Nesmíme zapomenout

Žijeme v době, kdy pamětník občas nevěřícně čte novinové řádky a užasle zírá na televizní obrazovku. Vidí a slyší totiž věci, o kterých až do dnešních dnů neměl ani tušení. Mimo jiných bludů se totiž dozvídá, že to s tím odsunem Němců z českého pohraničí nebylo všechno v pořádku. Zvláště se hovoří o tzv. divokém odsunu, kdy se zlí Češi dopouštěli násilí na nebohých Němcích. Pohrobci sudetských Němců a českých kolaborantů jako by zapomněli, že odsunu předcházelo období, v němž si na svůj osud sami zadělali. Potvrzuje to fakt, že ve volbách v květnu 1935 obdržela sudetoněmecká strana (SdP) 1.249.497 hlasů, tedy 67,2 % z celkového počtu německých hlasů, a získala 44 poslaneckých mandátů. Stala se tak druhou nejsilnější stranou v Československé republice.

Někdy se tehdejší poměr sudeťáků vůči Čechům omlouvá tím, že byli vystaveni nátlaku svých fanatických soukmenovců. Výsledek zmíněných voleb, o jejichž demokratičnosti jistě nelze pochybovat, ovšem ukazuje, že tomu tak nebylo a naprostá většina německých občanů podporovala SdP. Jen proto mohla v roce 1938 vzniknout německá jednotná fronta, stojící proti tehdejší československé vládě.

Ve dnech 23. a 24. dubna 1938 se v Karlových Varech konal sjezd SdP, na němž její vůdce Konrád Henlein stanovil podmínky, podle nichž měla být československou vládou uznána rovnoprávnost a rovnocennost německé národní skupiny s českým národem, její uznání jako právní osobnosti a řadu dalších požadavků.

Karlovarský knihkupec

Když hovoříme o tomto tragickém úseku našich dějin, nesmíme také zapomenout na důležitou osobnost, která se výrazně podílela na rozbití první republiky, vyhnání českých občanů z pohraničí, okupaci a vraždění Čechů. Byl jí karlovarský knihkupec Karl Hermann Frank, jenž se už v roce 1933 spojil s Henleinem a v krátké době se stal jedním z hlavních funkcionářů sudetoněmecké strany.

Po sjezdu nacistické strany v Norimberku v září 1938 Hitler prohlásil, že nehodlá přihlížet utlačování Němců v Československu, a žádal, aby měli právo na sebeurčení. SdP pak odmítla jakékoliv další vyjednávání s vládou a 15. září vydal Henlein rozkaz straně a jejím organizacím, aby kladly odpor československým orgánům a zbraněschopní muži odešli do Německa. Tam došlo ke zřízení tzv. Freikorpsu, který tvořili ozbrojení sudetští Němci. Podle německého generálního štábu měly jednotky Freikorpsu provést okupaci pohraničního území ČSR, a jakmile wehrmacht překročí hranice, měly být podřízeny nejvyššímu vojenskému velitelství.

Řádění sudetoněmeckých ordnerů a hrozba brzkého obsazení sudetského území Německem donutila tisíce českých občanů k opuštění domovů a útěku do vnitrozemí. Odcházeli s majetkem složeným na dvoukoláku nebo jen s tím, co měli na sobě či mohli vzít do svých rukou. Šli do neznáma, bez prostředků, a nevěděli, jestli vůbec seženou střechu nad hlavou. Při strastiplné cestě je doprovázely útoky sudetských fanatiků a jejich výsměch.

Mnichovským diktátem bylo od Československé republiky odtrženo a připojeno k Německu přes dvacet osm tisíc čtverečních kilometrů území s 3.655.000 obyvateli. V říjnu 1938 přijel K. H. Frank do Chebu, aby tam připravil monstrózní přijetí Adolfe Hitlera, který skutečně 3. října přes Aš a Cheb dojel do Karlových Varů, vítán tisíci zfanatizovaných sudeťáků.

Po připojení českého pohraničí k Německu byla zřízena tzv. sudetská župa, jejímž vedoucím se stal Konrád Henlein a Frank jeho zástupcem. První byl za své zásluhy jmenován SS-Gruppenführerem, druhý se stal SS-Brigadeführerem.

Podle starého a osvědčeného receptu se počátkem roku 1939 začaly v německém tisku objevovat články o tom, jak zle se Češi chovají vůči Němcům, kteří zůstali v okleštěném Československu. Doba nazrávala k jeho definitivnímu zlikvidování a obsazení německým vojskem.

V této chvíli se do příprav okupace zapojil i Frank a na jeho příkaz sudetští Němci uvolnili horské cesty pro jednotky wehrmachtu a porazili hraniční sloupy. Dne 15. března v šest hodin ráno se německá vojska skutečně dala na pochod, aby obsadila zbytek Československa. Frank spolu s Henleinem uvítali Hitlera a prvně jmenovaný ho ještě tentýž den doprovodil v čele kolony pancéřových vozů do Prahy. O dva dny později byl Frank Hitlerem jmenován státním tajemníkem říšského protektora von Neuratha, a v roce 1943 dokonce státním ministrem. V této funkci přežil další tři protektory a zůstal v ní až do noci na 9. května 1945, kdy se rozhodl k útěku směrem na západ k Američanům.

Drzost nezná mezí

Kromě řady jiných zločinů potvrzoval rozsudky smrti, nechal uvěznit nepohodlné Čechy v koncentračních táborech, spolupodílel se na likvidaci Lidic a za to ho stihl spravedlivý trest. Dne 22. května 1946 byl odsouzen k trestu smrti a veřejně popraven...

Tolik o jednom z těch, kteří nám vládli po šest okupačních let. Na popsání všech jeho zločinů by pomalu nestačila ani kniha, natož těchto pár řádků. Je ale důležité tyto události stále připomínat, protože by se naši potomci mohli jednoho dne dočkat tvrzení, že nacistická okupace nebyla tak hrozná a že to vlastně ani okupace nebyla. Drzost, s jakou se snaží potomci sudeťáků i českých kolaborantů obracet dějiny naruby, nezná mezí. Pamětníci se proto právem obávají, co bude, až navždy zavřou oči. Možná se budou děti ve škole učit, že druhou světovou válku vlastně zavinil prezident Beneš svou neústupností vůči Hitlerovi, který vždy myslel jen na dobro českého národa.

Když už jsme si připomněli jméno prezidenta Edvarda Beneše, nebude od věci přiznat, že ač kritizován zleva i zprava, byl velkým státníkem a nesmírně moudrým a prozíravým mužem. Vždyť už v roce 1945 na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů mj. řekl:

»Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou ,očišťovací‘ kampaní. Neboť na válku z let 1938 až 1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 až 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno

sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat. My, Češi a Slováci, máme na to plné právo.«

Když si slova prezidenta Beneše přečteme a nahlas zopakujeme, musíme se s úctou sklonit nejen před jeho vizí budoucnosti, ale především před geniální předpovědí, pronesenou před dvaasedmdesáti lety...

Otto Klikar, Haló noviny, 5.6.2017, str. 6

Přišlo e-mailem