Německé oblasti vznikajícího Československa v roce 1918

Národní výbor i první Kramářova vláda byly současně nuceny řešit také značně složitou situaci, která se vytvořila v německém území českých zemí.

Již počátkem října 1918, když už byl zřejmý blížící se rozklad rakousko-uherské monarchie a kdy vytvoření samostatného československého státu bylo na dosah ruky, vystoupil německý poslanec Pacher s návrhem, aby byl pro německé oblasti v Čechách neprodleně ustaven zvláštní správní orgán. O několik dní později vytyčili obdobný požadavek i Němci z Moravy. Šlo o konkrétní pokus vytvořit německé samosprávné území, které by nebylo v žádném spojení s českými zeměmi. Na základě tohoto návrhu došlo pak 23. října skutečně k ustavení zvláštního výboru, který byl pověřen vypracováním všeho potřebného pro vytvoření samostatné německé oblasti - tzv. Deutschböhmen -, která by se stala přímou součástí rakouského státu.

Konkrétní přípravou k ustavení této provincie byl započat úporný boj mezi Rakouskem a rodícím se československým státem o hospodářsky a politicky významné německé oblasti v českých zemích. Rakouští politikové i němečtí političtí činitelé z Čech si byli plně vědomi toho, že jejich získání by znamenalo vážný průlom do jednolitého ekonomického celku, který české země představovaly, že by to znamenalo i zásadní strategické oslabení a politické narušení nového státu, zásadní průlom do jeho životaschopnosti.

Okamžitě jakmile došlo 28. října k vyhlášení samostatného československého státu, rakouská vláda urychleně svolala německé poslance z Čech do Vídně a již 29. října byla na jejich zasedání vyhlášena samostatná německá provincie Deutschböhmen s centrem v Liberci. Rakouské provizorní Národní shromáždění schválilo 30. října vytvoření provincie, slíbilo jí plnou ochranu a prohlásilo ji za součást Rakouska. Po Deutschböhmen následovalo pak v necelých čtrnácti dnech vytvoření dalších německých provincií - Sudetenland v severovýchodních Čechách, Deutschsüdmähren na jižní Moravě a Böhmerwaldgau na Šumavě a v jižních Čechách. Ve všech provinciích byla přijata nová ústava, zřízen zemský sněm a vytvořena samostatná zemská vláda. Provincie byly prohlášeny za součást Rakouska a jejich zástupci zasedali v rakouském Národním shromáždění.

Pražský Národní výbor i zahraniční prozatímní vláda hleděli na vytvoření německých provincií se značným znepokojením. Když počátkem listopadu roku 1918 přijalo Německo i Rakousko bezpodmínečnou kapitulaci, byly v Paříži zahájeny přípravy k mírové konferenci, která měla právně uzavřít válku a projednat nově vzniklý stav. V těchto jednáních stál před mladým Československem nejeden těžký diplomatický zápas. Nebylo mj. žádným tajemstvím, že některé z vítězných dohodových velmocí - v prvé řadě Anglie - si uchovávaly i nyní odmítavé stanovisko k rozpadu Rakousko-Uherska a k nástupnickým státům. Za této situace vytvoření čtyř německých provincií značně komplikovalo postavení Československa na mezinárodním fóru. V německých oblastech narůstal současně v posledních říjnových dnech a počátkem listopadu chaos způsobený ochromením administrativy, nedostatkem potravin a zvýšenou bolševickou agitací vojáků vracejících se z front. Pražský Národní výbor se snažil zabránit dalšímu zhoršování situace.

Mezinárodněpolitické a vnitropolitické důvody vedly k tomu, že česká strana měla prvořadý zájem na dohodě s německými politickými činiteli. Již na ženevských jednáních mezi Benešem a domácími politiky bylo dohodnuto, že do československé vlády bude přijat zástupce německého obyvatelstva jako krajanský ministr bez portfeje. Také Masaryk hned po převratu připomínal, že „musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát“. Z iniciativy Národního výboru došlo také již 30. října k prvnímu jednání, v němž čeští politici - Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup - nabídli předsedovi německé liberální strany Lodgmanovi von Auen, aby němečtí politici vyslali zástupce do Národního výboru i do revolučního Národního shromáždění. Tento svůj návrh opakovali i v druhém jednání počátkem listopadu, které za německou stranu vedl náměstek zemské vlády pro Deutschböhmen, sociální demokrat Josef Seliger. Přijetí této nabídky by znamenalo faktické uznání československého státu německými politiky. V tom případě byli čeští politici připraveni zabezpečit výživu německého obyvatelstva a zajistit podporu proti bolševickému hnutí.

Němečtí zástupci žádali pomoc při zásobování německých oblastí a podporu při zachování „klidu a pořádku“. Odmítali však uznat příslušnost německých oblastí k československému státu a žádali naopak uznání německých provincií jako součástí Německého Rakouska - Deutsch-Österreich. Na těchto politických podmínkách jednání ztroskotala.

Němečtí politikové přenesli poté své úsilí na mezinárodní fórum a - odvolávajíce se na právo národů na sebeurčení - obraceli se na vítězné dohodové státy - a především na amerického prezidenta Wilsona s žádostmi o ochranu. Jejich politika usilující o připojení německých provincií k Rakousku byla nereálná pouze zdánlivě. Hlavní dvě provincie - Deutschböhmen a Sudetenland - neměly sice vůbec spojení s Rakouskem, ale celá tato koncepce byla součástí dalekosáhlých plánů rakouské zahraniční politiky. Ta byla v tomto období pod vedením sociálních demokratů Karl Rennera a Otto Bauera jednoznačně orientována na připojení Rakouska k německé republice, v jejímž čele stála rovněž sociálně demokratická Ebertova vláda. V prvním zákonu rakouské republiky se výslovně pravilo, že „Rakousko je neoddělitelnou součástí Německa“. Rovněž v návrhu výmarské ústavy se výslovně v německé říšské radě rezervovala místa rakouským zástupcům, kteří měli zahájit činnost okamžitě, jak bude provedeno spojení mezi oběma zeměmi. O tom spojení byla také na přelomu roku 1918 a 1919 mezi Vídní a Berlínem, popř. Výmarem, vedena řada konkrétních jednání, ústících v podpis tajné smlouvy o provedení anšlusu.

Německé provincie v českých zemích se touto cestou měly stát součástí velkého německého státu. Je samozřejmé, že za této situace a vycházejíce z této koncepce a z tohoto programu, neměli němečtí zástupci v Čechách zájem na politické dohodě s československou vládou. A to byl také hlavní důvod, proč ztroskotala všechna jednání.

Stanovisko československé vlády bylo zcela protichůdné této německé politice. Československá vláda měla zájem na co nejrychlejší konsolidaci nového státu a dohoda s Němci byla podstatnou částí této konsolidace. Proto v tomto okamžiku nebylo nikomu méně vítané ztroskotání jednání než jí.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 72-75

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9

Přišlo e-mailem