minulosti poučí pro budoucnost. Důležitý přínos naší křesťanské víry ke  vzpomínání a kultuře usmíření je rovněž  službou pro mír.

Oběti historie mají společné poslání pro současnost: Varování před tím, co si mohou lidé navzájem udělat, jaké brutality je možné spáchat lidskou rukou. Sem směřuje připomínka, abychom udělali všechno, co je v našich silách, aby  takové zlo v budoucnosti již nenastalo. Jako křesťané žijeme a potvrzujeme naději, že síla usmíření Ježíše Krista bude také usmiřující silou mezi lidmi a tak rány minulosti může zahojit. Takové vzpomínky před Bohem a lidmi dává opravdovou budoucnost.

Volný překlad a redakčně kráceno: Irma von  Tirb               Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 260. publikaci určenou pro studijní a jiné vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2008.

Web. stránka: www.ksl.wz.cz                                                       E-mail: Vydavatel@seznam.cz