Německo-česká kultura paměti

Týdenní seminář v Heiligenhofu v lázních Bad Kissingen, část IV.

Sudetoněmecko-evropské historii a jejímu vnímání se věnovali Jan Šícha a Steffen Hörtler i v průběhu týdenního semináře pro sudetoněmecké činitele a milovníky historie. Téma "německo-česká kultura paměti" a "paměť a dějiny politiky" jim umožnilo množství kontaktů, setkání a soukromých i obchodních vztahů mezi Čechy a Němci. Dialog podporují  veřejné instituce, nadace a programy, ale také mnohé soukromé iniciativy.

Hildegarda Schusterová informuje.

Historik, novinář a diplomat Jan Šícha, který žije v Praze, se věnoval ve svém příspěvku  německo-české kultuře vzpomínání aktivních svědků sametové revoluce v roce 1989. Zakládající ředitel Českého centra v Mnichově a bojovník za muzeum v Ústí objasnil různé kultury paměti v integrující se Evropě. Šícha je spoluautorem knihy "Osvícený panovník v době katastrofy - po stopách císaře Karla IV. mezi Prahou a Norimberkem.", která byla představena na Sudetoněmeckém dni v Norimberku.

Šícha, pamětník česko-německých vztahů, pochází z Ústí. Jeho dědeček byl sudetský Němec. Nikdy jej neviděl, protože odešel ze zajetí v Řecku přímo do Německa. Jeho babička byla Češka a zůstala v Ústí. Popisuje, jak dnes různé kultury vzpomínání ovlivňují česko-německé perspektivy.

Ve svém ohlédnutí z historie Bohemie (?) vyznačuje dva vrcholy politiky paměti: rok 1929, tisící výročí Svatého Václava, kdy byli Němci a Češi sjednoceni ve společném připomínání, a rok 1997, kdy bylo po dlouhých a náročných jednáních rozhodnuto o Česko-německé deklaraci. Ale spor české strany o slovo "Vertreibung" (vyhnáni) trvá. "V tomto kontextu bych procesy popsal jako pomalý návrat sudetských Němců do české politiky vzpomínání."

O politice paměti (vzpomínání) se mluví od šedesátých let, když byl v diplomacii zaveden pojem "veřejná diplomacie", neboli "měkká síla". "To znamená, aby se politika prováděla nejen vojensky, ale také argumenty a státní interpretací dějů. Státní interpretace dějů v Německu po válce bylo oddělení od nacistické minulosti a výklad ústavního patriotismu. "Češi nikdy nenapsali oficiální politiku paměti, rozhodně ne takovou politiku paměti jako Německo. Ve svém profesním životě nyní zjišťuje, že také v české politice dochází k vývoji v určitých rituálech, týkajících se problémů minulosti, který slouží komunikaci a usmíření.

Sametová revoluce měla předehru v politice paměti. Charta 77 - českoslovenští bojovníci za lidská práva se také zabývali historií. V té době signatář Charty 77, Jan Mlynárik, napsal práci o vyhnání sudetských Němců pod názvem Danubius". Ta vyvolala první velkou debatu o vyhnání z Československa. Mlynárik byl potom vypuzen a žil v sudetoněmeckém městě Waldkraiburg v Bavorsku. Tato politika paměti "zdola" měla vždy zástupce. Po smlouvě s Prahou v roce 1973 a zřízení západoněmeckého velvyslanectví v Praze, bylo poprvé možné, aby opozice ze strany občanských práv skutečně otevřela téma: "Ztratili jsme jako Češi něco vyhnáním?".

Pokud byste chtěli popsat politiku paměti "z nadhledu", pak se po přelomu v roce 1989 střetly dva různé světy s různými politickými idejemi. Ackermann-Gemeinde koná méně odborné Mariánskolázeňské rozhovory a na druhé straně "politická" jednání, na která pravidelně přicházejí zástupci vlády, iniciovala Jihlava. Těmito kroky, "zdola" a pomalými změnami, se sudetoněmecká politika prosazuje. Oficiální politický postoj Čechů v devadesátých letech byl, že landsmanšaft je spolek a není partnerem pro vládu. Díky Ackermann-Gemeinde a Antikomplexu byly ustaveny další iniciativy a tlak zdola etabloval novou kulturu vzpomínání (paměti).

Začlenit sudetské Němce do jednání, nebylo snadné. Zřízení německo-české komise historiků v roce 1991, pro otázky minulosti a politiku paměti, byla první oficiální platforma pro sudetské Němce. Na základě Česko-německé deklarace byl před téměř 20 lety vytvořen Česko-německý fond budoucnosti (ČNFB). Původně byl sjednán na 14 let a poté prodloužen o dalších deset let. S vysokou pravděpodobností bude prodloužen o dalších deset let pro zájem obou vlád. 

V sestavě ČNFB byli zastoupeni od začátku sudetští Němci, v politickém pokusu, etablovat se jako oficiální partner. Na základě ČNFB bylo vytvořeno diskusní fórum, ve kterém zasedali s Berndem Posseltem tři čeští ministři. Česká pozice "Nechceme jednat s landsmanšaftem" byla tak krok za krokem různými orgány relativizována a byly vytvořeny oficiální platformy pro dialog.

Kultura paměti zezdola pochází od iniciativy občanů, kteří se věnují sportu nebo hudbě. Kroky politiky paměti v České republice tvoří také umělecké reflexe. Například před dvěma lety v Praze výstava fotografií "Umění zabíjet" Lukáše Houdka, ztvárňující brutální scény vyhánění Němců. Důležitá je jasná politická podpora sudetoněmecko-českých témat  a příležitosti poskytované prostřednictvím četných institucí.

To, co opravdu funguje zezdola, jsou církevní opravy, které rovněž podporuje ČNFB finančně. Místní skupiny jsou symbolicky doma v kostele. Tato vzácná práce zezdola vytváří symboly pro současnou populaci, symbolickou obnovu vlasti krajany předává dalším generacím.

Usmíření má jiný význam v českém kontextu, než v němčině. Jeden symbolický jazyk ve společnosti není. Když je nalezeno správné slovo v Německu, nastaví se správný symbol, vytvoří se něco, co v České republice není. Ale navzdory všem rozdílům byl proces usmíření schválen.

Steffen Hörtler, ředitel sudetoněmeckého vzdělávacího a setkávacího místa  Heiligenhof v lázních Bad Kissingen, je známý svým úsilím ve věci česko-německého porozumění. Němci a Češi se tam setkávají v příjemné atmosféře, zvyšují své znalosti o sobě a diskutují o aktuálních otázkách každodenní politiky. Hörtler, také zemský předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Bavorsku a spolkový místopředseda SL, chápe naslouchání krajanským oporám jako politický základ. Můžete cítit jeho nasazení a kompetenci, když mluví o svém oblíbeném tématu "vzájemném uznávání a porozumění sudetských Němců a Čechů".

Pochopení na vzdělávacím místě funguje podle Hörtlera výborně. Nedávné příklady jsou Brněnský pochod života a akce v Praze "smíření 2016", kde se společně zúčastnili  němečtí svědci vyhnání po válce a jejich potomci, stejně jako mladí Češi. Byl učiněn pokrok v procesu (sudeto)německo-českého porozumění. Politický základ vidí v Česko-německé deklaraci z ledna 1997. Pohled na německé, sudetoněmecké a české straně je jiný. V této deklaraci je také původ ČNFB. Při výročí "20 let Česko-německé deklarace" v lednu je nutné řešit kritický bod. Jde zejména o formulace, které dříve, stejně jako dnes, mohou sudetští Němci obtížně pochopit, nebo ani nemohou. Zejména formulace "Nechceme, aby otázky budoucnosti byly zatíženy minulostí" k nim patří.

V žádném případě nelze prohlásit "hotovo" - právě naopak, na obou stranách stále existuje mnoho nezodpovězených otázek a problémů, které je třeba eliminovat. Sudetští Němci by měli zájem o jejich dnešní českou vlast a konstruktivně by přispěli a nadále jí posílili  ve všech oblastech společnosti. Zejména v politické oblasti, kde je to obzvláště obtížné. S politickou odpovědností má dnes problémy mnoho těch, kteří vyhnání nezažili. Sudetští Němci budou muset svou historii a těžké a složité souvislosti bezpráví vyhnání opakovaně vysvětlovat znovu, ale na jejich vystupování záleží ochota jejich přijetí ve společnosti.

O akceptování sudetských Němců se úspěšně stará mluvčí a spolkový předseda SL Bernd Posselt. Jeho práce a kontakty často přispívají k řešení problémů.

Hörtler ukazuje, že díky mnohým komunikačním iniciativám lidé v České republice téma vyhnaní sudetských Němců přijali (?). Vyjádřil své přesvědčení, že řešení problému přijde. "Sudetští Němci udělali své, modernizovali své stanovy a zakotvili své neměnné zásady ve vlastním politickém programu," uzavřel Hörtler.

Hildegarda Schusterová, Sudetendeutsche Zeitung, 17.12. 2016, str. 9

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf