Wolfgang Michal

 

Berlín, 1995

 

 

N ě m e c k o  a  p ř í š t í 

 v á l k a

 

 

 

 

I. O blížícím se prušáctví

 

Doba se změnila. Kultura zdrženlivosti, která byla po dlouhá desetiletí znakem německé zahraniční politiky, ustoupila novému myšlení plném nároků. V roce 1992, kdy došlo ke skutečnému obratu v poválečné politice, se vrací do německého myšlení arogance.

V tomto roce neodvolatelně končí vnitronárodní, okolní svět přehlížející debata: dnes v ní pokračuje v zapadlých fejetonech již jen pár básníků a dva nebo tři Prušáci. V roce 1992 se obrací národní diskuse směrem ven a přejímá ideje imperialistického myšlení. Nepřehlédnutelným znamením je výměna paradigmat: Od národní identity se národní myšlení obrací k národním zájmům, od provincionálního soustředění na sebe sama k reálnému politickému pohledu na svět, od převahy vnitřní k převaze vnější politiky. Od roku 1992 má Německo své „životní zájmy“ všude na celém světě.

Bylo by proto nesprávné vidět hlavní nebezpečí v růstu nového nacionalismu. Tím se již noví myslitelé dávno nezabývají. Ve své knize „Až se Evropa probudí“ nemyslí již Peter Sloterdijk probuzení národní, ale mocenské. Národní myšlenka ustoupila myšlence říšské. A Německo se opět cítí příliš malým pro své veliké úkoly.

Po založení Německé říše tomu nebylo jinak.  Ani tenkrát netrvala národní soustředěnost dlouho. A jen několik let po sjednocení Říše začali Němci nově definovat své vnější politické zájmy, směrem k budování velké říše. Neboť myšlenka na plně národní stát nemá Německu žádnou tradici. Skutečnou německou touhou je žádat víc. Léta 1878 až 1879 přinesla změnu: Dvojspolek s Rakouskem pohřbil myšlenku na středoevropskou říši. Dnes přináší představa o Německu jako jádru Evropy základ nového expansionismu. Neboť vášniví obhájci spojené Evropy zdaleka nepřemýšlejí vzdát se moci, ale naopak ji rozšířit. Sledují tím středoevropskou politiku říše císařské i předběžné představy  Hitlerova úsilí o životní prostor. Konstantou suverénní německé politiky je nikdy neuznávat hranice. Kdo v tváři tvář těmto tradicím hovoří pouze o nebezpečí normalizace nebo o německém riziku, podceňuje stav věci.

 

Je příznačné, že v Německu není národnostní myšlení nikdy spojováno s demokracii, jak je obvyklé v západních zemích, ale výlučně s mocí. „Strach z moci“, „Ústřední moc Evropy“, „Světovou velmocí proti vlastní vůli“, - tak se nazývají příspěvky německých historiků a politologů k tomuto tématu.  Žádá se nová „vůle k moci“. Akademické snahy opakovaně vedou k výzvě „Německo, probuď se!“. Veřejnost nasává „silný, čistý vzduch světových dějin“. A ten, kdo k potěše historiků stejně jako před sto lety, posiluje mocenské nároky Němců, působí výchovně. Po fejetonovém návratu takových autorů jako jsou Carl Schmidt, Ernst Jünger a protagonistů konzervativní revoluce, objevují dnes naši národní pedagogové ranné práce Maxe Webera, Friedrich Neumanna a Gustava Stresemanna. Nacionálně liberální obrat již v Německu zakotvil.

To, co následuje, je ryzí prušáctví. V pozadí debaty lze již cítit změnu: nepřátelství vůči ideálům jednání, sousedství a rovnoprávnosti. A opodál stojí národní scéna, která vidí v mocenském státě  cestu k uplatnění svých siláckých tužeb.Zde bylo také do národní diskuse prosazeno slovo „nezpochybnitelný“, pilně dnes užívané od prezidenta až po bulvární tisk. Trochu snad k přátelskému připomenutí, nicméně s cílem budovat vědomí nezpochybnitelného vlastenectví. Rovněž hanlivě míněný „strach Němců z moci“, jež historik a vládní rada Gregor Schölgen tak rád používá, prozrazuje libí vztah k nadvládě.

Veřejně se vyjadřuje lítost, že se stát pod vlivem médií nechová jako muž, ale podléhá ženským pocitům tam, kde je třeba vážit národní zájmy bez sentimentality. Téměř fyzický odpor je pociťován ke státu žensky poslušnému a opatrovnickému, který postrádá autoritu, protože již není státem patriarchálním a neplní svou výchovnou funkci jako ve své době.

Stát by měl být tvrdý, ale spravedlivý, střízlivý a přímý. Lidská přání jsou přenesena na stát a stát se stává jakousi živou bytostí: osobou, která si nárokuje moc ke svému sebeuskutečnění, moc bez jakýchkoliv omezovacích přívlastků. To bylo již před sto lety poznávacím znamením německé „geopolitiky“, která krátce na to dosáhla čestného uznání jako oficiální státnická věda císařské říše. Stejně tak i dnes sotva najdeme zahraničněpolitický úvodník, který by nebyl poznamenán alespoň nějakou stopou geopolitického myšlení.

Opakované výpovědi o moci jsou ve skutečnosti jen výrazem starého dělení světa na přátele a nepřátele. Bez něho se moc stává bezúčelnou.  Nasáváním přátelského a nepřátelského myšlení prostřednictvím řeči o moci je německá společnost militarizována a militarismus vede, protože všechny mocenské státy se chovají stejně, k válce.

 

Friedrich von Bernhardi, pruský generál a vojenský spisovatel, to doslova uvedl v roce 1912, když předpovídal blížící se válku. Jeho spis „Německo a příští válka“ (Deutschland und der nächste Krieg), vydaný po druhé Marocké krizi v hněvu nad váháním císaře zahájit konečně válku, vyvolal v Evropě velký rozruch a vedl ve Francii a Anglii k panice. Zahraničním čtenářům byla Bernhardiho kniha důkazem o bezpodmínečné vůli Německa k válce.

 

Podstatná část spisku se zabývá podrobným rozborem německé vojenské síly a nešetří obvyklými stížnostmi na změkčilost Němců, kteří se stali národem až příliš mírumilovným. S odkazem na nacionalisticky zfalšovaného Nietscheho čtou se široké pasáže knihy jako přehodnocení všech hodnot, počínaje líčením míru coby lidsky nedůstojného živoření až po válku jakožto jedině kulturně tvůrčí a charakter formující mravní sílu. Celá kniha je vyplněna tehdy převládající filozofii dějin a práva, vycházejíc z práva silnějšího a obsahující vše, co zahrnovala státní moc. Apoštoly tohoto myšlení byli historik Heinrich von Treitschke a právník Rudolf von Ihering.

Rozhodující výpověď von Bernhardiho je v jeho velmi aktuálně znějící kapitole „Světová moc nebo zánik“. Zaostření na jedinou možnost  „vše nebo nic“odpovídalo duchu tehdejšího imperialismu. Bernardi viděl císařskou říši stát před osudovým dějinným rozhodnutím: mimořádný přírůstek obyvatelstva a strmě narůstající průmyslová výroba vyžadovaly nové prostory k osídlení, nové pracovní příležitosti, nové surovinové zdroje a nové trhy. Na Dálném východě a na Dálném západě se vynořily nové velmoci Japonsko a USA.  Zajišťovaly si stále větší oblasti vlivu. Nikdo, kdo měl oči k vidění, o tom nepochyboval. Jak však mělo Německo, sevřeno mezi Ruskem,, Francií a Anglií, s těmito světovými mocnostmi konkurovat.

Evropské mocenské uspořádání bylo třeba, podle Bernhardiho upevnit a rozšířit. Jen vytvořením středoevropského svazu, vedeného Německem, bylo možné dosáhnout rovnoprávného uspořádání světa. Především to znamená prolomit zásadu evropské rovnováhy, která od doby Vídeňského kongresu byla pokládána za svatosvatou.  Avšak naprosto neoprávněně, protože brání svobodnému vývoji Německa a slouží pouze anglickému obchodu. Na to by se Německo muselo ucházet o své malé sousedy, a to „jen tím, že své slabší sousedy poctivostí a silou naší politiky přesvědčíme, že jejich samostatnost a jejich zájmy jsou nejlépe zaručeny připojením k Německu a pod ochranou německých zbraní.“

Až by se toho dosáhlo, bylo by možné riskovat velký střet. Žádnou jinou alternativu Bernhardi neviděl. „Musíme si být vědomi, že válce o své světové postavení se žádným způsobem nemůžeme vyhnout“. A proto ji bylo třeba vést „za nejvhodnějších možných podmínek“.

Jak dlouho to bude po znovusjednocení Německa trvat, než si opět vybudují tehdejší mocenské struktury  a zajistí věcné důvody a nezbytnou argumentaci poukazující na nezbytnost stejné války, jako byla ta v roce 1914.

Friedrich Naumann, vedoucí představitel německých liberálů, tvrdil v roce 1915 ve své známé knize „Střední Evropa“, že „současná válka začala již v roce 1876“. To bylo pět let poté, co Bismarck sjednotil říši. Pět let po znovusjednocení Německa psali jsme rok 1995.

Proto byla napsána tato kniha.

Na rozdíl od Bernhardiho objevuje se předložený text ne dva, ale třicet nebo čtyřicet let před další válkou. Předcházím vývoji, protože mi jde o ony příznaky, které Neumann ve své knize jmenuje a jejichž obrysy lze již dnes odkrýt. Německo si rovná cestu k nové válce.

Myslet tak daleko do budoucnosti namáhá ovšem představivost. Široko daleko není vidět žádný císař Vilém, nejvýše nějaký Schäuble, Rühe, Kinkel. Vzato ovšem z druhé strany: kdo by si byl myslel, že po Bismarckovi bude následovat diletantský šašek a že, abychom uvedli další vynikající příklad, Hitler, největší vojevůdce všech dob, promění svou knihu „Mein Kampf“ ve skutek. Takové úvahy ponecháváme zpravidla minulosti. Muselo to tak být, říkáme pak, když už je pozdě. Proto tvrdíme předčasně: dějiny Německa se opakují. A to je hlavní teze, vedoucí myšlenka této knihy.

Události probíhají stejně jako po založení Říše v roce 1871. Znovusjednocené Německo chce narušit evropskou rovnováhu. Neboť národní scénář Němců nemá za cíl uspokojení demokratickým národním státem, ale vytvořením středoevropské velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě. Tak tomu vždy bylo a bude. Je to nutkavý sen Němců obnovit impérium Římské říše.

Program této mocenské politiky je jednoduchý a téměř stupidní. Jde o věčný trojskok: nejprve Evropa, pak svět a konečně válka. Tento program stojí na nevykořenitelné představě o ohrožení, vyplývající ze zeměpisné polohy, a odtud objektivně odvozené nezbytnosti stát se přední evropskou velmocí.

V roce 1871 následovala fáze stabilní evropské politiky. Pak se rozvíjela dlouhá fáze evropského rozpadu, paralelně s ní probíhala fáze světové politiky a nakonec fáze přípravy k válce. Za Hitlera se vše odehrávalo přesně stejně. Kolik let ještě potřebujeme?

Co je překvapivé, je skutečnost, že německé zájmy zůstaly po léta a staletí stejné – jak politicky, tak geograficky. Neustále jde o jedno – stabilizace Německa v Evropě, ovládání Evropy, získání vlivu na východě, v Orientu, v Africe, na Dálném východě. Mnozí mohou namítnout, že se časy změnily. Proti teorii této knihy svědčí významné argumenty:

1) Němci se již nehodí k ovládnutí světa. Odvykli si a jsou rozmazleni.

2) Mnozí si myslí, že ekonomické a politické sítě již zamezí, aby již potřetí vztáhli ruku po světové moci.

Z druhé strany je však si třeba uvědomit, že Německo mírovou cestou dosáhlo, co chtělo. Je uznávanou velmocí a mistrem světa ve vývozu.

Německo je na cestě stát se světovou velmocí. Také Německá říše potřebovala 25 let, než v roce 1896 mohl císař Vilém prohlásit, že „ z Německa se stala světová velmoc“. Teprve poté začala konkurovat obávané a mocné Anglii.

Také nové Německo, až se stane světovou říší, vyzve svého posledního rivala, Ameriku, k měření sil. Dnes ještě Německo Ameriku potřebuje. Ruku v ruce obě mocnosti chtějí zničit ruské impérium – vzít ho do kleští. Amerika chce vládnout v Pacifiku a Němci Evropě.

 

Někdo by mohl namítnout, že po válce prošlo Německo demokratizací, že návrat k prušáctví není proto již možný, 40 let demokracie se nedá zvrátit.

K historii Německa však patří nespokojenost, touha po větší a větší moci, touha vládnout tak jako slepice vejci. Německo je zase zemí, kde „eros moci“ voní opět mužně.

 

Evropa na cestě k německé nadvládě

„Slovo Evropa se vždy ozývalo z úst těch politiků, kteří od jiných mocností žádali něco, co by se vlastním jménem žádat neodvážili“. (Otto von Bismarck)

„Úspěch spojené Evropa je otázkou války a míru.“ (Helmut Kohl)

 

Rozloučení se Západem

Posledním tabu poválečné doby je německo – francouzské přátelství. Německo a Francie jsou, přestože se drží za ruce, rivalové o nadvládu v Evropě.

Již krátce po pádu berlínské zdi se snažil F. Mitterand znovusjednocení Německa blokovat. Snažil se ovlivnit Rusko a dosáhnout trvalého rozdělení Německa.  V prosinci 1989 řekl Mitterand v Kyjevě: „Oba německé státy musí respektovat rovnováhu v Evropě. V budoucnosti by se jim nemělo dovolit dělat samostatnou a společnou politiku.“

Mitterand vedl rozhovory s Garbačevem a M. Tchatcherovou. Tvrdil, že pouze jednotná politika Londýna, Paříže a Moskvy může vznik Čtvrté říše „udusit“ v době klíčení.

Vše dopadlo jinak. Německo se spojilo a dokonce přežilo své úhlavní vojenské nepřátele – Rusko a Francii. Teď může Německo v klidu přihlížet, jak se sousedé stávají slabšími a slabšími. Sovětské impérium zaniklo. Následovat bude i zánik Francie jako velmoci.

Michail Gorbačov, ten uspěchaný reformátor („Kdo přijde pozdě, toho potrestá život“.) i F. Mitterand, „kníže pomalosti“ („Času se musí nechat čas“.), byli politickým zemětřesením ve střední Evropě stejně otřeseni. Centrální systémy se roztříštily a Německo rozpoznalo svou šanci vklínit se do „vakua moci“. Jeho politika ze začátku roku 1992 – uznání Chorvatska a Slovinska – ukázala jasně, kdo vstal z popele a stal se vedoucím hráčem na poli Evropy.

Ztráta vedoucího postavení v Evropě je pro Francii „ranou do vazu“. Při parlamentních volbách v r. 1993 utrpěla vládnoucí levice „největší porážku od dob Napoleona“.

Boj o moc mezi Francii a Německem se zostřuje. Neexistuje otázka, na kterou by měly tyto země společnou odpověď. Již první návštěva francouzského premiéra Eduarda Balladuera v Bonnu skončila krachem.  Spornými se ukázaly otázky volného obchodu, rozšíření Evropské unie, zavedení společné měny. Francie chce měnovou unii, Němci tvrdou marku. Francie dělá opatření pro ochranu domácího průmyslu proti levnému importu z Asie a východní Evropy. Němci ale zpívají chvalozpěvy na volný obchod.

Společný názor chybí i v otázce Bosny a východní Evropy. Zatímco Německo žádalo zrušení embarga proti Muslimům, hlasovala Francie vzhledem ke svým zájmům na Balkáně proti. Zatímco Německo usilovalo o rozšíření NATO i na východní Evropu, žádala Francie vytvoření Evropské armády a zabývala se myšlenkou na vytlačení NATO z Evropy. „Když Německo říká hýje, říká Francie hot.“ Protiněmecká nálada z léta 1993 přešla ve Francii ve fobii. Jeden bývalý generál francouzského letectva řekl: „Helmut Kohl drží své Germány v šachu, stejně jako Bismarck v 19. století. Ale po něm převálcují Němci opět celou Evropu od Königsberku na východě až po poslední kout na Balkáně“.

Němci se radují z každého rozšíření Evropské unie. Spatřují v něm zvětšení německé moci. Skandinávie a Rakousko jsou novými vazaly Německa.

Francouzský velvyslanec v Bonnu Francois Scheer informoval tisk o vystoupení ministra Kinkela, který hrozil Španělsku, že mu zlomí vaz, jestliže bude dál bránit vstupu skandinávským zemím do EU. Scheer prohlásil: „Německo chce rozšířené Evropě vnutit svou vůli“. Po tomto rozhovoru byl Scheer pozván na ministerstvo zahraničí a donucen svá slova odvolat. Tisk psal „o vlastní brance“ a všem bylo jasné, kdo zvítězil. 

Pařížský sociolog Alain Tauraine říká: „Dobré roky skončily na jaře 1994. Jedna epocha dospěla ke svému konci.“ Francie se dnes nachází v horším stavu než v roce 1968 za časů studentských nepokojů. Sociální stát se rozpadá pod údery mezinárodní konkurence. Politika kolabuje.

Při evropských volbách získali socialisté jen 14,5 % hlasů. I konzervativci s 25 % hlasů zůstali hluboko pod očekáváním. Spiegel popisuje atmosféru Francie takto : „ Stačí jen jiskra. Nálada Francouzů je labilnější než kdy jindy. Dech konce leží nad pátou Francouzskou republikou.3 miliony nezaměstnaných, z toho 25 % mládeže. Rolníci se bouří, státní úředníci demonstrují.“ Stává se Francie nemocným mužem Evropy? Zájmy Francie neleží na západě, ale na jihu a především v Bosně. Tam se západní mocnosti dávno rozdělily na dva tábory – na francouzsko-anglické bratrstvo na podporu Srbů a Ruska a na americko-německou zájmovou společnost podporující Muslimy a Turky.

Připojení Rakouska k EU a výhled rozšíření EU o státy východní Evropy vedl v Paříži k debatě o vytvoření osy Berlín – Praha – Vídeň. Pohyb této osy „prohloubil“ staré francouzské sny o Středozemním moři a Africe.

Když americký prezident B. Clinton navštívil v roce 1994 Berlín, chválil znovu osu Washington – Bonn. V této souvislosti L´Humanité konstatovaly: „Kohl byl od Clintona jmenován pánem Evropy.“ Taková je nálada ve Francii. (Pod tlakem okolností část francouzské mocenské elity vzala postupně na vědomí nové mocenské postavení Německa. –red.)

Bývalá premiérka Velké Británie M. Thatcherová nevěnovala do podzimu roku 1989 anglicko – německým vztahům žádnou pozornost. . Poté však při slově „sjednocení“ slyšela houkat sirény. Na rozdíl od Gorbačova a Mitteranda byly jí důsledky německého sjednocení okamžitě jasné. Stejně jako jednomu z jejích předchůdců Disraeli, který v únoru 1871 řekl: „Sjednocení (Německa- red.) znamená úplnou změnu Evropy.“

Železné lady se přes všechno úsilí nepodařilo přesvědčit Gorbačova, že jeho proněmecké názory a jednání podkopou jeho autoritu v Rusku. Stejně bezvýznamné bylo její jednání s Mitterandem, který německou realitu vzal postupně na vědomí. Nepodařilo se ho přesvědčit, že má francouzsko – německou osu „vyhodit do vzduchu“ a tím zachránit Evropu. Lady Thatcherová již tehdy jasně viděla, že ve spojené Evropě se vliv sjednoceného Německa pouze zvýší, nikoli omezí.  Lady Thatcherová prohlásila: „Německo je jednoduše řečeno moc velké a mocné, aby na evropské hrací ploše bylo pouze jedním z hráčů. Jenom úzká spolupráce mezi Francii a Velkou Británii může vytvořit rovnováhu k síle Němců“.

Mitterand bohužel nepochopil. Lady Thatcherová začala proto jednat sama, aby vyšlo na jevo, co Francouze a Němce dělí. V létě 1990 se k ní připojil ministr obchodu Velké Británie Nicholas Ridley. Ten poskytl rozhovor časopisu „Spectator“, který je velmi čten zejména konzervativní inteligencí. Ridley doslova řekl: „Němci přebírají Evropu a Francouzi jsou jejich pokojoví psíčkové. Evropská unie je gaunerským tahem Němců a Francouzi jsou tak hloupí, že to nepoznali. A teď jsou pudlíky Němců. To jsme se naší svrchovanosti mohli hned zříci ve prospěch Adolfa Hitlera.“

Na podzim roku 1990 měla libra hodnotu 3 DM a o dva roky později, pod vlivem německé finanční politiky, klesla až na 2,5 DM. Prezident německé spolkové banky Schlesinger mluví o „válce peněz“ To vše vedlo k absolutnímu zmrazení anglo-německých vztahů.

V říjnu 1992 německý FAZ varoval: „Jestliže tři největší mocnosti Evropy začnou znovu přemýšlet, která z nich je největší a kdo je nepřítel zítřka, bude ve srůstající Evropě zaseto semeno rozpadu“.

V listopadu 1993 vábil Timothy Ash Němce: „My máme s Němci více společného než Francouzi. Britové jsou pro úplnou liberalizaci obchodu, jsou jednou z hlavních sil NATO, jsou pro rozšíření EU na východ, podporují nejodvážnější sny Němců“. Zatímco Němci spojují rozšíření EU na východ s posílením jejich evropské moci, Britové toto naopak spojují s oslabením Německa. Nejlepší by bylo, tvrdí Britové, rozšíření EU od Maroka po Tádžikistán. Pak by Němci měli plné ruce práce a jejich kapsy by byly prázdné.

Stejně postupují Britové ve hře o rozšíření NATO dále na východ. Němci si od rozšíření NATO slibují získat pozice korunního prince, zatímco Britové doufají ve srážku zájmů Německa a Ruska. V takovém případě by Anglie získala prostor pro sledování vlastních asijských zájmů. Jediným problémem pro Brity jsou USA. Clinton jasně favorizuje Německo. Nový hrdina britské konzervativní strany volá: „Zapomeňme na Evropu. Velká Británie není na EU hospodářsky závislá. Dívejme se směrem k Číně. Na Dálném východě leží mnohem větší zisky. Nechme Evropu Němcům a vezměme si svět.“. Jen Daily Expres se ptá, kdo zastaví tažení císaře Kohla?

 

Rovnováha prostřednictvím hegemonie?

Otřesení posledních tabu poválečné doby, osy Bonn – Paříž, rozbití britského dogmatu o rovnosti sil, vytvořilo Německu jedinečnou pozici. Během několika let se Německu podařilo vytlačit  Francii a Velkou Británii, světové mocnosti a vítězné mocnosti, své dva největší konkurenty, na periferii.

Jaká je síla Německa v EU? Podíl Německa na průmyslové výrobě, zemědělství a obchodu EU činí 36 %, což je mnohem více než společný podíl Francie a Velké Británie. Je to dokonce 2,5 krát více než podíl 10 malých států EU.

Věnujme se teď vztahu skandinávských zemí a Německa. Zatímco Finsko ve druhé světové válce bojovalo po boku Německa, Švédsko dokázalo obhájit svou neutralitu, v Norsku zůstává rozhodujícím faktem německá okupace. Není proto překvapením, že Norsko se rozhodlo nevstoupit do EU. Pro Finsko a Švédsko platí, co řekl jeden německý komisař EU Spieglu: „Skandinávci jsou nám bližší než Francouzi a Britové. Nejblíže nám jsou Rakušané.“ Vzpomínky na společný boj v zákopech během první světové války ožívají v myslích především těch, kteří podporují Jörga Heidera, který sní o sloučení Rakouska s Německem v duchu starého válečného partnerství.Vídeňský Standart v tom vidí první příznaky obnovení starého císařského spolku.

Ostatní Východoevropané, Poláci, Češi, Slováci, Maďaři, Balkánci, Bulhaři a Rumuni dělají před Němci hluboké poklony, přestože ještě nejsou členy EU. Skoro všichni v něm vidí svého dobrodince, a jestliže by došlo k rozšíření NATO na východ, spolehlivého ochránce proti novému ruskému imperialismu.

Že láska k Německu může dělat slepým, předvádí Polsko. Vůbec jim nevadí, že kancléř Kohl  a jeho ministr zahraničí mluví „o našem ruském sousedu“, jakoby Polsko bylo počtvrté rozděleno. Naopak, ze strachu před Východem přiklání se raději k Západu. V září roku 1994 požádalo právě Polsko o zrušení ustanovení Charty OSN o nepřátelských státech, namířeného proti Německu a Japonsku. Polský prezident Lech Walesa řekl: „My nechceme spojené státy Ruska, nýbrž spojené státy Evropy“. Poláci chtějí především dálnici ze Štětína do Istambulu a z Berlína do Varšavy.

Za pět let bude Německo strojem, který mnoho potáhne i popožene. Proto přání Východoevropanů jsou tak velká, nechají se zlákat Evropskou unií jako děti vánočním stromkem. Německo považuje rozšíření EU na východ za svůj ústřední úkol příštích let. Z hospodářského hlediska je Německo pro 11 ze 14 partnerských států nejdůležitějším dodavatelem a pro 12 států nejdůležitějším odběratelem. Zahraniční obchod Rakouska je z 40 % zaměřen na Německo. Nejméně závislé na ostatních státech je Německo. Jinak řečeno: s výjimkou Irska jsou všechny státy EU méně či více závislé na Německu. Ve prospěch Německa, vedoucí síly Evropy, zatím vše běží jako na másle. Pět let po sjednocení je Německo „zemí ve štěstí“.

Helmu Kohl je označován nejen za největšího sjednotitele říše na vrcholu slávy, nýbrž básnicky i za „Věž na rovné krajině“ (FAZ). V Německu vzniká stejná situace jako před Berlínským kongresem v roce 1878, kdy státníci akceptovali německou říši jako nový střed Evropy. Němcům však toto uznání nestačilo. Chtěli víc, chtěli moc. Tu chtějí i teď.

Co Německo plánuje? Navrhuje utvořit z Německa, Francie, Holandska, Belgie a Lucemburska „jádro Evropy“ se společnou měnou a politikou. Ostatní státy by jako satelity měly obíhat kolem jádra. První protesty přišly z Itálie. Také Rakousko by rádo patřilo do „elitního klubu“. Dá se germanizace Evropy ještě zastavit? O co Němci usilují? Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu: „Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v  Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu.“

Po roce 1871 nechtělo být Německo nacionalistickým státem, nýbrž impériem podle římského vzoru. Také snaha vytvořit jádro Evropy vychází z tohoto konceptu.

Návrh CDU-CSU o širší budoucnosti Německa uvádí tři možné modely:

1) Evropa Karla Velikého,

2) Středoevropsko – říše Otty Velikého,

3) Německá střední Evropa obou světových válek, tak, jak ji popularizovali Friedrich Naumann ve své knize „Střední Evropa“ z roku 1915.

 

Začněme Evropou Karla Velikého, která byla největším komplexem moci od zániku Západořímské říše v 5. století. Když byl v roce 800 francký král korunován římskou korunou, sahalo jeho impérium od Atlantiku k Labi, od severního Německa k Římu, od Barcelony po Budapešť, zahrnovalo Provence, Lotrinsko, Toskánsko, Sardinií, Švýcarsko, Čechy a Moravu.

Kancléř Kohl považuje tento model za nejpřijatelnější, a to z následujících důvodů: a) Za Karla Velikého neexistovala ani Francie, ani Německo. b)  Těžiště říše leželo na Rýnu. c) Císař v říši zavedl společnou měnu, stříbrný fenik, jenž byl předchůdcem ECU. D) Císař zavedl společnou úřední řeč, jíž se stala latina. e)Východní politika císaře byla tak působivá, že jeho jméno bylo ve všech jazycích synonymem pro slovo král.

Žádný div, že tato politika se stala pro Němce předlohou. V roce 1994 napsal poradce kancléře Kohla, Konrád Sietz v Merkuru: „ Snažíme se vytvořit co nejdříve tvrdé jádro Evropy – Evropu šesti zakládajících států.“

Co musíme zdůraznit je fakt, že Karel Veliký prosazoval svým mečem humanitní cíle a šířil křesťanství. Jeho Evropa byla pevností proti Arabům, Maďarům a pirátům.

 

Druhým modelem je říše Oty Velikého, která vznikla roku 962 v duchu tradic karolinské Evropy. Trvala do roku 1250. Byla první říší střední Evropy, kde skutečně dominovali Němci. Skládala se z Německa, východní Francie a severní Itálie. Sahala od Brügge do Záhřebu, od Marseille do Lübecku. Otovi následníci ji pak rozšířili až po Krakov a Rigu, ale i tato říše se rozpadla na tisíc kusů.

 

Třetí model pochází z doby kolem roku 1848. Populárním se stal již v době 1. světové války, kdy vůdce liberálů, farář Friedrich Naumann publikoval svůj spis „Střední Evropa“, kde zdůvodňoval morálně, politicky a ekonomicky válečné cíle císařství.

Naumannův koncept vycházel z modelu Evropy Oty I., ale vlivem světové války a změněné situace viděl jádro Evropy  v Německu  a Rakousko-Uhersku. Naumann řekl: „To nové nesmí přijít jako pád hory, má se rozvíjet jako dobro a pomalu srůst. Nejdříve se musí utvořit jádro, aby mohla následovat další krystalizace.“

Naumannův cíl byl vnitřní trh mezi Severním mořem a Adrií, v němž se prosadí německá přesnost, disciplína, vytrvalost, preciznost. Tato střední Evropa měla být v jádru německá a používání německé řeči mělo přijít samo od sebe. Neumann říká: „Kdo neroste, prohrává. To je smysl naší historie. Bez střední Evropy upadneme do bezvědomí.“ Pod touto hrozbou je dnes budováno „jádro Evropy.“

 

II. Svět

Strategická normalizace

 

Potom co Německo svou koncepci „jádra Evropy“ určilo svým sousedům místo, je připraveno věnovat  se  yyššímu poslání.. Zvýšená mezinárodní odpovědnost vyžaduje, aby Německo nevystupovalo pouze jako evropská mocnost, nýbrž jako světová mocnost. Což znamená se postavit se na společný stupeň, které již 50 let stojí zcela nejvýš. Rovnost s velkým bratrem na druhé straně velké louže je dalším etapovým cílem německé politiky.

Dosažení tohoto cíle předpokládá, kromě jiného, i stálé zastoupení v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů. Mezi další předpoklady tohoto vzestupu patří: armádní jednotky, které je možné globálně nasazovat, dispozice s atomovými zbraněmi, němčinu jako světový jazyk a vstup Berlína mezi světová města.

Bude-li Německo pilné a vytrvalé, dosáhne uvedených cílů během  příštích dvaceti let. I císařské Německo potřebovalo 25 let, než mohlo Jeho císařské Veličenstvo zcela hrdě prohlásit, že „z Německé říše se stala světová říše.“ Teprve potom se Německo otevřeně postavilo svému nejobávanějšímu konkurentovi – Anglii.

Také nové Německo, až se opět stane „světovou říší, vyzve Ameriku, svého konkurenta, kterého miluje i nenávidí, na souboj. V roce 1992 vznesl Klaus Kinkel  nárok Německa na zastoupení  v Radě bezpečnosti OSN. Členové v tomto „nejexkluzivnějším klubu světa“, protože rozhoduje o bojovém nasazení jednotek OSN i v Evropské unii. Chybí mu ještě postaví světového policajta.

Uznání Německa na stálé zastoupení v Radě bezpečnosti OSN by se prakticky rovnalo revoluci. Organizace spojených národů  v roce 1945 byla vytvořena proti nepřátelským státům, zejména proti Německu a  Japonsku. Jestliže teď po padesáti letech by se kozel měl stát zahradníkem, znamenalo by to udělat konečnou čáru za druhou světovou válkou.

Návrat Německa, jako evropské velmoci do světové politiky, ovlivní vývoj mezinárodních událostí, které se přímo či nepřímo Německa dotýkají. Úsilí Německa stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN je podporováno zvláště Anglií a Francií tak, jak tyto mocnosti  v roce 1990 podporovaly jeho sjednocení. Ruska a Čína projevují spíše určitou zdrženlivost. USA a generální sekretář  OSN Butrus B. Ghalí jsou pro integraci Německa. Důvod je velmi prostý. OSN trpí chronickým nedostatkem finančních prostředků, nutných k realizaci stanovených úkolů. I na mnohé mírové mise chybí peníze. Protože  platební morálka jednotlivých členských států je špatná, je rozpočet OSN krytý pouze ze 40%. Jen Německo plně a včas platí svůj členský příspěvek se 400 miliony DM ročně je Německo třetí největší poplatník ze 184 členských států. Přináší do pokladen OSN více než někteří stálí členové  RB, např. Anglie, Rusko, Francie, Čína.

Lehčeji dosažitelným cílem pro Němce je globální nasazení německé armády. Golfská válka v roce 1991 motivovala OSN k zásadním změnám. Úkolem OSN již není pouze obrana před agresí, ale i „ochrana životních zájmů“ všude ve světě. Tato změna, která je vlastně novou strategií NATO, byla bez hlasováním parlamentů členských států zcela akceptovaná. Značnou zásluhu na ofenzivním pojetí úlohy NATO má Manfred Werner, tehdejší generální sekretář tohoto vojenského uskupení.

Nové pojetí úlohy NATO umožnilo Volkemu Rühemu, ministru obrany SRN, vydat již 26.11.1992 důležitý dokument, nazvaný „právní linie politiky obrany“, který rozšiřuje možnost bránit Německo i v Perském zálivu či na Sibiři.

12.7.1994 rozhodl Ústavní soud SRN o možnosti nasadit německou armádu na území cizích států. Zdůvodnění tohoto „právního“ aktu bylo jednoduché. Německá armáda může být nasazena kdekoliv na světě, aby ochránili Německo před politickými škodami, které SRN vznikly, kdyby se tam odmítla podílet na ochraně světového míru. V době, kdy uvedené akty byly zveřejněny, byli němečtí vojáci již dávno aktivně činní v mnoha v krizových oblastech světa. Důsledky jsou však ještě mnohem významnější Z německé armády, která měla dosud, alespoň oficiálně, obranný charakter, se stává armáda intervenční.  Süddetsche Zeitung napsaly: „Čtyřicetileté tabu padlo.“ Stern zdůraznil: „ Tímto rozhodnutím o bojovém nasazení (německé armády –red.) na celém světě skončila jedna epocha. Cesta pro Německo je volná.“

Klaus Kinkel prohlásil: „Teď jsme skutečně samostatní, ulehčilo se mi.“ Již tři dny po uvedeném rozsudku rozhodl kabinet  o rozšířeném nasazení německého námořnictva v Adrii. Parlament akci pokryl velkou většinou hlasů (424 poslanců bylp pro, a pouze 48 hlasovalo proti).

Němci se zabývají i řešením další, pro ně zvlášť důležité otázky. Jak získat přístup k atomovým zbraním? Již první alternativa se jeví jako slibná. K  „jádru Evropy“ patří vedle Německa i Francie. V rámci superstrátu, který by měl společnou zahraniční i obrannou politiku, by Německo s Francii mohlo mít nejen společnou měnu, ale mohlo by s ní sdílet  nejen zkušenosti, ale i jaderné zbraně.. Tato německá strategie vyvolává ve Francii obavy. Baladu prosazoval nikoliv německo – francouzské jádro Evropy, nýbrž Evropu francouzsko – anglickou.

Cestu k jaderným zbraním Němci potřebují i v plánovaném rozšíření NATO na východ. Tato strategie je sice realističtější ale plná rizik. Především předpokládá dobré vztahy Německa k USA. S Amerikou musí Němci jednat opatrně. Paříž smí Německo trochu nakopnout. Přes Washingtonem  musí však stále ještě klečet.

Šance Německa stát se mocností,  která „chrání „ ostatní země,  jsou od doby rozpadu Sovětského svazu lepší než kdy jindy. Rusové jsou unaveni, chtějí se z Evropy stáhnout. Do takto vzniklého vakua se tlačí Němci. Pevně opřeny o Američany chtějí vzít ruské impérium do kleští. Američané v Pacifiku, Němci v Evropě. To by byla ta rovnost, po které Němci touží.

Němci jsou vytrvalí. Jak dlouhý je jejich dech, dokazují  v NATO i v OSN. Dělají se nepostradatelnými. V této politice budou jistě pokračovat. Dál budou platit čtvrtinu rozpočtu OSN, dál budou nabízet svou pomoc při všech konfliktech, dál budou posílat pilné a schopné lidi do Bruselu.

1. ledna 1995 se stal předsedou vojenského výboru NATO Klaus Naumann. Zaujal tak místo nejvyššího vojenského stratéga. V této významné funkci se zřejmě bude starat, aby se Německo, kromě Boha, již nemuselo nikoho bát. Němčina se pomalu stává třetí úřední řečí EU. Na mezinárodních jednáních OSN a NATO není sice dosud o němčinu zájem. V NATO má jasně přednost angličtina a francouzština. V OSN je zase upřednostňována španělština, arabština ruština a čínština, což Němci považují za ponižující. V této souvislosti jazykovědec Ulrich Ammon připomíná, že v letech 1890 – 1914 byla němčina celosvětově uznávaným jazykem vědy. Přes polovinu vědeckých publikací vycházelo v Němčině.  V období mezi rokem 1900  a 1920 mluvil každý druhý nositel Nobelovy ceny německy. Teprve po světových válkách musela němčina ustoupit angličtině. Dnes němčině duje nový vítr do plachet. Je úředním jazykem pěti zemí, částečně užívaným jazykem v Belgii a Itálii. Německy mluví miliony „gastarbeitrů“ z Turecka, bývalé Jugoslávie a Řecka, menšiny v Rusku, Rumunsku, Kazachstánu, tisíce vyučených dělníků v Německé demokratické republice z Kuby, Nikaragui, Mosambïku a Mongolska. Přibývají i noví žáci ve východní Evropě., kteří spatřují v němčině užitečný jazyk v ekonomické oblasti.

Helmut Glück v roce 1994 prohlásil: „Bonn konečně musí dělat centrálně řízenou politiku v zájmu rozšíření němčiny. Němčina nesmí vyklidit pole angličtině.“ Východní politika byla již od dob kolonizace tradiční oblast němčiny. Němci založili první gymnázium v Rusku , další německé školy v Petěrburku, Kyjevě, Oděse, Archangelsku a Tiflisu. Východoevropská inteligence studovala ve Vídni, Berlíně, Lipsku. Na Karlově univerzitě v Praze byla němčina vyučovací řečí. Snahu o rozšiřování němčiny nesmí příslušné státy vidět jako vměšování, nýbrž jako snahu o normalizaci. „Němčina pro svět“ je novým heslem německé kulturní politiky.

Co Německo, budovanému jako světová velmoc, ještě chybí, je punc města, které by se vyrovnalo Paříži, Londýnu nebo New Yorku. Berlín se tedy musí stát světovým městem. Koncem roku 1994 nastala v Berlíně stavební exploze. Tam, kde stála jen zeď, rostě něco nového, velkolepého, co bude reprezentovat všechny Němce. To, co pod vedením nejlepších architektů roste mezi Postdamským náměstím a Alexandrově náměstím, má světu představit styl nového Německa. Tento styl má být výrazně německo-pruský.

Poté, co se s Berlínem rozloučil poslední ruský voják, považuje ministr obrany Volker Rühe za vhodné, aby se 3. říjen, německý státní svátek, oslavoval vojenskou přehlídkou v hlavním městě. Podobně jak to dělají Francouzi 14. července při přehlídce směřující k Vítěznému oblouku.

 

Rusko – nedohledný prostor

Po pádu berlínské zdi to vypadalo, jakoby slavný spis Emmanuela Kanta „O věčném míru“ se stal skutečností. Patnáct měsíců, až do války v Perském zálivu, panovala nepopsatelná euforie. Helmut Kohl ve svém deseti bodovém programu k obnovení jednoty Německa označil Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE) za srdce evropské architektury. Michail Gorbačov mluvil „o evropském společném domě.“ Ministři zahraničí Hans Ditrich Genscher  (SRN) a James Baker (USA) snili o „evropsko-atlantické bezpečnostní (obranné) společnosti od Vancouru až po Vladivostok. Společné všem těmto snům bylo jedno – Rusko – říše zla, byla přijata do okruhu civilizovaných národů. Ale Gorbačov a Genscher, tehdy nejoblíbenější politici Němců, koncem roku 1991 zcela nečekaně zmizeli z politického jeviště. V roce 1992 začíná nový, jiný čas. Začíná obnovením staleté rivality mezi Ruskem a Německem. Znovu spojené Německo hodlá Rusko vytlačit z Evropy. Nemocný muž v Moskvě se proti tomu nemůže bránit (Putin dneška,není Jelcinem minulosti-red.). Je přetížen i vnitřními problémy země, takže se zdá, že Německo má na východě volnou ruku. Předvojem jeho úsilí je hospodářská politika. Více než 130 miliard marek Německo napumpovalo do států bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. To je víc, než nabídly všechny ostatní státy společně.

V roce 1994 dosáhl obchod poprvé hranice 100 miliard marek. Die Zeit mluvíl  o „tažení k vysněným trhům“. Padají i jiná hesla: „Průlom na východ“ nebo „operace východ“. Drážďanská banka v celostránkových inzerátech uvádí dvojsmyslné titulky: „K Polsku jsou si věřitelé zajedno“. V Ukrajině stojí němečtí obchodníci a podnikatelé na startovní čáře.

Nápadné je, že německý kapitál se koncentrovaně zakupuje v oblastech těch, které v dřívější době patřily pod nadvládu Rakouska- Uherska a Německa, např. ve Slezsku, Maďarsku a v Čechách. Berlínský vydavatel Wolf Jobst prohlásil, že Německo bude muset převzít klíčové funkce v Maďarsku, v Čechách, na Moravě, ale především v Polsku. Orientace těchto zemí na Německo je zásadně jednoznačná.

Seidler, který vydal deseti dílné monumentální dílo „Německé dějiny ve východní Evropě“, jde ještě dál: „Až se překlenou potíže znovusjednocení, ovládne Německo hospodářsky východní Evropu a touto cestou se mu pravděpodobně podaří to, co se Třetí říši s několika sty divizemi nepodařilo – totiž ovládnutí nekonečného prostoru mezi Bugem, Dněprem a Donem.

V lednu 1994 zformulovali čtyři poslanci CDU/CSU program k tzv „Königsbergské otázce“ (Kaliningradu a jeho okolí –pozn. red.) Připomínají návrh dřívějšího předsedy Německé banky udělat z oblasti kolem Baltického moře zónu volného obchodu.

F.Pflïger, poslanec CDU/CSU, však vyslovil obavy, že by se východní Prusko (součást Ruska, pozn. red.) mohlo stát oblastí napětí a tak by se proces demokratizace a integrace střední a východní Evropy zastavil a hospodářská asanace zemí bývalého východního bloku by se dramaticky ztížila. Experti proto z tohoto důvodu připomínají, že řešení „Köngsbergské otázky“ nevyžaduje ruskou odpověď, nýbrž evropskou.

Rusové se cítí ukřivděni. Jsou názoru, že se s nimi špatně jedná. Stěžují si, že větší část finanční pomoci západních států směřovala především do východní Evropy a na ně se dostaly jen drobky. Rusko je považováno za ostrov přírodního bohatství, který má být vykořisťován, nikoliv vybudován. Ruskému zemědělství je export na západ ztěžován, a import technických výrobků rušen zbytečnými kontrolami. Co bylo pro Rusko obzvlášť ponižující, že se Německo rozloučilo s ruskými jednotkami jako s částmi vítězné mocnosti druhé třídy, přísně separované od západních spojenců. Prezident Jelcin prohlásil, že Rusko nežádá žádná zvláštní práva, ale požaduje stejná práva jako ostatní evropské země. Přitom je Rusko světovou mocností, která musí být respektována.

Napůl prosebně, napůl výhrůžně usiluje Jelcin a jeho ministr zahraničí o spolupráci Ruska, Německa a ostatní Evropy. V roce 1994 prohlásil Kozyrev, tehdejším ministr zahraničí, že kdo pochybuje o rusko-německém partnerství, ten pokládá minu k základům evropské stability. Přesto však izolace Ruska  je  již  jasnou skutečností.

V březnu 1994 zveřejnil bývalý americký bezpečnostní poradce Zbigniev Brzezinski

Tezi, v níž se s ohledem na možné selhání demokratizačního procesu v Rusku, žádá přezkoumání americké zahraniční politiky vůči Moskvě.Vztah k Rusku se změnil. Líbánky skončily. V létě 1994 se vznáší na Rusko největší kritika od časů Brežněva. Všude se objevují ruští pašeráci částic atomových zbraní a způsobují paniku.  Také extremismus červeno-hnědých, pod vedením Žirinovského. Hitlera Rusů , nahání Němcům studený pot na zádech. Na konci léta napsal Josef Joffe: „Rusko nemůže být integrováno ani v EU, ani v NATO. Rusko musí zůstat venku.“ M. Gorbačov, dříve oslavovaný hrdiny, zareagoval: „Kdo se pokusí Rusko izolovat, dostane se do potíží.“ Nastane situace, před kterou západ varuje – nový ruský imperialismus může znovu vzniknout.

Tři roky po rozpadu Sovětského svazu dosáhlo Společenství nezávislých států svých starých rozměrů. S výjimkou baltských států  přicházejí staří odpadlíci méně nebo více dobrovolně zpět do náruče velkého bratra. Cíleným rozpoutáváním konfliktu na Kavkaze, ve střední Asii a na Krymu, přerušováním dodávek nafty na Ukrajině a Bělorusku, nasazením ruských posádek  „k zajištění míru“ v Azerbejdžánu, Tadžikistánu a Moldavii, jsou bývalé sovětské republiky uvařeny do měkka.

Od listopadu 1993 platí následující vojenská doktrína. Bývalé sovětské republiky jsou považovány za „blízkou cizinu“. To znamená, že jejich suverenita je ohraničena. Rusko má v úmyslu násilně intervenovat, kdyby došlo k ohrožení ruské menšiny nebo ruských vojenských základen.  To se může stát právě tak na Ukrajině, kde žije 12 milionů Rusů, jako v Moldávii, kde ruská 14. armáda obsadila část země.

Pružně reagují Rusové ve východní Evropě. Na prostor mezi Ruskem a Německem otevřeně prohlašuje svůj nárok mocný soused Ruska, Německo. Proto Rusko se snaží působit k zachování stability v této části Evropy.  K tomu užívá starokomunistickou variantu strategie. Ovlivňuje levicové síly. Exkomunisté, za pomoci starých struktur, soustavnou mravenčí prací ovládli mnohé parlamenty. S výjimkou České republiky, Lotyšska a Estonska, vládnou od Litvy na severu, až po Bulharsko na jihu.

Další krok Ruska spočívá v ovlivňování východoevropských států svou NATO a „evro“ skepsí. Tak se snaží držet západní struktury co nejdále od sebe.

Stejně jako Francie a Anglie vidí Rusové své zájmy daleko od Evropy. Čína je pro Rusko mnohem zajímavější než Evropa. Novými nejsou ani toto myšlení, ani tato politika. J. Joffe v září 1994 napsal: „Politika nového Ruska není odlišná od politiky Alexandra II. v 19. století, když Rusko ve své nouzi hledalo spásu na jihu a na východě.“ Joffe jen zapomněl dodat, že také dnešní německá politika není odlišná od politiky Bismarckovy.  V době založení říše byly mezi Německem a Ruskem ty nejlepší vztahy. Rusko vznik německé říše umožnilo, protože se v průběhu německo-francouzské války chovalo neutrálně. Německo pak bylo, potom co car svou Krymskou válku proti Anglii, Francii a Rakousko-Uhersku prohrál, jediným přítelem Ruska na západě. Alexander II. věřil, že si Němce vděčností zavázal na celé věky. Bismarck se však nespokojil s úlohou juniora a hledal třetího partnera. Našel ho v Rakousku-Uhersku.  Tento svazek tří mocností byl od počátku jen politickým, nouzovým řešením. Zájmy Rakouska a Ruska se střetávaly na Balkáně. Když se Bosna, Srbsko a později i Bulharsko postavily proti turecké nadvládě, využilo Rusko této příležitosti a vytlačilo Osmanskou říši z Evropy. Výsledek války, který byl v roce 1877 potvrzen mírovou smlouvou, se nehodil ani Rakušanům, ani Angličanům, protože Rusko po vzniku „Velkého Bulharska“, mělo volnou cestu ke Středozemnímu moři. Obě mocnosti žádaly Bismarcka o pomoc. Bismarck věřil, že je schopný tento těžký konflikt vyřešit.  Nakonec se však při jeho řešení ukázal jako příliš „malý“. Nestál, jak ubezpečoval,  nad zájmy Balkánu. Stál uprostřed. Nakonec se rozhodl pro Rakousko-Uhersko, nikoliv pro Rusko. Toto rozhodnutí podnítilo „zákopového společenství“ a o 36 let vedlo ke světové válce.

Berlínský kongres v roce 1878 znamenal v mnohém obrat. Zklamání nad „vyhozením“ z Evropy, blokáda německého trhu pro ruské obilí, odmítání dalších půjček, to vše zradikalizovalo náladu v Rusku. Přestože Alexander II. a jeho ministr zahraničí, stejně jako Jelcin a Kozyrev, se snažili rusko-německé vztahy zachránit, bylo však již pozdě. Co bylo osudovým pro ukončení dobrých rusko-německých vztahů? Orientace Německa i Ruska na jih. Německo se stalo osamoceným v Evropě. Jeho zájmy směřovaly na východ a jihovýchod. Střízlivou politiku Bismarcka vystřídala imperialistická politika císaře Viléma II, nasměrovaná na Orient. Na Balkáně a v Turecku se střetly nejsilnější mocnosti kontinentu, Rusko a Německo.

 

Orient

Ještě v červnu 1991, když už situace na Balkáně se stávala téměř bezvýchodnou, pokusila se Evropská unie všemi prostředky podpořit Jugoslávii jako jednotný stát. Prezident komise EU Jaques Deloros lákal dohadující se strany programy okamžité pomoci, nabízel půjčky několik miliard dolarů a rychlou asociaci země do EU: Přesto Slovinci a Chorvati byli k neudržení. 25. 6. 1991 vyhlásili svoji  samostatnost a odmítli se zúčastnit jakýchkoliv jednání  o možné společné budoucnosti všech jugoslávských národů.  Tím začala v Jugoslávii válka. Tím opět byla nastolena otázka Orientu. Evropské mocnosti se nedohodly na tom, co je nutné dělat. Velká Británie, Francie a Holandsko trvaly na zachování jednoty státu, stejně jako USA a generální tajemník OSN.  Němci se však vyslovili pro uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska. Stanovisko ostatních států se jim podařilo zvrátit. 15. ledna 1992 uznala EU Chorvatsko a Slovinsko, Makedonie a Bosna následovaly. JUGOSLÁVIE ZANIKA. Válka o Bosnu mohla začít.

24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena. Tento požadavek se brzy stal požadavkem veřejnosti. Jak k tomu došlo? V srpnu viděl celý svět vyhublé postavy vězňů ze srbských koncentračních táborů. Na podzim se veřejnost dozvěděla o masovém znásilňování muslimských žen Srby. V lednu 1993 vypracoval poslanec CDU Stefan Schwarz zprávu o pokusech na lidech, prováděných jedním „srbským Josefem Mengelem“. V únoru 1994 přinesly televizní stanice snad na celém světě drastické záběry roztrhaných mrtvol na tržišti v Sarajevu.  V dubnu svět slyšel zoufalé volání o pomoc z obklíčeného Goražde. Podněcují se zprávy o národnostních čistkách, o vyvražďování národnostních skupin (nepoměrně méně byla veřejnost informována o zločinech chorvatské a muslimské strany, pozn. red.)

Otázkou bylo, jak dostat tuto válku pod kontrolu. Mají do bojů zasáhnout bojové jednotky NATO, mají být vytvořeny ochranné zóny, má být dodržováno embargo nebo mají být na Balkán dodávány i těžké zbraně? Odpověď byla dlouho hledána.

Wolfgang Schäuble v dubnu 1994 prohlásil: „Pro nás je Bosna důležitější než cokoli jiného.“ Proč je Bosna tak důležitá? Nejde jen o Balkán. Jde o celou Osmanskou říši. Bosna je jen místem řezu, na kterém jedna světová mocnost jiné mocnosti odřezává cestu. Jedna chce ke Středozemnímu moři, druhá k Perskému zálivu. Jednou mocností je Rusko, druhou Německo. Zde na Balkáně opět ožívá stará rivalita. Německo opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření Středoevropského svazku.

Společně s Rakousko-Uherskem , Bulharskem a Turecko-Osmanskou říší, která zahrnovala Sýrii, Palestinu a Izrael, ústřední mocnosti v čele s Německem  téměř dosáhly cíle sledované první světovou válkou. Vojensky a ekonomicky měl tento obrovský podnik dosáhnout „Bagdádské linie“, která by umožnila vybudování železnice z Berlína až k Perskému zálivu. Bagdádská linie měla světu ukázat: vše, co leží nalevo i napravo od kolejí, je naše.

Tento německý plán měl ale jedno slabé místo: S R B S K O. Tato malá země ležela jako časovaná bomba na kolejích a ohrožovala projekt.

Také Rusko usiluje o svou zónu vlivu – od Moskvy až na pobřeží Středozemního moře.Také Rusko sní svůj starý carský sen o „osvobození“ Konstantinopolu. V roce 1878 bylo Rusko blízko svému cíli. S Bismarckovou pomocí však bylo zatlačeno zpět. Jestliže však Rusko chtělo svého cíle dosáhnout, muselo odříznout Německo od Orientu. Do cesty sledované Německem se dostalo Srbsko.Tak se dostala tato malá balkánská zem do středu pozornosti dvou imperialistických velmocí.  Německé a ruské sny na sebe narazily. Srbsko je v pravém slova smyslu „křížem Balkánu“. Jeho poloha je důvodem, proč se v Bosně tak bojuje. Rusko by bylo u cíle, kdyby Srbsko dostalo přístav Adrii. Díky této skutečnosti je Albánie nezávislá. Evropské mocnosti ji považuji za závoru proti Rusku. Bulharsko, největší přítel Ruska na Balkáně,  nezískalo ze stejných důvodů přístup ke Středozemnímu moři. Řecko, kulturou i jinak na Rusku vázané, muselo proto vstoupit do NATO. Na oplátku toho měli Němci, po tom, co již Chorvatsko a Slovinsko hospodářsky anektovali, vzdát se Bosny.  Němci nesmí získat rozhodující vliv na trase, která vede na Kavkaz nebo dokonce do Tádžikistánu, která odděluje Rusko od teplého jihu., ale která především otevírá Německu  možnost pro vytvoření ohromné ekonomické zóny vlivu.

Jedním z těžišť německé strategie, podobně jako za doby císařství, je bratrství ve zbrani s Tureckem. Vojensky Turecko patří k NATO. Od roku 1964 vyvezlo Německo do Turecka zbraně a válečný materiál v hodnotě 6 miliard DM. Od rozpuštění Lidové armády Německé demokratické republiky je Turecko přímo přecpáno zbraněmi z její výzbroje. V roce 1993 se SRN v obchodu se zbraněmi dostala z 5. na 2. místo ve světě.

Celá turecká armáda byla vyzbrojena. Získala 2.400 tanků, 4.500 bojových letadel, 70 lodí, 51.000 vojenských vozidel. V průběhu války proti Iráku dostalo Turecko v rámci „zvláštní pomoci“ ještě 1.000 nákladních vozidel, 300 pancéřů, 5.000 kulometů, 100.000 granátů, 250.000 protitankových raket, 250.000 kalašnikovů a mnoho desítek tun munice. Vše za 1,5 miliard marek. Obrana Ankaru dnes přijde na 1/4 státního rozpočtu.

 Mnohé zbraně, které dodávají Němci do Turecka, nasazují Turci proti Kurdům, což ovšem německou vládu nijak neznepokojuje. Podle slov politika Křesťanskodemokratické strany, Karla Lamerrse, pracujícího na ministerstvu  zahraničí SRN, je Kurdům úplně jedno, zda budou zabiti německými nebo ruskými zbraněmi. Němci chtějí být důslední při dodržování lidských práv. Proto při každém masakru, jako např. při kurdské slavnosti Nového roku, dodávky zbraní zastavují. Bohužel však nejdéle na dva měsíce.  Pak zbraně dodávají dál a ještě pilněji. Turecko slibuje, že bude německé zbraně používat pouze v rámci NATO:  Tento rámec se ale od roku 1991 rozšířil i na boj proti teroristům. Zbraně spolkové armády, ale neslouží k potlačování Kurdů ve východní Anatolii: Bohužel se dostávaly oklikou přes Istanbul i do Kosova a tím do rukou bosenských Muslimů.

V obou směrech spolupracuje Německo a Turecko ruku v ruce. Společně usilovali o nasazení jednotek NATO v Bosně, společně chtěli zrušit embargo proti Muslimům, společně pěstují své vztahy v Iráku.Zatímco se Turecko považuje za ochranou mocnost všech Muslimů na Balkáně. Německo se snaží být mocností garanční.

Nejvýznamnějším cílem německé orientální politiky je svolání druhého berlínského kongresu, na kterém, za předsednictví kancléře Kohla, by byly vyřešeny všechny problémy Balkánu ve prospěch německých zájmů. Němci chtějí před očima celého světa postoupit do ligy světové politiky. Německo by se v uvedeném smyslu mělo stát zárukou míru.

Zůstává ještě jeden vzdálený cíl: Perský záliv. Zde chtějí Němci vytvořit gigantickou zónu  vlivu a vývoje z německé milosti.  Süddetsche Zeitung  položil též otázku: „Nemáme také vitální zájmy na Blízkém východě?“

Mírový proces na Blízkém východě zrodil ty nejkrásnější představy. Na mezinárodní hospodářské konferenci v Casablance v říjnu 1994 byl schválen investiční program, na kterém je možno vydělat miliardy. Nejedná se pouze o stavby dálnic a tunelů pod Středozemním mořem, ale také o stavbu železnice z Istanbulu do Káhiry. Oči německých bankéřů se rozsvítily.

Nyní musí vymyslet, jak by vytlačili francouzskou a britskou konkurenci z této německo-turecké zóny vlivu. „Bagdádskou“ železnici chtějí stavět sami. A tak německá orientální politika dostává v mnohých detailech obrysy, které již před sto lety vyznačili politici císařského Německa. Tím by byla základní konstelace pro pozdější válku určena.  Vytlačení Ruska, odklon od Anglie a Francie, navazování kontaktů s bývalými zeměmi Rakousko-Uherska, spolupráce s Tureckem znamená, že expanzivní německá zahraniční politika směřuje automaticky opět na jihovýchod. Tam již dříve existovaly velmi vhodné podmínky pro válku.

Ozbrojení „nemocného muže na Bosporu“ firmou Krupp a reorganizace turecké armády německou vojenskou misí, přivedly Rusy již v roce 1887 k jednoznačným závěrům, že cesta do Konstantinopole povede přes Berlín, ovládaným bojechtivými německými generály a maršály.

Historie se opakuje. Již v tehdejší době používali Turci německé zbraně k vyhlazování národnostních menšin. Tehdy to byli Arménci. Při masakrech v letech 1895-1896 přišlo o život 200 000 lidí. Ani tehdy to německou vládu nevyvedlo z klidu.

 

Afrika

Vítr naděje vane nad celou Afrikou. Konflikt mezi Východem a Západem skončil. Vznikají tucty nových stran. Na své vlajky píší jen jedno heslo – demokratizace. Doba starých diktatur končí. Nastává období svobody projevu, shromažďování a svobodných  voleb.

Ekonomicky viděno je však toto období katastrofou. Düsseldorfský obchodní deník v roce 1993 napsal: „Afrika prohrála na scéně celosvětových politických změn. Pomoc na vývoj, kterou poskytovaly průmyslové státy, stagnuje. Klesá ochota investovat v Africe. Veškeré peníze tečou směr východní Evropa. Klesající ceny surovin ruinují státní rozpočty a ženou státní zadluženost do neúměrnosti. Obchod, i sám obchod s Německem, představuje dvojmístné ztráty. Afrika je opět „hladový kontinent“. Hospodářský, politický a strategický význam Afriky tenduje k nule. Afrika je kontinentem utrpení. V Angole, Libérií, Somálsku, Sudanu a v jiných státech jsou lidé na útěku.  Hledají pomoc a úkryt před občanskými válkami. Stále více států slábne či se dokonce rozpadá. Dosavadní humanitární pomoc nestačí. Proti hladu, suchu, válkám a epidemiím lidstvo musí Afričanům více pomáhat. Má „bílý muž“ ochránit Afriku před Afričany? Bílý muž je připraven!

Joachim Riedl zahájil v roce 1992 diskusi, ve které zastával stanovisko, že Africe je nutno odebrat „svéprávnost“.  Nepřenechávejme Afriku Afričanům! Postavte ji pod kuratelu.! To byly jeho požadavky. V tu dobu přistáli Američané v Somálsku.. Spiegel přinesl titulky : „Kontinent bídy – Afrika“, Záchranou Afriky je běloch“. V dubnu 1993 je v časopise „Die Woche“ položena otázka: Má být Afrika opět kolonizována? Zatím jde jenom o otázku. Zatím nikdo neuvažuje o německé jihozápadní Africe. Francie a Anglie si také nárokují velký kus Afriky pro sebe. Sami Němci jim k tomu dodali odvahu.  Před sjednocením Německa radili Francouzům: „Starejte se o Afriku!“ Francouzi to udělali.

Nezapomeňme na Ruandu! V červnu 1994 zde intervenovalo 2 500 elitních francouzských vojáků, kteří vytvořili „ochranou zónu“. Jihoněmecké noviny tento krok označili za nebezpečnou koloniální procházku. Spiegel francouzskou intervenci dokonce označil za nejnebezpečnější vojenskou akci západních mocností od vylodění Američanů v Somálsku.

V posledních třiceti letech intervenovala Francie v afrických státech více než dvacetkrát, a to většinou ve prospěch zkorumpovaných potentátů jako byl např. Mobutu a Bokassa.  Při těchto akcích se jen velmi málo hledělo na lidská práva. Přesto ministr obrany prohlásil, že Francie není v Ruandě proto, aby hájila své zájmy, ale proto, aby zastavila vyvražďování obyvatelstva. V současnosti má Francie v šesti afrických státech své jednotky v počtu kolem 9 000 mužů. Se sedmi státy má Francie smlouvu o vojenské pomoci. Devatenácti státům poskytuje značnou vojenskou pomoc. Kolem 8000 jejich vojenských poradců pracuje na kontinentě. Francie kontroluje hospodářství celé západní a centrální Afriky. Kromě toho má monopolní postavení v africké zóně franku. Gabun nebo Kongo mohou prodávat svou naftu pouze přes francouzský koncern Elf Aquitaine. Již před čtyřiceti lety prohlásil francouzský ministr pro kolonizaci F. Mitterand: „Bez Afriky nebude existovat žádná francouzská historie 20. století.“ Toto opakoval i na 18. africko-francouzském setkání v listopadu 1994. Jedinou změnou bylo, že z 20. století udělal 21. století. Afrika by tedy měla, podle přání Francouzů, zůstat i v příštím století „francouzským Harlemem.“

Otázkou je, co se stane, když i Němci objeví své vitální zájmy o Afriku, např. o Namibii nebo Zaire. Co se stane, když Němci zjistí, že je Francouzi a Angličané předběhli, aby se v Africe odškodnili za značně snížení své moci v Evropě. Ještě dnes se Němci snaží světu namluvit, že Německo nemá v Africe, stejně jako na Balkánu, žádné zájmy. Opakuji totéž, co světu již v 70. letech 19. století tvrdil Bismarck. Říkal: „ Černý kontinent – to je něco pro dobrodruhy, misionáře, vědce a blázny.“

 

ČÍNA – místo na slunci

V prvních letech po pádu berlínské zdi byla Čína pro německou zahraniční politiku tabu. Krvavé události na náměstí Nebeského míru v červnu 1989, které proběhly s vědomím čínského ministerského předsedy Li Penga, mohly mít své opakování v Lipsku nebo v Berlíně. Kdo do lidu nechá střílet, nemůže být nikdy partnerem k rozhovorům. Sama „Mladá unie“ neviděla šanci na smíření s „vražednou bandou“ Li Penga.

 

Stanoviska morálky se však těžko srovnávají s reálnou politikou a národními zájmy. Proto, když Němci o rozkvětu asijského hospodářství a jeho trhu slyší, odsunují své morální zásady.

 

V listopadu 1992 odcestoval Klaus Kinkel do Pekingu s úmyslem znormalizovat vztahy s nejlidnatější zemí světa. Když se vrátil domů, prohlásil: „Vztahy jsou téměř normální“. Již čtyři měsíce poté konstatoval ministr hospodářství Günter Rexrodt, že vývoz Německa do Číny ohromně vzrůstá, v roce 1992 o 40 % a v roce 1993 dokonce o 100 %. V německém zahraničním obchodě byla Čína v těchto letech jedinou pozitivní výjimkou. Ani to však Německu nebylo dost. Jestliže chce obstát v konkurenci s Francií, Anglií, Japonskem a USA, musí bojovat pěstmi. A tak začalo mezi Německem a Čínou to, co se nazývá politikou velkých obchodů.

V listopadu 1993 odcestoval kancléř Kohl jako představitel i německých hospodářských zájmů do Pekingu. Doprovázeli jej němečtí průmyslníci i bankéři; Hilmar Kopper, šéf Daimler-Benz a Siemens. “Zeit“ v této souvislosti napsal, že podobná delegace ještě nikdy kancléře Kohla při jeho zahraniční cestě nedoprovázela. Jen Vilém II. cestoval s podobnou výpravou.

Nová politika Německa vůči Asií přináší zakázky v miliardové výši, např. nová železniční trať z Pekingu do Šanghaje, metro v Kantonu, atomové elektrárny, dálnice, letiště, telefonní vedení. Číňané kupují jako posedlí. Chybí jim sice peníze, ale doufají, že najdou investory, kteří nejen objekt staví, ale také sami investují, kteří stavby financují, a to za použití úvěrů, které by Čína získala za výhodnějších podmínek. Li Peng za potlesku „německého hospodářství“ vyslovil přání: „Doufám, že spolkový kancléř prosadí výhodné exportní kredity.“ A tak financuje ministerstvo pro vývojovou pomoc stavbu metra, kterou provádí firma Siemens, 350 milionovým úvěrem za vysněných podmínek – splatnost do 40 let, 0,5 % úroku.

Také Francie a Japonsko bojují o přízeň Číny půjčkami. Boj mezi firmami vyústil v boj mezi zeměmi. Pro Německo jako hospodářskou velmoc, je spolupráce s Čínou životně nutná. Od této spolupráce závisí úspěšnost vývozu a zaměstnanost. Čína se těší výjimečné pozornosti. 45 000 firem zahraničních podnikatelů bojuje o nejlepší zakázky. To je třikrát více než v USA  a to je také světový rekord.

Žádný stát na světě neposkytuje zázemí tolika zahraničním koncernům jako Čína. Žádný jiný stát neposkytuje takové gigantické zakázky. V příštích letech chce čínská vláda vydat 2,5 bilionů dolarů na přestavby infrastruktury. 90 miliard dolarů chce investovat do 1 200 nových letadel. 1,2 miliardy Číňanů hodlá vyměnit kolo za auto. Čína působí na investory jako opium.

 

III. Válka

„Náš národ se musí učit, že zachování míru nikdy nebude účelem politiky, nebude a být nesmí .“ (Friedrich von Bernardi, 1912)

 

Strategická obchodní jednání

Německo se připravuje na válku. Prvním důvodem je ekonomický tlak. Pád komunismu změnil jak svět, tak i denní pořádek sedmi vedoucích západních průmyslových zemí. Porady o světovém hospodářství, které se konají každý červenec, se v minulosti zabývaly tématy jako měna, nafta, státní dluhy. S ukončením studené války, stržením berlínské zdi, jsou nové zdroje surovin, nové trhy, zájmem číslo jedna. Cílem je ovládnout trhy Ruska, Číny a rozdělit si bývalý komunistický koláč.

Otázka, zda Německo se stane největší mocností Evropy nebo zda sestoupí mezi menší státy, musí být rozhodnuta ještě v tomto století. Dosažení rozhodnutí o velmocenském postavení charakteru Německa se usadila jako fixní idea v hlavách vojenské elity. Buď světová mocnost nebo porážka, Mezi tím nic není.

Tato vojenská elita sama sebe chápe jako nejkvalifikovanější skupinu v oblasti zahraniční politiky. Snaží se, aby Německo získalo větší moc a stouplo tak na významu.A protože jsou vojáky, vidí jedinou možnost – válku.

 

Cíle armády jsou válečné cíle

Již v roce 1991 naplánoval nejvyšší představitel německé spolkové armády generální inspektor Klaus Neumann úplné přezbrojení armády, přeměnu armády obranné na armádu intervenční. 6.11.1992 nabyly platnosti tzv. „linie obranné politiky“. Zdánlivě změna pod vlivem nově vzniklé situace, ve skutečnosti revoluce.  Dosavadní nejdůležitější úlohou německé spolkové armády byla obrana vlasti. Podle nové vojenské doktríny musí armáda zajistit ochranu národních zájmů. A ty mají globální charakter, protože, jak zdůraznil Neumann, Německo je kontinentální mocností se světovými hospodářskými zájmy. Německo má zájem na svobodném světovém obchodu, na volném přístupu k trhům a surovinám v celém světě. To, co je naplánováno, by bylo dříve označeno za imperialistický program, napsal vojenský historik Wolfram Wette. V řeči „nového moderního myšlení“ se uvedené cíle nazývají „rozšířeným programem bezpečnosti“.

Od roku 1991 je spolková armáda „přebudovávána“ v souladu s měnící se koncepcí NATO. Měla by být rozdělena na dvě části. Na mobilní armádu s 300 000 vojáky, která by mohla být kdykoliv doplněna o stejný počet rezervistů, a na rychlou útočnou armádu s 50 000 vojáky, kteří by během třiceti dní mohli být nasazeni na kterémkoliv místě na světě.  Úkolem mobilní armády, má být jako dosud, bránit vlast. Armáda rychlého nasazení bude jistit zájmy světové politiky. Německá spolková armáda má být armádou kvalitně vyzbrojenou, vysoce specializovanou a jednoznačně privilegovanou.

Pro tuto elitu nejsou manévry pouze „hrou na vojáky“. Tito vojáci trénují za bojových podmínek. Cvičnými místy vojenských jednotek byly či dosud jsou Irák, Kurdistán, Kavkaz, Turecko a Bosna. Další výcvikové tábory se nachází v Somálsku, Ruandě, a Kambodži. Důležité je testování sociálních, klimatických a geografických extrémních podmínek. Všichni, pozemní armáda, letectvo, námořnictvo, musí získat zkušenosti. V roce 2000 budou tyto síly tak vycvičené, že budou schopné efektivně zvládnout jakýkoliv úkol v džungli, na poušti, v bažinách, pod vodou nebo na souši. Podíl letectva a námořnictva v armádě rychlého nasazení je velký. Je to pochopitelné. Německo se řadí mezi největší obchodní velmoci. 50 % jeho vývozu a dovozu je uskutečňováno přes moře. Námořnictvo a námořní letectvo jsou síly první hodiny. Včas ukázat vlajku znamená demonstrovat přítomnost. Námořnictvo dostane v příštích letech novou výzbroj, včetně čtyř ponorek za 7,7 miliardy DM. Nejdokonalejším plavidlem německého námořnictva bude letadlová loď, která bude moci transportovat 800 vojáků včetně těžké výzbroje na nejvzdálenější místa světa. Vše stojí a bude stát hodně peněz, ale Kancléř Kohl ubezpečil, že spolková armáda bude z jakéhokoliv šetření vyjmuta.

 

Cílem Německa je evropská Asie a evropská Afrika. První fázi procesů vedoucích k dosažení těchto cílů je vytvoření superstrátu Evropské unie. Ovládnutí EU Německem je další fází, která postupně bude přecházet v třetí fázi.

 

Zatím je pro Německo druhá fáze nejdůležitější. Francie nehraje v německých plánech žádnou roli. Německo je ochotné dělit se o obrovskou moc s Ruskem, ale pouze za předpokladu, že role Německa zůstane klíčovou. Německo nikdy nemělo strach z války. „Válka nám je svatá“, napsal v roce 1912 Heinrich Classe. V září 1914 označil říšský kancléř Bethmann Holweg za cíl války zajištění německé říše na západě i na východě  na všechny časy.

Za tím účelem musí být Francie tak oslabena, že už se jí jako velmoci nikdy nepodaří vstát. Rusko musí být zatlačené od německé hranice a jeho vláda nad neruskými národy zlomena. Během války se posunovaly německé zájmy stále více na východ.  Plánem bylo rozdělení Ruska a tím oslabení jeho moci.  Ještě v červnu 1918 věřili Němci na svůj plán „Impérium Germaniae .“ Turecko mělo posloužit jako most k Perskému zálivu, Afganistanu a Egyptu.

Dalším konkrétním cílem Německa bylo ovládnutí Belgie a Lucemburska. Výhodné smlouvy s Francií a Holandskem  měly vést k izolaci Anglie.

K Německu měla být připojena i Litva, Estonsko a Polsko. Součástí Německa se mělo stát i Rakousko-Uhersko, Rumunsko a Bulharsko. Ovládnutí východní části Středozemního moře mělo donutit  Řecko ke spolupráci s Německem. Tak měla být zajištěna cesta k Suezskému průplavu.

V listopadu 1918 byl tento sen dosněn. Před 50 lety selhal nový pokud podruhé. Roku 1992 vstává Německo opětně.

 

***

 

(Uvedené materiály jsou pouze volným a částečným překladem publikace. Text neprošel řádnou jazykovou úpravou.

 Vydání: první – 1996, druhé 1998, 2007 – třetí. )

 

Překlad z němčiny a redakce: prof. J. Rychlý                       Připravil: dr. O. Tuleškov

 

………………………………………………………………………………………………….

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí KČP jako svou 204. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, únor 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz. E-mail: Vydavatel@seznam.cz