O diplomacii a chaosu. Rozhovor s Oskarem Krejčím

5.12.2017      Rozhovor: S politologem Oskarem Krejčím jsme mluvili o otázce vyvolávání chaosu jako zahraničněpolitického cíle, o možnostech takový chaos řídit i o roli diplomacie a důvěry. 

!Argument: Může být vyvolání chaosu záměrem zahraniční politiky a pokud ano, jaké jsou motivace?

Oskar Krejčí: Samozřejmě, že vyvolání chaosu může být cílem zahraniční politiky. Zůstává ale otázka, zda je chaos řiditelný. Domnívám se, že teorie chaosu je stále mladá a v tomto ohledu je její užívání riskantní až naivní. Chaos v zahraniční politice způsobuje mnoho problémů, které se vzájemně  řetězí, vrství…

V současné mezinárodní politice můžeme identifikovat dvě hlavní vrstvy chaosu. Ta první souvisí s akcemi Západu jako byly barevné revoluce či Arabské jaro. Ukázalo se, že důsledky jsou pro USA nezvladatelné. Pokud bylo jejich cílem destabilizovat Ukrajinu či Blízký východ a severní Afriku podle hesla „když tento region neovládám já, pak ať ho radši neovládá nikdo, natož můj protivník“, pak to byl velmi špatný cíl. Doplácejí na to Spojené státy, ale i jejich spojenci, kteří mají velké problémy nejen s migrací. Prosté udržování chaosu v přijatelných mezích vyžaduje obrovské náklady a konce nikde nevidět.

Druhá vrstva chaosu souvisí se zpochybněním diplomacie. Můžeme si to ukázat na příkladu USA a Severní Koreje. Minulý týden Washington vyzval ostatní státy světa, aby se Severní Koreou přerušily diplomatické styky. Ale to na pak Severní Koreu budou všichni křičet z dálky? Kdo bude vyjednávat? Přitom řešení je prosté: proč se není z Washingtonu nikdo schopen zeptat, co vlastně Severní Korea chce? Odpověď by byla jednoduchá: chce přežít. Cestovní mapu nabízejí Rusko a Čína: napřed je třeba „dvojí zamrazení“, zastavení provokací z obou stran konfliktu kolem Korejského poloostrova. Jenže místo toho si USA a Jižní Korea připravily v oblasti největší vojenské letecké cvičení od konce korejské války. Do toho Severní Korea otestovala zatím svoji nejvýkonnější mezikontinentální balistickou raketu. Místo dohadování tu máme vzájemní trumfování se. Jako malé děti na pískovišti. Ale je to jen začátek problému.

Pokusme se shrnout to hlavní, co vnesly Spojené státy na čele s Donaldem Trumpem za rok do diplomacie. Odstoupily od z klimatické dohody, odešly z UNESCO, stáhly svůj podpis na dohodě OSN o migraci, odešly z TTIP a TPP, zpochybnily dohodu NAFTA a nyní se chystají ve WTO zpochybnit i tržní charakter čínské ekonomiky.

Z posledních zpráv můžeme přidat úvahy o přenesení hlavního města Izraele do Jeruzaléma. To znamená uznání výsledků tamních válek v rozporu s původním rozhodnutím OSN o mezinárodním charakteru tohoto města; měl to byt corpus separatum, oddělené těleso. Co ostatní země, co Jordánsko a Palestina, co další muslimské státy? A co Betlém?

Jednoduše řečeno pro USA teď platí: děláme, co chceme, ostatní musejí, když se s námi chtějí dohodnout, dělat to, co chceme my. To ale není diplomacie, to je vydírání. Tím se dostáváme k další vrstvě chaosu: Spojené státy vnášejí zmatek na území svých spojenců.

!A: Jaké jsou následky politiky vyvolávání chaosu?

O.K.: Jeden už jsem uvedl, je to ústup diplomacie. Bohužel je tento ústup diplomacie dále spojen s posilováním významu vojenského řešení sporů. Čím méně diplomacie, tím více zbraní, což nevyhnutelně vede k nárůstu nedůvěry.

A do toho si přidejme hysterická média, stačí se podívat na to, jak se informuje o Rusku. Kdyby už se našel v USA někdo, kdo by s Ruskem chtěl normálně jednat, tak ho média začnou skandalizovat takovým způsobem, že proti tomu byl mccarthismus soubor veselých historek.

!A: Vrátím se ještě k té klíčové tezi – lze chaos řídit, či ne?

O.K.: Chaos lze řídit jen na nízké hladině. V zahraniční politice to je možné jen výjimečně. Působí tam obrovské množství aktérů, faktorů, otázky politické jsou provázány s ekonomickými, kulturními. Vždy se rozhodujete v podmínkách neúplné informovanosti, kdy nevíte, co udělá partner či protivník, jaké má k tomu zdroje, jen tušíte, která informace je pravdivá a která podsunutá… Dobrá zahraniční politika vyžaduje talent a znalosti, nemluvě o dobré vůli. Jinak to, čemu se říká „řídit chaos“, není nic jiného, než slepá hra na náhodu.

!A.: Jak řešit nedůvěru, která je jedním z následků vyvolávání chaosu?

O.K.: Vytváření důvěry je velice obtížné. Samozřejmě, jako nejjednodušší řešení se nabízí výměna politiků, tedy v domácích podmínkách, ne exportem revoluce. Ovšem ukazuje se na americkém příkladu, jak obrovskou setrvačnost má tzv. deep state.

V Evropě máme vlastní příklad v podobě Německa, které – zdá se – propáslo šanci na změnu, na restart. Místo toho si problémy dál povleče s sebou, což zpravidla znamená, že se tyto problémy budu prohlubovat.

Na okraj připomenu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který volal Martinu Schulzovi, aby sociální demokracie vstoupila do velké koalice. Zdá se, že mu pomáhal vytvářet alibi pro situaci, kdy bude zatracovat vlastní předvolební sliby; až se bude snažit uhnout od převzetí odpovědnosti za neúspěšné volby výměnou za ministerské křeslo. Dovede si ale představit, že by takto někomu volal Vladimír Putin a říkal mu, jak si má doma uspořádat vládu? Co by dělala „demokratická“ media?

Druhá metoda obnovení důvěry už vyžaduje upřímný zájem z té strany, které do té doby problém vytvářela. Nejsnazší je to přes nalezení řešení méně významného problému a na zdařilém výsledku následně budovat důvěru.

A třetí možnost je, že jedna strana prostě prohraje. Vyčerpá své zdroje. To vidíme dobře na Západě. V zahraničí uměle vyvolávaný chaos si zavlečeme domů. Domu si přenášíme ekonomické problémy, terorismus, ideové i psychické problémy.

Podívejme se na jiný svět, na Čínu. Tam se v minulých dnech konala globální konference politických stran. Komunistická strana Číny dnes udržuje styky se čtyřmi sty politických stran ze 160 zemí. Připravují se návštěvy 15 tisíc členů těchto zahraničních politických stran v Číně k výměně zkušeností. Na konferenci promluvil i prezident Si Ťin-pching, který hned na úvodu zdůraznil, že Čína „nepožaduje po ostatních, aby kopírovali čínskou praxi“. Pro čínskou zahraniční politiku je příznačné, že přes všechny úspěchy nepropadá mesianistickým iluzím, které jsou tak typické pro některé západní politiky. Čína si je vědoma své specifiky – nelze zopakovat ani její velikost, ani její nesouměřitelnou historickou tradici. Prezident Si hovořil o vytváření komunity společné budoucnosti. Znova zdůraznil, že globalizace musí být inkluzivní, přinášet zisky i naději všem zúčastněným stranám. Je nutné zbavit se mentality, podle které vítěz bere vše.

http://casopisargument.cz/2017/12/05/o-diplomacii-a-chaosu-rozhovor-s-oskarem-krejcim/