Němci vycvičené oddíly OUN na Slovensku

Všechny oddíly Organizave ukrajinských nacionalistů (OUN) šly s německou jižní armádní skupinou, která měla vyznačenou trasu přes Slovensko. Dostaly se na východní Slovensko do blízkosti polských hranic. Stačilo už jen se na Poláky vrhnout.

Rozkaz měl zaznít každou chvíli.

Představitelé státu, na jehož území se příslušníci Ukrajinského legionu znenadání takovou podivnou shodou okolností ocitli, předhazovali v těch dnech severnímu sousedovi do tváře hříchy smrtelné i za pět otčenášů a rubali do něho jako v lese do kmene.

Rozumí se, že vztahy Slovenska s Polskem zatěžovala od samotného počátku jejich krátkého vývoje vzájemná nedůvěra. Kořeny měla ještě v dobách, kdy měl maršál Pilsudski na Slovensko, někdejší součást Československa, vždy svůj osobitý názor. Státní útvar vytvořený mírovými smlouvami pod názvem Československo považoval za umělý, nikdy nevěřil v jeho životaschopnost a neustále uvažoval obsadit a získat části jeho území. Jeho blízký spolupracovník plukovník Beck, od začátku třicátých let až do německého útoku na Polsko ministr zahraničních věcí, zastával tvrdý protisovětský i protičeskoslovenský kurs, vyjádřený nejvýstižněji jeho varováním vyslaným do Prahy v tragických předmnichovských dnech: „Až vás budou parcelovat, my se přidáme.“ Jeho krátkozrakostí se Polsko ocitlo v předvečer druhé světové války v mezinárodní izolaci a okupací Československa v historické pasti.

Odtržení severních slovenských území způsobilo mnoho problémů, ať už šlo o nevyjasněnost hraničních otázek, anebo o postavení Slováků na obsazeném území, a zatížilo bilaterální styky nesplatitelnou hypotékou. Navzdory veřejně proklamovaným snahám po dorozumění byly vztahy hned od 15. března značně napjaté a neuváženými kroky se neustále zhoršovaly. V létě však už vedoucí luďácké kruhy, získané pro nacistickou politiku konfrontace s Polskem, podněcovaly pudy i vášně, vyhrocovaly bojový nacionalismus, útočily, vychloubačně vyhrožovaly. Varšava pobouřeně protestovala. Dávala přitom najevo, že protipolské projevy především ze strany vládních činitelů pokládá za inspirované Německem. Slovenská vláda zprvu popírala opodstatněnost tohoto podezření. Pokrytecky tvrdila, že „je a nadále zůstane její snahou, aby vztahy slovensko-polské byly co nejkorektnější a upřímné“. Později se však již podobnými prohlášeními neobtěžovala. Naopak, slovenskou veřejnost připravovala na dobrodružství v Polsku. Po Hitlerově boku.

Začátkem byl grobiánský projev Šaňo Macha V Piešťanech.

Prim hrál radikální Gardista. Slovák sekundoval. Slovenská politika kontrovala. Pilná pera byla vedena rukama bez skrupulí:

„Dnes, kdy stojíme před řešením gdaňského problému, žádáme i my Slováci spravedlnost. Němcům Gdaňsk, Slovákům Oravu, Spiš, Javorinu. Na padesát tisíc Slováků v Polsku chce připojení ke Slovensku a žádá právo na základě etnického principu. “

Režim současně rozkázal připravovat křižácké tažení. Opravoval silnice, mosty, železnice směrem na východ, povolil Němcům uskladnit ve Spišské Nové Vsi šest vagónů leteckých bomb, dvě stě tisíc litrů benzinu, poskytl luftwaffe letiště v Piešťanech, do armády povolal záložníky, na severu budoval letní vojenské tábory, rušil dovolenky, hledal důstojníky ovládající němčinu a na Spiši začal soustřeďovat tři divize budoucího armádního velitelství Bernolák.

Do Lubických a dalších lázní přijely z Německa zbylé části legionu. S nimi plukovník Suško. Spojili se. Už před nimi neskrývali, že zaútočí na Polsko. Čekali jen na rozkaz.

Ačkoli pověst severního souseda byla ve slovenské společnosti po jeho účasti na zmrzačení republiky značně pošramocená, kupodivu se postupně v protiludackých a protiněmecky orientovaných vrstvách měnila v jeho prospěch. Příznivé změny podporovala jeho nepoddajnost vůči rozpínavému Německu, ale i slavjanofilská orientace, všeslovanské založení, konzervativní naladění a silné náboženské cítění značné části Slováků, kterému bylo Polsko, hlásící se ke křesťanským zásadám, obzvlášť blízké. Polský odpor, tak odlišný od neslavné kapitulace Československa po Mnichovu, vzbuzoval silné naděje a stupňoval ostré nálady vyvolané výstřelky wehrmachtu v ochranné zóně na Záhoří a servilnost vlády vůči nacistům.

Politický obsah a dobovou situaci bratislavských demonstrací na podporu propolského Sidora, tohoto nezaslouženého symbolu protiněmeckého odporu, se kterým neměl nic společného, vyjadřovaly poměrně přesně rozšiřované letáky. Především ten, který vysvětloval, proč se Sidor nestal ministrem: „Vystrnadili ho Němci a ti, kteří nás prodali Němcům. Vystrnadili ho proto, že plnil věrně odkaz našeho vůdce Andreje Hlinky. Proto, že nechtěl na Slovensko pustit Němce a hledal spojenectví s bratry Poláky. Proto naši rodu věrní vůdcové, kteří byli vypuzeni za hranice, tam organizují slovenské legie. Musíme se pro tyto legie připravovat také my, a když se ozve povel Karola Sidora, musíme se hned chopit takových zbraní, jaké máme po ruce, nešetřit nepřítele a zrádců a postavit se na obranu budoucího státu polsko- česko-slovenského.“

Jiný leták odpor symbolizovaný Sidorem spojoval přímo zájmy Slovenska s Polskem:

„Připravujeme se na povel, kdy nám náš Karol Sidor řekne z Varšavy: , Slováci, do zbraně, za mnou!‘“

Další odsuzoval antipolskou, protislovanskou ludackou kampaň: „Provádějí ji na rozkaz Hitlera, který má životní zájem na rozeštvání Slovanů a pomocí Slováků si chce podrobit Poláky, Ukrajince, jen aby germanismus zvítězil. Samozřejmě, bolí nás Javorina, Hladovka. A copak nás nebolí Petržalka? Děvín? Všechen náš vojenský materiál? A našich šest set tisíc bratrů v Maďarsku? Kdo je tam připojil?"

Ludácká vláda dospěla k názoru, že válka proti Polsku vyvolá nespokojenost. Proto den za dnem stupňovala ohlupující propagandistickou euforii, zpracovávala širokou veřejnost, připravovala ji na osudný krok. Ideologická tažení využívající nacionalismus bývají zvlášť účinná. Tohle však mělo jen částečný úspěch. Zřejmě kvůli nedůstojnému charakteru kampaně. Ochota vystoupit bojově se projevovala pouze v radikálních kruzích gardy, jinak byla nepatrná. Povolaní branci rukovali s neochotou. Vznikaly konflikty s veřejnou správou, rvačky s bojovně naladěnými gardisty. V Kremnici se vzbouřila i armáda. Letáky z týdne těsně před vypuknutím války zdůrazňovaly, že v tomto střetu nejde o Oravu, Javorinu nebo Spiš, ale o osud slovenského národa, a vyzývaly „za cizí imperialistické zájmy nebojovat!"

Události se nezadržitelně řítily do dramatického finále. 21. srpna přísahal Mach v dalším, tentokrát obzvláště rozohněném projevu: „Máme na to nárok i bez války, i bez boje. Ale je-li třeba, za své právo jsme odhodlaní i k největším obětem!"

Po dvou dnech zdemoloval v Bratislavě rozvášněný dav gardistů a esesáků byt polského chargé d‘affaires Chalupczyňského.

Slovenská armáda stála na stráži. Připravená na válku.

Již bylo zřízeno armádní velitelství, jeho tři divize, zvláštní rychlá jednotka, stanoviště velitelů, jejich krycí jména, hesla. Byly již načrtnuté koncepty tajných rozkazů velitelství a zbrojní služby. Bylo zavedeno kurýrní spojení, byla připravena opatření na zajištění válečných počtů i soustředění Židů do pracovních útvarů, vymezeny povinnosti polního četnictva, zřízena muniční střediska, byla určena vyčkávací místa polních nemocnic, shromaždiště pro zajatce i přeběhlíky.

Ani ukrajinský legion neztrácel čas. Pochodoval do úmoru, den co den, noc co noc. Cvičištěm byly slovenské hory a lesy, řeky a doliny. Spiš i Gemer, Levočské vrchy i Nízké Tatry, vždy stranou od lidských obydlí, aby nebudil pozornost. Rychlé pochody, přepady, násilné přechody řek, kóty brané útokem, to bylo každodenní zaměstnání. Zdokonaloval se ve výcviku. Začínal poznávat Slovensko neméně důvěrně jako rodnou Halič.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 146-149

nakladatelství Futura