Neznalost moderních českých dějin neomlouvá

Dva vrcholní představitele své politické strany a ministři současné vlády pánové Bělobrádek a Herman se zúčastnili sjezdu SDL v Augsburgu. Pronesli na něm ke svým „milým krajanům“  projevy, ve kterých odsuzovali vyhánění občanů pro národnost. 

V tom projevili oba pánové neznalost moderních českých dějin, ale to je vůbec neomlouvá.  Musíme se vrátit až  do druhé poloviny  předminulého století, kdy se Češi v návaznosti na úspěšný průběh jazykového a kulturního obrození začali domáhat svých politických práv.

V rámci reformy rakouského mocnářství došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, ale ke stejnému vyrovnání  s Čechy nedošlo.  Proti tomuto vyrovnání  se postavili čeští Němci, protože by jejich politická moc byla omezena. Spíše než k Rakousku se přikláněli k Německu.

V Českých zemích se zatím zformovala dvě politická uskupení – Staročeši a Mladočeši. Obě usilovala o získání větších politických práv pro Čechy a dosáhnout tak českého vyrovnání. Staročeši v jednání s českými Němci došli v roce 1891 ke kompromisu.   V 10 bodech – punktech – byl zachycen budoucí program, na kterém se Staročeši s Němci dohodli. Došlo by k vzniku územních celků s Němci (pohraničí, Deutschbohmen) a územních celků ve vnitrozemí, kde by byli Češi. Další postup ( v punktaci nezachycený ) předpokládal vyhnání Čechů nejlépe do právě anektované Bosny a Hercegoviny, aby Čechy s Moravou uvolnily „Lebensraum“  pro Němce.  Když se o těchto jednáních dozvěděli Mladočeši,  tvrdě se proti punktacím postavili, k jejich uvedení do života nedošlo.  V příštích volbách Staročeši naprosto propadli a zmizeli ze scény.

Čeští Němci ( nyní sudetští) se pokusili plán na vytvoření Deutschböhmen  uskutečnit ihned po 28.říjnu 1918 a potom pokračovali ve svém úsilí na rozbití Československa pod Henleinem a Frankem  až do Mnichova. 

Na konferenci v roce 1942 Heydrich prohlásil, že v tomto prostoru ( Čechách ) noha Čecha nemá co pohledávat.

Česko - německá Deklarace z roku 1997,  programově  vychází z Punktací z roku 1891.  V české a  československé politice nikdy nebylo omezování práv v republice žijících Němců.

V Československu měli Němci  stejná práva jako ostatní národnosti. Nikde  a nikdy se neuvažovalo  o vysídlení Němců. 

Až po vypuknutí II. světové války Winston Churchill navrhl provést odsun Němců nejen

z Československa , ale i z dalších evropských zemí  na základě zkušeností, získaných po I. Světové válce s vzájemným přesídlením řeckého a tureckého obyvatelstva ze středozemního pobřeží Turecka a řeckých ostrovů. Teprve  po tomto Churchillovu návrhu československý domácí a zahraniční odboj se přiklonil k odsunu Němců, ale ne jako etnika, ale jako občanů, kteří se provinili vlastizradou na Československu.

Když jsme se za minulého režimu setkávali  s Němci v kempech za dovolené, také jsme  rozebírali poválečný odsun. Nehádali jsem se, nepřeli, ale vzájemně jsme došli k stejnému závěru, že se naše názory neliší, že odsun zabránil krvavému střetu v budoucnost mezi námi, Čechy a Němci.

Jak odpovědět pánům Bělobrádkovi a Hermanovi za jejich neznalost nedávných událostí,  vždyť zpochybňují  Postupimskou konferenci a znevažují  Norimberský proces,  a další důležité smlouvy   To není jen falšování dějin,   to je velice hrubá manipulace s českou veřejností.

Musíme se zachovat tak, jako  kdysi Mladočeši, kteří  dokázali ve volbách porazit Staročechy, že zmizeli s politické scény. Musíme to udělat jako naši pradědové, nevolit tu stranu a ty politiky, kteří nás zrazují.Ukažme, že jsme se z dějin poučili.  Nedokázali  jsme zabránit rozdělení Československa, tak zabraňme, abychom se nestali dalším spolkovým státem Německa!

Otakar Mach