O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích

IV.

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.

JUDr. Radovan Suchánek

Z hlediska sukcese do právních vztahů předchozích subjektů se popírá závaznost některých dokumentů mezi Československem a NDR, které znamenaly „čáru za minulostí“. Patří k nim i vzpomenutá deklarace mezi vládami Československa a NDR z roku 1950. Ačkoliv v současné německé literatuře je vzpomínána, čeští autoři ani oficiální orgány jí nevěnovali žádnou pozornost. V jiných otázkách však Německo tuto sukcesi plně respektuje, a to včetně závazků majetkových. Německo sukcedovalo i do mezinárodněprávních vztahů týkajících se hranic – jak do smluv, které Československo uzavřelo s Německou říší, tak i do smluv s NDR (viz. např. Bonnská smlouva podepsaná 3. listopadu 1994 a publikovaná pod č. 266/1997 Sb.).

Vůči vnitrostátnímu českému právu se trvale uplatňují požadavky zrušit dekrety prezidenta republiky a zákon č. 115/1946 Sb. Z různých expertních posudků a prohlášení tzv. sudetoněmeckých organizací vyplývá, že majetkové požadavky stojí za většinou výzev k tzv. „morálním gestům“. Výzvy, aby Česká republika převzala terminologii některých německých kruhů ve věci odsunu německého obyvatelstva, dekretů prezidenta republiky a zákona  č. 115/1946 Sb., mají sloužit k tomu, aby se odstranily dosavadní překážky k prosazení majetkových nároků. K tomu sloužily i občasné výhrůžky o překážkách, které budou kladeny České republice při vstupu do Evropské unie apod.

F. Ermacora podrobně zdůvodnil další politiku německé strany při prosazování těchto majetkových požadavků. Má jít o naplnění různých znaků genocidia ze strany Československa, a to tím, že Česká republika se k tomuto největšímu mezinárodnímu zločinu sama přizná a tím případně uvolní prostor i k označení „dalších spoluviníků“. Prostředkem k tomu měly být i v česko-německé deklaraci takové výrazy jako „vyhánění, jakož i nucené vysídlení sudetských Němců“, „kolektivní charakter přiznání viny“, „vyvlastňování a odnímání občanství“, nebo zcela nepodložené tvrzení „že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné“ a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány „a česká strana nad těmito činy vyslovuje v deklaraci politování“.

Vše to otevírá cestu k prosazení majetkových nároků podle plánu vypracovaného F. Ermacorou. Jeho stanoviska jsou založena na přístupech velkoněmeckých a je užitečné je znát. Přes uplynutí doby jsou některé jeho názory a stanoviska stále uplatňovány. Takové požadavky neprosazuje celá německá politická reprezentace a ani celá současná vládní koalice. Jednota nepanuje ani mezi právními experty, jak to dokazuje konfrontace názoru F. Ermacory a Ch. Tomuschata. Řada soudních rozhodnutí, zejména Ústavního soudu SRN, odmítá destabilizaci demokratického právního řádu ve Spolkové republice Německo. Vedle Ermacory zastávají velkoněmecké pozice i jiní německy píšící autoři, např. prof. O. Kimminich, prof. G. Gornig, prof. D. Blumenwitz a prof. Koslowski. Posledně jmenovaný zdůvodňoval na konferenci v Jihlavě v březnu 1997 povinnost České republiky odškodnit  tzv. sudetské Němce z důvodů přirozenoprávních. Po replice, že přirozenoprávní principy obsažené v obecném zákoníku občanském z roku 1811 platily v Československu i v době konfiskací  a byly na prováděná opatření aplikovány, svůj ústně přednesený příspěvek písemně nezpracoval.

Spolková republika Německo uplatňuje svou politickou a právní kontinuitu s Německou říší (v hranicích z r. 1937). Naproti tomu usiluje o popření kontinuity Československa od jeho vzniku. K tomu směřuje spor o platnost mnichovské dohody. (Německé argumenty o její závaznosti od počátku se však střetávají s jejími argumenty o nezávaznosti Postupimské dohody, jak na to správně upozorňuje prof. Tomuschat.) Překážkou k právnímu prosazení majetkových a dalších požadavků německých subjektů jsou i dekrety prezidenta republiky a zák. č. 115/1946 Sb. Ačkoliv tyto právní normy s právní silou zákona, případně ústavního zákona, pokud jde o majetkové otázky, založily nové právní vztahy v relativně dávné minulosti, převážná část německé politické reprezentace trvá na tom, aby je Česká republika odsoudila, případně výslovně zrušila.  Je však nepochybné, že přechodem majetkových práv, které nastalo nabytím účinnosti těchto dekretů, bylo působení těchto předpisů vyčerpáno, konzumováno. Argumenty, které německá strana používá, nemohou z právního hlediska obstát. Smysl těchto požadavků spočívá v podepření Ermacorovy argumentace, že se Československo dopustilo genocidia. K tomu slouží i používání pojmu „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ i dalších výrazů v deklaraci, které se považují za znaky genocidia. Akceptace těchto stanovisek by mohla vést k uznání právní nicotnosti poválečných opatření československé vlády i opatření spojeneckých zemí, o něž se Československo opíralo. K témuž cíli směřuje i požadavek uznat jako subjekt „sudetoněmecký národ“, „sudetské Němce“, „Sudetoněmeckou zemi“ nebo „sudetoněmecké země“ a jako zvláštní právní institut „sudetoněmecký majetek“.

Dosažení majetkových nároků je významným, ale nikoliv jediným cílem tohoto úsilí. Časový odstup od událostí 2. světové války přispívá k tomu, že se relativizuje krutost a reálná genocida uskutečňovaná Německem a poukazuje se na jednání orgánů a občanů spojeneckých zemí, které se postavily agresorovi na odpor  a užívaly prostředky adekvátní způsobu vlády teroristického režimu nacismu. Odsuzují se akty odporu ve Francii, Itálii a Jugoslávii, letecké útoky a jiné akce Velké Británie a USA vůči státům Osy, ospravedlňují či dokonce glorifikují se oddíly SS a další ozbrojené složky satelitních režimů Německa, oslavuje se klerofašistický antisemitský Slovenský stát a jeho vůdcové, knižní trh je plný publikací  o hrdinství německých vojsk. V různých státech se šíří antisemitismus a neonacismus. Role agresora a oběti mají být postaveny na roveň. Součástí těchto snah je i požadavek  zrušit zákon č. 115/1946 Sb. Na mezinárodní souvislosti aplikace tohoto zákona bylo již poukázáno. Stranou pozornosti německých, ale i mnoha českých autorů a institucí zůstává, jak československé orgány trestaly pachatele činů, které byly vyšetřeny a označeny za gestapismus a bestialitu.

Druhá světová válka započala jako střetnutí  demokratických a protidemokratických sil. Skončila vítězstvím demokracie. Československo bylo nejen první obětí, ale i součástí koalice demokratických států. K významných majetkovým převodům docházelo v době války a v souvislosti s ní bezprostředně po jejím skončení. Není žádný důvod k revizi aktů, které byly vyvolány válkou a agresí. Úsilí o takovou revizi je v mnoha státech Evropy spojeno s aktivizací neonacistických a neofašistických sil. Česká republika by měla zůstat na straně demokracie v současné době právě tak, jako Československo bylo součástí demokratické koalice před válkou a po ní.

Poznámky

1) Viz k tomu např. Klička, O., Česká politika vůči Německu nemá koncepci, Právo, 29.5.1998. Autor se jako poradce československého ministra zahraničních věcí účastnil po roce 1989 československo-německých jednání. V letech 1940 až 1945 byl nacisty vězněn.

2) Např. zpráva čs. vlády obsažená v publikaci: Státní hospodářství za války a v revoluci. Knihovna ministerstva financí republiky Československé, Praha 1946, Nakladatelství ministerstva financí.

3) Chmela, L., Hospodářská okupace Československa, její metody a důsledky – znalecký posudek z procesu s K.H. Frankem, Praha 1946.

4) Krejčí, J., Reparace a některé další nároky vůči Německu vyplývající z mnichovské dohody a 2. světové války, Finance a úvěr č.6/1986, zde s. 65 a násl.

5) Norimberský proces I, s. 94, Orbis, Praha 1953.

6) Tamtéž.

7) Krejčí J., tamtéž.

8) Krejčí, J., tamtéž, s. 1220.

9) Státní hospodářství za války a v revoluci, s. 255.

10) Tamtéž.

11) Winkler, P., Majetkové otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo, Právník č. 1/1996.

12) Viz k tomu např. publikaci Die Sudetendeutschen – eine Volksgruppe im Herzen Europas, vydané Sudetoněmeckou radou v roce 1989, München.

13) Viz k tomu Pavlíček, V., Právní otázky česko-německé deklarace, Parlamentní zpravodaj č. 06/1997.

14) Podrobnou informaci o činnosti organizací sudetoněmeckých vysídlenců podává V. Kural ve stati: „Hlavní organizace sudetoněmeckých vysídlenců v SRN 1945-1989“ in: Studie o sudetoněmecké otázce, Praha 1996 a ve zde otištěném pokračování této stati pro léta 1989-1996. V širším historickém kontextu pak německý autor Volker Zimmermann ve stati „Sudetští Němci a nacionální socialismus“, v citovaném sborníku Studie o sudetoněmecké otázce, ÚMV Praha 1996.

15) Viz blíže Kárný, M., „Konečné řešení“, genocida českých Židů v německé protektorátní politice, Academia 1991.

16) Tamtéž, s. 63.

17) Tamtéž, s. 64.

18) Tamtéž, s. 65.

19) Tamtéž, s. 137, 65 a násl.

20) Vrba, R., Utekl jsem z Osvětimi, SEFER, Praha 1998.

21) Dokumenty ke studiu mezinárodního práva, SNPL, Praha 1957.

22) Viz též Budník, J., Prozatímní státní zřízení Československé republiky, Kompas, 1947, dokument č. 5.

23) Vošta, L., O německé okupaci českých zemí za druhé světové války, Právník 1947, sešit 3, LXXXIV, s. 65 a násl. Tento článek byl částí posudku v trestní věci s KI.H. Frankem. Prvá část posudku vyšla jako samostatná publikace pod názvem: O právní kontinuitě Československé republiky, Všehrd, 1947. Stanovisko k okupaci Čech a Moravy převzal jednomyslně norimberský soud při rozhodování o vině Neuratha, viz též Budník, J., cit.d.

24) Pavlíček, V., O dekretech prezidenta republiky, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, ÚMV, Praha 1996, 2. upravené a doplněné vydání.

25) Viz k tomu Právní aspekty odsunu sudetských Němců, ÚMV Praha 1996, 2. vydání, s. 109.

26) Viz Právní aspekty odsunu sudetských Němců, ÚMV Praha 1996, 2. vydání s. 59.

27) Tamtéž, s. 60.

28) Viz k tomu blíže Pavlíček, V., O dekretech prezidenta republiky, in: tamtéž.

29) Viz blíže Pavlíček, V., tamtéž.

30) Krčmář, J., Andres, B., Právo občanské, Praha 1946, Veselý, V., a kol.: Obecný zákoník občanský, Praha 1948, Linhart, V., s. 121 a násl.

31) K povaze zák. č. 115/1946 Sb. srov. Hon, J., Šitler, J., Trestněprávní důsledky událostí v období německé nacistické okupace Československa a v době těsně po jejím skončení a jejich řešení, in: Kural, V., a kol., Studie o sudetoněmecké otázce, ÚMV Praha 1996, Pavlíček, V., O amnestiích, zákonu č. 115/1946 Sb. a aktech odporu proti Německu, tamtéž. Týž: Ke sporu o právnosti odporu proti nacistickému Německu, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, ÚMV Praha 1996, 2. opravené a doplněné vydání.

32) Viz k tomu blíže např. Moulis, M., Přesuny obyvatelstva 1938-1945, in: Studie o sudetoněmecké otázce, ÚMV Praha 1996.

33) Viz k tomu Pavlíček, V., Ke sporu o právnosti odporu proti nacistickému Německu.

34) Masaryk, T.G., Nová Evropa, Stanovisko slovanské, nákladem G. Dubského v Praze, 1920, s. 97.

35) „Potřebujeme klid a ticho“, Dějiny a současnost č. 2/1969.

36) Zápis z oddělení bezpečnostní služby v Karlových Varech o projevu ing. F. Künzela o řešení české otázky, cit. dle Čelovský, B.,: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Ostrava 1995, s. 273-274.

37) Lemberg, H., Etnické čistky – řešení národních problémů, Listy č. 2/1993, s. 93 a násl.

38) Moulis, M., Přesuny obyvatelstva  1938-1948, in: Studie o sudetoněmecké otázce, ÚMV, Praha 1996.

39) Viz k tomu blíže Scheu, H., disertace „Der Standart  des Minderheitenschutzes im Rahmen des Europarates“, Univerzita Karlova, Praha 1997.

40) Horst Rudolf Überlacker v publikaci Zur Problematik des Müncher Abkommens in der Gegenwart, Buchkreis für Besinnung und Aufbau G.m.b.H.; Seeheim a.d.B., 1967, uvádí na s. 60 an. tento výňatek z citované deklarace v tomto znění:

Prager Erklärung der Regierung der Tschechoslowakischen  Republik und der provisorischen Regierung der Deutschen Demokratischen Republik sind überzeugt, dass ihre gemeinsame Verpflichtung, den Frieden zu erhalten und zu sichern, dadurch erleichtert und gleichzeitig gefestigt wird, dass es zwischen  ihren beiden Staaten haben keine Gebiets- oder Grenzansprüche, und ihre Regierungen betonen ausdrücklich, dass die durchgeführte Umsiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakiswchen Republik unabänderlich, gerecht und endgültig gelöst ist.“  

(Pramen: „Die Sudetenfrage in der deutschen Politik“, herausgegeben vom Sudetendeutsche Rat e.V., München, Mïnchen 1965, s. 43). Z porovnání s německým zněním z archivu ministerstva zahraničních věcí České republiky vyplývá, že autor necituje přesně. V údajném citátu chybí text, že mezi oběma státy není sporných a otevřených otázek. Tedy v německém znění: „dass es zwischen ihren beiden Staaten keine strittigen und offennen Fragen gibt. Unsere beiden Staaten…“

41) Entschliessung des Deutschen Bundestages (Obhuttserklärung) vom 15. Juli 1950:

„Die Scheinregierung  der von russischen Truppen besetzen Zone Deutschland hat der Preisgabe der deutschen Gebiete östlich der Oder-Neisse Linie das Prager Abkommen  vom 23. Juni 1950 folgen Lassen, mit dem die völkerrechtswidrige und unmenschliche Austreibung  der Sudeten- und Karpatendeutschen als „unabänderlich , gerecht und endgültig“ anerkannt wird. Der deutsche Bundestag erklärt  aus diesem Anlass ernst, dass jene Scheinregierung weder politisch noch moralisch befugt ist, im Namen des deutschen Volkem zu sprechen und Abkommen zu schliessen.

Der Prager Abkommen ist nicht vereinbart mit dem unveräusserlichen Anspruch des Menschen auf seine Heimat. Der Deutsche Bundestag erhebt deshalb  feirlich Einspruch gegen die Preisgabe des Heimatrechtes der in der Obhut der deutschen Bundesrepublik gegeben Deutschen aus der Tschechoslowakei und stellt die Nichtigkeit des Prager Abkommen fest.

Der Deutsche Bundestag begrüsst die Ablehnung des Prager Abkommen durch die Hohen Komisare. Er richtet an die Gesamheit der freien Völker den Appel, im Geiste  der Atlantik-Charta für eine Friedensordung einzutreten, in der die natürlichen Rechte auch der Deutschen gewahrt sind.“

(Pramen: „Die Sudetenfrage in der deutschen Politik“, herausgegeben vom Sudetendeutschen Rat e.V..,  München; München, 1965, s. 7).

42) Urkunde der Schirmherrschaft des Landes Bayern über die sudetendeusche Volksgruppe überreicht am 5. November 1962:

„Eingedenkt der jahrhundertealten historischen und kulturellen Bindungen zwischen den bayerischen und den Böhmischen Ländern und der verwandschaftlichen Beziehungen der Altbayern, Franken und Schwaben zu den Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien und als Zeichen der Anerkennung  des Freistaates Bayern und der Bayerischen Bevölkerung für die Verdienste  der Mitbürger aus dem Sudetenland, hat die bayerische Staatsregierung  anlässlich des fünften Sudetendeutschen Tages zu Pfingsten 1954 in München  die Schirmherrschaft  über die Sudetendeutsche Volksgruppe übernommen.

Die Bayerische Staatsregierung verleiht  mit der Übernahme dieser Schirmherrschaft  sichtbaren Ausdruck vor allem  ihren Dank dafür, dass die heimatvertriebenen Sudetendeutschen einen wetrvollen Beitrag auf politischem, kulturellem und sozialem Gebiet zum Wiederaufbau  des Freistaates Bayern geleistet und sich als eine zuverlässige Stütze unserer freiheitlichen demokratischen Ordung  bewährt haben.

Die Bayerische Staatsregierung betrachtet die sudetendeusche Volksgruppe als einen Stamm unter der Volkstämmen Bayern. Sie bekennt sich zum Heimat – und Selbstbestimmungsrecht der Sudetendeuschen, das sie jederzeit mit dem Ganze Gewicht ihres Einflusses vertreten will. Sie wird stet bestrebt sein, das Volkstum der Sudetendeutschen Volksgruppe bei der Wahrnehmung  der heimatpolitischen kulturellen und sozialen Aufgaben ideell unf finanziell zu fördern.“

(Pramen: “Die Sudetenfrage in der deutschen Politik“, herausgegeben vom Sudetendeutschen Rat e.V., München;  München, 1965, s. 37 n).

43) Viz k tomu blíže Pavlíček, V., O amnestiích, zákonu č.115/1946 Sb. a aktech odporu proti Německu, Hon, J., Šitler, J., Trestněprávní důsledky událostí v období německé nacistické okupace Československa a v době těsně  po jejím skončení a jejich řešení, obojí in: Studie o sudetoněmecké otázce, ÚMV, Praha 1996.

44) Viz např. O. Kimminich:  Das Unrecht von 1945 in seiner völkerrechtlichen  Bedeutung, Forum für Kultur und Politik, Heft 15, Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, Bonn 1996.

45) Gornig, G.,  Völkerrechtswidrigkeit  von Vertreibung und entshädigungsloser Enteignung der Sudetendeutschen, Forum für Kultur und Politik, Heft 15, Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, Bonn 1996.

46) Blumenwitz, D., Die geplante Schlusstricherklärung und die Lösung aud Flucht und Vertreibung resultierender Fragen, tamtéž.

***

Ústavní expert profesor Pavlíček z Právnické fakulty Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou

Jan Kovařík,

Právo 1.10.2004

Polský premiér Marek Belka a německý kancléř Gerhard Schröder v reakci na rezoluci Sejmu s výzvou žádat po SRN válečné odškodnění opakovaně prohlásil, že otázka reparací je jednou provždy oboustranně uzavřena. Co o tom soudíte?

Je určitě dobře, že oba politici chtějí učinit za minulostí tečku. Schröder zároveň vysílá sousedům signály, za něž doma není jen chválen, ale i kritizován, především vysídlenci a opozicí. Už několikrát odmítl přepisování dějin: tedy snahy učinit z oběti, v daném případě z Polska, viníka či alespoň jakéhosi spoluviníka. To má velkou politickou váhu.

Slova předsedů vlád jsou ovšem jen slovy a platí pro dobu působení jejich kabinetu. Případná nová vláda může na věci nahlížet jinak.

Ovšem že případná příští konzervativní německá vláda  může mít na tuto záležitost  jiný názor. Ale současná shoda mezi nejvyššími představiteli exekutivy obou zemí skýtá významnou záruku klidu.

Vy jste ústavněprávní expert, a tak mě zvlášť zajímá, zda to má ale  jinou než pouze politickou sílu, že věc je „jednou provždy uzavřena“.

Odpověděl bych na to tím, co řekl izraelský představitel svého času v Německu: zdůraznil, že není zmocněn hovořit za mrtvé, kteří byli umučeni v německých vyhlazovacích táborech. Vyhubeni nebo zotročeni měli být podle již částečně uskutečňovaných tehdejších plánů  Židé a Slované. Pokud nebude definitivně a závazně z obou stran stvrzeno, že minulost je všestranně uzavřená a má se hleděti jen do budoucnosti, pak samozřejmě zcela uzavřená není.

Z hlediska právního je rozhodující parlament?

Samozřejmě. Podobným způsobem ostatně postupovalo svého času i Německo. Tehdejší kancléř Kohl totiž prohlásil, že o nárocích vysídlenců se bude dále jednat. Takže nepovažuje-li to za definitivně vyřešené Německo, nelze se divit rozhodnutí Sejmu, že oběti německé agrese nepovažují záležitost také za ukončenou.

Podle velmi uvážlivé reakce, s níž k problému vystoupil prezident Kwašniewski, znepokojený rizikem „otvírání historických ran“, považuje hlava polského státu výzvu Sejmu za „částečně oprávněnou“, neboť jde o odpověď na odškodňovací požadavky z Německa, které v Polsku vyvolaly velký rozruch.

Výzva Sejmu má jeden určitě pozitivní dopad: německé konzervativní strany nyní vědí, že pokud se někdo v budoucnu odhodlá znovu otevírat odškodňovací otázky, nenechá si to sousední země mlčky líbit.  A po Schröderově prohlášení o „oboustranné tečce“ by se jim k takové změně politicky sahalo ještě obtížněji.

Sejm zdůraznil, že je třeba čelit neustálým snahám tzv. vyhnaneckých organizací obrátit historii naruby a požadovat po Polácích – tedy válečných obětech nacistické agrese – nyní jakési „odškodnění“. Již předtím tak tyto kruhy činily  vůči ČR. Proto se celá debata přímo týká i nás.

Jinak než německá vláda hovoří ale vlivní představitelé CSU a jejich šéf Stoiber nebo Erika Steinbachová (CDU), která kancléře kritizuje, kudy chodí.

Svými výroky o platnosti vysídleneckých požadavků neustále jitří situaci. Negativní dopady toto jejich působení má – jinak by přece kancléř nevynakládal tolik energie, aby čelil možným nepříjemným důsledkům ve vztazích se sousedy. Požadavky vysídlenců se ovšem dotýkají v širším smyslu i dalších států protifašistické koalice.

Včetně pokusů o obrácení historie naruby…

Jistě. Ty pokusy ostatně vidíme i přímo u nás. Také čeští spolupracovníci landsmanšaftu a „přehodnovači dějin“, kteří pak dostávají různá ocenění za to, jak mu slouží, udržují napětí opakováním teze o „oprávněnosti“ majetkových požadavků odsunutých.

Upozornila na to nedávno i německá historička Eva Hahnová, která hovořila o postojích Collegia Carolinum. Poukazuje na to soustavně česko-kanadský historik Bořivoj Čelovský, který má podobné zkušenosti s kruhy kolem této instituce – každý, kdo se v Německu pokusí ukázat pravdivý obraz, který se například liší od démonizování prezidenta Beneše, dekretů čs. prezidenta atd., je buď umlčen, nebo vystaven štvanicím.

Jakou roli v tom hrají média?

Zvlášť zarážející je, že snahám manipulovat dějiny nahrávají i česká veřejnoprávní média. Například  Česká televize dává prostor činitelům sudetoněmeckých organizací, za veřejné prostředky natáčí programy, které zkreslují českou historii. Místo aby se budila hrdost nad tím, že český národ bojoval proti nacismu, že Česko byl jediný z obsazených států, jenž nevytvořil žádnou jednotku a nebojoval po boku Německa, stále se prezentuje přes sudetoněmecké aktéry míra utrpení odsunutých Němců – aniž by se při tom stejně hlasitě řeklo, že šlo o důsledek jejich cílené politiky rozbití demokratické ČSR.

Mimochodem v politice této „páté kolony“ mnozí pozdější odsunutí pokračovali za okupace službou v potlačovatelském aparátu, využívali znalosti prostředí a jazyka při odhalování příslušníků odboje. Po válce se v parlamentu konstatovalo, že odsunem unikli potrestání.

Vraťme se k reparacím. Existuje rozdíl v postavení Polska a ČR?

Polsko stejně jako Československo bylo obětí Německa, které jim jako agresor způsobil obrovské škody. Polsku ještě mnohem větší než ČSR. Spojenecké konference v době války a po ní konstatovaly, že nároky Polska budou uspokojeny ze zdrojů reparací určených pro SSSR. Polsko se proto na rozdíl od ČSR neúčastnilo Pařížské reparační smlouvy v prosinci 1945. Na jeho oprávněných nárocích to nic nemění. Konference, která tuto smlouvu přijala, se sešla jako výsledek Postupimské dohody. Pokusy o zpochybňování závaznosti Postupimské dohody zřejmě neberou úmyslně na zřetel, že výsledkem byla celá série dalších závazných smluvních ujednání.

Které máte na mysli?

Na základě Pařížské reparační smlouvy probíhala další jednání. V Paříži bylo v čl. 6 smlouvy stanoveno oprávnění každé vlády ponechat si veškerý německý majetek v její pravomoci. ČSR vyčíslila částečně škody a předložila je v procesu s K.H. Frankem. Byl to posudek Leopolda Chmely o škodách způsobených okupací. Ve zprávě ministra financí Vavra Šrobára pro parlament z roku 1946 se uvádí, že ČSR ještě neměla dost času vyšetřit všechny škody, a proto jsou odhady předběžné a v některých oblastech velmi nízké. To ovlivnilo i celkovou vyčíslenou částku 347 miliard předválečných korun pro pařížskou konferenci.

Na mezispojeneckém reparačním úřadu  v Bruselu byly naše škody vyčísleny na  19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,5 miliónů dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 miliónů. Pod konfiskaci podle této dohody spadal i tzv. sudetoněmecký majetek bez ohledu na individuální postoje jednotlivců, jimž patřil.

Úřad v Bruselu ukončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento. Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.

Jednalo se o škodách i v Norimberku?

Zabýval se jimi norimberský proces s hlavními válečnými zločinci. Žaloba konstatovala, že z ČSR bylo deportováno do Německa 750 tisíc čs. občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR 15. března 1939 se obvinění zmocnili velikých zásob surovin a potravin, odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek.

Ukradli zlatý fond a všechny čs. valuty včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,265 miliónů liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si jinými cestami český veřejný i soukromý majetek. Tak zní názor spojenců, kteří rozhodli o vykonávání spravedlnosti vůči představitelům Německa.

Česko opřené o tento fakt tedy může kdykoli položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků?

Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být  za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla. Německá strana ústy kancléře Kohla několikrát  zpochybnila ustanovení smlouvy 2+4, která potvrdila, že jsou platné všechny závazky, jimiž Spojenci uznali povinnost Německa nést odpovědnost za škody, které způsobilo. Podobně postupovalo Německo ohledně majetku vysídlenců i po německo-české deklaraci z ledna 1997.

Byl jste členem koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. Hovořilo se tam na toto téma?

Několikrát jsme na to upozorňoval v souvislosti se vznášením vysídleneckých požadavků, naposledy v Berlíně. Vím, že šéf Sudetoněmeckého landsmanšaftu Posselt na to v kuloárech reagoval tím, že věří, že česká vláda nebude mé názory poslouchat. Výsledkem bylo také to, že už jsem v dalším  období do rady nebyl jmenován.

Chcete říci, že česká strana naslouchala Posseltovi?

Zřejmě se tak stalo v rámci cílů některých kruhů české zahraniční politiky, ale i vlivných osob – signatářů různých petic, např. Smíření a Cestou smíření – hledat cestu k dohodě s předáky landsmanšaftu. Vstřícní jsou zejména mnozí senátoři. To se projevuje i v tom, že se umožňuje působení kanceláře landsmanšaftu v Praze, jež je jiné, než k čemu dostala registraci instituce tam sídlící. Jejich propaganda se zaměřuje zejména na mládež a využívá podceňování dějepisu na školách ze strany státu k tomu, aby historická paměť Čechů byla vytěsněna sudetoněmeckými zájmy.

Ale kdo to objektivně posoudí?

Ten, komu patří pravomoc dbát, aby na území ČR nevyvíjely činnost organizace, které působí v rozporu s integritou ČR. Landsmanšaft nezměnil své požadavky, jež sám shrnul v tzv. 20 bodech. A v těch otevřeně vznáší požadavky i vůči integritě českého státu. Hovoří např. o „sudetenlandu“, o tom, že „sudetské země“ – nikoli Česká republika – jsou (respektive byly) jejich vlastí. Tohle by mělo české úřady rozhodně zajímat. Připadá mi naprosto zarážející, že svrchovaný stát nechává na svém území působit cizí strukturu, která ho ve svých dokumentech zpochybňuje. (Zvýrazněno redakcí).

Redakce: PhDr. V. Kural, CSc.                                                     Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci  s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 551. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací.. Praha, 17. říjen 2016. Vydáni druhé

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                  e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl